Hakuei x Show - Nezeptal jsem se, jestli chceš jet. - část 4.

(ložnice)

Show

Všechno Showovi ještě pořád běhá hlavou. I ta slova o vzdávání se rodiny. Samozřejmě, že to nemusí dělat hned a úplně se od nich odstřihnout, ale nepochybuje o tom, že to jednou přijde. Pak by neměl zaváhat, je tedy pro něj jednodušší si to rozmyslet hned. Ano, ví o sobě, že je toho schopný. Samozřejmě dojde i na myšlenky o tom, jestli by jim dokázal ublížit, kdyby musel. Jak to bylo? Viděl něco podobného v jednom filmu, ale tehdy mu to nepřišlo důležité. Šlo o zkoušku, kdy dotyčný musel zabít svého otce, kterého miloval. A co udělal? Prostě odvrátil pohled stranou a zmáčkl spoušť. Snaží se představit si sebe samého před takovou volbou. Neví, jestli by toho byl schopný a vlastně nad tím ani nechce přemýšlet. O tom, že by se jí zřekl…To už si rozmyslel před chvílí, to by dokázal, i když by tím svým rodičům hodně ublížil, ale nezabil by je. Možná to nakonec bude nejlepší řešení, ale na to je ještě brzy. Moc se mu nelíbí jeho slova, že pokud se chce soustředit na to, aby byl nejlepší, nemělo by ho nic omezovat. Jenže si sám není jistý, jestli tomu jde poručit. Začíná přehodnocovat názory na podobné věci od chvíle, kdy ho potkal. Něco uvnitř něj značně protestuje, že nechce, aby se od podobných pocitů měl odprostit. Sám cítí, že je díky tomu silnější, odhodlanější. Zatím si to nechá pro sebe, protože si není jistý, jaký názor by na to Haku měl, kdyby mu něco podobného řekl už teď. Stejně tak ví, že by nikdy nedal najevo nic, co by mu mohl nějak uškodit. Nebyl jako ostatní vrstevníci. Možná za to mohla výchova, možná i to, co potají od dětství viděl v papírech svého otce. Už dávno ví, že svět se s ním mazlit nebude a on nemá v plánu mu to ulehčit. Je ještě hodně věcí, které by si měl pořádně rozmyslet, ale to hlavní už ví. Možná jedná impulsivně a možná je to to jediné správné řešení. Jeho cílevědomost se projeví i v tomto ohledu, kdy se zařekne, že jemu to jen prospěje. O to víc se bude snažit, aby byl nejlepší. Některé ideály přece jen stojí za to, aby se za ně člověk pral, i když ne tak doslova. To by Show nedokázal.

"Rozhodně je horší nedělat nic." Stojí si za svým názorem. Ví, že by ho to nakonec dostihlo. S pochybností se mu těžko žije, mnohem lepší je přijít na své chyby. Ale to se tentokrát stát nemusí. Věří tomu.

"Není vyloučené, že to teď nebude stejné. Narazili jsme na sebe náhodou. Některé náhody se nemusí opakovat a já to pokoušet nechci." Ujistí ho, že si to opravdu promyslel, i když na to nebylo příliš času. Víc už o tom přemýšlet nedokáže ani nechce. Cítí Hakueovu paži, jak mu sevře pas a v tu chvíli se neubrání vydechnutí. Už jen ten dotek je mnohem lepší, než si představoval. Neubrání se tomu, aby jeho tváře nezčervenaly, ale už to tolik není o studu, jako o příjemného očekávání, co se bude dít. Koneckonců už se rozhodl, tak není důvod, aby o něčem pochyboval. Možná o svých vlastních schopnostech, protože Haku vypadá, že má tak milión zkušeností a Show na tom rozhodně není tak dobře. S holkami možná, po klucích zatím jen nenápadně pokukoval a Haku už rozhodně není kluk. Trochu mu z toho vyschne v krku, ale navzdory všem pocitům se spokojeně pousměje, když mu kývne na ty broskve. Vydechne mu do rtů, když ho takovým způsobem přitiskne k sobě a pak už nezvládne ani dýchat. Víčka mu klesnou dolů a nechá se plně pohltit jeho polibky. Málem ho přeslechne a pak není schopný během vteřiny pobrat obsah jeho slov. Ty broskve málem upustí.

"Nechoď na moje zkoušky. Propadnu, jestli tam přijdeš." Přizná se mu s nádechem pobavení nad sebou samým, jak na něj působí, ale poslušně couvá k posteli. Srdce už mu běží jako splašené, protože se to dnes stane úplně všechno. Nebojí se toho, spíš sám sebe a možnosti, že něco pokazí. Tak nejistý už dlouho nebyl, je to zvláštní, ale ne úplně nepříjemné. Překvapeně zamrká, protože v první chvíli nepochopí, čeho by se měl lekat, dokud neskončí na posteli. Trochu při pádu třeštil oči, ale nevydal ani hlásku. Jak by mohl, když se mu hrdlo úplně stáhlo a v podstatě oněměl. Sklenici naštěstí držel pevně u své hrudi.

"Já jsem tušil, že mě jednou zabiješ." Postěžuje si, ale vzápětí se začne usmívat. Sklouzne očima na sklenici a pak se podívá na Hakueie, když ji začne odkládat vedle postele.

"Nebo myslíš, že ji budu potřebovat?" Zeptá se ho, ale na jeho odpověď nepočká. Místo toho se pozvedne, podaří se mu prsty zachytit lem jeho kalhot nad přezkou pásku, aby za ním do té postele spadl taky.

"Neměl bys dlouho čekat, je možné, že bych si nakonec dal ty broskve." Dojde na malou provokaci, i když už se zase trochu červená. Je tu zas příšerné horko, ale to by nejspíš bylo, i kdyby na teploměru skočilo mínus pět stupňů.

Hakuei

To je pravda. Sice se říká, že kdo nic nedělá, nic nepokazí, ale to bylo právě to. Můžete celý život sedět doma s rukama v klíně, protože je to bezpečné a na konci jenom tak umřít. Nezůstane po vás vůbec nic. Když Show zmíní jistou osudovost náhod, i té jejich, Hakuei ucítí, jak mu po zádech přejede mrazení. Až doposud tomu nepřikládal zase takovou váhu, ale po tom, co se stalo s jeho bratrem a po tom, jak podezřele rychle si k sobě se Showem našli cestu, bylo možné, že je to právě Show, kdo je nějakým způsobem klíčem k jeho životu? A co mu má přinést? Zhoubu? Spásu? Něco úplně jiného? Nemělo smysl nad tím přemýšlet, jednoho dne si na tuto úvahu vzpomene a bude vědět, že je to ono, ale do té doby, je to tajemství budoucnosti. Pravdou bylo, že Hakuei ho od první chvíle nechtěl pustit a dělal všechno proto, aby na sebe upozornil a Show za ním šel. Navenek se tvářil, že to jsou náhody, že Show sám chce, ale při tom Hakuei věděl, jak zmizet a nevyužil toho. Musí se rozesmát, když ho Show začne žádat, aby nikdy nechodil na jeho zkoušky. Škoda, jemu se na tom přelíčení líbilo, ale je to krásný kompliment. 

"Bylo by to zábavné, ale kdybych ti zničil kariéru, kdo by nás pak tahal z malérů? A tvůj táta by přišel o hodně peněz..." Na tom mu sice za mák nezáleží, ale byla to pravda. 

"Taková slůvka už nikdy neříkej." Pokárá ho, ale pak se znovu usměje. 

"Třeba ji budu potřebovat já? Nedávej to daleko." Řekne mu, ale než se vykecá, Show ho strhne k sobě do postele. Málem mu zaklekl nohu nebo tak něco, ale nakonec dokáže přistát tak, aby mu neublížil. Jakmile je Showova tvář tak blízko, je to magnet pro Hakueivoy oči. Vypadá jako nějaký anděl, vážně se Takeshimu povedl. Asi bude spíš celá máma, ehm, ale to staříkovi neříkejte. Na několik okamžiků nechá čas zastavit se a konečky prstů orámuje obličej před sebou, aby se mohl vynadívat. Má koneckonců jenom jediné oko, tak mu to trvá a to bude jeho výmluva na všechno. 

"Takhle na lopatkách jsi ještě mnohem hezčí." Řekne mu měkce a pak se prostě skloní, aby ty pěkné rty políbil. Když na to přišlo, uměl být vážně romantik. V posteli ho žádné maniakální úchylky nepopadaly kromě občasné pubertální srandy. Svou ruku nedokáže ovládat moc dlouho, takže se s ní spontánně vydá na průzkum Showovy hrudi a pak níž, přes knoflíčky košile na břiše. Jeden z nich rozepne a vpluje dlaní pod látku na holou pokožku. Pohladí ho několikrát v prostoru mezi pupíkem a lemem jeho kalhot a pak s ní zase vypluje, aby se dostal ještě níž až na jeho poklopec. Několikrát ho líně a mazlivě pohladí nahoru a dolů, zatímco ho stále líbá na rty a pak se pousměje a oddálí se. Show je vážně sladký. Nic tuctového ani nikdo z těch, kdo se mu snažili dostat do postele úmyslně, aby se měli dobře. 

"Vůbec se nechvěješ. Budu s tím něco muset udělat." Řekne mu a pak se skloní nad první knoflíček jeho košile a vezme jej mezi zuby. Show je vyfiknutý ke zkoušce, oblek byl jistě drahý, ale Haku mu při nejhorším pořídí nový. Stejně ale nejdřív požádá hospodyni, jestli by knoflíky nepřišila a je zvědavý, jestli po nich bude něčím házet a pošle je do patřičných míst – tedy do obchodu – nebo to vážně udělá. +Máma by to udělala.+ Pomyslí si na její účet. To přesně jí řekne, až se bude bránit. Chvilku za knoflíček tahá a pak ho prostě utrhne a upustí někde stranou. Skloní se a celou hru opakuje tak dlouho, dokud nemá nos zabořený v Showově pupíku a nelechtá ho konečky svých vlasů.

Show

To o osudu možná znělo v jeho věku až příliš hloupě. Pozoruje Hakueie, co si o tom myslí a jak se zrovna tváří. Stejně pochybuje, že cokoliv odhadne, jenže mu to nedá. Navíc v tom už není jen zvědavost, ale už chvíli si připouští fakt, jak moc se mu líbí. Tohle nebylo jen klasické otočení za hezkou tváří na ulici nebo pokusy o flirt. Něco mu tichounce napovídá, že je v tom mnohem víc. Zatím by to nerad říkal nahlas, přece jen by pořád mohla přijít chvíle, kdy by se mu Haku vysmál. Tajně si myslí, že by se to nestalo, ale pro jistotu…Zatím bude mlčet. Ten správný okamžik přijde a pak mu prozradí úplně všechno, i když už to možná ví. Krátce se zasměje, když ho Haku ujistí, že by ho vyváděl z míry rád, ale je mu vděčným, že to možná zkoušet nebude. Kdo ví? Z druhé strany, co by bylo lepším tréninkem, než kdyby tam přišel on. Kdyby to Show zvládl, věděl by, že už se dokáže udržet v jakékoliv chvíli.

"To přišel. Ale možná by to nebylo zdaleka tolik, co narval do těch svých kluků." Není v tom nic zlého, ani ublíženého. Má tuto otcovu vlastnost velmi rád, i když sám takový být nedokáže. Zachraňoval všechny nepovedené dušičky a nechtěl za to vůbec nic. Možná jen pár ukradených chvil. Ano i o tom věděl, ale ani proti tomu nebyl. Byl to jeho život, jeho matka o tom nevěděla a on jít to říkat nebude. Žila si svůj spokojený život a nic ji netrápilo. Co víc si přát? Každý měl své slabosti a dokud to nezasahovala do života Showa, neřešil to.

"Promiň." Omluví se upřímně. Došlo mu až pozdě, že podobná slova by se velmi rychle mohla stát pravdou. Když je tady s ním sám, trochu zapomíná, kdo vlastně je. Venku by se mu to nestalo, ovšem v soukromí Haklovy ložnice? Proč by nemohlo?

"To mě pak budeš muset vzít ještě do sprchy. Jinak se nejspíš přilepíš a už se neodlepíš." Dovolí si další maličkou provokaci a vážně se snaží, aby mu při té představě nebylo ještě větší horko, než tu právě panuje. Prudce vydechne, když ho Haku povalí do peřin. Nadechne se, aby mu řekl, že mu to nemá příště dělat, protože se lekl, ale když dojde na kompliment, přijde o slova. 

"Začínám být zvědavý, kam až se v hodnocení dostanu." Prohodí jako první, ale sám si ho znovu prohlédne.

"V téhle pozici jsi ještě hezčí." Vrátí mu odvážně ten samý kompliment. S ním mu nějak nevadí na těch lopatkách být, i když by si to nikdy předtím nedokázal představit. Odváží se trochu pozvednout dlaně a položit mu jeho na prsa. První je tam jen bez pohybu nechá, ale touha se ho dotýkat víc jen přemůže. Přejíždí po nich v jemných pohlazeních, jak kdyby ho chtěl velmi opatrně dotekem prozkoumat celého. Krátce těkne očima dolů, když ucítí pohyb u zapínání své košile. Jakmile se Haku dostane na holou kůži, zatáhne trochu břicho a dlouze vydechne. Posune své dlaně dál, až na jeho bedra, kde pokračuje v něžných dotecích. Pod Haklovými polibky nechá víčka klesnout a málem zapomene na to, kde jsou, ale ne s kým tady je. Chtěl by si užít jeho rtů víc, ale jakmile ucítí dotek v klíně, boky mu jdou trochu nahoru, hlavou bouchne do postele a ložnici poprvé protne jeho hlas. Prsty sevřou látku jeho svršku na zádech a má málem problém ho pustit. No páni, jestli bude zbytek minimálně takový, asi ho k té posteli připoutá a nikam nepůjdou. Zase maličko zrudne. Za prvé si ho bere vzrušení a za druhé ho trochu začínají děsit a zároveň dráždit vlastní myšlenky. Podívá se dolů a málem se rozesměje, když vidí, co děla z jeho košilí.

"Právě teď jsi stál mého tátu první peníze." Podaří se mu dát dohromady souvislou větu. Je to těžké, protože Haku je sexy už jen tím, jak vypadá a když si k tomu přidá to, co právě dělá.

"Děláš úplně všechno proto, abych se chvět nepřestal nikdy." Nechá hlavu zase na chvíli spadnout dozadu, ale stejně na něj pošilhává, aby všechno viděl. Přesune ruce na jeho ramena, aby to bylo pohodlnější a po chvíli se přistihne, že si pohrává s jeho prameny.

"Za chvíli se začnu ošívat až moc, lechtá to." Uculí se skoro nevině, ale aby toho nechal je to poslední, co by chtěl.

"Začínám být zvědavý, jestli budu mít jít v čem domů. Co jim asi řeknu?" Další úspěšně složená věta, ale na jejím konci se jeho hlas protáhne v hlubším výdechu.

Hakuei

Je rád, že si nakonec může ničit, co chce. Natáhl uši po tom Showově prohlášení o tátovi a penězích, ale kupodivu v něm nenašel žádný podtext. Maličko ho to zmate, jaký k tomu všemu má Show vlastně postoj? Jemně zatřese hlavou na důkaz, že se nemá za co omlouvat a pak se tiše zasměje, když mu Show oplatí jeho vlastní slova. 

"No tak dostaneš úplně první dárek a on nic nepozná." Vyřeší to hned. Oni muži byli všichni stejní. Takeshi byl sice detektiv, ale Hakuei upřímně pochyboval o tom, že si pamatuje, jaké konkrétní košile má Show ve skříni. Byly to prostě košile. Stačí, že jich najednou není moc málo a navíc Show byl ten typ, co ji klidně hodí do koše, protože má někde nepatrný flíček nebo tak něco. Určitě je… žádný problém. Tiše se zasměje, když si Show postěžuje, že to lechtá, ale nepřestane s tím, dokud se nevypořádá i s posledním knoflíčkem a jeho tělo není volné. Teprve po tom se pozvedne na předloktí a znovu se podívá do jeho tváře. 

"Bude mi bohatě stačit, když se rozechvěješ pokaždé, když si na mě vzpomeneš." Řekne mu. Pak si hraně povzdechne. 

"Show-chan, nevymýšlej si hlouposti. Uděláš to stejně jako s tou košilí nebo ti něco půjčím." Vlčácky se na něj usměje. Bylo by mu to trochu větší a kromě toho, jeho osobní oblečení už by Takeshi poznat mohl. Hakuei si není jistý, co přesně má zrovna ve skříních tady, ale jeho věci byly celkem ikonické a s Takeshim se vídá už dlouho. 

"Vsadím se, že na to by sis netroufl." Řekne mu, ale vlastně nechce, aby na tu sázku Show přistoupil. Chce, aby byl v bezpečí a bude lepší, když o tom stařík ještě chvíli nebude vědět. Místo odpovědi mu raději musí všechny myšlenky vymazat z hlavy a tak se pustí rovnou do rozepínání jeho poklopce. 

"Promiň, to už bych zuby asi nezvládl a ty by ses mi smál. Moje ego by to nepřežilo." Kecá, vůbec by mu nevadilo dělat Showovi šaška, kdyby se to zasmál, ale pořád by se mohl chtít vsázet… Hakuei si bude muset dávat větší pozor na jazyk. Pomalu se zvedne na paty a začne mu kalhoty stahovat dolů. Oblekovky jdou vždycky dobře. Nejsou tak těsné jako džíny. Prádlo mu ještě chvíli nechává, ale jenom proto, aby se mohl kochat pohledem, jak těsně obepíná jeho vzrušený klín. Není na tom nic z toho, co má rád jeho otec, prostě ho jenom cíleně trápí a ještě víc hecuje. 

"Znáš vařila myšička kašičku? Nebo milá babičko, tečka? Víš, co nechápu? Že podobné věci přestaneme dělat jenom proto, že dospějeme. Při tom jsme je jako malé děti naprosto milovali. Podle mě není nic lepšího, než si po skvělém sexu zahrát na písmenka. Vymyslím si slovo, budu ti ho psát na záda a ty se pokusíš hádat. Víš, jak je to krucinál příjemné? A zábavné?" Mluví a mluví, ale pořád je to součást všeho toho trápení. Nakonec se přece jenom slituje, konečně zahákne prsty za okraje prádla a začne ho opatrně svlékat. Nechce se mu ani mrkat, aby náhodou o něco nepřišel, vždycky mu to připadalo dráždivé. Na to, co má před sebou, nesahalo moc lidí a Showova pokožka je mladá a pevná. Vybízí k dotekům a on se na ni opravdu těší. 

"Show-chan, Show-chan, ty jedna broskvičko, jsi vážně k nakousnutí." Neovládne se, skloní se k jeho stehnu a hravě ho kousne. Při tom se tváří ocitne dost blízko jeho klína a rovnou toho využije, aby se o něj otřel tváří. Pak napne svaly na rukou a přesune se zpět k němu nahoru. Položí se na bok vedle něj a podívá se zblízka do jeho tváře. Nepotřebuje zase tolik spěchat. Kromě toho má sám na sobě ještě v podstatě všechno. Vidí Showovy chvějící se rty, rád by něco řekl, ale vlastně vůbec netuší co. Najednou o slova dokonale přišel. 

"My vážně budeme spolu?" Ne, to nepatří jenom tomuhle odpoledni a téhle posteli.

Show

Upře na něj svá očka, když mu Haku řekne, že mu koupí novou.

"Já budu dostávat dárky?" Tvář se mu na chvíli rozsvítí, kdo by tak nerad dostával dárky. Je znát, že se rozhodně bránit nebude, ale…

"Košil mám dost." Ujistí ho, že to vůbec dělat nemusí. Neřekl to proto, že by chtěl novou, jen ho chtěl trochu potrápit, ale očividně to nepůsobilo tak, jak chtěl. Dostal odpověď, která se mu líbí mnohem víc. Spokojeně si povzdechne, když už ho neomezuje žádná látka, tedy aspoň na hrudníku. Pomalu očima vyhledá Hakueovu tvář a neubrání se dalšímu povzdechnutí. Tam dole mu to vážně sluší a způsobuje mu to značné problém v místech, která ještě svobodná nejsou vůbec. Uculí se maličko, ale spíš si dává čas na to, aby si rozmyslel, jestli mu to chce přiznat nebo ne. Jsou spolu v posteli, teď už asi lhát ani zapírat nemusí.

"Myslím, že je čas, abych si odškrtl další bod, který jsem splnil." Odpoví mu, protože na něj od posledního setkání opravdu myslel a jeho vnitřnosti se vždycky dost znatelně zachvěly. Schová si tvář do dlaně, aby na něj Haku nemohl vidět, když ho nařkne, že vymýšlí. Samozřejmě, že vymýšlí a hrozně ho to baví. Vykoukne na něj mezi prsty.

"Už se vidím, jak si kráčím ve tvém oblečení." Uculuje se a pochechtává.

"Možná bych mohl rovnou napsat na čelo tvé jméno, vyjde to na stejno." Trochu si ho dobírá, ale pravda je, že jeho jméno by si tam klidně napsal. Nikdy by ho nenapadlo, že bude pro takovou pitomost. Málem by si nad sebou povzdechl. V očích se mu zablýskne a stáhne dlaň, jakmile Haku zmíní sázku. Je jasné, že je kousíček do toho, aby mu na to kývl. Už jenom pro pocit, že přece jen trochu vyhrál. Zatím totiž prohrává na plné čáře, ale vůbec mu to nevadí. Nadechne se, aby mu tu sázku potvrdil, ale místo slov, jen naprázdno zavře ústa a sleduje ho, jak se mu dostává do kalhot. Tohle na něj začíná být už příliš. Nejradši by ho popohnal a zároveň chce sám sebe mučit a užít si to. 

"Tvoje ego přežije úplně všechno." Odtuší, ale nemyslí to zle, jen si nedokáže představit, že by se Hakueie něco i dotklo. Obzvlášť to, co by udělal nebo řekl Show sám. Sleduje, jak přichází o kalhoty, ale prádlo mu zůstane. Najednou mu hrozně překáží.

"Na něco jsi zapomněl." Zkusí ho popohnat, než se kousne do rtu. Nejde o to, že by Haku zapomněl, ale o to, že už to chce mít dole. Nemá v hlavě vůbec žádné myšlenky, a už vůbec ne na to, že by se měl stydět. Momentálně ho dost dobře zaměstnává tlak v klíně a pohled na Hakueie. Nechápavě nakrčí obočí, když mu začne vyjmenovávat dětské hry. V prvním okamžiku nepochopí, proč to zmiňuje, ale pak mu to dojde.

"Doufám, že je nechceš hrát zrovna teď?" Haku je sice neskutečně roztomilý, když má v očích to nadšení, ale… Trochu se ošije, protože jestli mu řekne, že ano, asi to bude on, kdo ho povalí do peřin a začnou hrát úplně něco jiného. Začíná sám sebe překvapovat tím, čeho by nakonec byl schopný.

"Můžeme je pak klidně hrát, ale ne teď." Zaprosí ho trochu výrazem i barvou hlasu.

"Víš, teď mi spíš něco chybí." Jen trochu pozvedne dlaně a zamává konečky prstů, jak kdyby ho chtěl chytit.

"Ty." Nahodí ten nejsvůdnější úsměv, jakého je schopný. Vzápětí ho Haku splní a ne, vůbec mu to nevadí, že ho pojmenuje jako ovoce.

"Jsem zvědavý, co ti ještě…." Odmlčí se a krátce, zatím jen tiše zasténá.

"Dovolím." Podaří se mu vydechnout. Zatíná prsty do látky pod sebou, a jakmile postřehne, že jsem Haku za ním nahoru, už má ruce na jeho bocích a víc jej sevře.

"Díky." Vyplyne z jeho rtů, protože to vlastně byl kompliment a moc se mu líbil. Nakonec musí jednu dlaň sundat, ale tu druhou nechá tam, kde je. Pootočí se k němu čelem a zlehka se pousměje. Promne si rty o sebe, když na vteřinu sklopí oči a pak je zase zvedne k jeho tváři.

"Asi ti nic jiného nezbude, než si mě nechat, když sis mě tak hezky unesl a donutil mě, nemyslet na nikoho jiného." Odpoví mu, možná to zní trochu provokativně, ale jeho hlas i výraz ve tváři je něžný. Položí mu dlaň na tvář, palcem ho pohladí po tváři a pak sklouzne na rty.

"Teď už by bylo těžké, dívat se stejně na někoho jiného. Spíš nemožné." Kousne se do rt

"Tak to po mně nechtěj, prosím." V očích se mu mihne nepatrný stín strachu, že by o něj přišel, i když spolu ještě vlastně vůbec nic nemají, ale to se snad za chvilku změní. Trochu se poposune s dlaní na ramenu ho zlehka donutí, aby se položil na záda a pak se pozvedne. Opře se napůl o jeho hrudník a pak se nakloní, aby ho mohl políbit. Dlaň mezitím putuje po látce jeho svršku a začne ho pomalu svlékat. Nemá tolik trpělivosti jako Haku a za chvíli už mu dává potřebný prostor, aby z něj ten překážející, vkusný kus látky mohl dostat. Zanedlouho po tom už klečí na patách vedle něj a skoro mlsně kouká na jeho kalhoty.

"Nebudu tě trápit tak, jako ty mě." Dobírá si ho malinko a už se pasuje se zapínáním.