Yukihiro x Die - Epilog 2.

Die

Trvá to dlouho, nekonečně dlouho, když se čas zastaví a oni oba hledí přímo na Yukiho otce. Die má pocit, že mu vteřiny hlasitě tikají v hlavě, duní jako zemětřesení a svět okolo nich přestává existovat. A pak se ozve příkaz, aby je oba odvedli. V tu chvíli se Yuki konečně začne pořádně bránit, ale už je to k ničemu. Několik párů rukou ho vzpírajícího rve z koně stejně jako Die. Die má ostré lokty, ještě ostřejší jazýček, jasně cítí, že několik lidí pokopal a jemu jedno kam, další se mu povedlo poškrábat, ale nic, co by jim umožnilo útěk na svobodu a navíc si všiml, jak začali Yukiho mlátit. Tím odvedl svou pozornost jinam a přestal se bránit, zatímco se vyděšeně díval jeho směrem. Když si uvědomí, že je vlečou každého na jinou stranu, znovu se silně vzepře a zmítajícího se ho musí v podstatě odnést. Zavřou ho v nějakém malém domku, je to něco jako uklizené skladišťátko na nějaký lepší materiál. Není tady ale v podstatě vůbec nic. Nic, co by mu pomohlo vylámat zámek a závoru z druhé strany ani stěny domku. Může jenom bezmocně tlouct dlaněmi do stěny a dveří a křičet na ně, aby ho okamžitě pustili jinak toho budou hořce litovat. Poslední, co zahlédl, bylo Yukiho vyznání, ale sám mu nestačil nic říct. Ví, že Yuki zná jeho pravé city, ale stejně… On to tušil, od rána to tušil, že sem nemají jezdit, ale Yu byl jako mezek. Oba dva byli, když na to přišlo. Když se konečně sveze podél stěny, má dlaně a kloubky úplně rozedřené do krve, ale slzy zatím nepřicházejí. Ještě si nepřipouští, že by mohlo doopravdy přijít na Yukiho smrt. Teď má strach z toho, že ho odvezou pryč a on už ho nikdy neuvidí. Yuki bude muset zaplatit nebo udělat něco podobného, ale Die už se z harému nikdy nedostane. Pokud s ním vůbec mají tak velkorysé plány. Hypnotizuje dveře a je připravený holýma rukama zavraždit každého, kdo by do nich vešel, ale dlouho se neděje nic. Celé hodiny se neděje nic. A pak se konečně za dveřmi ozvou kroky a v nich se objeví nejprve stráže a poté i cizí postava. Je za ní moc světla a uvnitř moc tma, proto Die hned nerozezná konkrétní rysy, ale pak konečně uvidí muže, jehož tvář poznává. Ten ho kdysi předával harému. Má na sobě drahé kimono, zajisté někdo velmi důležitý. 

"Pamatuješ si mě, že ano, vidím ti to na očích." Řekne ten muž a jeho hlas je příjemný, ale věřit se mu nedá. Neodpoví mu. 

"Měl jsi patřit císařskému dvoru, možná přímo císaři. Vím, že tě napadli, ale očividně jsi vyvázl bez úhony. Měl ses vrátit hned, jak to bylo možné. Ale vypadá to, že se ti s ním líbilo." Pronáší a dokonce to nezní ani jako provokace. 

"Komu si myslíš, že budeš patřit teď? Myslíš si, že sám sobě? To nejde, Die-chan. Už jsi viděl příliš mnoho, stál jsi příliš mnoho a příliš mnoho tě naučili za císařské peníze. Cokoliv umíš a za cokoliv stojíš, nepatří to ani tobě ani Yukihirovi. Uvidíme, jakou cestou budeš splácet svůj dluh." Dokončí a Die zatne čelist. 

"Nikoho jsem se o to neprosil, to vy jste mě unesli." Prskne a ten muž pokrčí rameny. 

"Unesli a zachránili ti život." Podá mu nějaké destičky. Jsou z pohřbu jeho rodičů i jeho sourozenců. Nikdo z nich už nežije, většina pomřela hladem. Die už zapomněl, že kdy měl sourozence. Zírá na ně, na jedinou památku na svoje dětství. Ten muž mu je nebere, ale vojáci ho vezmou za ramena a náhle krotkého ho někam vedou. Pohled na dveře do sklepení se mu nelíbí, ale nebrání se ani teď. Projde jimi a musí si znovu přivykat, tentokrát na tmu. A uvidí ho. Zmláceného, oteklého, ale pořád krásného a hrdého. Dveře se za nimi zavřou a nastane další ticho. Die k němu několika kroky přeběhne a i s destičkami v náručí a okamžitě se schoulí do jeho náruče. 

"Chtějí po mně, abych splácel svůj dluh harému..." Řekne honem, co se dozvěděl. Pořád netuší, že Yukiho chtějí doopravdy popravit. 

"Kdy tě pustí?" Zvedne k němu oči. Jenže Yukihira mají za prachobyčejného zloděje luxusního, dokonce císařského zboží. To proto chtějí jeho smrt a rodina od něj dala ruce pryč, protože okrást císaře, je jako okrást bohy. Nikdo se ho nezastane, nesmí, skončili by stejně. Nikoho nezajímá, kolik nechtěných kluků si kdy vzal a prodal a nic z toho nebylo. Die byl totiž trochu jiný šperk. Jenže to ani jeden nevěděli.

Yukihiro

Když vidí Die s jakým výrazem k němu přeběhne, je mu do pláče. Svým jednáním způsobil takový konec. Možná ho měl poslechnout a vykašlat se na celou jizvu. Jenže v tu dobu cítil, že je to tak správně. Asi jednal trochu sobecky, protože se chtěl ujistit, že Die s ním bude i ve chvíli, kdy bude v naprostém pořádku. Tohle je cena za to všechno. Jakmile si uvědomí, že jemu v podstatě jen setnou hlavu…. Nejhorší na tom je vědomí, že Die se na to bude muset dívat. On sám by pohled z druhé strany nesnesl, kdyby měl být na jeho místě. Není to nic ohledně jeho obvykle sebevědomého postoje, ale jen potvrzení toho, jak moc jej miluje. 

"Já vím." Broukne jako první měkce, aniž by ho přestal tisknout k sobě. Otázka ho naprosto dostane a v koutku se mu objeví další slza. Nechce ji tak moc pustit ven, aby Diemu ukázal, že bude silný, aby mohl být i on, ale nejde to. Nikdy by mu však nelhal a nehodlá to udělat ani teď. 

"Nepustí." Pošeptá mu do vlasů. Stiskne víčka k sobě a chvíli tak zůstane, než se pomalu odtáhne. Musel se dost dobře připravit na to, co se stane, až se mu podívá do tváře. 

"Můj otec není z těch, kdo by pošlapal rodinnou čest i za cenu života jeho syna. Nejsem první, má svého nástupce i dědice. Já…Vždycky jsem byl spíš černá ovce rodiny." Prozradí mu, jak to u nich vlastně funguje. 

"Nenapadlo mě, jak moc jsi cenný, ale mělo, stačí se na tebe jen podívat. Jsi nádherný a tvé nitro je ještě krásnější. Víš, myslím, že jsem tě miloval od první chvíle. Chtěl jsem udělat všechno, abys měl nádherný život. Prosil jsem ho, aby ti pomohl, ale jediné, co pro tebe nakonec udělám, je harém na vyšších místech. Nebudeš trpět hlady, ani chudobou. Ale to, co se bude dít pak... Pro Kami zabil bych každého, kdo by na tebe jen sáhl." Nakrčí obočí a v očích se mu blýskne trochu hněvu a zároveň velká dávka zoufalství. Nedokázal to, selhal v tom jediném, co od svého života vážně chtěl a tentokrát nešlo o majetky, ani podobné pitomosti. Uvědomuje si, jak moc dokázal změnit jeden jediný rok v přítomnosti někoho, na kom vám záleží. Hide měl nakonec pravdu, bylo lepší zůstat bez očí, ale mohl by zůstat s ním. Tehdy do budoucna příliš nekoukal a teď se mu to pěkně vymstilo. 

"Se západem slunce mě popraví, jako zloděje a nepřítele císaře." Pozvedne trochu bradu, aby dostál své vlastní hrdosti. 

"Mohl bych prosit o odpuštění, ale vím, že by se mi ho nedostalo. Nebudu se před nimi sklánět, to se nestane." Odmlčí se na chvíli, protože mu hodlá sdělit i tu poslední část. Vezme jeho tvář opatrně do dlaní a jen nepatrně zveden koutky ve smutném pousmání. 

"Můj největší trest ale vymyslel otec sám. Budeš se mnou do poslední chvíle. Nechci, aby ses díval." Dodá i svůj vlastní názor. Podle něj si to Die nezaslouží. I kdyby ho jen měl rád, nebude to hezká podívaná. 

"Ví, jak moc mi na tobě záleží. Bude mě mučit tím, že budu vědět, co uvidíš." Povzdechne si a krátce ho pohladí bříšky palců po tváři. 

"Nedej jim to potěšení, aby tě viděli zlomeného. Buď silný, vím, že to dokážeš. Vydobudeš si své místo na světe, já to vím a věřím ti." Prosí ho jako malý kluk, ale chce ho uchránit jen dalšímu tlaku a posměchu a ten jistě přijde. Nakloní se k němu, aby ho dlouze a velmi něžně políbil na rty. Pak se pomalu odtáhne a shlédne na destičky v jeho rukách.

"Co to je?" Zeptá se ho. Mají na sebe ještě nějaký čas, i když už ho tolik nezbývá. Vezme ho za boky, aby jej mohl lépe usadit na svůj klín. Chce ho v poslední chvíle tisknout k sobě, cítit jeho vůni, vnímat teplo jeho těla a vtiskávat si do hlavy každý jednotlivý rys Dieho tváře. Zná ji nazpaměť, a přesto si ji chce prohlížet celou tu dobu.

Die

Nepustí… Jak některé informace jeho hlava filtrovala a nepřipouštěl si je, tahle k němu dolehla s děsivou samozřejmostí. 

"Proč ne? Nestačí, aby ses vyplatil nebo tak něco? Kolik ti chtějí dát let?" Mračí se vzpurně, ale on už ví, že mu nikdo žádné roky udělovat nebude. Ví to od chvíle, co se sám dozvěděl, že měl patřit císaři. Teď už na to nikdy nedojde, ale pořád se ten zločin rovná tomu, jako by Yukihiro císaře sám napadl, i když to byl nesmysl. Ve stejný okamžik do Dieho žaludku klesne ledový kámen uvědomění, že tohle je naprostý konec. Yukihiro zemře a to velmi brzy. On sám bude muset žít, v zajetí, v područí jiných mužů, kteří s ním budou moci cokoliv nebo spáchá něco takového, aby ho taky popravili a on měl klid. 

"Zemřeme spolu." Řekne jako první a začne rukama zběsile prohledávat Yukihirovo oblečení. Pořád u sebe vozil všechny ty lahvičky a masti, některá z nich musí být jedovatá. Prostě to teď spolknou a umřou si v náručí, jen tak to může být. Jenže Yukihiro u sebe nic nemá. Všechno mu vzali a dali si doopravdy záležet. Zřejmě už měli v podobných záležitostech zkušenosti a navíc ho znali a tušili, co u sebe asi tak mívá. Na chvilku se zarazí v činnosti, protože Yuki mu vůbec nepomáhá a místo toho ho hladí po vlasech a špitá mu, jak moc krásný pro něj je. To už ztratil vůli bojovat? 

"Proč jsi jen trval na tom, abychom sem jezdili?" Snad se na něj i zlobí, ale je to jenom zoufalství. Zatne čelist, když Yuki pronese, jak těžce by snášel, že na něj sahá někdo jiný. Kdyby jen věděl, jaký odpor k tomu má Die sám. Jenže to mu nikdy neřekne, ne teď, aby s tím vědomím umíral. 

"Postarám se o sebe." Řekne mu, ale nepřestává hledat jed. Chce ho jen uklidnit. Jakmile mu Yuki řekne, kdy přesně dojde k popravě, zlomí se i on. Jeho ruce na chvíli klesnou po Yukiho těle a zachvěje se mu brada, ale nerozbrečí se. Ještě ne. Nedovede si představit, že by se někdo dotkl Yukiho krásné šíje, že by zohyzdili jeho tělo. Podobná poprava mečem byla vlastně vznešená, mnoho mužů po ní toužilo, ale jeho napadne něco docela jiného. Pro mnohé zrůdnějšího, pro něj krásnějšího a zamilovanějšího. Na chvíli si přitiskne dlaň na rty, protože si není jistý, jestli by to dokázal. Jenže nechce, aby ti venku zažívali svůj triumf, zatímco s ním budou smýkat a s Yukim vláčet v bahně, aby je ještě víc ponížili a to se jistě stane. Krátce se mu podívá do očí. Měl se u Hideho sám zařídit, ale kde by ho tohle napadlo? Vzápětí na to se Yuki dotkne jeho tváří a potvrdí mu, co si Die sám domyslel. Nedovede si představit, co by s ním udělal podobný pohled. On už má ale úplně jiný nápad. Nezlomili by tak především Yukihira. Oplatí mu vroucný polibek a pak se sám podívá do klína na destičky, na které už málem zapomněl.

"Dali mi je, aby mi připomněli, že jsem na světě sám a že o mě rodina nikdy nestála. Je to z jejich pohřbu. Nechtějí, abych je hledal, chtějí, abych se jim podvolil a děkoval jim za skvělý osud, který mi nabídli." Vysvětlí krátce. Přesune se pomalu na jeho klín. Vlastně mu ta poloha vyhovuje. Yuki se schoulí k němu, v podstatě si schová obličej do jeho náruče a tím, jak je Die výš, ho může oběma rukama pevně obejmout. Cítí jeho nos na svých prsou, jeho rty na svém předloktí. Hladí ho po vlasech a sám konejší a odhodlává se k tomu činu. Stačilo by jenom stisknout a nepustit. Zabil by ho sám, ale hrdého a nedotčeného, bez poškozeného těla, u sebe v náručí a se vší láskou. Ne jako zloděje, ne tam venku… Pak by to stihl buď sám nebo by zalhal, že si Yu něco vzal a stalo se to před jeho očima. Asi by nedokázal hrdě říct, že ho zavraždil, protože by ho nejspíš zle mučili. Nakonec je obyčejným zbabělcem. 

"Půjdu hned za tebou, souhlasíš?" Šeptne.

Yukihiro

Nedokáže mu ani odpovědět. Die přece musí vědět, jak tohle celé skončí. Je děsivé ho sledovat. Nakrčí obočí, jakmile dojde na to, že zemřou společně. Kdyby měl u sebe něco takového, navrhne to rovnou. Sám moc dobře ví, že mu všechno sebrali. Je pro něj mučením sledovat, jak se Die snaží najít cokoliv, co by jim pomohl ke smrti. Nic takového nemá. Jen zlehka zavrtí hlavou. 

"Promiň Die-chan. Nic takového se mu uchránit nepovedlo." Omluví se, protože to je další věc, kterou nedokázal zařídit. V těch nejdůležitějších aspektech svého života podivně selhává. Je to jeho trest za to, že se pokoušel změnit osud a převrátit ho na svou stranu. Jenže to se nestává. Je jen důkazem, že zahrávat si se silami přírody je hazard a konec se dal přepokládat. Povzdechne si, kdyže ho Die zeptá na věc, kterou mu původně prozrazovat nechtěl.

"Kvůli mým věcem. Mám tady něco málo odloženo a chtěl jsem to použít pro náš život. Nemuseli bychom si dělat hlavu už s ničím a chtěl jsem tě zajistit na další roky. Věděl jsem, že se něco podobného stane, Kami mi to řekli v den, kdy jsem tě uzdravil, jen jsem doufal, že to přijde mnohem později. Dělal jsem všechno proto, aby ses měl po mé smrti, co nejlépe a nikdy by už nikdy nezpochybnil to, kam patříš. Rozhodně to není harém ani pole." Pohladí ho po tváři a užívá si jeho blízkosti, která mu dodává potřebný klid. Jediné, co ho bude do poslední vteřiny trápit je to, co se s Diem stane. 

"Já vím, že ano. Jsi silný, myslím, že mnohem víc, než sám tušíš." Vidí v něm to nejlepší a taky potřebné odhodlání a sílu to celé dotáhnout do konce. 

"Nehledej nic, všechno je pryč." Pokusí se ho zastavit, už vážně nemůže vidět, jak moc se snaží. Nedám jim možnost, aby mě viděli roztřepaného z myšlenky na smrt. 

"Chtějí, abych prosil, ale to já nikdy neudělám." Pozvedne odhodlaně bradu. Nedopřeje jim to potěšení. Pak se znovu přitiskne k němu a nechá ještě naposledy víčka klesnout díky příjemnému pocitu a ne díky tomu, že umírá. Otírá se tváří o jeho tělo, konečky prstů přejíždí po kousíčcích odhalené kůže. Nejradši by si s ním užil poslední chvilku, ale na to nemají tolik času. Počítá s tím, že se brzy dveře otevřou, minimálně je přijde někdo zkontrolovat. Ani na vteřinu ho nenapadne, co se Diemu prohání hlavou. Nikdy by ho o něco podobného neprosil, protože by s tím dál musel žít. Zachránil by jeho hrdost, ale co by potom bylo s ním? Lepší nebo horší, než sledovat popravu? Sám si není jistý.

"Vážně?" Je mu líto, že ho takto trápí a nutí ho být vděčným.

"Nakopal bych je do zadku, že by si roky nesedli, kdyby se mi dostali do rukou." Zlobí se na ně, protože to nebylo fér. Die si to nevybral, to oni vybrali za něj. Pomalu k němu zvedne pohled, když se ozve hlas s větou, kterou by ani v nejmenším nečekal. Podívá se mu do očí a koutky se mu trochu pozvednout v zamilovaném pousmání.

"O tom jsem přesně mluvil a to je další věc, kterou na tobě miluji. Dokážeš nemožné Die-koi." Pomalu zvedne dlaně, aby v nich uvěznil jeho tvář a hluboce ho políbí. Trvá to dlouho, než se od jeho rtů zvládne odtáhnout.

"Udělej to, prosím. Jestli mám zemřít, chci, aby to bylo tvou rukou. To nebude trest, ale vysvobození." Ujistí ho, že si nic jiného nepřeje. Sáhne po jeho dlaních, které si přitiskne ke rtům a pak pomalu olíbá každé bříško prstu. Dává si záležet, nikam nespěchá. Jsou to poslední chvíle, kdy ho může sledovat, obdivovat a milovat.

"Přijď za mnou, pokud budeš chtít, počkám na tebe, ať to bude kdekoliv. Nás přece ani smrt nerozdělí ani čas věčnosti to nedokáže. Pokud se rozhodneš zůstat, budu na tebe dávat pozor, Die-koi. Budu tě hlídat, navždycky." Ujistí ho, že kdyby se rozhodl jinak, zlobit se nebude. Zvedne jeho dlaně ke svému krku a donutí ho, aby jej prsty pořádně sevřely. Celou dobu mu kouká do očí a zlehka se usmívá.

"Chci zemřít s pohledem do tvých očí." Pošeptá mu tichým, trochu chraplavým hlasem. Sám tiskne Dieho dlaně na svůj krk, aby bylo jasné, že mu v tom pomůže, dokud bude moci. Brzo přichází o veškerý kyslík a stejně se usmívá. Ryt formuluje tichou modlitbu, ale nevěnuje jí sobě, věnuje ji své lásce, kterou musí opustit, aby zase mohli být spolu. Jako poslední jsou slova vyznání, než jeho tělo začne slábnout. Jen silou vůle nelapá po dechu, nechce, aby ho tak viděl. Jeho rty jen dostávají jiný nádech, stejně jako jeho tvář a oči pomalu pohasínají. Ruce drží na jeho ocích, které zlehka svírá, ale stisk taky pomalu slábne.

Die

To si ty prostředky měl uložit spíš u Hideho, než tady. Možná by je Hide propil, ale vracet se sem bylo riskantní a teď se to jenom potvrdilo. Když mu ale Yuki řekne, že před rokem u Hideho mluvil s Kami, usadí se mu v žaludku pocit, že je to neochvějná pravda a už tehdy bylo tohle všechno předurčeno. Kdekdo by si mohl myslet, že se zbláznili, když věří podobným věcem, ale on ví, co viděl. Viděl přízraky na stěnách Hideho domu, viděl, jak jeho jizva zmizela doslova před očima a taky si najednou dobře vzpomíná na to, jak se Yuki probudil unavený vedle něho. Tehdy tomu nevěnoval pozornost, protože byli po dlouhé cestě, ale teď si začíná uvědomovat, že musel prožít něco podobného jako on sám. +Čím zaplatíš? Očima…?+ Nějak takhle to Hide říkal. Teď už Die ví, čím Yuki platil, ale proč? Pro Kami proč? Kvůli nějaké pitomého Dieho volbě? Kvůli jizvě na noze, na které nikomu nezáleželo, když byli spolu? Připadá mu to celé naprosto neskutečné. Smutně se pousměje, když mu Yu slibuje, jak by zatočil s těmi, kdo by chtěli Die pokořit. On ví, že by to doopravdy udělal. Kdyby mu dali možnost utéct z klece, rozpoutali by jistě něco strašného a Die by to teď moc chtěl vidět. Nechává ho, aby se mazlil s jeho kůží, sám ho hladí a oplácí mu něžnosti a hlavu má plnou myšlenek. Myšlenek na jejich společnou smrt. Kdyby tady byl alespoň nějaký kámen, sám si tu hlavu rozbije, ale tady není prostě vůbec nic. Yuki vzápětí pochopí jeho slova, ale po pravdě nečekal, že bude souhlasit. Myslel si, že bude odmítat, aby měl Die na rukou jeho krev, ale to se nestane a Die je za to opravdu rád. Kdyby celým srdcem nevěřil, že je to tak správné, nikdy by mu to nenabízel. Stejně tak by si nikdy nemyslel, že přijde den, kdy bude muset svýma rukama zavraždit někoho, koho hluboce miluje. Netuší, jaký úkol mu Kami ještě dali, že tohle musí snést, ale možná byl v minulém životě někým opravdu hrozným a teď jenom prochází svým trestem. Dívá se do jeho očí i tváře, když mu Yuki olíbává prsty, zapomíná na svět tam venku i nějaký čas, pouze se vnitřně odhodlává k tomu kroku. Po tvářích se mu svezou první slzy, ale jeho myšlení je pořád jasné. 

"Nerozhodnu." Řekne mu. Museli by ho přinutit, ale podle něj nepřijdou včas. 

"Chci být s tebou." Řekne mu. S tím pohledem nepočítal. Myslel si, že ho k sobě přivine, ale Yu mu do všech plánů vždycky hodil vidle. Dokonce i teď. Musí se tomu zoufale zasmát, zatímco ho nechává, aby si pokládal Dieho prsty na hrdlo. Je to Yuki, kdo stiskne jako první, Die sebou trhne, ale ač je to divné a šílené, nezaváhá. 

"Moc tě miluju. Jako nikdy nikoho. Děkuji ti za všechno. Počkej na mě, jenom malou chvíli, má lásko." Řekne mu honem, zatímco se mu jeho tvář rozmázává přívalem slz. Ani na chvíli nezačne panikařit a pokoušet se to vzdát. Zesílí vlastní stisk, oplácí mu pohled do očí a pořád dokola mu šeptá, jak velmi ho miluje. Jakmile začne Yuki trochu vláčnět a jeho tvář nabere příliš sytě rudou barvu, ví, že to nesnese. Jeho oči by se překrvily a to vidět nemůže. Honem přehmátne, přitiskne si jeho obličej na prsa jako by konejšil hysterické dítě a svírá ho tak dlouho, dokud mu nedojde, že už necítí žádný odpor. Ještě dlouho se kolébá s ním v náručí a tiše pláče, než ho velmi opatrně položí na záda do prachu sklepa. Pečlivě zkontroluje, že doopravdy nedýchá, že jenom není v nějakém hlubokém bezvědomí. Upraví jeho vlasy i oblečení, všechno, jak nejpečlivěji dokáže. Tím, že ho nakonec neuškrtil, ale zadusil, je jeho tvář stejná jako dřív, jenom bledší. Jako by jenom spal. Jediné, co může udělat on sám, je praštit hlavou o kamennou stěnu, nic ho nenapadá. Jenže než cokoliv vymyslí, dveře sklepa se otevřou…

"Co je to?" Ozve se pyšný hlas, který v sobě nenese ani stopu ničeho. Žádná emoce, žádný zájem, jako by v tomto těle nesídlil žádný duch. Ustrašený chlapec naproti Die nikdy nikoho podobného neviděl, ale jediné, co si přeje, je být od něj co nejdál. 

"Posílá to nejvyšší správce, pane." Řekne, odloží věci, hluboce se ukloní a prostě uteče dřív, než ho Die propustí. Die o balíček chvíli nejeví zájem, ale pak ho cosi vnitřně pohne směrem k němu. Je dost velký, uvnitř je snad truhla nebo co a jakmile uvidí podivný červeně vyšívaný šátek, do kterého je zabalená, začne mu cosi docházet. Honem ho rozmotá, přivoní si a tu vůni ihned pozná. 

"Hide-san…" Zašeptá tiše. Je to přesně rok, co mu Yukihiro zemřel v náručí a jeho odvedli do tohoto harému. Je to přesně rok, co žil jako vysoce postavená konkubína a o své místo vládce harému tvrdě bojoval s klukem jménem Kamijo. Jednoho dne snad měli patřit korunnímu princi, ale ten byl ještě moc mladý na to aby tušil, na co má tu věc v klíně. Die z vraždy nikdy neobvinili. Použil tu výmluvu, co si vymyslel prve. Že to Yuki udělal sám nějakým svým jedem. Die si nestačil ublížit a jakmile si pro něj došli, už k tomu neměl ani příležitost. Žádné veřejné hanobení těla se však nekonalo. Yukihirův otec si ho vyzvedl a odnesl s sebou, ale co Die stačil spatřit, tak důstojně. Na něj už se nikdo ani nepodíval a vrátili ho jeho původnímu osudu. Z jeho bývalého života nezůstalo nic. Jenom destičky po rodině a k nim přibyla i jedna se jménem Yukihiro. Opatroval je pečlivě, ale svou lásku zamkl ve svém srdci a přísahal si, že o ní nikdy nikomu neřekne. Nikdy se nikdo nedozví, že Yuki existoval, co pro něj udělal, ani jak velmi ho Die miloval. Die zapomněl všechno, co viděl venku a ve městě, zapomněl, že kdy jezdil na koni a jak mu to šlo, nikdy však nezapomněl na něj. Zamkl ho ve svém srdci jako nejstřeženější poklad. Možná… možná se ještě někdy potkají. Až Die splní, co mu teď Kami uložili… Miloval ho tak jako nikdy nikoho a všechny city i emoce zemřeli společně s ním. Dieho vlastníma rukama. I kdyby někdy někomu ještě musel patřit, Yuki bude jenom jeho. Navždycky. Dokud nezemře a nevezme si ho s sebou do hrobu. Otevře truhlu. Na vrcholku nevyčíslitelné hromádky zlata, drahokamů a dalších cenností sedí napsaný lísteček. Znaky jsou rozházené a podivné. Nepsal to Yu. Jsou od Hideho. Die se zachvěje spodní ret. Měli za ním tehdy jet. Myslel si, že Hide zapomněl nebo je mu to jedno… proč se ozval až nyní? Je mu za to ale velmi vděčný.

Jeho tělo nakonec pohřbili v rodinné hrobce. Myslím, že jsi nakonec vyléčil jejich zášť. To je první úkol, Die-chan. Ještě máš dva před sebou. První jméno už znáš, ještě druhé a třetí. Až je zachráníš, budete oba volní. Tohle jsou úspory, které pro vás Yukihiro šetřil a které se mi podařilo získat. Odnáším je tobě jako to jediné, co po něm zbylo a co ti náleží. Život je jako mávnutí motýlích křídel. Jednou myšlenkou dáme do pohybu věci, o kterých se nám ani nesnilo. Yukihiro umožnil něco neskutečného, když tě zachránil. Protože ty zase zachráníš někoho dalšího a ten zase někoho a kdo ví, možná díky tomu nepadne ani mocná říše. Yuki si myslel, že všechno zničil, ale kdyby jen věděl… Kdybyste oba věděli… Nemohu ti říct, jestli se ještě někdy uvidíme, ale přeji ti štěstí. A štěstí čarodějnice není málo. 

P.S. Nešikanuj je tak… ještě přidej.! 

Die nerozumí všem slovům, které mu Hide píše. Vypadá to jako nějaká věštba a jeho v první chvíli rozčílí, že nemůže říkat věci na rovinu. Nechce nikoho zachraňovat, říše je mu ukradená a jediné, co ho těší je, že někde tam venku je přítel a že Yuki nakonec položil život možná za něco daleko většího. I toto psaní si velmi pečlivě uschová. Díky Yukiho prostředkům bude jeho život tady opravdu v luxusu. Jenže je v kleci. V pasti. A nevypadá to, že by z ní vedla cesta ven… Honem přejde k oknu, ale vidí z něj velmi málo. Kudy Hide přišel? Je ještě tam venku? Kdyby ho mohl alespoň zahlédnout. Kousek té rudé… Nic tam ale není.

Miluji tě, Yu-koi… Nikdy nezapomenu… Ostatní ale ano… Moje srdce je tato truhla… Dávám do ní tebe, nás… Sayonara…