Aoi x Takeshi x Uruha - Banány, mám rád banány. - část 1.

(Los Angeles)

Uruha, Takeshi

Uruhovi se v nemocnici nevedlo příliš dobře. Nesnášel to prostředí a nejradši by odtud utekl, jak jen to bylo možné. Jenže taky něco slíbil a to hodlal dodržet. Aoiho výraz, když mu naordinoval, jak se bude chovat, se mu proháněl hlavou, co chvíli a ještě víc to, jak červenal. Po pár hodinách, kdy nad celým telefonátem přemýšlel, si uvědomil, jak moc se mu líbil. Neměl by na to ani pomyslet, ale jak si mohl pomoct? Propadal se víc do vlastní hlavy a ani psycholog s ním nehnul. Reálně mu hrozilo, že se na tu psychiatrii dostane. Když mu jeho doktor řekl, jak to s ním vypadá, obrátil své chování. Nešlo o to, že by mu snad jejich léčení pomáhalo, ale dojde na to, co slíbil. Měl by tu počkat na ně. Sdělí doktorovi, že ho přijedou vyzvednout a pak se o něj postarají. Málem se sice hanbou propadl, ale zdá se, že to zabralo. Nevyhodí ho a ani ho nepošlou dál. Dali mu stejnou dobu, za jakou by se tu měli objevit jeho zachránci. Jenže je tu druhý problém. Vůbec netuší, jak se podívá Takeshimu do očí, když si o Aoim myslí…Z toho snad není cesta ven. Přesto neudělá nic, čím by celou situaci ovlivnil. Pozoruje z okna noční Los Angeles. Dřív hodně toužil bydlet právě tady. Dostal se sem z Japonska a snažil se tu prorazit a stát se tváří nějaké módní značky. Byl naivní, hrozně naivní. Chválili mu jeho obličej i vlasy, stejně jako pohledy, které uměl rozdávat, ale pořád si něco nacházeli na jeho postavě. Nesmíš přibrat, říkali mu, jestli přibereš, nebudou tě chtít. S podobnými démony bojoval už na škole. Vynechával obědy, když to šlo i večeře, ale máma na něj dávala pozor celou tu dobu, stejně jako přátelé. Tehdy to ale bylo kvůli tomu, aby se někam vůbec dostal. Jenže tady nebyl nikdo, kdo by ho hlídal a tak do toho spadl. Jeho sebevědomí obrovsky kleslo a nakonec jeho stav došel až do takového stádia, že skončil na jednotce intenzivní péče s podvýživou. Ani to s ním nehnulo a on se dál jídlu vyhýbal, jako by to bylo něco, co ho zabíjí. Byl o tom přesvědčený. A pak potkal Takeshiho. Bylo to právě v nemocnici, kdy oba čekali na vyšetření. Do dnes neví, co Takeshiho přimělo s ním začít mluvit, ale jejich rozhovor pokračoval dál, protože ho přišel navštívit. Za týden s ním odcházel do hotelového apartmánu a tam zůstali týdny, pak to přešlo v měsíce a nakonec to bylo víc jak rok. Takeshi ho před svým odjezdem přemlouval, aby jel s ním a vrátil se do Japonska. Uru ale věděl, že by ho to zničilo ještě víc. Představa, že se vrátí zpátky a…No ano prohrál by. Byl přesvědčený, že to zvládne a tak tady zůstal. Našel si přítele, ale…Bylo to, jako kdyby začal chodit se svým minulým agentem. Slova jako nejez to, víš, jak budeš vypadat a podobně ho dostala zpátky na dno. Výčitky, několik napadení a zavírání v bytě. Pak ho prostě přestal bavit a Uru zůstal sám s novými démony v hlavě. To byl ten největší důvod, proč je zase tady. Jediné, co ho zachránilo před ulicí, byly jeho úspory, které díky Takeshimu měl. Dlouho přesvědčoval sám sebe, jestli má Takeshimu zavolat, ale jedno vědět. Umřít nechce, jen si neumí pomoct sám. Kočičí oči zkontrolují hodiny a…Dělá to pořád, ale Takeshi a Aoi mají ještě několik dní čas. Jenže netuší, že s Aoim skončili v Austrálii a pak sháněli nejbližší let, aby je dopravil do Ameriky. Díky nepříznivému počasí však nemohli přiletět dřív. Takeshi ještě před odletem sháněl hotel, kde měli luxusní apartmány se dvěma pokoji, kde budou mít dostatek pohodlí. Podařilo se, i když to takto narychlo stálo mnohem víc. Po cestě se Aoimu ještě jednou omluvil, ale viděl na něm, že by stejně dál nepokračovali a zamiloval se ještě víc. Nemyslí si, že by se našel ještě někdo, kdo by byl schopný vyměnit cestu kolem světa za jednoho neznámého kluka. Dokonce mu navrhl, že by mohl pokračovat sám, ale Aoi o tom nechtěl ani slyšet a dokonce trucoval, co si o něm vlastně myslí. Když letadlo dosedne, přesunou se první k hotelu, kde odloží své věci a zvládnou i sprchu, protože let byl celkem dlouhý a pak míří rovnou do nemocnice. Ještě před odletem z Austrálie si s Uruhou znovu volali a on jim prozradil, kde leží. Ten hovor je však utvrdil, že udělali dobře. Uru nevypadal o nic lépe. Takeshi mu nechtěl říkat, že už jsou na cestě, protože nebylo jisté, za jak dlouho poletí. Jakmile dorazí do nemocnice, začnou se po něm shánět. Uru naštěstí prozradil doktorovi jejich jména a že jsou to oni, kdo ho tady má vyzvednout. Takeshi si vede Aoiho s rukou na bedrech zastaví přede dveřmi.

"Běž za ním, prosím. Půjdu zkusit zjistit, jak na tom je a co je potřeba, abychom ho mohli hned odvézt. Budu radši, když tu nebude muset trávit víc času, než je potřeba." Věnuje Aoimu upřímné pousmání a krátce ho líbne. Tohle je Amerika, tady je to každému v podstatě jedno. Uru zatím sedí na posteli a očima rentgenuje tác s jídlem. Zatím zvládl jedinou lžičku, ale málem se z toho zase zhroutil. Je to jen pitomý pudink a stejně…Sáhne po lžičce znovu, je to snad hodinu od posledního sousta a přiblíží jí ke rtům. Několikrát od ní odvrátí oči a snad se i chvěje po celém těle. V hlavě mu zní pořád dokola poznámky agenta i jeho bývalého přítele a ne, prostě to nejde. Zase lžičku odloží a lehce si na postel, než si přitáhne kolena pod bradu. Jestli to nesní, napojí ho zase na výživu a to taky nechce, to by mu Takeshi neodpustil. Je to pořád dokola, sotva dojí oběd, už je čas na večeři. Brzo se zblázní. Když se dveře otevřou ani se neohlédne, je si jistý tím, že jeto sestra.

"Za chvíli to budu mít v sobě." Opáčí něco, co říká vlastně pořád.

"Vážně to dojím." Přesvědčuje spíš sám sebe, protože tomu nevěří, nechce.

Aoi

Druhý den byl trochu hektický, i když se vlastně ještě nikam nechystali. Takeshi musel všechno zařídit a obvolat, shánět letadla a spoje, hotely, poplatky a Aoi se zatím snažil vyřešit, jestli a kde přesně by loď ještě chytili. Nikde na ně nepočká vzhledem k ostatním cestujícím a nakonec se rozhodnou nechat platby běžet tak, jako by na lodi celou dobu byli. Bohužel nešlo část plavby rušit a jinde zase navazovat, stejně jako nešlo vyžadovat zpět peníze za ty dny, kdy na lodi nebudou. Takeshimu to nevadilo, očividně byl ochotný pro Uruhu vyházet oknem plno peněz. Daleko větší problém však vyvstal s naloděním Uruhy samotného. Loď byla plně obsazena a nejdřív ani kontakty nezmohly nic s tím, aby mohl být přibrán další pasažér. Začínalo to potížemi v kuchyni a končilo to především místy v záchranných člunech v případe neštěstí. Na jejich patře taky neexistovala kajuta, ve které by Uruha mohl být a to znamenalo nastěhovat přistýlku k nim a žít… no ve třech. Aoi si to upřímně nedovedl představit. S Takeshim spolu právě začali, chtěli vrkat a milovat se a v tu chvíli by všechno z ohleduplnosti samozřejmě skončilo. Dovolená by ztratila podstatnou část svého kouzla a oni by se schovávali, jako kdyby spolu měli náctiletého syna. Navíc když uvážili, co přesně Uruhovi bylo, nebylo vhodné předním jakkoliv tokat a uvádět ho tak do rozpaků a dalších problémů. Takeshi možná ve třech žít zvládl, Aoi rozhodně ne. Pár kajut bylo volných na úplně jiných podlažích, většinou dole a blízko šroubů, kde byl hluk a výrazně stísněnější prostor a o tom nechtěl Takeshi ani slyšet. Uru nemohl zůstat sám a tak daleko. Aoi se začínal smiřovat s tím, že to vážně odpískají… Nebo to celé nějak skousne. I přes to všechno byl odhodlaný Uruhovi maximálně pomoci a sám sebe odsunul na poslední kolej. Z Austrálie tedy viděl jenom přístav a letiště a během dlouhých hodin v letadle na cestě do Spojených Států se s Takeshim věnovali tak trochu každý tomu svému. Hlavně práci… Měli hlavy zadumané a plné různých úvah a Takeshi se o Uruhu jistě i hodně bál. Mezinárodní letiště v L.A. bylo obrovské. Přidalo mu jako jedno samostatné město. Bylo tady vedro, ale sucho, ne jako v Japonsku a když se dostali ven na ulici, Aoiho překvapilo, že to tady taky docela divně smrdí. Proč tady chtěli všichni žít? Cesta do nemocnice v tom horku a přes zácpu trvá snad věčnost a Aoi se přistihne, že je mnohem netrpělivější a otrávenější, než Takeshi. Navíc v něm narůstala nervozita s blížícího se setkání. Něco mu říkalo, že se jeho život znovu otočí vzhůru nohama, jen ještě nechápal proč. Proč mu vlastně Takeshi neřekl, že je to tak krátká doba, co si byl s někým takto blízký a vlastně to pořád trvá? V nemocnici na něj padne atmosféra jako by to měl být on, kdo tady zůstane a už se odtud nikdy nedostane. Vůbec se nediví Uruhovi, že tady šílí. Navíc to byla cizina, samí divní lidé a divný jazyk. A on že je průvodce? Vykolejeně se na Takeshiho podívá, když ho pošle do pokoje napřed, ale než stačí zaprotestovat, Takeshi už míří za doktorem a on tu nemůže pokřikovat a hádat se. Kruci… proč??? Protočí očima, nadechne se, jako by ho čekalo vystoupení před deseti tisíci lidmi, tiše zaklepe a vstoupí. Najde ho ležet na posteli, zády k němu a i když z něj moc nevidí, stejně ho to šokuje. Uruha je na první pohled neskutečně hubený. Prostě až moc. Aoimu dojde, co bude součástí jeho problémů a promne si dlaní bradu.

"To doufám, nerad bych tě po cestě ze slabosti sbíral ze země." Řekne mu měkce a usměje se. Zvolna vykročí k posteli, obejde ji a podívá se do jeho tváře. Bledá, bez života, krásná, ale jako natažená kůže na kostech. Prostě nezdravá. Přesto z něj vyzařuje jeho vlastní kouzlo, i když je teď tlumené. Něco velmi příjemného. Taky zranitelného. 

"Jsem Aoi. Kdybys mě nepoznal. Promiň, dneska mám kalhoty, tak vypadám trochu jinak." Řekne mu, ale není si jistý, jestli to vůbec bylo vtipné. Byl příšerný bavič. Přidřepne si a v tu chvíli má obličej těsně před Uruhovým. 

"Vyskoč Růženko. Takeshi vyřizuje papíry a chce vypadnout. Ne snad, že bychom chytali spoj, ale smrdí to tady. Myslím v celé nemocnici." Tohle mohlo vyznít příšerně a Aoi si zajede dlaní do vlasů.

Uruha, Takeshi

Ani ve snu by ho nenapadlo, jak blízko Aoi s Takeshim jsou. Jistě, dal mu nějaký časový termín, ale stejně měl pořád na paměti, že musí urazit ještě dlouhou cestu. Podvědomě si to vyčítal, i když se snažil, aby ho podobné pocity neovládaly. Pokaždé mu v hlavě vyvstala slova Aoiho o tom, aby se snažil a on toho nelitoval. To by byl asi jeho poslední hřebíček do rakve. Možná taky proto mu najednou tak záleží, aby do sebe dostal celé jídlo. Stejně to nejde tak, jak by si býval přál. Je to příšerný pocit prožívat s každou lžičkou hlasy svých vlastních démonů v hlavě. Nemůžete se jich zbavit, nejdou jen tak vyhnat a pořád dokola vám našeptávají, jak je každé sousto špatné. U každého z nich mu v hlavě vyvstanou tváře těch, kteří ho za ty roky uráželi a bylo jedno kvůli čemu. Nikdy ho nikdo nepřesvědčil o tom, že by mu mohli třeba jen závidět. Byl na podobná témata vždycky citlivý a nejspíš proto skončil právě tady. Zaboří tvář mezi vlastní paže a nechce se na tác s jídlem už ani podívat. Zvedá a stahuje se mu žaludek pokaždé, když to vidí. Je to obraná reakce jeho těla, kterou vytváří mysl. Krátce si povzdechne a chce pokračovat, protože někdo vešel. Jakmile zjistí, že to není hlas žádné se sester, prudce se ohlédne přes rameno a překvapeně rozšíří oči. Poznal by ho i na dálku, i když ho viděl jen jednou přes monitor. V tu chvíli by si nejradši nafackoval, protož je mu jasné, že ho slyšel. 

"Rozhodně bych neupadl." Ohradí se proti němu a pohodí vzdorovitě hlavou. Jsou to jen drobné náznaky toho, jaký dřív býval. Nenechal si tolik líbit, dokud ho to nezačalo přemáhat. 

"Potřeboval jsem jen chvíli pauzu, ty jsi nikdy neslyšel o chutích nemocničního jídla?" Brání se, aby zakryl své vlastní selhání.

"Jen to zkus." Pobídne ho s kývnutím bradou tím směrem. Když však uvidí jeho úsměv, koutky mu jdou automaticky nahoru. 

"Kupodivu jsem tě poznal. Víš, když z jednoho vidíš skoro všechno, je těžké na to zapomenout." Pokrčí rameny, ale zatím se mu moc nechce zvedat. Ví totiž, že při každé změně polohy se mu příšerně motá hlava. Ne, není na tom o moc lépe, ale vážně se snažil. Jenže tohle prostě není otázka několika týdnů a jeho tělo se po posledních letech dává jen velmi pomalu dohromady. Překvapeně pootevře rty, když se Aoiho tvář objeví před ním. Chvíli mu beze slova hledí do očí, a když mu to dojde, trochu zčervená. Jak by taky ne, je hrozně blízko a on má na sobě pyžamo! 

"Vážně pojedu pryč?" Zeptá se a do očí se mu vrátí jiskra, kterou před nějakou dobou ztratil. Kupodivu se po jeho poznámce rozesměje. 

"Jeden by řekl, že to za ty dny tady cítit nebudu, ale je to pořád dost k nesnesení. Bez parfému tady nepřežiješ ani den a stejně to pořádně nepřebije." Ušklíbne se trochu a neujde mu gesto, jakým si prohrábl Aoi vlasy. Rychle vzpamatuje, protože Takeshi přece a začne se pomalu dostávat do sedu. Na chvíli musí sklonit hlavu a rozdýchat to. 

"To nic, to je z toho dlouhého ležení." Omluví to hned. Na výmluvy byl vždycky expert, jinak by to se svým zdravotním stavem nedotáhl tak daleko. 

"Obléknu se a sbalím si věci." Prohodí rozhodně a sklouzne do pantoflí na podlaze. Hlava se ozve podruhé, protože je ještě pořád dost slabý a jen se přichytí Aoiho ramene. Jídlo samozřejmě zdárně ignoruje. 

"Musím se konečně dostat z toho příšerného pyžama." Mumlá si pro sebe a hned se Aoiho rychle pustí, jakoby se bál, že tím prohlédne jeho slabost. Pomalu dojde až ke svým věcem, které jsou poskládané na stole u tašky. Je znát, že se těšil, až odtud vypadne. Sáhne po triku a už by si tahal svůj svršek před hlavu, když mu dojde, že tu není sám. Vypadat jinak, asi by to byla skvělá provokace, ale... Je to tak, jak to je. 

"Nejsem ty, nebudu se před tebou svlékat." Ohradí se v rámci své teď trochu hrané panovačnosti a čeká, že se aspoň otočí. Trochu se mu třesou kolena, protože jeho tělo je hodně slabé a tak se snaží nenápadně opírat zadkem o stůl.

Aoi

Aoi malinko kmitne obočím v jakémsi ohoh, když se Uru tak naježí, ale docela se ovládne a skoro tu reakci v sobě spolkne. Ten má tedy drápky, na to, jak je prosil, aby si pro něj přišli. +Že tě tady necháme!+ Hned mu pohrozí alespoň v duchu. Kam Takeshi na tyhle typy chodí? Ani ho nenapadne, že on je jedním z nich. 

"Ani ne, viděl jsi jídla v japonských nemocnicích? Jeden neví, co by si vybral." Řekne mu, protože to je pravda. Když se ale dívá po téhle nemocnici a po polévce, kterou má Uruha před sebou, je mu jasné, že to bude úplně jiná liga. Rozhodně to nevypadá jako něco z jejich domoviny. Žádné nudle, žádná zelenina nebo vejce, žádný čerstvý rybí vývar. 

"Proč chce někdo žít tady?" Zamumlá, když se narovnává a příliš mu nedochází, že Uru třeba chtěl a mohlo to znít neuctivě. Úkosem se podívá na polévku, na chvíli doopravdy zauvažuje, že ji ochutná, ale pak si to honem rozmyslí a místo toho se pořádně zamračí na Uruhu. Jen na chvilku, než uvidí ten úsměv. 

"Pokud to bylo tak nezapomenutelné, možná bych se ani neměl zlobit." Řekne mu. Snad to nemyslel v tom negativním slova smyslu. Aoiho sebevědomí dovedlo být nepříjemně křehké. To červenání mu neuniklo, ale zatím si ho nedovede přiřadit ke konkrétním věcem. Místo toho přikývne a upřímně se usměje. 

"Myslím, že teď by to Takeshimu nevymluvil ani štáb urgentního příjmu." Ujistí ho, že Takeshi by ho tady nikdy víc nenechal. 

"To si dovedu představit." Řekne mu pobaveně na tem smrad tady a zasune si dlaně do kapes kalhot, zatímco ho sleduje, jak se pokouší vstávat.

"Jasně." Řekne mu na to dlouhé ležení. Taky se mu někdy motá hlava, když prudce vyskočí z postele. I když on většinou vstává hodně v poklidu a čas honí až později. Pořád z něj ale nespouští oči a když Uruha vstane, zamotá se a chytne se ho za rameno, jedna Aoiho dlaň vyskočí z kapsy a jemně sevře jeho pas. 

"V pohodě?" Řekne tiše, ale Uru si trvá na tom, že ano a tak ho zase pustí. Jenom se pootočí na místě a obezřetně ho pozoruje, ale nechává ho, aby si poradil sám. Už ten jeho herecký výkon začíná prohlížet. Navrhl by mu, že mu pomůže, ale vypadalo by to i znělo hrozně divně. Chci z pyžama – jasně svléknu ti ho… Neeee, to nejde. Aoiho obočí vyskočí nahoru, když se po něm Uruha z ničeho nic ohlédne a začne ho napomínat, že se před ním převlékat nebude. Kruci, jsou snad kluci, ne? To nikdy nechodil se školou na plavání? Jak kdyby sám nebyl stejný, ale o tom teď řeč není!! 

"Snad si nemyslíš, že tě tady nechám samotného? Vidím až odtud, jak se ti třepou kolena a ze mě to není. Jen udělám krok ke dveřím, spadneš na zem a ne že ne!" Vynadá mu a místo, aby se otočil, vykročí k němu. Popadne ho za to pyžamo, prostě rozepne všechny knoflíky a odhodí ho stranou. U toho se pořád rozčarovaně mračí, ale důvod už není Uruha a jeho hubatost, ale spíš žebra, která by jednomu vypíchla oko. Nemůže se přestat dívat na propadlé břicho i všechny kosti a pak zvedne ustaraný pohled k jeho očím. Dívá se do nich docela dlouho, ale nakonec potřese hlavou, sáhne po jeho nachystaném tričku a to mu oblékne. Jakmile dojde na kalhoty, prostě ho vezme v pase a na ten stůl vysadí. 

"Doufám, že nechodíš do pýža na ostro..." Prohodí. Většina lidí chodí, ale je den. 

"Jestli jo, budeme si kvit." Řekne a prostě mu ty kalhoty taky sundá. Raději se moc nedívá, kdyby náhodou a nakonec před ním musí na chvíli pokleknout, aby mu natáhl ponožky a pak i nohavice. Zase ho ze stolu stáhne a pečlivě všechno zapne. Je to trochu jako když oblékáte malé dítě, ale není slepý. Uru by se oblékal celou věčnost a ještě by si ublížil. 

"Co ti chutná? Na co máš chuť? Čokoláda? Ovoce? Je jedno, co sníš, hlavně něco, potřebuješ energii." Strachuje se a s úsměvem se podívá do jeho očí, když je všechno hotovo. Na svou práci je samozřejmě patřičně hrdý a nic nedbá na to, jak ho rozcuchal nebo že mu někde něco přesně nesedí.

Uruha, Takeshi

Odfrkne si trochu, když mu připomene jídla v Japonsku. To on přece moc dobře ví, ale není to věc, která by mu zrovna chyběla. Ono vlastně vůbec nezáleželo na tom, jak to jídlo chutná, pro něj to bylo mučení tak jako tak. Samozřejmě na to nic neřekne. 

"Ještě jsi tu pořádně nic neviděl." Vrátí mu to, protože on tady byl v podstatě rád, ze začátku rozhodně. To, že měl své vlastní problémy, neovlivnilo jeho názor na tuto zemi. Rozhodně tady člověk nemusel přemýšlet, jak se podívá, aby náhodou někoho neurazil. 

"Tady se neřeší, s kým se vodíš za ruku po ulici." Narazí samozřejmě na Takeshiho a jejich vztah, aby mu trochu vrátil jeho větu. 

"Zlobit by ses rozhodně neměl." Zamumlá si spíš pro sebe, protože by mu rozhodně neměl skládat komplimenty. Kdyby tak vypadal jako on, všechno by bylo jednoduší, jenže nevypadá. Málem by si nad tím povzdechl, ale radši se na něj ani nepodívá. Musí se nutně pousmát nad Takeshiho snahou ho odsud dostat. Zná ho, ví, jaký umí být, když něco chce a vnitřně ho těší, že se snaží zrovna kvůli němu, i když pořád je tu fakt, že by mu nerad přidělával starosti. Jenže nechce na tomto místě strávit už ani minutu. Vypadá skoro vyděšeně, když se ho Aoi zeptá, jestli je v pohodě. Jen přikývne, ale víc neřekne, má trochu strach, že by ho vlastní hlas prozradil. Dost na tom, že pro něj museli přijet, nemusí o něj mít ještě větší starosti. Střelí po něm pohledem, jakmile je jasné, že Aoi nikam nepůjde. To mu dělá schválně? Stačilo se jen otočit, ale ne, to se stát nemá. Nadechne se prudce, protože má na jazyku slova o tom, že z něj by se mu klidně kolena třepat mohla, ale zase to celé spolkne, protože to by byla hodně usvědčující narážka a to by neměl. Nadechne se podruhé, aby mu řekl, že on rozhodně k zemi nepůjde, ale vzápětí přijde o slova. Aoi je u něj a už pomalu přichází o pyžamo. Hledí na něj skoro nevěřícně, u toho se trochu červená a vůbec nechápe, jak se do tohoto bodu dostali. 

"Počkej, počkej." Snaží se ho zastavit a pochytat jeho ruce. Rozhodně si dokáže domyslet, jaký pohled bude následovat, jakmile se ukáže jeho postava. Opatrně se mu podívá do tváře, chvíli se zasekne v jeho očích a kouká do nich s mírně pootevřenými rty, než pohled prudce odvrátí. Nesnese to, co v nich vidí. Domyslí si, že se mu samozřejmě nelíbí to, jak vypadá, ale z úplně jiného konce, než by měl. Vyjekne pomalu na celou nemocnici, když ho nečekaně vysadí na stůl. 

"Ty ses úplně zbláznil. Jsi hrozný, budeš mě štvát pořád nebo máš jen dobrou náladu?" Plácne ho dlaněmi do hrudníku, aby ho konečně nechal. Není malé dítě, vážně to zvládne sám. 

"To teda nebudeme." Pohodí umanutě hlavou, kdy přijde o kalhoty a to prádlo vážně má. Pozoruje ho mlčky, když před ním poklekne a radši se zase rychle podívá jinam, protože je to vážně divná situace. Vytřeští na něj oči, když se ho ptá, co mu chutná. 

"Nic, nemám hlad, před chvíli jsem jedl." Odmítne kategoricky úplně všechno. Kdyby se ho ptal na obecné věci, tak mu jich vyjmenuje spousty, ale jídlo? Maximálně nějaký koktejl ale bez třešně, to je jasné. Shlédne na své oblečení a protočí očima. 

"Tohle ti opravdu nejde." Zhodnotí mu to rovnou a začne se pečlivě upravovat. 

"Podívej se, jak vypadám." Poukáže na své vlasy a otočí se čelem k malému, ošuntělému zrcadlu, aby se doupravil. To bude ještě na dlouho. 

"Jestli máš hlad, můžeš dojíst moje jídlo." Ohlédne se krátce přes rameno a na vteřinu se v jeho očích objeví škodolibé popíchnutí. Když se ohlédne podruhé, Aoi se na něj pořád dívá. 

"Co je? Mám někde něco?" Zeptá se ho nechápavě s rozhozením rukama a pak mu to dojde. 

"Banány, mám rád banány." Pravý koutek se mu pozvedne, protože samozřejmě naráží na něco konkrétního a ukazuje mu to, jakým byl před hodně lety. Skoro nevině se uculí, ale stejně se objeví provokativní výraz. Udělá několik kroků ke stolů a sáhne po hroznovém vínu, které bylo v misce. Utrhne kuličku a vloží si ji trochu neochotně mezi rty. 

"Spokojený?" Aoi ani netuší, kolik přemáhání ho to stojí. Utrhne ještě druhou, chvíli se na ni zadívá, když zapomene, že tu je někdo další a pak ji prostě odloží. No co, jednu snědl, to snad bude na chvíli stačit ne?