Aoi
Aoi si s Reitou vymění maličko tajemný poloúsměv, když mu položí tu otázku, jestli na něco nehraje, ale než je donucen k odpovědi, Rei ještě pokračuje.
"Zapomněl jsi, kolik toho teď mám? Podobné věci teď zkoušet nemůžu." Řekne mu dobrosrdečně.
"Kromě toho je plno slavných kapel bez druhé kytary." Poplácá ho po rameni, že přece o nic nejde a hodí to za hlavu. Maličko při tom nedomýšlí, že jsou na cestě k němu domů. Musí se zasmát, když se Rei vůbec neurazí kvůli tomu drbání a ještě mu řekne, že jde o tu satisfakci. To má tedy pravdu, Aoi to cítí úplně stejně a kromě toho si připadá, jako by se znali spoustu let. A navíc… on potřeboval někoho, kdo hned nenafoukne tváře, protože někdy jeho rádoby vtipné rýpání zase tak směšné nebylo a ne každý to nesl dobře. Musí se rozesmát ještě víc a na chvíli u toho zakloní hlavu, když Rei zmíní tu pánvičku, protože tohle by ho vážně nenapadlo. Tak on má strach o jeho zdraví před jednou protivnou ženkou?
"Ty jsi vážně kouzelný..." Řekne mu, když se do směje a ohlédne se po něm s podivně vřelým ohněm v černých očích, který tam bývá jen málokdy a zase rychle zmizí. S povytaženým obočím se podívá na tu jeho nabízenou ruku, ale oba se dobře baví a tak mu ji podá a chce vstát jako princezna, ale Reita s ním tak škubne, že mu přistane v náručí. Aoi se skutečně skoro přerazí.
"Nemusíš mi tu svoji fyzičku dokazovat tady a teď." Řekne mu cosi, co by klidně mohlo znít jako dvojsmysl, ale Rei už samozřejmě komentuje, že je slaboučký.
"Vidíš ta ramena?" Myslí tím ta svoje. Má je z plavání proti běžným Japoncům docela široká a je na ně taky patřičně hrdý. Pak se jim ale konečně podaří opustit bar. Ani jeden z nich tady nemají deštník, takže si nad hlavou společně drží Reitovu bundu, aby znovu nepromokli na kost a schovají se pod stříškou. Aoi nespokojeně mumlá, když si přečte, že autobus tady nebude hned, ale co se dá dělat? Oba dva si zapálí cigaretu a pak Reitovi zazvoní telefon. Udělá na něj gesto, ať si to samozřejmě vyřídí a sám kouká kamsi před sebe. Mohl by poodejít stranou, ale stejně by všechno slyšel. Je to nějaký kamarád a stará se, jestli si to nerozmysleli. Aoi se nad tím mírně pousměje. Pak jde diskuze chvíli o nějakých holkách, jemu to nic neříká, tak přemýšlí, co kde lítá a vyhlíží autobus a nakonec padne znovu jméno Hitomi. Očividně je to populární děvče a stále single, protože v té diskuzi jí nabízeli jemu a při tom po ní někdo dlouhodobě kouká. Už jenom proto se bude Aoi držet zpátky, protože poslední, co chce, se první den špatně zapsat tím, že někomu bude dělat do vysněné dívky. Dobře, že to zjistil. Autobus konečně dorazí, oba dva nastoupí a Aoi se úlevně opře. Chvilka klidu, kdy nemusí vůbec nic. Cesty hromadkou si užívá jako nikdo. V poslední době rozhodně. Obrátí obličej k Reitovi, když s ním začne rozebírat ten hovor. Nemá ani ponětí, jak dlouhá je ta doba, co se znají, ale asi hodně. Pokrčí nad tím rameny a mírně rozhodí rukama.
"Takhle se chová hodně kluků, co znám. Mají strach z různých věcí, hlavně asi z odmítnutí. Když po někom tak dlouho koukáš, tak prostě nechceš, aby se ten potencionální sen zhroutil, takže před tím vlastně spíš utíkáš. Navíc je to jedna parta. Jak by pak vypadal před ostatními? Vám je to možná jedno, ale co on a jeho tvář?" To byly běžné věci, které kluci v jejich společnosti řešili.
"Ty jsi jiný, spontánnější, nejspíš bys to nějak zahrál a otočil v legraci, ale on to nejspíš neumí." Po pravdě toho kluka chápe. On by se asi zahrabal, kdyby se mu to stalo.
"Ne, to nedělej." Zasměje se na ten záskok a pak se nadechne a povytáhne obočí.
"Já a holky? Ne, nemám tady žádnou, ani doma." Řekne mu. Tohle jsou obvykle otázky na tělo, na které neodpovídá, ale teď to nevadí.
"Míval jsem, nedopadlo to. A teď už nejspíš tušíš, že by se mi do rozvrhu žádná ani nevešla." Podle něj nemělo smysl vkládat energii do něčeho, co nemohl dělat na sto procent. Nechat někoho, aby ho měl rád a pak se mu nevěnovat… Prozrazovalo to o něm však jednu věc – nikdy nebyl pořádně zamilovaný, protože jinak by klidně nespal, jen aby byl s ní.
Reita
Reiovy koutky trochu opadnou, když mu Aoi řekne, že na podobné věci ani nemá čas. To je vážně škoda, dokázal by si představit, že by hráli společně, ale k tomu ho samozřejmě nutit nebude ani přemlouvat. Je mu jasné, že ne každý má na tohle buňky. Zarazí se trochu, protože jeho slova o tom, že je kouzelný, se mu dostanou do hlavy víc, než by vlastně čekal.
"Ale ale, už jsme u komplimentů. Neblázní, známe se hodinu." Rýpne si do něj, ale ten Aoiho pohled, je….Kruci, co to s ním je? Tváří se, že se s ním vůbec nic neděje a že si toho prostě nevšiml. Pařez jak se patří, i když takový nikdy nebyl. Prohlédne si jeho ramena, aby mohl reagovat na jeho slova, a nakonec se zatváří naoko pochybovačně.
"No já ti nevím, je tu trochu přítmí a tak." Nenechá se jim vůbec vyvést z míry. Za to počasí už mu trochu způsobuje pokles nálady. Naštěstí jede s Aoim k jeho bytu, aby si užil pohled na dámu, která přijde o svůj příjem a co pochopil tak i otroka, kterému může nařizovat úplně všechno, protože nemá kde složit hlavu. V autobuse se snaží z vlasů vyklepat přebytky vody, ale je to marné. Díky bundě zase tolik nezmokli, ale pořád by si nejradši převlékl, tohle je vážně počasí pod psa.
"Já to vlastně chápu, ale stejně mi to přijde na hlavu. Když se přece budeš všeho bát, tak nikam nedojdeš. Kdybychom se báli něco udělat, sedíme pořád doma na zadku. S tímhle je to stejné. Já věřím tomu, že se bojí, ale pokud nic nezkusí, nikam se nedostane. Kdyby ji vzal ven, nemusí o tom vlastně nikdo vědět. Stačí se jen zeptat a ví, na čem bude." Pokrčí rameny a je vidět, že nad tím nedokáže přemýšlet jinak.
"Může napsat zprávu anebo zavolat. Pak nemusí celý život přemýšlet, co by se stalo, kdyby to udělal. To by mě zabilo." Rozesměje se společně s ním.
"Jo no, nebudu se jim do toho plést, ještě bych si nakonec nadělal problémy, kdyby to bylo pochopeno jinak." Vtipkuje na to téma bez váhání.
"Už se mi jednou něco podobného stalo, byl to celkem trapas." Protočí nad tou vzpomínkou očima, ale už je to dávno. Stočí pohled na Aoiho, když se rozhodne mu zase něco prozradit. Obočí mu jde nahoru, jakmile dojde na Aoiho rozvrh.
"Ty jsi hrozný." Obviní ho rovnou. Jakmile nad tím ale začne víc přemýšlet, něco mu dojde.
"Věř mi, že až potkáš někoho, kdo za to bude stát, změní se to. Poletíš klidně přes celé město, jen abys mu mohl říct ahoj a zase klidně poletíš zpátky." Usměje se mile. Rei si je jistý, že právě tohle teď zažívá s Mei. Kdyby nad tím přemýšlel víc, došlo by mu, že tohle by dělal pokaždé. Měl dost energie na to, aby se podobným způsobem choval. Někteří přátelé z minulosti jeho povahy dost zneužívali, ale jemu to vždycky brzo došlo. Řekl jim, co si o tom myslí a šel dál. Neměl povahu na to, aby některé věci řešil víc do hloubky a vždycky se z toho rychle oklepal. Ostatně nic jiného mu nezbývalo. Kdyby si sáhl hodně hluboko do svědomí, došlo by mu, že mluví o někom jiném. O klukovi, kterého potkal ještě na škole a začalo to dost podobně jako dnes, právě tou skoro přehnanou starostí a zařizování m úplně všeho. To už vytěsnil a snaží se tvářit, že se to nikdy nedělo. Za pár let se mu to skutečně podařilo a nikdo tady o tom neví, stačí, že to prasklo doma. To byl vlastně ten polední hřebíček do rakve a poslední důvod, proč odešel. Tady vlastně mohl chodit s kýmkoliv, názory okolí ho nikdy moc nezajímaly a přesto si našel Mei. Okouzlila ho na první pohled a má ji rád, opravdu rád. Aoi se začne zvedat, když autobus zastaví a jemu je jasné, že vystupují. Následuje ho a pak s ním srovná krok. Konečně přestalo pršet.
"Čím blíž jsme, tím víc se začínám těšit." Sdělí mu své vlastní pocity a nechá se dovést až k budově., kde se byt nachází. Sám ho pustí první do dveří a vyjdou po schodech do patra, kde bydlí. Trochu frajersky se opře ramenem o stěnu kousek ode dveří a kývne na Aoiho hlavou.
"Tak do toho, hrdino." Pobídne ho se smíchem.
"Dej jí co proto, za všechno co ti stihla provést." Trochu si ho dobírá, ale rozhodně by ho bránil, kdyby šlo do tuhého, to prostě ví.
Aoi
Reita si to nenechá jenom tak vymluvit – jako ostatně nic, jak už stačil poznat – a pořád se zamýšlí nad svým kamarádem. Aoi se musí znovu rozesmát.
"Ale někteří lidé to tak mají, víš? Prostě sedí doma na zadku a čekají, co se stane. Někdy vedou hodně nudné životy, ale některé typy se v tom cítí bezpečně a tobě nezbude, než to přijmout." Poplácá ho… no málem po stehně, ale na poslední chvíli se jeho ruka přesune a je to rameno. Myslí se mu prožene vzpomínka na Reitovu poznámku, že se znají chvíli a on už mu skládá komplimenty. Byl to vtip, ale co kdyby to vypadalo nějak blbě?
"Ale ty nevíš, co udělá ona? Co když se svěří kamarádce a ta to pak roznese?" Rozhodí mírně rukama. To se v partách stávalo dost běžně.
"To by nemusel, ale co kdyby se mu vysmála? Jak by se k tomu pak postavil?" Musí se znovu rozesmát.
"Hoď to za hlavu. Chodí pro radu, protože se chce vypovídat, ne proto, že čeká, že to za něj vyřešíš." Oni muži byli všichni stejní. Jakmile se objevil problém, měli pocit, že musí situaci spasit, ale o to ten druhý třeba ani nestál. Pak se podívá na jeho profil a znovu vyprskne.
"Fakt? Vyprávěj?" Pobízí ho k přiznání trapné historky, ale jeho holka se očividně s touhle Hitomi dobře zná a asi by nebyla legrace, kdyby si myslely, že Rei nadbíhá oběma. Obzvlášť, jestli je ta Hitomi tak od rány, jako to vypadá.
"Já jsem hrozný?" Ukáže na svoje prsa a směje se dál. Pak zvážní a zůstane mu ve tváři sedět jen jakýsi vědoucný úsměv. V tomhle má Rei asi pravdu. Když s někým chodil, měl ho rád, ale nikdy to nebyla ta bláznivá láska, co by ho nutila hory přenášet. Myslel si, že je to tak normální, jako u spousty lidí a že ta bláznivá láska je luxus, který nezažije každý, a tak to nijak zvlášť neřešil. Pak už je ale čas vystupovat a Aoi Reitu vede neochvějně vstříc svému bývalému bydlišti.
"Já bych spíš řekl pravý opak." Přizná se mu, že z podobných konfliktů by raději utekl, ale co už… náhradní střechu nad hlavou přece má. Ten dům je klasická bytovka, nic extra, papírově stěny, za kterými je slyšet všechno, malé pokojíčky… takhle bydlela většina populace, dokonce i tady na jihu. Jak stoupají skrz patra, Aoi si připraví klíče a těžce si povzdechne. Teď by potřeboval trochu toho Reitova optimismu a nadání být tak nad věcí. Když vidí ten jeho postoj, pousměje se, ale v žaludku mu sedí cosi těžkého.
"Jo..." Vydechne znovu, když dojde na ty hrdiny a odemkne. Paní domácí je doma a rovnou na něj volá.
"Aoi-san? To jste vy? No konečně jdete! Nemám ráda, když nejste večer doma. Ten příchod je prostě slyšet a mě to ruší. Co kdybych už spala? Kromě toho jste tady zase nechal drobečky na lince!" Aoi si znovu povzdechne a krátce se podívá na Reitu s výrazem Tak vidíš. Alespoň hned pochopí, že mu v ničem nelhal. Sám si v duchu pomyslí cosi o tom, že bývá jako myška, že v sedm hodin nikdo nespí a že ty drobečky dokonce vysával. Tím, aby nikde žádné nenechal je už skoro posedlý.
"Až se odstěhuju, schválně po zemi rozdrobím rohlík. Neděs se, prostě to potřebuju udělat. Slibuju, že to bude jenom jednou." Řekne šeptem Reitovi, ale to už domácí stojí ve dveřích a nepřátelsky se dívá na Reitu.
"Říkala jsem vám, že návštěvy si domů nepřeji." Začne bez pozdravu.
"Dobrý večer, Sadako-san. Tohle není návštěva, jen doprovod. Počká na chodbě. Zase odcházím. Nebudeme vás rušit." Řekne Aoi a paní stiskne rty do tenké čárky.
"A kam jdete? Ještě jste nevytřel schody? A chtěla jsem vás požádat o laskavost, ty dveře u spižírny vypadly a..."
"Myslím tím už nikdy." Řekne Aoi zatím klidně.
"Už nikdy vás nebudeme rušit, stěhuju se. Hned." V tu chvíli nastane hrobové ticho a paní zbledne.
"Ale to nejde." Řekne honem po chvíli.
"Máme smlouvu. A já s vámi počítám. S penězi a tak. Nemůžete odejít a nechat mě v tom, kde za vás vezmu náhradu?" Řekne a pokusí se tak na něj vrhnout špatné světlo. Aoi na chvíli skloní oči.
"Nájem na celý měsíc máte, nechci ho zpátky." Řekne, ale paní se s tím nemíní smířit.
Reita
Aoi mu to začne vysvětlovat, ale je to asi marné. On úplně není schopný se vžít do jiné povahy, než má on sám.
"Dobře, dobře, já se s tím zkusím nějak smířit." Pokrčí rameny a krátce se ohlédne na ruku, která ho poplácá po rameni. Nakrčí obočí.
"Tak to riskuješ vždycky, že se něco trochu nepovede. Ale přece se nezhroutí svět ne? Nebo jo?" Ne, on to vážně asi nepochopí.
"V tomhle jsme úplně marnej." Přizná se bez váhání. Nakonec přece jen přikývne s úsměvem, protože to dává smysl. Asi s tím vážně nemá nic dělat, jen poslouchat.
"Příště na něj budu hodnější a nebudu ho do toho kopat." Přerovná si to v hlavě po svém. Co by vážně chtěl být, je dobrý kamarád, za kterým nebudou mít problém přijít. Nerad by ho odradil nebo otrávil.
"Díky za radu, asi jsem to potřeboval." Usměje se na něj.
"Teď sis to trochu vylepšil." Ujistí ho rychle.
"Ale nevím, jak dlouho ti to vydrží." Stíhá menší rýpání za každé situace.
"To zvládneš, vážně." Je mu ho trochu líto, když vidí, jak se přede dveřmi tváří. A je to tady zase, nejradši by to vyřídil za něj a nemůže. Tedy neměl by. Nakonec se odlepí od stěny, aby prošel do bytu společně s ním, má v plánu mu pomoct s věcmi. Ta ženská je mu nesympatická už od pohledu. On by s ní nevydržel ani pět minut v jedné místnosti a měl by tendenci utíkat. Dokonce se na Aoiho obdivně podívá, když se na něj ohlédne a přikývne.
"Můžeš rozdrobit i deset, když to tady vidím. Jen aby ti to udělalo radost." Ujistí ho šeptem, že on rozhodně nebude mít nic proti. Můžou klidně společně rozházet oblečení, u něj klidně může, je to jeho věc, co si tam bude dělat. Ostatně ve větším bungalovu budou platit nájem oba, tak mu přece nebude diktovat, co může a co ne, to je jasné. Rei starou dámu pozdraví a kývne na Aoiho slova. Nechá ji vykecat a už mu stoupá tlak. Nelíbí se mu, jak Aoiho vydírá a očividně potřebuje někoho, na kom by to mohla praktikovat. Možná by měl menší plán, jak se jít zbavit a koza Aoi zůstane celá. Málem se rozesměje nad tím, co si pomyslel a asi to Aoimu nakonec i řekne. Chvíli klopí hlavu k zemi, než udělá ráznější krok dopředu.
"Náhradu vám zařídím já. Do konce měsíce vám seženu někoho, kdo tady bude bydlet místo Aoiho. To je ten nejmenší problém. Aoi už tu bohužel bydlet nemůže, kvůli pracovní smlouvě. Zaměstnavatel požaduje, aby bydlel v blízkosti práce a byl vždycky po ruce. Odejde teď nebo na konci smlouvy, ale v tu chvíli už si budete muset hledat náhradu sama." Pokrčí nenuceně rameny. "Ostatně když vás tak poslouchám, tak se ho ráda zbavíte, když nechává drobky a ty dveře vám spravím já, během toho, co se sbalí. Berte to pozitivně, jindy si za podobné věci beru dost peněz, ale pro vás…Čistě z dobroty srdce a férového jednání, vám to opravím zadarmo. Ale jen to, bohužel už nás čekají jinde, takže pospícháme." Vyřeší to rovnou.
"Kde máte ty dveře?" Zeptá se rovnou.
"A už je vidím." Dojde k nim a během pár minut je nasadí. Ostatně, když žijete tak, jak žil doteď hromadu věcí zvládnete během chvíle a bez větších problémů.
"Tak to bychom měli, madam." Ukloní se jí.
"A vidím, že vám ještě nedoléhají dvířka, tak na to se taky podívám, ještě mám čas." Udělá i tohle.
"Potkávám denně spoustu lidí, nevidím problém v tom, abych vám sehnat pár lidí, ze kterých si můžete vybrat. Možná by pro vás byla lepší nějaká sympatická slečna. Ta by vám mohla i uvařit a bude rozhodně pořádnější, no ne?" Moc ji nepouští ke slovu, ono to asi bude jednodušší.
"Rozhodně bude. Může vám vyprat a jistě zvládne i něco upéct. Samé výhody, nezdá se vám? Mě ano." Dvířka klapnou a je to hotovo.
"Tak to bychom taky měli. Bylo mi potěšením trochu si u vás odpočinout. Rád bych vám nabídl své služby i nadále, ale bohužel mám hromadu zakázek se zálohami, které nemůžu odmítnout." Pak se sehne ke stolu a napíše na lístek číslo.
"Ale zkuste zavolat sem. Je to můj známý a myslím, že vám uděl přijatelnou cenu. Hm, mám pocit, že jsem na tom trochu prodělal, nevadí." Usměje se na ni a vykročí k Aoiho pokoji.
"Máš to všechno? Už mi dochází slova." Uchechtne se a nastaví ruce, aby mu mohl pomoct z taškami.
"Kdo uteče, vyhraje a teď to platí stonásobně." Popohání ho.
Aoi
Aoi se prudce nadechne a ohlédne po Reitovi, když promluví o té náhradě, ale teprve potom mu dojde, co to vlastně říkal. Na prázdno se otočí zpět k paní Sadako a pak zase zpátky na něj, ale to už Reita bere všechno do svých rukou. Ať už tady bude bydlet kdokoliv, je mu ho předem líto a diví se Reitovi, že je schopný někoho obětovat a vážně ho sem úmyslně poslat, ale možná bude stejně zoufalý jako byl Aoi a všechno bude lepší, než ulice. Kromě toho ona sama by jistě brzy někoho zmámila a ne, že ne. Obočí mu jde nahoru, když si Reita s přehledem začne vymýšlet o jeho práci. Má svým způsobem pravdu, s tím rozdílem, že to jsou Aoiho bonusy. Jeho šéfovi je totiž srdečně jedno, jaké má Aoi k životu podmínky, hlavně když maká a za málo. Byl to podobný vyděrač jako tahle domácí, ale lepší práci Aoi zatím neměl a především byl u moře. A teď vlastně i kousek od Reity. Už to obočí vážně nemá kam dávat, když Rei zrovna pronáší to o drobcích, brebentí a brebentí, paní Sadako je stejně zaskočená jako Aoi a ještě se nezmohla ani na slovo. Jak dojde na balení, v Aoim to hrkne, samozřejmě mu všechno dojde a upaluje do svého malého pokojíčku, aby si pobalil. Všechno hází do tašky takovým způsobem, že je div, že se mu to tam vůbec vejde. Plno věcí cpe ještě do dvou igelitek, obsah koupelny tam doslova vysypal, ani se to nesnaží dávat do taštičky a jenom se modlí, že nezapomněl něco důležitého. Doklady zkontroluje několikrát, peníze tady raději nemá. Je si jistý, že ta bába leze v jeho nepřítomnosti i pod matraci a všude možně, jen aby si ověřila, kolik Aoi má a o kolik by ho ještě mohla stáhnout a tak všechno nosí při sobě nebo si to dává na účet do banky. Fascinuje ho, že je Rei ochotný jí tady ještě něco opravovat, ale díky tomu bába pobíhá za ním, hlídá ho a žasne a vůbec se nevěnuje Aoimu. Aoi zadoufá, že ho později neobviní z krádeže zubní pasty nebo tak něčeho, ale snad ne, když jí z Reity očividně půjde další prospěch. Všechny jejich řeči v tomhle papírovém bytě samozřejmě slyší a pro sebe se culí pod fousy. Reita je vážně skvělý a mimo jiné mu zaimponuje i to, že je manuálně zručný. On sám byl takový a myslel si, že kluk si musí umět poradit a ledacos opravit, ale v dnešní době přibývalo těch, co netušili na co je šroubovák, natož něco složitějšího. Při těch penězích, co Rei údajně bere, si musí přitisknout dlaň na rty, aby se nerozesmál nahlas. Tohle je to nejlepší divadlo, co kdy slyšel a přidalo mu tak deset let života. Je si jistý, že bába už by se nadechla, co všechno je ještě rozbité, ale Rei je zase rychlejší a tak Aoi pobíhá okolo, jako by byl neviditelný a staví za dveře první tašky. Reita zrovna mluví o té slečně a on vidí zamyšlený výraz báby. Je to proto, že se určitě ráda dívala na mladé kluky a kromě toho jí tady dělali otroky, opraváře, nosiče a tak. Podle něj je proti dívkám zaujatá, ale to už je její věc.
"Ne, dívku raději ne." Slyší říkat paní Sadako, ale pořád cupitá za Reitou, dlaně sepjaté, tváří se jako svatoušek a v očích jí září zisk.
"Nedal byste mi na sebe telefon?" Vyptává se zrovna, protože Reita vypadá jako někdo, kdo dohodí kohokoliv na cokoliv a to se vždycky hodí. Místo toho vyfasuje jiné číslo a honem si ho vezme. Nasadí si na nos brýle a prohlíží si ho, jako by z něj mohla vykoukat všechny detaily. To je chvilka, kdy se od ní Rei trhne a nakoukne za Aoim do pokoje. Aoi už bere jenom kytaru v pouzdře a zesilovač, přikývne a mizí chodbičkou ven za dveře. Nakonec by se to auto skoro hodilo. Ale dá se to pobrat.
"Moc vám za všechno děkuju, paní Sadako, ještě vám pošlu poděkování a nějaký pěkný dárek. Myslete na mě v dobrém, já taky budu." Řekne Aoi, po cestě se rychle ukloní a zapadne do výtahu, který Rei drží otevřený špičkou nohy. Uvnitř zuřivě mlátí do tlačítka zavřít a podaří se. Opře se zády o stěnu a nasadí výraz My to dokázali! Kytaru podvědomě tiskne za krk k sobě, ale ona je schopná na ně křičet ze schodů skrz patra. Nevydechne si, dokud nebude blok odtud.
Žádné komentáře:
Okomentovat