Hideaki x Daichi - Vezmu si to jako specializaci. - část 1.

(nové útočiště)

Hideaki

Upraví si na sobě neprůstřelnou vestu, kterou vyfasoval ve skladu a zkontroluje všechno potřebné, hlavně plynulost tasení zbraně a tak podobně. Už to dělá asi po sté a je to čistá paranoia. Odchod byl stanoven za dvě hodiny a to bylo ještě dost času. Všichni byli připraveni, zabaleni, hlídky rozmístěny, některé dokonce vyrazily ven, aby tam pátraly po možných pastech. Po tom všem shonu Hideaki najednou neměl co na práci a připadalo mu to jednoduše divné. Nikdo už nic nepotřeboval, všichni jenom relaxovali před tím, než se zvednou a vyrazí. Nikdo už se nezdržoval na svých pokojích, aby na nikoho nezapomněli, nikdo nechtěl nic donést, Aoi měl taky všechno… S Daichim od jisté chvíle zastávali v podstatě tu stejnou práci, takže je možné, že je na tom i on někde na druhé straně budovy úplně stejně. Začne ho tedy v davu hledat, aby ho měl pořád před očima. Oba dostali svoje úkoly, ale Daichi na rozdíl od něj nebyl žádný voják, takže je pravděpodobné, že se později rozdělí a zatímco Dai půjde s lidmi a bude se o ně starat, Hideaki je bude bránit společně s ostatními spíš na periferii. Nakonec do něj vrazí zcela náhodně na jedné z prostorných chodeb a málem by ho ani nepoznal. Je oblečený podobně jako on sám, dokonce taky dostal zbraň a Hideaki ani netuší, kdo ho s ní na rychlo naučil. Nejspíš někdo z vojenských instruktorů v hale, kde se všichni školili v podobných věcech, první pomoci a tak dále. Má vyčesané vlasy, postrádá makeup a… prostě je úplně jiný. 

"Strašně ti to sluší." Vypadne z něj úplně nesmyslně první věta, když si uvědomí, že už na něj dlouho beze slova jenom tak zírá a drží ho při tom za obě předloktí. 

"Prosím, řekni, že ani ty už nemáš co na práci." Řekne mu se svým typicky roztomile rošťáckým úsměvem. Pokud se nerozezní poplach, měli by mít na sebe trochu času. Nemyslel to sice tak, jak to asi vyznělo, jeho myšlenky nikdy nebyly primárně takové, ale když nad tím jeden uvažuje, co když to byla jejich poslední možnost? Neměli by se vzdalovat nikam daleko ani do míst, kde nikdo není, protože by se jim snadno mohlo stát, že tady taky zůstanou, kdyby se Aoi z jakýchkoliv důvodů rozhodl jednat okamžitě. Přesto je na této chodbě několik pokojů, které již budou opuštěné a nikdo by se sem už neměl pro nic vracet. Snad… je to maličko adrenalin. Tohle celé… možnost, že si někdo vzpomene, že mu upadla sponka nebo možnost, že bude polovina jejich výstroje po zemi místo na nich… Od kdy je takový? Stejně ho vezme za ruku, proplete s ním svoje prsty a vykročí po chodbě. Vrazí do čtvrtých dveří po levé ruce. Všechny jsou už odemčené, taky z bezpečnostních důvodů. Byl to něčí pokoj, dokonce si dali tu práci, aby ustlali, i když už tady nikdo nikdy spát nebude, jenom skříň je dokořán. Potichu za nimi zase dovře a podívá se na Daichiho. V jeho očích se odrazí něco omluvného. 

"Vím, jak to vypadá, já..." Zajede si dlaní do vlasů a podrbe se na zátylku, ale stejně udělá krok blíž k němu a zatahá ho za popruh vesty na rameni. 

"Máš dostatečně natrénováno, jak se to svléká a obléká?" Řekne a jeho tváře nepokrytě doopravdy trochu zčervenají. Ani tak neudělá krok dál, jen se dívá do jeho velkých očí, které jsou takové, i když nejsou nalíčené. Možná by si měl vnitřně přiznat, že má trochu strach z toho, co bude, ale zároveň uvnitř sebe cítí jisté vzrušení, protože tohle všechno by mohlo být brzy za nimi a on má odslouženo dost na to, aby mohli v klidu žít.

Daichi

Připadalo mu, že slyší, jak minuty ubíhají. Daichi měl tolik práce, že by to neměl vůbec vnímat, opak by však pravdou. Měl pocit, že čím víc se blíží jejich odchod, tím nervóznější je. S Hideakim na sebe příliš času neměli a on cítil, jak se mu díky tomu svíralo hrdlo. Co když ho ani mít nebudou? Vrtal se ve svých vlastních negativních myšlenkách, ale dál je nepustil. Nemohl. Na všechny ostatní se usmíval, staral se o ně a dodával jim jakousi jistotu, že bude všechno v pořádku. Byla to vlastnost, o které vůbec nevěděl, že ji má, ale nakonec mu přišlo, že je v tom snad nejužitečnější. Posledních pár hodin strávil s Torou. Přišel za ním sám, že má nové rozkazy a vrazil mu do ruky zbraň. Dai ji málem upustil a v první vteřině to vypadalo, že se jí spíš štít, než aby byl schopný vystřelit. Tora se mu chvíli smál a pak začalo velmi rychlé školení, co s ní. Dai mohl být rád, že při prvních pokusech spíš nezastřelil sám sebe, ale když se trochu soustředil…Nebylo mu z toho dobře, ale přece jen to byla nutnost a on se jí dokázal přizpůsobit. Ostatně dělal to od malička, tak proč by to neměl zvládnout teď? Jako první ho napadne, jak se na to bude tvářit Hideaki, až ho uvidí. Tora vypadá, že mu vidí až do žaludku, takže nakonec skončí při dalším, i když jen krátkém rozhovoru. Je to skoro jako ten večer, kdy se Dai dozvěděl, že zná Senu. Prostě chvilková svěřovací slabost jen s tím rozdílem, že tentokrát je to Dai, kdo mluví. Když se rozloučí, je už téměř čas k odchodu. Tora očividně někoho hledá, ale to Dai taky. Rozhlíží se kolem se skoro zoufalým výrazem. Možná je to poslední chvilka, kdy by mohli být spolu. Stačí mu jen jediné objetí a bude spokojený. Možná by mu měl říct…Nebo ne? A nad čím vůbec váhá? Zítra už můžou být oba mrtví. Má pocit, že jeho hledání je úplně marné, když se před ním Hideaki najednou zjeví. Očka se mu radostně rozsvítí. Kouká mu to tváře, u toho se červená, protože by ho v životě nenapadlo, že by se mu mohl takto líbit. 

"Děkuju, připadám si trochu pitomě." Přizná se mu a víc sevře jeho paže.

"Nemám, hledal jsem tě." Kousne se do rtu a v očích je znát, jak moc si přál ho najít. Pozoruje ho, co má v plánu a když ho vezme za ruku a vede ho pryč od ostatních, začne se tiše smát. On totiž myslel na úplně to samé a doufá, že volný koutek není moc daleko. Hideaki vypadá, že se mu snad bude omlouvat, když za nimi zaklapnou dveře. Když ho má blízko u sebe, položí mu prsty na rty, aby to ani nezkoušel a rozverně se usměje.

"Já doufám, že je to přesně tak, jak to vypadá." Culí se skoro nevinně, ale v očích mu sedí úplně něco jiného. To, co napovídá, jak moc po něm touží a je mu jedno, kde jsou.

"Nemám." Přizná se, že to na sobě má poprvé.

"Ale učím se rychle, v tomto případě hodně rychle." Uculí se maličko, než protáhne ruce kolem jeho krku a natiskne se na Hideakiho pevně tělo.

"I kdybych stokrát chtěl, tak se neudržím, když tě vidím. A já nechci." Pošeptá mu do rtů, aby nebyl s komplimenty příliš pozadu. Dopřeje si několik roztoužených prolnutí a u toho se ho snaží pomalu připravit o výstroj, ale neví, kde co je a tak se po chvíli se smíchem odtáhne, aby se podívat, co kde má vůbec rozepínat. U toho se soustředěně kouše do rtu. Nakonec na to celkem rychle přijde a začne obratně rozepínat vestu a kde co. Jeho pohyby jsou rychlé a nedočkavé. Může to naštěstí svést na to, že nemají tolik času, než aby přiznal, že ho tak moc chce. Podvědomě dělá krůčky dozadu a lehkým zataháními jej bere s sebou. Když má rozepnuté všechno a nemusí se dívat, znovu ho políbí a tentokrát už jeho rty jen tak nepustí. Když narazí zadkem do stolu a Hideaki do něj, vyplyne z jeho rtů tiché zasténání, které nedokáže ovládnout.

"Hi-chan." Broukne, když se odtáhne, aby mu mohl přetáhnout triko přes hlavu.

"Mám takový neodbytný pocit, že jsem se do tebe zamiloval." Prohodí s rychlým zamrkáním, než se něžně usměje.

"Mysli na to, kdyby cokoliv." Dodá ještě, než si znovu ukradne jeho rty. Dlaněmi mezitím hladí kůži na jeho hrudníku.

Hideaki

"To je dobře." Zamumlá spíš pro sebe a pořád se trochu červená, protože některé věci nejdou ovládat a je lepší, když to vnímáte stejně jako váš partner. Daichi vypadá, že ho podobnými bláznivými myšlenkami spíš nadchnul, ale když si vzpomene na jejich malý románek na pohovce, tam bylo nad slunce jasnější, který z nich je ten, kdo se míň bojí. Zasměje se té jeho poznámce o rychlosti učení. 

"Ano, vždycky nám říkali, že nejdůležitější je motivace. Pak člověk dokáže všechno, i svlékat… tedy oblékat vybavení, které nikdy neviděl." Řekne mu. Jakmile se k němu Daichi sám přitiskne, pevně ho chytne oběma ruka a okolo pasu a pomůže mu s tím mačkáním. Ještě mají na sobě všechno, takže to trochu tlačí, ale bylo by mu jedno, i kdyby na něj Dai najel buldozerem a pak si to dal ještě třikrát sem a tam. On může prostě všechno. Vydechne po jeho rozpáleních slůvkách a pak už se oba dva líbají, jako kdyby se rok neviděli. Ono to tak je, když budete počítat všechny ty měsíce, kdy se ještě neznali. To je dlouhá doba na to, aby si potřeboval všechno vynahradit a nikdy by si nemyslel, že zrovna on vymyslí tolik výmluv a omluv. Cítí, jak mu Daichiho prsty začínají bloudit po těle, na nohu mu vypadne uvolněná dýka a ještě že má zpevněné špičky. Pak se mu u pasu zhoupne vysílačka a na to konto se Daichi mírně odtáhne, aby se podíval, co vůbec dělá. Hideaki se musí rozesmát. 

"Vypadá, že tohle potom nedám dohromady ani já. Jsi přeborník v rozkládání výstroje na atomy, možná bys mohl sloužit u nějakého speciálního týmu? Stačí si jen představit, že jsem to já. Budu doufat, že to později nevyužiješ, až se budeme třeba hádat." Brebentí, zatímco ho Daichi úspěšně svléká a sám se pokouší o to samé, ale je nějak výrazně pomalejší. Následuje jeho zatahání několika kroky v jeho stopách, dokud společně do něčeho nenarazí. Je to stůl a Hideakiho to na chvíli zaskočí, ale možná je to lepší, než si lehat do cizí postele a rozhodně.. hmm… zajímavější. Na podobné legrace by měl asi myslet, až budou v bezpečí, ale nejde to jinak. Daichi je vlastně hrozný hříšník a on se jím rád nechává strhnout. Někdo z nich musí být ten iniciativnější. V uších ho pohladí vlastní jméno pronesené rozpáleným tónem hlasu a víc to nakopne jeho libido. Zvedne ruce, aby ho Daichi mohl celého svléknout, i když to asi nebylo nutné a sám se mezi polibky pokouší dostat do jeho kalhot. Jde to těžko, protože on rád prožívá se zavřenýma očima, takže všechno dělá po paměti nebo po hmatu. Daichiho prohlášení ho ale zaskočí. Na chvíli se vším přestane a podívá se mu do očí. Cítí, jak se mu úsměv hrne na rty. Cosi v jeho očích začíná nadšeně a spokojeně plápolat. 

"V to jsem doufal." Vypadne z něj a chlapecky se zasměje. 

"Tedy, chtěl jsem říct, že tě taky moc miluju." S podobným vyjádřením být zdrženlivý nepotřebuje. Byl romantik a i když se nezamilovával na potkání, jakmile to přišlo, byl ochotný slibovat cokoliv a brát se na koleni. Když tomu propadl, prostě tomu obětoval všechno, celý svůj život i srdce a to se teď stalo. Vezme ho opatrně za dlaně na svých prsou, posune si na je na ramena, aby se ho Dai pevně chytil a pak vlastníma rukama sjede po jeho těle až na boky. Vysadí ho na stůl před sebou a skoro omluvně se usměje jako by to místo nebylo dostatečně vhodné a působilo moc nadrženě. Ano, byl ten typ, co se raději stereotypně válí v měkké posteli, ale ví, že tam bude jeho protějšek jako v bavlnce. Takhle ho asi trochu zvalchuje, ale i tak ho znovu přizvedne, aby mu mohl stáhnout kalhoty. Nejprve pod zadek, ale potom trochu zpomalí a začne rozvazovat vysoké boty. 

"Nechci vidět to oblékání." Maličko nervózně se zasměje. Daichiho pohled je tak intenzivní…

Daichi

Hideaki je naprosto…Jak jen popsat pocity, když se dívá na jeho zčervenalé tváře? Nikdy ho nenapadlo, jak spokojený může být s podobným typem, který vypadá, že se hrozně stydí a přitom mu něco kouká z očí. Není to nějak zvlášť dravé, spíš hrozně něžné a Daichimu se z toho podlamují kolena. Myslel si, že potřebuje někoho, kdo mu přesně ukáže směr, ale není to tak. Hideaki ho něžně strká, kam jen chce a Dai ho na oplátku trochu vyvádí z míry. Je to kouzelné.

"Hm, na tom něco bude. Já mám teď před očima hrozně krásnou motivaci. Víš, jak se říká hory přenášet…už to chápu." Uculí se a pořád se snaží tak nějak vypořádat s Hideakiho oblečením. Nakloní se trochu, aby viděl tu vysílačku.

"Vezmu si to jako specializaci. Jen to musí být u tebe." Pokrčí skoro nevinně rameny. Pochybuje, že by mu něco podobného stalo s někým jiným. Trochu opatrně se mu podívá do tváře, jestli tohle nebylo příliš. Dai by si dokázal představit, jak se budou navzájem hýčkat v posteli a rozhodně by si to užil, jenže by to nedokázal omezit časem. Teď ho prostě nemají.

"My se přece nebudeme hádat." Pozvedne koutky.

"Nemám hádky rád a snažím se je řešit úplně jinak." V očích se mu blýskne, protože je jasné z jeho pohledu, jaké řešení to je. Vypadá sice křehce, ale je znát, jak moc ho baví přivádět Hideakiho do rozpaků. Krátce se zasměje, Hi je kouzelný i v tom vyznání. Nechápe, jak někdo jako on může být sám. Copak ho nikdo nevidí? Dai už by dokázal přesně popsat každý kousíček jeho tváře a přesto ho pořád fascinuje. Je krásný a v kombinaci a jeho povahou je to na zastřelení se. Zamilovaně se pousměje, je na tom čím dál hůř, ale měnit to ani za nic nechce. Nechá si posunout ruce, dlaněmi vejde do jeho vlasů a začne se jimi probírat. Měl by se spíš držet, ale ví, že Hi nedovolí, aby se mu cokoliv stalo. Jakmile se jeho zadek ocitne na stole, trochu se zavrtí, ale je to spíš očekáváním, než aby to bylo nepříjemné. Nechá Hideakiho, aby jej svlékl a je znát, že stud v jeho očích vůbec není. Přesto jeho tělo hřeje a tváře společně s ním. Sleduje ho, jak jej pomalu připravuje o botky.

"Tak se nebudeme oblékat." Pokrčí nenuceně rameny, jak kdyby to bylo to nejjednodušší řešení. Ví, že to nejde, ale stejně to říct musel.

"Budu tady sedět dalších dvacet let a pozorovat tě, jak se kolem mě procházíš. Nahý." Pořád vypadá jako panenka, která se lekne svého vlastního stínu, ale slova říkají něco jiného. Jakmile přijde o botky a Hideaki se narovná, bez váhání ho vezme za boky a přitáhne si ho mezi své nohy. Je to vážně na těsno a on už je dávno připravený úplně na všechno. Tiše si povzdechne, jakmile ucítí zatím jen látku jeho kalhot. Bez váhání zamíří prsty o kousek níž, aby jej mohl osvobodit a rovnou se ho dotknout v klíně. Z jeho očí už sálá nedočkavost. Je mladý a oni spolu byli tak málo, jak by se mohl chovat jinak?

"Vůbec si nevšímej toho, jak moc tě chci." Maskuje své chování slovy, které připomínají spíš rozpaky a přesto je v nich patrná provokace.

"Hi-chan, nečekal jsem, že to uděláme teď a zrovna tady." Prohodí jako první a už obratnými prsty zkoumá jeho klín a doufá, že se mu podaří ho přimět sténat. Rozhodně to nevypadá, že by se toho bál.

"Hlavně toho nenechávej, líbí se mi to." Ujistí ho pro jistotu, aby nezačal vymýšlet pitomosti, třeba ho zrovna teď chtěl někam stěhovat. Povytáhne bradu, aby na něj dosáhl rty. Jednou dlaní pořád svírá jeho chloubu, druhou zamíří dozadu a přitiskne ho za zadek víc k sobě. Nějak není schopný přestat na něj sahat. Musí si to nutně užít a rychle zaplaší černé myšlenky, že je to možná vážně naposledy. Kdo ví, co se bude dít, až se dostanou na místo.

Hideaki

Spokojeně se usměje, když mu Daichi potvrdí, že je na tom úplně stejně a že by pro něj hory přenášel. Vypadá to, že to u nich obou přeskočilo úplně stejně a Hideaki nikdy nebyl typ, který by o tom pochyboval. Nikdy by ho nenapadlo, že by pro sebe nebyli dost nebo že by mu Dai utíkal. Ne snad pro velké sebevědomí, ale prostě proto, že je to pravá láska a ta musí být především o důvěře. Aoi mu nejednou říkal, že má příliš romantické cíle a ideály, že by si na ně měl dát pozor, ale možná teď chvíli uvidí svět růžově a ne černě jako doposud. Přikývne na jeho slova. On taky nemá hádky rád, ale to řešení… Pomalu zvedne oči k jeho. Samozřejmě, že se mu moc líbí a je lákavé, ale takhle otevřeně to říct… Už zase maličko červená. 

"Tak se pohádáme jenom na oko, ne?" Navrhne mu. 

"Abychom měli důvod." Dodá.

"Podívej, upustil jsi moji vysílačku, možná je rozbitá a to se nedělá…!" Chtěl pokračovat, ale musí se rozesmát, když mu Dai bezprostředně řekne, že se oblékat nebudou. Takže pojedou na ten ostrov nazí? 

"Tomu se říká, že lidstvo začíná od začátku. Definitivně." Jsou vážně jako malí, oba dva. Upustí na zem i jeho druhou botku a okamžitě se nechá přitáhnout těsně k němu. Ten povzdech mu neušel, musí se dívat dolů do jeho tváře a na všechno, co si v ní může přečíst. Pak pohledem sklouzne i na jeho prsty, které mu rozepínají kalhoty. I on musí prudce vydechnout a podívat se na chvíli někam za něj, jak je příval příjemných pocitů k nesnesení. A to se ho Dai jenom dotkl. Znovu se musí zasmát, ale už to zní výrazně víc přidušeně. 

"Vážně to chceš? Nemám si toho všímat?" Zeptá se ho, ale i kdyby snad byl slepý, rozhodně ho dobře cítí a kromě toho je Dai zase ten, kdo na nic nečeká. Ono je to dobře, nemají moc času a Hideaki by byl schopný jenom polovinu toho vrkat a pomalu ho svlékat. Připadá mu, jako by ho odbýval, jako by mu nedopřával všechno, co si zaslouží. 

"Moc se těším, až na sebe budeme mít mnohem víc času a já ti budu moct dát to, co si doopravdy zasloužíš." Řekne mu upřímně a je vidět, že ani na chvíli nepřemýšlí nad tím, že by to nevyšlo a je žádná budoucnost nečekala. Říkalo se, že síla myšlenky je všemocná a že když jeden myslí na špatné věci, tak se stanou. On byl dost velký optimista na to, aby mu nic podobného nehrozilo a taky má před sebou obrovskou motivaci. Povytáhne obočí, když mu Dai svěří, že nečekal, kam ho zavleče. Ne, že by se lekl, že je to moc, jenom ho napadne, že možná měl hledat o něco lepší místo? Daichi mu to ale bleskově vymluví. Především svou vlastní ručkou v klíně, kterou už sympaticky pohybuje. Hideaki vydrží jenom chvilku, než mu začnou utíkat první steny, ale na rtech mu pořád sedí ten stejný chlapecký úsměv. 

"Jsem rád, že jsem tě pozitivně překvapil." Skoro funí námahou, aby vůbec něco řekl. 

"Víš, někdy váhám, mám strach, abych se trefil a nerad bych to přehnal… záleží mi na tobě..." Víc toho nesnese a na chvíli zakloní hlavu. Daichi si pro něj ale sám sáhne a přitáhne si jeho rty a pak už Hideaki propadne chvilce, která patří jenom jim dvěma. Sklouzne dlaněmi po celém jeho těle od ramen až po boky a několikrát ten pohyb zopakuje nahoru a dolů jako by ho do nich chtěl celého schovat. Potom už nechá ruce na jeho bocích a maličko ho za ně přizvedne, aby ho přitáhl víc proti sobě a dopředu. Je mu trochu hloupé prostě si slinit prsty, ale co mu zbývá? Nechce mu nijak ublížit. 

"Já se vážně stydím, ty ani nevíš jak." Špitne, než to udělá a pak ho opatrně pohladí přímo tam.