Aoi x Takeshi x Uruha - Banány, mám rád banány. - část 5.

(hotel)

Uruha

Podvědomě se baví tím, že Aoi jeho narážku nekomentuje. Určitě se mu povedlo ho malinko dostat a je se sebou, aspoň v tomto ohledu spokojený. Byla to jeho podvědomá obrana, kterou používal víc, než často. Poslední roky jen málokoho pustil opravdu hodně blízko, a pokud ano většinou se mu to vymstilo. Navíc tím obratně odváděl pozornost od svých problémů, o kterých ještě donedávna tvrdil, že je nemá. Tak to bylo vždycky a nejtěžší na tom všem bylo, si to přiznat. Nakonec měli páni doktoři pravdu, ale to by jim taky nikdy neodsouhlasil. Jeho léčba nebylo ve výsledku jídlo, ale spíš uspořádání myšlenek a přesvědčení hlavy, že jíst je v pořádku. Většinu času naprosto neřešitelný úkol. Nechtěl to dělat, ale nemohl si pomoct. Aoi ho zatím nenásleduje a on má dost času si všechno prohlédnout o samotě a stejně na něj pokřikuje, protože se o to s někým potřebuje podělit. Podobné to bylo i první roky, kdy nekontrolovatelně hubnul. Potřeboval někomu říct, jak moc je se sebou spokojený a jak mu to jde. Prostě toužil po troše uznání a místo toho dostával jen kritiku a tu nesnášel nikdy příliš dobře. 

"Vážně! Je tu úplně všechno, na co si vzpomeneš." Křikne na něj zpátky a spokojeně se dál peleší v posteli v oblečení. Nemá čas se převlékat, navíc tu není sám, takže to ani nemá v plánu. Ohlédne se ve chvíli, kdy se Aoi usadí vedle něj a sáhne na povlečení. 

"Je to nádhera co? Jeden by nejradši nedělal nic jiného, že se v tom jen válel. Nemůže se ani zvednout." Ujistí ho, že má velmi podobné pocity. 

"Tak něco vyzkoušíme." Podívá se do baru, pak na Aoiho a zase zpátky, aby sáhl po dvou malých lahvičkách. 

"Je to sto padesát let staré." Zamrká na etiketu hned o tom, co jednu z nich vrazí Aoimu to ruky. 

"A ta cenovka." Zamrká ještě jednou, než se tiše zasměje do dlaně. 

"Na to by se člověk měl jen posvátně dívat." Prohodí a už ji chce otevřít, ale Aoi ho zase odrovná. Třeští na něj oči, než se rozesměje. 

"A to myslíš, že tam půjdu sám nebo půjdeš se mnou?" Vystřelí na něj otázku, než mu dojde, co řekl a už jsou zase u toho maskování. Rozhodně by v jeho blízkosti nešel ani do plavek. Jen když si vzpomene na to, že Aoi už viděl vážně hodně, málem by zčervenal. Nasadí odhodlaný výraz, aby bylo jasné, že se ho nic z toho nedotklo, uvnitř se ale třese už preventivně. 

"Vlastně by to bylo fér, ty už jsi dost viděl." Obviní ho, jak kdyby to byl Aoiho prvoplánový cíl. Pak se vysouká z postele na nohy a zůstane na chvíli stát před Aoim, ke kterému se nakloní a asi z pěti milimetrů mu kouká do očí. 

"Postel už jsme vlastně vyzkoušeli, společně." Pozvedne koutky a pořád si zvládá držet svůj výraz. To trvá do chvíle, než vyjde z ložnice, udělá krok do strany hned za dveřmi a opře se zády o stěnu se zavřenýma očima. Tohle musí nutně rozdýchat. V ten moment hodně zbledne a rozechvějí se mu kolena. Nejedl, pocity které pocítil v obchodě a vlastně i teď se projeví taky a on má co dělat, aby se nesvezl k zemi. Musí se několikrát prudce nadechnout a pak se ne moc jistým krokem dobelhá do koupelny. Přivře za sebou dveře, a pustí kohoutky u velké vany. Pomalu se narovná a přejde k umyvadlu, na kterém je spousta přípravků připravené pro ně, i skleněné lahvičky, kde jsou ty nejlepší parfémy a různá drahá kosmetika. Na chvíli ho to zaujme, ale nedokáže se příliš soustředit. Asi by si potřeboval lehnout. Povzdechne si nad sebou samým, a jak stoupá teplota v koupelně, začne se mu motat hlava. Ještě chvíli se udrží na nohách, než mu začne pískat v uších, před očima se mu zatmí a pak už neví nic. Jen tlumeně vnímá tříštění skla kolem něj. Napůl se probere za pár vteřin. Všude kolem něj to voní, a když se snaží zvednout, položí ruku do střepů kolem. 

"Kruci." Vynadá si, že podobné stavy už by měl znát. Dlouho už v takovém rozpoložení nebyl, vlastně naposledy v době, kdy ho našel Takeshi.

Aoi

Aoi se pořád usmívá a musí na Uruhova slova přikývnout. Jakmile mu řekne, že nějaká lahev má sto padesát let, nechce se mu to ani věřit, trochu se zamračí a s tichým Ukaž mu ji vytrhne z ruky, aby se sám přesvědčil. Jenže ona je to pravda. To nebude něco, co mají běžně v hotelu, tohle si sem nejspíš objednal přímo Takeshi.

"Ten chlap je hrozně rozmazlený." Řekne výchovně, jako by sám před pár hodinami neslintal na výlohu kvůli jednomu autu… Uruha mu to zase sebere a chce to otevřít, ale to by Aoi nesměl plácat páté přes deváté. Kmitne obočím a radši před ním uhne pohledem s výrazem Nic jsem neřekl, jenže Uru očividně nenechá věci jenom tak bez poznámky. 

"Ty by jsi zase hrozně prskal… Kdo se s tebou má pořád prát." Zamumlá a zahrne si pramen černých vlasů za ucho. Musí protočit očima, když Uruha začne mluvit o tom, co je tady fér. Kdyby měl víc odvahy, tak se prostě svlékne, nechá ho se podívat a zase se oblékne, jenže on ji nemá. Na podobné kousky není stavěný. Uruha se začne hrabat na nohy, protože postel už ho asi omrzela a dokonce zapomene i na tu lahvičku, která zůstane ležet v peřinách. Když si Aoi uvědomí, že ho má přímo před sebou, pomalu k němu stočí svoje oči a zapomene dýchat. Dělí je doslova milimetry, cítí, jak ho z toho brní pokožka a taky si pořádně všimne, jak krásné má oči a jak pěkně řezanou má tvář. Jeho pokožka je bez jediné chybičky. Je to vůbec možné? Než se stačí vzpamatovat, Uruha se narovná a elegantně odejde a on zůstane celý tumpachový sedět na místě. Zavrtí nad ním hlavou a sáhne po té Takeshiho lahvičce. 

"Tak se podíváme, co je to za lektvar." Pronese pro sebe tiše a otevře ji. Slyší cvaknout dveře a domnívá se, že Uru šel skutečně do koupelny. Tam ho samozřejmě doprovázet nebude, takže zatím ochutná a musí se na lahvičku uznale podívat. Je to nějaké červené víno, sladké jako med, táhne se po jazyku a jednomu stačí dva doušky a má toho dost, ale nikdy snad nic lepšího neochutnal. Je tam ještě nějaká hodně stará whisky, na tu se asi podívá po jídle. Sám se vrátí do hlavního pokoje a odnosí odtud zavazadla do ložnice. Otevře svůj kufr, aby si mohl připravit všechny věci na ráno a kompletně přebalit, co bude potřebovat a co už ne. Dělal to tak vždycky, protože po ránu byl naprosto nepoužitelný. Trvá mu to docela dlouho. Zkontroluje čas na hodinách na stěně, ale Takeshi zatím nikde a Uruha je tam celkem potichu. Proto přejde zpět do pokoje a rozhodne se pořádně najíst. Možná to bude lepší, než později s Uruhou. Chce se vážně ládovat a není si jistý, co dostane do něj a jestli Uruhovi nebude vadit, že se na něj při tom dívá. Už sedí za stolem, žasne nad každým kouskem, jak neuvěřitelně chutná a dopíjí to vínko. Cigaretka nesmí chybět. V tom se ale ozve dutá rána a zvuk tříštěného skla. Okamžitě vyletí od stolu, bez zaklepání rozrazí dveře do koupelny a uvidí bezvládného Uruhu na podlaze. Vzduch je prosycený parou z horké vany a voda se začíná pomalu přelévat. Aoi ji honem zastaví a klekne si mezi střepy. Uruha se probírá, ale vypadá hodně omámeně. Musí být slabší, než si mysleli. 

"Vůbec jsme tě neměli vodit někde po nákupech, potřebuješ odpočívat. Bylo toho na tebe strašně moc." Všimne si zakrvácené ruky, ale tepny poraněné nejsou, to by vypadalo jinak. Přidřepne si lépe, aby ho mohl vzít do náruče a opatrně zvednout. Vzepřít ho není zase tak snadné, měl by víc posilovat. Přesto ho donese rovnou do té načančané postele, kde rovnou zakrvácí to úžasné povlečení. On sám je od Uruhovy krve na hrudi a na rukávu nového saka, ale na to teď nehledí. Nechce se mu volat recepce, aby do toho strkali nos a volali doktory, naštěstí má v kufru svou malou cestovní lékárničku a v ní nějaké sterilní čtverce a obinadlo. Zkontroluje, že v ráně nejsou úlomky skla a honem ji narychlo ošetří. 

"Několik týdnů budeš cítit jako stará děvka." Řekne mu s úsměvem, protože Uru padl přímo mezi lahvičky s parfémy a nebylo jich málo. 

"Už tě nespustím z očí ani na záchodě, vážně ne a nezkoušej pištět, že něco vidím." Do role pečovatele se vžil nakonec velice rychle.

Uruha

Je to zvláštní, že i když je sám v koupelně a není mu zrovna nejlíp, stejně myslí jen a Aoiho slova. Musí se kvůli nim usmívat. Pro mnohé by byl Aoi nepříjemný a asi by ho brzo poslali do háje. Tedy myslí si to, ale sám chápe, co na něm Takeshi vidí. Vidí to taky a to je velký problém. Pomyslel si to už jen při hovoru, když byli ještě daleko a taky si to nesjpíš uvědomoval ještě v nemocnici. Podobné myšlenky by vůbec mít neměl. Musí se od toho odprostit, aby náhodou neudělal něco, co by všechno pokazilo. No, asi už to udělal, když byl před chvílí tak blízko, ale to viděl jenom on a Aoi si nejspíš trochu stál na vedení, což je dobře. Kdyby mu to došlo, asi by se pak Uru nemohl Takeshimu podívat do očí. Bude mít problémy i tak, když si konečně pořádně uvědomí, co má v hlavě a jak nad Aoim přemýšlí. Nakonec má pocit, že poslední hodiny nedělá ani nic jiného. Je rád, že mu nikdo nevidí do hlavy. Jen si zvládne krátce povzdechnout a poslední, co vidí je vlastní odraz v zrcadle, což jeho stav rozhodně nevylepší. Ví, že i kdyby nebyl Takeshi s Aoim, tak by stejně u černovlasého neměl žádnou šanci. Jak by mohl? Stačí jen, když se na sebe podívá. Jakmile k tomu přidá ještě svůj velký psychický problém, který se odráží i na těle, má v tom hned jasno. Neměl by vůbec žádnou šanci ani tak. Co by mu mohl nabídnout? I kdyby Aoi takový byl, i když není, ani by ho neměl čím uplatit. Probere se za pár vteřin na zemi. Ta vůně kolem se mu dostává do hlavy a je to ještě horší, protože má pocit, že se ani nemůže nadechnout. Jen těžko se zvedá, spíš to nejde. Když uslyší nad sebou hlas, v duchu si vynadá. Tohle vážně nechtěl. Měl se nějak tiše sesunout k zemi, aby měl pak dost času na to, se sebrat. Aoi je u toho, a to ho nutí, aby se mračil. 

"To nebylo." Snaží se mu odporovat, ale není mu to nic platné. 

"Budu v pohodě." Snaží se ho přesvědčit a trochu jej od sebe odstrkuje. Je to hrozně ponižující, když se o něj stará někdo v podstatě cizí. Překazil jim cestu kolem světa, berou ho s sebou a ještě k tomu tohle.

"To jen ta nemocnice, moc jsem toho nenaspal." Snaží se to svést na to, pravdou ale je, že tam prospal celé dny, jak byl unavený. Aoi ho za pár vteřin zvedne do náruče a to je snad ještě horší. Pár vteřin se zvládne dívat někam jinam, ale drže se ho pevně kolem krku, aby mu nebyl víc na obtíž. Když se však jejich oči potakají, nezvládne nezrudnout. 

"Promiň." Vypadá provinile a smutně.

"Proč to děláš?" Vypadne z něj najednou a znovu se zamračí, ale není to na Aoiho.

"Nemusíš to dělat." Prohodí trochu zlomeně. Naštěstí už je v posteli. Odvrátí od něj pohled a kouká z okna ven. Kouše se do rtu, aby nevydal ani hlásku, přesto že dotek na pořezaných místech není vůbec příjemný. Aniž by chtěl, tak se mu koutky pozvednou nahoru. 

"Jsou to samé lepší značky, neříkej, že ti nevoní." Nafoukne tváře a uvědomí si, jak snadné pro něj je, mu jeho poznámky vracet a cítí se díky tomu mnohem lépe. Vytřeští na něj oči, když ze sebe Aoi udělá jeho ocásek a očividně se ho vůbec nezbaví. 

"Tak víš co, já ti slíbím, že budu odpočívat a ty mi slíbíš, že tě nebudu mít pořád za zadkem." Zarazí se a propálí ho pohledem. 

"Nebo na něj máš nějakou obsesi?" Zeptá se ho s nádechem provokace a do očí se mu vrátí trochu života. 

"V tom případě ti to nedovolím už vůbec." Chce si založit ruce na hrudi, ale sykne, protože to vážně trochu bolí. 

"A vůbec nezkoušej mě štvát, když se ani urazit nemůžu." Vypadá na vteřinu jako naježená kočka, než si povzdechne a jeho výraz povolí. Zvedne zdravou dlaň a zahrne mu hedvábné prameny za ucho. 

"Arigato, Aoi-chan. Jsem rád, žes tu zůstal a…" Najednou ohled do jeho očí nevydrží, protože má chuť udělat jen jedinou věc a to nesmí.  Rychle stáhne ruku, protože to už bylo prostě příliš. 

"A už radši nic, tebe totiž baví mě štvát. Nic víc. Měl bych to na talíři pořád." Vrátí se ke svému prskajícímu já.

Aoi

Na tu omluvu Aoi nic neřekne, jen se mile usměje, ale když na něj Uruha vypálí otázku, proč to dělá, podívá se na něj, jako by byl mimozemšťan. Má ho snad nechat válet na podlaze a krvácet? Na pitomé otázky prostě odpovídat nebude. Nemá ani ponětí, v jaké nešťastné situaci se Uruha nachází vinou toho, že se do něj zahleděl. Odmítal uvěřit i Takeshimu, když mu mával před očima neonovým transparentem se slovy Miluju tě, natož aby poznal něčí drobné projevy a pohledy. Na tohle si zase málo věřil on. Musí se tiše zasmát těm lepším značkám. 

"To asi jsou, ale takhle dohromady je to k nesnesení. A je toho moc." Řekne a na chvíli vstane, aby otevřel okno, ale ulice v LA mu prostě nevoní. Tento apartmán je ale dost vysoko na to, aby jim sem nešel smog a smrad, ale spíš čerstvý vzduch. Škoda jen, že nejsou přímo u moře a nemohou dýchat jeho vůni. 

"Nic takového ti neslíbím, děláš si co chceš a pak to takhle dopadá. Neumíš si říct, kdy máš dost a zařídit se podle toho." Řekne mu od okna a pak se k němu pomalu vrátí, aby se posadil na postel. Při té další otázce na něj udělá obličej a protočí očima. Nejradši by mu řekl, že to by musel maličko přibrat, ale před Uruhou jsou podobné rýpance nebezpečné a to chápe dokonce i on. 

"Buď rád, že jsem občas ohleduplný." Řekne mu místo toho. Pak se ale upřímně rozesměje. 

"Ale vždyť se můžeš urazit." Rozhodí rukama. 

"Jenom ti to nebude nic platné." Dodá a mrkne na něj. Už chtěl pomalu vstát, ale Uru najednou zvedne dlaň a dotkne se jeho vlasů. Aoi přeruší pohyb a dlouze se zadívá do jeho očí. Samozřejmě čeká, co se bude dít a na chvilku se čas okolo nich zastaví. To poděkování ho upřímně dojme a potěší. Kouzelně se usměje a sklopí oči. Okamžik se prodlužuje, ale pak se musí znovu rozesmát, když ho Uruha obviní, že ho štve naschvál. 

"Ale ty sis začal, víš?" Hned mu to oplatí.

"Na talíři toho budeš mít hodně, s tím se smiř." Připomene mu. 

"Počkej." Řekne potom a na chvíli odejde z pokoje. Když se vrací, nese s sebou samozřejmě jídlo, ale je to jenom ovocná šťáva a dobře poživatelné ovoce jako je vodní meloun nebo plátky jablek a banánů. Je mu jasné, že Uruha toho nesní moc. Něco ale musí. 

"Vím, že se ti do toho nechce a taky si myslím, že nestojíš o to, aby nad tebou stál policajt. Nechám to tady. Ze vzduchu ale být na živu nemůžeš a ta cesta kolem světa je náročná. Byl bych raději, kdybys nemusel zůstávat sám v pokoji a spát a mohl s námi vidět všechny ty věci. Myslím to vážně." Řekne mu a odloží talíř na noční stolek. Pak znovu odejde a vrátí se svým drahým foťákem. 

"Na. Prohlédni si je. Zkus je nesmazat." Zasměje se. 

"Aby sis dovedl představit, co všechno jsme zažili a ty bys mohl taky." Třeba to pro Uruhu bude dostatečná motivace. Je tam hodně osobních fotek a jeho momentů s Takeshim, obzvlášť, když mu Take sebral foťák a fotil jeho, ale není tam nic kompromitujícího. To má Take většinou na svém vlastním foťáku. 

"Dobrou noc, Uru-chan." Řekne mu, skloní se, aby ho políbil na čelo, urovná mu vlasy a pak z jeho pokoje odejde. Ráno brzy vstávají, musí se pořádně vyspat a kromě toho čeká, že dostane minimálně napomínající pohled za to, že Uruhu nakonec neuhlídal. Vypadalo to jako jednoduchá věc, ale zas tak snadné to nebylo. V posteli se snad nezmrzačí a třeba nakonec doopravdy něco sní. Co by s ním měl dělat? Sedět u něj a zírat na to, jestli kouše? Povzdechne si, svalí se do křesla pod oknem a pořádně si zapálí. A pak dojí všechno to jídlo.

Uruha, Takeshi

Když nedostane odpověď na svou první otázku, zatím to nechá být. Zajímalo by ho, proč se tak automaticky Aoi ujal starosti o něj. Mohl Takeshiho klidně poslat do háje, ať se stará sám. Ostatně se přece vůbec neznali, až do osudné telefonu. Zažil málo podobných lidí, kterým to nebylo jedno, proto je z toho tak zmatený a rád by věděl, co v tom je. Nějaký důvod to nutně mít musí, v jeho životě to tak bylo normální. Takeshi byl prostě výjimka a takových není víc. Trochu si odfrkne, když Aoi řekne, že těch parfémů je prostě moc najednou. To je, ale sám by to nepřiznal. Je však rád, když Aoi otevře okno a trochu tu vyvětrá. Čerstvý vzduch mu udělá dobře a hned se cítí o něco lépe. Vyhlédne na chvíli na modrou oblohu, kde se prohánějí mraky. 

"Umím si říct dost, ale najednou tam bylo prostě horko, tak se mi zatočila hlava." Brání se, aby bylo jasné, že to nebylo nic, co by mohl předvídat a souviselo to z jeho fyzickým stavem. Aoi měl pravdu, v tomto ohledu dokázal být dost paličatý. Odfrkne si podruhé a víc už před osudnou chvilkou nestihne. Přehnal to, neměl to dělat, ale ví, že na to bude pořád myslet. Bylo to jen pár vteřin, které se mu otiskly do hlavy a už je odsud jen tak nedostane. To se Aoi ani Takeshi nesmí nikdy dozvědět. 

"To ty jsi pěkně paličatý." Obviní ho vzápětí, aby víc zamaskoval své vlastní rozpoložení. Jak jinak by taky mohl být tak neodbytný a byl tu pořád s ním, i když se stalo, cos e stalo. 

"Já? A kdy bych to tak asi stihl?" Zapíchne si ukazováček do hrudi a svá slova doplní překvapeně pozvednutým obočím s hodně nevěřícným výrazem. +Tsech, to snad není možné, ještě to svede na mě.+ Zlobí se v duchu, protože to je samozřejmě Aoiho vina a toho, jak vypadá. Pozoruje ho nechápavě, když odejde z pokoje a jakmile přijde s jídlem, odvrátí od toho obličej, aby nebylo vidět, jak moc s tím nesouhlasí. Prostě nemá hlad. Vrátí k němu pomalu oči, když mu řekne, že by byl rád, kdyby viděl krásy světa s nimi. To on by rád taky, hlavně s ním, ale nic na to neřekne, jen přikývne. Je jasné, že se bude snažit, v očích se mu blýskne i náznak odhodlání. Je mu jasné, že to bude těžké a není si jistý, jestli to dokáže, ale rozhodně se o to pokusí. Aoiho rty na kůži se mu dokonale vypálí do hlavy. Zírá na něj jako na přízrak, ale pak se opravdu upřímně a snad i kouzelně usměje. Dokonce přivře víčka a trochu zrudne pod jeho prsty, když mu rovnají prameny. 

"Dobrou noc." Popřeje mu rovnou, a jakmile je z pokoje pryč ozve se tiché, Aoi-chan. Kdyby ho tím oslovením chtěl potrápit, řekne to, ale tentokrát to bylo myšlené jinak. Chvíli nechává všechno ležet. Nakonec se však první natáhne po foťáku, zapne ho a začne si fotky prohlížet. Některé momentky jsou vyloženě kouzelné a při přiblížení na mokré plavky musí gratulovat Takeshiho důvtipu, při výběru záběrů. Aoi si ničeho očividně nevšiml. Nakonec se pod tíhou jejich vzpomínek natáhne pro kousek ovoce a s velkým přemáháním ho pošle mezi rty. Jeho tvář se na chvíli zkřiví bolestí, protože je to pro něj pořád dost těžké, ale povede se a nakonec se donutí přece jen pár kousků sníst. Nemůže moc, jeho žaludek hodně protestuje, ale jde to. Nakonec talířek odsune na noční stolek a pomalu se vysouká z postele. Přesune se na chvíli k oknu, kde si prohlédne město a pak potichoučku přejde ke dveřím, kde je jen škvírka. Očima najde Aoiho a chvíli si ho prohlíží v křesle, než si tiše povzdechne a vrátí se do postele. Trvá to jen chvíli, než se propadne do říše snů. Ani neví, kdy dorazí Takeshi a vůbec nevnímá, že se na něj přijde podívat a starostlivě si prohlíží jeho ošetřenou ruku. Dokonce ani necítí jeho rty, které se dotknou tváře a už vůbec ne tiché přání hezkých snů.