Show
Showovi povyskočí koutky, když Haku přesně vystihne chování jeho otce."Nakonec by se ještě omluvil, že ho vyhodil, ale že to bylo nezbytně nutné." Přisadí si. Neměl by na jeho účet vtipkovat, ale jako jeho syn, který ho dobře zná, na to má možná trochu právo. Prudce se ohlédne, když dojde na zavírání Hakueie a nejednou je mu na očích vidět, že se mu to vůbec nelíbí. Tuhle vlastní reakci vážně nezvládl.
"Co bys tam dělal?" Zavrtí nad tím nakonec hlavou, protože si to prostě nedokáže představit. Je to asi hloupost, ale jeho aura mu prostě přijde nedotknutelná. To, že by měl svého otce mít v úctě….Má, vždycky to tak bylo a nedovolil by si říct nikdy nic proti. Vlastně ho dost obdivuje, ale on by podobnou cestou nikdy nešel. V tom se jejich světy dokonale rozchází. Je vidět, že se nad tím musí zamyslet a krátce vyhlédne z okýnka. Jen přikývne, ale zůstane potichu. Někde hluboko uvnitř ho trochu trápí, že nedokáže být jako on. Taky ale ví, že on takový není a nikdy nebyl. Nechce celý život strávit na místě, které by z duše nesnášel, na to se má příliš rád. Málem měl pocit, že se přeslechl, když ho Haku začne chválit. Ne, nikdy ho nikdo nevyváděl z míry tak jako on a Show si není jistý, jestli ho to baví nebo rozčiluje. Asi od obojího trochu a dává to zvláštní koktejl, který se mu nebezpečně líbí.
"Když se mi dostaneš příliš hluboko pod kůži, nebudu se soustředit a budu ti k ničemu. To není nejspíš ta nejlepší taktika anebo je přímo geniální." Odpoví mu po svém a snaží se tvářit, že to s ním vůbec nezamávalo, opak je však pravdou.
"U tebe je všechno takové, hádám." Krátce si ho prohlédne, ale hned toho zase nechá. Musí se znovu pousmát, jakmile mu Haku přizná bod. Neměl to tak úplně v plánu, ale je rád, že se trefil. Nechce být příliš drzý a zároveň nemá pocit, že by si nemohl dovolit něco říct. Nesmí přes hranici, to je mu jasné a zároveň je celkem daleko na to, aby se mohl ještě poposunout.
"Ten bod bych si měl nechat zarámovat, pochybuju, že se to někomu poštěstí." Složí mu osobitý kompliment a nejspíš chtěl ještě něco říct, ale to už je Haku u něj. Přistihne se, že na vteřinu přestane dýchat, ale strachem to není. Odloží si dlaně na kolena, aby nebylo vidět, jak se mu chvějí. Haku na něj hrozně působí, ale pořád mu to nechce tolik dávat najevo. Je to trochu marný boj.
"Ano, trochu ano, ale ty za to nemůžeš." Odpoví mu naprosto upřímně. Asi není důvod, aby mu měl cokoliv skrývat. No možná vlastně trochu ano.
"Měl bych se bát, že je to moje poslední cesta, ale nemám strach. Respekt ano, strach ne." Chtěl by trochu pokrčit rameny, ale Hakueiova ruka mu v tom brání. Velmi opatrně stočí tvář jeho směrem.
"Kdybych vyskočil, tak by to bolelo. Myslím, že na to se mám taky celkem rád." Odpoví mu trochu oklikou. Ještě by nejspíš něco dodal, ale v tu ránu o Hakueovu blízkost přijde. Ne, nemá z toho vůbec radost a ano, teď je opravdu vyděšený, ale ze sebe samého. Radši si opře loket o rám okna a vyhlédne ven. Krajina se mění čím dál víc. Dál už se nic nedozví, ale musí vystoupit. Nad Hakueovou teatrálností jen mírně pozvedne obočí a pak sloní hlavu, aby se mohl znovu usmát. Pořád má pocit, že ten mladší je tu on. Asi by potřeboval trochu školení na to, jak si podobné věci víc užívat. Je to krásný výhled, jen…Asi na to nikdy pořádně nebyl. Mnohem lepší je výhled na Hakueie a...A dost!
"Nemůžu pod stan, zničil bych si oblečení." Odpoví mu.
"Chatička, bude vlastně úplně ideální. Líbí se mi." Zdůrazní slovo chatička, aby bylo jasné, že tohle žádná chatička není. Je zvyklý na luxus a tohle je přesně podle jeho gusta. Pomalu ho následuje a nenápadně se rozhlíží. Začíná mu docházet, že každou vteřinu čeká, co přijde. Haku je naprosto nepředvídatelný a on z něj brzo dostane asi tik. Jeho myšlenky se mu potvrdí uvnitř, když padne věta, kterou by čekal asi jako poslední.
"Cože?" Vypadá na vteřinu opravdu vyděšeně, než se zase srovná a v duchu mu vynadá, co mu to provádí. Přivede ho do blázince, no vážně.
"Ani jsme nezačali." Rozhodí rukama a vzápětí si znovu vynadá a promne kořen nosu. Nakonec musí hlavu pozvednout a přemýšlí, jestli se zbláznil muž před ním nebo on sám. Vůbec neví, co by mu na to výročí a narozeniny a hlavně chození měl říct. Nechápe, jak se dostali od slov přestat se vídat k něčemu, co zní jak vztah. Na jazyku ho pálí ale úplně jiná otázka.
"Přivádíš rád lidi do blázince hm?" Pozvedne nad ním obočí a už ten tik skoro cítí.
"Arigato, rád si dám čaj." Udělá několik kroků po místnosti a pak se na něj znovu podívá. Co ten koutek? Krátce si povzdechne. Znovu udělá několik kroků, než se zase otočí.
"Vezl jsi mě tolik kilometrů kvůli tomu, abys mi řek, že se nemáme vídat?" Zeptá se na to, co opravdu chtěl a ne moc klidně mu oplácí pohled. Teď si připadá trochu jako lovná kořist a ne, pořád ho to vůbec neděsí.
"Mám ještě jednu otázku. Přestaneme se vídat hned potom, co si dám ten čaj nebo rovnou. Jestli po tom, alespoň vím, že nemám spěchat." Naznačí mu, že by tohle rozhodně nechtěl. Asi je bláhové mu to přiznávat, ale nemůže si pomoct. Znovu si začne prohlížet interiér.
"Pátého července." Vypadne z něj najednou.
"Narodil jsem se pátého července." Krátce se ohlédne přes rameno.
"Ale to ty víš. Nezapomínáš věci. Jinak bys nebyl, tam kde jsi." Vydedukuje si rovnou. Možná se plete, ale myslí si to.
Hakuei
+Já ti dám chatičku.+ Pomyslí si v duchu, ale vlastně ho to pobavilo stejně jako plno dalších Showových komentářů. Pořád si hraje na chlapečka, co si nechce ušpinit oblečení ani ručičky, ale při tom je očividně připravený malinko si ušpinit dušičku. Haku se ale postará o to, aby toho nebylo moc a nehrozilo mu velké nebezpečí. Dokonce i jeho zaskočilo, jak moc je Show zaskočený, když zmíní ten konec mezi nimi. Očividně je to něco, co si hodně nepřeje a Hakueiovi zasvítí v očích, protože tohle je cenná informace. Show se snažil budovat image někoho, kdo bude ostatním neprůhledný, ale Haku má před ním plno let náskoku image někoho, kdo každého rozhodí během několika málo minut. Pobaveně ho sleduje, když si mne tvář ve chvíli, kdy mu to samotnému došlo, ale nepopichuje ho. +Alespoň ode mě budeš mít pořádný trénink. Nikdo horší, než já, už není.+ Pomyslí si. Pak na sebe ukáže a předstírá naprosté ohromení. "Já???!" Hospodyně už je u nich s kávou, ale pochopí sama, zase to otočí a s docela kyselým výrazem jde Showovi uvařit čaj. Jestli jí řekne, že chtěl jiný, než broskvový, až se sem s tou konví vrátí, nejspíš mu ho vylije na hlavu, ale samozřejmě zůstane jen u představ. Show mu položí otázku, Hakuei mírně našpulí rty a je jen malý kousek od toho, aby řekl, že ano, v podstatě ano.
"Proč se ptáš? Úmyslně ho budeš pít tak dlouho, dokud nezplesniví?" Pokrčí mírně rameny. Co je kruci s pátým červencem? Ah… ty narozeniny… málem zapomněl, o čem se to vůbec bavili. Znovu mu zatleská.
"Druhý bod, Show-chan… druhý bod." Nechává se příliš zaměstnávat tím, co by měl a neměl říkat a zapomíná, čím ho sám trápí.
"No jo, broskvičky potřebují hodně sluníčka, že?" Znovu se zakousne do broskve ve své ruce a jakmile je hospodyně tady, aby jim konečně naservírovala horkou kávu a broskvový čaj, Hakuei přejde ke stolu a posadí se.
"Jsme tady, protože jsem chtěl být někde v klidu do doby, než… tě budu muset vrátit domů." +Tvůj táta ani netuší, jaké poklady skrývá můj sklep. Koronery… hledané na útěku…+
"Jsem jako pohádkový drak na hoře plné pokladů a někdo mi je chce vzít. To nikdy nedopadá moc dobře. Legrační je, že o polovinu z nich jsem se vůbec neprosil. Všechny ty klenoty mají nožičky a padají mi do sluje samy od sebe. Divím se, že už tam nejsi taky… eh… to jsem neměl říkat." Vystřelí zase na nohy, sáhne po cigaretě a už hledá pod sakem špičku. Zastaví se s připálenou cigaretou u francouzského okna s výhledem na horu Fuji. Právě mu prozradil, že je pro něj poklad, který by rád měl, no výborně.
"Je na ní výhled i z ložnice..." Dodá, aby to celé vyšperkoval. Když už mu to ujelo, tak pořádně, beztak mu říkal, že mu jde o sex, tak co?
"Miluju broskve… mohl bych je jíst celé hodiny..." Řekne dravějším podtónem a znovu se zakousne. Dívá se z okna, ale v jeho odraze vidí Showa u stolu. Koutkem oka zabere taky hospodyni. Docela razantně flákla s něčím o desku stolu a když se Hakuei otočí, je na něm sklenice domácí broskvové zavařeniny. Hakueiovo obočí jde nahoru a pak se prostě rozesměje. Tahle ženská byla vážně skvělá. Měla ho úplně na háku. Tedy většinu času. Samozřejmě se o něj starala, jak nejlépe uměla, konec konců jí tady Hakuei nepřekážel zase tak často, ale když se něco nedalo poslouchat, měla ostrý smysl pro humor a způsoby, jak mu to říct.
"No tak jděte za dveře." Řekne jí pobaveně.
"Vy jděte do ložnice." Mručí hospodyně, ale decentně se usmívá.
"Máte nějaké zaručené recepty na používání zavařeniny v ložnici?" Předstírá Hakuei nepochopení.
"Je to dobré na revma…" Rýpne si hospodyně do jeho věku a on protáhne ústa.
"Už jsem se lekl, že na erekci."
"Jen to ne, mám tenhle dům ráda..."
Show
Jen zlehka pokrčí rameny a věnuje mu nic neříkající úsměv. On ano, on ne. Tahle hra je zábavná, když jeden přestane myslet na to, s kým tu je. Přesto všechno si Show udržuje jistou hranici, u níž ví, že se za ni podívat nemůže. Hakuei není jen tak někdo a jemu je jasné, že pokud překročí nastavená pravidla, i když si žádná neřekli, nepřežije to. Je to zvláštní pocit, který mu probíhá podél páteře. Nejspíš není normální, protože se mu to líbí. Chvíli se tváří neutrálně, než se mu rozhodne odpovědět."Ano, nejspíš ano. Minimálně to můžu zkusit." Klidně ho bude usrkávat hodiny, jen aby přišel na to, proč tu vlastně je. Možná to tuší, ale pořád má potřebu dozvědět se víc. Možná díky tomu mu věci ohledně případů jdou mnohem lépe, než cokoliv ostatní. Rád se hrabe v informacích a doluje z nich věci, které se mu budou hodit. Teď by toho mohl využít, ale ne v tom špatném slova smyslu vůči Hakueiovi.
"Mám si je začít psát? Jen jestli dojde na speciální odměny." Podívá se mu do tváře, ale z jeho myšlenek ho vytrhne hospodyně. Sám se pomalu přesune ke stolu a s úklonou jí poděkuje.
"Voní to dokonale. Arigato." Ukloní se podruhé a snaží se tvářit vážně. Když ji ale vidí, jak si z Hakueie nic nedělá, má chuť se smát. Kde sehnal podobnou ženskou? Možná by nebylo na škodu někoho podobného naservírovat tátovi domů. Ta by ho postavila do latě. Málem se rozesměje podruhé nad tím, co mu právě proběhlo hlavou. Možná ho jen trochu prozradí blýsknutí v očích.
"Doteď mi nepřišlo, že bys byl rád v klidu." Prozradí, co ho napadlo, ale pak se odmlčí, aby si vyposlechl to, co mu chce říct. Hakueovo přirovnání je něco, co mu vykouzlí úsměv na tváři a přesto vzápětí zvážní, stejně mu očka vrhají pobavené jiskřičky.
"Asi za to může tvá aura, že přichází sami." Složí mu vlastně kompliment.
"Malý princ, teď už i poklad. Sbírám hodnosti a pěkně se mi hromadí. Začínám být opravdu zvědavý, co přijde příště." Skloní pohled ke svému čaji, protože má pocit, že je mu nějaké velké horko. Tváře mu už lehce hoří a snaží se rychle rozehnat rozpaky. Do těch se dostával jen velmi málo, ale…Nemůže si pomoct, když si uvědomí, co Haku před chvíli řekl. Stejně ví, že má své místo jinde. Zatím. Musí domů, jinak by měli za zády celé oddělení, kdyby se to jeho táta dozvěděl. Ne, je mu jasné, že tohle musí nadále zůstat v tajnosti.
"A já myslel, že z ložnice se jeden ani nestačí podívat ven." Upře svá očka na jeho záda a pak sebou trochu trhne, když hospodyně práskne o stůl. No výborně, tolik k jeho vlastní neohroženosti. Krátce si povzdechne. Shlédne na zavařeninu, připomene si slova o broskvích…Už mu dochází ta souvislost. Trochu pozdě, ale…
"Někteří říkají, že pokud něco děláš příliš často, začneš se nudit. Co když se jednou broskví přejíš?" Zeptá se ho s mírně pozvednutým obočím. Zarazí se vzápětí, protože cesta do ložnice…To už je příliš přímočaré. Chvíli je poslouchá, než vzápětí vyprskne smíchy. Už to prostě nešlo vydržet a obavy o své možné budoucí tiky jsou zpátky.
"Začínám mít pocit, že důvod proč jsem tady, je pokus o mé vyděšení." Sáhne po zavařenině a prohlíží si ji ze všech úhlů.
"Měl bych utíkat?" Nepodívá se na Hakueie, ale na hospodyni s mírně pozvednutým obočím. Vstane ze své židle a teď je to on, kdo vykročí k oknu, aby se podíval na horu, jak si tam po staletí trochu znuděně postává. Viděla toho hodně, on sám ještě ne moc a stejně je zrovna tady a možná je na čase se začít bát. Pořád se to nestalo. Pomalu se otočí do místnosti, přehodí si sklenici z jedné ruky do druhé a pak se podívá na Hakueie.
"Je z ložnice lepší výhled?" Částečně je to provokace, částečně…Přizná si, že by se tomu nejspíš nebránil a zároveň není schopný se v sobě vyznat, ale pokud něco neudělá, nedozví se to nikdy. Z druhé strany nechce, aby to byla první a poslední zkouška. Ne, na podobné hry nemá dostatek zkušeností. Myslel si, že ano, ještě to bylo s někým, kdo byl stejně starý, tam se vyhrávalo snadno. Otočí se zase oknu, odloží zavařeninu, než se opře ramenem o stěnu vedle sebe a znovu se podívá na horu. Možná by mu mohla dát odpovědi ona, anebo možná to, co se stane kousek od ní.
Hakuei
Zasměje se oběma jeho odpovědím – té o čaji, i té o bodech. Obě dvě mu dávají jasně najevo, že Show od něj odejít nechce. Show zdá se hodně rychle pochopil, jak si naklonit jeho vlastní hospodyni a Hakuei ho chvíli s jemným úsměvem pozoruje, jak popíjí čaj. Nakonec by si snad i rozuměli. Mohl by žít tady? V těchto časech sotva, byl by tady v obrovském nebezpečí a rychle by se to rozkřiklo, že ho tu má."Dokonce i já musím občas odpočívat." Rozhodí rukama a trochu se ušklíbne, když mu Show připomene, jak se nad ním rozplývá. Měl by se trochu uklidnit, ale nějak se to děje bez jeho přičinění. Není na to zvyklý. Show se sice červená, ale jeho slova jsou hodně odvážná.
"Jestli máš ve zvyku odpadnout hned, jak dolehneš?" Nechá mezi nimi viset, zda tím myslí běžnou únavu nebo tu velmi konkrétní.
"Nesmysl, toho se jeden nepřejí nikdy." Mávne nad tím rukou a dojde si pro svou kávu, aby se mohl pořádně napít. Pořád je u toho na nohou.
"Když se budeš bát, nebude mi moje jediné oko stačit." Přestává brzdit a začíná se do něj obouvat na plno. Myslí tím to, jak se pánské nádobíčko v určitých okamžicích rádo schovává, třeba když je velká zima. Prý vyděšení… spíš svedení, ale kolikrát mu to ještě bude muset říct? Říkalo se, že s chlapama se musí na rovinu, ale Show asi potřebuje číst mezi řádky nebo co. Pomalu stočí svůj pohled na hospodyni, protože dotazovaná je teď ona a ne on a je na něm znát, jak čeká, co z ní vyleze. Jako tygr číhající v houští.
"Ó ano, mladý pane. Nevím kolik je vám let a odkud jste, ale jsou věci a místa, od kterých je lepší se držet dál." Řekne mu hospodyně zcela otevřeně a upřímně. Myslí to smrtelně vážně. Podle ní má Show ještě čas odejít, ale jak se s mafií zaplete příliš…
"Hlavně, že vy jste tady." Prskne Hakuei umanutě.
"Na mě už nezáleží." Řekne stará dáma a otočí se k nim zády. V tu chvíli se Hakuei zamračí. V ten jediný okamžik je na něm vidět, že tohle poslouchat nechce a nesouhlasí s tím a kdyby tady byli sami, hned by jí všechno uvedl na pravou míru, jak na tom záleží nebo ne, ale o tom po tom. Vlastně by se na ni měl zlobit, že se mu tady Showa snaží odlákat, ale měla v zásadě pravdu. Kdyby teď řekl, že chce domů, odvezl by ho a všechno by skončilo. Ještě byl čas. Od samého začátku, kdy ho potkal, se ale snaží o pravý opak a tak ho jen bedlivě pozoruje a mlčí.
"Měl byste mít rozum." Řekne hospodyně z ničeho nic, zatímco něco poklízí. Hakuei pokrčí rameny. Ale no tak, on? Přece vystupuje jako někdo, kdo žádný nemá, ale to vlastně vůbec nebyla pravda, protože on byl velice příčetný a všechno měl dobře promyšlené. +Měl, ale nechci.+ Odpoví jí alespoň v duchu. Takeshi se vážně zjeví… Už je to jisté, protože Show pokračuje odvážně dál. Hospodyně si nepatrně povzdechne, asi si teď myslí něco o tom, jak sex vládne světu. Hakuei se oproti tomu jemně pousměje.
"Samozřejmě, je to v patře a shora se vždycky dívá lépe." Přikývne. Ještě chvíli Showa pozoruje, jak se tam tak opírá a pak si pro něj prostě dojde. Vezme ho za ruku a zamíří s ním ke schodišti. Hospodyně už nic neřekne, jen se po nich ohlédne, ale dokonce i ona se trochu usmívá. Ne, není to poprvé, co tady Hakuei někoho má, ale rozhodně poprvé, co toká jako tetřívek. Ach jo… Nahoře je několikero dveří. Vezme za kliku jedněch z nich a objeví se v poměrně tradičním, přesto moderně zařízeném pokoji. Na zemi jsou rohože tatami a o kus dál velká postel v černém povlečení. Doplňky jsou krvavě rudé, ale velmi elegantní a panuje tady poměrně tma. Hakuei za nimi zavře, pak přejde celý pokoj a na jeho druhém konci otevře nejdřív jednu zástěnu a pak i druhou. Odhalí francouzské okno na terasu a výhled na posvátnou horu, jako by byli snad přímo pod ní. Vypadá vážně na dosah. I přesto, že je den, je tady pořád dost intimní osvětlení.
"Co říkáš?" Ohlédne se po něm.
Show
Show je rád, že dokázal trochu zapůsobit na hospodyni. Co si budou, přece jen vypadá, že by ho přetáhla válečkem po hlavě nebo možná i židlí, kdyby se jí nelíbil a to vážně nechce. Na to se má opravdu rád. Obočí mu zlehka povyskočí, když dojde na to, že Haku občas potřebuje odpočívat. Samozřejmě za tím nutně musí hledat nějaký podtext. U něj prostě všechno musí nutně mít, jinak to snad ani nejde. Krátce si povzdechne a malinko se ušklíbne, když dojde na způsob jeho usínání."Musím se většinou hodně přemlouvat, abych vůbec usnul." Pokusí se mu to trochu vrátit, ale je to vlastně pravda. Chodí spát včas jen kvůli tomu, že by měl ráno kruhy pod očima a to by prostě nepřežil, ale neusne nikdy hned. Ať si to Haku přebere, jak uzná za vhodné. Je mu jasné, že to bude zase věc, do které se trefí. Začíná mu však docházet, že na podobné narážky mu nahrává schválně a trochu si tím kope vlastní hrob. Následuje druhé povzdech, když dojde na to, že by Haku potřeboval obě oči.
"Máš snad dojem, že si na to budeš muset ve výsledku vzít lupu? Máš nějakou? Ne? Tak to bys mě možná měl přestat zkoušet vyděsit." Uculí se nepatrně a no, začíná se trochu otrkávat a posouvat hranice. Nesmí zajít příliš daleko, ale Haku mu vlastně nedává na výběr. Sáhne po svém čaji a znovu si vychutná jeho chuť. Ano, opravdu mu zachutnal, i když si tím ještě před chvílí nebyl jistý. Ale teď už se napil. Pomalu vzhlédne k hospodyni.
"Děkuji za varování." Prohodí upřímně a dlouze se ukloní, aby ji ujistil, že svá slova myslíš vážně. Jenže už se rozhodl, když si zapamatoval Hakueovo číslo a taky ve chvíli kdy nastoupil, do jeho auta. Nedělal většinou nic impulsivně, na svůj věk si možná příliš promýšlel své kroky a stejně si to nerozmyslel. Otevře rty, aby ještě něco dodal, možná vysvětlil, proč je vlastně tady, ale nakonec to neudělá. Své myšlenky si nechává pro sebe a po očku sleduje, jak hospodyně odchází. Když stojí u okna a poslouchá je s tou zavařeninou v rukách, nakonec se znovu otočí.
"Dal mi na výběr. Jsem tu z vlastní vůle a ze svého vlastního rozhodnutí. Kdybych nechtěl, tak mě vyděsíš hned první poznámkou. Nebyla jenom jedna." Narazí na jejich první rozhovor v autě, kdy mu v podstatě řekl, že by ho klidně mohl zabít. Kdyby ho to děsilo a nevybral si podobnou cestu, vyhne se mu obloukem, ale neudělal to. Nechce to dělat. Obrátí oči k Hakueiovi a mírně se pousměje.
"Taky můžeme rovnou k hoře, tam by to bylo ještě lepší." Je to on, kdo si znovu dovolí nějakou poznámku. Vzápětí se mu všechny ostatní vykouří z hlavy, když si pro něj dojde a vezme ho za ruku. Tak trochu zapomněl, jak se dýchá. V duchu si vynadá, že se zase nechal tolik rozhodit, ale jde za ním a ne, tu zavařeninu tam nenechal.
"Vůbec netuším, proč ji vlastně beru sebou." Vyřkne to, co si první jen pomyslel, ale vzápětí se tomu musí krátce zasmát. Ne, ani ty broskve už ho nejspíš nezachrání, ale kdyby chtěl zmizet, zkusil by ho požádat. Rozhlédne se krátce po patře a snaží se přesvědčit své tělo, aby se mu nepotily ruce. Naštěstí to jde a neužene si větší trapné otírání dlaní do kalhot. Promne si rty o sebe, než se dveře otevřou a pak…Je vážně překvapený. Pokoje je jednoduchý, přesto vkusný a elegantní. Je to něco, na co on velmi často slyší. Ne, sám od sebe by si tradiční styl nevybral, ale v kombinaci s výhledem na horu, je to vážně nádherné. První jen krátce přikývne a připustí si, že kdyby tam nestál Haku, nemá to takový efekt. Už je pozdě si zkoušet něco namlouvat, prostě se mu líbí.
"Myslím, že je to podruhé, co jsi mě připravil o slova." Zazní z jeho rtů pochvala, i když není jasné, co přesně chválí. Vykročí směrem k němu, zavařeninu odloží na nízký stolek a pak se zlehka opře ramenem o zástěnu.
"Haku-san." Prohodí tiše s pohledem upřeným ven, než se na něj zkoumavě podívá.
"Proč tu vlastně jsem?" Zeptá se ho narovinu a je zvědavý, jestli mu odpoví. Nejde o to, že by potřeboval ujistit, že to není jenom kvůli té černě oděné posteli. Udělá to klidně pro své i jeho rozptýlení, i když je z toho už teď dost nervózní. Jen měl rád věci popravdě a narovinu. Rád věděl na čem je a podle toho se dokázal zařídit. Většinou si nezkoušel nic domýšlet a raději šel přímo ke zdroji. Co bytostně nesnášel byly chvíle, kdy byl za pitomce, proto otázky napřímo a taky očekával přímé odpovědi, i když se to ne vždycky podařilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat