Epilog - část 1.

(ostrov)

Tora, Daichi, Miyavi, Saga, Show, Shinya

Postava se světlými prameny se prochází po dřevěné terase kousek nad pláží u moře. Oči stejné barvy vln před ním hledí přes něj. Je v nich znát smutek a zvláštní prázdnota. Shin se ještě pořád budil s nočními můrami, kde si přemítal pořád dokola okamžiky, které se udály víc jak před měsícem. Nedokázal zavřít oči, aby to neviděl. Jeho představivost si s ním pohrávala ještě víc a domýšlel si věci, které se nestaly s mnohem horším koncem. Jak jim to mohl Aoi udělat? Nechal je odplout a všechno nakonec zůstalo na nich. Chápal jeho rozhodnutí, nakonec to bylo to nejlepší, co mohli udělat a stejně…Dojde až ke kraji terasy a usadí se na její okraj. Kolena si přitáhne pod bradu a tiše si povzdechne. Nechá na chvíli víčka klesnout a na pár vteřin se poddá myšlenkám na to, že to všechno mohl udělat jinak, že měl být rychlejší. Ne, nesmí na to myslet, jinak se rozpláče znovu. Nechápe, jak mohl být v jednu chvíli tak moc šťastný a v tu druhou sedí tady a….Se Senou dělali maximum proto, aby loď v nejbližší chvíli otočili. Dokonce Shin i zvýšil hlas, aby ho někdo poslouchal. Byl tak moc zoufalý a zároveň odhodlaný nasednout na tu loď klidně i sám a vrátit se pro ostatní. Už jen to, co zažil s Torovou zástavou, bylo…Jemně se zachvěje, když si na to vzpomene a ještě víc, když si uvědomí, že se ještě neprobral. Ztratil příliš mnoho krve a mutantí jed mu nepřidal. Ano, ke všem svým zraněním přidal ještě otravu krve. Je vlastně takový malý zázrak, že ještě žije, i když nevnímá svět kolem sebe. Povzdechne si znovu a sáhne po přívěšku, který nikdy nesundal. Protáčí ho mezi prsty a pak přeostří na prsten na své ruce.

"Zklamal jsem tě, promiň." Omluví se někomu, koho v životě neviděl. Slyší za sebou kroky, jeho podvědomí ho upozorní, že se někdo blíží a stejně se nedokáže ohlédnout. +Dokázali jste to, nakonec jste je přivezli.+ Ozve se uvnitř něj tichý hlásek, který ho na vteřinu nenásilně donutí k jemnému pousmání. Možná bylo na čase zapudit hrůznou minulosti a těšit se z drobností v přítomnosti. Jsou tady. V obrovském sídle opodál se drobné tělo pohne na posteli. Je vleká, mnohem větší, než si kdy dokázal představit. 

Daichi otevře první jedno oko a potom hned druhé. Přitiskne se k rozehřátému tělu vedle sebe. Každé ráno děkuje všem, kteří nad nimi stáli a dokázali zařídit, aby se sem dostali a nestalo se jim nic. Pozoruje Hideakiho tvář vedle sebe a pohrává si s jeho prameny. Je trochu ostříhaný, sám to udělal a moc se mu líbí. Měl by se pochválit. Kousne se do rtu, když si vzpomene, jak ho vzali tehdy s sebou do boje. Hideaki mu tolik věřil a on se přitom hrozně bál. Nikdy nebyl víc vyděšený. Přesto ho touha jim pomoci vedla dál a nakonec byl i užitečný. Bojoval do poslední vteřiny. Přispěchali na pomoc Manovi a Miyavimu, kteří už měli na mále. Bylo to hrozné, když je viděl uprostřed vřavy. Miyavi se jen stěží držel na nohou a opíral se o jednu z trosek. Stejně jich dokázal sundat tolik…Bojovali za své lásky a za nový domov. Ano i on.

"Nedokážu si představit, že bych se probíral bez tebe." Trochu se poposune nahoru, aby dosáhl svými rty na ty Hideakiho, které jen velmi mělce vydechují.

"Jsem hrozně rád, že se ti nic nestalo, Hi-chan." Broukne do rtů a sleduje, jak se tělo vedle něj začne hýbat.

"Dobré ránko." Uculí se. Nechtěl ho budit, ale do snídaně je pořád ještě chvilka a on si ji chce hrozně moc užít. Jen prostě ležet vedle něj a vychutnávat si okamžiky s ním v jejich novém ráji. Ani jeden z nich se od svého příjezdu v podstatě nezastavili, ale stejně byli nabití zvláštní energií. Tak chutná svoboda? 

Saga musel vstát ještě za tmy. Jeho přítomnost si byla žádána na jednání. Neměl s tím problémy. Od té doby, co sem přijeli, spal jen málo. Nedokázal se zbavit vzpomínek na krvácejícího Showa, který ležel v prachu. Nebýt jeho otce tak…Nedokáže si ani domyslet, jaké by to mělo důsledky. Nakonec se přece jen dostali k autům nepřítele a na takovou malou polní základnu. Příliš mužů tam nezbylo a část z nich se nakonec taky přidala k nim. Nebylo tak těžké ji dobít a pak v ní přežít. Showův stav nebyl dobrý, ale podařilo se jim ho stabilizovat i v těchto podmínkách. Saga byl přesvědčený o tom, že ho na živu udržela jen myšlenka na Senu. Ne, věděl to, už jen to jak jeho přítel celou dobu šeptal jeho jméno, když se a pár vteřin probudil, aby zase bolestí odpadl. Nikdy si nepřipadl tak bezmocný a zoufalý. Jenže co mohli dělat, než jen čekat a doufat, že se pro ně loď vrátí zpátky. Aqui byl celou dobu s ním a jen díky němu se nezbláznil. Pak se objevil i Mana a Saga si byl v tu chvíli jistý, že zvládnou všechno. Trvalo dalších pár dní, než jejich pravidelná hlídka zahlédla ve vlnách loď. Ani jeden z nich tomu nevěřil, dokud ji na vlastní oči neviděli. Bylo to jako zázrak. O to větší, když viděli, kdo na lodi velí. Ani jeden z nich nevěděl, že Shin čeká jen na chvíli, kdy padne Diemu do náruče a bude se moc zhroutit. Ani na vteřinu si nedovolil pochybovat, že se mu něco stalo. Jakmile dorazili sem, sofa si ani na chvíli neoddechl. Bylo potřeba tolik věci vyjednat, obeznámit všechny tady se situací, jaká je na druhé straně vody. Tohle je jen další z celé řady schůzek. Nakonec v místnosti zůstanou jen on a Aoi.

"Začínám mít dost." Protočí sám nad sebou očima a poskládá se zadkem na židli.

"Dostal jsem nabídku na vysoký post do představenstva místo tebe." Prohodí a u toho pozoruje jeho tvář.

"Pořád si to nechceš rozmyslet?" Zeptá se ho vážně. V ten okamžik se dveře otevřou a dovnitř vejde na křesle Show tlačený Senou. Celou cestu z něj nespustil oči. Právě ho propustili, ale musí se ještě hodně šetřit. Vlastně by měl ještě ležet, ale on byl dost cílevědomý na to, aby se jim na to vykašlal. Ostatně on se rád bude šetřit, vedle Seny na posteli.

"Snad se toho nebojíš, Saga-kun? Nebo máš možná strach z toho, že budeš horší jak já a nakonec tě za mě vymění?" Dobírá si ho, protože show dostal podobnou nabídku. Pokud Saga přijme, stane se jeho pravou rukou. Ve tváři mu svítí pobavení, ale v očích má trochu posmutnělý stín. Mezi mrtvými je totiž i jeho otec. Nakonec dostal smrtelný zásah při dobývání polní základny.

"Budu tě neskutečně štvát tím, že bys věci mohl dělat rozhodně líp." Show se chce zasmát, ale nejde to, hned se chytne za břicho a ušklíbne se.

"Dobře já s těmi vtipy ještě chvíli počkám." V tu chvíli se dveře otevřou znovu, tentokrát spíš rozrazí. Dovnitř vpadne jako velká voda Myi a za pas u sebe drží Aquiho. Jeho muže. Zdejší vedení nevidělo důvod, proč by jejich svazek neměl být platný a tak ho bez obtíží uznali. Aqui už oficiálně nesl jeho příjmení. Miy pro něj však chystá překvapení a už plánuje celý obřad za pár týdnů. Užijí si to se vším všudy a hlavně se svými přáteli. Se všemi.

"Co mi dáte, když vám řeknu jednu skvělou zprávu?" Trochu je napíná a u toho se široce usmívá. Saga už protáčí očima.

"Můžeš nám jednou něco říct, bez toho divadélka kolem?" Uhodí na něj trochu.

"Nemůžu, tohle je totiž novina století." Ještě jim dá chvilku, aby se na něj ještě malinko zlobili.

"Tora se probral." Blýskne se mu v očích, když se podívá na Aoiho a čeká jeho reakci.

"A dokonce je nevrlý jako vždycky, i když mu to zatím moc nemluví." Sevře víc Aquiho pas, aby ho odsunul ode dveří, moc dobře totiž ví, co se bude dít. Nerad by byl v dráze Aoiho letu.

"Tak, vyřízeno a teď je čas, abych ti ukázal, co pro tebe mám. Ale trochu se projdeme." Broukne Miy Aquimu do vlasů a vede ho s sebou. Tím, že tolik roků sloužil a dával jim informace, si mohl vybrat svou odměnu a on chtěl jen místo, kde budou moci s Aquim v klidu žít. Je právě nejvyšší čas, aby se šli podívat do jejich domu.

"Já už taky musím. Za Torou se stavíme později, Aoi bude jistě chtít chvilku, aby mu mohl vynadat." Saga se zatváří pobaveně. 

"Navíc, já mám rande." Pochlubí se a jakmile Míjí Showa se Senou přitáhne si Senu na chvíli k sobě, aby mu bez váhání vtiskl pusu. Show se začne hrabat z křesla, jakmile to uvidí.

"To nemyslíš vážně. "Čertí se, ale vzápětí klesne zpátky.

"Počkej, až budu v pořádku." Vyhrožuje mu, ale už jen vidí Sagu, jak mu mává. Saga dojde až do pokoje, který zatím sdílí s Manou a nakoukne dovnitř.

"Mana-chan, mám dobré zprávy. Tora se probral." Broukne do pokoje.

"A mě napadlo, že mu uděláme na ošetřovně menší párty." Uchechtne se.

"Ale potřeboval bych menší pomoc s organizací. Jooo a taky…Mi nabídli místo." Dodá ještě, aby toho nebylo najednou málo.

Aoi, Sena, Aqui, Hideaki, Mana, Die

Die byl nakonec dost silný na to, aby přečkal všechny hrůzy, které je tam venku potkaly. Když na to teď vzpomíná, překvapuje ho, jak málo si z toho nakonec pamatuje. Možná je to tím, že jeho mysl zapuzuje traumatický zážitek, možná je to tím, že tam bylo příliš mnoho akce najednou a jemu všechno splývá v nekonečný okamžik snahy nějak přežít a možná je to tím, že byl ochromený tím, že přišel o Shinyu. Byl neskutečně rád, že ho Aoi přinutil sednout do člunu, mohl být klidný, že už se mu nic nestane, ale být bez něj bylo velmi těžké. Když se díval na některé jako Aquiho a Miyaviho nebo Sagu s Manou, kousalo se mu to hořce. Pořád si ale musel připomínat, že oni jsou tady a Shinya tam. Když se pak loď doopravdy objevila, nevěřil tomu do poslední chvíle a nakonec málem házeli do člunu jeho. Přišlo mu to jako nějaký neskutečný přelud. Ta cesta byla nekonečná, protože nedovedl myslet na nic jiného, než na Shiynu. Vůbec ho nezajímalo, kde budou žít a jak, jenom to, jestli čeká v přístavu. A on čekal a hrozně plakal. Držel ho dlouho, hodně dlouho a nakonec ho do jejich pokojů musel odnést. Ostrov byl docela hezký, vlastně i velký, ale ne tak velký jako bylo Japonsko nebo třeba Irsko. Bylo to jen jedno velké město a příroda kolem, ale vypadala zdravěji a nebyli tu žádní mutanti. Dokonce tu byla nějaká zvěř, hlavně ptáci. Všechno fungovalo na přísný příděl, ale v podstatě svobodně. Nikdo ani neměl chuť porušovat pravidla. Pro ně dva se ještě žádný byt nebo domek nenašel. Dům tady měl málokdo, kvůli místu, ale byli ujištěni, že vzhledem k Shinyově postavení nějaký pěkný byt dostanou. Zatím žili v místní vládní budově, kde bylo i ubytování. Shinyu najde tam, co většinou. Plakat na terase. Byl příliš křehký na tak hrozné věci. Bylo toho hodně, s čím se musel vyrovnat. Od vraždy jeho otce a útěku, až po dění na pláži a pak Toru. Přidřepne si za jeho záda a schová ho ve svém objetí. 

"Koho jsi podle sebe zklamal? Dědu? Shin-chan, kdybys tu loď nedonutil znovu vyplout, nikdo z nás by tady nebyl. Sena nám všechno vyprávěl i to, že sám se vedle tebe nezmohl ani na slovo." Řekne mu tiše. 

"Kromě toho..." Pomalu ho ve svých dlaní otočí čelem k sobě. 

"Tora je vzhůru." Řekne mu a usměje se, ale sevře ho pevněji, kdyby se začal drápat na nohy. 

"Je tam Aoi, tak… se stavíme později." Šeptne vědoucně a zavlní obočím.

K Hideakiho uším pomalu dolehne Daichiho hlas. Je to ještě napůl ve snu, ale už ho vnímá a jakmile ucítí i jeho rty na svých pousměje se a zavrtí. 

"Dobré ráno." Řekne i on jemu, konečně otevře oči a pootočí tvář tak, aby na Daichiho viděl. Pokoje, ve kterých zatím žili, byly nádherné. Nebyla to jejich rezidence, byla vládní, ale bylo to to nejluxusnější místo na ostrově a s nimi se zacházelo podle toho, kdo Hideaki a Aoi jsou. Přesně tak, jak Hideaki doufal. Nikdo je od sebe neoddělil, nikdo neřešil, že tvoří pár. Některé staré zábrany padly, protože byly v novém světě malicherné. Lidí tady bylo moc málo na to, aby se řešilo, s kým spí, pokud se tu nekonalo něco nezákonného. Na nočním stolku se rozezní jeho telefon. Je to nějaký vnitřní hovor, nic zvenčí a tak mu Hideaki nejdřív nevěnuje pozornost. Jsou ještě v ložnici, nechce se mu nic řešit. Hovor má dost výdrž a jakmile utichne, hned přijde zpráva. Hideaki se s povzdechem přetočí a podívá se na displej. Je to od Sagy a jasně tam září v kolik hodin mají být na Torově pokoji. Probral se??? Namíří displej telefonu na Daichiho obličej, aby si to sám přečetl, ale už září jako sluníčko a odhazuje peřinu. Je pod ní nahý, stále se trochu červená, ale to neznamená, že se hrne pro oblečení. 

"Moc času nám tedy nedali..." Postěžuje si.

Aoi pomalu stočí oči na Sagu, když na něj promluví a pousměje se. 

"Musíš si ještě hodně zvykat." Řekne tiše a dokonce se upřímně pousměje, ale v jeho tváři je vidět sinalost a prázdnota. Všechno to, co dělal, se na něm podepsalo naprostým vyčerpáním. Když sem dorazili, zhroutil se fyzicky i psychicky a byl skoro tři týdny v péči lékařů a psychiatrů. Nejvíc se na něm podepsal Tora a jeho stav. Aoi dovedl zatnout zuby, aby se dostal na ostrov za ním, ani tady to nechtěl vzdát, dokud Tora dýchal, ale už neměl z čeho brát. Ležet v posteli nebylo milosrdnější, protože měl hodně času na přemýšlení, ale medikace milosrdné byly a často ho držely ve stavech, kdy o sobě moc nevěděl nebo se usmíval jako po drogách. Nakonec se zase postavil na vlastní nohy, musel jen načerpat sílu a poslední týden taky pracoval. Pracoval na tom, aby zvolna předal své povinnosti a zkušenosti, aby oznámil rezignaci a navrhl na svoje místo Sagu, přesně tak, jak slíbil. Nová Rada měla pár vlastních adeptů, mezi nimi i Hideakiho, ale oni s Manou pilně pracovali na tom, aby Sagu dostali do popředí, stejně jako se Saga dnem i nocí učil, aby všechno dohnal a měl trochu navrch. Měl naštěstí nejpovolanější učitele přímo z centra dění. A pak mu Saga oznámí, že se to podařilo. Udiveně se na něj podívá, protože o tom sám ještě neví. Asi mu to neřekli, protože už nestojí v čele. Oba vědí, že Saga přijme. To přece všichni chtějí. Aoi se před něj postaví a hluboce se ukloní.

"Gratuluji." Řekne upřímně, i když ještě nic není podepsáno. Ve stejnou chvíli se dveře otevřou a dovnitř vjede Show. Aoi se zvolna narovná. Sena trval na tom, že ho bude všude vozit sám. Trpěl patologickým strachem o jeho bezpečí, i když mu tady žádné nehrozilo. Když se Shinyou přiměli loď, aby se později vrátila, ani ve snu by ho nenapadlo, v jakém stavu z ní Showa vynesou. V ten okamžik se zhroutil na přístavním mole, měl pocit, že se jeho plicím nedostává žádného vzduchu a museli ho doslova odnést. I on dostal nějaké léky na uklidnění, ale směl být ošetřován doma. Celé dny proseděl vedle Showovy postele nebo vedle Torovy postele nebo vedle Aoiho postele… Všichni tři mu byli blízcí, všichni tři skončili bídně. Nakonec se zotavil nejdřív Aoi, pak Show a teď byl čas pro Toru. V tuto chvíli už Sena září štěstím a nic mu nepřipadá nemožné. Mají se Showem velký úkol a dlouhou cestu před sebou a ta se naplní. A on bude jen tak mimochodem první dámou, po tom traumatu si to zaslouží! 

"Vezu pana prezidenta!" Klidně oznámí, protože tady mezi svými může. Aoi se pro sebe pousměje. Ten optimismus je kouzelný. Sena Showova otce nepoznal, ale slyšel, jak se na konci všechno otočilo a jak se o něj staral a bylo mu to líto. Ve svém srdci věděl, že by mu býval odpustil a mohl mít tchána, širší pokrevní rodinu a tohle místo dalšího zkušeného muže. Nahlas o tom ale nemluvil, protože Show to ještě sám všechno zpracovával. Celou tu zradu a následné prozření… Muselo mu to být moc líto a zatím o tom nemluvili. Všichni se leknou, když se dveře rozletí, hlavně Sena s těmi jeho slovy, ale je to jen Miyavi s Aquim. Sena jim závidí tu svatbu, co se chystá, ale Aqui o ní neví. Aqui září spokojeně jako sluníčko, protože se mohl oženit a všichni jsou na živu. Nakonec bude i Tora, to už s Miyavim vědí. Na ruce se mu blyští nový prsten, ale na druhé ruce nosí i ten kroužek od klíčů. Tiskne se k Miyaviho boku a tiše se rozesměje, když Saga nad jeho mužem protočí očima. Má tak trochu pravdu, ale Miy je zase v pozici, kdy si to může dovolit a rád toho zneužívá. Jakmile pronese tu magickou formuli, na chvíli se zastaví čas. Sena se k nim prudce ohlédne, otevře pusu a na chvíli dokonce upustí držadla Showova křesla, než je zase honem chytí. Vteřinu si myslel, že ho tu nechá a rozeběhne se tam, ale zvládl to. Aoi oproti tomu vypadá, jako by se to k jeho uším ani nedostalo. Chvíli rovná papíry na stole, pak se krátce zasměje, zase zvážní a teprve potom se na Miyaviho vytřeštěně podívá. Vyběhne od stolu smykem, který všechny papíry rozešle po celé místnosti a ve vteřině je pryč. Aqui se ještě podívá ze dveří, ale na chodbě nikde není. Upřímně nechápe, že je to fyzikálně možné, ale decentně za ním zavře dveře a spokojeně se usměje. Sestřičky říkaly, že to není jen mlhavé probuzení v posledním tažení, ale opravdové probuzení plné nové síly. Tora bude sice slaboučký jako moucha, ale už mu nehrozí smrt. +Snad nebude mít žádné velké trvalé následky.+ Pomyslí si Aqui s obavami, ale tak optimistické to asi nebude. Slyšel, že Torovo srdce na tom bude jako po několika infarktech, bude se muset šetřit, držet diety a žádná vojna ani jiná fyzická zátěž. Podle Aquiho už toho ale pro ostatní udělal dost, stejně jako Aoi. Prostě půjdou do předčasného důchodu a hrozně si ho užijí. On sám zatím vůbec neví, co se sebou a co by měl nebo mohl dělat. Nemá žádný cíl jako Sena nebo Shinya. Je to pro něj stále velmi těžké po tom, jak byl vychovaný. Jakmile dojde na překvapení, zatváří se udiveně, ale to už s Miyavim odcházejí i oni a teď za nimi zvědavě vykukuje pro změnu Sena. 

"Co dostane?" Vyzvídá, ale to už si ho Saga přitahuje k sobě a políbí ho. Tak nějak spontánně mu to oplatí s dlaněmi na jeho hrudi, než od něj odskočí a zatváří se, že co… dlouho žili společně a on… by do něčeho klidně šel. Se Showem… s Manou… no nic. Mana mezitím sedí v jejich apartmánu u stolu a podle databáze v počítači pročítá reakce k volbám. Odškrtává si, koho ještě přirazit ke zdi, aby Saga vyhrál. Tedy pardon, s kým se kamarádit… Na nose mu sedí roztomilé brýle na čtení kulatého tvaru. Ve skutečnosti je nepotřebuje, ale dneska mu padly do oka jako doplněk. Přijde si přísnější a chytřejší a na lidi to působí. 

"Já vím." Ozve se na tu Sagovu novinu. 

"Už jsem tam byl." Dodá a potměšile se usměje, protože předběhl Aoiho. 

"Vypadá hrozně, asi tam nechoď. Stráví před zrcadlem týden." Dodá, ale jsou to jen takové pitomé řečičky. Konečně se od stolu otočí a loktem se zapírá o opěru židle. Tak párty na ošetřovně. 

"To mu hned vyhučíte díru do hlavy? Skvěle, jsem pro." Řekne, ale obočí mu vyletí nahoru, když mu Saga řekne, že tu nabídku dostal. Nevěděl o tom. Pomalu vstane a dlouze se nadechne nosem. Rozvážně vykročí směrem k němu. 

"Saga-koi, ty víš, že to jinak být nemohlo, ale stejně… už je to definitivní?" Zeptá se a pak se mu hluboce ukloní a chvíli tak setrvá, než se se zase narovná. 

"Chtěl jsem to udělat už tehdy, když postřelili Showa. Nikdy jsem neviděl nic podobného jako tvoji řeč. Mám hrozný strach… ano , i já…" To už kráčí k němu a natáhne prsty po lemu jeho košile… 

"že na tu párty nedojdeme, protože mám naléhavější věci na práci..." Trhnutím mu stáhne sako z ramen alespoň na předloktí.

"Nějak mě tvoje nová moc vzrušuje."

Tora, Daichi, Miyavi, Saga, Show, Shinya

Shin si není vůbec jistý, jak dlouho tu sedí. Neměl zatím žádné povinnosti, ale přece jen chodil pomáhat, kde to jen šlo. Nedokázal sedět na místě, protože to většinou dopadalo tak, jako právě dnes. Samozřejmě ve chvílích, kdy u něj nebyl Die. Krátce si povzdechne a trochu sebou trhne, když ho někdo obejme. Během vteřiny pozná jeho vůni a koutky mu jdou nahoru. Nechtěl, aby ho takto viděl. Nemusí vědět, že se s tím nedokáže vyrovnat a stejně je rád, že tu není sám. Dolně se dlaní jeho paže a několikrát ji pohladí. Trochu provinile se podívá přes rameno a vzápětí sklopí očka.

"Já…" Ani neví, jak to vysvětlit. Někde uvnitř hlavy ví, že má Die pravdu a stejně si ho berou pochybnosti. Nechá se velmi ochotně pootočit k němu a když mu řekne, že Tora se probral, očka mu zazáří.

"Vážně?" Zeptá se úplně pitomě a místo čehokoliv dalšího, co by mohl říct, se přitiskne na jeho rty a dá mu pocítit, jak moc šťastný je. Pomalu protáhne ruce kolem jeho krku a když se odtáhne, podívá se mu zblízka do očí. Už zase malinko rudne.

"Nemusím tam jít hned, hlavní je, že se probral." Ujistí ho, že tam hned nepoběží. Je mu jasné, že Aoi bude chtít chvilku s ním.

"Chci být chvilku s tebou." Prohodí a je znát, že slovíčko chci, už mu nedělá takové problémy.

"Každou minutu děkuju, že se ti nic nestalo. Nevím, jak bych pak mohl žít." Očka mu zazáří, než se k jeho rtům přitiskne znovu. 

Dai se rozzáří, když Hideaki vedle něj otevře oči. Nahodí hraně provinilý výraz, když se mu ho podařilo vzbudit. Krátce pohladí jeho hrudník pod pokrývkou a nějak s tím nakonec nemůže přestat. Ohlédne se na telefon, který vytrvale zvoní.

"Budeme se tvářit, že ještě spíme." Prohodí s provokací v hlase a nakonec přeostří na displej a přečte si zprávu.

"To je skvělá zpráva." Rozzáří se. Viděl, jak moc byl Aoi zničený, když zjistil, co se Torovi stalo a jak je na tom. Nikdy nebyl schopný mu pořádně pomoct a měl o něj opravdový strach. Zdá se, že už je to všechno za nimi.

"Chtěl bych vidět, jak bude Aoi rychlý." Zavtipkuje trochu, ale teď už může, už to bude všechno v pořádku. Trochu nechápavě se podívá na Hideakiho, jak se hrne z postele. Nadechne se, aby mu řekl, že ho chce zpátky, ale má to jednu výhodu, může si ho prohlédnout. Přetočí se na břicho, pokrývka sklouzne a jemu to rozhodně nevadí. Komíhá nožkami ve vzduchu a u toho si prohlíží jeho pozadí. Je škoda, že je tak daleko.

"Myslíš, že máme málo času?" Prohodí namotávajíc si pramen trochu pocuchaných vlasů na prst. Nakonec vyskočí z postele a zamíří k němu. První ho štípne do zadku s tichým smíchem, než se natiskne na jeho záda, dlaněmi ho hladíc po bříšku.

"Jsme přece nejlepší plánovači široko daleko." Brouká mu skoro do ouška a u toho olíbává jeho rameno.

"Co když si to všechno zvládneme naplánovat za chviličku? Pořád ještě…spíme?" Kousne se do rtu s tichým smíchem a jednou dlaní sklouzne o něco níž.

"Já jsem teprve u dobrého rána." Dodá svůdně. 

Saga přikývne na Aoiho slova. Musí se upřímně pousmát, protože ho čeká ještě dlouhá cesta a dost se na ni těší. Vidí Aoiho tvář, ale tu vidí všichni už dlouho. Přál by mu, aby se z toho dostal.

"Doufám, že nakonec bude k čemu gratulovat." Prohodí, ale nemyslí tím své místo, spíš to jaký bude. Ano i on má pochybnosti, ale nedává je najevo. Show málem umře smíchy, když Sena ohlásí jejich příchod. Sám chtěl o všem mluvit, ale ještě nepřišel ten správný čas. Přesto se tomu vyhnout nechce, podle něj je důležité, aby to nakonec celé probrali. Možná mu bude i povídat o svém otci, ostatně by si to zasloužil po tom, co pro něj udělal. Saga si nedá pokoj a on se začne zvedat, aby ho minimálně přerazil.

"Počkej, až budu v pořádku, tohle ti jen tak neprojde." Vyhrožuje mu znovu. Kdyby to byl kdokoliv jiný, asi ho zastřelí, ale Saga prostě může. Po tom všem čím si prošli…Vždyť byl od vždycky něco jako jeho bratr. Ani ve snu by ho nenapadlo, na co myslí Sena, ale lhal by, kdyby prohlásil, že ho to nenapadlo taky.

"Bydlení. Miy byl prosit o dům a dali mu ho bez problémů. Je to na pláži a tak trochu daleko, ale ne zas moc." Osvětlí Senovi, co Miy má pro Aquiho nachystané.

"Už jim jen schází počkat na Toru. Miy ho chce za svědka, bez toho to prý nepůjde." Pozvedne koutky, vezme Senu za ruku a popostrčí ho, aby obešel jeho vozík a usadil se k němu. Vezme ho za boky, aby ho opatrně nasměroval na svůj klín. Pak ho obejme pažemi.

"My dostane hezký byteček, jakmile mě jmenují. Je s výhledem na moře, hodně vysoko." Pošeptá mu.

"Tedy pokud mi nedáš košem." Pohladí ho zlehka po tváři. 

Saga se rozhlédne po jejich bytě, kde je Mana. Zamíří rovnou do pokoje s počítačem, odkud se ozývá jeho hlas. Nakloní se, opírajíc se dlaněmi o jeho ramena.

"Už jich moc nezbývá co?" Prohodí pobaveně, protože mu je jasné, co tady dělá. Zasměje se, když narazí na Torův stav.

"Jakmile ho Aoi zalehne, bude mu to jedno." Zavtipkuje.

"Musel bys ho vidět, jak běžel." Dobírá si ho dál, ale je neskutečně rád, že to tak dopadlo. Pak se narovná a přejde ke stolu, kde přerovnává papíry. Potřebuje jich pár najít, aby si je mohl přichystat na další schůzi. Ani by ho ve snu nenapadlo, že bude až tak svědomitý, ale má výbornou motivaci.

"Jistě, bez toho by se to neobešlo." Zmíní ohledně večírku a už se zase usmívá. Ohlédne se přes rameno a hned celý otočí, když vidí, že jde Mana k němu. To, co se stane vzápětí, by absolutně nečekal. Zůstane na něj koukat s otevřenou pusou.

"Mana-chan." Prohodí skoro nešťastně.

"Děkuji, ale už se mi nikdy neukláněj prosím." Vezme ho za ramena a přitáhne blíž k sobě. 

"To já bych se měl klanět tobě a budu to dělat klidně každý den hned, jak se vzbudím. Jen díky tobě jsem to dokázal, jen díky tobě jsem tam, kde jsem. Jsi můj pohon pro každý nový den." Prohodí upřímně a vzápětí přijde o sako.

"Ostatní se postarají o to, aby to bylo připravené, a když se trochu zpozdíme, nic se určitě nestane." Blýskne se mu v očích, když ho začne přímočaře svlékat a tlačit k velké posteli, která je opodál. Tahle pozvánka je momentálně nejdůležitější. 

"Doufám, že mi pak budeš nadávat, že nestíháš. Hrozně se na to těším." Pošeptá mu do rtů a pak ho odešle do postele, kde z něj začne rvát kalhoty s hladovým výrazem. Miy kráčí s Aquim po chodbě s paží kolem ramen. Tiskne ho k sobě, jak kdyby mu měl každou chvíli utéct, ale nechce, aby od něj byl příliš daleko. Před tímto domem na ně čeká malý jeep, kterým se odvezou až na druhou stranu města a pak na pláž.

"Jen si dáme malý výlet a pak se vrátíme a mrkneme se na Toru." Ujistí ho, že nebudou dlouho pryč. Z auta mu pak pomůže a zamíří po pláži ještě kousek dál.

"Zavři oči." Poprosí ho a odvede ho ještě kousek, kde se mezi stromy objeví malý útulný domek.

"Už můžeš." Pošeptá mu do ouška a počká, až si ho trochu prohlédne a pak ho vezme do náruče.

"Vítej doma." Prohodí spokojeně a přenese ho přes práh.

"Tohle je teď naše. Já vím, není to moc velké, ale já nechci být daleko do tebe ani doma." V malém obýváčku ho postaví na zem a přitáhne si ho k sobě.

"Mám pro tebe ještě jedno malé překvapení. Je vedle. Našel jsem pár věcí, které bys třeba rád zkusil dělat. Nemusíš, ale můžeš, rozumíš?" Podívá se mu do očí, když mu vezme tvář do dlaní.

"Chci, abys byl šťastný a nezáleží na tom, co budeš dělat, ale možná bys rád našel svůj směr. Rád ti v tom pomůžu Aqui-chan." Krátce ho líbne na rty.

"Je na čas objevit tvůj nový život." Usměje se na něj. 

Tora už je chvilku vzhůru. Neví nic co se dělo od té doby, co přišel o vědomí. Jen má pocit, že na něj někdo mluvil a přísahal by, že to byl Aoiho hlas. Tak moc se chtěl probudit a nešlo to. Byl to příšerný pocit, jak kdyby byl někde uvězněný a nemohl se odtud dostat. Přišlo mu to jako věčnost, než konečně otevřel oči. Všude bylo plno sestřiček a tomu na dobré náladě rozhodně nepřidalo. Doktoři kolem už vůbec ne. Jako první se u něj objevil Mana. Viděl ho rád, vlastně by viděl rád kohokoliv z nich, protože to znamenalo, že to zvládl. Jenže nebyl schopný ani zvednout ruku. Něco málo dokázal říct, ale stejně Manu brzo vyhnali. Jestli to udělají i s Aoim, už začne vrčet doopravdy a může být slabý, jak chce. Stačí mu jen krátká doba po probuzení, aby začal být nepříjemný. Nejradši by se zvedl a odešel do nějakého pokoje, kde od nich bude mít klid a je to znát na výraz v jeho tváři.

"Kdy budu moct pryč?" Zeptá se hned, jakmile je schopný aspoň promluvit. Když se mu dostane odpovědi, že až bude mít dost energie, protočí očima.

"Já mám dost energie na hodně věcí." Zavrčí nepříjemně a zkusí jim to dokázat tím, že se začne na posteli zvedat. Samozřejmě dostane vynadáno.

"Jsem zvědavý, jak dlouho mě budete schopní uhlídat." Mumlá si pro sebe rozhodně ne nějak příjemně.

"Já ale nechci žádnou umělou výživu, chci se normálně najíst." Pokračuje dál ve svém odmítavém postoji úplně všeho. Vzápětí ho však přejdou, jakmile uvidí ve dveřích Aoiho. Vážně si myslel, že už ho nikdy neuvidí. Tak moc s ním chtěl strávit hromadu času v klidu a bez jakékoliv hrozby a málem se to nepovedlo. To vědomí ho dostihne právě teď, když ho vidí. Dokonce to vypadá, že se o něj pokoušejí slzy a rozhodně už je krotký jak beránek. Po chvilce si uvědomí, jak moc je jeho tvář unavená a přidá se ke svým prohřeškům ještě tohle.

"Přiznej se, ty jsi vůbec neodpočíval." Obviní ho hned trochu ochraptěle. Ale co, v tom jak vypadají si asi nemají co vyčítat. Stačí jen, když vidí své ruce, tvář nebude o nic lepší. Po mutantích kousnutí a škrábnutí mu zůstaly pěkné jizvy, hlavně na tváři má jednu, která je velká a niky nezmizí. Když se uvidí, nejspíš dojde na další komplexy.

"Můžete nás chvíli nechat?" Štěkne po sestřičce, která mu zase něco rve do žíly. Copak není k pochopení, že s ním chce strávit chvíli o samotě? Její dotčený výraz nevnímá.