Kai x Hitomi - Už tě nikdy neopustím, slibuju. - část 3.

(u řeky)

Hitomi

Jen krátce kývne hlavou. Věděla, co se děje o kousek dál a že se tam nežije zrovna dobře. Nebylo to jako tady, kde si lidé našli obživu realitně snadno. Takových míst, kde se narodil Kai bylo po celé zemi hodně a nešlo jim pomoct všem. Nemůže a ani jej nechce odsuzovat za život, který vedl. Copak měli na výběr? Umřít nebo jít bojovat a co potom? Dopadnou všichni takto? Starala se o ostatní, nikdy jí lidské osudy nebyly lhostejné a teď to uvnitř sebe dost znatelně cítí. Je mu hodně blízko, v jejích očích sedí starost nejen o něj, ale i o ostatní. Shin i Tai se starali o lidi, byla tak vychována a dělá to ráda. Teď momentálně by chtěla pomoci jemu, ale neví jak. Možná kdyby mu sehnala jiné oblečení, pomohla mu trochu utlumit jeho přízvuk…Šlo by to vůbec? Rozhodně by to chtělo čas, který by tomu museli věnovat, ale pak by nebyl problém mu najít práci ve městě. Očividně měl sílu a to by dokázali zužitkovat. Koutky jí povyskočí a podívá se na něj, když z něj vypadne tahle větička. Ano, to je jí jasné, že kdyby se umyl, bude ještě hezčí. Už teď se nedokázala příliš držet dál a zvládla nevnímat jeho slepené vlasy ani oblečení a to jen stačilo, aby se usmál. To mu ale říkat nebude, neví, co by si pak o ní myslel. Ale možná by mu tím zlepšila náladu? Ne to asi ne. 

"V tom máš pravdu, byl to asi špatný příklad. Přesto si myslím, že to není jen tvá vina, jak si myslíš." Podívá se na něj znovu. 

"Nenutil jsi nikoho nic podobného dělat. Všichni věděli, co za riziko to nese a pokud ne…Tak nepřemýšleli vůbec. Ale už to necháme být hm..." Pokusí se tohle téma opustit, Kai se s tím bude muset asi nějakou dobu srovnat. To nepřejde ze dne na den a vlastně to i chápe. Usměje se na něj upřímně, když jí poděkuje. 

"Nemáš vůbec za co děkovat." Ujistí ho. 

"Zítra ti pomůžu se umýt a přivezu ti čisté věci. Možná víc kousků, tyhle bych spálila. Jestli je tady někdo uvidí, budeš mít problém." Začne s těmi praktickými věcmi, aby odvedl pozornost od těch ostatních, které má v hlavě. Natáhne se ke svým věcem, kde si k sobě přitáhne kožený vak a zašmátrá v něm. Trochu to cinkne, jsou tam různé lahvičky.

"Vypadám teď trochu jako babka kořenářka co?" Zasměje se sama sobě a po očku se podívá na Kaie, jestli t mělo úspěch nebo vůbec.

"Přivezu ti i polévku a ránu převážeme." Povídá dál a nakonec po celé věčnosti vyloví delší nůž, schovaný v pouzdře. Čepel je zdobená, je znát, že nestála zrovna málo. Dostala ji od Toshiyi k narozeninám. Ostatní jí nabádali, aby si dávala v lese pozor, on jí dal prostředek k tomu, aby se mohla bránit. 

"Na, vezmi si ji. Když budeš udržovat oheň, měly by se ti všechny šelmy vyhnout, ale to nikdy není jisté. Moc se mi tě tu nechce nechávat samotného v takovém stavu, ale asi je to lepší, než vůbec nic." Zaloví ve vaku ještě jednou a vytáhne drobounkou lahvičku, se kterou vstane. Beze slova začne přecházet v okruhu asi dvou metrů od ohně a kapat tekutinu kolem. Když se ohlédne na Kaie a nejspíš dojde na nechápavý pohled, usměje se.

"Nečichej k tomu. Na většinu predátorů to celkem platí, ale nikdy to není stoprocentní. Smrdí to vážně hrozně." Nakrčí nos, protože už to začíná trochu cítit. Být to někde v uzavřeném prostoru, tak asi odpadnou oba.

"Romantika místo svíček." Zavtipkuje ještě trochu, než se k němu pomalu vrátí, sáhne pro jeden kousek masa, který zbyl po ní a podá mu ho. 

"Jen jez, potřebuješ to mnohem víc, než já." Usměje se mile, než se opře o kámen a podívá se na chvíli mezi koruny stromů na jasnou oblohu. Pořád jí ale jedna myšlenka nedá spát. 

"Co kdybych ti pomohla najít práci ve městě?" Vypálí na něj zničehonic. Pokud jí něco viselo v hlavě, nedokázala to dlouho držet uvnitř. 

"Jen bychom museli vymyslet hodně dobrý příběh, který by vysvětlil tvůj přízvuk." Začne nad tím do hloubky přemýšlet.

Kai

Pouze na její slova přikývne, protože kdyby se v nich měl probírat ještě chvíli, doopravdy by se rozplakal a to před ní prostě nechce. Potřebuje být alespoň trochu chlap. Alespoň nějakou svou malou částí. Možná by to ženě připadalo nepochopitelné, ale na tom nezáleželo, bylo to jeho nitro a jeho hrdost a tvář. „Neměla by sis se mnou dělat další starosti.“ Řekne jí a jeho hlas zní najednou trochu dutě. Doléhá na něj vyčerpání a všechno, co se stalo. Zároveň ale ví, že když ji odmítne, jeho šance na přežití se dramaticky sníží. Jenom nechce, aby na sebe sama vzala nějaké riziko a upoutala něčí pozornost. To už by asi vážně nesnesl a nepřežil. Možná by se ráno zvládl umýt sám? Přece ji nenechá, aby se s ním namáhala víc, než je nutné. Rozhodně se o to pokusí. Kdyby mu hrozilo utonutí, slíbí si, že toho nechá. Od samého začátku se mu nechce zemřít, ale teď už vůbec ne. Přece to nevzdá ve chvíli, kdy do něj někdo vkládá takové úsilí? Navíc se mu Hitomi líbí, i když to navždycky zůstane jenom takové platonické. Bude mít hezké vzpomínky, alespoň některé. +Kdo by si pomyslel, že vypalování rány bude to nejhezčí, co zažiju.+ Pomyslí si a trochu tím pobaví alespoň sám sebe, ale jeho tvář je teď skrytá za spadanými vlasy a stejně tak jeho úsměv. Podívá se na ni ve chvíli, kdy o sobě Hitomi promluví jako o babce kořenářce. 

"Nene, jenom jako babka. Kořenářka ne." Řekne jí v duchu malého popichování, i když je to pravda přesně naopak a usměje se. Už stačil pochopit, že na podobný humor by mohla být stavěná na rozdíl od velké většiny ostatních lidí. Myšlenky na polévku a především její zítřejší přítomnost mu zase zvednou koutky nahoru a konečně trochu s chutí přikývne. Ten černý mrak je pryč, ale nepochybně se vrátí hned, jak tady zůstane sám. Bude si tím smiřováním se sebou muset projít tak jako tak. Udiveně se podívá na dýku, která se objeví v jeho klíně. Je za ni neskutečně vděčný ať už kvůli zvířatům nebo proto, kdyby ho tu někdo našel a usiloval mu o život. Nechce další smrt, ale bránil by se. 

"Děkuji." Řekne znovu na už asi stou šlechetnost, ale musí dýku pořád otáčet v rukou. Je to drahý skvost. Jen ho to utvrdí v tom, že Hitomiina rodina je velmi bohatá a vážená. Tím spíš má strach, co by se mohlo dít, kdyby někdo odhalil, co dělá. Byl to místní kousek, ale Kai podobné neviděl ani v obchodech, natož, u někoho. Takové nosila jenom samurajská šlechta. Rozhlédne se kolem. Má obavy, že dřevo odhoří příliš rychle, ale rozhodně ji nepožádá o to, aby tu další kdo ví jak dlouho sbírala. To zvládne. Se zbraní už ano. Zvědavě ji sleduje, co dělá nyní a do nosu ho udeří příšerný smrad. Má ještě hodně citlivý žaludek a hned ho to nakopne na dávení. Musí sám sebe hodně přemlouvat, aby maso zůstalo, kde je, protože si zvracení nemůže dovolit a nakonec si nos začne zvykat, ale je to teda síla. Do rána bude smrdět i on sám, určitě ano. I tak se zasměje té její romantice a odvrátí tvář v pocitu, že toho smradu ubude. Není to tak. 

"Jsem v bezpečí. Kdokoliv by šel kolem, bude si myslet, že už tleju." Prohodí. Když mu Hitomi podá další maso, podívá se na ni s výrazem Vážně? Kvůli tomu smradu. Pak si ho ale vezme a s vděkem sní. Myslel si, že už pojede domů, ale ona pořád zůstává. Delší chvíli je ticho a nakonec se Kai dozví, co se jí honí hlavou. Zakucká se, protože něco takového doopravdy nečekal a udiveně se na ni podívá. Tohle není jenom o přízvuku, to je jasné i jemu. To je o celém jeho dlouhodobém léčení, skrývání, výuce… Prostě ho chce postavit na vlastní nohy. Jak a kde, to nemá ani ponětí, ale tohle nemůže nikdy nijak splatit. Není nebezpečné mít u Kami takový dluh? Po tom všem, čeho už se napáchal? 

"Já..." Vůbec neví, co má vlastně říct. Prostě vůbec. Zírá na ní, jak kdyby nechápal význam slov. Samozřejmě, že chce. +A byl bys s ní… dlouho...+ Z ničeho nic zčervená a uhne pohledem někam do strany a dolů.

Hitomi

Když Kai jen přikývne, nechá to téma plavat. Je jí jasné, že se s tím musí první nějak srovnat a možná si o tom opravdu popovídají zase za pár dní. Ne, ani na vteřinu ji nenapadne, že by ho tu měla později nechat. Vážně mu chce pomoct a ideálně mu zařídit mnohem lepší život. Mohla se klidně mýlit, ale Kai jí nepřipadá jako někdo, kdo by chtěl ubližovat celý život. Podle ní potřeboval jen pořádnou šanci a mohl se klidně zapojit do obyčejného života. Stejně tak nepřemýšlí nad faktem, že by to třeba chtěl odmítnout. V tu chvíli by asi celý svůj názor na něj přehodnotila. 

"To nejsou starosti." Usměje se na něj přes rameno. Chce ho ujistit, že to udělá ráda a není to o tom, že by musela. Prostě chce. Našpulí s hranou uražeností rty, když ji označí za babku. 

"Vlastně máš pravdu. Už několik let mi říkají, že jsem stará. Stejně mě to nedonutí si kohokoliv vzít." Pokrčí zlehka rameny a vzápětí se rozesměje. 

"Snahy jsou většinou na vlastní riziko." Vzpomene si na mísu, kterou dotyčnému upustila na nohu. Je ráda, že zase chvíli nemusí do města, někteří lidé ji vlastně vůbec nechybí. 

"No vidíš, jak ti to sluší." Okomentuje jeho úsměv a je ráda, že jí neposílá pryč. Nikdy nad podobnými věcmi nepřemýšlela, takže jí ani nenapadne, že by se možná měla chovat. Po očku ho pozoruje, jak si prohlíží dýku a je ráda, že jí neodmítá. Má v plánu Kaiův meč opravdu vzít s sebou a nechat ho opravit. Musí ho pořádně schovat a pak najít někoho, kdo to udělá. Nejspíš se bude muset vydat za hranice města, aby došla k jednomu ze svých známých. Tedy spíš Toshiyův. Neptá se na nic a dělá svou práci skvěle. Hlavně, když mu člověk dobře zaplatí a s tím nemá problém. Nikdy nic přehnaného nekupovala, šetřila si peníze a teď je zužitkuje. Nebude to hned, chce to vážně opatrně, ale dokáže to. Když si něco zamane, jen těžko ji někdo zastaví. Jakmile rozlije tekutinu kolem, nepatrně se ošije. Je to vážně hrůza, nejradši by to nepoužíval, ale je to to nejlepší, co může udělat, aby ho ochránila. Zůstat tu vážně nemůže, to už by se asi rozběhlo velké pátrání. Nejspíš už teď bude muset vysvětlovat, kde byla. Něco si vymyslí. Nelhala tátům ráda a většinou si vystačila s tím, že jim neříkala celou pravdu. Teď as poprvé v životě bude muset. Snad jí to kami odpustí. 

"To je asi pravda, smrad je to příšerný." Zamává si dlaní před nosem, který znovu nakrčí. Podívá se na něj se zavrcením hlavou, když se zakucká. 

"S takovou tě budu zachraňovat pořád." Protočí očima a škádlivě ho poplácá po zádech. 

"Nic neříkej." Zarazí ho co nejdříve. 

"Když se to povede, budu ráda. Ber to jako splacení dluhu silám přírody za to, že tě nechali na živu. Jak jim to nejlépe vrátíš? Tím, že budeš žít a změníš svůj život. Jestli ti k tomu můžu pomoci, udělám to ráda. Třeba to bude tvůj nový cíl. "Podívá se na něj, když do ní odvrátí pohled a ještě zčervená. Vůbec neví, proč se to stalo, asi díky její pomoci, jiná možnost jí nenapadne. Natáhne ruku, aby ho vzala za vzdálenou tvář, a otočí jí k sobě.

"Jen si to představ. Ty na poli bez trika a zástupy nezadaných holek, které slintají a nosí tu vodu a svačinku. Říká se, že na každého chlapa jsou minimálně čtyři." Cukají jí koutky. Vůbec nepochybuje, že by to tak bylo, to by musela být slepá, kdyby si myslela něco jiného, a zároveň ho trochu škádlí. Možná proto, jak se umí hezky červenat. 

"Jen to dojez." Pobídne ho znovu, aby nenechal ani kousek masa. Pak se prostě a jednoduše nakloní a líbne ho na tvář. 

"A už žádné pochybnosti, společně to zvládneme hm?" Mrkne na něj, než se znovu zvedne. 

"Ještě ti přinesu nějaké dřevo, ať nemusíš dál od ohně." Prohodí, než se ohlédne na oblohu. 

"Už je po poledni, budu muset za chvíli jet. Tátové by měli starost." Povzdechne si, neplánovaně mu prozradí vlastní rodinné poměry a ne, pořád jí ještě není dobře z toho, že ho tu nechává samotného. Mohla by…Ne, musí se stavit za Hidem a pak opravdu domů ani na vteřinu jí nedojde, že se možná stará až moc.

Kai

Tak podobnou odpověď upřímně nečekal. Už jenom proto, že ženy se vdávaly brzy a Hitomi mohla jenom vypadat starší, než její vrstevnice, ale i tak už měla ten věk. Vzhledem k její kráse a dovednostem naprosto nechápe, jak je možné, že si ji ještě nikdo nevzal. Asi musí vypadat vážně směšně, protože na ni prostě zaraženě zírá. A pak mu začne docházet, jak moc se zvýšily jeho šance. Nebo spíš naděje. Pořád je tu ta záležitost s tím, kdo je a odkud pochází, kdo je ona a jak vážená je její rodina, ale není tady konkurence!! Snahy na vlastní riziko? A tohle má chápat jak? Není ona třeba na ženské? To by byla katastrofa! 

"Já bych si tě klidně vzal." Řekne okamžitě, aby bylo jasno, že pokud nikdo jiný není, on do toho půjde. Doufá, že Hitomi to vezme jako další z jejich vzájemných vtipů, ale trochu ho prozrazuje, jak mu rudnou tváře a jak před ní klopí oči, než se dočká reakce. Hitomi se nejspíš od srdce hlasitě rozesměje, ale z něj to tak nějak vypadlo a vlastně toho ani moc nelituje. Takhle by jí její laskavost oplácet neměl. Téma jejich rozhovoru se sice změní a zvážní, ale pak to Hitomi vážně zabije, když se zase vrátí k poli a k tomu, jak na něm polonahý pracuje. Kai vyprskne smíchy, honem si zacloní dlaní ústa a volnou rukou se alespoň částečně drží za ránu, která o sobě dá vědět takovou bolestí, až na něj jdou mdloby. Kruci, jestli se bude takhle smát, tak bylo celé Hitomiino snažení zbytečné. Nemá o sobě zase tak špatné mínění, ale kdyby to takto fungovalo, měl by jich na každém prstu pět a to nikdy neměl. Sice na to neměl ani moc čas, ale stejně. +Bude ze mě farmář? Asi ano...+ Vůbec si to nedovede představit, ale nakonec bude dělat asi cokoliv, aby změnil svůj život. Možná to bude po tom všem trochu nuda, ale třeba to bude vítaná nuda. Třeba to nakonec sám vážně ocení. Jako by nestačil ten její dotek na tváři, ona ho na ni dokonce i políbí a v tu chvíli je mu nějaké maso dočista ukradené. Honem připlácne dlaň na místo, kde byly ještě před chvílí její rty a na okamžik se ztratí kdesi ve vlastní hlavě. Konečně se na ni podívá, když ho Hitomi povzbudí, že to společně zvládnou. Kdy získal přítele a rodinu v jednom? Před pár hodinami umíral sám a teď… 

"Ne, ne!" Vyhrkne, aby jí zabránil v tom sbírání dřeva a chce to udělat sám, ale další vlna bolesti ho odešle zpět do sedu. Za tohle se chlap prostě musí nenávidět. +To tě odnaučí napadat šlechtice z okolí...+ Pomyslí si uštěpačně sám k sobě. A pak Hitomi řekne něco, co ho prostě musí zaujmout. Tátové… Už ví, že byl jeden z nich v harému, takže to vlastně dává smysl. Když žijete tak dlouho po boku samých mužů a nejspíš s nimi i spíte, už se to asi jen tak nezmění. Ale kdo je asi ten druhý? Jak se potkali? Má hodně otázek, ale ani na jednu z nich mu nepřísluší se ptát. Snaží se dělat, že ho ta informace nijak nezaskočila, ale je to takový malý brouk v hlavě. 

"Určitě to tady zvládnu. Nechci, aby ses ráno musela dívat na mrtvolu." Prohodí s upřímným úsměvem, když se po ní ohlíží. Hitomi už je kus dál, možná ho ani neslyšela, sbírá dříví a on si s námahou tak trochu ustele poblíž ohně. Upřímně, teď by se stejně nedokázal hnout bolestí a taky má hodně o čem přemýšlet. Potřebuje být chvíli sám a zítra s novým ránem vykročí do nového života.

Hitomi

Hitomi se na vteřinu zarazí, když Kai pronese tu větu o tom, že by si ji vzal Vteřinu mu hledí do očí a přemýšlí, jestli to myslel vážně nebo jen vtipkoval. Vnímá je rudé tváře a tím jí mate ještě víc. Dokonce asi poprvé v životě vážně zrudne. To se jí ještě nestalo, aby jí podobná představa nepřišla děsivá, a to jí vážně děsí. Vzápětí se ale rozesměje. Troch maskuje své rozpaky a dává najevo, že to samozřejmě brala jako skvělý vtip. 

"Měl by ses první poptat ve vesnici. Neumím vařit, jsem drzá a posílám s radostí do háje všechny kolem." Vychvaluje své nekvality s jistou hrdostí. 

"Myslím, že bys sis hodně zničil život. Chceme ho spíš zachránit, jestli to ještě nedošlo." Vtipkuje na svou vlastní adresu. Je ráda, že dokázala Kaie pobavit, i když to v jeho zdravotní stavu asi nejlepší volba. 

"Jestli si zase ublížíš, tak si mě nepřej." Varuje ho se smíchem, jak kdyby to nebyla ona, kdo se ho snaží rozesmát. Ne, nechce, aby si ještě víc ublížil, ale chce mu vrátit chuť do života a touhu začít znovu. Nic přece není ztraceno a on je ještě hodně mladý. Líbí se jí, když je z ní očividně v rozpacích a podvědomě to dělá pořád znova. I ta pusa k tomu tak nějak patřila, i když to bylo upřímné povzbuzení. Doufá, že to zabralo a do rána jí nepropadne v nějaké chmury. Má z toho opravdové obavy. Ještě se na něj ohlédne se širokým úsměvem, když se jí ve sbírání dřeva snaží zabránit. 

"Příště uděláš ohýnek ty mě." Navrhne mu možné vyrovnání. 

"Ale rozhodně mě zajícem neuplatíš." Dává mu pocit, že to nebude zadarmo. Ani na vteřinu jí nedojde, že by to mohlo znít všelijak. Totiž jako nějaké podivné rande, které by se jí rozhodně líbilo. Slyšela i jeho poslední větu a je rád, že to říká. To je znamení, že o něj nemusí mít takový strach, kdyby ztratil vůli žít, hrozilo by, že se případně ani nebude bránit, kdyby se cokoliv zvrtlo. Po chvíli se k němu vrátí, uloží dřevo kousek od něj a sáhne po dece, aby ho přikryla.

"Jen odpočívej, potřebuješ to. Zůstaň na živu prosím." Její tvář na okamžik zvážní, než se zase pousměje. 

"Přijedu tak brzo, jak to jen půjde. Máme hromadu práce." Povzbudí ho ještě a ujistí, že se vrátí. Donese mu ještě plný vak vody, než se vysedá k hřebci, na jehož hřbet se obratně vyhoupne. 

"Hezké sny." Popřeje mu, než zmizí mezi stromy a za chvíli už není slyšet ani dusot koňských kopyt. Musí toho ještě hodně stihnout. Vezme to i k Hidemu, ale k její smůle ho tam nezastihne. Museli se dvakrát minout a jí to přijde líto. Trochu jí vyděsí fakt, že si na něj pořádně vzpomněla až teď. Cítí se vážně provinile, ale z druhé strany zachránila život, to byla snad výborná omluva. Rychle mu napíše vzkaz, který nechá na stole, aby se na ni nezlobil, nechá mu tam pytlíček tabáku, který nedávno dostala na trhu a pak se zase vyhoupne na hřbet a vyrazí domů. Tam ji čeká nemilé překvapení ve formě Shina s rukama založenýma na hrudi. Tai k jejímu asi štěstí není doma. Shin je sice drobný, ale teď z něj jde vážně strach. 

"Omlouvám se, já to vysvětlím." Prohodí Hitomi s hlavou sklopenou. Občas se stalo, že táty naštvala, ale nikdy to neudělal schválně, jen ta její povaha…Loudá se s hřebcem ke stáji a prodlužuje čas, než bude muset do domu. V hlavě už se snaží vymyslet dokonalou výmluvu, která by jí zajistila možnost zítra zase odjet. Musí, přece ho tam nemůže nechat samotného. Hladí hřebce, když mu přinese seno a nakonec se opře čelem o jeho krk. 

"Trochu se nám to celé komplikuje." Postěžuje si mu, pak se ale usměje. Má přece Hideho. Jakmile bude u něj, hned bude všechno lepší. Pousměje se pro sebe, než se vydá vstříc naštvanému tátovi. Ještě přede dveřmi se ohlédne na les opodál. 

"Budeš lamač srdcí, já už kvůli tobě lžu." Vynadá Kaiovi, aniž by to srdce vztahovala na sebe a pak jen nad sebou protočí očima, když si vzpomene na Kaiův úsměv a dveře se za ní s tichým klapnutím zavřou.