Hitomi
Maso už za chvíli bude. Hitomi po očku kouká na spícího Kaie. Je vlastně roztomilý, i když ještě pořád nemá úplně zdravou barvu. To se jistě brzo spraví, až se probere a něco sní. S radostí si uvědomí, že už později v noci neblouznil a teď už taky ne. To je jedno z těch lepších znamení. Je jasné, že dnes nebude schopný se příliš hýbat. Nejspíš tu s ním bude muset zůstat a možná i další noc. Pak už by ho tu mohla nechat. Měla by se aspoň na chvíli ukázat doma, aby o ni tátové neměli strach. Nejspíš to vezme přes Hideho dům, ale není si úplně jistá, jestli by měla někomu říkat, komu tady pomáhá. Má strach, že by ji zpátky nepustili a to by pár dní neznámý opravdu nemusel přežít. Sáhne po kousku kůže, na který vyskládá nějaké bylinky, které vylepší chuť. Kdyby měla vařit doma, dopadne to katastrofálně, ale tady v lese nad ohněm jí to jde skvěle. Jeho první slova nemá šanci zaslechnout. Kori opodál se stará o to, aby se občas usmála. Občas se vážně chová jako hříbě. Hřbetem dlaně si otře tvář, která je zatím čistá, za což může voda z potoka. Ohlédne se, když se ozve tiché ahoj a pár pramenů ji znovu napadá do tváře. Zbytek je v neúhledném culíku, ale aby si to spravila, na to vůbec nemyslí. Když vidí jeho úsměv, koutky jí povyskočí nahoru. Myšlenky na roztomilost jsou zpátky. "Ahoj, ospalče." Vrátí mu pozdrav, když se zase ohlédne zpátky a začne stahovat zajíce z ohně. Trochu ho naporcuje a poskládá na kousek kůže, aby mu jídlo mohla donést. Zamíří k němu s plnýma rukama, pod paží má ještě vak s vodou, aby se mohl napít. Obočí ji vyběhne nahoru, než se zvonivě rozesměje.
"Moc si na to nezvykej, mám i jiné věci na práci." Usadí ho rovnou, než před něj rozloží jídlo a položí vodu. Krátce k němu vzhlédne.
"Vlastně jsi celkem hodný byl. Moc jsi neřičel a ve spánku neslintal. Moje oblečení neutrpělo." Pokrčí zlehka rameny a podívá se mu krátce zblízka do očí.
"Máš víc štěstí, než rozumu. Ale to je u chlapů celkem běžná věc." Neodpustí si poznámku s úsměvem a krátkým pohozením hlavou, než se zase zvedne a vrátí se zpátky k ohni. Sama má hlad, potřebuje něco dostat do žaludku. Ohlédne se znovu, když jí řekne o tom, že musí na záchod. Chvíli si trochu škodolibě počká, protože ho vidí, jak se snaží postavit na nohy. +Kdybys řekl, to by byla hrůza co?+ Dobírá si ho v duchu a sama si vloží kousek masa mezi rty. U toho na kameni drtí bylinky, aby mu je později mohla přiložit na ránu. Když se ozve s prosbou o pomoc, tiše se zasměje.
"Hrozné to opravdu je, když ani nevím, jak se jmenuješ." Prohodí pobaveně, ale bez váhání se zvedne a pomůže mu na nohy. Celou cestu k nebližšímu stromu ho podpírá. Ani jí nepadne se červenat.
"Kdybys řekl rovnou, nemusel jsi tolik plýtvat energií." Bez poznámky by to rozhodně nešlo. Ušetřil by si škrábání na čtyři.
"Škoda tvého meče." Prohodí, když ho zahlédne po cestě.
"Možná bych věděla o někom, kdo ho dokáže spravit. Dluží mi malou laskavost." Nechce se mu vnucovat, ale vlastně by to pro ni byla maličkost. Tomu kováři tehdy šila nohu a byl podle toho, co říkali ostatní dost dobrý. Zastaví se na hranici lesa, opře ho o strom a bez váhání se začne pasovat s jeho kalhotami.
"Možná bych ti mohla přivézt nějaké čisté oblečení. Tohle si pak můžeš přeprat ve vodě." Mluví klidně dál bez známky ostychu.
"Budu muset později na chvíli odjet, ale brzy se vrátím. Potřebuješ pravidelný převaz, aby se to co nejdříve zahojilo." Mluví dál bez známky ostychu a pak vzhlédne k jeho tváři a uvědomí si, jaký výraz v ní má.
"Co je?" Pozvedne obočí s dlaněmi na zapínání jeho kalhot.
Kai
Kai se pro sebe musí pousmát, když je pozdravení přátelské a ještě pronesené takovým způsobem, jako by se snad měli v budoucnu vídat. Nutně ho to musí přinutit přemýšlet nad tím, že nikdy s nikým nežil. Tedy ne se ženou. Byl neskutečně mladý, ale v této době měli jeho vrstevníci občas i děti. Tohle bylo první ráno s nějakou ženou, první ráno, kdy mu pomohla a připravila jídlo a když si muž uvědomí, že by to tak mohlo být denně, něco ho k tomu domácímu krbu přivábí. Po tom všem, co prožil, to asi není nic divného. Jsou to samozřejmě velmi abstraktní a pomíjivé myšlenky. Nikdy by se nepřisál jako pijavice na první dámu, která jde kolem. Je to jen takový obtížně popsatelný příjemný pocit. Nejraději by se hned pustil do toho neskutečně vonícího jídla, ale musí ještě vyřešit tu svou potřebu. Při tom musí nutně uvažovat nad jejími dalšími slovy. Nocovala tady s ním. Dobírá si ho nebo byla doopravdy tak blízko, že by jí býval mohl slintat na oblečení? Když se po ní koutkem oka podívá a víc si prohlédne její rysy, trochu zčervená a raději na to nic neřekne. Pro sebe se maličko přistiženě pousměje, když dojde na to štěstí a rozum. To má Hitomi možná pravdu. Nebyl žádný plánovač, prostě se snažil přizpůsobit momentálním situacím, jak to nejlépe šlo. Pak už je Hitomi u něj, podepře ho a pomůže mu na nohy. Strašně to bolí. Snaží se ji zatěžovat co nejméně, ale opravdu to nejde. Má pocit, že ji svou vahou zarazí snad do země, ale ona je houževnatější, než by se mohlo zdát. "Jmenuju se Kai." Prozradí jí svoje nijak neobvyklé jméno dokonce i pro tuto zemi.
"Ale ani já nevím tvoje." Připomene jí a znovu se na ni koutkem oka podívá. Přikývne na její slova o meči. Cesta ke stromu trvá jako desetiletá náboženská pouť a stihnou toho, zdá se, hodně probrat.
"Už jsem nemohl. Nechtěl jsem umřít, viděl jsem tuhle říčku a bez něj bych se sem nedobelhal." Pokusí se jí popsat svoji bídnou situaci. Bylo to to jediné, co měl po ruce, ale to si Hitomi domyslí sama. Když mu však nabídne ještě další pomoc, zastaví se na místě a chvíli na ni nepokrytě zírá.
"Proč?" Vypadne z něj možná hloupě, ale nikdy se s podobným přístupem nesetkal.
"Proč bys měla dávat do kupy můj meče. Mě?" Vážně by rád znal odpovědi. Přece musí vidět, kdo je, má na kimonu znaky bývalého pána. Pozůstatek války, který nikdo nikde nechce. Sama by se kvůli němu mohla dostat do problémů, kdyby na to někdo přišel.
"Napadl jsem šlechtice, pověsí mě tak jako tak." Řekne jí z ničeho nic. Neplánoval to a překvapí tím prohlášením sám sebe. Hlavně tím, jak chladně to znělo. Teprve potom sklopí oči. Je mu vidět ve tváři, že to udělal v krajní situaci, kdy už málem umírali hlady. Jenže to nikoho zajímat nebude. Bude viset jako každý lapka. Tu zbraň navíc kovář pozná. Tedy její původ. A tím i jeho původ. Nahlásí to nebo to provalí někdo jiný. Bylo to nebezpečné kamkoliv s ní chodit.
"Nemám ti jak zaplatit. Ani za ten meč." Dodá ještě a cítí silnou hanbu. Nedovede se postarat sám o sebe a o svoje potřeby. A to před chvílí uvažoval o nějaké ženě. Směšné… vážně směšné. Oběma rukama se opře o strom a vydýchává se. Pěkně zatuhne, když ucítí její prsty na kalhotách. Ta dívka se nebojí a dokonce se ani nečervená, což se o něm říct nedá. Strnule k ní otočí tvář. Hitomi si navíc vede svou, jako by neslyšela, co všechno jí říkal a nabízí mu oblečení. Hodilo by se, zbavil by se těch znaků. Ona se pro něj vrátí??? Trhne sebou, když se ho zeptá, co je. Moc na ni zírá a sám neví, jestli proto, co pro něj dělá nebo proto, že ho má skoro venku.
"Čůrat budu sám." Hlesne a zašmátrá tam rukou, aby byl rychlejší, než ona.
"Díky." Zadoufá, že jí to bude stačit, protože jinak se erekce nezbaví ani za rok a vzhledem k tomu, že před ní nikam neuteče to bude… +Nebylo by lepší to pověšení?+ Samozřejmě, že ne, ale musí si ze sebe udělat trochu legraci.
Hitomi
Mírně se na něj pousměje, když jí prozradí své jméno."Těší mě, já jsem Hitomi." Představí se na oplátku, aby nebyla příliš pozadu. Občas některé věci dělala naprosto automaticky a hrnula se do nich, takže ji ani nepřijde divné, že se nestydí. Prostě si to neuvědomí. Trochu nakrčí obočí, když jí prozradí, jak se k vodě belhal. Může být rád, že k ní vůbec došel a nezůstal mnohem dál.
"Umřel bys, kdybys tu zůstal sám." Nebude mu nic nalhávat, sám by se rozhodně neošetřil. Zastaví se společně s ním a vypadá trochu nechápavě, když se jí zeptá, proč ho zachránila. To kdyby věděla. Prostě nad ničím nepřemýšlela a pak když ho viděla, bylo jí ho upřímně líto. Nikdo si přece nezasloužil takto skončit, i kdyby provedl cokoliv. Navíc by ho nenašla. Věřila v sílu kami, a kdyby měl umřít, neobjeví se tady.
"Protože jsi neměl umřít. Ne včera a ne tady. Kdyby to mělo být jinak, nepošlou tě do cesty někomu, kdo tě může zachránit. Dává to smysl ne? Asi tu máš ještě nějaký důležitý úkol Kai." Vysloví jeho jméno měkce a věnuje mu upřímný úsměv. Nikdy nezpochybňovala něco, co by jistě dané. Znala Hideho, to by jí to jistě potvrdil. Tedy myslí si to. Znovu společně s ním vykročí ke stromům a prohlédne si jeho tvář, když jí prozradí, co se před tím stalo. Kai nebyl jediný, kdo se v okolí potuloval.
"Nepověsí, když si dáš pozor." Ne, že by ho chtěla schovávat, ale taky si nedokáže představit, že by mu někdo ublížil. Zvláštně se jí při té myšlence stáhne hrdlo.
"Nebudu tě soudit za to, co jsi udělal nebo ne. Někteří to dělají z radosti, někteří proto, že nemůžou jinak. Já se snažím pomáhat, když je to v mých silách." Osvětlí mu, co ve svém volném čase dělá. Pak se znovu usměje a zavrtí hlavou.
"Vlastně mi můžeš zaplatit a podle mě to i jednou uděláš." Začne jako první neurčitě.
"Tím, že pomůžeš někomu jinému." Sdělí mu svůj pohled na celou věc.
"Myslíš, že kdybych chtěla peníze, pomůžu ti?" Narazí úplně klidně na to, kým je a jak vypadá. Je to pravda, kdyby potřebovala peníze, poslední koho by zachraňovala, by byl Kai. To by si rovnou mohla zařídit místo v paláci, až by se naučila všechno, co potřebuje. O to tu však nejde. Když k němu zvedne oči s rukama na jeho poklopci, dojde jí vzápětí, kde jsou a co vlastně dělá. V očích se jí zablýskne, ale tváře nezčervenají ani trochu, jen se maličko uculí.
"Vážně? No dobře, jak chceš." Pustí jeho kalhoty a velmi pomalu si ho prohlédne od hlavy až k patě. Jeho rozpaky jsou naprosto dokonalé, a kdyby nebyl v takovém stavu, asi ho bude trápit ještě chvíli.
"Až budeš…Hm, hotový, tak mě zavolej." Snaží se tvářit vážně, ale nejde to.
"Promiň, ale nemůžu si pomoct. Jsi hrozně roztomilý." Dodá ještě, než si přitiskne dlaň na rty a zachichotá se.
"Už jdu, ať máš…" Klesne očima na jeho ruce.
"Soukromí." Uchechtne se ještě jednou a pak se vzdálí. Dojde za Korim, kterému podá několik kousků suchého pečiva a chvíli si s ním něco šeptá a u toho se nepřestává usmívat. Počká si, až Kai zavolá a pak se k němu vrátí, aby ho mohla znovu podepřít a odvést zpátky ke snídani. Usadí se do tureckého sedu do trávy naproti němu a utrhne si kousek masa.
"Odkud pocházíš?" Její oči jsou najednou zvědavé. Ne, neptá se, komu kdysi sloužil, ale kde má domov.
"Je vás tu víc?" Zeptá se ještě.
"Nechci vědět kde nebo něco podobného." Ujistí ho hned, že nevyzvídá.
"Jen jestli bych si měla začít dávat zvláštní pozor. Nerada bych přišla třeba o svého přítele." Kývne hlavou k hřebci. Ten, jak kdyby ji slyšel a rozuměl ji, zahrabe kopytem a odfrkne si.
"Nemá rád, když se kolem mě někdo motá." Je jasné, že myslí muže. Jediný koho snesl, byl Hide. Měl ho opravdu rád. Koutky se jí pozvednou a chvilku vypadá nepřítomně, když si na něj vzpomene. Trvá to jen vteřinu, než má její pozornost zase Kai. Byli jako den a noc. Kaiův úsměv zářil jako sluníčko. Jistě má někde nějakou ženu, vůbec o tom nepochybuje.
Kai
"Hitomi." Zopakuje po ní, jako by to potřeboval udělat, aby to už nikdy nezapomněl. Hitomi mu od pohledu připadala o něco starší, než on. Možná to dělaly jenom zkušenosti. Věta o jeho vlastní smrti, které unikl doslova jenom o vlásek, zní opravdu tvrdě, ale ona má pravdu a Kai to samozřejmě moc dobře ví. I tak trochu zatne čelist. Její odpověď na jeho otázku je silně nábožensky založená. Na první pohled je znát, že Hitomi je o tom silně přesvědčená. On sám byl k podobným věcem výrazně skeptičtější, už jen proto, že měl kořeny v jiné zemi s jiným druhem náboženství, ale i tak. Byl chlap a nevěřil ničemu, co si sám neověřil. Přikývne na její slova, nijak jí je nevyvrací. Víra dovedla dělat opravdu hodně a Hitomi měla vlastně štěstí, že něco takového měla. On se neměl k čemu upnout svou myslí a možná by mu bývalo pomohlo, kdyby ano. Její ujištění o tom, že by viset nemusel, mu dá trochu odvahy, ale stejně. Poznávali ho všude, především podle přízvuku a on měl strach, že ho ten šlechtic bude hledat, pokud se dozví, že přežil. Dívali se jeden druhému do očí. Sice byla tma a pršelo, ale Kai si je stejně jistý, že by ho znovu poznal a muselo to tak být i naopak. Ani neví, co by měl říct na její další slova ohledně toho, že ho nebude soudit. Sama řekne, že nejraději pomáhá, což je na míle vzdálené tomu, co dělal jako voják on a tak jenom skloní oči a mlčí. Co by měl vysvětlovat, jak by se měl obhajovat? Hitomi o to nejspíš ani nestojí, neznají se a jeho důvody ji nemusejí zajímat a tak si je zatím všechny nechá pro sebe. Její návrh na platbu ho překvapí natolik, že se jí musí znovu podívá do tváře. Hitomi byla prostě po všech stránkách zvláštní. Nemohla být naivní, podle toho, co uměla a dělala a přesto jako by svět viděla o dost lepší, než ve skutečnosti byl. Neměla žádnou záruku, že nezachránila vraha, co se jen hezky usmívá a hned za rohem zase někomu neublíží a stejně v to naprosto věřila. Ani teď na to nic neřekne, protože jsou u stromu a řeší něco malinko jiného.
"Ne, to asi ne..." Zamumlá jen na ty peníze, protože vidí, jak se Hitomi začíná culit. Jakmile dala ruce pryč od jeho kalhot, nejraději by ji popíchl, že je může klidně zase vrátit, ale bylo by to hodně neuctivé vzhledem ke všemu, o čem si po cestě povídali. Místo toho se jenom uculí a periferně moc dobře vnímá, jak si ho prohlíží. Co se jí asi honí hlavou? Líbí se jí? Její další slova přesně dostojí její troufalé povaze, on našpulí rty a musí pokývat hlavou, že to je trefa do černého. Co má na tohle pro kami říct?
"Ani nevíš, jak rád bych teď dělal něco podobného, ale asi by mi praskly žebra." Snaží se nenechat tolik vyvést z míry. Mělo by to být spíš naopak!! Když dojde na jeho roztomilost, nepokrytě se rozesměje.
"Takže se ti líbím?" Neměl v plánu se ujišťovat nahlas, ale copak to jde ovládat? +Vypadáš, že ho chceš vidět vážně hodně.+ Řekne si v duchu, protože nahlas si ještě pořád netroufá. +Omdlela bys. Ještě jsi takového neviděla.+ Holedbá se svým nádobíčkem v myšlenkách. Podle něj se rozhodně má čím chlubit! To si sice myslí každý chlap, ale on by v právu víc! Nakonec se mu i s ní za zády podaří potřebu vykonat a jakž takž důstojně se přeplazit zpět k ohni. Zhroutí se do sedu, ve kterém to tak strašně moc nebolí a opře se zády o kmen stromu.
"Z poza Velkých hor. Z vesnice v nejbližším údolí." Jsou to vysoké a neustále zasněžené štíty a říkalo se, že přejít je je v podstatě nemožné. Odtamtud ale nepřítel invazi nepodnikal. Kai se musel dostat do vnitrozemí a s armádou obejít velký kus země. Na její otázku zavrtí hlavou a stočí oči na koně. Byl by to skvělý úlovek, to byla pravda. Natáhne ruce po jídle a konečně se do něj pustí. Umírá hlady a zároveň se mu žaludek svírá. Musí se nabádat, aby jedl velmi pomalu.
"Všichni umřeli, celá skupina. Jsem jediný, kdo zůstal na živu." Řekne. Nějakou dobu s nimi žil, je mu to líto. Tohle děsivě podcenili, ale vyhnal je hlad.
"Někteří byli jenom kluci, děti..." On sám jím napůl je.
"Už nešlo čekat. Myslel jsem si, že jsem dobře ozbrojený, měl jsem koně, meč a stejně jsem na něj nestačil." Je to selhání ve všech směrech, nemluví se mu o něm snadno. Dívá se při tom někam do země před sebou. Proto ani moc nevnímá narážky o tom, co má hřebec rád nebo ne.
Hitomi
Samozřejmě si všimla toho, jak se Kai uculil. Tohle dobírání jí rozhodně nebylo cizí, a kdyby nad tím měla víc přemýšlet, vlastně se dobře baví. Klidně by ho popichovala ještě dál, ale přece jen ho vidí poprvé, tak v tom má hranice trochu i ona. Je už kousek od něj, když se ozve Kai, který to odmítá jen proto, že je zraněný. Ohlédne se přes rameno, část dlouhých pramenů jí zakryje tvář, ale je znát, že se usmívá. "Nakonec máš v tom štěstí i smůlu, co?" Ozve se s další provokací, ke které nikdy neměla daleko. Ještě chvíli se na něj dívá, než nad jeho otázkou, jestli se jí líbí, jen zlehka pokrčí rameny.
"A záleží na tom?" Neodpoví mu upřímně, ale ani mu to nevyvrací. Nepochybuje o tom, že by byla spousta žen, které by se Kai líbil. Byl ještě hodně mladý s opravdu krásným tělem, i když teď trochu pochroumaným, ale ji stejně nejvíc dostaly oči a úsměv. Trochu starostlivě se po něm ohlédne, když se sám rozhodne dojít zpátky. +Já tě podruhé zachraňovat nebudu.+ Trochu mu nadává v duchu, protože by mu přece pomohla. No co, kalhoty by už měl nahoře, tak proč jí neřekl? To je asi ta chlapská ješitnost nebo co. Tuhle vlastnost asi nikdy nepochopí, kdyby ano, nejspíš by se narodila ve špatném těle. Je vlastně i překvapená, když se jí rozhodne odpovědět.
"To jsi hodně daleko od domova." Nebylo to přes celou planetu, ale pořád by strávil na cestě nějakou dobu. Přestane na chvíli jíst, jakmile jí začne povídat, co se vlastně stalo a že z jeho skupiny nikdo nepřežil. Kdyby to jen tušila, asi se ho na to ptát nebude, ale už se stalo. V očích se jí objeví lítost a prohloubí se, když si všimne, že ho to trápí. Očividně není z těch, komu by byl lidský život jedno a to její nitro upokojí. Asi by nad sebou musela mnohem víc přemýšlet, kdyby si v něčem podobném liboval.
"Chtěl ses o ně postarat. Nepovedlo se a mohla bych říct, že si to nemáš vyčítat, ale to by ti stejně nepomohlo." Sdělí mu svůj vlastní názor. Jak dopadla skupina, kterou dopadli, na to se radši neptá. Nepotřebuje dál otevírat další rány. Chvíli ho pozoruje, jak tam jen tak sedí, než si téměř neznatelně povzdechne, zvedne se a pomalu přejde k němu. Usadí se vedle něj, opře o kámen, natáhne se po jeho dlani, kterou jemně sevře v té své. Pozoruje jeho profil a druhou mírně pozvedne, aby mu srovnala vlasy a odsunula prameny z jeho tváře.
"Děláme špatná a dobrá rozhodnutí. Tvé nebylo z principu špatné. Lidé dělají různé věci, když nemají co jíst a za co žít. Jen mělo špatný konec. Není to útěcha, tu ti nikdo nedá a budeš to mít v sobě. Potrvá to nějakou dobu, ale časem to bude snesitelnější." Mírně se na něj pousměje.
"Tvého úsměvu by byla škoda." Myslí si, že by svět o hodně přišel.
"Přežil jsi, možná je to znamení, že tahle cesta není ta správná nebo bys jen měl zkusit dělat věci jinak. Mysli na to, co by mohlo být dál ne na to, co se stalo. Říká se to snadno, hůře dělá, ale je to jen na tobě." I kdyby stokrát chtěla, tak není v její moci mu pomoci. Do hlavy se mu nedostane, aby to celé smazala.
"Můj otec byl v harému. Před tím si zažil hodně, vlastně ho unesli z jeho domova. Vidíš to v jeho očích, když se vrátí do minulosti a přesto si z toho bere jen do dobré. Není to to samé, ani zdaleka ne, přesto děkuje za ty dobré věci, které se staly a které třeba ovlivnil. Co bylo, už neovlivníš ani nesmažeš." Asi to není příjemné poslouchat, ale ona nikdy nebyla na milostivé lži. V tomto ohledu se na práci v nemocnici příliš nehodila, ne u těch, kterým nebylo pomoci. Pustí jeho ruku a sáhne po vaku s vodou, zůstane však sedět vedle něj.
"Hodně pij, pomůže ti to." Podá mu ho s mírným úsměvem, než se podívá do dáli.
Kai
Kai si není jistý, jestli by to v jakémkoliv směru mohl nazvat štěstím, protože i kdyby snad mohl, tak jedině sám se sebou. Pochyboval o tom, že by se dívka jako ona nechala kdy přemluvit. Už jen proto, že je jistě starší, pak proto, že někoho má a taky proto, že mu neodpověděla, takže se jí Kai nakonec asi moc nelíbí. Jeho sebevědomý nebylo zase tak malé, ale ani nebyl egoista. A v situaci v jaké je, s jeho minulostí, finančním zázemím, původem, zraněním… No bude asi rád, když si škrtne ve vykřičené čtvrti. Proto na její otázku ani neodpoví a místo toho se dobelhá k místu odpočinku. "Ano." Řekne jenom prostě na místo, kterému kdysi říkal domov. Dělil ho od něj horský masiv vzdušnou čarou, ale tisíce mil, když se měl obejít. Už se tam nikdy nevrátí.
"Tam není nic k životu. Je tam bída, nic tam neroste. Proto šlo tolik mužů dobrovolně bojovat. Tahle země je úplně jiná, úrodná, je tady moře..." Vysvětluje, co je sem všechny přivedlo, pokud nešlo o profesionální armádu jejich bývalého vládce. A pak dojde na jeho bývalou rodinu. Chtěl se o ně postarat? Svým způsobem. O ty skoro děti jistě, ale jinak tam byli spíš každý za sebe a proto, že jako jednotlivci by neobstáli. Stejně byli někteří z nich dobří kluci, co nemuseli zemřít. Pokouší se mlčky jíst, dokud si periferně nevšimne, že se Hitomi zvedá z místa a jde přímo k němu. Překvapí ho, když se posadí tak blízko. Cítí z ní nějaký bylinkový šampón. On sám musí být cítit jako… no radši to ani nechce domýšlet jako co. Dotek na dlani ho naprosto vyvede z míry. Mírně sebou cukne, ale nevytrhne se jí. Sotva se odvažuje podívat se jí zblízka do tváře, ale jakmile ucítí další dotek i na svých vlasech, udělá to. Jeho rty jsou mírně pootevřené.
"Normálně bývám mnohem hezčí." Vypadne z něj první pitomost, co ho napadne, protože jeho vlasy by potřebovaly umýt stejně jako všechno ostatní. Jsou zpocené a slepené blátem i zaschlou krví. A pak mu Hitomi začne tiše říkat, co si o tom všem myslí. Ano on ví, ale měl zvolit spíš vlastní smrt, než někomu ubližovat. Jenže na to byl příliš velký zbabělec. Nebyl na to připravený, nechtěl umřít a tak udělal to poslední možné, co mohl. Sotva se kdy s podobně těžkým svědomím podívá někomu do tváře, takže bude stejně žít sám nebo odejde někam daleko a nechá to zamčené ve svém srdci. Prostě bude lhát. Povzdechne si. Je to velmi těžké myslet na budoucnost. Hitomiina slova mu dodávají naději, že pokud ho Kami nenechaly padnout, možná s ním doopravdy ještě mají nějaké plány. Je to silný plamen, který mu říká, že to ještě má cenu, ale co když se tím jen snaží uchlácholit sám sebe, nějak se očistit? A pak mu Hitomi prozradí kousek zase jiného příběhu. Její otec byl v harému? Slyšel, že jich byly stovky, všechny je pak propustili a mnozí se nikdy nedokázali postavit na vlastní nohy. Stejně jako všechny dobré úmysly, měl i tento hodně špatných konců. Její otec to ale dokázal a podle toho, co má Hitomi na sobě i jejího koně, si nevedou špatně.
"Jenže tam nejspíš nikoho nenapadl ani nezabil, hm? To oni napadli jeho." Řekne nakonec. Hitomi to myslí dobře, ale některé věci jsou neměnné. Nakonec všechno opustí, když Hitomi odvede řeč k vodě a zní to, jako by se chystala odjet. Sevře vak ve svých rukou a přikývne. Pořád má strach z šelem, i když dnes v noci nepřišly. Zatím by se jim nedokázal sám bránit. Rozhodně ne tím zničeným mečem, ale má tu alespoň teplo, vodu a jídlo a jeho rána je ošetřená. To je víc, než v co by kdy mohl doufat. Cítí, že na něj jde pláč, kterým si musí projít a bude lepší, když na to bude sám. Už má dost hanby i bez toho.
"Děkuji." Řekne jednoduše s očima upřenýma do klína.
Žádné komentáře:
Okomentovat