Hromadné - Na kolenou ti to opravdu sluší. - část 1.

(nové útočiště)

Mana, Hideaki

Když se dveře do pokoje konečně otevřou, Mana málem upadne. Nejen, že to trvalo celou věčnost, ale ještě za nimi rozhodně nestojí Saga, ale Hideaki. Několik dlouhých vteřin na sebe zírají, Hideaki s ústy dokořán a Mana s ústy staženými do nazlobené čárky, pak Hideaki zrudne, zakoktá omluvu a zavře za sebou. V tu chvíli Mana ožije. Kam si myslel, že šel? Oni oba! Potřebuje, aby mu Sagu dovedl, když to nepůjde jinak, tak třeba i násilím, jenže když dlouhým krokem přejde ke dveřím a prudce je otevře, Hideaki už tam není. Na chodbě není vůbec nikdo. O několik dveří dál je slyšet velmi konkrétní zvuky, Mana by si vsadil na to, že ten hlas poznává, ale na to teď rozhodně nemá čas. Rozčileně se vrátí do pokoje, strhne z ramínka krátký župánek a omotá jím svoje tělo. Potom vykročí po chodbě a jako první má políčeno na pokoje pro veřejnost. Nějaké ty herničky, klubovny nebo jak se tomu krucinál říká. Jestli nebude Saga trucovat tam, tak musí být u někoho známého. V tuhle hodinu? Show je zaneprázdněný, to ví celý dům a nikoho jiného tady Saga nemá. Ne tak důvěrného, aby mu v noci lezl do ložnice. +Jestli ano, tak si mě vážně nepřej.+ Pohrozí mu v duchu. Rozráží jedny dveře za druhými, ale nikde ho nenachází. V jídelně zaskočí sestřičky, které mají noční směnu. Zůstanou na něj v šoku zírat, ale Mana se ani neomluví a pokračuje dál. Saga… Saga o samotě… koupelna??? Tyto pokoje neměly své koupelny, musel do veřejné. Pořád ale byli v bývalém Japonsku, byla tady lázeň. Veřejná, ale byla. Saga měl samozřejmě rád soukromí, takže si vzal víno a šel tam. Nikde jinde být prostě nemůže, to by nedávalo smysl a ven… +Ven by se bál.+ Ujistí roztržitě sám sebe, ale jestli ne, tak vyhlásí poplach a vykope z postelí všechny, i Senu. Podpatky jeho vysokých bot se brzy rozléhají po kachličkové podlaze lázní. Upřímně kašle na to, že by sem měl jít jedině bos. Moc se nespletl a samozřejmě ho najde po uši v horké vodě se skleničkou v ruce.

"Bílé v tuhle hodinu? Červené neměli?" Pozvedne nad ním obočí, založí si ruce na prsou a počká, až se na něj Saga laskavě ohlédne. Na sobě má vysoké šněrovací boty na neskutečném podpatku, sahající až nad kolena a vypadající, že jsou z latexu nebo tak něčeho, černý župánek s decentní krajkou a z pod něj vykukující podobné černé rukavice, mizející v tříčtvrtečních rukávech. Má samozřejmě pečlivě nalíčenou tvář, precizní účes a doplňky, které dávají tušit, že tady o romantiku nepůjde. A ten náramek… V založených rukou na prsou třímá dlouhý drezúrní bičík. Je velmi ohebný a pěkně to s ním štípe. Provrtává Sagu nazlobeným pohledem. 

"Já jsem ti říkal, že tě to jednou čeká. Co sis myslel? Co sis myslel, že tam asi dělám? Chystám se jako idiot a ty… si prostě nepřijdeš. Můžeš za všechny pohledy všech lidí, které jsem potkal, vyděsil jsi Hideakiho a je to jenom tvoje vina. Doma tě moc dobře nevychovali a je na čase, abych se o to postaral sám." Dřív, než se Saga nadechne a začne mu odmlouvat nebo dávat najevo, že o jeho přítomnost nestojí, trhne Mana šňůrkou od župánku do strany, nechá ji klesnout k zemi a látka se rozestoupí. Předvede mu opravdu dlouhé nohy a především kožený, pevně sevřený korzet. Kůže vypadá jako by byla jeho vlastní, jak je delikátně zpracovaná a tenká. Je znát, že tento předmět rozhodně není odtud a že si ho Mana dobře hýčká. Pomaličku svěsí ručku dolů a koncem bičíku ukáže na pásek od župánku u svých nohou. 

"Budeš tak galantní a podáš mi ho, prosím?" Zapřede a nasadí odlesk hravosti do jinak ledového pohledu. I slepému by bylo jasné, kolik se v tom skrývá. Tak za prvé – Saga bude muset z vody a ukázat se mu nahý, za druhé – znamená to ohnout záda u Manových nohou a za třetí – si rozhodně nemůže být jistý tím, co Mana udělá.

Saga, Daichi

Jakmile se za Sagou zavřely dveře, vystřelil rychlým krokem po chodbě, aniž by se na Hideakiho byť jen podíval. Neměl proti němu nic, ale momentálně byl hodně naštvaný a samozřejmě uražený. Copak je nějaký hej ty tam, že má poslušně čekat, až si Mana udělá náhodou čas? To ani náhodou a rozhodně poslední, co chce slyšet, je něco o tom, jak je mu ukradený. Jeho hlava se prostě a jednoduše zasekla a nemíní to jen tak změnit. Pokud od něj něco chce, ať přijde. Sena byl zraněný a přišel…Tedy přijel na kolečkovém křesle. Podle všeho Manovi nebylo nic a stejně…Prostě si pro něj poslal. Odfrkne si v návaznosti na své myšlenky a přemýšlí, kam by se mohl zašít, aby nebyl tak lehko k nalezení. Na pár vteřin se zastaví s Daichim, který mu poradí, aniž by tušil, že je po něm sháňka. Podle něj si prostě jen potřeboval odpočinout. Dokonce mu sežene i láhev dobrého vína, aby to měl se vším možným komfortem. Třeba mu tím nakonec zlepší náladu. Sám ji má skvělou a asi by ani nesnesl, kdyby ji někdo jiný neměl. Nechá mu připravit teplou lázeň, donese čisté oblečení i osušky, které úhledně poskládá hned vedle. Když Saga vidí, jak se na něj Dai ani nepodívá, když se svlékl a v očích se mu zablýskne, na tváři mu vyvstane trochu škodolibý úsměv.

"Nechceš se přidat?" Zeptá se ho na plnou pusu a sleduje, jak mu tváře rudnou.

"Uhm." Zakoktá se v první chvíli Dai, který vůbec netuší, jestli má utíkat nebo zdvořile odmítnout. On by věděl, s kým by si tu lázeň nejradši dal, ale oba mají hromadu práce.

"Arigato, ale mám ještě práci v druhém patře. Je potřeba připravit další pokoje." Vymluví se, i když je to z části pravda. Jenže jde spíš o pokoj, kde bydlí on a ne sám. Saga si v duchu oddechne. Prostě to musel zkusit, aby obhájil své vlastní já a pokusil zaplašit myšlenky na Manu. Čert ví, co by se stalo, kdyby Dai souhlasil. Nakonec by to byl asi on sám, kdo by lázeň odmítl a odešel by. Naštěstí Dai odmítne a jemu se znatelně uleví.

"Škoda." Dostojí své vlastní povaze a jediné, v co doufá je, že se to možná Mana dozví. Jen ať si do poslední chvíle není jistý, rozhodně mu to uškodí. Pokud ho to bude vůbec zajímat. Málem by si nahlas povzdechl. Dai opustí s přáním hezkého večera místnost a Saga se konečně dovysvlékne a ponoří do horké vody. Sáhne rovnou po skleničce a s prvním douškem si skoro spokojeně zavrní. Tohle už opravdu potřeboval. Dokonce se i upřímně usměje. Dokonale ztratí pojem o čase. Už je asi v polovině lahve, když k němu dolehnou slova a hlavně TEN hlas. Ne, vážně ho neslyšel přicházet, tak moc mimo byl. Trhne sebou a prudce se ohlédne. V tu chvíli mu sklenička málem vypadne z ruky.

"Měl jsem chuť na bílé." Obhájí sám sebe, ale je pro něj těžké poskládat větu. Pomalu ho sjíždí očima a snaží se tvářit, že není až zas tak zaujatý. Jeho hlava už si trochu spojuje to, že pro něj poslal s tím, jak je teď oblečený, ale stejně pořád stávkuje. Jestli si myslí, že ho díky tomu, jak vypadá, bude poslouchat na slovo, tak to se plete. Trochu se zarazí a v jeho očích něco malinko zněžní, když vidí svůj náramek, který mu poslal, ale stejně…To ještě nic neznamená! Zůstane sedět jen s otevřenou pusou, když na něj Mana spustí a ještě takovým tónem. Tak se s ním nikdy nikdo nebavil a jemu…Vypadá vážně skvěle, ale ne v žádném případě se mu to nelíbí. Už nafukuje tvář a otevírá pusu, aby se s ním začal hádat a poslal ho do patřičných míst, že není žádný otrok, který poslušně přijde, když si zrovna on umyslí. Nic z toho nestihne, protože župan jde k zemi a on přijde o slova podruhé. Trvá to nějakou chvíli, než si konečně uvědomí, že ho o něco požádal a vypadá, jak kdyby měl IQ houpacího koně. Možná ještě méně.

"Hm, mám na výběr?" Zvládne mu trochu odseknout, ale v očích se mu blýskne podobně jako Manovi. Přesto se nehodlá dát jen tak snadno. Pomalu vstane a vystoupí z vody. Je znát, že se rozhodně nestydí. Jen ať si ho prohlédne. Dojde až k župánku, znovu ho velmi dlouze a pomalu sjede pohledem.

"Kolik lidí jsi cestou vyděsil? A kolik tě teď uctívá?" Zeptá se s nádechem pobavení a místo, aby se sehnul, sevře prsty na noze látku župánku a pak už je snadné, aby si ho podal do ruky a nemusel se předklánět. Natáhne ruku jeho směrem a obočí mu jde nahoru s jasnou výzvou ve tváři.

"Ještě nějaké přání, Mana-sama?" Do hlasu se mu vloudí malinko pobavený podtón, protože cokoliv řekne, si udělá rozhodně po svém a přesto zvláštním, trochu obezřetným způsobem přistoupí na jeho hru. Okázale pomalu se napije ze skleničky, aniž by mu přestal koukat do očí.

"Měl by sis dávat pozor, aby ti ten kostýmek nenavlhl nebo snad něco jiného?" Dovolí si bez mrknutí poznámku. Už trochu povoluje ve své uraženosti, protože za ním Mana přece jen přišel, i když to spíš vypadá, že Saga dostane výprask.

Mana

Mana viděl to trhnutí Sagova těla ve chvíli, kdy na něj promluvil, stejně jako jeho pohled, když se poprvé otočil. Málem by si neuhlídal rozzlobený výraz a usmál se, protože ještě nedávno to bylo spíš naopak. Saga velel a oni se před ním choulili jako ptáčátka. Tedy… Mana nikdy moc ne, ale Sena ano, z počátku hodně. Je najednou hrozně roztomilý, jeden by si ho hned vzal s láskou do parády. Z výrazu jeho tváře je poznat, že mu tu odpověď nevěří ani trochu. Koneckonců zásoby tady byly zoufale omezené a jeho by zajímalo, kde přesně vzal tohle. +Kdopak ti to dal? Koho se mám zbavit jako prvního?+ Ptá se ho svýma očima. Cítí na sobě jeho pátravý pohled, ví, že si Saga prohlíží každičký milimetr jeho postavy a vstřebává, co přesně má před očima. Není si zcela jistý, jestli to malé zaváhání patřilo náramku, ale pokud ano, třeba ještě měli naději? Vidí, jak mění barvy, když s ním mluví jako s vlastním otrokem, jak se snaží nějak absorbovat tu náhlou změnu rolí a zkouší něco říct. Nejde mu to a Mana je maximálně spokojený. Saga měl totiž na patře pořád něco a jakmile mu jednou někdo vzal vítr z plachet, musel být nutně hodně šikovný. 

"Ne, to nemáš." Řekne prostě Mana a Saga skutečně začne vstávat z místa. Ani on se nestydí, takže si ho dlouze prohlíží. Po jeho těle už se mu stýskalo. Nějak si ho… nějak si na něj stačil zvyknout. Pousměje se malé hříčce ve své hlavě, ukládá si do paměti pěkné detaily i kapičky vody, které stékají dolů a taky ten Sagův věčně trochu chlípný pohled. Saga se zastaví až před ním, znovu si ho prohlíží a ještě aby ne! Manovi to dalo hodně práce, neměl zdaleka tolik času, kolik by potřeboval a ten jeho malý drzounek na něj ještě za to štěká. 

"Víš, že některé náhubky vypadají opravdu moc hezky?" Prohodí. Napadne ho ten s kuličkou, to pak jeden nevydá opravdu ani hlásku a má rtíky pěkně do O. Sice u toho trochu slintá, ale maličko ponížení ještě nikoho nezabilo, Saga si to stejně zaslouží. 

"To nevím, budeš se muset zeptat jich, ale potkal jsem jich opravdu hodně. Plné pokoje a za každého z nich se budeš muset omluvit." Řekne mu a na dušičce ho hřeje ten neplánovaný kompliment o uctívání. Nebo to řekl schválně? To už se ale moc nezlobí? Klesne pohledem dolů k tomu, co Saga dělá se svou nožkou a obočí mu vyjede vzhůru. Hmm… To si mohl myslet. Saga nebyl pitomý, nikdy nebyl. 

"Mám jich ještě opravdu hodně." Založí si bičík do podpaží a převezme si pásek. Bude ho koneckonců ještě potřebovat. Saga mu ho vůbec neměl dávat. 

"Máš pravdu. Zdejší otřesné prostředí mojí výbavě rozhodně nijak nesvědčí." Kriticky se rozhlédne. Ty Sagovy bazénky a jeho záliba v kůži vážně nejdou dohromady. 

"A proto půjdeme odsud." Řekne mu, ale v tu chvíli už omotává pásek okolo jeho krku, díky čemuž si ho v podstatě upne na vodítko. Pak se otočí na místě a zatáhne. 

"Následuje mě, Saga-chan..." Po obvyklém Saga-sama je veta. Teď si to pěkně otočí. Ve svém vlastním zájmu by měl Saga poslechnout a není to jenom proto, aby nepřišlo víc trestů, ale taky proto, že Mana se kvůli němu snažil a ještě pořád to má v plánu. 

"Poslal jsi mi pěkný dárek. Děkuji, líbí se mi." Ujistí ho. 

"Chtěl jsem tě trochu překvapit, ale tobě není nic dobré. Jsi hrozně rozmazlený. Mám svoje metody, jak tě převychovat. Chceš je zkusit?" Krátce se ohlédne přes rameno a v té chvíli na chodbě potkají Daichiho. Mana nemá ani ponětí o tom, co na něj Saga zkoušel a jak teď musí být Dai zaskočený, když je vidí spolu a takhle. Popadá mu všechno povlečení rovnou k jejich nohám. Mana nespokojeně zamlaská. 

"Pomoz mu." Broukne měkce směrem k Sagovi a jemně trhne vodítkem. Zatím je hodný. Moc hodný.

Saga, Daichi

Nemůže si pomoct. Nepřiznal by to nahlas, teď rozhodně ne, protože se samozřejmě pořád zlobí. Jenže Mana je prostě neskutečný. Pro něj naprosto dokonalé zjevení v této pustině. Sena měl své kouzlo. Svým způsobem ho miloval a nedopustil by, aby se mu cokoliv stalo, jen s Manou je to prostě jiné. Potřeboval někoho takového, kdo se ho nebude bát. U něj strach snad nikdy nepocítil, ani ve chvíli kdy byl jeho otrokem, ani venku v té hrůze venku. Slyšel, jak si špitají o tom, co se stalo při jejich akci s Miyavim. Jdou o tom hotové legendy po celém baráku a to se vrátili před pár hodinami. Když to slyšel poprvé, pocit hrdosti v něm jen rostl. Pro sebe se usmíval a na venek se tvářil, že se ho to vůbec netýkalo. Ne, nedá mu to zadarmo, ale už jen to, že má jeho náramek v něm rozehřívá nečekané pocity.

"Možná vypadají, ale nemáš tu takový, který by slušel mně. Opravdu drahý." Pozvedne hrdě bradu a tváří se, že se toho vůbec nebojí. Pak by mu to rozhodně vrátil a ani Mana pořádně neví, čeho je schopný. Jen tak se však umlčet nenechá a pokud ano, bude se mít na co těšit, až ho pustí. Jakýsi vzdor se mu odrazí v očích, než mu koutky pocuknou nahoru.

"Legendy o tom, co dokážeš, budou mít nové koření, jak se zdá. Proč bych se měl omlouvat? Kdy uvidí něco podobného, měli by být rádi, že jsem jim to umožnil. A tobě to taky nevadí, jinak bys nevyšel z pokoje, ani kvůli mně." Složí mu v podstatě další kompliment a ano, tento už byl záměrný. Další jeho slova dávají jasně najevo, že už Manu trochu zná. Kdyby nechtěl sám, tak by se vůbec neobtěžoval, tak to je. Záleží mu na tom. Sagovi se blýskne v očích, když mu to plně dojde. Obočí mu jde nahoru, jakmile Mana zmíní, že jdou odsud. Sám pomalu sklouzne očima na své nahé tělo. +Mám jít takhle?+ Ptá se ho v duchu a když oči zvedne, ta otázka mu v nich doslova svítí. +No dobře, jak chceš.+ Bere výzvu na vědomí a nechá si ruce svázat. Začíná být zvědavý, kam až to může zajít a pořád je dost sebevědomý, aby si myslel, že se z toho dostane, pokud se mu to nebude líbit. Jednou ho podobné myšlenky budou stát mnohem víc, než jen hrdost.

"Chceš se se mnou chlubit?" Rýpne si do něj schválně, aby bylo jasné, že se toho vůbec nebojí. No a co, neměl se za co stydět, ať se klidně ostatní podívají. Zahraje jim dokonalé divadlo a ani se nezačervená. Krátce sklopí hlavu a pousměje se, když mu Mana poděkuje. Je rád, že se mu líbí.

"To ty jsi taky. Ani jsem to s tím obskakováním trochu přehnal. Jeden ti pošle dárek a nakonec, aby za tebou utíkal jako pejsek." Pohodí hlavou, ale v duchu odpovídá, nemáš vůbec za co, udělal jsem to rád.

"Když si myslíš, že se ti to povede." Dráždí ho úmyslně. Pud sebezáchovy měl vždycky mizerný a co se týkalo postele, tam nebyl vůbec žádný. Kráčí hrdě za ním po chodbě a když uvidí Daichiho, dravě se pousměje. Ten mu jde zrovna do rány. Ani trochu se nezastydí, jen nepodívá, jak všechno rozsype. 

"Samozřejmě, bude mi potěšením. Měl bych mu poděkovat za víno a příjemnou společnost v lázni." Provokuje dál Manu trochu na účet té laňky, ale nešlo to ovládnout. Trochu stáhne obočí, když Mana trhne vodítkem, ale v okamžiku už pomáhá Daichimu sbírat věci ze země. Dai se na něj ani nedívá a vážně se snaží, aby mu oči neklouzaly, kam nemají. Je jen rád, že když nechá víčka klesnout, vidí za nimi úplně jiné tělo a hlavně tvář.

"Víno bylo opravdu skvělé, děkuji." Broukne k Daichimu s úmyslem ho přivést do rozpaků.

"Je jen škoda, že už jsi musel jít." Pokračuje dál Saga a Dai vytřeští oči na Manu.

"Já, já…Myslel jsem, že si chceš odpočinout, proto jsem připravil lázeň a pak musel běžet." Snaží se obhájit fakt, že tam byl sotva chvilku. Rychle naskládá do rukou všechno, co vysypal a udělá několik kroků dozadu.

"Půjdu…No, uklidit tam." Vykoktá Dai podruhé. Z Many jde vážně strach a ten obleček...To by si snad na sebe nikdy nevzal. Líbilo by seto Hideakimu?  Rychle zavrtí hlavou a s omluvami uteče.

"Vyděsil si ho." Obviní Saga Manu.

"Chudák." Sáhne po vodítku, které mu Mana nasadil a zlehka za něj zatahá. Zatím v tom není nic z toho, že by se chtěl osvobodit.

"Nakonec budu muset na vodítko dát já tebe, Mana-chan." Vrátí mu oslovení, které se mu dostalo a pomalu stočí oči k procházejícímu hloučku. Jsou tam i nějaké dívky a ty rudnou, chichotají se a už si něco šeptají.

"Ještě sis to s tím chlubením nerozmyslel?" Zeptá se ho, když dívkám konečky prstů zamává.

Mana

+Obávám se, můj milovaný, že na drahé věci budeš muset na dlouhou dobu zapomenout.+ Řekne mu v duchu, ale ne nahlas. Na to nějak nemá odhodlání dokonce ani on a to ani v pozici, kdy ho chce trestat a tudíž by si normálně vymyslel cokoliv. Připadá mu to zvláštně líto. Jestli byla pravda, že někde existuje ten ostrov nebo jiné místo, tak se možná budou mít jako kdysi lidi normálně, ale pokud neexistuje, žádné nové věci už nikdy nebudou. Pak se ale musí upřímně rozesmát. Nestávalo se mu to často, ale tohle Saga vážně vystihl. Prý nové koření, to tedy rozhodně! 

"Tak o mě jdou legendy?" Chytne se něčeho úplně jiného a pousměje se. Kdypak se to stalo? Jednomu to rozhodně polechtá ego a on se postará o to, aby jich bylo ještě víc. Vždycky byl ambiciózní, v podstatě dominantní typ, což je teď asi dost vidět. Jenom lidi si ho rádi často pletly s něžnou květinkou. Ne, že by tak Mana velmi často a velmi úmyslně nechtěl vypadat… 

"Proč bych neměl vyjít z pokoje?" Rozhodí udiveně rukama. 

"Přece mi to sluší? Myslel jsem si, že nebudeš chtít, aby se na mě všichni dívali a věděli naše malé tajemství, ale vidím, že ti dělá dobře přesný opak. Co bych pro tebe neudělal?" Oplácí mu rýpání, protože až dosud si Saga myslel, že by pro něj Mana nehnul prstem. 

"Víš, jak mě rmoutí, co všechno sis o mě myslel, zatímco já jsem, jak vidíš, myslel jenom na tebe?" Teď by se divil, kdyby Saga zůstal potichu, protože kdyby na něj Saga nemyslel, nebyl by tak vytočený. Tohle dobírání prostě nemá chybu. 

"Jsem na tebe celou dobu tak hodný, místo pravého opaku, který si zasloužíš..." Dodá ještě, když už jdou po chodbě. Pravda je taková, že doufá, že zase tolik lidí nepotkají. Uměl být hrozně žárlivý, když na to přišlo a kdyby si myslel, že je tady několik lepších těl, než Sagových, chodil by s nimi a ne s ním. Někdo měl svaly, někdo byl možná vyšší a pro jeho obsesi bylo skvělé tohle. Útlé, mrštné, odolné. To mu ale rozhodně říkat nebude, protože tím víc by se tady Saga nosil jako páv. Ještě by se mu z toho vodítka utrhl a naschvál se někde vystavoval. Ty jeho drzosti, kdy mu odpovídá, jak ho napadne, mu bude muset taky vyhnat z hlavy. Za malou chvíli, protože když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. 

"Víš další věcí, která mě na tobě mrzí, je to, že si myslíš, že něco nedokážu." Naráží na ty řeči o převýchově. Jenže jakmile potkají Daichiho, Saga řekne něco, co na Manu zapůsobí, jako by jím projel blesk. V tu chvíli na to malé pískle stočí tak ledový pohled, že by před ním zamrzla i ta pustina venku. Možná to měl použít na mutanty a vetřelce tam venku, když šli pro Senu. +Tak nejdřív Aoi, pak Hideaki a teď můj Saga?+ Proletí mu hlavou. 

"Ty jsi ale čilá čiperka." Řekne Daichimu hlasem, jako když nehty škrábete po tabuli. Využil snad Daichi chvíli, kdy tady Sagu nechal samotného? Komu ho jen příště dá na hlídání? Asi se z toho zblázní. Co že to Saga říkal? Že je něco škoda??? Nebezpečně se skloní blíž k nim, aby je lépe slyšel. Vypadá jako nějaký démon, co se jim chystá sežrat srdce. Daichi vyskočí na nohy a už couvá od nich. Pak honem rychle uteče. Saga toho jen tak nenechá a dál provokuje těmi svými poznámkami, ale Manova trpělivost právě přetekla. Děvčata naprosto ignoruje, popadne vodítko a prudce si za něj Sagu přitáhne do náruče. 

"Tohle bylo naposled, kdy před mýma očima s někým flirtuješ, Saga-chan, jinak přísahám, že si čtrnáct dní nesedneš. Máš jediné štěstí, že nemůžu Aoihoho připravit ani o dušičku navíc, jinak ti říkám, že ten kluk dodýchal." Zajede mu dlaní prudce do vlasů na spánku a trhne mu s hlavou dozadu, ale je to spíš smyslné gesto, ne násilnické. 

"Jdeme." Vleče ho za sebou, ukrajuje z chodby dlouhými kroky a jakmile jsou v jejich pokojíčku, práskne za nimi dveřmi. Pošle ho prudkým pohybem rovnou proti posteli. Dal si záležet, aby to tady vypadalo jako malá svatyně a jestli Saga nebude hodný, asi ho prostě obětuje na oltář vlastní rozkoše. Okamžitě práskne bičem vedle jeho hlavy. 

"Co je přesně zač. A co jste spolu měli?" Prásk! 

"Kdo si začal." Cítí, jak jím doopravdy cloumají emoce, popadne bič za každý konec a málem ho zlomí. Takhle by to nešlo… Natáhne koneček k Sagově bradě a pozvedne ji. 

"Na kolenou ti to opravdu sluší." Zavrní.