Inoran
Ino si není v první chvíli schopný uvědomit, jak moc na něj reaguje. Samozřejmě vnímá, jak jeho tělo hřeje, ale je dokonale mimo, aby dokázal vnímat zbytek. Je příliš pohlcený tím, co provádějí a jak moc příjemné to je. Překvapeně zamrká, když Aoi vztáhne ruku k jeho křídlům a ještě je takovým způsobem okomentuje. Koutky mu vyskočí nahoru. "Děkuji, já…" Chce mu něco říct, ale v tu chvíli ucítí Aoiho prsty a dlaň, která se proběhne po jeho křídlech. Nikdo se jich nedotýkal v takové chvíli, nemyslel si, že to bude jiné, ale je. Musí dlouze vydechnout a nechá víčka opět klesnout. Paže se mu zlehka roztřesou. Opře si čelo o Aoiho hrudník a snaží se vstřebat novou záplavu příjemných pocitů, které se v něm kumulují a hrozí brzkým výbuchem.
"Páni." Uculí se do jeho kůže, než k němu pomalu vzhlédne.
"Můžeš to udělat ještě jednou." Požádá ho s naprosto nevinným výrazem a jiskrami v očích. Sice hrozí, že s takovou bude příliš brzy, ale nemůže si pomoct, chce to ochutnat ještě jednou. Pořád je ale dost ve střehu, aby udržel na uzdě své vlastní pouto. Je to složité, když máte v sobě tolik lásky a podporujete ji vzrušením, přesto se mu podaří krotit svou podstatu, aby na Aoiho nic nepřenesla, kromě hřejivého tepla. Jakmile dojde na vyznání, které mu Aoi oplatí, musí se široce a nanejvýš spokojeně pousmát. V tu chvíli ho už do vrcholu nic neubrání. Sám si není jistý, jak dlouho byl mimo a nechával se kolébat na vlnách doznívajícího orgasmu. Později si nejspíš vynadá za to, že se nevěnoval první Aoimu. Upřímně si oddechne, jakmile zjistí, že na vrchol nakonec došli hodně podobně. Vidí, co Aoi pozoruje a jak si přebírá jeho poslední prohlášení, sám se nepatrně ohlédne na svá křídla a pak vrátí oči do Aoiho tváře.
"Je to tak jednoduché a přitom tak složité hm." Klidně mu otevře to, co se mu prohání hlavou. Pohladí ho konečky prstů po tváři, než se skloní pro další polibek. Příliš se mu nechce opouštět jeho nitro, ale nakonec to udělá a přesune se pomalu vedle něj. Posune se trochu víc na bok, aby na něj mohl koukat a zároveň ho konečky prstů hladit po hrudníku.
"Pohádky nelžou." Prohodí tiše s nádechem pobavení.
"Jen cesta k tomu je většinou o hodně složitější, než popisují. Je to hlavně v hlavě, jak tomu zvládneme uvěřit." Trochu povytáhne bradu a rty zlehka přejíždí po Aoiho rameny a klíční kosti.
"Máš žízeň?" Zeptá se ho starostlivě a krátce zaletí oči na stolek vedle postele, kde se objeví sklenice s krví. Je to zvláštní, možná by mu způsob jeho obživy měl vadit, ale neděje se to. Bere to jako Aoiho součást a nedokázal by mu to mít za zlé, proč taky? Po chvíli si uvědomí, že jeho křídla pořád nemizí. To s nimi jako tentokrát bude spát? Málem by nad sebou protočil očima.
"Zdá se, že některé mé části si tě oblíbily mnohem víc a já se teď s nimi nedomluvím." Odmlčí se vzápětí, protože mu dojde, jak to zní.
"Tak jsem to nemyslel." Povzdechne si se smíchem. Myslel, ale znělo to, že mluví o jiných částech. S těmi nakonec bude mít asi taky problém. Podloží si hlavu dlaní a nepřestává pozorovat jeho tvář a taky záplavu černých pramenů, které se rozprostírají na bílém polštáři.
"Víš, že ti bílá sluší." Uculí se maličko, protože to taky může být přebráno několik způsoby a doufá, že dojde i na ten, kdy si Aoi pomyslí, že mu on sám sluší.
"Měli bychom si trochu odpočinout." Dodá ještě poměrně neochotně, protože poslední, co by teď chtěl dělat je spánek. Najednou nemá chuť dělat to, co by měl.
"Vlastně mě dost kazíš." Obviní ho měkce mezi jednotlivými polibky na jeho hruď a tak nějak s tím už nepřestává.
"Ještě máme trochu času a spánek taky stihneme." Maluje to…no vlastně na bílo. Jeho životní energie, která září do okolí zase trochu zesílí.
"Ale pokud chceš spát hned..." Mírně se odtáhne, aby se mu podíval do očí, jak se bude tvářit.
Aoi
"Ano..." Musí s ním nutně souhlasit. Bylo to velmi jednoduché, ale souboj s ním samotným byl naopak složitý. Řešení měl na dosah ruky, doslova na dlani, ale uvěřit, poddat se, plně se svěřit do rukou někoho jiného a spolehnout se na něj celým srdcem, to bylo něco, o čem si Aoi myslel, že to nikdy nedokáže a ono se to stalo. Je to nesmírně osvobozující. Jeho život se v mžiku naplnil a ujistil ho v tom, že chce pokračovat, že má pro koho. "Nikdy jsem se necítil šťastnější, ani jako živý ne." Řekne mu velmi upřímně a podívá se mu do očí. Pořád se decentně usmívá. Ino doplňuje jeho zamilované vrkání slovy o pohádkách. Jindy by si Aoi klepal na čelo, ale teď se cítí jako v jedné z nich a je maximálně spokojený. Jenom přikyvuje. Ke štěstí mu chybí cigareta, ale není si jistý, jestli by ho Ino nevyhodil za dveře. A on nemá křídla, kterými by se kryl. Překvapí ho Inoranova starost o jeho žízeň. Vlastně teď žádnou nepociťuje, Yoshiki je posilnil, když se probudili a tohle místo jako by samo naplňovalo všechny jejich potřeby, ale Ino přesto dovede zhmotnit pohár plný krve. Aoi se pozvedne na předloktí, aby po něm mohl natáhnout dlaň a pořádně se napije. Je to něco úplně jiného, než Inoranova krev, obává se, že po tom bude nad vším ostatním ohrnovat nos, ale nemůže z něj pít jako vodu z kohoutku. Zároveň se naučil nepohrdat cennou tekutinou, když je po ruce, takže vypije co největší množství a sklenici zase odloží.
"Děkuji." Řekne mu a pro jistotu si setře rty. Není si jistý, jestli teď Inoranovi budou jeho polibky chutnat, ale budou si muset oba zvyknout. Některé mezirasové útrapy se jim asi nevyhnou. Pak se podívá na Inoranova křídla, když o nich začne mluvit.
"Vážně ti je nejde odvolat? To jsou tak paličatá, že přicházejí a docházejí, kdy chtějí? Co je tohle za část těla?" Vyptává se, ale ono je to s erekcí dost podobné. V tu chvíli mu to dojde a hlasitě se rozesměje.
"Nás obyčejné chlapy trápí jenom klín, ale vás anděly jde usvědčit i křídly? Vy jste chudáci. Takovou erekci už vážně neschováš." Řehtá se jako kůň, až mu z očí tečou slzy. Ino tomu ještě nasadí korunu, když sám doplní, co přesně myslel a nemyslel. Kdy Aoimu naposledy tekly slzy smíchu, to neví. Ino se ho pokusí uklidnit svým vlastním způsobem, když mu začne říkat o tom, že mu bílá sluší. Aoi trochu zvážní a rozhlédne se okolo. Zbývá mu vůbec něco jiného? Bílé stěny, bílá postel, bílý anděl.
"Bylo by to zlé, kdyby ne..." Mrkne na něj, protože ta spojitost napadla i jeho, ale vnitřně ho to nijak nepřiměje k tomu, aby zásadně přehodnotil svůj šatník a vkus. Povzdechne si, když dojde na ten odpočinek, protože Inoran má pravdu, ale s tou další poznámkou je mu všechno jasné. Vlastně je na tom stejně, protože tohle místo i krev, kterou vypil, mu dodávají dostatek energie. Yoshiki to trochu nedomyslel, když chtěl, aby spali. Nebo nechtěl? Inoran ho začne dráždit polibky na prsou a provokovat i slovy, ale Aoi má lepší nápad. Vymaní se z jeho objetí, ale nechá ho tak, aby zůstal na boku. Sám se posadí a tlakem na rameno ho přiměje, aby se zcela položil na břicho. Jinak to s těmi křídly ani nejde. Usadí se obkročmo někde v oblasti jeho beder a prohlédne si to rozpětí. Bude mít, co dělat.
"Zítra nezvednu ani jedno tvoje pírko." Řekne mu a pustí se do procítěné masáže jeho křídel. Tak, aby mu pírka nepoškodil, ale jsou to přece všechno svaly. A všechny svaly milují masáže. Tahle křídla potřebují pořádně projmout.
"Určitě to nikdo nedělal celá staletí a ty jsi mě o to přece před chvílí prosil."
Inoran
Inovy oči změknou, když mu Aoi řekne, že nikdy nebyl šťastnější. O to se přeci snažil celou dobu a nakonec se mu to povedlo, i když trochu jiným způsobem, než měl původně v plánu. Cesty osudu jsou vážně nevyzpytatelné. Nakonec vezme některými úslovími za vděk. To o lásce už to asi i padlo. Pohladí ho zlehka po tváři, aby bylo jasné, že on to má úplně stejně. Jeden by si myslel, že andělé musí být nutně šťastní. Jsou přeci potomci nebe, ale nebylo to tak pořád. Jeho tížily osudy všech tvorů, které za svůj život poznal. Nikdy by si nestěžoval, ale nebyly to často veselé okamžiky. Občas se musel ptát, co dotyčný provedl, že si zasloužil takový osud a ano, pokoušel se to změnit. Často to bylo nad jeho síly a to je i pro anděla, jako je on sám postě příliš. V tuto chvíli nechá všechno ze své minulosti stranou. Ať už je sobecký nebo ne, chce si užít chvilky s Aoim a připravit se tak na události v budoucnosti. Nejsou to světlé vyhlídky a je jen na nich, zda se to změní. Klidně Aoiho pozoruje, jak se napije a je rád, že mu aspoň trochu chutná. Nepřijde mu na tom nic zvráceného, je to prostě jen tekutina. Pro Aoiho je to zdroj obživy a tak na to Ino pohlíží. Dost často si dokázal upravovat realitu k obrazu svému. Jeho láska potřebuje krev, aby dýchala. To přece neznamená, že by kvůli tomu měl někdo zemřít. Proč by mu tedy měl bránit? Co on ví, tak lidé dost často darovali svou krev dobrovolně a s radostí. Samozřejmě ne všichni, ale na to už by se asi dával jinak. Byly to složité otázky a on si jimi nechce kazit večer. Natáhne k němu ruku, aby setřel ještě jednu kapičku z jeho koutku, aniž by se přestal usmívat. "Nejde." Pokrčí jako první rameny a trochu nechápavě ho pozoruje, když se rozesměje. Hrozně mu to sluší, ale vůbec nechápe, jak se mu to povedlo. Pak mu to docvakne a jen protočí očima, než se rozesměje taky.
"Je to přímá linka na mé emoce. Jde to ovládat, ale když je něco příliš intenzivní…" Složí mu vlastně kompliment.
"Tohle bylo asi nejvíc z toho, co jsem zažil." Přizná mu bez váhání.
"To by bylo. Nerad bych, aby ses s bílou cítil špatně." Pozvedne koutky, když pokračuje v jejich nevyřčených přirovnání. Trochu nechápavě nakrčí obočí, když se musí od Aoiho odtáhnout a nechá se povalit na břicho. Je rád, že jim Yoshi daroval tak velké postele, asi by to bylo k smíchu, kdyby mu peří viselo z postele dolů a válelo se po zemi. Ne, že by tu nebylo čisto. Stačí jen jediný pohled přes rameno, aby viděl na Aoiho a má tendenci se otáčet na záda, ale v tom mu jeho opeřené části těla dost bránit. Nakonec to bude takové slastné mučení. Ostatně nejsou to jen křídla, která čekají, co se bude dít. Asi se vážně ještě dnes naučí, jak se červenat. Už s prvním dotekem Aoiho dlaní se celý napne a vzápětí uvolní se spokojeným vydechnutím.
"Ale zvedneš, a pokud ne, pomůžu ti." Slíbí mu omámeným hlasem.
"Nevím, jestli mi budeš věřit, ale tohle nedělal ještě nikdo." Nežil jako mnich, jen si neužíval tolik, jak by mohl a co se masáže křídel týká, to nikoho ještě nenapadlo. Trochu se nadzvedne, aby mohl složit předloktí pod hlavu, opře si o ně tvář a periferně pozoruje Aoiho.
"Ještě ti dlužím cukrovou vatu." Vzpomene si něco, co mu na poprvé slíbil v hlavě. Musí se pak domluvit s Torou, aby mu něco podobného namíchal. Je mu jasné, že když donese skutečnu cukrovou vatu, bude to k ničemu, ale když ji něčím vylepší.
"Víš, že je místo, kde mají noční pouť. Vezmu tě tam a rozhodně tě budu tahat na labutě." Uculí se nad svými myšlenkami.
"Zasloužíš si pořádně rande se vším všudy." Samozřejmě záleží, co se stane v příští dnech, ale kdyby nemyslel pozitivně, nebyl by to on.
"Až to celé skončí, skončím i já a budu se věnovat jenom tomu, abych ti ukázal, jak život může být." Potočí tvář ještě kousek víc k němu.
"Mám obavy, že mě budeš mít brzo plné zuby a…" Odmlčí se protože Aoi právě našel místo, kde je to nejcitlivější. Je to v podstatě u jeho zad. Těmi doteky ho nutí tiše si vzdychnout. Ne, vážně netušil, jak moc skvělé to může být. Ví to vůbec Yo a Tai? Nejspíš ne a možná jim to ani říkat nebude. Jen ať si na to přijdou sami. +Odkdy jsi škodolibý?+
Aoi
Mnutí jeho dlaní na křídlech na malý okamžik ustane, jak se Aoi zadívá na Inoranovo temeno. Hned se ale usměje a pokračuje. Inoran toho musel zažít opravdu hodně a jestli pro něj tohle bylo nejvíc, pak by Aoi nemohl být spokojenější. Znovu vytáhne obočí hodně nahoru, když se mu Ino svěří, že ho nikdy nikdo takto nemasíroval."Jak sis vydržel o to neříct?" Zasměje se tiše a rozhodně nepřestává. Snaží se dosáhnout až na samotné špičky a pak se zase vracet zejména po horní části, kde jsou na kostech upnutá něco jako žebra těchto křídel a okolo nich jsou také nejmohutnější svaly.
"Nikdy bych si nepomyslel, že budu studovat andělskou anatomii a to takto podrobně." Prohodí jen tak.
"Ale stejně to nechápu. Přece není tak těžké pochopit, že se ti to líbilo, když jsem na ně sáhl. To se jich všichni báli? Nebo si mysleli, že v nich nejsou žádná nervová zakončení?" Vůbec mu to nejde do hlavy. Jednak ta křídla přímo přitahují pozornost a volají po tom, aby na ně člověk sahal a jednak když ho má někdo rád, přece si tak nějak chce sáhnout na všechno. To by je Ino musel držet schovaná a stejně by asi za pár dní přišel sám od sebe s tím, že mu je má ukázat a že si to chce zkusit. I kdyby to bylo tak intimní jako sahat někomu do klína, přece existovaly chvilky, kdy se to smělo. Co smělo, přímo vyžadovalo!! Udělá cosi jako Ah, když mu Inoran připomene cukrovou vatu, na kterou on sám už dávno zapomněl.
"Ne, o tom jsem neslyšel." Řekne mu. Tedy ví, že některé pouti probíhají dlouho do noci, ale tohle znělo spíš jako cosi přímo pro jejich rasy. Cosi maličko temnějšího s hororovými atrakcemi a spíš pro dospělé. Takové místo by ho vlastně mohlo bavit. Je si jistý, že dokonce i Tora by škemral, aby ho vzali s sebou. Čím víc nad ním uvažuje, tím spíš mu připadá jako mladší bratr, kterého nikdy neměl. Ta podivná nevraživost se stírá a Aoi se s hrůzou přistihne, že se mu po něm snad i stýská.
"Aaaa, to je krásné." Řekne mu při masáži, když mu Ino řekne, že si zaslouží skvělé rande. Tak to Tora asi zůstane doma. Ty labutě má před očima. Černé a s upířími zuby. A pak přestane podruhé. Teď si opře dlaně o stehna a vážně hledí na špičku Inoranova nosu, protože o moc víc toho z jeho obličeje nevidí. Není si úplně jistý jak a jestli může anděl seknout se svými povinnostmi, ale pokud to chce vážně udělat, půjde o vážnou věc, to je jasné i jemu.
"Plné zuby bych tě měl docela rád." Řekne mu a teď to myslí jako dvojsmysl, protože Inoranova krev mu vážně chutná. Navíc se pro sebe přece rozhodli, tak to tak bude, i kdyby se štvali. Aoi to taky dobře umí. Pořád zůstává opatrný v tom, aby si na něco nezačal myslet a těšit se na to a pak to nevyšlo, ale kdyby vyšlo a Ino by nemusel létat někde po světě… Pro sebe se usměje a ze zasnění ho vytrhne fakt, že Inoran doslova vrní blahem, tuhne a natáčí se mu pod rukama. Dojde mu, že narazil na nějaké vážně skvělé místo a zahoří mu v očích zlobivými plamínky. Rozhodně ho tam nepřestane trápit a po chvíli se na něj skoro celý položí, aby ho mohl přes jeho rameno políbit. Inoranovo peří krásně šimrá, je to jako lehnout si do nejjemnějších peřin a on se o něj chvíli jenom tak otírá tváří. Nakonec si ale přeleze zase vedle něj a znovu se natáhne pro jeho rty. Tato noc rozhodně nekončí. Mezi nimi dvěma to nejde. Užívají si sebe navzájem úplně poprvé a podobně bezpečné místo by dlouhou dobu nemuseli objevit. Čeká je toho hodně, ale to bude až zítra. Dnešek je tu jenom pro ně.
Inoran
Ino se upřímně zasměje, když se ho Aoi zeptá, proč si o to neřekl. Vlastně ho donutí se nad tím trochu zamyslet a objevit ten pravý důvod. Z jedné strany je to jeho povaha, která měla většinou k sobeckosti daleko a z druhé fakt, že podobné doteky byly velice intimní a on na tom byl podobně jako Aoi. Nešlo o to, že by podobné věci a city odmítal, ale spíš o to, že to nedokázal jen tak. Musel dotyčnému opravdu propadnout. Když nad tím přemýšlí opravdu do hloubky, chtělo to někoho velmi speciálního a to se děje až právě teď. Jednou si plně uvědomí, co celý svůj dlouhý život postrádal a co mu scházelo. Často říkal ostatním, jak moc dokáže láska a sám…Ne, že by tomu nevěřil, ale mysle si, že pro to není určený. Zdá se, že musel přijít Aoi, aby ho vytáhl na to pravé světlo. Na každého na světě prý někdo čeká. "Neřekl. Čekal jsem na tebe, abys byl první." Zaobalí své vysvětlení do dalšího komplimentu. Má problém se soustředit na obsah Aoiho slov, protože ho plně zaměstnávají jeho ruce, které se probíhají a mnou místa, která jsou hodně citlivá. Způsobují mu ty nejpříjemnější pocity a je těžké jim odolávat, aby byl vůbec schopný mu odpovědět.
"Nevím, proč to nikdo neudělal. Možná nechtěl, Aoi-chan." Vydechne tichým hlasem a na chvíli zaboří tvář do svých předloktí, aby si nepovzdechl nahlas.
"Vlastně je to možná tím, že jsem na místech nezůstával příliš dlouho. Hodně jsem cestoval a pak se vracel na místa o hodně později." To je možná další důvod, proč se mu něco podobného ještě nestalo. Nemohl zůstávat dlouho na jednom místě, byla spousta tvorů na celém světě, kteří potřebovali pomoct. Mírně se pousměje, když zaslechne v Aoiho hlase stopu nadšení. Takže si píše první poznámku, kam ho vezme.
"Pokusím se najít ještě pár podobných míst, kam tě vezmu." Cestování nakonec bude snadné a on zná spoustu míst, která by rozhodně měl vidět. Ať už jde o velké vodopády nebo obrovské metropole. Na tom přece nezáleží, jen aby byl spokojený. Neubrání se přes rameno menšímu úšklebku, protože mu význam slov plné zuby dojde vzápětí.
"To jsem mohl tušit, že se ti mé nošení do postele nakonec líbilo. Mohl bych to udělat zase." V očích mu zajiskří. Uměl by si to představit a jeho směr by mohl být třeba z vany do postele. Zase to zavání romantikou, ale v jeho přítomnosti si nemůže pomoci. Napadají ho samé podobné věci. Jeho slast už snad nemůže být větší, než ve chvíli, kdy se na něj Aoi položí.
"Aoi-koi." Broukne měkce a jeho rty začnou opouštět pravidelné povzdechy.
"Kdybych to teď měl popsat, je to jako by sis sedl přímo na můj klín." Prozradí mu své nejniternější pocity, aby věděl, co mu svým počínáním způsobuje. Ono už je to dost slyšet. Skoro se zamračí, když se od něj oddálí a rád by, aby tam chvíli zůstal, ale Aoi už je vedle něj a je to vlastně lepší. Může se mu pořádně podívat do tváře a omámeně se pousmát. Přesune se na bok, aby mu mohl být blíž a přitáhne si ho do své náruče. První ho dlouze a hluboce políbí, než si opře čelo o to jeho. Začne mu šeptat slova, která jsou jen a jen pro něj. Je to přesně ta báseň, kterou napsal právě dnes, když Aoi maloval svůj obraz. Má šťastný konec, kterému on sám opravdu a z nitra srdce věří. Není dlouhá za to velmi intenzivní. Ruce se mu mezitím začnou rozbíhat po bledém těle, které má přitisknuté k sobě. Je znát, že si užívá každé slovo, které mu šeptá do rtů. Je to ten nedůležitější článek jeho sbírky, kterou pečlivě střeží před světem a bude mít své speciální místo. Jednou mu to všechno ukáže, až se vrátí domů. Kde to bude, na tom nezáleží, hlavně, že tam budou společně. Pro něj je jediný a pravý domov Aoiho společnost a jeho láska, kterou může konečně cítit.
"Miluju tě, Aoi-koi. Ať se stane cokoliv, vždycky tě budu milovat." Prohodí do ticha a pak nechá své mohutné křídlo, aby přikrylo jejich těla a vytvořilo tak jejich vlastní, pomyslnou dimenzi, ve které se oba můžou ztratit a do zbytku pokoje pouštět jen jejich hlasy, které jen dokreslují celou atmosféru.
Žádné komentáře:
Okomentovat