Shinya, Miyavi
"Shin-chan, ty si nedáš říct." Prohodí pro něj velmi dobří známý hlas se smíchem.
"Neboj, já tě Diemu neprásknu." Dodá ještě, než ho za pas otočí k sobě.
"Chtěl jsem ti něco dát, než se přesuneme. Něco co ti právem patří." Pohladí Shina po tváři. Ten vypadá hodně nechápavě, ale rozhodně zvědavě, když Miy sahá do kapsy a vytáhne malou krabičku. Vyloví z ní kroužek z bílého zlata, který je po obdobu popsaný.
"Je to věc, kterou střežím už pár let. Slíbil jsem, že ti je dám právě na tyto narozeniny." Shin se zarazí, protože na ně úplně zapomněl.
"Já mám..?" Nakrčí obočí, když mu to dojde. Ve všem tom shonu si vůbec neuvědomil, co je za datum.
"Ty jsi neskutečný, kdyby měl narozeniny kdokoliv jiný, víš to týden dopředu a na své zapomeneš?" Miy nad ním protočí očima v sloup.
"Ten prsten mi dal tvůj dědeček. Já vím, že jsi ho nikdy neviděl a že ti navykládali, jaký byl a nebyl, ale nic z toho není pravda. Byl to vážně skvělý člověk, který toho hodně udělal pro obyčejné lidi. Už bohužel nežije, ale vím, že by na tebe byl pyšný." Usměje se na něj Miy a přitáhne si ho k sobě do náruče.
"Měl tě hrozně rád a trápilo ho, jak se k tobě tvůj otec chová. Měl plán, jak tě od něj dostat, ale bohužel to nestihl." Odtáhne se od něj a vtiskne Shinovi krabičku do ruky.
"Je tvůj, patří ti právem." Líbne ho na čelo, než se za jejich zády ozve další hlas, který Miyavimu posílá vzkaz, že má být úplně někde jinde.
"Promiň, popovídáme si později, když budeš chtít. Musím jít." Mrkne na něj a nechá Shina samotného s jeho myšlenkami. Ten pořád jen zírá na krabičku a není schopný slova. Měl na Miyaviho tolik otázek, ale nestihl vůbec nic. Tohle bude na dlouhý rozhovor. Pomalu otevře krabičku a vytáhne prsten, aby si ho pořádně prohlédl. Přeostří na znaky, které jsou vyryté po obvodu.
"Lepší zapálit malou svíčku, než proklínat tmu." Zformuje skoro neslyšně rty a nepatrně se pousměje. Žil ve tmě dost dlouho, ale teď je čas zapálit ne svíčku, ale velkou hranici. Prostě začít žít. Mírně se pousměje a pak prsten schová, musí se vrátit, Die bude brzo vzhůru. Vezme v kuchyni pár nadýchaných bochánků pro něj na snídani, stejně jako hrnek s kávou a vydá se zpátky k jejich ložnici. Pokud Miy byl vzhůru, Aqui už bude taky pryč. Pomalu se protáhne dveřmi a přejde k jejich posteli. Odloží hrnek i jídlo na vedlejší stolek a pak se podívá na postavu, která spokojeně oddechuje. Je nádherný, jeho dlouhé vlasy září svou vlastní barvou a taky díky odleskům plamínku, který vrhá svíčka na stole. Pomalu se skloní a líbne ho zlehka na tvář. Je odvážný, když spí. Kdyby se na něj díval….Musel by se červenat. Trochu se posune po posteli a začne upravovat jídlo na talíři, aby to vypadalo, co nejlépe u toho se jemně usmívá. Snaží se být opravdu ticho, aby ho nevzbudil příliš brzy, ještě byl čas, než by musel vstávat. Jakmile má hotovo sáhne znovu po krabičce a začne prsten opatrně protáčet mezi prsty.
Die
Nakonec tady strávili mnohem méně času, než si mysleli. Aoimu se nakonec podařilo napojit na nějakou frekvenci, kde se dovolal na ostrov. Ano, všichni už věděli, že jde skutečně o ostrov někde v oceánu a že je tam nějaká kolonie, která řídí celý odboj. Všichni si okamžitě začali malovat, že jde o Ráj na Zemi, o zemi zaslíbenou a jak to tam bude úžasné a skvělé, ale Die zůstával opatrný a skeptický. Člověk snadno propadal nadějím. Vlastně pro něj byly důležité, protože to bylo hnacím motorem jich všech, ale i když byl ostrov tak trochu přírodní pevností, stejně špatně se z něj dalo utíkat v případě jakýchkoliv potíží. Co kdyby přišlo zemětřesení a vlny tsunami, kterých byly tyto vody plné i před katastrofou? Teď bylo všechno ještě mnohem horší, příroda velmi nepředvídatelná a on… měl asi vážně strach. Všichni Japonci byli ostrovani a on by snad poprvé v životě raději zůstal na pevnině. Ale tam taky nebylo nic a pokud sídlil odboj tam, tak tam taky musely být nějaké zdroje. Třeba je to velký ostrov…? Takto utěšoval sám sebe, než šel spát. Zbýval jim poslední den, kdy měli všechno zabalit a odejít na příslušné místo, kam by měla dorazit loď. Die byl v šoku, nevěděl, že ještě nějaké lodě existovaly. Pokud byla tak velká, určitě to nebylo nic nového, co postavil odboj, ale ještě pozůstatek předchozí civilizace. Byli tady už několik dní a zatím na ně vojáci nepřišli, ale Die měl takový podivný pocit v žaludku. Jako kdyby měl strach, že je nějak obklíčí nebo si počkají, až vyjdou ven a pak udeří. Jinou možnost ale neměli. Nebylo jak odsud zachránit tolik lidí, žádné letadlo, žádná přistávací rampa. Už ta loď byla zázrak a tak budou muset dojít nechránění na pobřeží a doufat, že se do nich nepřítel nepustí. Die ale v hloubi duše věděl, že se to stane. Věděl to i Miyavi. Nepovídali si o tom společně nahlas, aby je nikdo nezaslechl a nepropadl panice, ale vyměňovali si vědoucí pohledy. Celý ten čas Die poctivě cvičil. Chodil do tělocvičny, posilovny, na vojenský výcvik. Rozhodl se, že už nikdy nebude jenom slabou konkubínou, jejíž nejsilnější zbraní jsou dlouhé vlasy a ještě delší nohy, které jdou dobře od sebe. Teď měl důvod někoho chránit a taky chtěl stačit ostatním. Miyavimu, Torovi, Manovi… Mana byl mnohem křehčí, než on sám a taky to dokázal. Za těch pár dní jeden nezíská dechberoucí fyzičku a skvělou postavu, ale získá celkem dost znalostí a stane se šikovnější se zbraní. Alespoň něco. K jednotce ho nepřijali, byl to zatím nesmysl, ale i když to nejdřív vypadalo, že si s lidmi jako je Tora půjde spíš po krku, nakonec v Shinyově starých přátelích našel spíš novou rodinu. Stala se z nich pevně semknutá parta a všichni do jednoho ho učili a pomáhali mu. Miyavi, Tora, Mana, Hideaki, někdy se k nim připojil i Saga a někdy na ně zbytek kluků chodil koukat a fandili jim, aby jim to šlo lépe a byli soutěživější. O tom, že má dneska Shinya narozeniny, ví samozřejmě od Miyaviho, jinak by neměl šanci se to dozvědět. Miyv ho na to ale upozornil a Die mu upřímně poděkoval. Neměl nic, co by mu mohl dát, ale chtěl si v tom dni plném balení najít alespoň pěknou chvilku, kdy budou spolu. Jelikož má ale za sebou velmi náročný trénink, vstávání se mu nepovede ani omylem tak včas, jak původně chtěl. Shinya je dávno na nohou a on ani nepoznal, že se pohnul, což je do nebe volající. Kdyby se mu něco stalo, Die to prostě zaspí? Nejspíš vrazí jednu sám sobě, jen co otevře oči. Jakmile alespoň maličko procitne, v nose ho polechtá vůně kávy. Nejspíš si ji jenom představuje, ale je velmi intenzivní a čím víc je vzhůru, tím spíš to nemizí. Pohne se a pootočí, aby se mohl podívat za sebe. Shinya už sedí na posteli, je vymydlený a oblečený, září jako sluníčko a kousek od něj leží snídaně. Die si povzdechne a protočí očima. Nad sebou. Dneska měl chystat snídani on jemu. Převalí se na záda a povšimne si, že má něco v rukou. Někdo mu už stačil dát dárek??? Vystřelí do posedu, aby se pořádně podíval, co to je. Prsten? V první chvíli ho popadne vztek, že Shinyovi snad někdo nadbíhá, teprve potom se podívá do jeho očí, co to je a na chvíli vypadá vážně vyděšeně. Vyděšeně nad tím, že by mu ho někdo mohl chtít odvést. +Začínáš pěkně blbnout.+Shinya
"Dobré ráno." Popřeje mu a pořád trochu nejistě se skloní, aby ho mohl líbnout na tvář. Pak mu dojde, jak se tváří a nakrčí obočí, jak nechápe, co jeho výraz znamená.
"Jsi v pořádku?" Zeptá se ho se starostí v hlase.
"Nejsi nemocný?" Honem mu přiloží hřbet dlaně na čelo, ale ne, nezdá se, že by měl teplotu.
"Měl jsi špatný sen?" Napadne ho ještě jedna možnost, ale nezdá se, že by to bylo tím. Pak pomalu shlédne na prsten ve svých dlaních a zvedne pohled zpátky k Dieho tváři. Nakloní hlavu mírně na stranu a pak se spokojeně usměje. Vůbec mu nedochází, co by si Die mohl myslet. Proč by taky měl dostávat prsten od někoho jiného, on přece nemá zástupy nápadníků.
"Dostal jsem ho dneska ráno, prý si ho konečně zasloužím." Broukne měkce a ani ho nepadne, že to zní úplně jinak, než by mělo. Tedy možná tak, jak napadlo Die.
"První jsem z toho byl hrozně zmatený a zároveň…Je to zvláštní pocit vědět, že na tobě někomu záleželo, i kdy jsi to ani nevěděl." Pokračuje tiše dál a znovu si prsten prohlíží.
"Vůbec jsem netušil, že někdo takový existuje, ale teď, když nad tím přemýšlím…" Odmlčí se na chvilku a vyzkouší si prsten, jestli mu sedí.
"Možná jsem někde podvědomě tušil, že to tak je." Znovu se na něj podívá a rozzářeně se usměje. Hned na to se natáhne k tácu s jídlem.
"Kávu? Přinesl jsem ti malou snídani." Začne, když sáhne po hrnku a hned mu ho nabídne.
"Promiň, nechtěl jsem tě budit. Venku bylo trochu rušno, ale konečně jsem se zvládl neztratit." Je znát, že z toho má upřímnou radost. Naposledy se zatoulala na druhý konec budovy a nemohl najít cestu zpátky. Nakonec ho musel přivést až ke dveřím Dai, na kterého narazil. Celou cestu se mu snažil vysvětlit systém budovy, aby se mu to příště nestalo, ale bylo to trochu marné.
Die, Aqui
"Nic mi není." Trochu se ošije, když mu chce Shinya měřit teplotu a zamračí se, ale Shin se vzápětí rozpovídá o prstenu a on má pocit, že snad špatně slyší. Cože? Dostal ho hned ráno? Někdo už mu stačil dát dárek?
"Vážně? A od koho?" Pokouší se neznít ironicky, ale vůbec mu to nejde. Tomu člověku zakroutí krkem, i kdyby to byl Aoi osobně. Shinyova další slova nejsou vůbec lepší a on cítí, jak se mu křiví tvář. Zvláštní pocit, že na něm někomu záleží, aniž by to věděl? Všechno to zní jako nějaký hodně špatný vtip. Jako kdyby se všechny jeho obavy a předtuchy začaly naplňovat a to nejde jenom o jejich přesídlení. Hledí na jeho tvář, ale nemá daleko k tomu, aby vyskočil na nohy a jako lev nezačal přecházet po místnosti. Takže někdo se odhodlal vyjevit Shinyovi svou náklonnost? A to se Die ani trochu nebojí? A proč je z toho Shinya kruci tak nadšený a vypráví mu o tom, jako by to snad bylo něco příjemného? +Pro něj možná je. Možná ti chce říct, že se k sobě nakonec zase tolik nehodíte.+ Napadne ho. Kdyby nevěděl, kde je teď Tora, podezříval by jako prvního jeho, ale tohle vypadalo na někoho zcela nového. Jakmile si Shinya navlékne prsten na ruku, už to nevydrží, vyskočí na nohy a nevěřícně rozhodí rukama. Takže je to někdo s kým se stýkají a Shinya asi cítil náklonnost, ale teď si je jistý? Trhne pohledem k tácu a snídani.
"Zbláznil ses? Teď mám chtít pít kávu?" Trochu se na něj utrhne, v očích mu zajiskří a vyrazí k umyvadlu pod oknem, kde jsou přes židli i jeho věci. Jeho věci a taky zbraň, kterou tady dostal. Zabije toho parchanta hned. Mana mu určitě pomůže. Začne se spěšně oblékat, hygienu zvládne po tom, až bude klidný. K čemu jsou mu čisté zuby, když mu nějaký hajzl dělá do Shinyi? +Nikdy bych si nepomyslel, že budu mít takový názor.+ Povzdechne si v duchu. Hned na to sáhne po zbrani, zkontroluje, jestli je funkční a je v ní nějaký náboj a připevní si ji k opasku. Pak se dlouhým krokem vrátí k Shinyovi a popadne ho za ruku, aby si ten jeho prstýnek přitáhl před očima. Vypadá cenně a je na něm něco napsáno, ale takhle nepozná co. Znovu našpulí rty.
"Hezká věcička, očividně drahá. Teď mi řekni, kde je nebo si to zjistím sám." Podívá se mu pevně do očí. Ve svém vzteku vůbec neslyšel někoho přicházet, ale když se mu za zády rozezní hlasitý smích, má pocit, že zabije i toho drzouna. Prudce se otočí. Stojí tam Aqui a směje se tak, jak ho nikdy nikdo neviděl. V očích mu stojí upřímné slzy smíchu a drží se dokonce za břicho. On samozřejmě moc dobře ví, co Shinya dostal, bavili se o tom s Miyavim včera a taky přinesl něco pro Die. Chtěli mu maličko pomoct v té dnešní záležitosti, ale kde by ho napadlo, že bude svědkem tohoto? Die vypadá, že se mu každou chvíli rozechvěje bradička, jak je pohledem na Aquiho vyvedený z míry a pak se utrhne i na něj.
"Čemu se směješ?"
"Ničemu." Odpoví hned Aqui, ale pobavení z jeho očí nemizí. Die se chvíli dívá na dveře, ale Miyavi sem nevletí, aby mu vyčinil za to, jak se k Aquimu chová. Zase se podívá do Aquiho očí.
"Tu zbraň můžeš odložit, ten někdo už není na živu." Řekne tajemně a pak se podívá na Shinyu za jeho zády. Usměje se a mrkne, než se předkloní, popadne Die za ruku a dovleče ho ke dveřím.
"Hned ti ho vrátím." Volá směrem k Shinyovi. Die nemůže uvěřit vlastním očím, že je to zrovna Aqui, kdo ho takhle vyvleče na chodbu! Tam si chvíli něco šuškají a pak se Die vrátí zpět k Shinyovi. Sám. Klidný. Možná by se měl trochu stydět, ale… nesmysl, za co? To nešlo pochopit jinak!
Shinya
"Opravdu ne?" Zeptá se Die, protože to tak rozhodně nevypadá. Má o něj hrozný strach, v takovém rozpoložení ho ještě neviděl a vůbec netuší, co se mu děje. Ani ve snu by ho napadlo, že za to může prsten. Skoro se ani nestihne nadechnout a už se na něj valí další otázky. Vypadá hodně nechápavě a Dieho podtón v hlase mu způsobí mrazení podél páteře, tentokrát však vůbec ne příjemné.
"Provedl jsem něco?" Napadne ho jako první, aniž by na jeho předchozí otázku odpověděl. Tohle ho trápí mnohem víc a potřebuje nutně vědět, co udělal špatně. Samozřejmě, že už se to příště nestane. Pomalu se podívá na svůj prsten, který už září na bledé kůži a pak znovu přeostří na Die. Ne, ta souvislost mu pořád nedochází.
"Ať jsem provedl cokoliv, už to neudělám, slibuju." Nakrčí nešťastně obočí, protože poslední, co chce je, aby na něj byl Die naštvaný. Pootevře rty a zalapá po dechu, když Die takovým způsobem odmítne kávu.
"Já, já…" Zakoktá se trochu a zůstává sedět na posteli jako hromádka neštěstí.
"Myslel jsem, že ti přijde vhod." Pípne sotva slyšitelně. Asi to dneska tak nebude a očividně se ani snídaně nedotkne. Prudce sebou trhne, když se Die zvedne a zamíří ke svým věcem. Očima se ho ptá, co dělá a kam jde, ale nahlas neřekne nic. Bojí se, že něco ještě víc pokazí, Die odejde a už ho nikdy neuvidí. Do očí se mu tlačí slzy a pořád se snaží přijít na to, kdy se všechno pokazilo. Ještě večer spolu usínali v objetí a teď tohle? Jakmile jeho modré a už trochu vyděšené oči padnou na zbraň, vyděšeně střelí očima k jeho tváři. Začne se pomalu zvedat, aby ho nějak uklidnil a zabránil mu v čemkoliv, co chce právě udělat. Ani v prvních okamžicích po jeho slovech mu nedojde, co tím myslí. Dokáže vnímat jen Dieho zbraň. Pořád se jich bál a ne, ani střílet z nich nikdy nechtěl. Jenomže Die s ní vypadá naprosto sexy, a když pomalu pozoruje celou jeho postavu…+Soustřeď se, Shin-chan.+ Napomene se v duchu.
"Kde je kdo?" Vypadne z něj úplně pitomě, protože myslel na něco úplně jiného a je to znát na mírně zčervenalých tvářích.
"Já jsem si myslel, že se ti bude líbit." Trochu se třese, když si Die přitáhne jeho ruku před oči. Narazí na ten prsten, protože sice řekl, že je hezký, ale takovým tónem, který i jemu řekne, že to tak úplně nemyslí. Nadechne se, aby se ho pokusil uklidnit a už už by ho objal a třeba by tím všechno vyřešil, ale za nimi se rozezní Aquiho smích. Vyhlédne zpoza Die a nevěří vlastním očím, že se může zrovna v takovou chvíli smát. Jemu nic k smíchu nepřipadá. Chvíli to trvá, než si přebere Aquiho slova o tom, že už je někdo mrtvý a pak je znát, že mu to pomalu dochází. Koutky jdou nahoru a pak zase dolů a pak zase nahoru. Takže to bylo všechno proto, že žárlil. Myslel si, že mu řekl od koho je, ale nejspíš ne. Stojí uprostřed pokoje s hlavou skloněnou k zemi a pro sebe se culí. Najednou se uvnitř jeho hrudi rozlije příjemné teplo. Jen fakt, že na něm Diemu tolik záleží, je...Není schopný to vůbec popsat. Po očku hledí na dveře, dokud se v nich neobjeví Die. Pak teprve pomalu zvedne tvář.
"Promiň." Pípne, i když není nejspíš ten, kdo by se měl omlouvat.
"Vůbec min nedošlo, že jsem ti neřekl, kdo mi ho dal. Byl jsem z toho tak trochu mimo, protože by mě nenapadlo, že tam na mně někomu záleželo. Myslím z naší rodiny. Vůbec nic jsem o to nevěděl, dokud dneska nepřišel Miy." Jen zlehka pokrčí rameny a zase upře očka na své nohy. Neví, jak mu vysvětlil své pocity. Byl trochu mimo, když sem přišel a taky mu bylo hodně líto, že svého dědečka nepoznal. Určitě to byl skvělý člověk. Bude si asi malovat, jak moc hodný byl a vůbec ne, jako jeho otec.
"Ale jestli se ti nelíbí, nebudu ho nosit." Vyhrkne spěšně a už si tahá prstem dolů, aby ho někam schoval a neměl ho Die na očích. Možná by mu vadil, i když ví od koho je. Nechce nic ponechat náhodě. Pro Die je schopný udělat úplně cokoliv a nezáleží na tom, co po něm bude chtít. Tak moc je rád, že je tu s ním a i za to, jak se o něj celou dobu stará. Vlastně i to, co se stalo před chvílí je důkaz, že mu to není jedno.
Die
"Ty mi to promiň." Řekne potichu. Omlouvá se asi tak poprvé v životě, je to příšerné a stojí ho to všechno, ale zároveň se mu uleví. Ještě se na něj nepodívá, jen poslouchá jeho slova o rodině a je mu vážně hanba.
"Taky to mohl normálně říct, pitomec jeden." Podmračeně zvedne oči a hned je na koho to svést. Je to všechno Miyaviho vina!
"Měl ti ho dát dávno a ne být zase tajemný jako hrad v Karpatech. Je to tvůj prsten a tvůj děda a měl jsi o všem vědět." +A já taky, tak!+ Hned je mu ještě o něco lépe, než před tím. Pak se konečně pousměje. Miyavi byl samozřejmě úžasný, vnitřně ho ctil a žádnou zášť k němu necítí, ale klidně mu to zopakuje. Když ho uvidí, jak se vehementně snaží prstenu zbavit, udělá k němu těch několik kroků, zabrání mu v tom a sevře ho v pevném objetí.
"Už ho nikdy nesundávej." Řekne mu tiše do vlasů.
"Je to tvoje památka na rodinu, kterou jsi měl, i když ji neznáš. Jsou někde v tobě." Málem by řekl a budou dál, ale to těžko, to by Shinya musel mít syna a to by on nejspíš skončil na psychiatrii. Jedině by to odnesli v kelímku… Ještě pořád ho nepouští a pomalu ho hladí po zádech.
"Myslel jsem si, že se někomu líbíš a odhodlal se dát ti dárek k narozeninám." Řekne tiše na vysvětlenou.
"Bál jsem se, že jsi z něj tolik nadšený… já…" Zavře na chvíli oči.
"Prostě jsem se bál." Když chlap přiznává něco takového, je to opravdu vážné.
"Bez tebe neexistuju. Rozumíš?" Konečně se od něj mírně oddálí, aby se mu podíval do očí a pak si pořádně prohlédne ten prsten.
"Co je tam napsáno?" Zajímá se. Je to v dialektu, kterému Die nerozumí, ale možná, že Shinyu to naučili. Pustí ho z náruče a dojde pro již vystydlou kávu. Vezme si ji a všechnu vypije, stejně jako sní, co mu Shinya přinesl. Ne proto, že tady se zdroji nemrhá, ale proto, že to nachystal pro něho a tak to prostě nepřijde vniveč.
"Projdeme se." Řekne mu nakonec a vezme ho za ruku. Společně vyjdou ze dveří na chodbu. Vede ho po schodištích nahoru do téměř nejvyššího patra, kde jsou staré, rezavé dveře z plechu a kovu. Odsune závoru a pustí ho do místnosti, která je poměrně prostorná a překvapivě dobře uklizená na to, že sem nikdo očividně nechodí. Jsou tady dost daleko od všech. Nemělo smysl to tady uklízet, když zítra odcházeli, ale jejich přátelé to pro ně udělali. Jsou tu totiž velká okna a další zabedněné dveře, které kdysi vedly na terasu. Teď je přes sklo natažený papír a na něm namalovaná krajina, jak si ji lidé pamatovali z vyprávění, když byl svět v pořádku. Malovali ji všichni, takže kousek vypadá umělecky, kousek jako dětské omalovánky. Je to výhled jako z nějaké hory, na nebi ptáci, špičky stromů, mraky i slunce a někde dole v údolích stáda zvěře. Vypadá to vážně krásně. Pod obrazem je velká matrace z postele pro dva, přes ni očividně nová deka a hodně polštářků a nachystané jídlo z kuchyně. Podle něj mají Aqui a Daichi na prstech barvu ještě teď.
"Toho havrana kreslil Aoi." Hlesne Die, když postrčí Shinyu dovnitř a potichu za nimi zavře. Není tu žádná hudba, nesehnali ji, ale ten obraz jako by vyzařoval světlo.
"Je to piknik, pořádaný k tvým narozeninám. Bohužel nejlépe ze všech pečeš ty, ale Sena umí perfektní muffiny s růžovou polevou." Dokonce jsou tady papírové růže. Temně modré. Od koho asi…
"Všechno nejlepší, Shin-chan." Nikdo z nich už nemá nic cenného, ale darem od každého je kus obrazu, kus jídla, které společně vařili, ty květiny, prostě všechno, co šlo vyrobit. Na matraci a mezi polštáři leží košile. Je čistě bílá, zdobená krajkami a perlami kolem krku i kolem rukávů. Jsou to jen korálky, ale taky ji šili všichni. Tedy ti nadanější v módě. Na něj, Toru nebo Hideakiho zbyl ten úklid, no…
Žádné komentáře:
Okomentovat