Hideaki
Měl tolik práce s přesunem, že si ani nevšiml výrazu jeho tváře a nejspíš je to dobře, protože jinak by mu z toho srdce usedalo a kdo ví, kam by to dopracovali. Hned by se lekl, že udělal něco velmi špatného. Takhle ho má rovnou zase na klíně a stihne jenom tu chvíli, kdy se Daichiho obličej začne měnit na rozzářený. Musí se rozesmát, když Daichi vysloví svoje obavy z oblékání. "Měl bych to udělat, kvůli tvojí vlastní bezpečnosti." Připomene mu.
"Kvůli naší připravenosti, kvůli lidem, co by na nás čekali i kvůli tomu, že by nám utekli." Vyjmenovává, ale očividně to je všechno moc málo na to, aby Daichi chtěl přestat. Koneckonců místo, aby svoje slova potvrzoval svými činy, mu pomáhá s pohyby na svém klíně a kochá se pohledem na něj. Je to mnohem lepší, než by si kdy dovedl představit a jemu samotnému se tato poloha taky líbí mnohem víc, než ta předešlá. Ještě neví, co Daichimu, ale podle toho, jaký je, ho tipuje na někoho, kdo má rád svou volnost, takže by si v tom možná mohli vyhovovat. Nechává ho dělat všechno, jak chce on sám, pouze mu pomáhá tam, kde si myslí, že může a vrací mu polibky. Nic z toho není uspěchaného, už dávno zapomněl na to, co říkal před dvěma minutami o jejich odchodu. Někdo by si myslel, že nebude mít v hlavě nic jiného a nedovede se tak snadno odpoutat od reality, když jim klepe doslova na dveře, ale možná tím spíš chce ještě chvíli zůstat zamčený v jejich světe. Teď je všechno mnohem rychlejší, než poprvé, stejně jako je kratší jejich výdrž, ale není to kvůli tlaku okolností. Je to prostě tak. Sám klouže rukama po celém Daichiho těle, není to těžké, protože je velmi drobné. Střídavě ho k sobě tiskne a zase povoluje podle toho, jak se Dai chce zrovna pohnout a přísahal by, že cítí jemné cukání jeho těla a předzvěst vrcholu. Možná si to jenom představuje, protože je na tom sám hodně podobně, ale chtěl by mu umět naslouchat podobným způsobem. Oplatí mu pohled do očí, když si Daichi opře svoje čelo o jeho a usměje se na něj. I on je velmi udýchaný, ale vypadá to, že mu Dai chce něco říct. Ať už je to tak nebo ne, nestihne to, protože Hideaki ucítí pravidelné a rychlé stahy jeho nitra a ví, že jeho samotného pošlou v Daichiho stopách vstříc novému, krásnému vrcholu. Stále udýchaně se zasměje do jeho rtů, protože i on se cítí pořádně uvolněný až teď. Ani tohle by nemuselo být dnešní naposled, ale bohužel si to budou muset nechat na jiný den.
"Víš, jsem rád, že jsme to udělali. Dodalo mi to hodně energie, optimismu a chuti jít a to moře přeletět. Myslím, že teď to díky tobě dokážu." Řekne mu a jeho hlas zní opravdu stejně odhodlaně. Vrátí mu ten vroucný polibek a najednou má pocit, jako kdyby spolu byli už velice dlouho a velmi dobře se znali. Jako kdyby se mezi nimi ve vteřině zhmotnilo nějaké pevné pouto. Takové mívají vztahy, kdy už se dobře znáte s rodiči i babičkami a plánujete hypotéky… Musel by se sám sobě zasmát, ale někdy je lepší, když Dai netuší, o čem přemýšlí.
"Já vím, ani mně ne." Povzdechne si a podívá se nejdřív dolů vedle nich, kde se na zemi válí všechny ty věci.
"Nejhorší je, že mám pocit, že budu oblékat svoje věci tobě a naopak." Řekne mu a pořád se culí jako puberťák, kterého čeká tak možná maturitní ples a ne možný boj.
"Co asi dělají ostatní?" Napadne ho a zase vyprskne. Určitě čekají někde u dveří a potí se. Pomůže Daichimu opatrně na nohy a pak sklouzne ze stolu. Je to, jak si myslel. Ani nepozná, co je ponožka.
Daichi
Má pocit, že se mu na tělo všechno lepí. Je tak krásně zpocený, že mu to najednou ani nevadí. Ostatně při takových příjemných věcech, to bude člověk dělat dnes a denně. Když si k tomu přičte výhled na Hideakiho tvář a jeho spokojený a usměvavý obličej, není noc, co by vyměnil. Vůbec ale vůbec se mu nechce z jeho klína dolů. Nejradši by se vrtěl, tiskl k němu a zůstal tak klidně i dva dny, ale to bohužel není vůbec možné. Podívá se mu do očí a přestanou zkoumat všechno, co je z těla jeho milence k vidění. A že toho je. Už jen svaly rýsující se na břiše, po kterých mu nenechavě přejížděl konečky prstů. Je vážně krásný, jak jeho tělo, tak i duše. Vůbec nechápe, jak je možné, že byl sám. Podle něj na něj museli stát fronty. Někdy mu to možná řekne a pak se bude třást strachy, že ho třeba za někoho vymění. Ne, to se nestane, udělá proto úplně všechno. Koutky mu jdou nahoru, když se dozví, že to byl dobrý nápad. Chystá se mu říct, že takových chvilek mu klidně naplánuje mnohem víc, ale Hi mu vezme všechno slova z úst."Hi-chan." Broukne rozněžněle.
"Dokážeš to hlavně kvůli tomu, jaký jsi. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdyby se byl ochotná rozdat a nečekal za to nic. Měli by tě nosit na rukou, za to, co jsi pro ně všechno udělal. Já tě budu rozmazlovat už jen proto, co všechno děláš pro mě. Jsem šťastný, opravdu moc a neskutečně si tě vážím a miluju." Je dojatý, opravdu ano a je to znát na jeho očích, které jsou snad mnohem větší a zranitelnější. Při jejich polibku ho hladí po tváři a pohrává si s jeho prameny, aby je rozcuchal a vzápětí zase trochu srovnal. Asi to bude jeho oblíbená činnost. Sám se podívá za ně, aby zhodnotil hromadu na zemi.
"Možná jsme si to měli poskládat tak, jak to patří, ale kdo by na to v tu chvíli myslel." Zasměje se. Je si téměř jistý, že nebude schopný dát všechno ta, kam to patří. Asi se bude hodně smát, až mu to venku někdo z kluků bude spravovat s vědoucím pohledem. Asi se vážně bude červenat a zároveň ho to bude těšit. Jen ať to všichni ví, že ho miluje a že si podobnou chvilku nemůže odpustit. Vyprskne trochu podruhé, když si představí Hideakiho s jeho trikem.
"Hm, já v tvých budu trochu plavat, ale tobě to bude slušet. Jen ta představa, jak moc tě to obepíná." Blýskne se mu v očkách, ale to ž stojí nohama na zemi. Nutno dodat, že se mu dost chvějí kolena.
"Počítám, že stojí za dveřmi s ušima nalepenýma na nich. Myslím, že si z tebe sednu na zadek." Zavtipkuje na svou vlastní adresu a sehne se pro první kousek oblečení. Z boku mu vlastně vystaví své pozadí. Dojde mu to asi pět vteřin po tom, co to udělá a už je zase nevinnost sama. To musí vyzkoušet, až budou v bezpečí. Ta myšlenka mu musí jít vidět na očích. Zvedne kus látka a přiměří jej k Hideakiho hrudi.
"Tohle bude asi moje." Zahodí to stranou a sáhne pod druhém.
"Tohle je tvoje." Zkusí mu to natáhnout přes hlavu, což se mu i podaří, ale nechá mu to triko na očích. Sám sklouzne dlaněmi na jeho hruď a několikrát jí políbí.
"Ještě chvíli vydrž, myslím, že ti to nesedí úplně přesně." Tiše se směje, ale hrozně si to užívá. Jsou to asi poslední bezstarostné chvilky. Posune se rty o hodně níž a ještě ho líbne na bříško, než mu to triko stáhne a pěkně urovná. Pořád ho nepřestává hladit a samozřejmě jeto jen proto, aby ho neměl nikde pokrčené. Přidřepne si k hromadě, aby se v ní trochu pohrabal a našel nějaký další užitečný kousek. Vzhlédne a vzápětí se znovu rozverně uculí. Má ´vážně nádherný výhled.
"Možná bychom si tu hromadu mohli udělat ještě někdy potom." Dá mu jasně najevo, co si právě pomyslel a vytáhne jeho spodní prádlo, které mu zůstane viset na ukazováčku.
"Mám první dílek skládačky, ale dávat ti ho nechci." Znatelně s rukou trhne dozadu, jak kdyby se po něm Hideaki začal natahovat.
Hideaki, Aoi
"Můžeme se o to někdy pokusit, abychom zjistili, jestli to dokážeme." Prohodí a vzápětí na to vyprskne do dlaně, když si sám sebe představí v Daichiho tričku.
"Myslíš, že by mi krátký top s odhaleným pupíkem slušel? Nevím, nechci zahanbit Senu..." Rozvíjí dál tuto představu a u toho zalétne pohledem ke dveřím, jako by čekal, kdy se vyvalí z pantů a z nich vypadnou všichni jejich přátelé. Usmívá se a snaží se v té hromadě najít alespoň něco, ale Daichi vypadá, že ho nohy vážně neunesou a tak se natáhne po jeho předloktí a na chvíli ho přidrží.
"Jsi v pořádku? Venku ti hned seženu lahev s vodou. Promiň, asi jsem to přehnal." Hned se mu omlouvá. Musí na něj pomaleji a ne se chovat takto nadrženě. Nehýbá se, když mu Daichi zkouší tričko, i když to není potřeba, ale když ho zahodí, na prázdno otevře pusu a rozhodí rukama. Co to tropí, copak on půjde nahý? Oni ten odchod vážně nestihnou. Pak Dai najde i to druhé a on zvedne ruce, aby mu ho mohl obléknout. Tahle nevinná hra mezi nimi se mu moc líbí a nedovede si představit, že by to kdokoliv jiný, kromě Daichiho, takto svedl. Látka se zastaví v úrovni jeho očí a po zádech mu přeběhne znatelné mrazení, když mu Dai pošeptá, aby tak chvíli vydržel. Od té chvíle snad ani nedýchá, jen zřetelně cítí, jak se mu do prsou vypalují Daichiho dlaně a lituje toho, proč je tohle nenapadlo před chvílí.
"Až budeme v bezpečí, bude tohle první věc, o kterou tě požádám." Hlesne do náhlého ticha a povzdechne si, když ucítí i jeho rty. Je to hrozné, ale už by zase mohl a tím, že na sobě nemá žádné prádlo, je to rozhodně vidět. I kdyby měl… Jeho tváře pokryje červeň, ale ta touha je neúnosná. Daichi ho naštěstí dooblékne a on se podívá do jeho tváře.
"Odpusť." Hlesne, ale usmívá se. Daichi si dřepne a hledá další kusy, ale ta jeho poznámka…! Hide musí odvrátit tvář a zrudnout ještě o něco víc, ale chvíli to asi potrvá, než ho erekce přejde. Podívá se očkem zase zpět, když uvidí vlastní prádlo na jeho prstu a málem zase vyprskne, když mu s ním Dai ucukne.
"Víš, že se teď pár minut ani nebudu zlobit?" Podotkne ten nepřehlédnutelný problém a na místo toho se sehne pro vlastní neprůstřelnou vestu.
"Je to trochu divné mít nahoře brnění a dole vůbec nic. Vím, že tomu někdo říká meč, ale..." Ztichne, protože někdo silně zabuší na dveře.
"Hele hrdličky, za osm minut se ozve hlášení k odchodu. Chtěli jsme vás nechat vycukat na polovinu, ale přišlo mi to kruté." Je to přímo Aoi osobně a Hideaki okamžitě protočí očima a zbledne. Ze všech lidí v tomhle domě je musel slyšet zrovna on? Možná byli hlasitější, než si mysleli.
"Nesměj se!" Sykne honem na Daiciho, protože kdo ví, jestli tam Aoi ještě je a on úplně vidí, jak Daichimu prudce cukají koutky.
"Tak honem." Zasměje se taky a začne mu opravdu rychle pomáhat do prádla a do kalhot. Dokonce u toho trochu rozchodí vlastní problém, aby si je taky mohl natáhnout. Ještě se jim nějaké věci válejí u nohou a on zrovna zapíná Dichiho do jeho vesty, když se ozve poplach. Hideaki k němu na chvíli zvedne oči. Je to tady. Je to doopravdy tady. Jeho nitrem zarezonuje vzrušení a tréma. Ještě to ale musí dokončit. Spěchá a kupodivu mu nic nepadá. Má obratné prsty, když je potřeba.
"Dai-chan, drž se přesně pokynů, ať vím, kde tě mám hledat. Na tvé vysílačce je na trojce moje frekvence." Neměli by ji používat, ale Dai by se mohl dostat do úzkých. Proplete s ním svoje prsty. Chodby jsou plné a nepřehledné. Chce ho pustit až venku. Jejich přátele nikde nevidí.
Daichi, Tora
"Nakonec vlastně slušel. Viděl bych tvoje svaly." Pochválí jeho postavu a u toho se zlehka červená. Není si úplně jistý, jestli jsou to rozpaky nebo tím, že jsou pořád tady a před chvíli dělali něco, co by dělal klidně dál. Oči mu zněžní, jakmile se mu Hideaki omluví. Zavrtí hned hlavou.
"Jsem v naprostém pořádku. Rád bych, aby se mi z tebe motala hlava častěji." Nemohl to nechat jen tak a chce, aby Hi věděl, že se vůbec nic neděje, právě naopak. Všechno je v nejlepším pořádku. Jeho spokojenost dosáhne nejvyšší stupeň, když si uvědomí, že tělo před ním na něj reaguje naprosto skvěle. Kousne se do rtu a shlédne na připravený klín. Má nutkání mu s tím pomoci.
"Budu si to pamatovat, nebudeš mě o to muset žádat." Odmlčí se na chvilku.
"No možná tě nechám, abys to řekl." Ve velkých očích se hravě zablýskne. Úplně ho vidí, jak se u toho červená, bude zase hrozně roztomilý. Obočí mu jde nahoru, stejně jako pohled, když se mu Hi omluví znovu.
"Co bych ti měl odpouštět? To, že se ti líbím? To je přece hloupost." Zavrtí nad ním s úsměvem hlavou. Trochu se znovu začervená, protože je asi vteřinu od toho, aby se v podřepu přisunul blíž a opravdu mu pomohl. Je teď v ideální výšce, aby to udělal. To stihnou. Sotva se zlehka dotkne Hideakiho boků, ozve se hlas za dveřmi. Přistiženě sebou trhne, jak kdyby mu Aoi mohl srze dveře vidět do hlavy. Pak se ale začne nebezpečně culit. Vážně si v první chvíli myslel, že se dveře otevřou a někdo sem vpadne a uvidí je takto.
"Promiň, ale víš, jak bychom vypadali, kdyby sem někdo vážně vešel?" Zašeptá a teď už se vážně rozesměje. Pomalu vstane a pozorně sleduje, jak ho Hideaki obléká. Moc mu nepomáhá, protože se na něj nemůže vynadívat. Už se téměř oblečený, chce přitáhnout ruce kolem jeho krku a dopřát si aspoň poslední polibky, když se ozve poplach. Skoro vyděšeně sebou trhne a ohlédne se přes rameno. Za pocitem zamilovanosti, se mu v očích objeví strach a vzápětí odhodlání, jakmile se podívá do tváře před sebou, objeví se v nich i odhodlanost.
"Dobře. Budu přesně tam kde mám být, abys mě mohl najít." Ujistí ho, že nebude dělat nic neuváženého a vyběhne společně s ním z pokoje. Sám se rozhlédne, ale nikoho nevidí. Přesto ví, kde má být. Pustí Hideakiho ruku a přitáhne si ho trochu prudčeji za pas k sobě.
"Dávej na sebe pozor a brzo se mi vrať." Pošeptá mu.
"Miluju tě, mysli na to." Připomene mu, co si říkali uvnitř, než se vytáhne na špičky a políbí ho. Teď nezáleží na tom, kdo je kolem nich. Pak už se jen zlehka pousměje a vyrazí do davu. Má být úplně někde jinde. Musí koordinovat pohyb těch, kteří neumí bojovat. Proplétá se jako lasička davem. Před očima má Hideakiho úsměv, který mu dodává sílu a sebevědomí.
"Všichni za mnou, seřaďte se." Křikne do davu, aby mu dal trochu směr a dostal je do seřazení, které bylo pečlivě naplánované. Otočí se na patě a chce vyrazit, když do někoho vrazí. Přistane v náruči Torovi. Najednou ho dost nepatřičně napadne, jestli je slyšel. Sice ví, že byl s Aoim ale stejně tak ví, že koukal po Hideakim. Trochu se ho bojí. Tora se podívá do Daichiho tváře a pustí jeho boky, za které ho chytil, aby neupadl. Vteřinu si prohlíží jeho tvář, než se usměje.
"Zněli jste dost spokojeně, jen tak dál." Dodá se smíchem, mrkne na Daichiho a sám se vydá na místo, kde má být. Dai chvíli jen úplně pitomě kouká na jeho záda, než se pobaveně uculí a zavrtí hlavou. Zvláštně ho to potěšilo, ale teď není čas na podobné myšlenky. No možná je ten nejlepší čas. Rozhlédne se, protože kolem vládne uspořádaný chaos.
"Tak jdeme." Křikne do davu za sebou a odhodlaným výrazem a vede je vstříc nejisté budoucnosti. Pořád je to ale mnohem lepší vyhlídka, než v ty v místech, která nechávají za sebou. Pro něj určitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat