Daichi
Daichimu se blýskne v očkách a je úsměv se malinko změní, když Hideaki řekne, že si klidně můžou hrát na nějakou pěknou hádku. Trvá to sotva dvě vteřiny, než se rozverně uculí."Tak já jsem upustil tvou vysílačku?" Zatváří se naoko nafouknutě a dokonce se mu podaří našpulit rty.
"To ty jsi chtěl, abych ji upustil, protože ti překážela." Vrátí mu to, aby bylo jasno, že on si klidně hrát bude. Dokonce ho dlaní plácne po hrudi, ale hned se na ní zasekne a pohladí ho.
"S tebou to jde hrozně těžko." Obviní ho vzápětí, protože by se na něj nejradši hned přilepil.
"Komu by se nelíbil takový návrat ke kořenům." Pokrčí rameny s nevinným výrazem. O je přesvědčený o tom, že několik kluků, které tady poznal, by to rozhodně ocenili. I Aqui, ale ten to nahlas podle něj nikdy nepřizná. Málem by nad sebou protočil očkama v sloup, když Hideaki okomentuje jeho slova.
"Tak dobře, můžeš." Svolí mu s hraným sebevědomím.
"Dovolím ti všechno." Povolí svůj výraz a už se zase tváří naprosto zamilovaně. Povzdechne si spokojeně, když mu Hi prozradí, že by si zasloužil jiné zacházení. To by si asi myslel kde kdo, ale on se příšerně těší, že to opravdu udělají. Nakonec bude jeho přítel pohoršený nad tím, co si myslí.
"Zasloužím si přesně tohle." Ujistí ho s touhou vepsanou v očích.
"Zasloužím si hlavně být s tebou." Prohodí něco, co možná zní příliš sebevědomě, ale podtext je úplně jiný. Po ničem jiném totiž netouží. Už chvíli zjišťuje, jak příjemný je dotek v Hideakiho klíně. Zatím ho jen trochu trápí, vlastně spíš hýčká a pozoruje, kde se mu to líbí a kde ne. Jen na chvilku si to potřebuje užít, než se pustí k hlavnímu chodu. Ten je ale víceméně na Hideakim. Oči mu mnohem víc zněžní, když uslyší slova o tom, jak moc mu na něm záleží. Spokojeně si povzdechne a nechá víčka klesnout s omámeným pousmáním.
"Ty nemůžeš vůbec nic přehnat. Nedokážu si představit, že by něco takového vůbec existovalo." Prohodí šeptem, jakmile očka zase otevře. Musí se tiše zasmát, když se jeho milenec přizná, že se stydí. Tak to on na podobné rozpoložení nemá vůbec myšlenky.
"Ty ani nevíš, jak jsi roztomilý, když tohle říkáš." Prudčeji se nadechne. Položí mu dlaň na tvář, druhou mezitím trochu víc zrychlí v jeho klíně. Pohladí ho po líci, pak zamíří kousek dál a přitáhne si ho o trochu silněji k sobě.
"Klidně se můžeš stydět, ale neboj, já ti nedovolím, aby to ti to v něčem zabránilo." Přitiskne se na jeho rty s o něco vášnivějšími polibky. Ozve se i tichým povzdech, když ucítí prsty v místech, kde by rozhodně měly být a ano, potřebuje je nutně víc. Pohne se boky vstříc s tichým zasténáním. Prsty, které má zapletené v jeho vlasech zlehka sevře, a když povolí, začne se jimi probírat. Další povzdech následuje, jakmile ucítí doteky uvnitř sebe. Podaří se mu opustit jeho rty, i když dost neochotně. Jeho hlas se rozezní kolem a nechá hlavu trochu padnout dozadu. Je o skvělé, ale už si nepřeje nic jiného, než aby byl uvnitř něj úplně jinými partiemi. Kousne se do rtu, když se přes něj přelije další vlna slasti a nakonec nechá své tělo velmi pomalu klesnout na stůl. S hvězdami v očích se podívá do těch Hideakiho.
"Víš, co bych si zasloužil právě teď?" Vydechne roztouženým hlasem, než se krátce propne v bedrech a své pozadí natlačí proti jeho prstům.
"Když půjdeš blíž, tak ti to pošeptám." Na tváři se mu objeví provokativním pousmání, než ho gestem ukazováčku pozve k sobě. Nedokáže se ovládat, jen doufá, že to jednou nebude na Hideakiho moc. Neznají se a nerad by ho v čemkoliv zklamal. Tváře mu hoří, ale studem to není. Kdyby neměl v hlavě jen jeho, možná by dokázal vnímat hlasy, které se ozývají za dveřmi. Někdo tam jen prochází, ale to je úplně mimo jeho realitu. Jakmile má tu možnost, přitáhne si Hidekaiho na své tělo. Jeho dlaně se rozběhnou po pokožce na zádech, než skončí na jeho dokonalém pozadí.
"Můžeš se stydět." Pošeptá mu, když najde jeho oušku.
"Ale uvnitř mě." Dokončí sotva slyšitelně.
Hideaki
Trhaně se nadechne, když mu Daichi řekne, že mu dovolí všechno. I když mu fantazie jede na plné obrátky, je toho hodně, co by si k němu nikdy nedovolil už jenom pro úctu, kterou k němu chová a vždycky bude. Vidí na něm, že by mu byl skutečně ochotný dovolit ledacos a kdyby narazil na někoho nevhodného, do koho by se zamiloval, mohl by toho ten někdo ošklivě zneužít, ale to by Hideaki nikdy nedopustil. Radši by si uřízl obě ruce, než aby Daichi došel nějaké újmy. A představa, že by za to sám mohl, je přímo nesnesitelná. Naprosto přesně chápe, jak Daichi svoje slova myslí a nakloní hlavu mírně k rameni, když mu věnuje další zamilovaný úsměv. Oba dva s nimi dnes nešetří a při tom je jejich láska tak mladá a čerstvá. Někdo by si mohl myslet, že by kvůli tomu nemusela být tak pevná, ale to byl nesmysl. Když byla upřímná, bylo jedno, jak dlouho trvala a jestli prošli nějakými zkouškami nebo ne. Kde kdo by asi nesouhlasil, ale to neznají Hideakiho. Daichi má asi pravdu vzhledem k jeho slovům, čeho je pro něj ochotný a Hide zase ví, že má jisté hranice, za které nepůjde. Konečně se tedy zcela uvolní a pustí z hlavy všechny pochybnosti. Nasadí další chlapecký úsměv, když mu Dai řekne, že je roztomilý. To od někoho jeho vzezření opravdu sedí, ale Hideaki si nemůže pomoct. Není to tak, že by se ty věci zdráhal udělat, ale stejně. Ještě že má protějšek, který je velmi náruživý a dovede mu dát dost jasně najevo, že se ničeho nezalekne. Zasměje se s námahou jeho slovům, když mu Dai řekne, že mu nedovolí, aby mu stud bránil, ale začíná toho na něj být hodně, protože se ani na chvíli nezastavil ve svých pohybech v Hideakiho klíně a kromě toho už jenom pohled na jeho hříšně vydané tělo dělá svoje. Zná ho moc málo na to, aby to pro něj bylo okoukané a navíc ví, že k tomu nikdy ani nedojde. Když některé věci milujete, prostě se jich nepřejíte. Má před očima nejkrásnější pohled na světě. Tehdy na pohovce toho neviděl zdaleka tolik jako dnes. Tohle celé byl dobrý nápad. Místnost i ten stůl. "Právě mě napadlo, jak skvěle se doplňujeme..." Bože, chtěl by mu všechno říct, i když jsou uprostřed aktu, jenom mu slova váznou v hrdle a Dai podporuje definitivní delete kapacity jeho mozku vším, co udělá nebo řekne. Už si malou chvilku pohrává s okolím jeho vchodu, když se Daichiho boky pohnou a jasně mu tím sdělí, co by si přály. Asi se s tím vším moc zdržuje. Hideakiho tváře už zase zčervenají, ale poslechne ho a opatrně do něj začne prsty pronikat. Cítí, jak ho Daichi ve vlnách slasti tahá za vlasy a když unikne z jeho náruče a položí se na stůl, Hideaki na něj zůstane několik dlouhých vteřin ohromeně zírat. Je naprosto nádherný, otevřený a přirozený a on je z něj celý pryč. Daichi s ním hrozně cvičí a pobízí ho i svými slovy. Ano, Hideakiho představivost zná jenom jenom jednu odpověď a výzvě, aby šel blíž, nelze odolávat. Víc se boky opře proti jeho tělu a začne do něj vstupovat, zatímco se nad něj skloní a opravdu se k němu přitiskne natolik, aby mohl mít tvář u jeho rtů. Svírá ho dlaněmi pořád za boky, ale nijak zvlášť ho proti sobě nepřiráží. Jen ho přidržuje proti svým něžným pohybům. Po Daichiho posledních slovech už celý doslova hoří, ale to už je uvnitř něj vážně celý a na rozdíl od něho nemá ani ponětí, že na chodbě je slyšet vůbec něco, natož tolik kroků. Nemá tušení, kolik času uběhlo od chvíle, co jsou tady. Doufá jenom, že málo a oni budou moci být spolu, co nejdéle to jde.
"Dai-koi, hrozně moc tě miluju. Hrozně moc..." Mumlá do jeho rtů mezi polibky, zatímco trýzní jeho nitro poměrně pomalými a krouživými pohyby.
Daichi
Asi už nadosmrti bude mít před očima Hideakiho úsměv. Je tak jiný, než které vídal a přijde mu napraosto k zulíbání, když se na něj tak podívá. Viděl ho v plném vyzbrojení a teď zrovna nemyslí situaci, kdy na sobě nemá oblečení. Tehdy mu přišel skoro děsivě krásný, ale nebál se ho. Teď když na sobě nemá nic, je to úplně jiné a přesto o nic míň krásné. Jak kdyby mu společně se svým tělem sebral i duši. Opravdu má pocit, že ji vidí v jeho očích i v tom úsměvu. Přísahal by, že cítí náklonnost, kterou k němu chová a taky odhodlání udělat úplně všechno, aby mohli být společně. Ještě nikdy nic takového necítil, ale už teď ví, že se toho pocitu nemůže nabažit. Vůbec si není schopný domyslet, co bez něj bude dělat. Přeje si jen jediné, aby už byli na místě, ať je to kdekoliv a mohli společně žít a trávit každou volnu chvilku. Jen ta představa, že se po práci sejdou ve svém domově, večer se přitulí a prostě jen usnou. Mohlo by být něco krásnějšího? Jen těžko. Už pravdivě sténá pod jeho prsty, které mu způsobují spoustu příjemných pocitů, které snad není schopný snést. Mohl by klidně ležet na zemi a stejně by si to užil. Ten stůl je vlastně o hodně dráždivější varianta a teď už aspoň ví, že Hideaki proti tomu nic nenamítá. Bylo důležité zjistit, co všechno by si mohli společně dovolit. Chce ho poznávat, ale pomalu a postupně. Chce spoustu společných let. Koutky se mu zvednou v omámeném usmání, když se Hideakiho tělo přiblíží. Cítí z něj sálající teplo a brzo i něco jiného. První se malinko napne, ale má dokonalého a vnímavého milence, který nikam nespěchá. Proto je pak snadné se velmi rychle uvolnit a pustit ho dál. Dost pravděpodobně za to můžou i city, které k němu chová. Pozoruje jeho tvář, která je blízko. Snaží se držet očka otevřená, ale nedokáže to. Už pravidelně hluboce vydechuje. Sem tam se trochu pozvedne, aby ho mohl hluboce políbit a když se blíží k vrcholu, už jen odevzdaněji leží na stole a přitahuje si ho za zadek k sobě v pravidelném rytmu. Spíš kopíruje ten, který jeho milenec nastavil. Nechce mu bránit, chce ho poznat i takovým způsobem. Propíná se v těsném prostoru proti němu, když se hezkost znásobuje. Cítí, jak jejich těla sálají a připomínají jim, že brzo bude všechno v tom nejlepším pořádku."Já tebe taky." Zvládne mu odpovědět jen jednou. Chtěl by mu toho tolik říct, ale přichází o slova. Už ani nedokáže dýchat, když se jeho tělo propne naposledy a pak uvolní. Hideakiho víc přitiskne k sobě a sevře zlehka uvnitř svého nitra. To je asi tak všechno, co zvládne jeho mysl postřehnout. Před očima mu tančí milióny hvězd. Je to jako pohádce, díky němu se tak cítí a ví, že vždycky bude. Bude rozmazlovaný, hýčkaný a stačí mu k tomu jen jeho gesta, pohledy a slova. Nic víc prostě nepotřebuje. Když k tomu přihodí nějaký dáreček, zlobit se nebude.
"Miluju tě tak moc, jak je člověk schopný, možná ještě víc." Oplatí mu konečně vyznání, když je schopný se aspoň trochu nadechnout. Konečky prstů si pohrává s jeho vlasy a starostlivě mu odhrnuje vlasy ze zpoceného čela.
"Hm, tohle je lepší, než kdejaký trénink, zapojili jsme všechny svaly." Broukne rozverně. Ještě pořád cítí své zčervenalé tváře a hlubší dech.
"Myslím, že jsem schopný ti přesně rozepsat tréninkový plán. Udělám si na to speciální složku." Přesune se napůl, k jejich práci. Kdyby jen Hideaki věděl, že na pečlivě střeženém tabletu, kde měl své poznámky, byl na tapetě právě on. A udělá to znovu, až si ho bude mít kam dát. Ideálně ho vyfotí, až bude spát. Když se Hideaki začne zvedat, udělá to samé i Dai. Pořád ho drží za boky a jen tak mu nedovolí, aby se příliš vzdálil, rozhodně ho nechce pustit ze svého nitra. Během vteřiny má nožky kolem jeho boků a tiskne ho k sobě. Líbne ho na bradu, pokračuje zlehka po linii čelisti, než se znovu dostane k oušku. Stiskne jeho lalůček mezi rty, než se rozverně a tiše zasměje.
"Poplach ještě nebyl." Pošeptá mu.
"Doufám, že ještě nikam jít nechceš." Ruce už má na jeho pozadí, které chtivě stiskne.
Hideaki
Daichi mu odpovídá stejnými slovy a on se společně s ním nechává unášet jejich vlastní přirozeností, dokud se nedostanou až na vrchol. Daichi je o trochu dřív, než on sám, ale jakmile ucítí stahy jeho nitra okolo sebe, je to něco natolik nepopsatelného, že ho velmi rychle následuje. Nemá ani pomyšlení na to, že by krásné chvilky oddaloval, prostě je chce prožívat hned a pokud možno společně s ním. Dočká se dalšího krásného vyznání a sám se mazlí s jeho tváří, otírá o ni tu svou a opatrně se v něm podvědomě pohybuje tam a zpět, spíš jako by ho chtěl hýčkat i tímto způsobem, než že by mu chtěl ještě cokoliv způsobovat. Pomalu uklidní svoje rozdováděné nitro a konečně se trochu zapře o ruce, aby se mohl narovnat a podívat se do Daichiho zpocené a trochu zvalchované tváře. Rozhlédne se a hledá nějaké kapesníčky, které by mu podal, ale nic takového tady nezůstalo. Lidé s sebou vzali všechno, co by se jim mohlo hodit. Daichi mezitím mluví o tréninku a znovu mu vyrazí dech, když prohlásí, jaký mu udělá tréninkový plán. Přestane se rozhlížet a podívá se na něj. Už ví, jak pečlivý je plánovač, jsou v tomhle oba dva stejní a díky Aoimu má Daichi bohaté zkušenosti s organizací prakticky čehokoliv. "Nikdy bych si nepomyslel, že bych se mohl těšit na něco takového, jako je na plánovaný sex." Řekne a rozesměje se. Většina lidí touží asi po spontánnosti a něco takového by je vyděsilo, ale on se nejspíš bude s rozvrhem v ruce třást pod hodinami a myslí tlačit ručičku, aby už bylo tolik, kolik Daichi napsal.
"Jenom bych ti na to nejspíš koupil nový tablet nebo notýsek. Přece jenom programy občas nefungují a já bych nerad, aby ti moje kolonky skočily třeba do bratrových." To už tady jednou bylo a sice to nemyslel zrovna takhle, ale Aoi rozhodně nemusí vědět, kdy souloží. Alespoň toto! Chce z něj pomalu vystoupit, ale Daichi mu v tom okamžitě zabrání a víc ho sevře snad vším, co má, aby se Hideaki nemohl už ani pohnout. Cítí jeho rty, jak mu putují po bradě a čelisti a pak tiše sykne, když podráždí i jeho ouško. Vlastně už by ho nemělo nijak překvapovat, co mu zrovna říká. I tak se ale spěšně rozhlédne, aby našel nějaké hodiny. Ty tady ale nejsou. Je trochu nervózní, když si uvědomí, kolik výstroje pod nimi leží. Ne proto, že by se bál o sebe, ale mají lidi, o které se musí postarat. Copak ale tohle mohly být dvě hodiny?
"Ty budeš jednou moje smrt… krásná a jediná, kterou si přeju, ale nikdy nikdo nedovedl zařídit, abych dělal to, co chce, jediným slovíčkem." Řekne mu. Světýlka v jeho očích však příjemně hřejí a poskakují a není v tom žádná výčitka. Znovu tedy přitiskne rty na jeho ústa a začne ho jemně a procítěně líbat. Dává si tentokrát na čas, aby vzrušení v jejich klínech přišlo spontánně a jenom se modlí, aby ty sirény ještě chvíli počkaly nebo aby se neprobudily jejich vysílačky. Napadne ho, že by možná měl zapojit nějakou kreativitu, ale nechce to jinak, než aby mu viděl do tváře. Nebude ho tady otáčet zády k sobě ani nic podobného, ne dnes. Pak ho ale přece jen něco napadne. Trochu ho nejspíš zmate, když z něj vystoupí, ale jenom proto, aby se dvěma kroky dostal vedle něj. Vyhoupne se na stůl a sáhne po jeho bocích, aby si ho mohl přitáhnout obkročmo na svůj klín. V tu chvíli se Dai ocitne tváří nad ním a on ho může pevně objímat. Během chvilky se dostane zpět do hřejivého nitra jeho těla a dlaněmi sklouzne z jeho hrdla na boky, kterým pomůže v prvním pohybu. Usměje se a na okamžik vypadá maličko plaše, ale ne… ve skutečnosti si nemyslí, že by se tohle Daichimu nelíbilo.
Daichi
Malinko ho zaskočí, když se Hideaki zarazí po jeho prohlášení. Vypadlo to z něj úplně spontánně a není si jistý, jestli toho náhodou nebylo moc. Ještě se pořádně neznají, možná to opravdu přestřelil. Najednou se uvnitř něj objeví pochybnosti. Naštěstí nemají dlouhé trvání a on se může rozesmát společně s ním."Já taky ne, ale ta myšlenka se mi líbí." Uculí se se svou typickou nevinností, která jen dobře kryje to, co se mu prohání hlavou a co se nebojí říct. Podaří se mu udržet další vlnu smíchu, když si představí, že by do jejich kalendáře někdo viděl.
"Třeba bychom nakonec dostali pochvalu za skvělé rozplánování času." Pokrčí krátce rameny. Za celou dobu ho nepustí. Chce se k němu tisknout, aby si ho pořádně užil, než budou muset jít. Za chvíli totiž hrozí, že se budou muset rychle oblékat. Nejradši by zastavil čas právě v této chvíli. Neoddálí se od něj, jen ho dál něžně trápí. Očka má zavřená, aby cítil své polibky stejně jako doteky mnohem víc. Koutky se mu pozvednou, než se trochu oddálí, aby mu viděl do tváře.
"Ještě mi to nejde tak, jak bych si přál. Myslím, že potřebuju ještě hodně trénovat." V očkách mu zasvítí. Dlaněmi ho krátce pohladí po linii boků. Cítí úplně všechno, líbí se mu, jak se kůže napíná přes kosti. Ty detaily…Mohl by je popisovat snad měsíce a pořád by měl co říct. Všechno, co by možná chtěl říct se ztratí v dalších polibcích. Nebyl si úplně jistý, jestli se mu Hideakiho podaří přesvědčit, aby se ještě nezačali oblékat, ale daří se mu to. Protáhne paže kolem jeho krku a znovu se na něj natiskne. Z jeho úst se vydere tichý povzdech. Netrvá to vůbec dlouho, než začne být znovu vzrušený. Hideaki je příliš sexy, příliš dokonalý, aby tomu dokázal vzdorovat, navíc ani nechce. Překvapeně zamrká, jakmile o něj přijde a možná to vážně přehnal. Teď se obléknout a půjdou zpátky. Ta myšlenka mu způsobí smutný výraz na tváři a vypadá, že ho někdo vyhodil na déšť. S mírně pootevřenými rty se nechá směrovat na jeho klín a tvář se mu zase rozzáří.
"Já už si vážně myslel, že mě necháš se obléknout." Prohodí s nádechem vzrušeného pobavení, když se spokojeně zavrtí na jeho klíně.
"Nepřežil bych, kdybys to udělal." Protáhne mu paže kolem krku a trochu si srovná posed, aby měl větší stabilitu. Líbí se mu tady, má skvělý výhled a přitom mu nic nebrání v pohybu. Rozhodně by to ještě někdy vyzkoušel, ale už v pohodlí postele. Protáhne paže dál, aby ho mohl hladit po lopatkách. Přitiskne se na jeho rty, protože slova už začínají být málo. Nechá si pomáhat s pohyby na jeho bocích a za chvíli už nastolí tempo, které se mu líbí nejvíc. Nespěchá, užívá si každý plynulý pohyb boků. Brzo už tiše sténá do jeho rtů. Ruce má zabořené v Hideakiho pramenech, které střídavě svírá, aby si trochu ulevil od stupňující se slastí. Cítí, jak se mu chvěje celé tělo a už doslova celý hoří. Když to na něj začíná být znovu příliš, opře se čelem o to jeho a kouká mu zadýchaně do očí. V duchu se přemlouvá, aby ještě chvíli vydržel, ale v tomto se nedokáže ovládnout. Stačí mu posledních pár prudších pohybů a jeho tělo i mysl doslova exploduje. Má pocit, že ho musí být nutně slyšet až na druhý konec tohoto domu, ale na tom nezáleží. Možná se bude červenat, jakmile dotud vyjdou, ale stejně bude spokojený. Ruce už má zase pohodlně odložené na pevných ramenech, které jemně hladí.
"Teď už se může stát cokoliv. Jsem šťastný." Pošeptá mu s rozzářeným úsměvem. Ne, nebyl by rád, kdy se mu něco stalo, teď když ho našel, ale mnohem horší by bylo, kdyby nevěděl jaké to je, když mu na někom záleží a je to vzájemné. Takto mu přijde, že je jeho život naplněný. Vezme jeho tvář do dlaní a velmi procítěně ho políbí.
"Je čas na návrat do reality. Ale vůbec se mi z toho obláčku nechce." Povzdechne si.
Žádné komentáře:
Okomentovat