Epilog - část 2.

(ostrov)

Aoi, Sena, Aqui, Hideaki, Mana, Die

Aoi ani netuší, kolik energie ještě dokáže kolovat jeho tělem, ale najednou jí má na rozdávání a mohl by s ní pohánět místní elektrárnu. Zcela ignoruje fakt, že se po chodbách neběhá, obzvlášť, když jste dospělí, málem srazí několik lidí, ale nedokáže je vnímat ani vidět, natož se omluvit. Jeho tělo funguje na jediný pohon a to je Tora. Dýchá, mluví, žije. Proběhne ošetřovnou, kde málem způsobí několik katastrof od vysypaných léků po srážku s lékařem a převržené vyšetřovací lehátko a bez ohledu na jakékoliv ohlášení se na sesterně vpadne do Torova pokoje. Je u něj zrovna sestra, něco dělá s jeho kapačkou, ale Aoiho černé oči rychle najdou jeho tvář. Okamžitě nakrčí čelo, přitiskne si dlaň na ústa a málem se tu rozbrečí. Už si snad ani nepamatoval, jak přesně Torovy oči vypadaly, když byly otevřené a živoucí, tak dávno mu to připadá, co se tady ocitli. O deset vteřin později za ním vběhne i doktor, jeho asistent a tři sestry, ale hned poznají, kdo je a je jim jasné, co tu přesně dělá. Aoi se k lékaři prudce otočí a popadne ho za ramena. 

"Řekněte, že vstane a bude zase žít." Potřebuje se jen ujistit, že Toru nečeká deset operací, smrt, transplantace mozku a mimotělní oběh. Doktor se zatváří shovívavě, usměje se a přikývne. 

"Vstane a bude žít." Řekne. To je to jediné, co teď Aoi potřebuje slyšet, detaily by stejně nevnímal, na to bude dost času později. Doktor poplácá Aoiho po paži a kývne ostatním, aby odešli společně s ním. Sestra u Tory ještě pořád pracuje. Aoi vidí slzy, které se Torovi tlačí do očí a sám má co dělat, aby neplakal společně s ním. Ty jizvy nedokáže vůbec vnímat. Jsou příšerné a jsou všude, on ví, už na ně hleděl dlouho, když sem chodil, ale stejně ho pořád vidí takového, jako byl dřív. Když si vzpomene, že ho sám poslal do sklepa, kde došlo k tomu útoku a riskoval jeho život… když si vzpomene, co všechno mezi nimi bylo, než to došlo sem… Tora vyštěkne po sestře, aby se jí konečně zbavil, ona se na něj dotčeně podívá a opravdu odejde. Nebylo to hezké, dělala jen svou práci, ale on se jí teď nedokáže zastat, protože si sám nepřeje nic jiného. Dojde až k jeho posteli a opatrně se posadí na její okraj. Ihned najde Torovu dlaň plnou jizev, které se ještě hojí a hadiček na všechno možné a jemně ji sevře. Co mu má říct? Má mu teď vyprávět, co všechno se navyváděl on sám, když si myslel, že o něj přichází? 

"Rád bych, abys mě zase skolil na žíněnku. Tak jako tenkrát." Zašeptá přidušeně. 

"Můžeš mnohem něžněji." Řekne, ale nedovede se mu podívat do očí. 

"Jsi paličatý mezek, ani umřít nedovedeš normálně." Pokračuje, ale pak se to zlomí a on se před ním prostě nepokrytě rozpláče. Neměl by, měl by být ten silný, kdo ho postaví na nohy, ale cítí se hrozně a zároveň ta nesmírná úleva… lije se to z něj jako z bezedné studny. Nakonec si prostě velmi opatrně položí tvář na jeho hruď, kde je ta hrozná jizva po operaci. Tak, aby neležel přímo na ní a nebolelo ho to. Velmi tiše mu začne vyprávět, co se vůbec dělo od té chvíle, kdy Tora ztratil vědomí. O tom, jak ho nesl k lodi, jak ho poslal pryč a oni čekali na záchranu. O tom, jak se pak Shinya se Senou vrátili i o tom, jak tady bojovali o jeho život. Přemítá, jestli mluvit i o sobě, ale už mu nechce skrývat nic a tak mu prozradí i to, že se nervově zhroutil a neunesl sovu situaci. 

"Už mě nikdy neopouštěj. Jestli půjdeme, tak jedině spolu." Šeptá a dál mu máčí košili, ve které tady Tora leží. 

"Chtěl jsem ti přinést něco na sebe, teplé ponožky a křížovky, ale překvapil jsi mě." Řekne, ale nezvedá se od něj. 

Mezitím, na opačném konci tohoto domu, vychází Aqui s Miyavim z budovy a nasedají do jeepu. Aqui je zaražený, že odjíždějí teď, když Tora otevřel oči, ale jako obvykle se na nic neptá a prostě Miyaviho následuje. Je to jeden z pozůstatků jejich předešlého vztahu, který už se asi nikdy nezmění, protože Aqui vlastně ani moc nechce. Jedou dlouho. Město sice není nijak plné, ale pořád je to město a když potom odbočí směrem k pláži a jedou ještě nějakou dobu po pobřeží, výrazně se tady zvedne vítr od oceánu. 

"Je to úplně jiný pohled, viď? Na zdravý svět, který je na zemi, ne někde v oblacích… Máš pocit, že můžeš jít, kam chceš. Ne, že tě někdo shodí." Pronese. Je to tu tolik jiné, než tam. Ale někde tam pořád čekají lidé a doufají, že jim někdo pomůže. Když nastane čas k vystupování, není už v okolí nic, kromě takového lesíku a moře opodál. S důvěrou zavře oči přesně tak, jak ho Miy požádá a nechá se jím vést. Ani jednou nezakopne, což je jasným důkazem toho, že mu svěří vlastní život bez mrknutí oka. Když pak ta očka konečně smí otevřít, už je mu maličko jasné, že hotel to nebude. Miyaviho slova vzápětí potvrdí, že se dívá na jejich dům. Jejich vlastní dům. Užasle vydechne a několikrát zamrká. Je to najednou hrozně těžké vyznat se ve svých emocích, protože nikdy nic nevlastnil a teď by to měl být celý dům. 

"Je nádherný." Vydechne, ale řekl by to i o tom kanále, o kterém se Miy holedbal, že by se v něm skvěle souložilo. Honem se ho chytí kolem krku, když ho Miy vezme do náruče, ale pořád se dívá na dům a když procházejí dveřmi, bloudí očima po stropě se stále užasle otevřenou pusou.

"Tobě nepřipadá velký?" Podiví se. Ano, on si pamatuje, jaké bývaly apartmány tam nahoře, ale jemu přijde pro ně dva naprosto vyhovující. Ani on nechce být daleko od něj, dokonce ani tady ne. Nejraději bude, když ho bude mít pořád na očích, kdykoliv po tom zatouží a bude si připadat, že se bez něj cítí nesvůj. Jeho chodidla se pomalu dotknou podlahy a pořád se udiveně rozhlíží. Vybavení není tak skvělé jako kdysi, ale je hodně dobré. Už viděl, jaké tady bývají pokoje. Tohle je nadstandard. Podívá se ke dveřím, vedoucím do další místnosti, ale zatím k nim nejde. Místo toho si důkladně prohlédne Miyaviho tvář. Miy už nejspíš dovede číst jeho myšlenky a opravdu dobře se v něm vyzná, protože tohle je to, na co v poslední době Aqui myslí nejvíc. Že neumí a nedělá nic. Nakonec se prostě vyhoupne na špičky a padne mu kolem krku. 

"Arigato, Miy-koi." Vydechne, do očí mu vstoupí šťastné slzy, ale přitiskne rty na jeho a nejspíš dopadnou rovnou doprostřed koberce. Alespoň toto už si dovede vybrat sám. Nemá při tom ani ponětí, že z jejich přátel jsou na tom kromě Tory a Aoiho všichni úplně stejně a když je pak Saga všechny svolává na ošetřovnu, je pro mě problematické dodržet čas. 

Je už podvečer, Tora mezitím celé odpoledne spal a Aoi čekal u jeho postele a od lékaře dostali nařízeno, že musí být hodně potichu a brzy odejít, ale dal jim celé dvě hodiny, než je z nemocnice vyženou a oni slíbili, že budou v rámci možností jako pěny. Když se ozve první tiché zaklepání, pomáhá zrovna Aoi Torovi ze sprchy. Bylo to poprvé, co se směl umýt sám, i když u toho seděl na vozíku a myl ho vlastně Aoi. Nedělala to ale sestra na lůžku. Rovnou ho tam i oblékl a teď ho převáží zpět do pokoje, ale Tora do postele nechce a tak ho zaparkuje u okna, aby se mohl poprvé podívat, jak to tady vypadá. Když ho myl a viděl jeho poničené tělo, plakali oba dva, i když Tora asi spíš hořkostí, ale to nebylo nic, proč by ho Aoi neměl vnímat stejně krásného. Naopak. Nestranil se žádné jeho jizvě a jeho dřívější tvrdost byla ten tam. Jeho velké oči byly jenom plní něhy a jakési pokory. První do pokoje nahlédne Sena a proveze Showa, který ještě taky jezdí na vozíčku. 

"Ahoj, říkali jsme si, že by se Torovi líbilo, že v tom není sám." Řekne a pak spatří první jizvy. Mírně to s ním cukne, jeho oči dostanou trochu nešťastný výraz, ale hned se usměje a honem běží Toru obejmout. 

"Přinesli jsme ti květiny. Prý se to nesmí, ale neposloucháme. Tak jako ty." Švitoří Sena a bere květiny Showovi z klína, aby je postavil do vázy. 

"Viděl jsi vůbec někdy nějaké?" Dříve bývaly jen v drahých apartmánech a málo. Hned za nimi procházejí Daichi a Hideaki a nesou tácy s jídlem, které staví na stolek. Pro Hideakiho je úlevné vidět Aoiho zase s barvou ve tváři. 

"Voní tady mýdlo." Prohodí Hideaki. 

"Nezavírej." Ozve se z chodby a dovnitř projde Die, který vede kolem ramen Shinyu. Nechá ho, aby běžel Toru trochu pomuchlovat a sám mu postaví na okenní parapet dárek. Je to parfém. 

"Jestli si myslíš, že ti jedna sprcha po měsíci stačila, tak si to myslíš špatně a hned to otevři." Dělá si z něj samozřejmě legraci. Aquimu s Miyavim to trvá o hodně déle a přijdou asi s půlhodinovým zpožděním. Není to ani tak vinou dálky, ze které jedou, jako spíš malým dárkem, pro který se museli stavit. Jakmile se i oni objeví na pokoji a se všemi se pozdraví, Aqui pomalu dojde k Torovi a ukloní se. Nese s sebou menší tubus. Je plný výkresů. Dětských výkresů. 

"Tohle ti posílají děti, které jsme toho dne zachránili. Myslely si, že jsi za ně položil život, když jsi bránil jejich útěk před mutanty. Dnes dal Shinya všem z nich vědět, že jsi na živu a společně jsme stihli tohle připravit." Vysvětlí mu, na co se bude dívat. Ani si při tom nevšimnou, že do pokoje tiše vklouzli Mana a Saga. Mana protočí očima. 

"Takový sentiment. Nerozbreč se. Už vidím, jak si s tím vytapetuješ ložnici..." Musí to celé nějak okomentovat nebo snad dostane cukrovku. Jeho by tohle nikdy nenapadlo, ale je to krásné. 

"Já jsem žádný obrázek nedostal? Já jsem tam taky bojoval. Mnohem víc, než on, on si klidně lehl na zem a dělal, že umřel." Pokračuje v tom dál, ale pak se skloní, pevně ho obejme a vtiskne mu políbení rovnou na rty. Když může Saga líbat Senu, může si to on zkusit s Torou. Sice je to trochu něco jiného, ale dneska to ukecá! Při narovnávání si všimne pohledu Aoiho a velmi se podobá tomu Aoimu, kterým býval dřív. 

"Rád vidím, že jsi zpět." Řekne mu Mana zcela vážně. 

"Kdybych věděl, že to zařídím jeho znásilněním, už to dávno bylo. Saga by mi pomohl." Dodá, kmitne obočím a zatímco Aqui lapá po dechu, Die se hlasitě rozesměje. 

"Strašně mě svrbí ruka, hned si dej dva kroky vzad." Zavrčí Aoi až to zaduní. Manu by nikdy neskolil, ale to neznamená, že to nezkusí!

Tora, Daichi, Miyavi, Saga, Show, Shinya

Kolem Tory je najednou moc lidí, ale on má oči jen pro Aoiho. Nedokáže se podívat jinam a na chvíli dokonce i zapomene na sestru. Mírně pozvedne koutky, když doktor Aoiho ujistí, že bude žít. Samozřejmě, že bude ale je to jen zásluha Aoiho, za tím si bude paličatě stát. Kvůli němu se probral, kvůli němu stojí za to přežít úplně cokoliv. Neřekne nic, dokud sestra neodejde a vůbec mu nezáleží na tom, jak dotčená nebo uražená je. Nepotřebuje vůbec nic, jen…Postel se zlehka zhoupne a on cítí teplo dlaně, kveru sevře. V očích má trochu obavy, protože si dost dobře dokáže představit, jak vypadá. V Aoiho černočerných očích ale nevidí odmítání. Musí se spokojeně pousmát, když mu připomene něco z jejich minulosti. Tehdy to vypadalo, že Tora spíš skončí někde ve vězení, než že by mohl být s ním.

"Samozřejmě, že to udělám. Probral jsem se jen proto, abych to udělat mohl." Palcem pohladí jeho dlaň. Jen zlehka pokrčí rameny, když je obviněný paličatosti.

"Nemohl bych umřít, někdo tě musí přivádět k šílenství. Nikdo na to nemá tak skvělou techniku jako já." Jeho hlas je ještě trochu ochraptělý. Když se Aoi rozpláče, už to nedokáže ovládnout a pustí slzy taky.

"Tohle mi nedělej. Už nikam nemusíme, zůstane s tebou a už tě nenechám trpět, slibuju." Broukne měkce, než položí dlaně na jeho záda a hladí ho po nich nebo si pohrává s jeho prameny. Vyslechne si úplně všechno a je na sebe trochu naštvaný, že dopadl tak brzo. Měl jim pomoct všem. Nakrčí nešťastně obočí, když se dozví, co způsobil.

"Promiň. Už to nikdy neudělám, budeme jen spolu. Nepotřebuju vůbec nic, jen tebe. Na ničem jiném nezáleží. Jediné, čeho jsem se celou dobu bál je, že tě už neuvidím a že ti neřeknu, jak moc tě miluju." Jen velmi ztěžka se trochu předkloní, aby ho mohl líbnout do vlasů. 

Miy přikývne, když Aqui zmíní pohled na svět kolem, který doteď neznali.

"Je. To je přesně ten svět, kde můžeš svobodu cítit ve vzduchu. Stačí se jen pořádně nadechnout." Usměje se na něj zamilovaně. V domě z něj něco málo spadne, protože si nebyl jistý, jestli by se tu Aquimu mohlo líbit.

"Je akorát, chci tě mít pořád na očích." Zavrní mu do rtů. Pravděpodobně z něj nevylezou asi tak půl roku, možná i déle. Má totiž pocit, že ještě pořád neprozkoumal každý kousíček Aquiho kůže. Přitiskne ho k sobě, když ho Aqui obejme a spokojeně se usměje.

"Já bych ti měl děkovat každou možnou chvilku. Mluvili jsme o tom, jak je tu krásně. Mě je tu skvěle hlavně proto, že jsi tu ty. To já děkuju tobě, Aqui-koi. Vrátil jsi mi život a já ho chci prožít s tebou." Skloní se k jeho rtům a pak už nezáleží na ničem, co je kolem nich. 

Pro Toru bylo trochu těžké se nechat opečovávat od Aoiho. Nikoho jiného by k sobě nepustil a stejně už byl v takovém stavu, že ho štvalo, když se o sebe nedokázal postarat sám. Ke svému vlastnímu překvapení ale nebyl protivný. Na něj to prostě nedokázal, to nejspíš přijde, až bude ve formě.

"Dneska je návštěvní den? Kdybych to věděl, tak asi půjdu pryč." Prohodí, aby dostál své vlastní, trochu nevrlé povaze, ale stejně se musí usmát, když se dveře otevřou poprvé. Show si dokáže udržet svůj vlastní výraz, když vidí Toru a to jak vypadá. Tohle se mu nebude snášet snadno, když si přebere to, co o něm slyšel a zároveň je mu jasné, jak se bude Sena cítit. Zvedne svou dlaň a krátce jí položí na Senovu na svém rameni.

"Přesně. Pojali jsme to ve tvém stylu, takže Miy chystá světlice a podobné věci." Uchechtne se show a sleduje, jak Sena Torovi předává květiny. Tora se usměje na Senu a pak se podívá na květiny.

"Jen jednou ale už je to hrozně dlouho. Díky za ně a za to, že jsi přišel. Jsem rád, že jste v pořádku. Show vypadá troch pomuchlaně, ale to se spraví." Rýpne si do něj, jak kdyby sám nebyl samá jizva.

"Kdybych tušil, že budu terčem narážek, asi odtlačím svůj vozík jinam." Vrátí mu to Show, ale stejně se musí usmívat tak, jako Tora. Dai vypadá jako sluníčko, když se protáhne dveřmi a začne odkládat a chystat jídlo na stolku. Tora si asi moc nedá, ale přece jen to tu vypadá útulněji, už jen díky kytkám nebo právě tomu jídlu.

"Nejspíš jsme je vyrušili ve sprše." Pokrčí rameny a vzápětí se zarazí a s rudými tvářemi se podívá na Toru. Tohle asi nebylo nejlepší. 

"Samozřejmě, že vyrušili. Jste jak osiny v zadku, ani tady nemá člověk chvíli klid." Prohodí Tora skoro uraženě, ale je to jen hraný výraz, než se rozesměje. Pak si to zase rozmyslí, protože to pořád ještě dost bolí.

"Tora-chan, nebuď zlý." Dostane se do místnosti i Shin a rovnou přeběhne k Torovi, aby ho opatrně objal. S radostí si uvědomí, že ho Tora víc přitiskne k sobě. Nechce, aby si ublížil, ale očividně už má zase o něco víc síly.

"Jsem rád, že jsi v pořádku, hrozně rád." Pošeptá mu se slzami v očích.

"To já taky." Šeptne mu Tora zpátky, než se podívá na Die.

"Náhodou voním skvěle, vidíš, jak se ke mně tiskne." Povytáhne bradu, aby bylo jasné, že jeho se tím absolutně nedotkne. Když se objeví Aqui, Tora už poslouchá různé úryvky z toho, jak teď tady žijí. Kdo kde bude bydlet a že je vlastně budou mít pořád za krkem. Když se objeví Miy, hned poruší všechno, co slíbili. Sehnal si čert ví kde vystřelovací konfety a okamžitě je odpálí.

"Ohňostroj mi nedovolili." Pokrčí rameny, jakoby se omlouval a konfety mu někdo schválil. Tora s povytaženým obočím kouká na Aquiho, který se mu ukloní a pak shlédne na tubus.

"Vážně? Pro mě?" Vypadá na pár vteřin opravdu dojatý. Dřív nikdo neocenil nic z toho co dělá a teď… +Děti.+ Proběhne mu hlavou a místo, aby cokoliv řekl sáhne po Aquiho dlani a přitáhne si k sobě.

"Díky a dávej si na něj pozor. Rozhodně se k němu neotáčej zády a nepředkláněj se." Naráží samozřejmě na Miyaho.

"Vůbec ho neposlouchej. Neví, o čem mluví." Brání se Miy, i když vůbec neví, co mu tam šeptá, ale dokáže si to domyslet. Shin se jen pousměje opodál a jakmile Tora Aquiho pustí, stoupne si vedle něj.

"Možná bys mi mohl s dětmi pomáhat častěji." Broukne skoro stydlivě. Po Manově prohlášení se ozve Sagův smích. Tora se ušklíbne.

"Říkáš to jen proto, že ty jsi žádné nedostal." Vrátí mu to i s úroky a brání svoje obrázky. No co, málem umřel, může být malinko sentimentální.

"To víš, Mana-chan." Ozve se Miy, když sleduje, jak Toru objímá.

"On mě vždycky talent na to, jak se z povinností vyvléknout." Dobírá si Toru. Ten se nadechne, aby mu něco pěkného odsekl, když ho Mana dokonale umlčí svými rty. Je to po dlouhé době něco, co ho dokázalo dokonale vykolejit. Přesto se nedotáhne, rozhodně ne hned. Dojde mu asi za vteřinu, co se to vlastně stalo.

"Tohle má být dárek?" Zeptá se Many s blýsknutím v očích, než se ohlédne na Aoiho. Je rád, že má zase ten svůj pohled, který miluje.

"Ale no táák." Broukne jeho směrem a vezme ho za zápěstí. Hned na to se ale rozesměje, protože to s tím znásilněným…Skvělý vtip, i když si úplně není jistý, jestli to Mana nemyslel vážně.

"Nechcete si dát boj třeba v blátě?" Je už zase očividně zpátky. To už jde blíž Saga a majetnicky si přitáhne Manu z pas k sobě.

"Nechtějí." Ozve se hlasem podbarveným žárlivostí.

"Byl by špinavý a zničil by si oblečení." Vyřeší to hned po svém. Shin se culí opodál a tvoří s Aquim a Daichim malý hlouček.

"Tak to vypadá, že tu máme několik kousků velmi cenného zboží." Prohodí Daichi a sám kouká spíš na Hideakiho.

"To už skoro vypadá, že ne každý má to svoje." Doplní Shin a už se tiše pochechtává. Saga je ale slyší.

"To teda má." Střelí po nich takovým pohledem, o kterém ani nevěděl, že umí a Shin je v obraně pozvedne ruce.

"My už mlčíme." Dodá, než jim všem roznese sklenice, aby si mohli připít. Tora dostane jen vodu a taky to patřičně okomentuje pohledem. Každý se přesune ke své drahé polovičce, Miy vysadí Aquiho na nejbližší stůl a sám se přesune mezi jeho stehna, zády k němu.

"Tak na co?" Zeptá se a krátce přejede pohledem všechny.

"Na mě, že vůbec žiju?" Přisadí si Tora a ozvou se asi tři odfrknutí.

"Pánovi nějak stouplo ego, dělej s tím něco." Prohodí Show k Aoimu.

"Kdo s ním pak vydrží?" Přisadí si Saga s bradou položenou na Manově rameni. Dovnitř nakoukne sestra a Tora ji jen svým pohledem zase vyhodí.

"Tady se člověk nemůže nechat ani v klidu urážet." Dodá ještě za všeobecného smíchu.

"Na zboží." Zasměje se Dai, aby udržel podobnu atmosféru.

"Na to nejcennější." Prohodí show a přitáhne si Senu na svůj klín. Dělá to poměrně často a začíná ten vozík brát na milost. Rozhodně to není poslední přípitek, který za svou návštěvu stihnou. Nakonec je všechny musí vyhazovat doktor, kterému taky dojde trpělivost. Svůj večírek zopakují ještě několikrát a nakonec dojde i na svatbu, která dopadne skvěle i přes Torovi dobré rady, aby si to Aqui ještě rozmyslel a není jediný, kdo jim celý obřad s radostí narušuje. Po tom všem, co společně prožili, se tomu musí všichni jen smát. Nakonec se všichni dočkali svého šťastného konce, tedy do té doby, než si osud řekne, že si toho užili dost a možná už jim přece nadělil dost a rozhodne se jim dopřát dlouhý a šťastný život.