Aoi x Reita - Je to blbý, ale to by bodlo. - část 1.

(pláž Okinawa)

Aoi

Když se Aoi rozhodl žít na Okinawě, celá rodina zůstala strnule sedět u večeře a hleděla na něj, jako by byl nemocný. Z původní dobré a veselé nálady nezbylo nic a jemu pomalu opadal úsměv podle toho, jak se díval z jednoho na druhého a docházelo mu, že tohle se s úspěchem nikdy setkat nemohlo. Aoi byl rodilý Tokyčan, jeho rodina byla celkem dobře situována, taková vyšší střední vrstva a jako taková se silně držela tradic. Jestli si někdo myslel, že činžák nebyl klasickým sousedstvím jako byla vesnice nebo dům na okraji města, tak se hodně mýlil. Byla to komunita v komunitě a mamince velmi záleželo na tom, v jakém stavu kdo opustí dveře bytu, co nese s sebou a co uvidí sousedka za záclonkou. Aoimu bylo právě jeden a dvacet, úspěšně se prokousával všemi předen danými ročníky školek, základních škol, přípravek, středních škol a univerzit, které mu od začátku pečlivě vybrali stejně jako celé jeho povolání a nikdo tady neměl žádné pochopení pro jeho stesk po moři, plavání a surfování. Otec mu nejednou řekl, že moře má přece několik stanic metrem, ale to mluvil o nudných páchnoucích příměstských plážích nebo o snobských uličkách plných vyhlášených restaurací. To byl asi jediný vhodný pohled na moře, který směl Aoi absolvovat. Součástí masáže poslední doby byl taky fakt, že začínal být dost starý na vážnou známost a co víkend se maminka s babičkou nenápadně probírali fotkami vhodných dívek a velmi hlasitě se o nich bavili pokaždé, když si Aoi dělal kávu nebo si šel pro cokoliv do lednice. Bylo to otravné, ale pro něj pořád jaksi daleko a nevěnoval tomu moc pozornosti. Za to všechen svůj volný čas upíral k možnosti, že by se postavil na vlastní nohy a odjel. Převedl by si školu na jih, na Okinawu, našel si tam malý byt a brigádu a vyzkoušel si žít podle svého. Dalo by se říct, že na nose nosil dokonalé růžové brýle a pád z rodného hnízda přímo na nos byl tedy nevyhnutelný.

O několik měsíců později…

Strašně lije, i když není období dešťů. Provazy vody cákají z nebe a vypadají, že nikdy nepřestanou, moře se nadouvá do děsivých vln a Aoi v tom všem rovná lehátka, která lidé rozházeli a snaží se je řetězy svázat k sobě. Ten vítr je tak silný, že s ním lomcuje jako s panenkou, košili má promočenou skrz, přes vlasy ani nevidí a do toho musí honit opovážlivce od břehů moře. Jestli tam někdo skočí, už snad dá výpověď, no vážně. Okinawa byla… jiná. Jako byste vůbec nežili v Japonsku. Jako by to byl nějaký jiný svět, kde lidé mluví nářečím, kterému skoro nerozumíte. Aoi nebyl chudák, ale rodiče mu zmrazili účet a řekli mu, že peníze mu dají zase až přijde k rozumu a vrátí se. Byl tedy na všechno sám. Na byt, na výdaje, na školu… Bylo to velmi tvrdé probuzení, ale on se odmítal vzdát a zuby nehty se držel svého snu. Ve škole mu nerozuměli a on nezapadal, známky šly rapidně dolů, učitelé na něj koukali skrz prsty, ale držel se. O bytě nemohla být ani řeč, pronajal si jediný pokojík v domě staré dámy, která ho s oblibou šmírovala a šikanovala a diktovala mu málem i minuty, kdy smí na toaletu a byl hodně rád za všechny věci, co měl z domova, protože košilím dal vale už po příjezdu a novým nákupům jakbysmet. Na tuhle brigádu se hrozně těšil, ale taky si ji vymaloval příliš na růžovo a když se neučil, byl tady. Třeba zrovna i teď, protože musel dohlížet na majetek jeho malé firmy, která ho zaměstnávala a v počasí jako toto se snažit, aby jej tajfun neodfoukl. Je oba. Bylo to s podivem, že ten malý plážový bar za ním ještě stojí a drží si svou slaměnou střechu. Stál tam za pultem kluk, leštil skleničky a vypadal, jako by svítilo slunce. Jako kdyby byl duchem někde jinde a ani si nevšiml, jak hnusně dneska je.

Reita

Rei už byl na Okinawě asi dva roky. Svým cestováním prošel vlastně celé Japonsko. Narodil se v Sapporu, kde vyrůstal jako ten nejmladší. Jeho dva bratři si k němu nikdy vztah nenašli a bylo to nejspíš hlavně kvůli jeho otci. Doma se moc nezdržovali, a když se Rei narodil, začal jejich otec opravdu hodně pít. Celé se to postupně stupňoval a tak oba jeho bratři odešli z domu. Rei zůstal sám s mámou, která byla věčně v práci a otcem, který byl věčně pod parou. Jedinou jeho záchranou byl jeho děda, u kterého trávil většinu času. Svěřoval se mu úplně se vším a taky nakonec i s tím, že chce odejít z domu. Nechtěl už na tomto místě setrvávat déle a tak se rozhodl odejít ještě před tím, než dokončil školu. Rád by zůstal s dědou, ale to by jeho rodiče nedopustili a tak zvolil úplně jinou cestu. Věřil tomu, že si poradí, i když ještě nebyl plnoletý a tak se jednoho dne sbalil, nechal vzkaz pro mámu a vydal se na cestu. V každém městě se zdržel několik měsíců, aby si vydělal na ubytování a jídlo a taky na další cestu. Dělal už úplně všechno od uklízeče v ulicích a metru, přes prodavače a doplňovače automatů, taky si vyzkoušel donáškovou službu a po večerech dělal vyhazovače. Všechno na černo, ale i v Japonsku se dalo podobnou práci sehnat, jen se jeden musel opravdu snažit a taky práci často měnit. Vždycky totiž přišla nějaká ta kontrola a tak ho preventivně propustili. Nestěžoval si a chápal to a taky mu to nedokázalo zkazit jeho optimistický pohled na svět. Měl kde spát, za co jíst a co víc potřebuje? Ještě kdyby si jednou vydělal na motorku a už mu nic chybět nebude. Podobným způsobem se dostal až sem na Okinawu. Je tu už víc jak rok a taky už dávno plnoletý. I to byl možná důvod, proč si tu sehnal dobrou práci, a když se dost otáčel a vydělal na dýškách, měl se hodně dobře. Odkládal si, co to šlo a už by si brzo mohl splnit svůj sen. Dokonce zvládne utáhnout pronájem malého bungalovu kousek odtud. Je to sice jedna místnosti s koupelnou, ale to mu stačí. Není nic lepšího, než se ráno vzbudit a rovnou si jít zaběhat na pláži. Pak je tu ještě kapela, kam chodí hrát. Pořídit si basu nebylo zase tak těžké a pak se přidal pár klukům a úspěšně tím zabíjel většinu volna, které měl. Na večerní akce a hýření do rána ho příliš neužilo. Co mu ale jeho otec nezprotivil, bylo nalévání ostatním. Aspoň mohl být mezi lidmi a dobře si pokecat. Zrovna teď dává do kupy bar, nejspíš ho i zavřít protože v tomto počasí sem jen těžko někdo přijde. Tak to bylo vždycky, vrátí se, až to celé přejde. Leští sklenice a s pobaveným výrazem pozoruje černovlasého mladíka na pláži. Jmenuje se Aoi, to už ví, protože holky, co k němu chodily, nemluvily o nikom jiném. Podezřívá je, že polovina z nich tam chodí jen kvůli němu. Podívá se kousek stranou a koutky se mu pozvednou. Jestli dobře počítá, chybí mu posledních pár dnů do další výplaty a pojede si konečně pro svou krásku. Už se nemůže dočkat. Odloží sklenku, opře se horní polovinou těla a upře své rozesmáté oči na Aoiho. 

"Chceš pomoct, moc ti to nejde." Křikne na něj, ale není si úplně jistý, jestli ho vtom rachotu uslyší. Vlastně je mu ho trochu líto, jak se s tím vláčí. Nakonec plynulým skokem překoná bar a jde mu pomoci. Za chvíli je mokrý jak myš a černé tílko se mu lepí k tělu. 

"Divím se, že tě to ještě neodfouklo." Křikne na něj s úsměvem, který o ani teď nepřechází a začne mu pomáhat, aby to měl co nejdříve hotové. Pomůže mu přitáhnout řetěz, aby všechno udrželo na místě. Když je to hotové podívá se na něj. 

"Pojď se mnou, udělám ti aspoň čaj. Mám tam i suchý triko, jestli chceš." Pozve ho za bar, kde se aspoň trochu schovají. 

"Jinak jsem Rei a ty Aoi, já vím. Holky říkaly." Dodá pobaveně s mrknutím a sám vyrazí zpátky k baru, kde sáhne pro malou konvičku. Ohlédne se, jestli tu Aoi už je.

"Nebo radši kafe?" Ono je to ve výsledku jedno, hlavně že to bude teplé.

Aoi

Aoi se doopravdy lekne, když se přímo u něj najednou objeví někdo další. Vítr rachotí, moře taky a rozhodně není nic slyšet, dokud vám někdo nezařve rovnou do ucha. Vzápětí na to mu ale dojde, že to je pomoc a usměje se na něj.

"Já taky!" Křikne na něj místo pozdravu a snaží se vší silou držet lehátka řetězem u sebe, ale potřeboval by ještě jedny ruce, které by řetěz omotaly a zamkly. A ty se právě našly. Oběma jim nabíhají svaly, jak se perou s živly vší silou, ale ty Reitovy jsou rozhodně výraznější a v tom tílku nepřehlédnutelné. Aoi není na kluky, ale stejně jako každý kluk se v duchu hodně poměřuje a hodnotí se svými vrstevníky. Měl by trochu víc zamakat, ale snadno se to slibuje a mnohem hůř plní. Vždycky byl ospalec a taky rád jedl. Uměl si dát do trika, ale tímhle si to zase pěkně kazil. Když jsou na to dva, je to hned a za zlomek práce. Aoi ví, kdo to je, ale nepamatuje si jeho jméno. Přesto vděčně přikývne na nabídku čaje a vykročí za ním k baru. Nemá stěny, ale vítr je tu výrazně mírnější. Do Aoiho se dá zima, ale není to nic, co by u vody nebylo běžné. Promne si dlaněmi paže a pohodí vlasy, aby si odhodil mokré prameny z tváře. Teče mu z nich voda do očí. 

"Je to blbý, ale to by bodlo." Řekne mu na nabídku suchého trika. Má trochu strach, že mu bude moc těsné, ale zůstávat v tom promočeném, když je vám zima, je prostě na nic. Samozřejmě ho vypere a vrátí co nejdřív. Obejde bar a zaleze si za něj společně s ním. Koukají jim jenom oči a vlasy, ale jinak jsou v příjemném závětří. Aoi i tak vidí na pláž. Pořád musí kontrolovat lidi, aby nedělali, co nemají, ale zase tolik jich tu v tomhle počasí není a z moře mají respekt. Alespoň něco! Do těchto vln skákat je o vlastní krk. Voda vás podemele a proudy stáhnou a už se ke břehu nikdy nedostanete. Natáhne k němu ruku a už by řekl Těší mě, ale Rei prohodí, že jeho jméno zná díky nějakým holkám. Aoi na něj doopravdy zůstane chvíli hledět a pak trochu zčervená. Není zas tak pitomý, aby neviděl časté pohledy dam na lehátkách, když hlídkuje na věži nebo chodí okolo a poklízí u lehátek, ale stejně… To si tady o něm povídají? A co přesně říkají? Málem by se ho na to zeptal, ale včas se zarazí. 

"Nejdřív čaj a potom to kafe." Řekne mu a usměje se. Čaj na zahřátí a kafe potom na chuť. Sáhne do kapsy kraťas pro krabičku cigaret, ale je úplně promočená. Tohle se kouřit nedá. Trochu otráveně ji položí na pult a natáhne ruku Reitovým směrem, když mu podává to suché triko. Poděkuje, stáhne si to svoje a položí ho vedle krabičky. Převléká se celkem svižně, nikdy moc neměl rád, když ho někdo viděl jenom tak. Dokonce upřednostňoval dlouhé rukávy. Je to, jak si myslel, tričko je mu trochu těsné a obepíná jeho tělo víc, než by si přál, ale je příjemné být v suchu. Hned je mu líp. 

"Nebudeš se zlobit?" Zeptá se vzápětí, ale na odpověď tak docela nečeká a krátce vstane, aby si za barem vzal novou krabičku cigaret. 

"Nechám ti tady potom peníze." Znovu se na něj usměje. Rozhodně nechce, aby za něj Rei doplácel, co bude na baru chybět a tak tu má v plánu nechat i za čaj a kávu. Aoi tady v podstatě neměl přátele. Neměl na ně čas a ve škole si je udělat nedokázal. Zatím po neznámém jenom pokukuje, ale bylo by hezké tady konečně někoho poznat, obzvlášť když pracují jenom malý kousek od sebe. Pomoct si v práci, to někdy jednomu hodně usnadní život. Jeho zapalovač naštěstí funguje, takže si ihned připálí a pak se podívá znovu na pláž. Většina lidí zmizela a vypadá to, že se nikdo netopí. Vážně se mu tam znovu nechce. Zavrtí palci u nohou, vězícími v gumových žabkách.

Reita, Hitomi

Rei je upřímně rád, že to mají celé za sebou. Déšť mu nevadil, byl schopný v něm jít i běhat, ale tohle bylo vážně počasí pod psa. Nebyl z těch, kdo by stál v suchu a pozoroval Aoiho, jak se s tím tahá a sám by s tím nejspíš zápasil ještě půl hodiny. Ve dvou mají brzo hotovo. 

"Blbý? Proč by bylo? Jedno triko mě vážně nezabije." Pokrčí rameny a dobrácky se pousměje. Zatím nachystá ten čas a už i hrnky na kávu, i pro něj i pro sebe. Ostatně taky už není zrovna nejsušší. 

"Prádlo bych ti nedal." Dodá ještě, než se krátce zasměje. 

"Co je, vypadáš, že tě to ani nenapadlo?" Baví se trochu na jeho účet, ale ten jeho výraz je kouzelný. Kdyby slyšel jen polovinu z toho, co si tady o něm povídají, nedočervená se nikdy.

"Možná se zkus trochu rozhlížet, budeš se divit. Když na to přijdeš, možná si vyděláš ještě víc." Neubrání se menšímu rýpnutí a pobaveně sleduje, jak si rve mokré triko přes hlavu. 

"Dobrý, sedne ti. Klidně si ho nech, jestli se ti líbí. Stejně jsem si říkal, že bych si mohl pořídit nové, teď mám důvod." Zalije jim čaj, jeden hrnek podá Aoimu a sám se začne převlékat. Svůj nátělník vymění za druhý stejně barvy a pak pohodí hlavou a prohrábne si mokré prameny.

"Připadám si jak zmoklý kanár." Dojde i na vtipy na svou vlastní adresu. Stočí oči směrem, kterým se Aoi natáhne, aby zaregistroval krabičku v jeho rukách. 

"Klidně si ji nech, ber to jako pozornost podniku. To víš, musíme si pomáhat, kam by to jinak dospělo? Když mi sem, sem tam někoho z toho svého podniku pošleš, zlobit se nebudu a já je zase s radostí budu posílat k tobě, jen nevím, jestli to bude dobrý nápad přímo od baru." Když si vzpomene, jaká sebranka se tu občas schází…Jeho přátelé na tom nejsou kolikrát o nic lépe. Sám se usadí opodál a sáhne po své vlastní krabičce. Má v plánu s tím seknout, ale zatím se mu to moc nedaří. 

"Ještě jsem tě neviděl nikde venku, třeba v baru, chodíš vůbec někam?" Zeptá se ho zvědavě. Má z něj pocit, že je pořád jen v práci.

"Chystáš se upracovat k smrti?" Dloubne do něj ramenem, než usrkne čaje. 

"Radím ti, nedělej to." Připálí si i on a dlouze si potáhne. 

"Něco mě napadlo." Sáhne po svém vlastním telefonu a podívá se na předpověď počasí na dnešní večer. No zdá se, že tajfun jen tak nepřejde, takže by mohli mít, pro dnešní den padla. 

"Nechceš na chvíli vypadnout? Mám večer sraz s pár kamarády, je to taková malá herna. Holky tam mají karaoke a taneční automat. Je tam i pár s nástroji a taky kulečník a podobně. Vezmu tě rád s sebou. Navíc…Je tam pár holek, které rozhodně budou nadšené." Mrkne na něj pobaveně, než si znovu potáhne. S některými kluky se seznámil už pár dní po svém příjezdu, v tom byla práce za barem skvělá. Když jeden večer dorazil, potkal Mei a…K jeho překvapení, i když nemá sebevědomí zrovna nízko, jí sbalil. Nebylo to hned, ale nakonec se povedlo a on je šťastný. Pořád ještě v ruce svírá telefon a pak ho zvedne, aby ho vyfotil. Když si prohlédne fotku, vážně vypadá dost dobře a ty mokré vlasy mu z jeho pohledu sluší. I to triko, které odhaluje víc, než byl nejspíš zvyklý. Rozhodně to není na škodu. 

"Víš co, ukážu ti reakci." Pošle fotku do hromadného chatu a připíše poznámku. 

Mám nového kamaráda, kdo ho chce poznat večer u Asamiho?

-

Zformuje rty neslyšné tři, dva jedna a telefon začne pípat. Ozve se pár kluků, kteří mají jasné poznámky, že bude o kumpána víc na pití a na hry. Některé holky se toho nebojí a pár srdíček n fotku dostane. 

"Vidíš, mám to povolené." Baví se Rei, dokud nepípne zpráva. Když přeostří na poznámku Hitomi píše, je mu jasné, že to bude stát za to. 

"Tak tohle bude reakce." Ví to už předem. 

Ví, Mei, že balíš hezké kluky na baru? Neboj brzo to uvidí.

Zatím doje i na vysmátého smajlíka.

"Některé holky by na pusu potřebovali zbrojní pas." Protočí očima Rei a vzápětí odepíše.

  Jsem rád, že se ti líbí. Měla bys ho sbalit, než ti ho někdo vyfoukne.

Vrátí jí to i s úroky a odpovědí není nic, než gif s vypláznutým jazykem.

Aoi

Jak by mu jenom vysvětlil, že půjčovat si cizí trička není to, co běžně dělá? Dřív by řekl to samé, ale teď, když se jeho život otočil vzhůru nohama a on šetří každý yen, si podobný proslov dovolit nemůže a tak se jenom vděčně usměje. Rozhodně ale pro něj neexistuje, aby si to tričko nechával. Vrátí ho stůj co stůj. Těkne po něm očima, když dojde na vtípek s prádlem a snad by se i maličko začervenal. Lidé tady na Okinawě měli zvláštní smysl pro humor, trochu jiný, ne tak suchý a mnohem odvážnější. Aoi si pořád zvykal. Jakmile Rei začne rozvíjet, co se o něm nejspíš říká, cítí stoupající horkost v obličeji a nejraději by se nadechl, aby mu vysvětlil, že na podobné věci, prostě opravdu nemá čas, ale Rei vzápětí dodá to o penězích a Aoi se zarazí. V tom má tedy pravdu a kdyby se Aoi naučil maličko flirtovat, asi by mu to mohlo pomoci, jenom to nebyl tak docela styl jeho povahy. Bude nad tím muset vážně přemýšlet. S poděkováním si převezme čaj a když dojde na kanára, musí se rozesmát. Zná jednoho, který doopravdy vypadá jako Rei, ale nevzpomíná si na jeho jméno a hlavně by se ho tím mohl dotknout. Jenže ty rozházené světlé vlasy a zčervenalé tváře… to je prostě on. Zadívá se na krabičku ve své ruce a chce začít odporovat, že to takhle nejde, protože majitel se jistě bude shánět po tom, kde ta krabička je a že to nesedí s pokladnou a Rei ji bude doplácet ze svého, ale nakonec… má asi pravdu. Měli by si pomáhat a tak si dá za úkol, že mu to nějak vrátí, jakmile se k tomu naskytne příležitost. Znovu poděkuje a nechá krabičku ležet vedle hrnku a zapalovače. Zatím příjemně pokuřuje. Znovu se uchechtne. 

"Jestli budou padat opilí do vody, půjdeš tam pro ně se mnou, jestli jenom na lehátko, bude to skvělý kšeft." Řekne mu a obrátí k němu na chvíli svou tvář. Jinak po očku pořád kontroluje pobřeží. Při té další otázce se dlouze nadechne. Tohle městečko bylo malé, moc se tady neschovalo, co děláte, zase tolik barů a hospod tady nebylo. 

"Né, nechystám, ale..." Nestihne mu vysvětlit vůbec nic, protože Reita už bere telefon a než se Aoi naděje, oslní ho blesk jeho foťáku. To není to, o co běžně stojí ani když je upravený, natož teď, když vypadá jako zmoklá slepice. Nechá si vysvětlit, co přesně mu Reita chce a pokývá při tom hlavou. Byla to skvělá příležitost, jak začít na tomhle místě taky trochu fungovat ve společnosti, jenom si trochu dělá starosti s tím, kdy bude spát a tak podobně. Nadechne se podruhé, ale ani teď nic nestihne, protože Reita už jeho fotku rozesílá po všech čertech a to je tedy něco na Aoiho. Rei je trochu jako velká voda, velmi otevřený zdá se a přesný opak jeho, asi jako tohle místo kontra Tokyo. Komukoliv ze svého okolí by vynadal, že se zbláznil, ale jeho namíchnout nechce. Ne teď, když mu pomohl a seznámili se. Je mu ale vidět ve tváři, jak moc to nečekal. Nakloní se blíž k němu, aby mu viděl přes rameno, když už se tohle děje. Možná by mu ještě mohl připomenout, že zatím s ničím nesouhlasil a Reita už tu slibuje jeho přítomnost, ale pak začnou naskakovat odpovědi a když uvidí první srdíčka, začne rudnout. No skvěle…! Teď by se nejraději zachoval jako pštros a běžel schovat hlavu támhle do toho písku. Bylo ho tady dost. Nad větou od nějaké dívky musí vyloženě vytáhnout obočí nahoru. Mei je dívčí jméno, vždycky je, ale proč by Rei měl balit kluky? Krátce se na něj podívá, ale rozhodně se ho nezeptá, jestli je pod obojí, Mei přezdívka nebo je to jenom vtip. To se prostě nedělá. Dojde i na Aoiho balení a on musí znovu protočit očima. Mohl by dělat, že má děvče, ale to už by asi bylo trochu vidět. Třeba by za ním chodila a pláž nebo tak… Rei děvče očividně má… normální práci, holku, život… jemu se to taky podaří. Už brzy. 

"Končím až v sedm." Zahrne si plaše pramen vlasů za ucho a uhýbá pohledem. Vypadá to spíš, jako by ho Rei zval na rande… 

"Musím jít brzo spát..." Špitá dál. Není to odmítnutí, jen… má ráno školu.