Boogie
Boogie vnímá realitu jenom tak na půl. Hrozně ho pálí plíce, chce se mu kašlat, ale bublá v něm jeho vlastní krev a každý nádech je hodně obtížný a bolestivý. Není to tak, že by to nešlo, ale tlak Hydovy moci způsobil, že se plicní tkáň uvnitř potrhala a plíce se teď zalévají drobným kapilárním krvácením. Netuší, co se to s ním děje ani jak moc je to vážné, ale už není schopný vnímat ostatní a co se s nimi stalo. Do mysli se mu probojuje Hydův uklidňující hlas a najednou jako by zněl úplně jinak, než kdy jindy. Skutečně starostlivě. Jako by to nebylo předstírané. Dříve z něj měl pocit, že na něj mluví jako řezník, který s láskou vykrmuje svoje sele a chce, aby bylo co nejšťastnější, než ho podřízne, aby pak mělo maso správnou chuť. Teď má konečně pocit, že ho podřezávat vůbec nechce. Vzlykne si a vyčerpaně po něm natáhne obě zkrvavené ruce, aby se ho mohl chytit kolem krku, zatímco ho Hyde zvedá do náručí. Je to šílenství, ale cítí se u něj v bezpečí. Něco se s ním stalo. Vinou vyslovení jeho jména si najednou připadá jako by se znali celé věky a jako by k sobě neodmyslitelně patřili. Nikdy nic podobného necítil, ale nechce být nikde jinde, než s ním. V duchu není ani schopný zformulovat větu Pomoz mi, ale jeho základní podstata si nepřeje nic jiného. Možná ví, že umírá a že by ho nikdo jiný nezachránil nebo mu stačí, když umře u něj. Ono je to jedno. Pevně se ho drží, ale žádný skok do bezpečí se neuskuteční. Cítí, jak ho Hyde nese z bytu ven a po schodech dolů, krok za krokem. Podivně to houpe, ale je to uklidňující. Usmívá se do pokožky jeho krku. Připadá si, jako by ani nic nevážil, při tom je o něco vyšší, než Hyde. Lidé se za nimi nejspíš otáčejí ať už proto, jak nezvyklý je tento výjev nebo proto, že má Boogie ruce i obličej od krve, ale nezastaví je nikdo. Nejspíš za to může Hydova moc. Neví, jak dlouho to trvalo, než se objevili… doma. V duchu to tak pojmenuje a s podivným klidem přijme. Vzpomínky na vlastní domov se mu začínají trochu rozmazávat, jako by to bylo už dávno, co tam bydlel. Pamatuje si na rodiče i na svůj pokoj, ale připadá mu, že to jsou celé roky a jeho paměť už není tak jasná. Hyda samozřejmě znají. Když ho Hyde položí do postele a připlazí se k němu dvouhlavý had, Boogie před ním neucukne. Natáhne ruku a bezmyšlenkovitě ho hladí jako by ho vítal jeho pes. Toho má taky celé roky. Had se mu plazí po nohou i po těle a Boogiemu to připadá jako ta nejpřirozenější věc na světě. Jeho podstata začíná splývat s tou Hydovou. To jsou jeho myšlenky, které mu způsobují pocit věčnosti. Až se příště podívá do zrcadla, bude jeho pleť výrazně bledší, žíly trochu patrnější a pohled studenější. Za to všechno může pouto, které mezi sebou najednou mají. Najednou jako by dokázal chápat, proč Hyde nechce zpátky do své říše a zvedá se v něm touha ho za každou cenu ochránit. Nechápe, jak kdy mohl chtít utíkat. Pamatuje si na to, ale raději by se nepamatoval. Takové bláznovství… "Hydo-chan..." Zamumlá, protože ho nikde nevidí. Had se zatím přeplazil po jeho hrudi až k obličeji a pokračuje okolo jeho ucha někam nahoru. Boo na něm drží dlaň tak dlouho, dokud není úplně pryč. Možná by mu měl říkat jeho pravým jménem, ale je to příliš dlouhé a zkrácené zní nedůstojně. Možná ani není nejlepší, aby to hned každý věděl.
"Co se to stalo?" Ví, že je něco jinak, než bylo ještě před pár hodinami, ale co a proč? Cítí se slabý a jeho vlastní moc se v něm pomalu zvedá, aby mu pomohla, ale ještě pořád neví, jak na to. Pokusí se zvednout hlavu. Hyda pořád nikde nevidí. Znovu se rozkašle a vyplivne další spršku krve.
Hyde
Hyda najednou přestali zajímat všichni kolem něj i to, co by měl v nejbližší době vyřešit. Všechno najednou bylo vedlejší. Byly to zvláštní pocity, které v sobě pocítil, když viděl, jak je na tom Boo špatně. Mohlo za to jejich spojení, ale nejen to. Od první chvíle měl s Boogiem větší trpělivost, než s kýmkoliv jiným. Byl jedinečný, pro něj naprosto speciální. Celou dobu byl přesvědčený o tom, že je to díky tomu, kým Boo je, i když o tom ještě pořádně neví, ale teď už si tím není tolik jistý. Kráčí s ním v náručí, aniž by vnímal svět kolem nich. Nevěří tomu, že by je kdokoliv zastavil a upřímně…Celá lidská civilizace mu byla vždycky tak trochu u zadních partií, pokud zrovna nepotřeboval nějaký kousíček z nich nebo jejich svět. Teď ho chce, a přesto pospíchá domů jen proto, aby Boogiemu pomohl. Celou dobu mu svým melodickým hlasem šeptá konejšivá slůvka, aby ještě chvíli vydržel. Ví, že ho zachrání, když to bude jen o vlásek. Přesto mu jeho sebevědomí nedovoluje přemýšlet jinak. Bylo by to velké selhání, kdyby mu nedokázal pomoct. Je mu úplně jedno, kolik životů díky tomu zhasne. Jediné na čem záleží je Boo a jeho zdraví. Viděl v něm sílu už od začátku a teď ho do kolen dostává jeho zranitelnost. Bude ho muset pořádně chránit, aby se už nikdy nestalo nic podobného."Už jsme skoro doma." Broukne mu do vlasů, kam ho vzápětí i líbne. Když konečně dorazí do domu uprostřed bažin, Hyde postřehne hada, který se k nim přidá. Je to zvláštní, tento tvor bral na zřetel jen svého stvořitele, ale o Boogieho se očividně zajímá taky.
"Začínám přemýšlet, co vy dva spolu máte za domluvu, můj příteli." Věnuje hadovi dlouhý pohled, než Boogieho položí na postel.
"Pohlídej mi ho, brzo se vrátím." Pošeptá mu, než odejde z ložnice. Boo by se časem uzdravil sám, díky jejich poutu, ale nechce ho nechat trpět příliš dlouho. Proto se vydá do jednoho ze svých pokojů, kde je na zemi nakreslený pentagram. Je to umělecké dílo, strávil nad ním několik dní, aby byl opravdu dokonalý. Musel být malovaný ručně, tím získal na své moci. Postaví se do jeho středu, rozhodí rukama a začne šeptat slova v jazyce démonů. Krade životní energii ze všech živých tvorů v okolí. Musí sáhnout o něco dál, protože v těchto bažinách jich tolik není, tedy ne těch větších, kteří by k jeho účelům stačili. Zanechává po sobě mrtvolné ticho. Když skončí s rituálem, pentagram změní barvu z rudé na černou, za to Hydovy oči takové ještě chvíli zůstanou. I jeho vzhled se změní zpátky na ten lidštější a pak už se s úsměvem skloní pro lahvičku životní esence.
"Zase tolik to nebolelo." Prohodí s trochu zvráceným pobavením. Přivoní si, koutky se mu požitkářsky zvednou nahoru a pak do ní přidá i kapku husté, černé krve, která patří jemu samotnému. Vrátí se k posteli, když se ozve Boogieho hlas.
"Už jsem tady, můj poklade." Broukne měkce a jen krátce pohlédne na hada, který zmizí z dohledu. Přejde k posteli a usadí se na její kraj. Nakrčí starostlivě obočí, když začne Boo kašlat a objeví se i krev. Utře mu ji rukávem své bílé košile a zdá se, že mu to vůbec nevadí.
"První se napij. Uleví se ti." Pomůže mu se trochu pozvednout, aby do něj dostat, co nejvíce tekutiny, která vypadá, že uvnitř žije vlastním životem.
"Vyslovil jsi mé jméno. Nyní nás váže mnohem víc, než jen tento dům nebo má potřeba mít tě u sebe." Pohladí jeho tvář a usměje se. Jeho rudé oči však zůstanou zvláštně mrtvolné. Ještě chvíli takové budou, přesto je v nich vidět zvláštní odlesk.
"Je to prastaré kouzlo, jehož počátek sahá do věků, které si nepamatuji ani já sám." Přisedne si k němu na postel, přitáhne si ho na svou hruď a hladí ho po vlasech.
"Démon i ten nejsilnější se může spojit s člověkem, pokud vysloví jeho jméno. Někdy ani to nestačí, ale většinou ano. V tu chvíli je pojí mnohem víc. Jejich mysl se propojí i jejich těla. Démonická podstata se do tebe otiskne. Od té chvíle můžu znát každý tvůj krok, stejně jako ty mě kdykoliv můžeš přivolat. Tvé tělo zažilo prvotní šok a nebylo připravené na mou sílu. To se časem uklidní, a jakmile probudíš svou moc, bude to ještě snazší." Šeptá mu do vlasů. Pomalu sklouzne konečky prstů po jeho tváři, aby ji opatrně natočil směrem sobě a ke svým rtům.
"Už patříme k sobě. Jsi můj vyvolený a nikdo už ti neublíží." Dodá uvnitř Boogieho hlavy. Své rty využije k tomu, aby ho mohl políbit. Při svém slibu mu zlehka stiskne dlaň, na které se na pár vteřin objeví malé znamení, které vzápětí zmizí. Je to součást jeho slibu, pokud ho nedodrží, poputuje zpátky do své dimenze.
Boogie
Jakmile uslyší Hydův hlas, pousměje se a uklidní. Rezonuje jeho nitrem a Boogie si není jistý, jestli ho doopravdy slyší nebo zní uvnitř jeho hlavy, ale ono je to jedno. Nechá si otřít ústa od krve a pokusí se s jeho pomocí trochu posadit, ale pálí ho celé tělo. Prostě to nedokáže. Vůbec se neptá, když mu chce Hyde něco nalít do úst, dokonce se na to ani nepodívá, jenom poslušně otevře ústa a polkne. Komukoliv jinému by to připadalo nesnesitelné a okamžitě by to vydávil, ale jemu živá tekutina hladce sklouzne do krku a začne se tam mísit s jeho buňkami. Zvolna, velmi pomalu jím začne prostupovat temnota, Hydova podstata, která začne nahrazovat některé buňky jeho vlastní tkáně, až se zcela promísí a naředí s tou démonickou. Boogie už nikdy víc nebude člověkem, ale to možná nebyl nikdy. Jeho krev nezčerná, ale ztmavne na velmi temný odstín a jeho oči potemní. To jedno jediné rudé se víc zvýrazní. Během chvilky se mu začne dělat líp, jak temná hmota rychle zalepuje trhliny v jeho plicích a on se může konečně trochu víc nadechnout. Na pořádné zotavení bude potřebovat čas do rána, ale to bude spíš proto, aby načerpal energii. Bezprostřední zranění ale zmizí velmi rychle. Tak mocná je Hydova krev. Konečně se pořádně podívá do Hydovy krásné tváře a povšimne si jeho očí. Je to ale poprvé, kdy se nebojí. Hyde něco udělal, možná něco strašného a Boogiemu to připadá normální jako nákup v samoobsluze. Boogiemu připadá nepředstavitelné, že někdy existovaly nějaké věky, které by Hyde nezažil. Nechá se přivinout k němu a opře si o jeho prsa spánek. Zaplaví ho pocit konečného klidu a bezpečí. Tak to se tedy stalo? Otiskla se do něj Hydova podstata? Matně si pamatuje, že by to neměl chtít, že to bylo něco, před čím opravdu vyděšeně utíkal, ale vůbec si nedovede vzpomenout proč. Nechá to prostě být a nejspíš na to rychle zapomene. Zní to trochu nefér, když do něj Hyde uvidí, ale naopak to nejde. Je ale rád, že ho může přivolat, kdyby to potřeboval. Najednou má pocit, že bez něj se bude cítit zranitelný a opuštěný. Proč by od něj vůbec někam chodil? Upokojí se, když ho Hyde ubezpečí, že se teď všechno srovná. Je to za ním, ať se stalo, co se stalo, prošel tím a teď už bude jenom dobře, to ví. Ucítí jeho prsty na svém obličeji a poslušně se pootočí, aby se mohl podívat nahoru do jeho očí. "Ano." Splyne mu jenom ze rtů, než zavře oči a ucítí jeho rty na svých. Nebrání se mu. Nebrání mu vůbec v ničem. Jeho náruč je hřejivá a příjemná. Po stěnách se plazí divné stíny, temnota jako by se hýbala, ale on ji nevidí. Má pocit, jako kdyby kousek od nich bylo příjemné teplo krbu a naprostý klid a mír. Nechává jemná prolnutí, aby se řídila sama od sebe a nemá ani ponětí, co se právě děje s jeho dlaní. Necítí to, nevnímá a kdyby jen tušil, že Hyde kvůli němu právě riskuje svou existenci, asi by snad poprvé v životě někomu vynadal. Ještě před pár hodinami by za nic na světě nebyl raději, než aby si takto věřili a teď by ho popadl nepochopitelný vztek nad tím, že Hyde takto riskuje. Protože nic není důležitějšího, než Hyde. A Boo udělá všechno proto, aby se nikam nevracel. Ani jeden z nich při tom nemohou vědět, že si vyměnili část svých podstat a zatímco Boogieho začala pomaličku ovládat temnota, propůjčil stejný díl svého světla Hydovi. V tom spočívala jeho síla. Možná ho nikdy neměl zničit, jak se andělé domnívali. Možná mu prostě jenom měl ukázat světlo? Nesmysl. Co by s ním Asmodeus dělal!!
Hyde
Vnímá bolest, kterou cítí Boo. Je to něco, co už dlouho nezažil a co mu rozhodně není příjemné. Opravdu si dá příště pozor, co udělá a jako první pošle ochranu Boogiemu, aby se nic podobného neopakovalo. Musí prostě dávat pozor a začít se ohlížet. Vůbec mu v první chvíli nepřijde na mysl, že dělá něco, co by jindy odsoudil a opovrhoval tím. Vydechne pomalu, aby se nechal víc prostoupit novými pocity, a přebírá nevědomky světlou stránku své společnosti. Had zmizí z dohledu, ale není příliš daleko. Skoro to vypadá, že ho jejich spojení zvláštně přitahuje. Hyde s potěšením sleduje, jak Boogieho oči potemní a s ještě větším zalíbením si prohlíží rudější odstín duhovky."Sluší ti to a bude ještě víc, jakmile se uzdravíš." Broukne melodicky a podmanivě a v jeho hlase začíná být parná touha. Byla tam vždycky, ale tentokrát je v tom ještě něco jiného, něco navíc, co by si rozhodně neměl dovolit. Kdyby mu to někdo řekl, smete ho z povrchu ani nemrkne, protože to přece není pravda a k němu si nic podobného nikdo dovolovat nebude. Když má tu možnost opře si pohodlně bradu o Boogieho vlasy a pak mávne rukou. Ložnicí se rozezní tóny příjemné melodie, trochu temnější, ale vlastně poklidné. Boo potřebuje odpočívat, nemá v plánu ho něčím rušit.
"Je příjemné nechat věci jen tak plynout, hm?" Pozvedne nad tím nepatrně obočí. Moc dobře cítí Boogieho rozpoložení a ten klid, který ho prostupuje. Už nenaráží na žádnou hradbu. Mohl by mu pohlédnout do mysli, na dno jeho duše, ale najednou nechce. Nepotřebuje vědět víc, než to, že nikam utíkat nechce a už chtít nebude. Na Uruhu si velmi zvykl, pojilo jej k němu něco silného, ale tomu, co se děje mezi ním a Boogiem se to ani vzdáleně nevyrovná. Když se jejich rty spojí, Hyde uvolní ještě trochu své vlastní temné energie, aby mu ji předal. Možná mu tím způsobí trochu odlišné vidění a vnímání světa, ale to nevadí. Ostatně on sám vidí mnohem víc, než běžní smrtelníci. Aura hříchu je všude kolem nich a pěkně doplňuje stíny temnoty, kterými se zahaluje. Je to jako mistrovské dílo, někdo ho nepochopí nikdy, jiný mu úplně propadne. Boogieho rty jsou velmi měkké a poddajné. Vůbec se mu nechce je opouštět odepřít si další polibky. Sám nechává víčka klesnout a uvnitř něj něco zvláštně zasvítí. Jindy by začal hodně prskat a bránil by se tomu, teď ho však čím dál víc zplavuje klid a pokoj, který pro něj není typický. Měl toho tolik na práci, potřeboval se zbavit hromady překážek, ale najednou je to vedlejší. Však přece není kam spěchat a možná se nakonec problémy vyřeší samy. Když se konečně odtáhne, spatří hada v nohách postele, když své tělo částečně odložil na Boogieho nohy.
"Máš nového obdivovatele." Broukne Hyde, ale není v tom nic ze žárlivosti.
"Dovolím mu, aby tě hlídal." Doplní a tím mu dvouhlavého hada v podstatě předá. Ne, že by neměl vlastní vůli, ale tak nějak tuší, že se u něj bude držet.
"Můžu ti něco ukázat, chceš?" V očích mu zasvítí. Tím, že jsou spojeni, nebude Boogieho vysilovat a navíc jeho krev už pomalu začne působit. Přitáhne si ho zase na své tělo, opírajíc si nos v hedvábných pramenech.
"Uděláme si malý výlet. Zavři oči a prostě se uvolni." Pošeptá mu, než se sám víc soustředí. Jeho oči změní barvu, stanou se v podstatě prázdnými a nechá svou mysl přesunout do mysli dravce kroužícího poblíž jejich domu.
"Dej tomu pár dní a dokážeš to sám." Ozve se Hydův hlas uvnitř Boogieho mysli. Dává mu tím v podstatě další dárek. Najednou má potřebu ho víc rozmazlovat a hýčkat. Když dravec překoná hranici Hydových zábran před okolním světem zaostří na zemi a spatří několik mrtvých zvířat. Daň za to, že jeho společnost se cítí mnohem lépe. Uvnitř Hydova nitra se ozve nečekaný pocit, že si možná vzal víc, než by měl. Je to jen takový záblesk, který rychle zapudí. Pořád není schopný přemýšlet nad tím, jak moc ho Boogieho duše při jejich poutu zasáhla.
"Zkus ho ovládnout." Ozve se znovu.
"Kam by ses chtěl podívat? Stačí jen chtít." Směruje ho, aby dravce ovládnul on a užili si to společně.
Boogie
Boogie o své změně vzhledu zatím vůbec nemá ani ponětí a tak Hydův kompliment nepřisuzuje ničemu zvláštnímu, ale až se příště podívá do zrcadla, nejspíš bude překvapený. Dřív by ho taková změna hodně vyvedla z míry a nelíbila by se mu, ale teď mu cosi říká, že vypadá sexy a mnohem víc neodolatelně, než kdykoliv dřív. Trochu sebou trhne a natočí se směrem, ze kterého se rozezní hudba, ale jen proto, že to nečekal, ne proto, že by byla nepříjemná. Přemítá nad změnou Hydova přístupu k němu. Na začátku byl velmi… jaký vlastně byl? Úmyslně ho děsil, předváděl mu svou moc, zatímco teď se ho snažil chránit a konejšit a bylo možná naivní myslet si něco takového o démonovi, ale Boogie si myslel, že upřímně. Je tak moc spokojený a ke štěstí mu to naprosto stačí. Jak kdyby zapomněl, koho dnes potkali a o čem se tam všichni společně bavili. Zničení světa… jak kdyby to nikdy neslyšel. "Ano, velmi." Musí s ním souhlasit. Mohl by tu s ním takto sedět celé věky a vůbec nic by mu nechybělo. Možná jen ten pohled do plamenů krbu a to oheň vlastně nikdy neměl nijak zvlášť rád. Při tom polibku si vůbec nevšiml, že se mu cosi těžkého znovu otírá o nohy. Teprve když ho Hyde upozorní, podává se tím směrem a usměje se. Had je zpátky a znovu u něho. Obdivovatele… zní to opravdu hezky. Boo nikdy nepotřeboval být obletovaný, ale teď se mu ten pocit zalíbil a velmi. Usměje se, když mu Hyde mazlíčka věnuje. Zdá se, že si Had sám vybral a Hyde to respektuje. Ještě nedávno se ho Boogie bál a utíkal před ním a teď se s ním cítí v bezpečí a hlídaný. Pomalu obrátí tvář zase k Hydovi a podívá se do jeho náhle nadšených očí. V těch jeho okamžitě zazáří hvězdy.
"Chci." Řekne mu. Vždycky miloval překvapení a zdá se, že tohle je něco, co má Hyde opravdu rád a s čím se mu chce pochlubit. Je rád, že chce. Že jsou si tak důvěrní. Ten výlet ho po tom všem, co se stalo a jak potrhaný skončil, trochu zneklidní. Ví, jak Hyde rád cestuje a neumí si představit, že se teď uvolní a někam skočí, ale stejně se o to pokusí. V jeho tváři je vidět pobledlost a nejistotu, nicméně zavře oči a odevzdá mu svou důvěru. Najednou to vůbec není problém. Ve skutečnosti to není on, kdo se přenese do těla letícího ptáka. Je to jenom Hyde, jehož prostřednictvím s ním Boo sdílí stejný pohled na svět. I jeho tělo se zvláštně vypne, jako by tam byli společně, ale nejsou. Kdyby se ptákovi něco stalo, Boo nezůstane uvězněný, prostě se jenom probere. Nejdřív se toho lekne, šokuje ho to, protože nečekal, kde se to ocitnou a když najednou letíte a okolo vás je propast a celý svět, musí vás to nutně vyděsit, ale pak začne pomaličku chápat. To, že je ptákem ne, ale fakt, že letí, ano. Jeho ruce křečovitě svírají Hydova předloktí, jak má strach, že když se ho pustí, upadne a skončí mrtvý někde dole, ale nic takového se stát nemůže. Je to dech beroucí pohled, ale on se prachobyčejně bojí. +Příště mě varuj.+ Vyšle k Hydovi myšlenku aniž by mu došlo, že ji už může slyšet. Pak i on pochopí, že vnímá svět úplně jinak, že to nejsou jeho oči, že to nejsou klasické barvy ani tvary, že má velmi ostré vidění… Jakmile mu to dojde, vzpomene si na to, že Hyde něco takového se zvířaty už prováděl. V tom domě v bažinách. Jsou tedy ptákem? Podívá se pořádně, skutečně se trochu uvolní a i on spatří ta mrtvá zvířata dole. Zatím neví, proč tam jsou, ale dotkne se ho Hydova téměř zahanbená emoce a on pochopí, že za to nějakým způsobem může. Ale od kdy se za to stydí? Naopak Boo, který by nad nimi jindy plakal a chtěl okamžitě zpátky, sleduje všechno s podivnou netečností. Je mu jich líto, nechce jejich smrt, ale jako by chápal, že jinak to prostě nešlo. Dolehne k němu Hydův hlas. Ovládnout někoho? Měl by? Není to proti přírodě? Neměl by ten pták letět tam, kam sám chce na místo, aby ho Boo nutil? Ale když se rozhlédne okolo sebe, svět je jako na dlani a velmi lákavý. V dálce se blyští řeka, je plná barev a života a pták cítí ryby. I on je cítí a má hlad. Je to ptákův hlad, ale Boo tam neomylně zamíří jako by ho vedl tisíciletý instinkt.
Žádné komentáře:
Okomentovat