Hakuei x Show - Nezeptal jsem se, jestli chceš jet. - část 6.

(ložnice)

Show

"To jen tak vypadá." Zavrtí hlavou, protože on si nikdy osamělý nepřipadal. Věděl, co dělá jeho otec. Věděl, že jeho matka má svých starostí dost a on byl vždycky dost samostatný, aby mu to nepřekáželo. Vlastně mu to dost vyhovovalo, mohl se věnovat svým věcem. Trávil s rodiči přesně tolik času, kolik mu přišlo akorát. Občas se spíš on vyhýbal jim. Takeshi si na něj však vždycky našel čas, i když ne třeba hned, ale vždycky později přisel, vysvětlil mu, proč spolu mluví až teď a pak si ho vyslechl. Vážil si svého otce, ale i přesto nechtěl být jako on a jít v jeho stopách. Možná za to mohla jeho samostatnost, že si našel vlastní cíl, kterým se chtěl řídit. Někteří říkali, že je až příliš dospělý, on sám věděl, že na některé věci nebude dospělý nikdy, vždycky záleželo na úhlu pohledu.

"Samozřejmě, že můžu a bude to vzápětí použito proti mně." Uculí se nevinně.

"Těším se na to." Prozradí mu ještě kousíček, aby si náhodou nemyslel, že by mu to vadilo. Tak to totiž vůbec není. Haku ho svým osobitým způsobem nutí být pořád ve střehu a jemu se to líbí. Trochu nakrčí obočí, když označí jeho za bohatství, ale pak se zase trochu pousměje. Dál na to nic neřekne. On bude tím bohatstvím rád, ale nechce mu přiznávat fakt, že má strach…Bojí se, že si to Haku nakonec rozmyslí a rozhodne se, že zrovna tento šperk ve své sbírce nechce. Není to nedostatkem sebevědomí, jak mu na něm začalo obyčejně záležet. Až moc záležet. Ten stín v očích se nejspíš objeví ještě jednou, ale rychle zase zmizí, když se musí znovu pousmát.

"To dávej." V očích mu zasvítí, ale vzápětí jeho tvář zvážní. Nechtěl tohle téma vytahovat, ale nějak to vyplynulo ze situace. Poslouchá ho, píchne ho v hrudi, když si uvědomí, že jeho rozhodnutím se cesty s jeho otcem definitivně rozejdou. Mrzí ho to, ale pořád to není nic, co by ho donutilo rozhodnout se jinak. Měl by možná víc přemýšlet anebo méně.

"Dobře." Souhlasí s ním nakonec. Nemá smysl mu teď říkat, jak se rozhodl a že s tím nic nehne. Navíc má v hlavě převážně myšlenky na jeho tělo, na nic jiného.

"To máš pravdu, nevím to a stejně bych ti poděkoval znovu." Tohle si vzít nedá a bude se s ním klidně hádat. Naštěstí k tomu nedojde, protože jinak by z té postele nevylezli nikdy. Ne, že by mu to vadilo...Tvář se mu zase rozsvítí a možná až příliš horlivě přikývne.

"Hm, těším se. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat, když mě budeš pořád rozptylovat." Narazí na něco, co už mu říkal. Nebude to jako u soudu, tady hrozí, že nakonec někoho přejede. Možná by si měl Haku uvědomit, jaké by to mohlo mít následky.

"A budeš se hodně divit, až ti zničím auto." Teď už trochu vtipkuje, ale naučit se to vážně chce. Do teď to příliš nepotřeboval, všude ho vozili, ale to taky skončí. Jeho svět se otočí o sto osmdesát stupňů. Bude to dost změn na jednoho kluka, o to víc je rozhodnutý, že se s tím popere. Další domluvy budou muset počkat, až tady skončí. Není schopný vnímat nic víc, než Hakueovy polibky a jeho doteky na těle. Nechává oči zavřené i v okamžiku, kdy Haku sahá do stolku, ale pak je otevře a odívá se na jeho ruku, který zamíří dolů. Už se vážně trochu červená, protože…Pokud chtěl něco domyslet, už se mu to nepodaří. Je to zvláštní pocit, když se ho tam někdo dotýká, ale po chvíli, když vypne myšlenky na to, že by se to dělat nemělo, se dostaví příjemné pocit, pramenící z očekávání. Věří mu, jinak by už asi z té postele utekl a nenašel by ho nikdo. Netrvá to dlouho a je to zrovna v okamžiku, kdy si na dotek tak nějak zvykl. Trochu vytřeští oči, když ucítí Hakueovu chloubu, nic jiného to nemůže být. Trochu víc sevře jeho boky a pocítí maličkatý osten strachu, že to bude bolet a on neudrží výraz ve tváři. Jeho milenec je ale dost zkušený a jde na to tak opatrně, že se po pár vteřinách jeho tělo dostatečně uvolní a začne ho pouštět dál. Když konečně pořádně přijde na to, jak si to celé víc zpříjemnit, nemyslí už na nic jiného, než že ho chce mít co neblíže. Jeho ruce už pravidelně kloužou po kůži na zádech a vrací se k pozadí. Nezvládne udržet víčka ani svůj hlas, který doladí slastný výraz v jeho tváři. Je to pořád dost zvláštní pocit, cítit ho uvnitř, ale je zdatně převálcován příchozí touhou. A pak se mu zatmí před očima a donutí jeho hlas první jen zůstat zaklíněný v hrdle a pak ho nechá vyznít na celou ložnici. Vůbec netuší, co to bylo, ale bylo to k nesnesení skvělé. Podvědomě tiskne Hakueie víc k sobě, zaklání hlavu, aby z toho vytěžil, co nejvíc a už teď ví, že ni lepšího nezažil. Má obavy, že ho po tomto z postele nikdo nedostane.

Hakuei

Musí se tiše zasmát. Show mu auto určitě nezničí, ale kdyby ano, budou jen oni dva vědět, že to rozhodně není kvůli jeho řidičské nešikovnosti. 

"Ber to tak, že když ho neponičíš, jsi lepší řidič, než většina Tokya, protože já jsem tak vyrušující prvek, že by tím prošel jen málokdo." Ale neříkal mu, že si má ze všeho tahat to lepší už před chvílí? Jako by se tahle Showa vlastnost někam ztratila. Za to opravdu může on sám? Ještě jednou se uculí, ale myšlenky už má maličko někde jinde. Konkrétně ve svém klíně, kterým se dostává pořád dál a dál do jeho těla a čím větší kousek Show objímá svým nitrem, tím víc je Hakuei pohlcený a ztracený. Jsou to trýznivě příjemné pocity a tím spíš, když se domnívá, že je tu první. Show bude navždycky patřit jenom jemu, protože komukoliv jinému ustřelí péro pro jistotu preventivně. Ono by to později postrádalo smysl. Velice zřetelně cítí okamžik, kdy je Show ještě v silném napětí a kdy se jeho tělem začne šířit uvolnění a pochopení z toho, co by v něm Haku mohl vyvolat. Vždycky byl nesmírně empatický. Možná by se někdo mohl divit, proč se tedy živý jako vrah, ale on to viděl jinak. Dovedl vycítit zraněné stránky lidských bytostí a dát jim novou naději a domov. Ochránit je. Proto za ním šli. Stejně tak teď cítí každý záchvěv Showova těla, každé nepatrné povolení svalů, dokud se mu nepodvolí úplně a teprve v tu chvíli do něj naplno vstoupí. Špičkou zavadí o ta tajná místa a vnímá, jak to Showa doslova vystřelí do vesmíru netušených prožitků. Sám zavře pevně oči a dlouze zasténá, protože má problém rozeznávat, co cítí nejspíš Show a co on sám. Tak moc se v něm ztrácí. Dovede se doslova posunout na stejnou vlnu a jet po ní a možná by nemusel dělat vůbec nic, jenom sledovat jeho sebeuspokojení a orgasmus a prožil by ho s ním. Tohle o něm ale Show zatím neví. Není to o dívání se, je to o tom, že má pocit, že cítí, co cítí druzí, tak moc si to dovedl vsugerovat. V tu chvíli ucítí všude po těle jeho doteky a když se mírně odtáhne, aby viděl do jeho tváře, vidí, jak moc je změněná náhlou slastí. Opravdu moc mu to sluší a Hakuei si užívá už jenom pohled na něj, jako by to bylo snad důležitější, než to co zrovna prožívá v klíně. Je to tajemství tohoto koktejlu. Když myslí spíš na něj, než na sebe, připadá si naplněnější a spokojenější. 

"Show-chan." Osloví ho, když ho Show uvnitř sebe drtí stahy svého nitra, které si nejspíš ani neuvědomuje. Hakuei ví, že ho dostal do dimenze, kterou neznal a že si naprosto nevládne a sám se nechává opíjet pohledem na něj a na to, co všechno se s ním děje. A to se ještě vůbec nedostali k té zavařenině! Ona dneska nakonec vážně ani nebude potřeba. Snaží se ovládat tempo, brzdit sám sebe a být spíš dráždivější a důkladnější. Chce, aby si tohle Show opravdu zapamatoval, aby si to užil. Nechce ho přejet, zničit a přimět ho spát, vždyť je bílý den. Zároveň ho ale nechce ani vyvádět z míry změnami poloh. Na všechno bude dost času později. Cítí, že jeho svaly začínají prosit o odpočinek a tak se rozhodne dopřát jim vrchol dřív, než se začne chvět jako malá holka. Pěkně v plné síle. Víc se položí na něj, aby břichem třel jeho klín, zatímco přidá na rychlosti i intenzitě a v jednu chvíli vytočí jeho nožku kolenem do strany tak, aby se víc dostal k určitému bodu a prostě ho bez ptaní odeslal na vyhlídkový let po galaxii. Pak sám konečně naplní jeho nitro a nechá se nést v jeho stopách. Chvíli to trvá, než začne zase vnímat zvuky a obecně přítomnost věcí okolo sebe. Ptáky venku, rychlý dech, svého milence… Opře si čelo o jeho prsa a nastaví uši, aby s ním srovnal dech. Už zase se do něj chce ponořit a nasát do sebe co nejvíc z jeho vlastního prožitku. Ani se nepohne, zatím ho nepřestává tížit a užívá si klid a spokojený mír, který jím začíná proudit. 

"Tohle jsou nejlepší drogy na světě…" Nástřel, vedle kterého se všechno ostatní může jít bodnout. Proč to lidi nechápou?

Show

Chvíli přemýšlení, jestli to Haku myslí vážně. Opravdu by se na něj nenaštval, kdyby mu rozbil auto? Rozhodně mu dal tu nejlepší výmluvu, kdyby se mu to opravdu stalo. Ona by to asi ani výmluva nebyla, ale rozhodně si to musí zapamatovat, i když je to v tuto chvíli hodně náročný úkol. Možná to nakonec bude to nejlepší řešení pro všechny problémy. Nepodaří se mu dostudovat, svede to na sexy Hakueie. Snadné. Ne, tohle není jeho styl, ale bude zábavné to zkoušet, když zrovna budou sami. Není ten typ, který by si podobnou příležitost nechal ujít. Showovi po chvíli připadá, že svému tělu nevládne. Aniž by mu dával pokyny, poslouchá Hakueie na slovo. Když potřebuje, aby se uvolnil, prostě toho dosáhne, aniž by se Show snažil. Vůbec nechápe, jak je to možné, ale je to to nejlepší, co kdy zažil. Možná by měl sám něco začít dělat, ale v tomto ohledu umí být dost sobecký a užít si to. Pak se pokusí Hakueovi jeho starost vrátit, něco mu však říká, že teď by ho k tomu stejně nepustil a tak na žádné výčitky svědomí nedojde. Jediné, co se mu do hlavy kromě slastných pocitů probojuje, je hlas Hakueie, který rozezná bez větších obtíží. Nechápe, jak je to možné, že to tolik prožívá s ním, ale líbí se mu to. Pokud si to opravdu můžou užít společně, nic jiného nechce. Díky tomu se nechá mnohem víc unášet tím, co s ním provádí. Cítí, jak jeho chlouba vyplňuje nitro, zatmívá se mu před očima, díky místům, které cíleně dobývá. Není schopný odhadnout, kolik času uběhlo od prvního zasténání, ale ví, že už není schopný o moc déle vydržet. Dlouho nechává víčka zavřená a podvědomě svírá různé části Hakueova těla, na které zrovna dosáhne, ale nejčastěji zadek, který se mu opravdu líbí a nejspíš dojde i na nějaké komplimenty, ale teď není schopný vymyslet takový, který by nebyl hodný patnáctiletého puberťáka. Tak moc s ním cloumá slast. Prudce otevře oči, když zaslechne své jméno. Podívá se do tváře nad sebou s nepřítomným úsměvem.

"Haku-koi." Nedokáže ho oslovit jinak. Jindy by si to nedovolil, prostě by se neodvážil, když se znají tak málo, ale je to další znamení, že je dokonale mimo. Víc ho objeme, když se na něj Haku položí, zvládne jen několik krátkých, udýchaných polibků, než ho pohltí největší slast, jakou kdy zažil. Plíce mu hoří, před očima má nebe plné hvězd a v uších mu tepe vlastní krev. Vrchol ho smete obrovskou nárazovou vlnou a pak ho nechá na pár sekund levitovat někde v meziprostoru mimo čas. Vůbec neví, jako dlouho byl ve svém vlastním světě, když však zvládne oči otevřít, vidí Hakueovy vlasy a cítí, jak se opírá o jeho hrudník. Krátce se uchechtne, prsty se probírajíc jeho spletenými prameny a druhou dlaní ho hladí po zádech.

"Já byl přesvědčený, že drogy nejsou nic pro mě a nemají mi co nabídnout." Podaří s emu konečně dát dohromady celou větu.

"Jak jsem se mohl tak moc splést? Tohle je droga přesně pro mě." Trochu se pozvedne, aby mohl přitisknout rty do jeho vlasů.

"Můžu tě o něco poprosit?" Nadhodí pobaveným hlasem.

"Nenech mě spadnout do absťáku, nemusel bych to přežít." Dá mu jasně najevo, jak moc se mu to líbilo. Vůbec netuší, jak bude myslet na cokoliv jiného. Ještě chvíli ho pozoruje, než vyhlédne na horu, která tam pořád tak nečině stojí, jakoby se nic nezměnilo. Pro Showa se toho za dnešní změnilo opravdu hodně.

"Chci zůstat s tebou, pokud je to jen trochu možné." Vypadne z něj. Přijde mu, že má dokonale čistou hlavu.

"Pokud mi řekneš, abych se vrátil domů a už tě nehledal, udělám to, ale nechci to tak." Dá mu jasně najevo, že ho poslechne na slovo a přesto chce, aby věděl, že se mu s tím snadno žít nebude.

"Nikdy jsem své pocity příliš nevnímal a nepřikládal jim velkou váhu. Teď je to ale hodně silné uvědomění, že jsem tam, kde mám být. Neříkám, že se to jednou nezmění. Za spoustu let se může změnit úplně cokoliv, ale teď to vím a i kdybych nad tím přemýšlel měsíce, nerozhodnu se jinak. Můžeme to klidně vyzkoušet, pokud budeš chtít, jako zkoušku nebo vymyslet něco úplně jiného, těžšího." Ujistí ho, že je ochotný podstoupit opravdu cokoliv. Celou dobu hledí ven na horu, jak kdyby to byla ona, kdo mu vkládá myšlenky do hlavy.

Hakuei

Chvíli to trvá, než svůj hlas najde i Show a Hakuei si mezitím v duchu přehrává to, jakým způsobem mu řekl Miláčku. Tak spontánně a v tom nejlepším… Konec konců… si tady dnes něco řekli a tak by mělo dojít i na podobná důvěrná oslovení, to dalo rozum. Podívá se do jeho očí spokojeně uspokojeným pohledem a usměje se. 

"To je dobře, že sis to myslel." Řekne mu. Jako většina hrdých japonských mafiánů drogy nenáviděl. Byl to produkt, který sem přitáhli Číňané, zaslepoval mysl, ničil lidi a nejen civilisty, ale i je samotné. Všichni, co s nimi měli co do činění, je dřív nebo později začali brát a skončili jako trosky. Podobně jako prostitutky byly i drogy část trhu, kterou Japonci ochotně přenechávali jiným nebo se ji ze svých čtvrtí pokoušeli vykořenit úplně. Samozřejmě, že coury byly všude, dokonce i v domech japonských bossů, ale to bylo jinak. Ty dámy tam byly pod ochranou mama-san, většinou velmi dobře placené a pokud nechtěly, nesouložily. Pokud byl nějaký japonský muž tak neurvalý, že je k tomu nutil, většina ho velmi rychle srovnala nebo vyčlenila. Yakuza měla mnoho rádoby šlechetných ideálů, které přísně dodržovala. Kdyby Hakuei u kohokoliv viděl drogy, bylo by hrozně zle. Pokud se ale baví o závislosti na sexu a na sobě navzájem, to bylo něco úplně jiného. Skloní se trochu níž a nastaví mu svoje ouško, když ho chce Show o něco požádat a pak se mu na rtech usadí velmi široký úsměv. Lidé ho žádali o mnoho věcí, většinou o něco materiálního nebo aby něco zařídil a on chce… jeho. Mírně se oddálí, aby se mu mohl podívat do očí. 

"To se rozhodně nestane." Ubezpečí ho. Oběma se jim to spolu moc líbilo a v tomhle byl Hakuei typický chlap. Měl svoje potřeby a nutnost upustit páru a je rád, že Show na tom bude nejspíš stejně. Pořád ho pozoruje, když Show odvrátí tvář a sleduje horu Fuji. Málem zapomene o čem to mluví, ale… zdá se, že ani dobrý sex nezařídí, aby pustil myšlenky na stěhování teď hned. Show mluví rozumě, ví, že by Haku mohl říct ne a zdá se, že to respektuje a to se mu na něm líbí. Žádné hysterické scény a přehnaná vyznání, prostě zdravý rozum. Je tak mladý a přes to… Není hlupák a Hakuei ho za to pořád dokola obdivuje. To pokračování se mu líbí o hodně méně, ale je to pořád v duchu rozumu. +Nezmění!+ Mračí se na něj v duchu, ale Show má pravdu a je prostě realista. A pak dojde na ty zkoušky. Haku konečně vystoupí z jeho nitra a pomalu se posadí, aby se na něj vážně zadíval. 

"Show-koi." Použije stejné oslovení jako před tím Show. 

"Ty nemusíš podstupovat žádné zkoušky. Nemusíš být členem rodiny. Vlastně bys ani neměl, ne pokud chceš v klidu dokončit školu a začít kariéru. Nejsem si jistý, co se s ní stane, až se rozkřikne, že žiješ se mnou, zvažoval jsi i tohle? Chtěl jsi zůstat na pomezí, ale když spolu nebudeme jenom tajně, nedají ti příležitost, budeš pro ně členem Yakuzy." Říká mu. Nikdy nikoho neobhájí, protože mu budou z principu házet klacky pod nohy. 

"Yakuza má samozřejmě svoje právníky, velmi silné a vlivné právníky. Mohu ti zařídit praxi u některého z nich, ale je to jasně daná cesta. Na vždy." To už by vstup do rodiny znamenalo. Hakuei si pořád nedovede jasně uvědomit, že teď pojedou k Showovi domů, vezmou jeho věci a stane se to. Vnitřně doufá, že Takeshi tam nebude a zároveň ví, že se mu bude muset postavit do cesty a řešit to s ním. +Ne dnes...+ Požádá osud. Zajde za ním, ale sám. 

"Všechno je úplně jinak, než jak jsme se na začátku bavili." Řekne, rozhodí rukama a pak se rozesměje. Natáhne se pro zavařeninu, prostě ji otevře a zacpe si pusu sladkostí. Potřebuje cukr. Na nervy nejspíš.

Show

Jen zlehka trhne rameny. On samozřejmě ví, co se nese kolem mafie a že drogy nejsou pro ně vůbec žádané, právě naopak. Je tomu rád, on by nikdy ani pohledem nezavadil o podobnou trosku, obecně se podobným věcem vyhýbal. Jeho otec mu například alkohol nezakazoval a Show nebyl z těch, kdo by toho zneužíval. Až bylo dost starý, kolikrát poseděli u dobré skleničky. Nešlo o to se opít, jen chvíli relaxovat a polemizovat nad tím, co se děje kolem. Jen těch chvil už bývalo málo, prostě na ně nebyl čas. Je mu v očích vidět netrpělivost, které se nepoddává zas tak často, když čeká na odpověď na svá slova. Teď mohlo přijít odmítnutí a opět se to nestane. Haku mu dává najevo, že nic podobného nechce. Showovi se neskutečně uleví. Dojde mu, jak moc v to doufal, až přijde souhlas. Nikdy podobné pocity nezažil a teď je jich plný. Na materiálních věcech si takový pocit vypěstovat nemůžete, i kdyby to byl ten největší skvost. Toužit po blízkosti druhé osoby…Ne, nedalo se to s tím ani trochu srovnávat. Člověk to musí zažít, aby si to dokázal představit. Konečně zase stočí oči k němu a koutky mu jdou samovolně nahoru, když se do jeho hlavy probojuje příjemné oslovení. On mu tak může říkat úplně kdykoliv a jemu se to bude líbit. Další z věcí, která se změnila v podstatě ve vteřině. Prohlédne si jeho tvář a je znát, že nad tím uvažuje. Musí si pořádně promyslet, co mu odpoví, nechce dělat žádná unáhlená rozhodnutí, nad kterými by ani nepopřemýšlel.

"A co kdybych to prostě zkusil?" Pozvedne se nepatrně obočí a v očích se mu objeví jistá odhodlanost. Možná si nedokáže představit, jak moc velké klacky by to mohly být, ale o to větší je touha to překonat a zvládnout. 

"Nejde o to, že bych nechtěl k vašim právníkům, jen by je chtěl zkusit pokořit. Ať už budu žít kdekoliv, prostě dokázat, že jsem ten nejlepší. Doteď jsem školou částečně jen proplouval, jsem schopný dokázat mnohem víc." Pokusí se mu vysvětlit svůj pohled nav věc.

"Pokud to nepůjde, jsou na řadě tví právníci." V podstatě souhlasí s jeho možností. Pak se na chvíli odmlčí.

"Prostě si nemyslím, že bez tebe ta cesta je. Nemůžeme to tajit věčně, jednou nás někdo uvidí, a pokud mám s tebou odejít, dozví se to tak či tak. Pak jsou tedy jen dvě možnosti." Pokrčí jednoduše rameny. Podle něj to jinak nepůjde. Ostatně vzdát svůj boj se školou s nálepkou, kterou získá, může v podstatě kdykoliv.

"Navíc…" V očích se mu hravěji zablýskne.

"Škola je zaplacená do konce roku, přece těm hamounům ty peníze nenechám." Tváří se, jakoby to byl jediný důvod, tak to samozřejmě není. Trochu zvážní nad Haklovým prohlášením, ale pak se mile pousměje.

"Vidíš a já měl za to, že to je tvůj denní chleba." Možná by neměl vtipkovat, ale už hodně věcí brali opravdu vážně. Haku to vzápětí úplně položí, když sáhne po zavařenině. Neovládne se a na chvíli si skryje dlaní tvář, aby se mohl klidně pochechtávat.

"Už ti někdo řekl, že jsi neskutečný." Protočí očima.

"Ale…" Trochu se nazvedne, zapře se o předloktí a podívá se na něj.

"Myslím, že trochu povoleného dopingu taky potřebuju." Vybídne ho, aby ho trochu nakrmil a pootevře rty, čekajíc jestli se toho Haku chopí nebo ne.

"Měl bych přece okusit, k čemu mě přirovnáváš, pořád ještě nevím, jestli to byl kompliment nebo bych se měl urazit." Nevydrží dlouho potichu a asi se to stane, až mu Haku pusu opravdu něčím zacpe.

"Víš, co mě všechno ještě čeká?" Připomene mu, k čemu se před chvíli dobrovolně upsal.

"Musím přece za chvíli vyjít zpátky do kuchyně, čelit hodnotícímu pohledu tvé hospodyně. Podle toho poznám, jak moc povedené představení jsme společně sehráli." Snaží se tvářit vážně. Celkem mu to jde, své výrazy uměl měnit dost rychle.

"Přiznám se, že si dost často potrpím na to, být nejlepší." To ta jeho odhodlanost a cílevědomost, nikdy mu nedala příliš spát.

"Hlavně v těch důležitých věcech a tohle důležité je." Kývne hlavou, aby potvrdil svá slova. Ostatně jeho hrdost by nepřežila, kdyby to bylo jinak. Sice se má ještě hodně co učit, ale je si téměř jistý, že se to líbilo oběma stejně. Žádné pochybnosti a i kdyby byl příšerný, to přece zvládne vypilovat.

Hakuei

Dlouze se nadechne a pomalu rozhodí rukama. 

"To můžeš samozřejmě zkusit." Řekne mu. Není to nic, v čem by mu chtěl nebo měl bránit, jenom se obává, že v tomto bodě je Show ještě naivní a tvrdě narazí na odpor japonské společnosti a ještě tvrdší prostředí japonské jurisdikce. Nikdy mu tu šanci nedají, i kdyby byl sebelepší, ale zřejmě na to prostě potřebuje přijít sám, po svém a pomalu se s tím smířit. Ne to utnout a hodit za hlavu hned. Má pravdu, jestli má zaplacený ještě rok, má plno času na to, aby se o to pokusil nebo to vzdal sám od sebe. Nakonec se na něj tedy usměje, ale tím spíš nechce ani slyšet o nějakých zkouškách kvůli vstupu do rodiny. Mohou si o nich šuškat, mohou je spojovat, ale dokud Show ten odznak nemá, člen Yakuzy není a tudíž je počestný občas jako kdokoliv jiný. Dojde na diskriminaci, Hakuei ví, že ano. Až mu v obchodě řeknou, že ho neobslouží nebo ho vyhodí z baru, který nebude patřit mafii, ale… nechce ho hned děsit. Však mají dost vlastních restaurací. A jednu další budou mít díky J brzy taky. Jen se okolo nesmí motat ti dva policajti. Zasměje se jeho poznámce, zatímco se prstem rýpe ve sklenici a vzápětí ho mlsně olizuje. 

"Ani ne." Lže. Lidé mu to říkali docela často, hlavně J. Jenom ten ho chce většinou chytat pod krkem. Zarazí se ve všech pohybech a asi i dýchání, když si Show takovým způsobem řekne o ochutnávku a chvíli sleduje jeho hříšné rty. Pak na oko nafoukne tváře. 

"Ty snad pochybuješ o zavařovacím umění naší hospodyně?" Vytáhne obočí. 

"Škoda, že jsi to neřekl před ní." Zasměje se vzápětí, ale přisune se k němu blíž. Klesne na předloktí a prst volné ruky zaboří do zavařeniny, aby ho vzápětí mohl velmi pomalu a opatrně vsunout mezi Showovy rty. Připomíná mu to něco úplně jiného a musí trhnout pohledem do strany, aby ho z toho netrefilo. Dělali to jenom před chvílí, ale stejně by už zase mohl a taky to nejspíš udělá. 

"Podle mě to bylo hodně krátké představení." Řekne mu na to vlastní nadržený názor a je mu to všechno vidět na očích. Slíbili si přece jedno odpočinkové odpoledne… Jen má strach, že čím později pojedou balit, tím spíš na Takeshiho narazí. +Já se ho vážně bojím…!+ 

"Ano, jak říkáš, tohle je opravdu velmi důležité a já bych nesnesl, abys kvůli mně nejlepší nebyl." Řekne mu, odloží poslepu sklenici stranou, takže někam přepadne a vrhne se na něj podruhé. Ani teď mu nedá moc prostoru k čemukoliv, jen je trochu pomalejší a hravější a dává si záležet, aby toho bylo slyšet opravdu hodně. Když jsou nakonec schopni opustit pokoj, je už skoro tma. Oba dva prošli sprchou, pečlivě se oblékli a dolů dokonce sešli ruku v ruce. Hospodyně vypadala, že se na ně nejdřív vrhne, ale když je viděla, cosi v jejích očích zahřálo spokojeností, pokývala hlavou a uctivě se s nimi rozloučila. Bylo to totiž poprvé, co viděla Hakueie s jakoukoliv vážnou známostí a i když to pro jejího adoptivního syna sice neznamenalo dámu a děti, nebyl už sám. Nejspíš si to přála už opravdu dlouho. Když společně nasednou do auta a Hakuei si uvědomí, že ho nevrací domů, tak jak se celou tu dobu obával, konečně mu to plně dojde. Původně přišel jenom na jeho přelíčení, chtěl ho vidět, než to všechno začne a najednou si veze domů životního partnera. Byl to zvláštně úlevný pocit. Zvláštně zatěžující pocit. Už měl spřízněnou duši, ale taky obrovskou slabinu. V Showově domě na Takeshiho nenarazí, přesto dovnitř nevstoupí. Byl by býval zvědavý na to, jak Show žije, jak vypadá jeho pokoj a jeho osobní věci, ale měl pocit, jako by ten dům byl svatyně, kterou prostě nemůže pošpinit. Nemá žádné právo na to, aby znal Takeshiho soukromí. Stačilo, že mu právě ukradl syna. A tak sedí v autě a pozoruje dům z poza skel slunečních brýlí tak dlouho, dokud řidič nevystoupí, aby Showovi pomohl naložit zavazadla. Je jich docela hodně, ale Show nejspíš nebude mít možnost nějaký čas požádat otce o zbylé věci. Pak už je čeká cesta vstříc osudu.