Yukihiro
Uběhl na den přesně rok, od chvíle, kdy s Die odešli do Hideho. Yu měl zvláštní pocit, když se s ním loučil. Jak kdyby v jeho zvláštních očích viděl něco, co tam dřív nebylo. Snad i smutek a tušil, čemu to patří. Za celou tu dobu se ani slůvkem nezmínil, co jako proti cenu za vyléčení Die zaplatil. Nikdy si nepomyslel, jak se s jedinou osobou může jeho život změnit. Peněz měl dost, aby mohli prvních pár týdnu jen navštěvovat jeho oblíbená místa po cestě do jeho domova. Vzal ho do čajoven, ukázal mu trhy a obchůdky, které sám vyhledával. Objevil v sobě novou stránku, která ráda ukazovala Die svět, který zatím neměl možnost poznat. Na veřejnosti se chovali tak, jak museli, ale jakmile se zavřely posuvné dveře, byli tu jen pro sebe a byli si rovni. Upřímně už si nedokázal představit život bez něj. Miloval ho nadevšechno a dával mu to patřičně najevo. Die se naučil skvěle jezdit na koni a pro Yukiho byl pohled na něj něco neskutečného. Zdolali společně spoustu kilometrů a nic z jeho zamilovanosti neopadlo. Jakoby se po těch letech pod vodou vynořil a pořádně nadechl. Podvědomě tušil, že jednou ten den přijde, kdy si kami vezmou, co jim dluží a snažil se podle toho zařídit. Pokud se to stane, nesnesl by, kdyby Die nebyl zajištěný. Odkládal vydělané peníze a v tu nejlepší dobu mu je hodlal předat. Pak už by Die nemusel nikdy skončit v harému nebo na podobném místě. Vždycky snil o tom, že po něm zůstane nějaké odkaz, teď už ví, že to nejlepší, co může udělat, je se o něj postarat do budoucna. Die mu vracel jeho starost svými poznámkami a přesně tím trápením, na které se těšil. Nikdy nezapomene na chvíli, kdy se kolem něj procházel jen tak a provokoval ho svými pohyby, dokud ho Yu neprosil, aby k němu přišel. Vždycky říkal, že na cestách se cítí svobodný, teď už věděl, že nejvíc svobodný a šťastný se cítí jedině s ním. "Ty a tvůj kůň jste úplně stejní, když se vám nechce, nehne s vámi nikdo, Die-koi." Prohodí přes své rameno a upřímně se pousměje.
"Tak pojeď, už jsme skoro tam, už jen přejedeme ten les." Pohodí hlavou dopředu. Rozhodl se ho vzít na místo, kde vyrůstal. Ne, nemusel nutně vidět svou vlastní rodinu, ale potřeboval si vzít pár svých věcí, které hodlala přidat k tomu, co Die jednou dostane. Zdrží svého koně, aby na něj počkal, a pak se trochu nakloní v sedle, vezme ho za bradu a přitáhne si ho jemně k polibku.
"Už se nemůžu dočkat jejich výrazu." Pošeptá mu škodolibě. Před očima má kyselé obličeje své rodiny, když si sebou přivede někoho jako je Die a nezmění své stanovisko. Totiž to, že se rozhodně ženit nebude a plnit rodinnou vůli už vůbec ne. Vážně se na to začíná těšit, uměl být dost škodolibý, když na to přišlo. Projedou lesem, kde už je příjemný cesta, rozhodně nic podobného, jako když jeli k Hidemu. Když se vynoří z lesa, spojí se s takovou menší společností, které cestuje z druhé strany a míří do toho samého města. Pozdraví je uctivě a zjistí, že mezi nimi je i jeden z Yukiho známých. Připojí se tedy k nim. Všechno jde hladce, dokud všichni nezastaví a z jednoho z povozů vystoupí zámožný muž. Yuki mu nevěnuje pozornost, dokud se mu do hlavy neprobojuje jeho hlas.
"Tak tady je ten zloděj. Chyťte oba dva." Nařídí svým mužům, kterých je kolem dost a dost. Yu se začne rozhlížet kolem, kde kdo je, než mu dojde, že to on je ten zloděj.
"Ukradl toho kluka přímo od mého domu." Obviní ho vzápětí. Yu postaví koně proti strážím a vytáhne svůj meč, aby se začal bránit.
"Nikoho jsem neukradl, s někým si ho pleteš. Nevidíš, že jedeme z druhé strany?" Snaží se vymluvit, ale nevypadá to, že se to setká s úspěchem.
"Odvolej své muže, probereme to u stolu mé rodiny." Zkouší se s ním domluvit, ale něco mu našeptává, že je to marné. Tady je jeho cena za Dieho uzdravení a že si kami dali na čas.
Die
"Říkám, že chci dolů!" Křikne za ním ještě, ale není mu to k ničemu, ostatně jako vždycky. Za ten rok společného života Die malinko vyspěl, ale pořád to ještě nebylo všechno. Hodně se zocelil, naučil se na koni a taky přežít spaní v lese, ale nejvíc se mu stejně líbilo ve městech a čajovnách a na tržištích. Stal se houževnatějším, paličatějším a zamilovanějším. Les před očima nevidí rád. Nikdy nezapomněl na Hideho les a na to, co se v něm dělo. Od té doby nemá lesy moc rád, ale po Hidem se mu stýská a už se bavili o tom, že až vyřeší tuto záležitost, zajedou za ním. Byl to rok. Možná dokonce přesně rok a oni se tam ani jednou neukázali. Dokonce i jemu už to přijde hrozné a to je vážně co říct. Když vidí, že na něj Yuki čeká a je až u okraje lesa, konečně koně pobídne, ale dojede ho tím nejlínějším tempem, které existuje. I pěšky by to bylo rychlejší. Nechá se políbit a dokonce se usměje, ale stejně je z jeho výrazu jasné, že on z návštěvy jeho rodiny zase tak velkou radost nemá. Má z nich upřímně strach a navíc jim stejně nemohou říct pravdu. Měl by být stejně škodolibý jako Yu, ale nějak mu to dneska nejde. Nechce, aby to na něm bylo poznat, ale je prostě nervózní. Jakmile se na druhé straně lesa připojí k dalším cestujícím, Die na chvíli zapomene a v hovoru z něj všechno spadne. Kdysi neměl společnost rád a na všechny se mračil, ale naučil se být trochu příjemnější, i když stejně jako Yuki, měl i on docela tvrdý pohled. Taková předstíraná srdečnost, hlavně ne nic opravdového. Někteří z nich jdou pěšky, takže jedou pomalu, ale když je zcela zastaví povoz, roztažený přes cestu, Die otráveně mlaskne. Nevidí moc dopředu, ale někdo tam vystupuje, jsou tam nějací ozbrojenci a něco se tam řeší. Že by prohlídka zboží nějakého kupce? Jakmile i on zaslechne slovo zloděj, projede jím nepříjemné zamrazení. Zřejmě ve městě někdo kradl a teď ho na cestě hledají. Obvinit by mohli kohokoliv, když se spletou. Die tohle nikdy neměl rád. Vymění si s Yukim pohled, jestli by neměli otočit koně a odjet, ale strhli by na sebe všechnu pozornost a tím spíš by vypadali jako ti vinní. Trvá mu to vážně dlouho, než mu dojde, že ten chlap mluví přímo o nich. Ještě déle mu trvá, než si spojí v hlavě, že by ho mohla dohnat jeho minulost. Myslel si, že na něj dávno zapomněli, že už nemůže existovat nikdo, kdo by si pamatoval, jak vůbec vypadal. Natož aby mu záleželo na tom, kde Die je a co se s ním stalo. Jakmile Yuki tasí meč, v jeho očích se objeví nefalšovaný strach. O sebe, o něj, o to, aby ho nenapadli, že mává mečem proti někomu důležitému. Jeho kůň neklidně zatancuje a odráží tak Dieho vnitřní rozpoložení. Ti muži vyrazí přímo k nim, odmítají Yukiho dialog, nijak na něj v podstatě nereagují a je jich vážně hodně.
"Yu-koi, co budeme dělat?" Ptá se ho, protože on bojovat neumí a i kdyby uměl, na tuhle přesilu prostě nemají. Jediné, co mohou, je kopnout koně do slabin, ale on to bez něj prostě neudělá. Nikdy by ho tady nenechal. Teď se projeví jeho loajalita. Kdysi by mu byl každý ukradený, šlo by mu jen o sebe, ale ne v Yukiho případě. Pro něj i zemře.
"Tak Yuki!" Už na něj křikne, aby nějak rozhodl.
Yukihiro
Situace kolem nich houstne. Yu přemýšlí, jak z toho nejlépe ven. Vypadá to, že jeho slova stačit nebudou, i kdyby se bránil sebe víc. Napadne ho jen jeden způsob a to je to, že společně neutečou. Má u sebe dost, aby mohli spokojeně žít dlouho a nemuseli se příliš ohlížet. Vezme nějakou práci a budou se mít dobře, jen domů se nikdy už nevrátí, ale to je to poslední, co mu vadí. Ohlédne se přes rameno na Die, a když vidí jeho ohled, sevře se mu hrdlo. Má strach, co se stane, ale to on sám taky. Moc by ho chtěl nějak uklidnit, že se nic neděje a že všechno bud v pořádku, jenže by lhal a to nedělá. Trvá to několik vteřin, když vrátí pohled k mužům, kteří se k nim blíží a pak ho vyruší hlas Die, který na něj zakřičí."Jedeme." Křikne na něj zpátky, ale sotva stačí otočit koně, už jsou i za nimi. Začíná být čím dál víc přesvědčený, že tohle je splátka jeho dluhu. Byla to obrovská náhoda, že narazili právě na ně a že si pamatují, kdo je Die. Vůbec se mu nelíbí, jakým směrem se to stáčí. Byl přesvědčený o tom, že o život přijde úplně jiným způsobem. Nějakou náhodou a rychle, ale to se stát nemá. Taky se s tím ale tak jednoduše smířit nechce. Přesto všechno odhodí meč na zem a zvedne ruce nad hlavu.
"Nikoho jsem neukradl." Brání se dál slovně.
"Žádám spravedlnost pro sebe, ve městě to rozsoudí podle práva." Hraje o čas, který by tady a teď neměl. Když je odvedou o města, třeba vymyslí, jak se z toho celého vykroutit.
"Nemám čas na nějaké prodlužování. Jsi zloděj, ukradl jsi mé zboží, zasloužíš si smrt." Ozve se starší muž rázně a už dává pokyn svým strážím, aby to rovnou vykonali. Yu nakrčí obočí a už to vypadá, že z toho koně vážně seskočí a bude se bránit, když se u nich objeví hlídka z města. Yukihira samozřejmě znají a jeho rodina je dost vážená, aby ho mohli bránit.
"Pane, je všechno v pořádku?" Ptají se ho, když se dostanou do kruhu.
"Váš pán mě okradl. Chci, aby za to zaplatil." Yu se jen ušklíbne a dlouze se nadechne.
"Pokud je to tak, stanu před soudem, který rozhodne." Pozvedne hlavu, aby bylo jasné, že pokud nesouhlasí, dojde na boj a jejich šance jsou teď mnohem vyšší.
"Dobře, souhlasím s tím, ale pojedeš jako můj vězeň. Nebudu riskovat, že utečeš." Není to dobré, ale Yu získal trochu víc času. Hlídka z města vypadá zmateně a pořád čeká na Yukihirovy rozkazy, ten jim jen kývne hlavou a rukou jim pokyne, aby hlídali Die. Pořád jsou jeho myšlenky prioritně u něj. Celé procesí pomalu míří do města, které už není daleko. Yu jede v obležení stráží. I přesto jede s hlavou hrdě vztyčenou a nedává na sobě znát, jak moc je naštvaný a jak moc by mohl být ponížený. Najednou ale ví, že tohle je konec jeho cesty. +Ještě jsem se měl zastavit, Hide-kun.+ Povzdechne si v duchu a pak zase přemýšlí o Die. Pořád doufal, že stačí zařídit, aby se měl po zbytek života dobře, teď to ale vypadá, že ani tohle předsevzetí nesplní. Když dorazí před dům jeho rodičů, dojde na další domlouvání, a když vidí tvrdý výraz jeho otce, jemu jasné, že se jeho pomoci nedočká. Tak to bylo vždycky.
"Zavřete ho, dokud se nerozhodne." Zní tvrdý hlas jeho otce. Yu se mu dívá upřeně do očí a ani jeden z nich neuhne. Možná trochu doufal, že se mu pokusí pomoci, ale to se vážně spletl. Už už by ho stráže odvedli, když zasáhne Dieho bývalý majitel.
"To bude trvat dlouho, chci, aby zaplatil hned. Je to váš syn, můžete rozhodnout rovnou. Máme tu obchodovat, pokud se to bude protahovat, z obchodů sejde." Stojí si na svém. Yukihirův otec už se otáčel k odchodu, když se zarazí a ohlédne. Je znát, že přemýšlí a ticho se protahuje.
Die
Konečně! I Die trhne otěžemi a kopne koně do slabin, ale za nimi je doslova hradba lidských těl. Kde se tady všichni vzali? Poskakuje pohledem mezi jednotlivými obličeji, ale nikdo nevypadá, že by je pustil. Mohl by popohnat koně skrze ně, zkusit je přejet nebo přeskočit, ale spíš by mu podťali nohy a jeho stejně skolili. O nic takového se nepokouší ani Yuki. Oběma je jasné, že je to beznadějné. "Nevrátím se tam." Zamumlá Die tak, že ho může slyšet jen Yu, i když to říká spíš sobě. Yukihiro upustí meče do prachu na zemi a Die by se plácl dlaní do čela. Není si jistý, že se mu chce umírat, že by měl dost odvahy na to, aby se do nich pustili a hrdinně zemřeli ruku v ruce, ale má nepříjemný pocit, že jakmile je jednou odvedou do města, už se odtamtud nikdy nedostanou. Očima ho zaprosí, aby to nedělal, i když už to v podstatě udělal.
"Nejsem ničí zboží a tebe jsem nikdy neviděl!" Zasáhne do toho Die, protože mu obličej toho tlustého chlapa, co tady tak vykřikuje, vůbec nic neříká. Patřil harému, ne nějakému kupci. Kdysi ho odvedli rovnou tam a on si pamatuje, jak vypadali. Tohle nebyl ani nikdo ze správců. Možná mohl být šéfem těch, co ho harému prodali, ale stejně mu už nepatřil. Patřil tak maximálně tomu harému. Jakmile se objeví hlídka, Die se toho hned chytí.
"Tenhle muž obviňuje mého pána z krádeže a navíc ještě mojí svobodné osoby. Nevím, jakým právem na mě ukazuje jako na nějakého otroka. Dokonce tu chce páchat vraždu přímo na cestě!" Jeho slova jsou ostrá a povýšená a je vidět, že stráž jim věnuje pozornost, ale stejně tak Die nedomýšlí, že Yukihiro je maličko známá překupnická firma a všichni v okolí vědí, že s lidmi často obchoduje. Nejspíš by ho nikdo nevinil z krádeže otroků, spíš z toho, že zajímá svobodné kluky a pak s nimi kšeftuje, ale pokud to někdo věrohodný bude tvrdit, názor na Yukiho se všem může snadno změnit. Yukihiro nasadí nová povýšená ramena a Die po něm vrhne dalším nevěřícným pohledem. O jakém soudu to tady mluví, krucinál? Co když Die někdo z nich poznal? Co když přivedou někoho, kdo se o něj v harému staral, kdo pozná jeho tvář, stejně jako Die bude vědět, že ho nezachrání, když bude křičet, že není tím, za koho ho mají? Prodají ho zpět a Yuki bude rád, když schytá nějaký menší trest. Co když si ho cenili tak moc jako Yu a budou ho chtít trestat víc? Die netuší, kam ho měli stěhovat, ale co když to bylo někam opravdu vysoko a teď se Yukimu pomstí? Kromě toho, on skončí jako nějaká podřadná coura. Tím si je jistý… Yukihiro to chce všechno riskovat. Podle Die by se stráž nechala nalomit, ale místo toho ho obestoupí ze všech stran, částečně jako ochranka, částečně jako věznitelé. Najednou město vypadá jako to nejhorší místo na světě, kde chcete zrovna být. Nejedou přímo do centra, ale někam bokem, do nějaké luxusní čtvrti. Die podobné domy nikdy neviděl a podle oblečení čumilů podél cest je jasné, že tohle je samá lepší společnost. Teprve po dlouhé době a mnoha slovech mu dojde, že jsou před domem Yukihirovy rodiny a že nejspíš mluví přímo s jeho otcem. Die na něj užasle hledí, když vidí jeho tvrdý pohled. Nesouhlasný pohled. Pohled někoho, komu je osud jeho vlastního dítěte dost ukradený. Proč se sem kdy vraceli? Co je tenhle chlap zač? Najednou se začne hroutit všechno, čemu vedle Yukiho začal věřit. Celá ta pohádka o tom, že by mohli být svobodní a skutečně šťastní, se najednou stává otřesnou hříčkou plnou nového utrpení a svět jenom dostojí tomu, že na něm nic hezkého nikdy existovat nebude. Die nešťastně zavrtí hlavou a cítí, že už teď je na pokraji zhroucení a úplného zlomení. A to se ještě nic neděje. Nikdy necítil takový strach. Strach o někoho, koho milujete. Slova o tom, že mají Yukihira někam zavřít, skoro neslyší. Tak cizí a vzdálená mu připadají. Ale rozhodně by nečekal, že ten tlusťoch bude naléhat, aby ho potrestali hned. Co chce pro kami dělat??? Die zvedne oči. Ještě pořád sedí na koni. Oni oba. Jeho mozku ještě nedochází, že je chtějí rozdělit, to přijde za okamžik.
Yukihiro
"Odveďte ho a jeho taky." Kývne jen hlavou. Yukihira stáhnout z koně a v tu chvíli se v něm zvedne vlna vzdoru. Nemá nejmenší šanci se odtud dostat a stejně uštědří několik strážím pár ran pěstí. Jenže sám taky schytá několik a za chvíli už jim visí v rukách a dovádějí ho pryč, stejně jako Die. Jen každého na jinou stranu. Jeho pohled patří jen jemu, nic ani nikoho jiného už vidět nechce. Počká, až se na něj podívá taky a jen zformuluje rty vyznání, aby věděl, že to tak vždycky bude. Rád by s ním ještě mluvil, ale má pocit, že se to nestane. Po jeho tváři, na které je krev, steče osamělá slza. Poprvé v životě byl opravdu zamilovaný, udělal by kvůli němu úplně všechno a nakonec díky své snaze zemře. Jenže je osoba, za kterou stojí za to zemřít, to už ví dávno. Skončí v jedné z místností ve sklepě. Zná ji, když byl malý, schovával se tu bratrovi a pak ho strašil. Kde jsou ty roky, kdy bylo ještě všechno v pořádku? Nemá smysl vzpomínat na věci, které byly dávno předtím. Sedí opřený o zeď a vzpomíná na poslední rok. Ten byl nejdůležitější. Když se dveře otevřou, spatří v nich svého otce. Jeho pohled je stejně přísný a nekompromisní, jako byl vždycky.
"Přišel ses rozloučit před tím, než mě necháš popravit?" Zní ledově, ale z jeho hlasu není slyšet strach. Nebojí se smrti, bojí se jen o Die a jeho život.
"Ne, přišel jsem se zeptat na poslední přání." Prohodí starý muž a Yu jen pozvedne obočí, tohle vážně nečekal.
"Mám jedno a vlastně dvě." Ozve se Yu, byl by hlupák, který to nezkusil.
"Jaké?" Je na jeho otci znát, že čeká milost.
"Budoucnost pro Die, žádný špinavý pajzl ani nic podobného. Máš tu moc ho poslat na lepší místo. Udělej to." Propaluje ho pohledem.
"Půjde do harému, s tím nic neudělám, ale můžu mu vybrat něco lepšího. Dostanu ho, jako cenu za tebe, ale tady ho nechci. Díky němu je naše rodina zostuzena. Ale je-li to tvé přání…" Yu kývne, že s tím souhlasí. Udělal by maximum, ale jeho otec je zdá se rozhodnutý. Yu je překvapený, když se ho zeptá na to druhé.
"Je to spíš prosba." Sklopí snad poprvé v životě pohled.
"Chtěl bych s ním mluvit, rozloučit se." Pomalu oči zvedne a vidí jasný nesouhlas ve tváři toho, který ho vychoval.
"Pokud tolik toužíš, aby tvá hanba byla ještě větší, budiž. Nechám ho přivést, může tu s tebou být až do západu slunce. Pak tě popraví." Souhlasí s ním jeho otec, než se otočí k odchodu. Ve dveřích se ještě ohlédne a v očích mu zaplane cosi zvráceného.
"A pak se na tebe může dívat, ať vidí, co ti způsobil. Chtěl jsi být s ním, tak ať si společné chvíle užijete do konce." Yu se po jeho slovech začne drápat na nohy a v tu chvíli by ho nejradši zabil, jenže dveře se mu před nosem zavřou a on podél nich sjede na zem. Složí hlavu do dlaní a na pár dlouhých minut ho přemůže pláč. Neměl to po něm chtít, teď tím bude mučit Die, ale prostě ho chtěl vidět. Rychle se dá dohromady, protože neví, kdy by se mohl objevit a nechce před ním ukázat svou slabost. Stejně má obavy, že to nevydrží. Když se dveře znovu otevřou, sedí naproti nim.
"Die-koi." Vzhlédne k němu, ale má pocit, že ten pohled dlouho nesnese.
"Je mi to líto."
Žádné komentáře:
Okomentovat