Aoi x Inoran - Tohle náhodou není hřích? - část 2.

(jiná dimenze)

Aoi

Bylo to zvláštní, ale najednou začínal Inorana vidět v novém světle. Konečně mu začalo docházet, že i on měl svůj vlastní pohled na svět, který se ne vždy shodoval s tím, co chtěli jeho nadřízení. Až doposud si myslel, že je opravdu slepě následuje a bezmezně věří všem těm povídačkám, ale ono to tak nakonec nebylo a díky tomu mu najednou připadal lidštější a bližší. Ino sice nerozvinul tu svou myšlenku o životě a neživotě a o tom, proč podle něj není hřích ho líbat. On od své proměny neslyšel nic jiného, než že je mrtvý a tudíž nemá na život právo. Je hříčkou přírody nebo spíš démonických sil a nejspíš by žádní upíři ani neměli existovat. Jsou stvoření noci a temnoty, ale proč Bůh miluje sovy a netopýry a je ne, to bylo Aoimu vždycky záhadou. Jeden se jemu a Torovi nemohl divit, že byli nakonec na svět dost zahořklí. Ne, to se nebránil a taky je z toho pořád hodně zmatený. I z toho komplimentu se stojanem. Jemu jasné, že tohle nebylo ono, ale ještě nějak nepřichází na pravý důvod. Samozřejmě ho tuší, ale rozpaky mu nedovolují pokročit dál. Zřetelně vnímá, že se Inoranovi jeho kousání líbí a to ho mate taky. Je to anděl a tohle je docela drsná praktika. Ani mnoho lidí ji nesnese a utíká před upíry jako před bestiemi, ale on…? Pak už ale potřebuje pracovat, dokud je krev čerstvá a nesražená. Zase tolik času nemá. Ani si při tom nevšimne, že si Ino stihl rozbalit houpačku a něco za jeho zády píše. On sám se na chvíli ponoří do sebe, zavře oči a zhluboka se nadechne, i když to nepotřebuje. Zvedne ruku a okolo jeho zápěstí se začne ve vzduchu formulovat něco podivného. Jeho magie povstává a začíná vést jeho ruku. Vypadá to, jako by vzduchem protékala čirá krevní plazma, hrála si s ním a deformovala ho, ale nekape nikam na zem, pořád zůstává okolo Aoiho zápěstí. Díky ní se krev rozředí a najednou jí je dostatek na to, aby pokryla celé plátno. I toto je kouzlo. Aoi otevře oči, ale už nevnímá svět okolo sebe. V tuto chvíli je plně ponořený do díla a bylo by velmi snadné jej napadnout a zranit nebo zabít. Jednotlivé vrstvy se skládají přes sebe, tvoří pozadí, později konkrétní obrysy a pak celé plátno začne ožívat. Je na něm veliké bitevní pole, plno padlých vojáků, zlámaná kopí i vlajky, mrtví koně. Obraz zkázy a zmaru. Na jeho okraji se však objeví postava, zahalená v bílé plátno a bosá. Beze strachu nebo zaváhání vstoupí mezi těla a pokračuje krok za krokem skrze bojiště. Šlape do krvavých kaluží i mnohem horších věcí, překračuje mrtvé a ani jednou nezakolísá, dokud se neobjeví ve středu obrazu. Teprve potom jemně zvedne dlaně a z jejího těla začne vycházet světlo. Nejdříve tlumené. Cosi u jejích nohou se pohne. Jeden mrtvý voják zahýbe nejdříve dlaní, potom zvedne i bradu a udiveně se podívá vzhůru. Jak světlo sílí a vychází z postavy stále intenzivněji, začne se hýbat pořád víc a víc těl. Omámeně vstávají, rozhlížejí se, zjišťují, že jsou živí a dokonce zdraví. Nakonec z postavy vyšlehne silný záblesk a světlo se jako vlna žene přes všechny mrtvé, víří trávu a všechno kolem a jakmile se přežene a zmizí na druhé straně obrazu, pomalu už vstávají všichni a postava ve středu přestává zářit. Tím celý výjev končí, i když by jistě mohl dál pokračovat, ale obrazy nejsou tak mocné, aby byly schopné téhož, co například knihy. Nevejde se do nich tolik. Magie pomalu zeslábne a odejde a všechno v pokoji se zase ustálí. Museli to cítit i všichni ostatní. Aoi svěsí ruku, ještě chvíli jenom tak stojí a na jeho paletě a štětci už žádná krev není. Všechna je zamčená v obraze, který může tuto scénu kdykoliv znovu odhalit nebo se vymknout z rukou a začít páchat vlastní záměry. Aoi se zvolna ohlédne. 

"To jsi ty." Neptá se, on přece ví, koho maloval, jenom ho to udivuje. Kdy to bylo? Podle zbrojí opravdu velmi dávno. A proč to Inoran udělal? Co ho k tomu vedlo? Jistě to nebylo podle pravidel. Oživovat mrtvé, to musel být velký problém. To samé ale přece dělá s ním. To mu chce obraz říct. Vlastně odráží jejich city.

Inoran

Musí nutně přestat přemýšlet nad čímkoliv jiným, než je obraz, který tvoří Aoi na plátně. Žije už opravdu dlouho, ale nikdy nic podobného neviděl. Najednou má před očima magii, kterou není nejspíš schopný pochopit, ale dokonale ho fascinuje. To bylo přesně to, co dokázal obdivovat. Nezáleželo na tom, odkud to pochází, všechno mělo svůj důvod, stejně jako tohle. Dokonalé umění, které dokázalo víc než zachytit okamžik. Cítí uvnitř sebe zvláštní pocit, jak se v něm všechno kumuluje a rozklíčuje jich mnohem víc, než si před chvílí myslel. Není schopný od obrazu odtrhnout oči. Cítí, jak se jeho podstata probouzí a dává mu najevo, že vnímá novou energii kolující kolem. Mírně pootevře rty, když začne obraz ožívat. Pozoruje plátno, jako by mu před očima běžel film a příběh v něm se mu zdá opravdu blízký. Léta se probíral básněmi, možná už chápe, co všechno má značit. Ne, nikdy neoživil mrtvé, to nebylo v jeho moci, ale o tom to není. Metafora, je to vlastně to, o co se celé věky snaží. Snaží se oddálit smrt lidí i jiných živých tvorů, které potkal. Bylo jich tolik stejně jako na bojišti. Nedokáže je takto rychle spočítat, ale musí jich být stovky, možná tisíce. Každý z nich se mu objevuje před očima a vrací ho zpátky do minulosti. A pak mu před očima vyvstane jediná tvář, ta, kterou potřebuje zachránit ze všechno nejvíc. 

"Namaloval jsi mě." Prohodí tichým hlasem a pomalu začne otáčet pohled jeho směrem. Koutky mu pomalu povyskočí.

"Vlastně do mě vidíš mnohem lépe, než sám nejspíš tušíš." Prohodí a ještě krátce pohlédne přes rameno, aby se podíval na obraz. Všechno kouzlo je pryč, přesto cítí zvláštní pocit, když se na něj dívá. Rozhodně by ho rád vzal s sebou zpátky. Znovu se pomalu podívá na Aoiho a pak k němu pomalu přistoupí. Opatrně vezme jeho dlaně do svých. 

"Je to to, o co se celá léta snažím. Můj vlastní boj, který stejně nemůžu vyhrát, přesto se nevzdávám. Nemůžu, neodpustil bych si, kdybych se ke světu otočil zády." Začne pomalu povídat o sobě a svém životě, který některým připadal bezútěšný. 

"Od jisté chvíle mám ale úplně jiný pocit, Aoi-chan." Prohodí tiše, aniž by mu přestal koukat do černočerných očí. Nevidí v nich však predátora a zavrženíhodnou bytost, vidí v nich úplně něco jiného. Možná je to touha po obyčejném životě, možná se jen plete, na tom ale nezáleží. 

"Od jisté chvíle bych si neodpustil, kdybych se měl k tobě otočit zády." Odmlčí se na moment a zvedne dlaně ke svým rtům. Políbí ho na ně podruhé, aniž by z něj spustil oči. 

"Moc bych si přál, kdybych ti mohl ukázat, že život stojí za to žít a nezáleží na tom, kým jsi, ale co máš uvnitř sebe. To je to jediné podstatné. Nejsi přece ztracený, ještě pořád ne. Máš velkou moc to změnit. Nech mě ti pomoct a ukázat, že některé pocity nejsou špatné a není zlé někomu odhalit to, co se uvnitř tebe skrývá." Přistoupí k němu o krok blíž. 

"Záleží mi na tobě. Moc mi na tobě záleží." Zveden dlaň, aby ho mohl pohladit po tváři. S tím dotekem začne z jeho dlaně proudit světlo. 

"Nikdy jsem neviděl nikoho krásnějšího a nejde o to, co jde vidět na první pohled. Přesto jsi tak smutný a zdá se, že jsi to celé vzdal. Nenech se tím ovládnout. Kvůli sobě." Promne si rty o sebe a na chvíli se trochu rozpačitě podívá stranou, než zase pohled stočí k němu. 

"Možná i trochu kvůli mně." V jeho očích se zablýskne a je v nich vidět, kolik pocitů se v něm probouzí při pohledu do jeho očí. 

"Rád bych tě políbil." Sdělí mu, co se mu odehrává v hlavě. 

"A už s tím vlastně nikdy nepřestal." Přizná se i k tomuto. 

"Můžu?" Broukne sotva slyšitelně a posune svou dlaň, aby mu mohl palcem přejet po spodním rtu.

Aoi

"Magie nikdy nelže." Řekne honem, ale ne, nemá ani trochu pocit, že by do Inorana viděl o něco lépe, než před tím. Je mu jasné, že tím obrazem odhalil něco niterního, ale nikdy si je neuměl dobře vyložit, dokud nepoznal pravdu. Inoran vstane a pomalu k němu vykročí, ale nejde k obrazu, aby si ho mohl pečlivě prohlédnout, ale přímo k němu. Za okamžik už zase svírá Aoiho dlaně a Aoi zvedne pohled k jeho očím. S jeho slovy to konečně pochopí a pousměje se. Je to jenom metafora. Konkrétně tato scéna se nikdy neudála, ale je to velmi silná metafora. Není to jen řečnický obrat, on ty lidi doopravdy zachraňoval za vysoké ceny a možná i odpor proti svým vlastním nadřízeným. Jakmile Inoran vysloví jeho jméno, je mu jasné, že mu chce říct něco velmi důležitého. Kdyby jeho srdce tlouklo, asi by teď běželo o hodně rychleji. Takové to tehdy bývalo, jen už si to moc nepamatuje. Jenže Inoran začne s tou svojí starou písničkou. Ještě chvíli ho poslouchá s očima upřenýma do jeho, pak je sklopí, stejně tak i hlavu a povzdechne si. Jeho vlasy maskují decentní úsměv. +Nemáš říkat slova jako Nech mě ti pomoct. Máš říkat něco úplně jiného.+ Pomyslí si a nejspíš by ho samotného mělo vyděsit, nad čím to uvažuje, ale najednou to prostě ví a přijme to stejně klidně jako neměnný fakt, že počasí neovlivníš a tak dále a tak dále… Démoni by asi protestovali, ale to nebylo přírodou, to bylo násilím. O chvilku později to vypadá, že to konečně přijde. Ino se přiblíží, svěří mu, že mu na něm záleží a Aoi tvář zase mírně pozvedne. Cukne obličejem mírně do strany, když se dozví, že jeho krása není na povrchu a samozřejmě by ho nejradši vzal za slovo a vyptal se, jestli je teda jeho obličej spíš ke schovávání, ale to by ho trápil. Kvůli sobě… Kdyby to pro něj byla motivace, nebyl by tam, kde je teď… +Co kdybys použil jiné slovo?+ Vybízí ho v duchu. Inoran to skutečně udělá. 

"No konečně..." Zahučí Aoi, jako by to nebyl on, kdo podobné věci dlouhodobě nechápe a znovu se na něj podívá. 

"Ten proslov na začátku si nech, všem tím strašně lezeš na nervy. Mě, Torovi, Taijimu… ostatní to zjistí zanedlouho. Ale jestli mi chceš říct, že jsi hezčí obličej a zadek nikdy neviděl, že beze mě jistojistě umřeš a že mě miluješ, tak na to bych mohl slyšet." Vážně to řekl? Vážně mu tohle řekl??? Ani teď není Ino zase tolik pozadu, když mu řekne, že by ho rád políbil. Aoi se nečekaně kouzelně usměje a trochu víc stiskne jeho dlaně, za které se pořád drží. Jeho dotek na rtu vnímá velmi intenzivně. Přikývne a sám mu zvolna vybídne svoje rty, aby mohli zopakovat to, co si zkusili v jedno magické odpoledne. Trvá to dlouho, nekonečně dlouho a Aoi si opatrně vychutnává tento nový průzkum. Teď už je nic neruší, ani okolí, ani pochyby, ani to, že se vlastně neznají. Rozhodli se oba dva. Nakonec se od sebe přece jen oddálí. 

"Ještě název a podpis." Řekne a znovu si zvedne jeho dlaň před ústa. Navede si jeho ukazováček mezi rty a poraní ho svým špičákem. Pak jeho ruku natáhne směrem k obrazu a vede prst jako štětec. Napíše jím 

"Overcome" a svoje jméno a pak se rána zacelí. 

"Tak… Myslím, že tohle tě charakterizuje." Na chvilku se odmlčí. 

"Nás..." Dodá, protože má Inoran pravdu. On sám má hodně co překonávat. 

"Necítil jsi něco?" Z ničeho nic se zamračí a ohlédne na dveře, ale hned je to zase pryč. Nemůže tušit, že to byl okamžik zhmotnění Taijiho meče.

Inoran

Přikývne jen na jeho slova o magii, protože Aoi má pravdu. Magie dokázala z jejich niter vykřesat něco mnohem hlubšího, co si možná ani neuvědomovali. Tedy on už to ví, propadl mu od první chvíle, kdy s ním mohl promluvit, i když to ze začátku vypadalo spíš jako škádlení. Aoi ho nechává mluvit a Ino se celou dobu snaží poznat, co si o tom celém myslí. Kdyby mu viděl do hlavy, asi by se hodně divil. Sám si připadá hrozně nejistě a to se mu nestalo už opravdu dlouho, ne při takovém tématu. Moc dobře si uvědomuje, že nikdy zamilovaný nebyl. Celá staletí bloudil po světě, snažil se přimět ostatní, aby viděli krásy tohoto světa a že stojí za to žít a sám ani nepoznal, jaký to může být doopravdy pocit. Je to Aoi, který mu otevřel mnohem větší rozhled a sám zatím…Málem protočí očima, když se ozve na celé jeho vyznání jen, no konečně. Asi neměl čekat nic lepšího. Dokonce si i tiše povzdechne. 

"To mi říkáš ty?" Neubrání se poznámce, ale pořád mluví milým, příjemným hlasem. Možná by mu to kde kdo mohl mít za zlé, ale Ino je jeden z těch, kteří podobným způsobem přemýšlet nedokážou. Sklopí oči, když se dozví, že tím všem leze na nervy. On to ví, ale nemůže si pomoci. Nejhorší na tom celém je, že tomu sám věří a myslí to upřímně. Záleží mu na každém z nich, i když některé zná jen krátce. To mu v podobných pocitech vůbec nebrání. Zatím mu na jeho vyjádření neřekne nic, ale musí se pousmát. Tak on by na to slyšel? Najednou. Celou dobu z něj má pocit, že kdyby mu řekl něco podobného hned, jakmile si to uvědomil, Aoi mu zmizí jako netopýr ve tmě. Ani ten typický zvuk by nebyl slyšet. Ztratí se v polibku, jeho víčka klesnou a najednou to ucítí. Je to znamení, že jeho podstat chce, aby si k sobě Aoiho připoutal. Není to poprvé, kdy se mu to děje, měl s tím většinou problémy, když někdo byl vyloženě na hranici a hrozilo, že bez toho mu nebude pomoci, ale teď je to jiné. A právě proto tomu zabrání. Nejde o to, že by nechtěl znát Aoiho pocity a všechny jeho myšlenky, ale vidí to jinak. Pokud mu zůstanou skryty bude jen na Aoim, aby mu je ukázal. Tak si to přeje a tak to chce. Věří, že pouto by jen tuto křehkou chvilku narušilo. Chce, aby se to stalo později, pokud o to sám Aoi bude stát. Na jeho požádání a s jeho svolením. Nepochybuje o tom, že příval většího množství energie, která se mu chtěla dostat to nitra, musel nutně cítit, ale Ino se tváří, jak kdyby se nic nestalo. Jen velmi neochotně se odtrhne do jeho rtů. Pozoruje ho, jak přibližuje jeho prsty ke svým rtů a chtě nechtě jeho tělem projede příjemná vlna vzrušení. Nedokáže to ovládnout a se zatajeným dechem sleduje, jak podepisuje obraz, jejich obraz. 

"Nic lepšího bych rozhodně nevymyslel." Ujistí ho, když si prohlédne, co vlastně napsal. 

"Náš životní cíl." Pozvedne koutky s trochu zamyšleným pousmáním. Sám se ohlédne ke dveřím. Moc dobře cítil mnohem víc andělské moci, než by tu kde kdo čekal. Zamrazí ho podél páteře a naskočí mu husí kůže. 

"Byl to někdo z nás." Prozradí Aoimu to, co může s jistotou říct. Tady jsou v bezpečí a nic jim nehrozí, proto vrátí svůj pohled k Aoimu a zvedne dlaň k jeho pramenům.

"Miluju tě, Aoi-chan." Řekne mu úplně jednoduše, protože je to pravda. Chtěl to slyšet, ale neřekl to z tohoto důvodu. 

"Nepotřebuju roky, abych poznal, co cítím, ale chci spoustu času na to, abych poznal tebe." Prozradí mu, co by si opravdu přál. Kdyby Aoi věděl, jak blízko měl k tomu, aby si ho k sobě připoutal, asi by se hodně divil, ale to se nestane, ne dnes. 

"A s tím zadkem." Vrátí se oklikou k tomu, co mu před chvílí řekl, aby to nebylo zase tak vážné. 

"Vlastně jsem si ho ještě pořádně neprohlédl, tak ukaž." Ve tváři se mu objeví cosi rozvernějšího, než ho popadne za boky a naznačí mu, že ho otočí zády k sobě. Místo toho jej přitiskne na své tělo. 

"Podívám se později, stejně vím, že se mi to bude líbit. Není a tobě ani kousíček, který bych chtěl změnit." Ujistí ho, jak moc na něj působí.

Aoi

"Co tím chceš říct?" Aoi je trochu zmatený i podmračený. On tuší, co tím Inoran myslí, ale přece si to otevřeně nepřizná? Ten zvláštní nárůst energie mezi nimi cítil, ale na rozdíl od Inorana nemá nejmenší ponětí o tom, čemu mohl patřit. Vůbec netuší, jak maličký kousek byl od pouta s andělem, které by bylo opravdu navždy a co přesně by pak mezi sebou cítili. Stejně jako to, že by jeden bez druhého mohli zemřít. Kdyby to tušil, asi by se vážně lekl a kdyby věděl, že tomu Ino právě z těchto důvodů zabránil, asi by ho požádal o ruku. Přesně tak složitý byl. Anděl aby se v něm vyznal… 

"Někdo z vás?" Zopakuje po něm při tom energetickém narušení nebo spíš silném toku. Taiji ho z nějakého důvodu vůbec nenapadne, spíš má pocit, že tu musí něco provádět Yoshiki se všemi těmi jeho plány a válkami. Zatím je ale poslal odpočívat. Snad nenajdou dimenzi vzhůru nohama a nepřítele na prahu. Inoran ho s tím vyznáním docela vykolejí, protože měl teď všechny myšlenky u dveří a u toho, co to tam ti blázniví andělé vyvádějí. 

"Ty nejsi zvědavý, o co jde?" Ukáže zaraženě na dveře a ještě mezi nimi a jím těkne pohledem, než jeho bledá tvář nabere odstín, který by normálně znamenal červenání. Sklopí oči a snad poprvé je doopravdy krotký a zjihlý.

"Vážně?" Hlesne. Zvedne k němu černočerné oči, které jsou najednou velké a důvěřivé jako oči dítěte. Je to proto, že mu Inoran říká, jak rád by ho dlouze poznával. 

"Většina lidí na to jde hopem..." Trochu plácá nesmysly, ale je z něj najednou nervózní. Maličko se točí v pase sem a tam a ruce má sepnuté před sebou, aby si mohl žmoulat ukazováček. Nechá toho, když dojde na jeho zadek a jakmile ho Ino popadne za boky, vytřeští na něj oči. Vážně si myslel, že ho otočí a udělá kdo ví co. To se nestane, ale místo toho se ocitne v jeho pevném sevření. Kde se to v něm bere? Přesto se spokojeně usměje. 

"Tak se ti přece jenom líbí i něco víc, než jenom moje nitro?" Nakonec si prostě musí rýpnout. Většina lidí by byla ráda, kdyby jim někdo řekl, že vzhled není důležitý, jen srdce a on si stěžuje, že to není naopak. Typický Aoi. 

"Jsi si tolik jistý?" Zeptá se ho ještě, když si Ino myslí, jak si jeho zadek bude prohlížet, ale cosi se zavrtí v jeho žaludku. Existuje jenom jeden způsob, jak by to mohl udělat a najednou to vypadá, že je blíž, než by se kdy mohlo zdát. Zvolna položí dlaně na jeho paže nad lokty a pohladí je palci několikrát sem a tam. Nakonec je to on, kdo natáhne bradu trochu dopředu a ukradne si další polibek. Tento už nejspíš jenom tak neskončí. Úmyslně ho po chvíli prohloubí a pokouší se Inorana vtáhnout do sladkého opojení, kdy přestanou přemýšlet. Když už si toto řekli a konečně padly všechny hradby, tak uměl být Aoi najednou dokonce velmi nedočkavý. Stačilo jenom v mysli přijmout, že se to děje a že to chce a hned byl odvaha sama.

"Už nechci přestat." Řekne nahlas svoje myšlenky a sklouzne rukama po jeho prsou níž na břicho. 

"Co jsi to tam vlastně psal?" Vzpomene si. Všiml si toho, i když jenom okrajově. Zároveň mu ale nedává šanci odpovědět, protože ho pořád líbá a rukama už bloudí na nahé pokožce pod tričkem nad linií jeho kalhot. Je to pevné břicho s několika mužnými chloupky, které Aoiho dráždí. Odtud není moc daleko k pásku a zapínání kalhot, ale ještě je asi brzy… No a co, k čertu s tím. Začne pásek rozepínat a u toho se snaží nepůsobit tak hladově, ale je upír, co by kdo po něm mohl chtít jiného?

Inoran

Jen se vědoucně pousměje, když se ho Aoi zeptá, co tím chce říct. Je mu jasné, že to oba moc dobře ví, ale nerad by vířil vody. Řekne mu to později, až se nebude bát, že mu díky tomu uteče. No možná spíš nikdy, protože podobné obavy bude mít nejspíš neustále. 

"Ano, poznám andělskou moc, ale není to nic špatného." Ujistí ho, že se nemusí být. Kdyby se dělo něco zlého, ucítí to. Tiše si povzdechne nad Aoiho další otázkou. 

"Ano, to jsem, ale momentálně se mi nechce dělat ani maličkatý krok kamkoliv jinam." Přizná se mu, že veškerou jeho pozornost má jen a jen on a nechce se jí ani za nic vzdávat. Je mu jasné, že se to později dozví a zase jsou u jeho trpělivosti, i když se tím teď trochu vymlouvá. Šťastně se pousměje, jakmile vidí, že Aoi konečně pořádně pookřál. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec se mu ho podařilo přesvědčit, že mluví pravdu a říká mu to, co opravdu cítí. 

"Ano." Ujistí ho ještě slovy, aby náhodou nedošlo na další pochybnosti. 

"Já dělám věci vždycky trochu jinak, než většina." Nebyla v tom rebélie jako u Taijiho, ale rozhodně neplnil vyšší přání na plný úvazek. Spíš dělal to, co sám považoval za nejlepší a co mu našeptávala jeho podstata. Pro něj to znamenalo zachraňovat bez rozdílu všechny, i když to třeba mělo být jinak. Teď už se opravdu neudrží a protočí očima. 

"Jestli chceš, aby se roky neodlepil od křesla a každou vteřinu přemýšlel, co se mi líbí víc, tak pokračuj." Dá mu jasně najevo, že by toho byl klidně schopný, ale dělat to nechce. Mnohem radši by to všechno zkoumal a ne o tom jen přemýšlel. Teď málem zrudl on, protože ho v jeho přítomnosti napadají spíš ty hříšnější myšlenky. Jen přikývne a víc nestihne, protože konečně zase ucítí Aoiho rty a už to na něj začíná být příliš. V tomto ohledy jeho trpělivost značně pokulhává. Chtěl se držet zpátky, užít si jeho blízkost, ale podobná přesvědčení berou za své. Přitiskne ho k sobě víc po několika prolnutí, a když k tomu Aoi přidá ještě slova, má pocit, že se mu zatmělo před očima. Své vzrušení už asi nedokáže ovládnout. 

"Já taky ne." Přizná se mu, i když je to možná zbytečné. Chtěl mu odpovědět, nejspíš to, že mu to přečte před spaním, ale Aoi ho nenechá. Vzdychne si poprvé, když ucítí jeho dlaně na své kůži. Sám zatím víc sevře látku na jeho bocích. Nechá víčka klesnout při dalším doteku Aoiho rtů. Koutky mu povyskočí díky naprosto upřímné radosti, když ucítí jeho dlaně na svém pásku. Sám už se přestává ovládat a míří dlaněmi pod jeho triko, aby mu doteky vrátil. Začne hrnout látku trika nahoru a pomalu ho tlačit k posteli opodál. Pokusí se mu ho svléknout a pak ideálně odhodit někam hodně daleko, aby ho mohl prohlížet, když si pro něj půjde. K jeho štěstí postel není daleko, tak se možná ani nepřerazí. Předvede menší otočku, aby sám stanul zády na posteli, a usadí se na její kraj. Krátce k němu vzhlédne, než jej vezme za boky a pomalu ho přitáhne mezi svá stehna. Nakloní se, aby se mohl rty dotknout bledé kůže. Trvá to jen pár doteků jeho rtů, než se začne on sám pasovat s jeho páskem a pak už mu nic nebrání, aby Aoiho kalhoty opustily boky. Prádlo mu zatím nechává. Musí se nutně odtáhnout, aby si ho mohl prohlédnout. Oči mu hřejí a je znát, jak moc se mu pohled na něj líbí, je doslova okouzlený.

"Mám pocit, že na tohle mi nebude stačit ani století, abych si tě pořádně prohlédl." Natáhne ruce k jeho tváři, aby jej mohl znovu políbit, a pobídne ho na svůj klína. Ruce putují po Aoiho stehnech a pravidelně zajíždí až pod látku prádla. Rozhodně se tam vždycky chvíli zdrží a tím stupňuje své vlastní vzrušení a snad i Aoiho.