Mana x Saga - Na kolenou ti to opravdu sluší. - část 3.

(nové útočiště)

Mana

Tak tohle vysvětlení se Manovi rozhodně nezdálo. Saga se snažil vystupovat malicherně, ale zároveň toho pro ně dělal hodně. Ať už bylo tajemství jeho koupelny jakékoliv, nějaké existovalo a očividně o něm nechtěl mluvit ani teď. Mají očividně velké mezery ve vzájemné důvěře a Manovi se to kouše docela těžko, ale v tuto chvíli s tím pracovat nemůže. Udělali si toho hodně a pokračují v tom a v takovou chvíli se na něj nemůže utrhnout, že by si měli říkat všechno. Napřímí se v křesle, odloží pušku na kolena a mírně se předkloní, aby slyšel všechno, co mu chce Saga říct. Tiskne rty k sobě, propaluje ho pohledem a zvažuje každou hlásku. Myslel si to? Asi myslel. Jeho podstata byla taková a pokud to Saga bude zcela odmítat, Mana si není jistý, jestli bez toho dovede žít. Vzpurnost nevadila, ale tady narážel vysloveně na zeď s ostnatým drátem. Nejspíš nemělo cenu to dál pokoušet a trápit ho a cesta tudy prostě nevedla. Paličatě to nechtěl vzdávat, nechtěl se pustit jejich vztahu, ale se Sagovými slovy mu dochází, že k sobě možná vážně nepatří. Možná by mu nic neposílal, ale city byly složitá věc a možná se k sobě upínali jenom proto, že v tomto komplikovaném světě nikoho jiného neměli. Mana konečně skloní oči, odloží hlaveň na stolek opodál a nechá dlaně chvíli na stehnech. Uměl být zatvrzelý, ale taky uměl stejně rychle utíkat. Vystavět vysokou zeď a předstírat, že v něm nikdy nebyl ani plamínek zájmu. Poslední Sagova slova na něj dopadnou tvrději, než by očekával. Přišel o všechno. Pořád to byl vlastně jenom kluk, který byl vychovaný v tom největším pohodlí, nikdy nepoznal nedostatek a tudíž nebyl zdaleka tak zvyklý protloukat se jako oni tady. A ano, přišel o všechno, ocitl se ve světě, kde nemá nikoho a nic, který je beznadějný a bezútěšný a Mana se nad tím ani jednou nezamyslel. Sám se proti tomu obrnil a předpokládal, že ostatní se zařídili úplně stejně, ale tak to nebylo. Saga přišel o rodiče. Mana taky, ale bylo to dávno a nebylo mu to líto. Sagovi to ale možná líto je a rána je čerstvá. Opře si levý loket o stehno a konečky prstů si zapře o rty, jak přemýšlí. A pak Sagovi dojde trpělivost úplně, prostě vstane a utrhne se na něj, že ho ta práce nezajímá, stejně jako ho nejspíš nezajímá Manova přízeň. Zvedne k němu jenom oči, to je jediný pohyb, který zatím udělá a pozoruje jeho rozzlobenou, ale především zraněnou tvář. Balancuje na hraně rozhodnutí, jestli to utnout, odejít a zpřetrhat všechna pouta, nechat ho někomu lepšímu, kdo nebude tak komplikovaný jako je on sám a mezi faktem, že by možná stačilo pár vřelých slov, která mu nikdy nešla moc přes pusu. Jeho vyznání s ním trhne na jednu stranu, ale výčitka o lhaní zase na druhou. Copak Saga nechápe, že Mana neměl jinou možnost? Že v tu dobu bylo blaho ostatních prostě víc, než jejich nepravděpodobný vztah? 

"Máš pravdu." Řekne nakonec překvapivě měkce a pousměje se. Pomalu vstane a nechá všechny věci tak, jak jsou. Pomaličku přejde k malému zrcadlu a začne odkládat nejprve šperky. Náušnice, náhrdelník, náramky, pak rukavičky… kousek po kousku celou tuhle masku. Ještě pořád netuší, co chce vlastně dělat. Myslel si, že když se pro něj připraví a ukáže mu konečně, kdo vlastně je, nějak se to všechno urovná, ale nebyl to vůbec dobrý nápad. On ale nebyl Sena. Nebyl holubička, která vlétne do náruče své lásky a bude jí špitat sladká slovíčka. Těmi vždycky šetřil. Ne schválně, prostě… byl asi nějak pokřivený. Jakmile je všechno dole, sáhne po tampónku a začne odličovat svou tvář. Není si jistý, jestli ji tak Saga někdy vůbec viděl. Vždycky si se Senou dávali záležet na tom, aby pořád vypadali skvěle. Byla to jeho součást jako k sobě patřily den a noc a najednou… po tom make-upu není ani památky. Připadá si, jako by se koukal na někoho úplně jiného.

Saga

Ani na vteřinu nechtěl před Manou vypadat jako slaboch. Nešlo to vůbec ovládnout. Vteřiny se natahovaly a on nedokázal vydržet se sebou hlavou v podstatě o samotě. Nadával Showovi, že přemýšlí nad domovem, kde by je nejspíš nic dobrého nečekalo. Nelíbilo se mu, jak se tvářil, když mluvil o své rodině a sám....Dělá něco mnohem horšího. Ví, co mu chtěli udělat a stejně…Nejde to úplně vypustit z hlavy. Mana v něm vlastně probudil něco, co dřímalo hodně hluboko, jistou slabost. Mana možná používá make-up a taky oblečení, ale to Saga neumí tak dobře. Nasadil si výraz, kterým hlásil do okolí, že mu na nikom nezáleží, jen na sobě samém. Nebyla to tak úplně pravda a ano, měl rád svůj domov. Narodil se tam, prožil tam vlastně skvělé dětství, o které se postarala hlavně jeho matka a teď, ze dne na den musel všechno opustit a zůstal sám. Jistě, byl tu Sena, byl tu Show, ale ti tu byli hlavně pro sebe. Možná by si měl konečně přiznat, jak moc se ho vnitřně dotklo, že Mana nepřišel hned za ním. Přál si, aby to u nich dopadlo podobně, jako u jeho přátel, možná trochu peprněji, ale nestalo se. +Co sis vlastně myslel?+ Zeptá se sám sebe v duchu. Přece moc dobře tuší, že Mana takový není. Jenže tahle hra na něj byla příliš, hlavně kvůli rozpoložení, ve kterém se nachází. Je to jen samé možná, a kdyby, ale třeba by to bylo opravdu jinak, kdyby to bylo o pár dní později. Přece jen si v posteli dokázal užít každou špatnost a neměl problém se přizpůsobit. Pro Manu by to udělal, ale ne dnes. +Prostě sis vybral špatný den, promiň.+ Omluví se mu v duchu, ale jeho typická hrdost mu to nedovolí říct nahlas. Počítá s tím, že se ho pokusí vyhodit, anebo dostane rány bičem, aby se vzpamatoval a Manova trpělivost prostě přeteče. Je si jistý, že tím by oho rozhodně zlomil. Nechal by se zlomit nakonec velmi snadno, kdyby v tom pokračovali. Ohlédne se na něj zrovna ve chvíli, kdy se na něj Mana podívá. Vypadá sám najednou trochu bezradně, možná hůř, než když byl připoutaný. Jen zlehka rozhodí rukama od těla, jak kdyby se ho ptal, co teď s tím. Zkazil to a uvědomuje si to a z jedné strany je mu to vlastně líto a z té druhé…Musel s tím jít ven, už to bylo potřeba, jen si nejspíš nevybral to nejlepší osobu. Překvapeně pozvedne obočí, když s ním Mana souhlasí. Tohle opravdu nečekal a málem se z toho posadil na zadek. Rty neslyšně zopakuje jeho slova, a kdyby se Mana nepohnul, nejspíš by se ho zeptal, jestli není nemocný. Prostě si nedokázal představit, že by mu řekl zrovna tohle. Pozorně ho sleduje, jak přechází k zrcadlu a ani na vteřinu z něj nespustí vykolejený pohled. Doprovází pohledem všechny šperky a kousky oblečení. Krátce se rozhlédne po pokoji a pak uvidí černý župan, po kterém sáhne. Natáhne si ho přes ramena a zaváže. Má totiž menší nápad. Něco, co možná měli udělat už dávno. Nechá Manu, aby se odlíčil, sám se trochu poupraví a narovná, než k němu přejde. S dlaní na ramenu ho pomalu otočí k sobě a s patrným zalíbením si prohlédne jeho tvář. Jeho pohled už není vzdorovitý, ani uražený nebo naštvaný. Prostě se na něj jen zlehka a upřímně usmívá.

"Ahoj." Pozdraví ho jako první, než pustí jeho rameno a natáhne k němu ruku.

"Jsem Saga a právě jsem se přistěhoval. Ukážeš mi to tady?" Třeba je špatně celý jejich začátek. Neměli možnost se poznat, tak jak by se to dělo všude jinde. Mana hrál jeho otroka. Saga měl pocit, že musel hrát svou vlastní roli, ale co by se stalo, kdyby se potkali někde úplně jinde? Co kdyby se potkali na ulici před celou tou hrůzou, který zničila jejich zem? Saga by byl ten poslední, který by se bál ho oslovit.

"Promiň, zmizela mi taška s oblečením, ale zas tak hrozné to není." Uculí se a v očích mu zasvítí. Jak kdyby se konečně touto hrou dokázal odpoutat od předešlého života. Nový začátek, nový krok kupředu a on by to chtěl zkusit…S ním.

"Sluší ti to, hned jsem se u tebe musel zastavit, víš." Jen malinko se vrací ke svém typickému já a doufá, že to tím celé nezkazí. Jenže on už nemá co ztratit, buď to vyjde nebo skončí opravdu sám, bez někoho na kom mu přes to všechno začalo až příliš záležet.

Mana

Všimne si Sagova odrazu v zrcadle, když se k němu přiblíží a opatrně zvedne oči nahoru k jeho tváři. Je to zvláštní pohled, vidět na něm svůj vlastní župan. Ty krajky jsou trochu podivné, není to úplně Sagův styl. +Voní ti?+ Napadne ho. Ucítí jemný tlak na vlastní ramena a nechá se zvolna otočit. Teď očima vystoupá nahoru do jeho tváře a je po pravdě zaskočený tím, jak se na něj Saga dívá. Co se změnilo? A proč se mu vlastně on sám nebrání, když by to kdykoliv jindy udělal? Co přijde vzápětí, by si nikdy nedokázal vymyslet. Cítí, jak mu rty klesnou od sebe. Vzápětí skloní pohled na Sagovu nataženou ruku. Jeho slova mu ještě několikrát zazní v mysli, než se přistihne, že mu začíná jihnout pohled. Saga ho dostal. Opravdově a upřímně. Ze všech scénářů, které si typoval, že se mezi nimi stanou, se odehrává ten, na který by nikdy nepřišel, navíc po tom, jak na sebe před chvílí vrčeli. Vážně to chtěl vzdát a teď… Zvedá pomalu ruku, aby mohl potřást tou Sagovou na seznámenou. Honem si zastrčí pramen vlasů za ucho. Koutky mu cuknou, když Saga zmíní, že ho někdo okradl o oblečení. 

"Lidé jsou hrozní, poměry se tady dost zhoršily, že? Něco vám půjčím." Řekne a začne pomalu vstávat. Je mu vidět ve tváři, jak moc ho Saga nachytal, když mu řekl, že mu to sluší. Mana si teď připadá, že mu to nesluší ani trochu. Teď působí jako plachá dívka navzdory tomu, že svůj dívčí make-up smyl a je od prvního pohledu mužem. Jenže když je nalíčený, je to jako by oblékal brnění. Muž v těle dívky, dívka v těle muže… Jako by se to nikdy nedovedlo srovnat. Třeba ani nemělo? Saga právě zkrotil jeho podivnou, trochu sadistickou a studenou část povahy a nahradil ji něčím mnohem něžnějším. Mana si nikdy nemyslel, že by to doopravdy šlo. 

"Tak..." Trochu bezradně se rozhlédne okolo sebe. 

"Tady je promenáda. Je tady co pozorovat, lidé vypadají vážně legračně..." Bere ho k oknu, za kterým je výhled na pustinu a šedé nebe a rozhodně tam nikdo nechodí. Pak se s ním pootočí a ukáže směrem k posteli. 

"Támhle je hotel. Mají tam pěkné pokojíčky a snesitelné služby, tak bych tě poslal, kdyby sis chtěl odpočinout. Máme tady dokonce lázně..." Zase se pootočí a ukáže na malé umyvadlo v rohu místnosti. Bohužel v něm není pitná voda, ale čistit zuby se tam dají. 

"Ovšem nejraději to mám na nákupní třídě a v clubu. Chceš se podívat?" Vede ho k vlastní malé skříni a kufru a potom k nízkému stolečku, kde je lahev s pitnou vodou, dvě skleničky a kousek koláče, co byl k večeři. 

"Jestli ti ale mám půjčit něco na sebe, musel bych tě vzít k sobě a já… víš… nechodím s klukama napoprvé… no..." Předstírá drahoty a neubrání se, aby konečky prstů necvrnkl do krajek na tříčtvrtečním rukávu.

"Přece bych tě ale nenechal chodit takhle." Řekne mu a vezme ho za ruku, aby společně obešli pokoj dokola a zastavili se u dveří. 

"Tady teď bydlím. Není to nic moc, ale vím o jedné práci. Bohužel na ni nejsem vhodný kandidát. Už máš místo?" Vrátí se oklikou k tématu, o kterém chtěl Saga něco vědět a kterým ho chtěl Mana trápit. Nakonec prostě dosedne na postel a zvedne k němu oči. 

"Teď ti řeknu něco, co nikdo neví. Dobře mě poslouchej. Havran chce skončit. Byl jsem za ním na soukromém jednání. Je toho na něj moc, dělá to hodně let a jeho kroky nevyšly. Teď se pokusí zachránit všechny lidi tady a až je odveze, tuhle práci položí. Na jeho místo budou vybírat nástupce. Je to složitá práce, ale vyžaduje maximální důvěru nadřízených z druhé strany. Havran se má údajně nejlépe hned po vůdcích světa tam někde venku. Má luxusní místo k životu, všechno, co si jen přeje, ale dělá dvojího agenta. Doporučil jsem jim tebe. Je to nebezpečná práce, Show by u ní ztratil nervy, ale ty jsi mladý a odolný, hodně toho víš, všechno by sis mohl udělat po svém. Nemusíš hrát roli jako on a mít dvě tváře, třeba vymyslíš další plán, ale odboj nesmí skončit." Naléhá na něj. 

"Pomůžu ti, víš že toho svedu hodně." Navíc když tam půjde takhle, nikdo ho ani nepozná. Výhoda jeho běžného já.

Saga

Jestli je Mana zaskočený tím, co udělal, Saga na tom není o nic lépe. Stačí jen vidět výraz v jeho tváři. Je znát, že ho zaskočil, ale v tu chvíli neviděl lepší variantu, jak zbořit zeď mezi nimi. Když nevíš kudy kam, je přece nejlepší se vrátit na začátek. Nikdy pro nikoho takový krok neudělal, ale byl dost mladý, aby mohl tvrdit, že už se mu to nikdy nestane. Stejně má pocit, že na té chvíli je něco zvláštního a speciálního. Možná to tak mělo být a oni měli dospět do podobného bodu. Cítí, jak se pomalu zeď boří, když kouká Manovi do očí a v těch jeho zaplane něco mnohem silnějšího.

"Nevím, jestli mi jich má být líto nebo mám být naštvaný. Mé oblečení zrovna nebylo nejnovější." Skoro rozpačitě se poškrábá ve vlasech. Přece jen byl zvyklý na něco úplně jiného, než dostal tady. Popravdě se mu dost stýská o jeho šatníku. Hned si v hlavě zamane, že brzo dosáhne na něco podobného. Nešlo tak o ty věci, jako o pocit, který v nich měl. Cítil se silnější, sebejistější a měl pocit, že na něj nikdo nemůže. Teď to nepotřebuje. Chce, aby Mana viděl úplně všechno.

"Ah, díky. Nerad jsem na obtíž, ale vás budu ještě chvíli obtěžovat rád." Dojde i na malou poznámku, která mu jde přes rty sama. Ne, už v tom není ani stopa po negativních pocitech. Jako by všechno společnou minulost nechal za dveřmi.

"Je tu i promenáda? No neříkejte." Zatváří se překvapeně a vyhlédne. Trochu se ušklíbne.

"Upřímně. Architekta bych vyhodil. Pozorovat možná, ale pro kochání bych si vybral úplně jiný pohled." Velmi pomalu stočí pohled k němu a ano, už nemluví o tom, co je venku. Ostatně na to se mu moc vzpomínat nechce. Mnohem lepší je koukat na Manu a na jeho tvář. Má potřebu si ji do detailu zapamatovat.

"On je tu i hotel?" Podívá se na něj s hraným překvapením.

"Nechte mě hádat pět hvězdiček, to asi nebude co?" Vtipkuje dál a otáčí se směrem, kam Mana ukazuje.

"Opravdu lázně? Hm, ty bych si dokázal užít." Pokývá souhlasně hlavou. Nadechne se, aby ho na tu večeři pozval, když ho Mana zaskočí svými slovy. První se trochu uchechtne, než zase velmi obratně zvážní. Pomalu se natáhne po jeho dlani a přiloží si jí hřbetem ke rtům.

"Nikdy bych po tobě nechtěl nic podobného. Budu opravdu rád, když mi něco půjčíš, ale klidně ti slíbím, že tě svádět nebudu. Ostatně podívej se na mě, vypadám, že bych něco podobného svedl?" Pozvedne pravé obočí, když se narovná, ale je jasné, že přemáhá smích.

"Jsi laskavý." Ujistí ho tentokrát velmi vážně a nechá se provést po pokoji. Zastaví se u postele a on okamžitě shlédne Manovi do tváře.

"Nemám. Nikde mě nechtějí." Rozhodí rukama, ale popravdě se zatím nikam nehrnul. Nepřišlo mu, že by tady mohl být užitečný. Byl tu samý voják nebo sluha a on se ani na jedno nehodil. Tedy podle něj. Když Mana začne vážně mluvit o Aoim, pomalu se posadí vedle něj a vezme jeho dlaň do těch svých. Pozoruje své prsty, jak se ho zlehka dotýkají, ale vnímá velmi dobře obsah jeho slov. Neřekne na to v prvním okamžiku nic, jen se na Manu znovu podívá.

"Ty si myslíš, že bych do toho měl jít?" Zeptá se ho naprosto upřímně. Ne, že by se nevěřil, ale jeho názor je najednou ten nejdůležitější. Show byl víc diplomat, uměl si s lidmi víc hrát, aniž by to poznali, ale chyběla mu Sagova rozhodnost a taky trochu paličatost. Nesmělo jí být moc, ale v menší míře se hodila.

"Tak dobře." Odsouhlasí to, aniž by Manovu ruku pustil.

"Ale jen pod podmínkou, že do toho půjdeš se mnou." Podívá se mu upřeně do očí.

"Nejspíš tě vůbec neznám, ale najednou mám pocit, že mi nikdo blíž nebyl. Tak už nikam nechoď." Ví, že Mana možná bude muset, ale teď už nejde o kilometry, které budou mezi nimi. Jde o něco v jeho hlavě.

"Jsi to jediné, co mám a už víc nepotřebuju, chápeš?" Broukne tiše, než ho opatrně vezme za bradu.

"Doufám, že jsi ten bič nezahodil daleko." Pošeptá mu skoro do rtů.

"Budeš ho potřebovat, až začnu být nesnesitelně egoistický a oba víme, že budu." V očích se mu pobaveně zablýskne, než se víc nakloní, aby ho mohl políbit. Nespěchá, ale přesto se neubrání, aby se s dalšími prolnutími do jeho polibku nedostalo víc vášně.