Aoi
"Jsi v pořádku?" Zeptá se ho Aoi tiše, když k němu obrátí svou tvář a podívá se do jeho očí. Jsou zvláštní, bezelstné a klidné. Když jeden uváží, co před malou chvílí prožil…?
"Vypadal jsi, že tě to vysaje a zemřeš." Řekne a v jeho hlase je znát upřímná starost. Většinu cesty sem ho vedl kolem pasu a přidržoval svou upíří silou. Vnitřně se mu vůbec nelíbí, že je Inoran Strážcem té knihy. Byl by raději, kdyby se jí mohli zbavit. Takhle bude pro všechny terčem číslo jedna. Ať si ji nosí Yoshiki nebo někdo jiný. Nic proti Kaiovi, ale jestli je jejím klíčem, ať si ji nechá on. Dřív by mu podobné věci byly jedno, ale hodně se změnilo za těch pár hodin, co tohoto anděla zná. Na úplném počátku mu Inoran hrozně lezl na nervy. Ty jeho řeči, kterými dával najevo, že ví všechno a blahosklonně počká, až to dojde i jim chudákům ostatním, to bylo přesně něco na jeho nevrlou povahu. Jenže pak měli příležitost si trochu popovídat a ehm… Aoi by snad i zčervenal, kdyby to šlo. Místo toho raději vezme za kliku dveří a vstoupí. Vnitřek pokoje ho překvapí. Je celý v bíločerné a je tady přítmí. Žádné oslepující vlezlé světlo jako na chodbě a všude jinde. Tvůrce ložnice očividně bral jisté ohledy na její budoucí obyvatele. Tedy jednoho z nich. Zařízení je vkusné, pohodlné a poměrně luxusní. Jeden si nemůže na nic stěžovat. Jakmile vejdou a zavřou za sebou, Aoi Inorana pustí. Moc dobře si vybavuje Torovy poznámky o nevěstě v černém. Ještě lépe si vybavuje to, jak pil Inoranovu krev, co při tom cítil a na co vzpomínal a taky to, že za ním nakonec chtěl doopravdy jít. Nesl s sebou obraz… ani neví, kde ho zapomněli, když spěchali vlkům na pomoc. A pak už se probudili až tady. Bylo zvláštní, že jakmile na Inoranovu krev pomyslel, doslova ji ucítil na jazyku, ale nepopadala ho ta šílená touha se na něj vrhnout a vzít si, co chce. Za to nejspíš mohlo toto andělské prostředí. Je to on, kdo nakonec poněkud unaveně dosedne na postel, i když se vlastně dobře vyspali a dokonce mu byla poskytnuta krev na posilněnou. Před očima mu běží ještě jedna scéna. Ta, kdy ho ten démon držel ve své moci a pokoušel se mu setnout hlavu. Aoi nikdy neměl nijak velký strach o svůj život, ale ani po těch letech nebyl připravený definitivně zemřít. Přežíval, trápil se, rezignoval a stěžoval si a tohle ho dokonale probralo. Došlo mu, že ještě nechce zemřít, že mu některé podstatné věci v životě nejspíš konečně došli a když si uvědomí, že by za to měl poděkovat Manovi, bylo to docela ironické. To se samozřejmě nikdy nestane. Moc dobře si pamatuje, jak Mana vyhrožoval, že Inorana dostane tím, že zavraždí Aoiho. Věří tomu, že po něm skutečně půjde. Další ironií bylo, že všichni okolo zřejmě věděli cosi, co si on sám nepřipouštěl nebo nechtěl připustit. Totiž, že by k tomu andělovi opodál mohl i něco cítit. Bojí se nad tím byť jenom uvažovat, protože má pocit, že mu ta bytost vidí až do žaludku a hned to pozná. Proto si promne tvář dlaněmi a chvíli ji tak nechá.
Inoran
Ino je rád, že ho Aoi celou cestu podpírá. Nahlas by to nejspíš nepřiznal, ale cítí se unavený. Svou oběť ale bral nesmírně vážně. To on byl strážcem knihy, a i když se to stalo vlastně docela náhodou, je to teď jeho úkol a nikdy by si ani slůvkem nepostěžoval. Podívá se na Aoiho, když se přede dveřmi zastaví. Jen nepatrně pozvedne obočí, a když se střetnou pohledy, jen se zlehka a upřímně pousměje. "Velmi brzo budu. Toto místo mi dodává energii, nemusíš mít o mě starost, i když mě to vlastně těší." Přizná se mu bez váhání s odzbrojující upřímností.
"Ale samozřejmě bych byl raději, kdybys o mě starost mít nemusel." Ujistí ho, že se v tom nějak zvlášť nevyžívá a že nebude vyhledávat podobné chvíle dobrovolně.
"Nejspíš by se to nakonec stalo. Zye mi dal několik drahocenných chvil navíc. Každý záchvěv smrti vnímám velmi intenzivně. Možná proto si mě nakonec našla, aby to nebylo tak jednoduché. Jizvy už jsi viděl, každá z nich znamená zmařený život, který se mi nepodařilo zachránit. Bohužel v průběhu let přibývají a já s tím nedokázal nic udělat." Na tváři se mu objeví několik vrásek.
"Ale i to se stává, bohužel." Nakonec jen pokrčí rameny, protože by nerad řešil podobná témata zrovna teď. Smířený s tím však nikdy nebude.
"Pojď, oba dva si potřebujeme odpočinout." To, že mají společnou ložnici, nějak nekomentuje. Neví, jestli to Yo myslel dobře nebo to byl jen jeho menší vtípek, ale jemu to vůbec nepřekáží, právě naopak. Vnímá už chvíli náklonost, kterou k Aoimu cítí a nejvyšším bodem, byl polibek, který mu věnoval. Má ten okamžik pořád před očima, stejně jako pocity, které vnímal, když mu dával svou krev. Neměl by na to myslet, měl by se dokázat odprostit od podobných myšlenek, ale nejde to. Ino se rozhlédne po pokoji a musí se pousmát. Bylo to vlastně krásné místo, je znát, že si na tom někdo dal záležet, ale nebyl to jeho dům. Vždycky cítil podivné spojení se svým oblíbeným místem, kde dokázal na pár vteřin zapomenout. Tady je mu podobně, ale asi to není úplně místem. Zůstane stát, když Aoi usedne a postel a chvíli ho pozoruje. Zdá se, že má v hlavě něco, co nedokáže jen tak odehnat a…Jemu je to podivně líto. Moc by mu chtěl pomoci, ale sám si není jistý, jestli to dokáže a to jsou na anděla jeho druhu dost pochmurné myšlenky. Udělá krok k němu a nakonec se usadí na zem do tureckého sedu přímo před něj. Mnohem lépe mu tak vidí do tváře. Pomalu natáhne ruce a vezme ho za zápěstí, aby mu dlaně mohl odtáhnout od tváře. Svírá je pořád a položí je společně do jeho klína.
"Bylo toho hodně na všechny. Víš…" Odmlčí se na moment.
"Vidět tě v takovém nebezpečí…Já si vlastně nejsem úplně jistý, jak bych měl popsat ten pocit." Přizná se mu. Jak jindy neměl problém se slovy, teď je hledá jen těžko.
"Manova výhrůžka nebyla jen tak a děsí mě myšlenka, že ti kvůli mně někdo ublíží." Palci ho hladí po hřbetech dlaní.
"Nejradši bych tě poslal domů, kde budeš v bezpečí a zároveň vím, že jsi pro nás cenná pomoc." Dojde i na váhání, které má uvnitř sebe. Třeba když mu prozradí něco víc, Aoi se mu otevře a konečně zjistí, co si opravdu myslí.
"Myslím, že poprvé v životě bych upřednostnil obavu o jednu osobu před tou o statní." Tohle je rozhodně jeho momentální hřích, díky kterému nejspíš přijde o křídla, ale stejně to říct musel.
"Chtěl bych ti přece jen poděkovat." Na chvíli skloní tvář a u se zase usmívá.
"Během jediného odpoledne jsi vyléčil část mě léty poznamenané duše. Byl to nádherný pocit." Jeho ruce začnou samovolně hřát, ale ne příliš jen trochu a příjemně. Když o tom mluví je těch pocitů plný.
"Rád bych ti to nějakým způsobem vrátil, ale nejsem si jitý, zda to vůbec dokážu. Trápí mě to a rád bych znal to, co se prohání hlavou." Pomalu k němu zvedne upřímný pohled.
"Pustíš mě na kousek?" Stiskne jeho dlaně o něco víc, než se trochu pozvedne a přitiskne rty na místa, která před chvíli hladil.
Aoi
Těší ho to… raději na to nic neřekne, ale tak nějak asi tuší, z čeho tohle potěšení pramení. Je z toho pořád hodně na rozpacích. Zároveň je ale rád, že toto místo Inoranovi pomůže, i když se jemu samotnému moc nelíbí. Tu chvíli to vydrží. "Jistě, jistě..." Zamumlá na ty jeho andělské obavy, aby náhodou někoho neobtěžoval. Poslouchá jeho hlas, když mu potvrdí, že mu doopravdy hrozilo bezprostřední nebezpečí.
"Zdá se, že jsme za posledních pár hodin oba dva jen o vlásek unikli smrti z lopaty." Ano, ta Inoranova zvláštní křídla. Inoran vypadá jako někdo, kdo se nikdy neplete, vždy má ve všem jasno a rozhodně nikdy nechybuje. Ale na to je tam těch jizev podivně mnoho. Vlastně bude mnohem zajímavější, než jak na první dojem vystupuje. Aoi začíná mít pocit, že uvnitř něj bude plno démonických okamžiků, hodných zvěčnění. Ucítí jeho dlaně na rukou a nechá si je pomalu stáhnout z tváře dolů do klína. Unaveným pohledem se podívá přímo do jeho očí, ale výraz v jeho tváři je přesto jaksi uvolněný. Nestaví před sebou hradby jako obvykle. Inoran začne mluvit o tom samém, na co Aoi před chvílí myslel. Tíží ho to taky nebo si to v něm prostě přečetl? A má smysl pokoušet se najít odpověď? Zprvu to vypadá, že bude chtít říct něco velmi osobního, pak to zase vypadá, že jenom nechce, aby kvůli němu kdokoliv jakkoliv strádal… Aoi nakrčí čelo. Příliš se v něm nevyzná, v druhých bytostech obecně a pokaždé ho to stejně rozčiluje. A pak to Inoran konečně upřesní a vysvětlí a Aoi se neubrání maličko užaslému výrazu.
"V tvém případě už je to hodně co říct, že?" Nechce rýpat, to tak nějak samo. Ino se tím nenechá odradit a dokonce mu poděkuje. Aoi pocítí rozpaky. Moc dobře ví, o čem anděl mluví, o jakém odpoledni a co se při něm dělo. Uhne před ním očima, i když mu nechává svoje ruce. Nemůže vnímat teplo, ale stejně ví, že se mu ohřívají.
"Už jsi mi to vrátil." Řekne mu a není v tom snaha ho odehnat a rychle se ho zbavit jako dřív. Myslí to vážně, protože i on zažil něco, co ho svým způsobem vyléčilo. Vzpomněl si, co to je život. Vrátí k němu pohled, když se ho Inoran dotkne svými rty. Ta jeho otázka jde chápat dvěma způsoby. Buď se mu chce do postele a má strach, že ho Aoi chce nechat spát na rohožce nebo se baví o jeho duši. Oboje je stejné dilema. Aoi se místo toho rozhodne pro něco úplně jiného.
"Ne, to ty mě pustíš na kousek. Chtěl bych něco zkusit." Najednou se mu do žil vlije neuvěřitelné množství energie a únava je ten tam. Vymaní mu svoje ruce, když vstane a energicky přejde po pokoji.
"No tak, jsem malíř, neříkej, že jsi to tady nikde neschoval." Mumlá si pro sebe a prohlíží skříně a jejich obsah. Moc toho v nich není, některé věci vůbec nepoznává, protože nebudou pro něj, ale pro Inorana.
"Závěsná houpačka?" I tento údiv patří spíš jemu. Nebyl u Inorana doma a netuší, k čemu to tady je. A pak to najde. V jedné skříní v širokém šuplíku až dole je složený malířský stojan a srolovaná plátna. Je tady paleta, dokonce barvy, ale ty on nepotřebuje. Začne to všechno rozkládat a pere se s tím tak dlouho, dokud to není hotovo. Ani jednou se po Inoranovi neohlédne, aby si prohlédl jeho údiv. Cítí jeho pohled v zádech, ale vlastně mu nevěnuje pozornost. Nakonec se k němu přece jen otočí a vítězoslavně otře dlaně o stehna.
"Chtěl bych malovat tvojí krví." Řekne mu. Chtěl by nechat svou magii, aby ukázala, co se s Inoranem děje nebo dělo, aby nahlédla do jeho nitra a dala vzniknout něčemu, co nikdy nikdo nezkusil. Aoi tedy rozhodně nikdy neslyšel, že by nějaký upír namaloval cokoliv krví anděla. Kde by ji vzal? Něco tak posvátného ve spojení s magií krve? A on by hrozně moc chtěl vědět, co z toho vznikne.
"Když mě necháš, pustím tě na kraj postele." Nakloní hlavu k rameni, zvedne obočí a dokonce to vypadá jako prosebné oči.
Inoran
Jen krátce přikývne, protože má Aoi pravdu. Ino sice nevěří, že by ho Yo nechal zemřít, rozhodně ne úmyslně, ale asi to vážně bylo o vlásek. S každou další vteřinou tady zase sílí a vnímá svou vlastní energii, jak prostupuje jeho tělem. Kdyby tuto dimenzi vytvořil kdokoliv jiný, tak rychlé by to nebylo. Nelíbí se mu Aoiho unavený pohled, ale nikdo se mu nemůže divit. Na všechny toho bylo prostě moc. Je ale rád, že se před ním neuzavírá jako poprvé a dává mu tím naději, že by možná mohl sdílet jeho niterní pocity, i když ne v takové míře. Nic zatím neřekne, své myšlenky si nechává pro sede aby ho náhodou nevyděsil. Zdá se mu, že mezi nimi je teď velmi křehká rovnováha a každý neuvážený krok by ji rozbil. On sám má však trpělivosti na rozdávání, takže si dovede počkat. Možná nakonec nebudou mít tolik času, o to je každá chvilka vzácnější. Pozvedne nepatrně obočí, když uvidí nakrčené čelo, které mu říká, že něco není úplně v pořádku a pak se krátce rozesměje. "Ano, to je hodně co říct." Nemá mu jeho lehké rýpnutí za zlé, protože je to pravda. Nakloní hlavu trochu na stranu, jakmile Aoi uhne očima a trochu se podvědomě nakloní, aby mu viděl do tváře. Jemně se pousměje, protože podle něj, je to dobré znamení. Není to čistě odmítavá reakce.
"Takové věci se nedají jen tak vrátit, Aoi-chan. Jednou ti to třeba ukážu." Pozvedne nepatrně koutky v milém pousmání. Kdyby Aoi viděl do jeho nitra, zjistil by, jak moc pro něj znamená, když přijde alespoň o jedinou jizvu. Za ty nekonečně dlouhé roky jich a on by dokázal přesně odvyprávět příběh každé z nich. Nese si je v sobě a nikdy jeho mysl neopouští. Překvapeně se na něj podívá, když se začne rozhlížet a něco hledat.
"Zkusit?" Jako andělskou bytost by ho nemělo napadnout to, co se má právě prohnalo hlavou a snad i na vteřinu zčervená. Aoi jde ale pryč a nechá ho na zemi sedět celého zmateného a s myšlenkami, které by rozhodně mít neměl.
"Vzpamatuj se." Pošeptá si pro sebe a pak velmi pomalu a pořád trochu ztěžka vstane. Ještě není zcela fit.
"Ta tu bude spíš kvůli mně, mám pro ně trochu slabost." Pokrčí nenuceně rameny, protože už stojí kousek od něj a snaží se přijít na to, co hledá. Zarazí se, když mu konečně řekne svůj plán a malinko nakrčí obočí. Nejde o to, že by mu ji dát nechtěl, ale jeho podstata trochu protestuje.
"A já měl za to, že chceš odpočívat." Získává si trochu času a ustoupí, aby mohl Aoi začít sestavovat stojan. +Ještě jsem ani nesouhlasil.+ Proběhne mu hlavou pobaveně. Nedokáže z něj však spustit oči. S jakým zápalem to dělá a co všechno se odráží v jindy ne úplně přístupné tváři. Obočí mu jde nahoru podruhé, jakmile dojde na odměnu za to, když to udělá.
"Už ti někdo říkal, že vydírat anděla je hřích." Vrátí mu to s tichým zasmáním a zavrtí nad ním hlavou. Ten kraj postele je však hodně lákavá nabídka.
"Dám ti ji, ale ke kraji postele přidáš ještě něco." Nenechá se vydírat jen tak. Kdo by taky odolal jeho prosebným očím?
"A tohle…" Mávne rukou před jeho obličejem, než se zarazí.
"No dobře, tohle na mě platí." Přizná se mu bez váhání a pak k němu přistoupí.
"Kraj postele a…" Upřímně se pousměje, než se ho jemně dotkne brady a nakloní se blíž.
"Jeden jediný polibek, Aoi-chan." Prohodí měkce, než zruší vzdálenost mezi nimi a zlehka ho políbí. Cítí, jak se uvnitř něj rozproudí něco příjemného a hřejivého. Křídla se velmi pomalu objeví a zlehka pohnou do strany, ale jen jakoby se chtěli malino protáhnout. Rozzáří se svým vlastním světlem a znovu se projeví, jak moc ho léčí, když několik jizev opět zmizí. Pak polibek velmi pomalu přeruší a zůstane mu zblízka hledět do očí.
"Není to jenom má krev, která je tvá." Pošeptá mu téměř do rtů, než se oddálí. Křídla opatrně ztratí svou hmotnou podobu a Ino jen zlehka rozpřáhne.
"Rád se podívám na to, co s ní dokážeš." Ujistí ho, že mu jí bez váhání dá. Kdyby ho Aoi požádal o cokoliv, pravděpodobně to udělá. Neměl by mu to říkat, ale má takové tušení, že to stejně ví. Kdyby toho chtěl zneužít, bude to vlastně velmi jednoduché.
Aoi
"To chci." Ubezpečí ho, že je pořád dost unavený, ale malování je jeho vášeň a zrovna teď je to hodně vidět. Jakmile je všechno hotovo, opře se o stojan dlaní a překříží nohy v kotnících. Skoro se o něj opírá bokem. Vypadá velmi spokojeně. "Už ti někdo řekl, že život upíra je hřích? Obcházíme totiž boží zákon a laskavě nechceme umřít." Připomene mu, že je stvořením temnoty a pranic si z toho vydírání nedělá. On se do nebe stejně nikdy nepodívá. Může jenom doufat, že se rozsype na prach a nedostane se na tu opačnou stranu, ale pro jeho duši žádná naděje není, tak co? Malinko povytáhne obočí, když s ním Inoran začne smlouvat.
"Tohle náhodou není hřích?" Asi není, ale je to rozhodně podezřelá taktika. Jakmile mu ale Ino potvrdí, že psí oči jsou dobrá zbraň, v černé tmě se zajiskří a blýskne po něm dalším vítězoslavným pohledem. Vůbec by ale nečekal, co by mohlo přijít vzápětí. Totiž když už trochu znáte Inorana, tak vás prostě nenapadne, že si stanoví zrovna takovéhle cenovky. Ino naruší jeho osobní prostor a Aoi mírně našpulí rty. Už tuší zradu a taky že ano! Prý polibek. No ale jenom jeden. Už se líbali a nebylo to špatné. Vytřeští oči, když se mu o vteřinu později dostane pozornosti Inoranových rtů. Stojí tam naprosto tumpachový, nechává se sebou dělat cokoliv a v uších mu zní Torův smích. Už je jím taky postižený. Netrvá to zase tak dlouho a Ino se oddálí.
"Kdo říkal, že líbat se budeme hned?! Co kdybych na to nepřistoupil?" Chce se bránit, vyjet po něm, ale zní to spíš užasle. Jak kdyby se s tím malováním on nějak zvlášť ptal. Chce se mu podívat do tváře, ale místo toho si všimne jeho impozantních křídel. Už nejsou hmotná, ale pořád jsou hodně dobře vidět. Je to podívaná, která vábí oči a nenechá vás podívat se kamkoliv jinam. K jeho uším doléhají nějaká Inoranova slova, ale on je duchem ještě u polibku a taky pohledu na křídla. To rozpětí je obrovské. Inoran ho nesl, ale to nebylo stejné. Zná ho moc málo na to, aby takhle nezíral. Pak několikrát rychle zamrká a konečně se mu podívá do očí.
"Cože? Cože jsi říkal?" Slyšel ho, že nevlastní jenom jeho krev, ale jak si to má kruci vyložit? To jako… jakože tak? Tak jak vnímal při polibku? Co tím jako chce říct? Totiž… Je silně na rozpacích, vůbec neví, co si počít, teď před ním pohledem uhýbá a najednou ani neví, jak se drží štětec.
"Teď se mi budou třást ruce, bude to čmáranice a je to jenom tvoje vina." Honem na něj hodí případný neúspěch. Ještě chvíli po něm pokukuje jako netopýr na sluníčku a pak sebere odvahu, aby k němu zase přišel blíž. Ino je nějaký moc odvážný a iniciativní, bude si na něj muset dávat větší pozor! Vezme s sebou paletku, kterou drží v jedné ruce. Pak si pomalu zvedne před rty jeho dlaň, na okamžik si podrží pohled do jeho očí a pak se skloní, aby mohl špičáky protnout bříška dvou jeho prstů. Otočí je dolů, přesně nad jamky paletky a stiskne, aby krev naplnila daná místa. Mohlo by se zdát, že na takový obraz bude Aoi potřebovat celé cisterny krve, ale takhle to nefungovalo. Nepotřeboval, aby jeho zdroj vykrvácel. Živoucí magie byla mnohem lepší. Díky látkám v jeho slinách se Inoranovy ranky rychle zase zacelí a on jeho ruku pomalu pustí. Nikam nespěchá. Převaluje na jazyku chuť jeho krve. Je velmi omamná, ale tento pokoj zařizuje, že z toho neblázní. Pak se otočí a vrátí ke stojanu. Sáhne po štětci a opatrně ho smočí v podivně vypadající krvi. Je rudá, ale zároveň jako by v ní byla nějaká perleť nebo něco podobného. Na okamžik zůstane stát před čistým plátnem. Musí se zkoncentrovat a povolat svou magii, aby začala pracovat skrze něj. Je unavený, ale snad bude mít síly dost.
Inoran
"Hřích by byl to neudělat." Odpoví mu bez váhání, jelikož už má svou vlastní myšlenku, co bude chtít a té se nehodlá vzdát. Kdyby jeho světlo nechtělo, tak by Aoiho polibek a jeho blízkost neměla takové účinky. Ještě dlouho cítí na svých rtech chuť těch Aoiho a na vteřinu vypadá skoro rozverně, když ho Aoi nařkne, že byl rychlejší, než by se slušelo.
"Nikdo, ale nebránil ses." Prohodí něco, co bylo na první pohled znát. Musí se neustále usmívat, když vidí jeho výraz. Dokonce si připadá trochu na rozpacích, jakmile si uvědomí, že si prohlíží jeho křídla. Někteří smrtelníci pohled na ně nevydrželi a museli odvrátit zrak. Aoi si to očividně vychutnává. Rozesměje se podruhé, protože Aoi očividně nepobral nic z toho, co mu říkal.
"Nic, nic, jen že ti to s tím stojanem sluší." Rozhodne se ho vyvádět ještě chvíli z míry, aby nebylo jasné, jestli se náhodou nepřeslechl. Najednou ho baví jej malinko škádlit a vlastně ho trochu probírat. Je čas, aby Aoi vyšel na světlo a užil si trochu z obyčejného života. Ino si to rozhodně užívá dosyta. Sám sklopí pohled, aby mu dal zase trochu prostoru a nakonec přece jen vzhlédne.
"Nebudou a bude to mistrovské dílo." Ujistí ho, že o jeho schopnostech vůbec nepochybuje. Trochu zatají dech, jakmile se k němu Aoi přiblíží. Bez váhání povolí dlaň, aby si ji mohl zvednout ke rtům. Pozoruje jeho tvář s mírným úsměvem a očima ho vybízí, aby to udělal. Stačí jen, aby jeho špičáky protnuly kůži a jeho tělem se rozline příjemné mrazení. Vybavuje si příliš dobře pocity, které při jeho posledním kousnutí měl a teď mu je jeho hlava dost obratně připomíná.
"Ale klidně vinu za tvůj obraz vezmu na sebe." Prohodí šeptem s tichým povzdechem, ale všechno skončí prostě příliš brzy. Promne si bříška prstů o sebe a skoro ho zamrzí, že mu po jeho špičácích nezůstala jediná památka. Některé věci stály za to, aby byly zvěčněny, ale nemůže mít všechno. Pozoruje ještě chvíli jeho záda, než se otočí a zamíří k závěsné houpačce. Usadí se do ní a vedle něj na stolku se objeví pero a papír. Musí nad tím zavrtět hlavou. Tohle místo plní snad všechny přání, jenže on už má chvíli jen jediné. Zvedne pohled k Aoiho postavě a mlčky si ho prohlíží ťukajíc perem o svůj spodní ret. Trvá to jen chvíli, než se rozběhne po papíře a začne skládat slova k sobě. Sám ještě neví, co to bude, ale je jasné že to bude o jednom trochu nabručeném upírovi, kterého nejspíš vidí v úplně jiném světle, než kdokoliv jiný. Nakonec mu před očima vyvstane příběh o osamělém havranovi, který zapomněl, jak měsíční světlo může zářit. Jeho malé, velké prokletí, které je nakonec zlomeno. Jeho popisy jsou detailní a slova nakonec naskakují do lehkých rýmů, které dostávají s každým slovem své kouzlo. Vykresluje do nejmenšího detailu Aoiho krásu i eleganci, stejně jako popisuje umění, kterým oplývá. Všechno do sebe zapadá jako precizní dílek skládačky. Nejsou to jen jizvy, které mu připomínají životy, jenž protnul. V jeho domě u jezera je i velká knihovna. Na první pohled je plná starých časem poznamenaných knih, jen on ví, co jednotlivé stránky skrývají. Když skončí, odloží pero i papír na stolek a pomalu vstane a přejde k Aoimu, aby zjistil, co dokázal stvořit. Možná by se měl držet dál, ale nejde to. Udělá o krok víc, než by musel a opět ho dokonale omámí jeho parfém i rysy, které si může prohlížet.
Žádné komentáře:
Okomentovat