Aoi x Inoran - Věděl jsem to od první chvíle. - část 5.

(snová realita)

Aoi

Je to příjemné dozvědět se, že je lepší, než kdejaký básník, ale moc dobře ví, že Ino ve svém volnu cosi sepisuje a že se tomu nikdy nebude rovnat. Tedy lepší by bylo říci, že mu nesahá prostě ani po kotníky. Přesně jak se obával, jeho myšlenky ohledně svatby nezůstanou skryty a jakmile zazní Inův dojatý hlas, Aoi se maličko přistiženě, ale velmi mile usměje a podívá se do jeho očí. 

"Napadlo mě to zrovna teď, ani nevím proč..." Má potřebu se omlouvat, protože tohle je asi příliš rychlé a když jeden uváží, jak na tom teď zdravotně je…

"To nebude těžké. Zase tolik skvělých věcí jsem nezažil." Řekne mu, aby mu dal najevo, že cokoliv vymyslí, bude úžasné, i kdyby to bylo doma u krbu v teplých ponožkách. Pak už ale nechá víčka pomalu klesnout, když se znovu políbí a už s tím jen tak nepřestanou. Přejíždí rukama po Inoranových ramenou a krku, užívá si jeho pozornost i první pohyby jeho boků a vnímá, že mnohem víc, než fyzické potěšení, si Ino lebedí ve spojených myšlenkách. Přehrabuje se Aoiho pocity a prožitky jako dítě hračkami uprostřed velké hračkárny a je tak šťastný. Aoi by si nikdy nepomyslel, že někde na světě existuje muž, který upřednostní tohle před fyzičnem, ale moc se mu to na něm líbí a sám si už brzy užívá chuť jeho krve. Velmi ho zaskočí, že to není stejné jako poprvé. Ne snad, že by mu chutnala méně nebo byla méně lákavá, ale tehdy Aoimu kvůli ní hrozilo nebezpečí. To teď pominulo. Bylo úžasné sledovat, jak se jejich těla vzájemně přizpůsobila poutu, aby si nebyli nebezpeční a mimoděk ho napadne, jak velmi by něco takového potřebovali Kai a Tora. Tím spíš se mu ale nechce Inoranův krček opouštět. Jenom nesaje tak zběsile a hladově, spíš ho různě olíbává a okusuje, nechává ho zahojit, aby ho za chvíli potrápil někde jinde a celkově si hraje úplně stejně jako Ino s myšlenkami, jenom prostě po upířím. Brzy jsou Inoranovy boky mnohem rychlejší a přímočařejší a stejně se zrychlil i jeho dech a s ním přirozeně i tep, který vhání jeho krev do Aoiho úst. Aoi ucítí, jak se mu začíná točit hlava, ale je to příjemné, jako když si ji pletete nějakým dobrým alkoholem, takže nemíní přestat ani teď, spíš je ještě rozvernější. Ucítí Inoranovu ruku, jak si ho víc tiskne k sobě, vyjde mu svým tělem provokativně vstříc a pak se najednou ocitne nahoře. Musí se o něj na chvíli opřít oběma rukama, ale Ino se zvedne do sedu a tak Aoi skoro nemusí přerušovat svou zálibnou činnost. Prudce zasténá do jeho pokožky, když do něj Ino znovu vstoupí a jejich tanec pokračuje v ještě divočejším rytmu, ale cítí, že Ino se mu začíná maličko ztrácet v mlžném oparu. Samotného ho napadne, že to má nějaký důvod, ale teprve s tím zavrněním a hlasem v hlavě se skutečně přiměje otevřít oči a oddálit od něj. Úplně na to zapomněl. Nechal se strhnout stejně jako tenkrát. Teď je to jiné v tom, že není tolik opilý a především ho pouto samo brzdí před tím, aby své lásce ublížil. Nepotřebuje druhé varování, aby toho nechal, už nejedná tak bezhlavě jako tehdy. Starostlivě osahá jeho tvář, i když se společnými pohyby ani jeden z nich nepřestane. Vypadá to, že Ino je v pořádku, jenom trochu… no, rozhodně se potřebuje napít, ale to bude muset ještě chviličku počkat. Po tom předchozím výkonu potřebuje Aoi ještě chvilku a tak najde Inovu dlaň a posune si ji do svého klína, aby mu pomohl i tady a poslal je na vrchol. Jestli nechce, aby pokaždé skončili takhle brzy, bude se tohle muset nějak odnaučit. 

"Promiň mi..." Šeptá do jeho ouška, když ho objímá, zajíždí mu prsty do vlasů a hýčká celou jeho tvář svými rty. 

"Miluju tě." Stačí ještě dodat, než se jeho hlas znovu zlomí v dlouhé zasténání, které provází celý jeho druhý vrchol.

Inoran

Ino jen nakrčí obočí, když mu Aoi řekne, že tolik skvělých věcí nezažil. Netuší přesně, jak dlouho je na světě a tedy kolik toho zažít mohl, ale je mu jasné, že většině věcí se poslední dobou vyhýbal. Přijde mu to líto. Měl by si to užívat plnými doušky, dokud je to možné a v ten okamžik se rozhodne, že mu takový život zařídí. Je to možná dost sebevědomé, na jeho povahu určitě, ale rozdíl je v tom, že to chce dělat pro někoho. Tehdy už není nic nemožné. 

"Pokusím se zařídit, aby nebyla jen jedna." Odpoví mu už dost zadýchaně. Není schopný se od něj odtrhnout. Jak kdyby si kompenzoval celé roky, kdy nebyl s ním. Když by nad tím do detailu přemýšlel, vlastně se podobným věcem dost vyhýbal a stranil se možnosti pořádně se zamilovat. V jeho hlavě to má však jiné vysvětlení a to je fakt, že čekal na Aoiho. Určitě to tak muselo být, věřil na osud a taky na to, že některé věci se děly z určitého důvodu. Tiskne Aoiho k sobě na svém klíně, nechává ho pohrávat si s kůži a protínat ji, jak jen chce. Bolest je to poslední, co cítí. Spíš jen svým hravějším škádlení prohlubuje touhu, která je už tak neúnosná. Možná by se měl cítit provinile, když si užívá zrovna tohle, ale k Aoimu to prostě patří a díky tomu nemá běžné zábrany. Sám by se nejspíš nedokázal odtrhnut. Pro něj se pocity z Aoiho kousnutí příliš nezměnily. Neohrožují jej tolik, jako Aoiho, kdyby byl na jeho krvi závislý. Sám překvapeně zamrká, kdy se od něj Aohio odtrhne a skoro má potřebu se mu omlouvat. On by měl být ten, kdo má rozum, ale tak to není. Jak anděl přijde o příčetnost? Stačí, aby se zamiloval do upíra. Až na tohle někdo přijde, bude se mu hrozně smát. Ale na tom teď nezáleží. +Začínám mít strach, že mě jednou budeš mít za blázna.+ Zformuje aspoň myšlenku, protože slov už není schopný. Usměje se, když ucítí Aoiho ruce na své tváři a jen přikývne, aby ho ujistil, že je v naprostém pořádku. Nenechá se dlouho pobízet, aby mu pomohl na společný vrchol a dlaň v Aoiho klíně se dost činí. Sám už neovládá své povzdechy, ani jemné chvění těla, které naznačuje, že už je opravdu blízko. Posledními zbytky vůle se mu podaří oddálit svůj vlastní vrchol a popustí jeho uzdu, až v okamžiku, kdy ucítí lepkavou tekutinu ve své dlani. Zatmí se mu před očima a probere se, až za pár vteřin. To už se přes něj přelije ta nejintenzivnější vlna. Užívá si Aoiho doteky i hýčkání a z posledních sil nechá jejich těla padnout do trávy. Nepřestává Aoiho tisknout k sobě, nechce ho vůbec pouštět. První se jen zlehka pousměje na jeho slova a trochu zavrtí hlavou. 

"Myslím, že už to sám víš. Není za co se omlouvat, moc se mi to líbilo." Prsty se probíhá po jeho kůži a sem tam se skloní pro krátký polibek. Po jeho vyznání ho k sobě přitiskne ještě víc a políbí do vlasů. 

"Je krásné to slyšet, děkuji." Usměje se rozněžněle. Kousne se do rtu, ale nepřemýšlí nad svým nápadem dlouho. Chce Aoiho překvapit a to je s poutem těžké. Nechá víčka klesnout a soustředí se. Trvá to jen vteřinu, než se luka kolem nich ponoří do tmy. Na obloze vysvitne měsíc v úplňku kolem něj je spousta hvězd. 

"Kdy naposledy jsi koukal na hvězdy Aoi-chan?" Zeptá se ho a jsou zase u té romantiky. Zavře oči podruhé a vzpomene si na jeden z obrovských ohňostrojů, které měl možnost vidět. Loukou se rozezní doplňková hudba, která dokreslí atmosféru a nebe se rozehraje množstvím barev a tvarů. 

"Jednou se na něj podíváme společně." Slíbí mu. Když budou trénovat, určitě se to podaří. Teď s poutem to bude o hodně jednodušší. 

"Jediné, co k tomu potřebuju, jsou tvé sny a vědět to, co bys chtěl jednou vidět." Šeptá mu dál. 

"O zbytek se s radostí postarám. Teď tomu mám vlastně ještě dost lepší příležitost a nebudu doufat, že mi říkáš všechno, pane tajemný." Malinko si do něj rýpne, stačí si jen vzpomenout na první setkání. Aoi se od něj snažil držet dál, ale moc dlouho mu to nevydrželo a to je dobře.

Aoi

Je to příjemné, se po tom všem jenom tak položit do trávy a odpočívat. Cítí, jak se Inoranova hruď prudce zvedá a jeho srdce divoce tluče a sám nechává víčka na chvíli zavřená a jenom si užívá vůni jeho pokožky. Slyšel tu jeho myšlenku o bláznovství, ale nebyl ve stavu na ni jakkoliv reagovat. Možná si to budou myslet o sobě navzájem, protože Aoi se taky nechová zrovna jako obvykle a kromě toho si z něj před chvílí udělal nanuk. Ino mu nelhal, když mu tvrdil, že se mu to líbilo, ale z toho stejně podezřívá spíš jejich pouto, které se ze všech sil stará o to, aby spolu byli co nejspokojenější. Bylo to příjemné. Hodně věcí jim to opravdu usnadňovalo. Po chvíli pozná, že se něco děje, ale je to jen pár vteřin před tím, než se nebe začne stmívat. Takto zrychleně to vypadalo impozantně a Aoi skoro zalituje, že k tomu došlo. Mohl by to sledovat v mnohem pomalejších záběrech a taky si nedovede vybrat, jestli se mu stýská po denním světle, od kterého byl tak dlouho odloučen nebo je spokojený, že je konečně tma, na kterou je tolik zvyklý a je mu prostě příjemná a přirozená. Všechno ale bude lepší, než návrat do reality, který ho čeká a už to nebude dlouho trvat. Naštěstí si tu myšlenku nestihne připustit pořádně, protože Ino ve svém představení ještě pokračuje a nebe je najednou poseté hvězdami. Aoi užasle vydechne a zvedne k nim oči. Je to skutečná nádhera, jako diamanty na černém sametu. Opravdu takto nebe vypadalo i dřív nebo si dal Ino záležet a trochu ho vylepšil? Příroda byla úžasná… 

"Ani nevím..." Broukne po pravdě. Měl podobné věci rád, noční oblohu si užíval vlastně každý den, ale kdy se doopravdy zastavil a díval se na hvězdy? Neměl k tomu důvod, když byl sám a o sny přišel dávno… Jeho krvavá plátna obsahovala výjevy mnohem temnější. Možná kdyby šlo o padající kometu, ale takto? A pak se na nebi objeví zářivý a mohutný ohňostroj. Není to stejné, jako ve skutečnosti, nedělá tolik hluku, také není typicky cítit, když jste blízko, ale stejně je velmi přesvědčivý a Aoi si jej vychutnává do poslední chvíle v obětí své lásky. Do uší mu zní příjemná hudba, která přichází zdánlivě odnikud a konejší jeho unavené tělo i mysl. Kde kdo by si mohl myslet, že je to kýčovité, ale Aoi si je jistý, že jim kde kdo může závidět, že toto spolu zažívají. 

"Kdy si dáme hotelové apartmá s růžemi na zemi a po posteli?" Nadhodí další nesmrtelnou klasiku. To se k nim dvěma přece skvěle hodí. 

"Ano." Broukne na jeho slova, že jednou se na to všechno bude dívat svýma vlastníma očima, ať už je to možné nebo ne. Dnes je den, kdy může snít a těm snům věřit. Na krátko se zamyslí, co by tak chtěl vidět nejvíc. Rozhodně moře… Dlouze si zívne, i když před tím spal tak dlouho. Je to tou atmosférou a náhlým pocitem bezpečí. Jejich těla ale zas tak bezpečně uložená nejsou a měli by se vrátit. To najednou cítí i on. Pozvedne se na předloktí a podívá se Inoranovi do tváře, aby mu svou myšlenku poslal beze slov a pak na sebe kývnou. Nejraději by se ho také zeptal, co myslel tím panem tajemným, ale vlastně to zní hezky a klidně si tak nechá říkat. Probuzení z tohoto snu je jako nádech po dlouhém potopení. Realita je mnohem tíživější, studenější a především je zpátky ona bílá tma. Daleko hůř se přemýšlí tak optimisticky jako na louce zalité sluncem, ale ten zážitek v něm stále přetrvává. Trochu rozlámaně se na podlaze posadí a ať se snaží zrak upnout kamkoliv, je to zbytečné. Slyší Inoranův pohyb vedle sebe. Jeho dům nezná, takže se zatím nikam nepouští. Doma by to bylo o něco jednodušší, tam si pamatuje každý kousek nábytku. 

"Měli bychom zjistit, co se děje okolo nás a pokusit se připravit." Řekne. Nejjednodušší asi bude sehnat Yoshikiho…

Inoran

Je zvědavý, jestli se Aoimu bude líbit, co pro něj připravil. Je to sice první taková příležitost, ale věří tomu, že nebude ani poslední. Kdyby nevěřil, mohli by boj, který je čeká, rovnou zabalit a to nedopustí. Všichni do jednoho mají za co bojovat, ať je jejich motivace jakákoliv. Začíná však tušit, že ve výsledku bude důvod, proč to dělají velmi podobný. Když viděl Uruhu, jak se díval na Yoshikiho, je si téměř jistý, že ani tady už to nebylo o pomstě a je za to rád. Pomsta pro něj není ten správný směr, ale Yo dokázal i u tohoto stvoření probudit něco nového. Do jisté míry za to může i pouto, které mezi sebou mají, ale ani to nedokáže, probudil lásku, to přece ví. Taiji by se plácl do čela, jak moc spokojený kvůli tomu je. Ještě šťastnější je v okamžiku, kdy shlédne do Aoiho tváře a vidí, že se nepletl. Snaží se víc orientovat v jeho mysli, aby zjistil, jestli je tam nějaký náznak strachu z reality, která je čeká, ale není tam nic takového, jen úžas nad tím, co vidí nad hlavou. 

"Budeme to dělat často. Ostatně já k tomu mám hodně vhodný dům." Aoi by možná rád zůstal ve svém útočišti, ale to přece neznamená, že by do Inova domu nemohli chodit pozorovat hvězdy. 

"Asi pořídím větší houpačku, kde se vlezeme oba." Uculí se, možná spíš menší závěsné letiště, chce mu dopřát hodně pohodlí. Inovy oči se stočí na ohňostroj a chvíli si ho opravdu užívá, než se zase podívá na Aoiho a přitiskne ho blíž k sobě. On už několik krásných věcí na světě viděl, ale Aoiho tvář, když se mu něco líbí…Ne, tomu se nic nevyrovná. Nebojí se toho, že si to v jeho hlavě přečte, jen ať ví, jak moc ho miluje a jak ho vidí. Po jeho otázce se tiše zasměje a pak to vypadá, že opravdu přemýšlí. 

"A kdy máš volno? Já už bych to zítra začal zařizovat." Usměje se mile a zamilovaně. 

"Klidně přečtu celou Knihovnu Kongresu, jen abych měl na věky dostatek inspirace pro romantická gesta." Slíbí mu bez váhání něco, co by kde koho po pár letech přestalo možná i bavit, ale Ino je jiný. Pro něj se stalo nejdůležitější na světě, aby byl Aoi šťastný. Kdyby byl sebejistý, řekl by, že se mu to v tuto chvíli daří. 

"To jsou ty drobné radosti." Broukne mu do vlasů jako poslední, než se nechá pomalu vrátit do reality. Ani jemu se ze snu nechtělo, ale nejde to jinak. Ino se hned přesune k Aoimu a položí mu dlaně na předloktí. 

"Ano, to bychom měli, ale napíšeš to ty. Uděláme to společně." Nechá víčka na chvíli klesnout a soustředí se. Když oči znovu otevře, snaží se Aoimu podsunout obrazy ze své mysli. U toho už je na nohou, otáčí Aoiho a tiskne ho k sobě zády. Hlavu mu položí na rameno, aby měl co nejpřesnější obraz, pokud se mu to podaří. 

"Musíš se naučit to ovládnout a moc času není. Rád bych na tebe šel pomaleji a v jistých ohledem mi to i jde, ale ne v tomto, promiň." Omluví se mu rovnou, jak kdyby za to mohl, ale musí se k tomu tiše zasmát, své vlastní poznámce na konci. 

"Půjdeme hezky krok po kroku. Už víš, jaké to je, když jsi v mé hlavě a vidíš mýma očima." Vezme ho za boky a nechá ho vykročit k malému stolku opodál. Tam by si mohl společně sednout a budou psát. Vidí židli, tuší, že by to mohl být problém a že by ji Aoi mohl stehnem trefit a tak dá ruku přesně do těch míst. Kdyžtak dostane dřevem do hřbetu dlaně on, ale Aoi zůstane nedotčený. Vlastně mu bude velkým potěšením mu udělat mantinel. Tak a tohle si Aoi přečte a pravděpodobně dostane vynadáno, ale stejně by to udělal znovu.

"Psát bude horší." Trochu ho vyrušuje, ale to je taky schválně, aby se naučil, že ne všude bude ticho a klid. Jakmile budou venku, jen těžko jim dá někdo možnost se pár minut soustředit. Hyde už vůbec ne. Ten využije toho, že si nejsou svým počínáním tak moc jistí, proto Aoimu nedá příliš odpočinku a sobě taky ne, ještě se vyčerpává tím, aby mu dodal sílu.

Aoi

To měl Inoran pravdu. V tomto domě by je někdo jenom tak nevyrušil a když si představí jejich těla, uložená na pohodlné houpačce… +Abychom při všech těch aktivitách nespadli dolů.+ Ta myšlenka patří jemu, ale samozřejmě, že si ji přečte i Inoran a nejspíš si pod tím představí gymnastiku, o které ani netuší, že jí je možné praktikovat. 

"To klidně můžeš." Řekne mu ještě na to zařizování, i když si není jistý, že je Hyde nechá tak dlouho na pokoji. Kromě toho by se asi měli vrátit za ostatními a pořádně se připravit. Zatím od Yoshikiho nedostali žádné informace o tom, kde bude jejich hlavní štáb, kam mají přijít a kdy nebo jestli on přijde za nimi. Aoi si jenom pamatuje, že byl Uruha do poslední chvíle s ním a pak se s ním začalo dít něco zlého a Yoshiki ho odnesl. Promne si dlaní kořen nosu. Na obou předloktích ucítí Inoranovy ruce a při jeho dalších slovech najednou ví, že žádný odpočinek se nekoná. Inoran má pravdu, prostě si ten luxus nemohou dovolit. Ohrožují se teď navzájem, stejně jako se navzájem chrání a i když mají skoro nulový čas na trénink, měli by odhalit co nejvíc ze svých možností teď hned. Musí se usmát té jeho poznámce, ale jakmile ucítí jeho hlavu na rameni a jeho tělo na svých zádech, zvážní a pokusí se soustředit společně s ním. Neví na co přesně, ale jde přece o jeho oči, takže se mu Inoran nejspíš bude pokoušet ukázat, jak vypadá tento byt jeho očima. Kdyby byl Aoi při bitvě schopný vidět alespoň chvílemi, pomohlo by mu to, aby se zorientoval v situaci a buď něco udělal nebo se alespoň schoval, prostě cokoliv. Kromě toho Hyde jistě moc dobře ví, co komu z nich provedl nebo na to brzy přijde a určitě nebude počítat s tím, že tento upír není slepý definitivně. Aoi by klidně mohl dělat volavku nebo něco podobného. Je si jistý, že jakmile tuhle myšlenku ucítí Inoran, bude zásadně proti ní, ale bylo to logické a určitě by to klaplo. Bude nejslabší článek, slepý upír a Mana po něm půjde stejně slepě, aby zničil Inorana. Nechají se lehce oblbnout. Ať už Ino bude chtít nebo ne, tohle Aoi Yoshikimu navrhne a je si jistý, že ten jeho obětování klidně riskne. Jakmile mu Ino připomene, jaké to je být u něj v hlavě, Aoi si ten pocit pokusí přivolat. Je to těžké, chvíli si jenom vsugerovává, že přicházejí nějaké vjemy, ale nic se neděje. Jde pod tlakem jeho těla dopředu, ale tápe v prostoru a jeho kroky jsou neochotné. Pak ale přijdou podivné, rychlé a trhané záblesky. Je to jako negativ, jen na vteřinu a zase to mizí, ale skutečně to vypadá jako nábytek. Aoi se chytí dlaní za čelo, protože je to docela nepříjemné, ale pokusí se zamířit mezi ty věci. Není ani schopný poznat, co přesně to je, ale kupodivu má cestu pod nohama pořád volnou. Bokem i Inovou dlaní o něco trochu zavadí, ale zorientovat se v prostoru je pro něj složité. Tohle jsou totiž detaily. Už teď ale ví, že i s těmi záblesky například nespadne do propasti. Kanál je malý, tam by asi mohl. Díky svému pekelnému soustředění a celé této situaci ani nestihne vynadat Inoranovi za jeho myšlenky. Jakmile na něj Ino promluví a přetrhne jeho soustředění, všechny záblesky na poměrně dlouhou dobu zmizí. Aoi oči na chvíli zavře a pokusí se je znovu přivolat. Jde to, ale je to silně vyčerpávající. Na tu bitvu dobré a důležité, ale na každodenní život? Vždyť budou jenom spát…? Nakonec se dostanou k židli. Aoi ji nahmatá rukama jako první, ale než se na ni posadí, zůstane opřený o dlaně na područkách a se skloněnou hlavou se pokusí vybavit si, jak vypadá. Nikdy ji pořádně neviděl, takže nemůže podvádět, protože si ji prostě nepamatuje. Ten tvar mu jde docela snadno, ale látka? Potah? Jakmile však Inoran pochopí, o co se snaží, a sám se mu pokusí přivolat myšlenky do hlavy, před Aoiho očima se začne formulovat bílé lněné plátno. 

"To jsem si mohl myslet." Odfrkne si předstíraně a pohodí hlavou. Žádný černý samet…