(palác)
Hyde
"Ren-chan, copak jsem ti neříkal, neuž do lesa nemáš chodit sám." Napomene velmi melodický hlas mladého chlapce, který se pod jeho pohledem červená a tichý hlásek se začne omlouvat.
"Tak mi to ukaž." Usměje se na něj Hyde vřele a přisedne k němu na postel, aby se podíval na odřenou a už trochu zanícenou nohu. Tohle bude rozhodně na delší dobu.
"To nic, společně to zvládneme." Mrkne na něj rozverně. Hyde sám není o moc starší jako tento chlapec. Jeho rodiče už nežijí. Staral se o ně do posledních dnů, ale v okolí domu, kde žili, umíral jeden člověk za druhým. Ta nemoc skolila slabší jedince. Hyde měl však svůj smysl života, který jej nenechával dlouho truchlit. Svým úsměvem a hlasem a taky trochou zkušeností pomáhal už od malička právě v této nemocnici. Byl přesvědčený o tom, že tady stráví zbytek života. Osud s ním však měl úplně jiné plány.
"Zastavím se za tebou později." Prohodí k chlapci, kterého pohladí po vlasech a pak vydá k blízkému potoku pro vodu. Ani ve snu by ho nenapadlo, že to bude naposledy, kdy tuto nemocnici uvidí, stejně jako trochu lepší čajovnu, kde pracoval po večerech, aby uživil sám sebe i dům, který mu po rodičích zůstal. No dům…Čajovna byla na půl cesty do paláce, ale taky jediná v okolí, takže se zde zastavovali i zámožnější osoby, které si chtěli ještě trochu zpříjemnit cestu do svého cíle. Bylo to místo, kde se Hyde naučil, jak okouzlit, tak být příjemnou a žádanou společností, ale popravdě…Šlo to vyloženě samo. Stačilo jen pár příjemných slovíček a správná barva hlasu. Snadné… A tam potkal jeho. Vysoký muž s ostře řezanými rysy. Dlouhé vlasy měl vždycky pečlivě upravené a dokonale hnědé oči…Z jejich pohledu mu naskakovala husí kůže. Byl opravdu nádherný a taky očividně dost bohatý, ale taky se říkalo, že kdo se mu dostane do rukou, už ho nikdy nikdo neuvidí. Hyde se mu snažil vyhýbat, ale k jeho smůle si ho vybral. Nakonec byl velmi příjemný společník a Hyde mu očividně padl do oka. Dokonce došlo i na menší flirtování, kterému se Hyde nikdy nebránil a pak prostě odešel. Už to bylo víc jak měsíc a Hyde na něj pomalu zapomněl. Nese sebou dvě vědra, která je potřeba naplnit a donést zpátky, když se za ním ozve hlas.
"Haido-chan. Chyběl jsi mi." Hlas není vůbec přívětivý a pohled hodně vypočítavý. Než Hydemu dojde, co se děje už sedí v kočáře a míří někam, kam rozhodně mířit nechce. Doprovází ho stráže a muž naproti němu…
"Budeš krásnou ozdobou a já se z tebe budu mít dobře." Ozve se s tichým výsměchem.
Je to už měsíc, kdy vkročil do harému a stal se jejím obyvatelem. Nikdy by ho nenapadlo, že skončí právě tady. Věděl, že na něj hodně lidí kouká a že se jim líbí, ale že by si pro něj někdo přijel…První dvě noci zde byly protkané zoufalstvím. Po první prohlídce se málem propadl do země, jak moc na dně byl a jak moc se styděl. Tak na něj ještě nikdy nikdo nesahal. Moc dobře věděl, k čemu tady bude sloužit a že tady opravdu být nechce. Hned první noc skončil v jednom z koutků, kam ho dostali ti, kteří tu byli už nějakou dobu. To bylo naposledy, kdy si dost pobrečel. Pak ale našel cestu a využil toho, co nejlépe umí. Našel si svou vlastní cestičku, jak si zařídit bezpečí a o d té doby ho už nikdo nezkopal ani nevyfackoval.
"Řekni správci, ať ti sežene odvar." Podává znatelně staršímu muži v drahém kimonu malý lísteček se jmény rostlinek.
"Tím se vyrážky zbavíš za několik dní. Je potřeba si z něj udělat obklad a přikládat dvakrát denně." Usměje se mile.
"Pomůžu ti s tím, pokud si nebudeš vědět rady." Ukloní se mu a kupodivu mu dotyčný úklonu oplatí, i když jen malou. Pak se před ním objeví drobní chlapci a předají mu trochu obnošené, přesto však krásné kimono.
"Hyde-chan, dnes večer půjdeš s ostatními na oslavu." Prohodí Kano a kývne hlavou ke kimonu.
"Půjčím ti svého chlapce, pomůže ti připravit se." Hyde dokonce zaregistruje i mírně pozvednuté koutky.
"Já myslím, že bych tam být neměl, jsem tu jen chvíli, nic neumím." Snaží se bránit Hyde, aby zůstal pěkně v harému a mohl doufat, že bude ještě chvíli uchráněn. Dostane se mu doteku na bradě a díky němu musí pozvednout tvář.
"Myslím, že umíš přesně tolik, kolik je potřeba. Pánové z tebe budou nadšení." Ujistí ho Kano a Hydovi se sevře hrdlo. Jakmile tam vkročí a dojde na pohledy na něj, namaluje si na zádech terč. Přesto všechno už za tři hodiny stojí před dveřmi honosného sálu společně s ostatními chlapci. Má jen obsluhovat, rozhodně žádná vystoupení a stejně se mu tam nechce. Zhluboka se nadechne a vtančí dovnitř. Jeho krok je jistý, i když se uvnitř tak necítí. Přesto mu na tváři hraje úsměv, který by kde kdo označil za vábivý a smyslný. Je to úplně jiné, než v čajovně a přesto se mu takové zkušenosti hodí. Tancuje mezi stoly a za chvíli už je k jednomu z nich pozván a tím jeho obskakování končí. Je kousek od stolu císaře a na sobě cítí pohledy ostatních konkubín, které ho jimi doslova vraždí. +Jak si vykopat hrob během několika vteřin?+ Děsí se rovnou. Když pohled opatrně zvedne, aby si konečně prohlédl císaře, dojde na rozverné uculení. To by dělat rozhodně neměl, ale…Zatím ho nikdo nevidí. Pak ale musí vstávat a donést další lahve. Udělá to a cestou téměř neznatelně zachytí dívku za předloktí, aby neupadla. Zakopla o mísu na zemi.
"Mám tě. Hlavně opatrně." Tuší, co by se stalo, kdyby ji někdo viděl, ale nakonec to vypadalo, že si spíš předávají práci a Hydovi se dostane tiché poděkování.
Issey
Celá tahle slavnost mu připadá jako něco naprosto nemístného a nepatřičného. Nemá na ni ani trochu náladu, ale rodina okolo něj naléhala, aby se jí účastnil a dal tak najevo, že život jde dál. Byl to nápad jeho nejvyšší konkubíny a jeho manželka si taky myslela, že má pravdu a tak tu seděl a sledoval tanec před sebou. Přivedli sem i jeho. Issey si ho po očku prohlíží celý večer. Dovedl se na lidi dívat tak, aby si toho vůbec nevšimli, ale nakonec o sebe zavadili pohledem a ten chlapec se na něj dokonce usmál. Issey to nijak neopětoval a prostě jenom odplul pohledem jinam, ale hlavou mu toho víří hodně. Byl docela troufalý, když jeden uvážil, že zatím nic neznamenal a on sám byl císařem této země. Nedovedl si v něm přečíst, co si o něm asi myslí. Většina konkubín se dívala stejně. Buď takto nebo vyděšeně. Nakonec pokyne ostatním, aby se dobře bavili a velmi předčasně se zvedne k odchodu. Nemíří daleko, pouze do komnat, kde obvykle přijímá méně významné návštěvy. Je tam teď ticho a klid, ale není to daleko od slavnosti. Využívá toho, že nikdo netuší, co se chystá udělat a většina lidí si myslí, že odešel spát. Nechce, aby mu u toho asistovali ani aby mu do něčeho mluvili. Chce s ním mluvit sám. Z očí do očí, dokud ten případ nehýbe harémem a palácem. Většina lidí to pořád neví. Zavolá si stejně podřadného sluhu, který půjde rovnou splnit jeho příkaz, aniž by běžel za jakýmkoliv dalším pánem nebo třeba jeho matkou, aby jim pošeptal, co přikázal, a nechá si Hyda zavolat rovnou sem. Zatímco na něj čeká, sám si nalije do poháru víno a těžce si povzdechne. Je k němu zrovna zády, když slyší dveře cvaknout. Nejdřív se k němu neotočí čelem, je si jistý, že jsou tady úplně sami. "Nejsi tady zrovna moc dlouho, ale budíš víc rozruchu, než co si pamatuju, že by se kdy povedlo někomu jinému." Řekne mu a teprve pak se zpola otočí. Issey není zrovna moc vysoký. Rozhodně na první pohled nebudí dojem statného válečníka. Není už ani vyloženě mladý, i když vlasy ještě nemá propletené stříbrnými nitkami. Dokonce není ani krásný, i když si sám myslí, že jeho tvář nakonec jisté charisma má. Ve státních záležitostech mu to vždycky stačilo. Na co nestačí jeho vzhled, to podtrhuje nákladné kimono a zlatem vyšívané těžké rukávy. Přesto se v něm pohybuje s lehkostí a jistotou. Dominantou jeho tváře byly vždycky poměrně živé, inteligentní oči a vráska kolem rtů, která napovídala, že ten úsměv stojí za to. Jenže s nimi šetřil. Když se usmíval, vypadal jako malý kluk a to nemusel vidět každý. Issey byl všechno možné jenom ne hlupák a proto si nenechal namluvit první věc, kterou mu o Hydovi řekli, jakkoliv byla tato situace těžká. Už znal harém a jeho intriky.
"Kdo jsi, že jiným stojíš za tolik námahy?" Prohodí řečnickou otázku a pak se znovu pootočí čelem k oknu, jako by se potřeboval zamyšleně dívat ven. Je tam tma.
"Nejspíš ses doslechl o tom, že před několika dny tragickou náhodou zemřel můj dvouletý syn Ichiro. Prý upadl do okrasného jezírka, když si hrál s papírovým drakem. V okolí nebyl nikdo, kdo by ho včas vytáhl. Toho draka jsi mu prý daroval ty. Řekli mi, že jeho chůva odběhla, protože dostala z ničeho nic střevní potíže… Řekli mi, že je to příliš náhod najednou. Ty, tvoje znalost léků a prostředků, ten dar, její zmizení a jeho smrt… Moje druhá nejvyšší konkubína vznesla obvinění proti tobě. Prý se dlouho nesnesete, neprojevuješ jí dostatečnou úctu a tohle všechno jsi chtěl hodit na ni, protože to ona měla být s princem a chůvou venku. Prý jsi počkal, až si odskočí, odlákal chůvu a nechal malého prince zemřít." Je to šílené obvinění a samozřejmě za něj hrozí okamžitá a nehezká poprava. Issey se po chvíli znovu otočí. Dívá se přímo do Hydovy spanilé tváře. Zatím není nic, ale už teď se ho ostatní bojí. A to se na něj Issei ještě ani nepodíval.
"Nemám ve zvyku popravovat lidi na základe obvinění bez soudu. Nemám rád, když mi do toho mluví někdo jiný. Chci to vidět na vlastní oči." Myslí tím emoce, které by Hyde mohl prozradit. Je to herečka? Je vrah? Zabil by malé dítě jen proto, aby se dostal o kousíček výš, když ještě ani není favoritem? Issey svoje konkubíny znal velmi dobře. Zoufalství a láska někdy dovedly zlé věci. Měla Yuriko tak velký strach, že by ji Hyde ohrozil? Ne, spíš ho opravdu velmi nenávidí. Tak velmi, že by riskovala vlastní život touto lží, protože ona je favoritka a on nikdo. Nejspíš očekává, že jeho poprava bude automatická. Nebo Yuriko nelže?
Hyde
Hyde by ani ve snu nenapadlo, že se mu dostane císařova ohledu. Vždycky, když se na něj podíval, tak to vypadalo, že je jeho pozornost někde jinde. Po chvíli už měl tolik práce, že vůbec nestíhal mu věnovat více. Snažil se nenápadně proplouvat davem, aby nebyl příliš vidět, k jeho smůle se mu to příliš nedařilo. Tuhle oslavu, mu byl někdo vážně dost dlužný. Byl rád zavřený v harému, kde nebudil přílišnou pozornost a snažil se jen být stranou a mimo veškeré konflikty. Zdálo se, že se mu to dost dobře daří, díky jeho znalostem, ale k jeho smůle to nebylo tak jednoduché i kvůli jakési pomyslné oblíbenosti. Poznal zdejší vztahy a bylo mu jasné, že by mu kdykoliv kdokoliv vrazil nůž do zad, kdyby to šlo. Iluze o dobrém světě ho upustili už dávno. To by nesměl v nemocnici vidět to, co viděl. A stejně si dokázal udržet jistý optimismus, měl pocit, že bez něj by se už dávno zbláznil. Dařilo se mu to i před události posledních dní. Smrt Ichira oplakal, vlastně celou noc nezamhouřil oči. Dával si to neskutečně za vinu, protože drak byl od něj. Měl chlapce velmi rád, pokud to bylo možné, trávil s ním čas a ukazoval mu drobnosti, které učila máma jeho. A to byl vlastně i ten drak. Během chvíle ho někde vezme za paži a vede ho beze slova sebou. Hyde se ani nesnaží cukat, protože to by stejně nebylo k ničemu a vysloužil by si maximálně trest. Vážně má trochu strach, že jeho první noc je právě na programu. Až když stojí přede dveřmi, dojde mu podle detailů, čí komnaty to jsou a kam ho dovedli. Vyděšeně se odívá na muže, který ho přivedl, ale ten se na něj ani nepodívá. Pošlou ho do dveří a on udělá několik kroků, než předvede téměř dokonalou poklonu. Na to jak tu je krátce, jí zvládá dost dobře. Něco málo měl natrénováno z čajovny a zbytek doladili tady. Nezvedne se a pečlivě poslouchá, o c o tu půjde. Když dojde na Ichira, kolena se mu rozechvějí a neovládne sám sebe, aby se narovnal a podíval před sebe. Jemně zatne ruce v pěst a přemáhá smutek, který se mu tlačí do očí. Syn císaře byl jeho jediný opravdový přítel tady, i když to bylo jen dítě a znali se jen chvíli, přesto si k sobě našli cestu. Na to kým je, neodpoví, stejně by asi neměl. Odvrátí tvář stranu a kousne se do rtu. Neovládne se podruhé, když se na něj vyděšeně podívá. Jak by si kdo mohl myslet, že to udělal on? Proč by to pro Kami dělal? Zabít malé dítě? Nedokázal by se sebou žít ani vteřinu. Jak by někdo mohl ublížit dítěti, jen pro jakýsi pomyslný žebříček oblíbenosti? Vzpomene si na hodiny, které prosedával v noci u nemocných dětí i dospělých a je mu do pláče znovu. Už jen to obvinění mu bere úsilí, aby mohl vůbec stát n nohou. "Je mi to líto." Ozve se jeho melodický hlas, když sklopí hlavu. Podle sebe samotného je ztracený, nikdo by jemu nemohl před vysoko postavenou konkubínou věřit. Vlastně ani neví, jestli by měl mluvit nebo ne, ale stejně má nutkání něco říct.
"Chůva má problémy už delší dobu. Pomáhal jsem jí s řešením a dodával tinktury. Proto jsem se vídal s Ichirem pravidelně." Vlastně je to spíš přitěžující okolnost, stejně bude mluvit pravdu.
"Měl hrozně rád oranžovou barvu, ale ne takovou, jakou vídal na drahých látkách, ale takovou, která se objeví, když vychází slunce." Mluví tiše, sotva slyšitelně a stejně to zní, jakoby skládal píseň.
"Měl hrozně rád koně, miloval jejich vůni a trochu se jich bál, hlavně když si odfrkli. Před každou jízdou se trochu třásl a prosil kami, aby nespadl." Pokračuje dál, aniž by se na něj podíval. U toho žmoulá náramek z barevných nitek pod rukávem svého kimona.
"Nejradši maloval vás, když si myslel, že ho nikdo nevidí a pak kresby přinesl mě, abych mu je pomohl dokončit." Chvěje se mu spodní ret, ale stejně dál trochu umanutě hledí před sebe.
"Nemám se jak obhájit můj pane. Ani nechci. Toho draka jsem mu dal já, i když s dobrým úmyslem. Mrzí mě to, ale pokud mám být potrestán…" Hlas se mu malinko nalomí.
"Nesu na tom největší podíl viny, ať už mě někdo obvinil nebo ne." Téměř neznatelně povyhrne rukáv, aby se na náramek, který od něj dostal, podíval. Mohl by říct, že si pro tinkturu, který by problémy oné dámy zhoršila, ale byl by stejný jako oni a to nechce i za cenu vlastní hlavy.
"Odpusťte, můj pane." Zašeptá, než mu věnuje další poklonu, čímž maskuje pár slz. Nakonec jeho život nebyl tak dlouhý, jak doufal. Pořád ale není schopný pochopit, že ho někdo tak nenávidí, aby ho obvinil. Kdo by si mohl myslet, že by něčeho takového byl vůbec schopný? Jenže tady na ničem z toho nikdy nezáleželo.
Issey
Mohlo by to vypadat, že tomu tak není, ale Issey velmi pozorně sleduje každé gesto a každý mimický záchvěv, pokud zrovna není zády. To zatnutí rukou by si mohl vyložit jakkoliv, ale to ohromené narovnání bylo upřímné. Vůbec by se nedivil, kdyby Hyde o Ichirovi ani nevěděl. Pohřeb proběhl velice rychle a ve velké tichosti a oznamovat se to bude teprve za nějakou dobu. Tahle informace se ale ven očividně dostala. Na slova o lítosti jenom pokývá hlavou a musí se znovu na chvíli podívat ven. Je velkým císařem a jako takovým nemůže dávat najevo téměř žádné emoce. Přesto se tady baví o smrti jeho pětiletého syna, kterého měl moc rád. Může pro něj truchlit kdokoliv, ale nejvíc tak činí právě on a jeho matka. Lítost mu bohužel k ničemu není. Už se to stalo. V této době malé děti umíraly často, ať už na nemoci nebo podobné nehody, ale stejně mu přijde, že ten život byl zmařený příliš snadno. Už by netrvalo dlouho a Ichiro by se naučil plavat. Možná po něm měl chtít, aby to uměl dávno, když si dokázal sednout na koně. Chtěli toho po malých princích tolik… ale nestačilo to na to, aby byli v bezpečí před obyčejným jezírkem. Kolik musí být v paláci služebných a konkubín, aby uhlídaly jedno malé dítě? Bylo úplně jedno kolik, pokud ho chtěl lstí někdo zavraždit. Ne, toto nebyla nehoda. O problémech chůvy však nevěděl. Bude snadné zjistit, jestli je tohle pravda. Nikdo jiný, než oni dva tu není, takže to neunikne dřív, aby někdo mohl stačit zfalšovat důkazy. A pak Hyde začne mluvit o tom, co měl Ichiro opravdu rád. Isseyovi se sevře srdce. Musí se po něm znovu ohlédnout, mračí se, ale nezlobí se na něj. Jen je to příliš bolestné poslouchat. Kromě toho má Hyde pravdu a to značí, že o něm věděl dost. O těch koních ani sám nevěděl. Byl císařem, ale jeho konkubíny znaly jeho děti lépe, než on. Jeho srdce se sevře zase o kousek víc. Jako by mu nestačily ostatní starosti a státnické povinnosti a nepřítel za hranicemi, který už léta čekal, kdy bude nejlepší zemi napadnout. Jakmile dojde na kresby a na to, co Ichiro maloval nejraději, musí se znovu otočit k oknu, protože se mu hrdlo stáhne a do očí vstoupí slzy. Je těžké se ovládnout v podobnou chvíli, nesvěsit hlavu a nezatínat prsty. "Takže ty mě dobře znáš skrze malby mého syna." Řekne tiše a jeho hlas se nezachvěje. Je pevný. Jak asi mohl vypadat, když byl Ichiro tak maličký? Zaskočí ho, když mu Hyde řekne, že se obhajovat vlastně nechce. Otočí se čelem k němu a pevně se mu zadívá do očí. Na čele mu už zase sedí vráska.
"Víš vůbec, co říkáš?" Zeptá se ho. Oči mu krátce klesnou na náramek, který Hyde pohladí prsty. I o něm si nechá zjistit, odkud přesně pochází. A udělá to hned. Otočí se ke zvonečku a když vstoupí jeho mladý sluha, na kterého se může spolehnout, nechá si přivést Ichirovu matku i chlapcovu nejmilejší chůvu. Mluví s nimi ve vedlejší místnosti, kde je nikdo nemůže slyšet, ani Hyde. Když se po čase zase vrátí, jeho tvář je vypnutější.
"Ty ženy mi potvrdily, že se chůva léčila tak, jak říkáš. V jejím pokoji jsou masti, prázdné kelímky, zbytky obsahu lze prošetřit. V Ichirově pokoji bylo hodně maleb." Několik rýžových papírů svírá právě v rukou.
"Maluješ opravdu krásně." Řekne mu.
"Kde jsi mě viděl? Chůva říkala, že je Ichiro chtěl, aby se na mě mohl dívat před spaním." Je to bolestivé, ale kupodivu se lehce pousměje, když se dívá na věrný odraz sebe samého.
"Jeho matka mi také řekla, kolik času jsi mu věnoval i že vás viděla, když jste dělali tohle." Poukáže na náramek, který měl zůstat skryt a o kterém spolu zatím nemluvili.
"Řekni, když jsi ho měl tak rád, nenamaloval jsi někdy jeho?" Najednou se mu podívá do očí pohledem otce, nikoliv císaře a ten pohled je plný utrápené naděje. Nejsou to oči někoho, kdo se chystá odsuzovat a popravovat.
Hyde
Hyde na vteřinu strne, když zahlédne, jak se na něj císař mračí. Neměl by se na něj vůbec dívat, ale nedokáže se přinutit koukat jinam. Přitahuje jeho oči i v sále tomu tak bylo. Vidí v nich bolest, stejně jako neoblomnost. Věří tomu, že kdyby se rozhodl ho popravit, udělá to bez mrknutí oka. Udělal by to nejspíš s každým a nezáleželo by na tom, kdo to je. Pokud by si byl jistý jeho vinou, prostě rozhodne. V ten okamžik, jakoby kolem něj viděl auru síly. Doslova ho pohltí a není schopný se tomu bránit. Uvědomí si, že si možná měl svá slova nechat pro sebe, ale stejně by se nerozhodl jinak. Doufal, že císař pochopí, kolik pro něj Ichiro znamenal a že by mu nedokázal ublížit. Možná to bylo naivní, ale občas takový opravdu byl. I po tom všem pořád ještě trochu věřit v lepší svět. Jeho oči tím pocitem trocho zazáří i přes nekonečný smutek v nich. "Ano, myslím, že znám spíš ty stránky, které nikdo jiný nevidí." Prozradí mu s téměř neznatelným a velmi smutným pousmáním. Děti dokázaly vidět mnohé a v Ichirových očích byl jeho otec někdo trochu jiný, než jak vystupoval na veřejnosti. Poslouchal ho, jak mu vypráví o jeho milovaném otci, popisoval mu jeho úsměv a to, jak s ním trávil čas. Podle některých to byli slabosti, podle Hyda něco, co mělo mnohem větší váhu.
"Vím." Oplatí mu pohled tím svým, který si stojí pevně za svými slovy.
"Nechtěl jsem, aby se mu cokoliv stalo, a přesto za to vlastně můžu. Měl jsem na něj dávat pozor." Nebylo to možné, musel být na svém místě a ne s ním, ale…Pocitům nedokáže poručit. Chtěl by toho tolik říct, a přesto se mu nedostává slov. Vypadá trochu zmateně, když se císař vzdálí a nech ho tam stát s vlastními myšlenkami. Je jich tolik a přesto se ohlíží přes rameno. Je zvědavý, co se bude dít dál. Když se Issey vrátí, zase na chvíli sklopí hlavu. Překvapeně k němu vzhlédne velkýma očima, když mu pochválí malby.
"Arigato, můj pane." Ukloní se mu znovu a koutky mu malinko, avšak hodně upřímně povyskočí. Maloval císaře, dovolil si tolik a zatím to nevypadá, že by měl být potrestán i za tohle.
"Neviděl. Do dnešního dne, jsem vás neměl možnost vidět." Odpoví mu.
"Maloval jsem podle toho, co váš syn říkal. To jeho oči vás viděly a znaly." Na jedné z maleb sedí na trůně. Na dalších je to ve chvíli, kdy si s ním hraje a usmívá se. Ty měl Ichiro nejradši a Hyde je rád kreslil. Byla to ta lidštější stránka, pro něj mnohem přirozenější. Sklopí oči k náramku a znovu se usměje, tentokrát úplně jinak, zářivěji.
"Ano, dělal ho Ichiro, jen jsem ho vedl. Pak mi ho daroval." Přikývne na potvrzení vlastních slov. Když znovu zvedne oči, pod jeho pohledem se mu rozechvějí kolena. S mírně pootevřenými rty mu oplácí pohled, i když by neměl a stejně se nedokáže přinutit uhnout jím stranou.
"Kreslil, byl mi nejbližší osobou, kterou jsem to měl." Velmi pomalu sáhne do záhybů svého kimona a vytáhne pouzdro na svitek. Možná přece jen doufal, že ho bude jednou moci jeho otci věnovat.
"Mám jich víc, ale tuhle mám nejraději." Podá mu tubus, a jakmile ho začne otevírat, začne se potýkat se zapínáním svého náramku. Na malbě je Ichiro, který se sklání nad malým stolečkem. Je vidět, že se snaží, dokonce dokázal zachytit špičku jazyk v koutku. Byla to jen obyčejná chvíle, ale on si ji dokázal užít nejvíc. Když císař kouká na kresbu, celkem dost odvážně k němu pomalu přistoupí. Pozoruje jeho tvář a je znát, že uvnitř sebe cítí zalíbení. Nesmí, měl by se držet dál a stejně to neudělá. Jsou věci, které v sobě nedokázal ovládat. Možná kvůli tomuto gestu nakonec o ten život vážně přijde, ale stejně to udělat chce.
"Myslím, že je ten správný čas, aby změnil majitele. Pro štěstí, můj pane a na tvou ochranu." Mírně a vlastně skoro kouzelně se pousměje, než k němu natáhne ruce, aby mu ho podal. No spíš mu ho chtěl připnout, ale aspoň teď se zarazí a skoro nevinně pousměje. Je podivně snadné zapomenout, kým vlastně je, alespoň pro tuto chvíli.
Issey
"Děkuji." Řekne jenom. Kresbu opatrně odloží a chvíli náramek převrací mezi prsty. Není takový ignorant, aby si nevšiml Hydova okouzlujícího úsměvu, jen má teď myšlenky trochu někde jinde. Musí chvíli přemýšlet.
"Tohle setkání nakonec dopadlo úplně jinak, než jak jsem si jej představoval, ale myslím, že jsem se sběru důkazů věnoval velmi pečlivě." Řekne mu nakonec. Některé ještě nejsou k dispozici, jako například analýza složek Hydových produktů k léčbě, ale brzy budou. Zároveň nemá žádné důkazy na to, že to byla Yuriko. Ne, nešla a nezavraždila chlapce rukama, ale zinscenovala to, co se stalo. Obětovala jeho život, aby se zbavila jí protivného nepřítele. Jako konkubína nikdy neměla právo posuzovat jiné konkubíny. Nebyly tu kvůli ní, ale kvůli císaři. Pokud je nesnesla, nemohla tu být. S tím, čeho je schopná, nemůže být nikde, ale Issey ji nemůže ani popravit. Nemá důkazy Hydovi neviny, nemá důkazy její viny. Ne přímé. Rozhodl se ale jednomu z nich uvěřit a pozvednout ho k sobě zatímco tomu druhému vypršel čas. Yuriko bude zítra v noci odvezena do vyhnanství na daleký ostrov, kde bude trávit celý život v přísném domácím vězení bez nároku kohokoliv vidět. Bude žít jako mniška. Tento rozsudek nebude nikde oznámen. Yuriko prostě zmizí. Ta tichá výstraha však bude jasná všem. Jen ať si lámou hlavy, kam zmizela a proč.
"Jdi teď zpět do svého pokoje. Dnes ti žádné vězení nehrozí." Řekne nakonec tiše. Nechce ho nechávat v nejistotě, ale musí, dokud Yuriko neodjede. Hyda nechá pro jistotu dobře, ale tajně hlídat.
"A Hydo-san… děkuji." Řekne ještě. Mluví o náramku i obrazech. Pak už se k němu otočí zády, čímž dá najevo, že pro dnešek jejich setkání skončilo.
Hyde
Není to tak, že by Hyde jakékoliv gesto myslel nějak promyšleně. Podobné věci příliš neuměl, i když by se je měl kvůli pobytu v harému hodně rychle naučit. Tady s dobrými úmysly asi moc daleko nedojde. Je pravdou, že si s Yuriko do oka příliš nepadli, i když on sám nevěděl, proč tomu tak je. Nedokázal se ale přinutit, být v klidu, když na něj nastoupila. Už slyšel šeptání, že se ho bojí, kvůli tomu jak vypadá a díky jeho povaze. Snažil se jí ujistit, že rozhodně nemá v plánu se drát kamkoliv nahoru a ani ve snu by ho nenapadlo, že by mohl myslet třeba na přítomnost císaře. l tam jeho myšlenky nikdy nesměřovaly, tedy až do teď. Nemůže si pomoct a musí si ho pořád prohlížet. Něco na něm přitahuje jeho pohled a musí si přiznat, že mu připadá krásný. Nejspíš o to víc, když viděl tvář otce, který přišel o dítě. Vnímá v sobě pocit, že by mu chtěl opravdu pomoci a zároveň ví, že to nedokáže. Tímto peklem si musel projít císař sám. Pozoruje ho celou dobu, když si prohlíží obrázek syna a smutně se pousměje. Je vidět, že se mu líbí, je za to rád, zároveň ale nechtěl, aby čerstvé rány začaly znovu krvácet. Třeba ho tím nakonec vyléčí. Zrovna mu kouká na tvář a připíná náramek, když se na něj císař podívá. Projede jím příjemné brnění. Je opravdu blízko, mohl by popsat detaily jeho tváře a taky ví, že kdyby ho kreslil, teď bude to trochu jiné, než když mu ho popisoval Ichiro. Ne lepší, ale jiné. Jako muže, který nutí své okolí zasněně si povzdechnout, když se na něj podívá. Místo jakýchkoliv slov se jen upřímně pousměje. Viděl jeho zaskočení a on sám tím poručil tolik věcí, že by ho mohl popravit jen kvůli tomu, ale to se taky stát nemá. Dnešek má vážně zajímavou příchuť. "To já děkuji, můj pane, za to, že jste mě vůbec vyslechl." Mírně se mu ukloní hlavou a i přes fakt, že se mu vůbec nechce, od něj ustoupí.
"To já taky. Nakonec se ukázalo, že nejspíš stačí jen věřit a doufat." Uculí se maličko. První vůbec netušil, že by měl být za něco popraven, pak to vypadalo, že přijde o život a teď se zdá, že odejde z tohoto pokoje bez vidiny smrti. Dal svůj talisman pro štěstí někomu jinému, ale patří mu, o tom není pochyb. Ani ve snu by ho nenapadlo, co se stane s Yuriko a později, jakmile se dto dozví, bude si to vyčítat. Jistě, bylo to trochu kdo z koho a její osud vyvážil ten jeho, ale i tak si to ještě chvíli ponese. Pokud to opravdu byla ona, neměl by ji litovat a stejně asi trochu bude. Císař mu jeho domněnky ani nevyvrátí ani nepotvrdí, ale pro dnešek zůstává na živu a může se vrátit.
"Arigato, můj pane." Ukloní se mu hluboce a upřímně a pak se otočí, aby vykročil ke dveřím. Po cestě se ještě zastaví a ohlédne se přes rameno. Věnuje mu jeden ze svých okouzlujících úsměvů.
"Není za co, můj pane. Byla to jen maličkost, ale víc bohužel nedokážu." Odpoví mu ještě, než projde dveřmi, odkud ho pak odvedou do harému. Je znát na pohledech všech, že ho už viděli mrtvého, minimálně odsouzeného. Drby se šíří opravdu rychle. Je rád, když se může zavřít do svého velmi malého pokoje a rovnou sáhne po svitku a začne kreslit. U toho si tiše pobrukuje pro něj známou melodii. Vydrží tak několik hodin, kdy se probírá vzpomínkami na Ichira i celým dnešním dnem. Bylo toho tolik a vnímá plížící se únavu, která ho nutí nechávat víčka klesnout a usínat i v polosedu nad kresbou. Nakonec se mu podaří dokončit alespoň obrysy postavy a nemůže se ani divit, že je to císař sám. Tolik na něj udělal dojem dnešní setkání. Pečlivě svitek smotá, aby ho uložil na tajné místo v jednom ze zastrčených polštářů. Měl v plánu se na chvíli natáhnout, než bude muset plnit své povinnosti tady. Dveře do jeho pokoje se však otevřou a v nich se objeví jeden ze správců a ne, není to nikdo, před kým by se nemusel bát.
"Vyvázl jsi z toho příliš snadno." Objeví se nebezpečný úsměv a Hyda přepadne strach.
"Je čas s tím něco udělat." Vykročí směrem k němu společně s tichým klapnutím dveří, které oddělí jeho pokoj od zbytku světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat