Aoi x Takeshi x Uruha - Banány, mám rád banány. - část 2.

(Los Angeles)

Aoi

V tom měl Uruha nejspíš pravdu. Vzhledem k jeho kamarádství s Takeshim budou jeho milostné preference víc než jasné, ale Aoi byl doposud hetero a zatím nemusel žádným podobným pohledům a odsouzení společnosti čelit, takže netuší, jaké by to mohlo být a jaké peklo by díky tomu mohl zažívat. Kromě toho má zrovna Takeshiho a po jeho boku mu nic nepřipadá nemožné. Tolik lidí ho chová v úctě, že si snad své špatné pohledy schovají alespoň za jejich záda. Tedy… doufá v to. Ta další poznámka jeho uším neunikla a nutně se na něj musel honem podívat, jak tohle myslel, ale pak už má plné ruce práce s jeho převlékáním. 

"Víš, Uru-chan, měl bys o mě vědět, že já nikdy nemám dobrou náladu. Mám ji špatnou neustále a hodně lidí okolo sebe štvu. Vlastně mě to docela baví. Myslím, že Takeshiho sport je, pokoušet se mě dostat do té druhé roviny. Má rád výzvy, ale to už asi sám víš." Vrátí mu rýpnutí a pak se zamračí, když se Uruhovi jeho práce nelíbí. Co má za problém? Sleduje ho, jak se snaží urovnat nebo rozházet svoje vlasy, ono je to jedno, protože Aoi v tom nevidí rozdíl. Místo toho se znovu ohlédne na polévku a našpulí rty, protože Uruha jeho snahy odmítne. Jakmile dojde na ty banány, nejdřív se jeho obličej prozáří, protože to nepochopí a myslí si, že to Uru myslí vážně. Teprve po tom jeho pohledu pochopí, že to bylo popíchnutí a navrch jaké. Nepokrytě mu klesne brada a několik vteřin na něj zírá. To byla otevřená, nestoudná provokace. Pořád na něj zírá stejným způsobem, když Uru pochoduje k vínu, sní tu jednu kuličku a tím je to pro něj vyřešené. Pak se konečně probere a pořádně zamračí. 

"Ne, to tedy nejsem a Takeshi ti to všechno vyžene z hlavy." Řekne mu. Co on se bude namáhat? On ho vlastně jenom přijel vyzvednout. Ať si ti dva dělají, co chtějí! Nebo radši ne! Přejde k Uruhově tašce a začne do ní házet všechny osobní věci, které ještě nejsou zabaleny. Je mu úplně jedno jak a do jaké taštičky patří. Prohlédne koupelnu, vypadá prázdná. 

"Doklady máš? Nebo je máš někde v trezoru? Dojdeme je vyzvednout." Zavelí, popadne ho za ruku a vede ke dveřím. 

"Hned si vyzkoušíme to tvoje tvrzení o pohledech okolí. Nemysli si, že tě pustím, když vidím, že sotva stojíš." Projdou dveřmi na chodbu, kde je čilý ruch. Takeshiho ještě není vidět a tak Aoi zamíří na sesternu, aby se Uruha mohl rozloučit a tak nějak odhlásit. On sám zatím najde telefon a Takeshiho číslo, aby se s ním domluvil, že se sejdou v kancelářské části, kde už Takeshi všechno vyřešil a dokonce vyzvedl ty doklady a peněženku. Jakmile to je, znovu sevře jeho dlaň a odchází s ním středem chodby pryč z oddělení. Ve volné ruce nese jeho velkou tašku. Uru má na zádech jenom malý batoh, ale i tak má Aoi strach, že se pod ním zlomí. 

"Jaký je to pocit, konečně odsud definitivně odejít?" Zeptá se ho, když otočí pohled k jeho profilu a najednou se vlídně a upřímně usmívá. Sám naprosto dokonale ignoruje pohledy sestřiček a ohlížení lidí kolem. Někteří dokonce vzdychnou, že jim to sluší. Cesta za Takeshim je krátká a brzy ho najdou na chodbě u automatu na kávu. Je k nim zády. 

"Tak ti ho vedu!" Ohlásí Aoi a zamává ve vzduchu spojenými dlaněmi. I teď je dokonale mimo to, jak by to mohlo vypadat. Teprve v ten okamžik Uruhu pustí, odloží jeho tašku na plastovou židličku a hned se sám vrhne na automat. Potřebuje velké kafe. Ne radši pět malých a silných. A kouřit.

"Vypijeme to venku?" Ptá se samozřejmě z toho jediného konkrétního důvodu. I kdyby tam bylo minus čtyřicet.

Uruha, Takeshi

Trochu se zaposlouchá, i když je zrovna zády k němu, aby si vyslechl, co mu chce říct. Když dojde na Aoiho povahu, pomalu se podívá přes rameno s pozvednutým obočím. Musí se nutně krátce rozesmát. Pokud je skutečně Aoi takový, tak s Takeshim bude mít vlastně těžký život. 

"Tak to máš po legraci." Prohodí pobaveně, protože Takeshiho ho nenechá naštvaného ani na vteřinu a bude se ho celou dobu snažit dostávat do pozitivní nálady. +Take-chan, ty si nedáš pokoj.+ Zavrtí nad ním hlavou alespoň v duchu. Kdyby to bylo dřív, asi by hrdě pozvedl bradu, jak se mu ho podařilo rozhodit. Popravdě si ale užívá jeho pohled a připisuje si bod k dobru. Ještě pořád to trochu uměl. Trochu vyděšeně se na něj podívá, když mu začne vyhrožovat Takeshim. To je mu jasné a bude to boj, ale on to přece nedělá schválně, jen si nemůže pomoct. 

"Promiň." Omluví se mu upřímně a nadechne se, aby se mu to pokusil vysvětlit. Stačí jen, aby viděl, jak Aoi hází příšerným způsobem věci do tašky a začne nafukovat tváře. 

"Copak neumíš balit věci?" Zeptá se ho naprosto nechápavě a trochu se snaží mu v tom zabránit, je to marný boj. Už se znovu nestihne ani nafouknout a Aoi ho dokonale odzbrojí, když jej vezme za ruku a táhne ke dveřím. Teď už se regulérně červená a vůbec by neměl. Po očku se rozhlíží, jestli se na ně někdo kouká a vidí několik pohledů. 

"Já dokážu jít sám." Snaží se mu malinko odporovat, už jen proto, že je to příjemné. Marná snaha. Trochu se vzpamatuje, jakmile na jeho hlavu padne otázka. 

"Vlastně skvělý. Už to tady nechci ani vidět. Jsem rád, že jste pro mě přijeli." Jeho hlas i výraz malinko změkne, a když slyší povzdech, jak jim to sluší, skloní hlavu a rozzářeně se pousměje, hned si za to samozřejmě vynadá. Vidět Takeshiho po takové době, je…Nedokáže ten pocit popsat, ale uvnitř něj se něco sevře a zároveň mu spadne jakási tíha s prsou. Nedokáže se mu ani podívat do očí, když se otočí a on si uvědomí, že ho Aoi pořád svírá za ruku, stejně se mu nevytrhne. Takeshi má za sebou hromadu přemlouvání, ale stejně se pousměje, když se na oba otočí. Samozřejmě mu jejich ruce neuniknou, ale prozatím to nekomentuje.

"Uru-chan." Vysloví jeho jméno měkce a pozoruje ho, jak pustí Aoiho a vydá se k němu. Klidně ho přitiskne do své náruče a krátce ho líbne do vlasů. 

"Zatočíme s tvými problémy." Ujistí ho bez váhání. Nakonec ho propustí a oba se podívají na Aoiho. 

"Rozhodně, kousek odtud je malý park, můžeme si to vzít tam. Máme objednaný apartmán, kde si na chvíli odpočineme. Ráno odjíždíme do přístavu a nasedáme na loď." Prohodí, aby i Uru věděl, co je čeká. Nakonec se nechá přemluvit na horkou čokoládu a společně vyjdou z nemocnice. Jakmile Uru vyjde na čerstvý vzduch, musí se pořádně nadechnout. Když je tu s nimi připadá mu, že vyplaval na hladinu a jde to mnohem snáze. 

"Večer vás nechám ještě chvilku samotné, musím na jednu schůzku ohledně našich míst na lodi. Nebude to na dlouho." Ujistí s úsměvem oba dva. Usadí se společně s nimi na lavičku a už tahá cigaretu. Uru po ní po očku pošilhává a nakonec mu Také jednu nabídne. Asi by neměl, ale kdy on bral ohledy na to, co by se mělo a co ne. 

"Musím se ještě zastavit domů pro věci." Pípne sotva slyšitelně a spokojeně si potáhne. 

"To už jsem zařídil a pak si můžeš i doobjednat, co potřebuješ." Usměje se na něj, protože vidí, jak se mu při myšlence na nakupování rozsvítily oči. 

"Hned vypadáš mnohem lépe, k tomu si objednáš něco k jídlu a bude to zase o trochu lepší." Tváří se, že nevidí Uruhův vyčítavý pohled. Takhle ho vydírat přes nákupy, to není fér. Znovu se nafoukne. 

"Vidíš, Aoi-chan, na tohle si budeš muset zvyknout, je sice roztomilý, ale vážně nebezpečný, když to udělá." Dobírá si ho malinko společně s komplimentem.

"On už to viděl." Ozve se Uru. 

"Házel mi věci do tašky a vysadil na stůl." Založí si ruce na hrudi a v první chvíli mu nedojde, že toho práskl opravdu hodně. 

"Vážně?" Takeshi se naoko podiví, ale vzápětí se jeho výraz změní na pobavený. 

"A o to jste mě přirpavili?"

Aoi

Jistě, že umí balit věci, je přece průvodce, celý život nedělá nic jiného, ale kdyby mu měl na všechno odpovědět, nikdy by s rozhovorem neskončili… Když ho ale odvádí z nemocnice, zvedne se v něm podivný pocit. Tohle nezařídil on, ale stejně si najednou připadá jako nějaký super hrdina, který vyvádí oběť ze spárů hrozivého nepřítele. Dokonce ani to důvěrné setkání s Takeshim mu vnitřně nijak nevadí. Jen si u toho spokojeně na chvíli založí ruce na prsou a s lehkým úsměvem je pozoruje. Jakmile se doslechne, že se skutečně nalodí, kmitne obočím a potěšeně přikývne. Tak to Takeshi přece jenom dokázal. Sice o kousek přišli, ale Aoi nepochybuje, že ten si vynahradí hned, jak to bude možné. Aoi je na chvíli nechá, přejde k automatu a vymámí z něj všechno, co budou potřebovat. On sám si doopravdy nese tři kelímky, málem je ani nepobere. Jedno je maličké smrtící presso, jedno veliké Americano a jedno Flat White. Dohromady tolik kofeinu, že ho v třesu ponesou za ruce a za nohy do auta, ale to zvládne! Nejraději by si do Uruhy rýpl, že kakao jako to nejsladší a nejtučnější ze všech věcí, není zrovna nápoj, na který by si ho tipl, ale mohlo by to být spíš kontraproduktivní. Vyjdou ven na schodiště před nemocnicí. Uruha vypadá, že dýchá alpský vzduch, ale Aoi ihned nakrčí nos. Ten smrad tady snad nikdy nezmizí. Pomalým krokem se vydají směrem k parku. Aoi se podívá na Takeshiho profil, když jim oznamuje, že je večer nechá samotné, ale jen přikývne. Zvládne se postarat o jednoho Uruhu. V parku si nesedne, ale na volný kousek lavičky odloží všechny kávy a první sáhne po té nejmenší. Sám vytáhne vlastní krabičku a zapalovač a vloží si cigaretu mezi rty, ale u toho stihne pokukovat po tom, jak Takeshi připaluje Uruhovi. Moc se mu to nelíbí. Sice oba dva kouří jako komíny, ale také byli zdraví. Uruha potřeboval všechno možné, ale ne tenhle sajrajt. Bylo by to pokrytecké mu to zakazovat, ale klidně by to udělal. Zatím se ale drží zpátky, na to dojde večer, až nikde v okolí žádný Takeshi nebude. Takeshi ho překvapí, když Uruhovi řekne, že dávno vytahal věci z jeho bytu. On má klíče?? Kmitá mezi nimi pohledem a mírně se pousměje při tom jejich handrkování. Ti dva se očividně opravdu dobře znají. A pak Uruha řekne něco, co v tu chvíli zní opravdu šíleně. Aoi zbledne, cigareta mu málem vypadne z úst na špičky bot a střelí pohledem po Takeshim jako by se bál, že se urazí. Že mu vynadá za to, jak nemístně se chová, jen co zahne za roh. Ano, byl to Takeshi a tahle myšlenka nesmysl, ale on ho nechce podvádět. Jiní lidé by to tak mohli vzít. Málem řekl, že to není pravda, ale ona to byla pravda. Dokonce Uruhu svlékal. Polije ho pot a na chvíli se musí podívat jinam. Několikrát si rychle potáhne. Má hroznou potřebu to vysvětlovat. Silně zrudne až na krku, když se Takeshi ozve, že ho o ten pohled připravili, založí si ruce na prsou a uhne uraženě pohledem do strany. 

"Jsi hrozný." Řekne a vlastně to patří jim oběma. Nakonec se na ně zase prudce podívá a rukama rozhodí. 

"Balil jsem mu tašku, protože sotva stál na nohou a ještě dostanu vynadáno. Prskal po mě jako kočka, že umí chodit, že umí stát a kolena se mu třásla, že to málem vyvolalo zemětřesení. Co jsem měl dělat? Nějak jsem ho obléknout musel!" Práskne na sebe i ten zbytek, vylokne kafe a honem sahá po dalším. 

"Vy mě zabijete, vážně budete moje smrt." Vyhrožuje jim.

Uruha, Takeshi

Je to zvláštní pocit chovat se vedle Takeshiho přirozeně, když se na ně Aoi díval. Uru má pořád pocit, že se něco změnilo, i když mu to jeho dlouholetý přítel vůbec nedává najevo. Takeshi je rád, že Aoi neprotestuje, ani se nějak špatně netváří, když mu oznámí, že je večer nechá samotné. Samozřejmě by tu schůzku odmítl a pokusil se to vyřešit po telefonu, ale co si budou…Podobné věci se mnohem lépe řešili osobně. Pokud potřeboval službu a jistou domluvu, bylo to mnohem lepší. Nemá nejmenší problém je nechat na pokoji samotné a ještě jim zařídit ten nejlepší komfort. Kde kdo by si možná ťukal na čelo, ale i kdyby se cokoliv stalo…Nebyl by rád, ale rozhodně by jim to neměl za zlé. Některým věcem přece nešlo poručit, to on sám věděl až moc dobře. Jen se pokřiveně pousměje, když Aoi těká pohledem z jednoho na druhého. 

"Ano, mám klíče." Odpoví mu na otázku, která nebyla vyřčena. Ostatně ten byt mu sehnal on a klíče…To byla jen drobnost. Uru sám to tak chtěl a on by mu nikdy neřekl ne. Po přiznání toho, co se dělo ještě v nemocni nemá daleko k tomu, aby se rozesmál. Aoi vypadá hodně zaraženě, že to Uru propálil na plnou pusu. Takeshi sleduje pobaveně výrazy obou, protože Uru přejde plynule z naštvání na lehké červenání. Tohle očividně práskl ne moc vhodně vzhledem k tomu, co při jejich video hovoru viděl. Tedy, kde kdo by to mohl brát úplně jinak. Takeshi ale dostojí své povaze a vypadá hodně pobaveně. 

"Mám ti tu radši udělat žárlivou scénu, protože si ho vysazoval na stůl? Promiň, Aoi-chan, ale ty jsem se nikdy nenaučil." Vypadá pořád stejně pobaveně a spokojeně si potáhne. Obočí mu jde ještě výš, když upřesní detaily. 

"Hm, já vás příště radši nepustím z očí. Uru-chan, ty víš, jak někoho přimět dělat, co chce." Dobírá si pro změnu zase jeho a Uru už je zase jako balónek. 

"Já jsem nechtěl, aby to dělal. To ty jsi hrozný." Obviní Aoiho vzápětí. Propálí ho pohledem. 

"Tak se zase trochu uklidníme." Rozsekne to Takeshi.

"Ve výsledku se vlastně nic nestalo, pokud se nepletu?" Podívá se oba, ale Uru se zatím nedofukuje. 

"To vypadá na menší dáreček, jak to tak pozoruji." Uru už na něj po očku kouká, protože tohle zní přesně jako zaklínadlo. 

"Pro oba." Dodá Takeshi a podívá se na Aoiho, jestli by se mu to taky líbilo. 

"Ostatně máme ještě nějaký čas a já jsem tu od toho, abych vás trochu rozmazlil." Sáhne po své vlastní kávě a napije se. 

"Potřebuješ si ještě něco zařídit, Uru-chan?" Zeptá se ho, aby věděl, jestli mu objednat auto, aby ho dovezlo, kam potřebuje. Přece jen tu žil nějakou dobu, třeba se bude chtít s někým rozloučit. Uru se na ně váhavě podívá, než odvrátí pohled stranou od nich. 

"Nechci, děkuji. Můžeme klidně vyrazit rovnou, nic mě tu nedrží." Potáhne si i on a trochu umanutě pozvedne bradu. Říká pravdu, není tu nikdo, kdo by mu neublížil a nechce je už vidět. Oddechne si vlastně, až dotud zmizí. Už pár týdnů zvažoval návrat do Japonska. Nebude to lepší, ale…Možná návrat domů bude mít své vlastní plusy. 

"Dobře." Usměje se Takeshi. Než se podívá na hodinky. 

"Možná stihneme ještě malé nákupy, ale předtím bych to viděl na nějakou vydatnou svačinku." Sám už by něco snědl, přece jen při rychlém cestování to bylo všelijaké. 

"Budeš potřebovat energii na ty nákupy." Zkouší to na něj podobným způsobem. Uru se na něj koutkem oka podívá a ušklíbne se. 

"Tohle není fér, takhle mě vydírat." Bude trpět s dalším soustem, ale má celkem nutkání to aspoň vyzkoušet. Na první dobrou se mu ale souhlasit nechce. 

"Nenech se přemlouvat." Zkouší to na něj s milým úsměvem, ale Uru je zatím příliš zatvrzelý nebo spíš jeho hlava nespolupracuje. 

"Jedl jsem v nemocnici." Zkouší to Uru dál a střelí kočičíma očima po Aoim. Jestli ho práskne tak se nezná.

Aoi

Aoi se zatváří docela dotčeně, když si z něj Takeshi dělá dobrý den ohledně těch žárlivých scén. Uhne pohledem do strany a něco si pro sebe zamumlá. +Ono by tě neubylo, kdybys alespoň jednou žárlil. Víš, jak by mi to bylo příjemné?+ Pomyslí si, ale nahlas samozřejmě neřekne nic a už vůbec ne před Uruhou. Nafoukne se ještě víc, když Takeshi začne Uruhu uplácet dárky. Takhle to bude pořád? Kdykoliv se Uruhovi něco nebude líbit, Takeshi půjde a nakoupí mu hory doly jako nějakému malému rozmazlenému dítěti? A nepřekáží jim tady maličko? Mávne dlaní, že on rozhodně žádné úplatky nechce a ani se na ně nepodívá. Snad si Takeshi nemyslí, že by na něj platilo totéž, co na jeho konkurenci? Totiž nového kamaráda… Poslouchá jejich domluvu o tom, co budou dělat teď, než se vrátí na hotel a předstírá, že ho plně zaměstnává kouření a káva, dokud Takeshi neřekne jiné magické slovíčko – jídlo. V tu chvíli mu narostou obrovské rohy, zlověstně se usměje a pomalu se otočí čelem k nim. Podívá se na Uruhu a povytáhne obočí nad tím jídlem v nemocnici. 

"Tři lžíce polévky a jednu jedinou kuličku hroznového vína." Řekne naprosto poklidně a nenuceně pokrčí rameny. No co, on na něj přece má dávat pozor a s tím souvisí i tohle. Podobné věci se nemohou brát jako zrada, jinak by Uruha zase skončil v nemocnici a Aoi moc dobře ví, že Uruha to ví a tudíž si nemůže nahlas stěžovat. Klidně si to spolu můžou vyřídit později, ale netrvá to zase tak dlouho a je tady jedno z Takeshiho aut. On sám zapluje na místo vedle řidiče a nechá je klidně vzadu vrkat společně. Jednak tam ve zpětném zrcátku trochu vidí a jednak si určitě po té době mají co říct. On sám se zatím dívá ven z okénka na všechno, co je kolem. V L.A. je samozřejmě plno míst, kam by chtěl člověk jít, zejména různé kluby nebo obchody s konkrétním zbožím, ale na to stejně nemají moc času. Riskovat, že by mu Uru kolaboval na nějakém nočním koncertu rozhodně nebude. Ne, dokud trochu nezesílí. A kromě toho, proč by ho měl kamkoliv brát? Sjede na sedačce o hodně níž a založí si ruce na prsou. Tváří se nepřístupně dokud auto nedojede do velmi luxusní nákupní čtvrti a na jejím okraji nezastaví, protože dál už je jenom pěší zóna. +Otroka na tašky vám dělat nebudu!+ Varuje je raději předem, i když jenom v duchu. Moc se mu jít nechce, lidé mluví anglicky a venku to smrdí. Když ale vystoupí, překvapí ho, že tady vlastně ani moc ne. To bude tím, jak drahý parfém má na sobě každý kolemjdoucí. Nutno dodat, že on a Uruha tady vypadají jako pěst na oko. Ani jeden z nich na sobě nemá nic, co by hlásalo vyhlášené módní značky. To jenom Takeshi má pořád košili. +Skoro pořád. Jenom já jsem ho viděl v plavkách s palmičkami...+ Pomyslí si spokojeně. Ohlédne se po nich a nechá Uruhu, aby se rozhodl, kam chce jít jako první. Všichni kráčejí po ulici, Uruha se neustále ohlíží a otáčí na všechny strany a vypadá jako korouhvička. Aoi má dlaně odmítavě zabořené v kapsách kalhot a na nose sluneční brýle a pořád předstírá zlobení se, ale zírá už i on. Tohle je prostě neskutečné a když míjejí Porshe, které se otáčí na podstavci ve výloze, Aoi k ní prostě přitiskne dlaně i nos a slintá. Takeshi ho musí vzít decentně za paži a odvést o kousek dál, kde vejdou do nějakého butiku s oblečením. Ihned jsou u nich dvě slečny, co vypadají jako panenky Barbie a nalévají šampaňské. 

"Nebo raději kávu?" Usměje se jedna na Aoiho a ten si vzpomene, že má kofeinový přepal. 

"Raději vodu." Vykoktá, dívka se kouzelně usměje, jako by si ho chystala vzít za manžela a táhne ho ke stojanům. 

"Ne pro mě nic, já… to je všechno pro něj…!" Snaží se ukázat přes rameno na Uruhu, ale už k němu přikládají ramínka. Jídlo je zdá se všemi zapomenuto. Dojde na něj o kousíček dál, ale sem asi museli. 

"Nemáte tu třeba jednohubky?" Pošeptá jí najednou a ukazuje nenápadně na Uruhu.