Hakuei x Show - Nezeptal jsem se, jestli chceš jet. - část 1.

(chata Hakueie)

Hakuei

V posledních dnech měl Hakuei opravdu hodně na pilno, aby se nějak zorientoval v situaci, do které ho jeho bratr uvrhl, ale zatím byl pověstný klid před bouří a nedělo se vůbec nic. Nechával všechny nabrat potřebné síly. J, aby se zahojil, než vyrazí do boje, Rukiho, aby si zvykl na nové místo, svého bratra, aby se zorientoval v nové práci a v sídle, Aquiho… aby byl tím podivně zmateným Aquim. Vypadal neškodně, ale Hakuei věděl, že má oči všude a zapamatuje si i počet jeho mrknutí. Musel si dávat sakra dobrý pozor, kam umožní jemu a Ju-kenovi vstup, stejně jako co všechno bratrovi prozradí, protože by ho mohlo napadnout být ke své lásce přespříliš sdílný a upřímný. Zároveň si našel čas i na to, aby si se svým bratrem po letech pořádně promluvil i o jiných věcech, než je práce a našli si tak k sobě trochu snazší cestu. A pak tu byly další rodiny. Musel prozkoumat území, kdo je mu naprosto loajální, kde hrozí zrada, kdo spolupracuje s Čínou a tak dále. Vypadalo to, že je všechno při starém, zatím, ale zrada mohla už dávno bujet jako nádor. Jedno ale bylo jisté. Kdyby si byli jeho protivníci tak jistí, už by mu zasadili ránu, místo aby mu dali čas sebrat síly. Zatím nikdo neznal tajemství, které odhalil a stejně tak nikdo nevěděl, že má u sebe Ju-kena, Aquiho a dokonce Rukiho. Ve zprávách mluvili o koronerově zmizení a domnívali se, že zahynul při výbuchu. Policii se ale nezdálo, že by nenašli byť jediný ostatek jeho těla, ani zub, prostě nic. Ruki pro ostatní svět zmizel. Slehla se po něm zem. Hakuei znásobil hlídky kolem domu, všichni byli seznámeni s možností, že se mezi ně vrah může kdykoliv vetřít, ale zatím všichni dýchali. A on opevňoval co to šlo, sháněl informace, věrné, prostě všechno. Možná to bylo poslední týden jeho života, než na ulicích poteče krev a byla tady ještě jedna záležitost, kterou si chtěl užít. Byl přece jenom mladý a jeho osobní život by neměl tolik váznout. O několik hodin později už sedí v poslední řadě asi středně velkého sálu a bedlivě poslouchá. Vpředu se odvíjí na oko docela nezáživný případ, ve kterém je ale cosi, co pozorného posluchače přece jen zaujme. Obžalovaný vypadá jako malá rybička, ale pravda bude někde uprostřed. Je tu několik diváků, porota, soudce a samozřejmě Show, jeho Malý princ, který pod bedlivým dohledem svých učitelů zkouší vysekat toho muže z maléru. Bohužel v japonské jurisdikci bylo něco podobného takřka nemožné a Showovi se to nakonec nepodaří, ale to asi nikdo ani nečekal. Všichni věděli, že jde o studenta práv, proces byl tak trochu na oko pro úřady, aby se studenti pocvičili a tradá s tím parchantem za katr. I tak si ale Show vedl obdivuhodně a dovedl vypíchnout mezery v případu a využít jich. Hakuei nepochyboval o tom, že si toho učitelé všimnou. +Máš tu policajtskou krev prostě v žilách.+ Pomyslí si. Stejně tak nepochybuje, že většina zde přítomných moc dobře ví, co je on sám zač. Ať si, je pro ně nedotknutelný. Cítí jejich nesouhlas, ale nahlas si nikdo nedovolí nic říct. Jakmile je po všem a většina lidí vyklidí prostor, vstane a začne hlasitě tleskat. 

"Bravo!" Zavolá. Show si ho až doposud nevšiml. Nemohl, byl zády a měl práci. Jako na povel se k němu otočí i jeho učitelé. Hakuei si usadí do koutku nepřipálenou cigaretu a ještě chvíli tleská. Vypadá u toho stejně excentricky jako většinou. Béžový projmutý kabát a klobouk vypadají skoro jako dámské, dlouhé vlasy spletené do drobných copánků, páska přes oko, na nose kulaté lenonky a jeho úctyhodná výška, to všechno dohromady je poněkud zvláštní a přesto elegantní koktejl. Pak se z ničeho nic otočí na patě a opustí sál. Počká na něj před budovou, kde do toho učitelé nebudou moct strkat nos. Nechce mu způsobovat problémy.

Show

Show na Hakueie v posledních dnech myslel často. Byl to zvláštní pocit, kdykoliv si na něj vzpomněl. Najednou měl pocit, že má vidinu své vlastní budoucnosti před sebou a jen ve svých rukách. Jeho číslo si samozřejmě dobře pamatoval a před spaním si ho opakoval, pohybujíc u toho rty, aby se mu náhodu nevytratilo společně se spánkem. Neměl zase tolik volna a dřel hodně, aby se připravil na svůj první případ. Už jen ta možnost, že se tam Haku náhodou objeví…Bylo bláhové si to myslet, ale kdyby se to náhodou stalo, musel být nejlepší. Do této doby školou jen proplouval a využíval i vlivu svého otce, teď se do toho pořádně zakousl a došlo na vlastnosti, které si doteď neuvědomoval. Byl schopný si v hlavě poskládat nesčetné množství informací a najít patřičné skulinky. Poslední dva dny nespal, jen seděl na papíry, které měl rozmístěné kolem sebe. Přecházel po pokoji, hleděl na rozprostřené dokumenty na zemi a znovu a znovu si to procházel. V ten okamžik snad nejvíc v životě připomínal svého otce. Nakonec se mu podařilo pár hodin nad ránem zabrat, aby načerpal trochu energie. Všechno už měl pečlivě srovnané a poskládané ve své tašce. Pečlivě se oblékl, aby na něm nebylo vůbec nic špatně. Bral to jako svou vlastní zkoušku, jestli na to má nebo by měl změnit svůj cíl. Věří si, přesto se uvnitř něj svírají malinkaté pochybnosti a trochu strach. Jenže to není o slabosti ale o tom, co ho žene dál. Zkontroluje svůj odraz v zrcadle na chodbě, rozloučí se s matkou, i když je myšlenkami někde úplně jinde a vyrazí na místo, kde se jeho zkouška odehraje. Když čeká před síní, vypadá pro všechno okolo úplně klidně a sebevědomě. Zdání ale klame a on cítí, jak se mu zřetelně chvějí vnitřnosti. Je to příšerný a zároveň nabíjející pocit. Je to jakoby potřeboval překonat sám sebe. Nikdy nic podobného nezažil, ale dojde i na jakési zvrácené pobavení nad sebou samým. Je jako malý kluk…Nesmí jim být, už ne.

Když ho zavolají, zvedne se, upraví si kravatu a konečně vstoupí. Jakmile to celé začne, něco uvnitř něj se změní. Jak měl pocit ještě na chodbě, že si nepamatuje vůbec nic, informace mu naskakují na jazyk sami. Jak kdyby to měl všechno napsané před očima a jen to četl. Každou novou informaci zpracovává a dosazuje na místo, kde by měla být. Jde to podivně snadno, jak kdyby celý život nedělal nic jiného. Dává si pozor na úplně všechno i co se řeči těla týká a stejně…prohrál. V jeho očích se usadí něco, co jasně všem okolo říká, že to bylo naposledy, kdy se to stalo. Odhodlání a cílevědomost se snad tisíckrát znásobí. Chtěl si zrovna ukládat věci zpátky do tašky. Doma se nejspíš ještě několikrát probere případem, aby přišel na detaily, které přehlédl, když se ozve potlesk. Prudce se ohlédne k lavicím, které doteď ignoroval a uvidí ho. Jak mohl jen tak přehlédnout, když září svou aurou na kilometry? Tak moc byl zabraný do svého prvního případu. Neovládne se a koutky mu na vteřinu vystřelí nahoru. Hned zase spadnout, protože…Nezvládl to, prohrál. Málem by si nad sebou povzdechl. Když se znovu ohlédne, Haku už tam není. Podivně ho to zamrzí. Cítí na sobě pohledy všech, je jasné, že ho zkoumají, zda ho zná nebo vůbec. Mohli by si myslet cokoliv. Narovná se a s nic neříkajícím výrazem musí ještě absolvovat kolečko mezi učiteli. Všichni ho hodnotí poměrně kladně i když pár výtek mají. Však on jim příště ukáže, že si mají výtky příště nechat od cesty. V jeho očích se něco zatvrdí, ale nahlas neřekne nic. Uctivě se všem ukloní, poděkuje a pak zamíří k východu. Jakmile stane na schodech před budovou, svírá už zase několik papíru a hledá všechny chyby, které udělal, než pomalu se rozhlédne a uvidí ho. Kdokoliv jiný by zamířil opačným směrem, ale on ne. Vydá se rovnou k němu a taky trochu stranou.

"Hakuei-san. Domácí úkol." Pozdraví ho a kývne mu hlavou a pozvedne se zvláštně ironickým výrazem papíry v ruce. Dvě vteřiny je ticho, než se nepatrně ušklíbne.

"Udělal jsem spoustu chyb, příště se to nestane." Vypadne z něj to, co si myslí. Jak kdyby měl potřebu se mu omlouvat za to, že to nezvládl, jak chtěl. A zároveň je znát, že se rozhodl být nejlepší. Je ještě pořád vlče, které o světě ví málo, ale je připravený se učit. 

"Stalo se něco?" Narazí opatrně na jeho přítomnost. Pořád si nedokáže úplně připustit, že by tam mohl být kvůli němu. Přijde mu to nereálné.

Hakuei

Venku zůstane stát na okraji dlouhého schodiště, které vede od silnice až nahoru ke dveřím a v klidu si připálí. Cigaretu nechá usazenou v dlouhé špičce, aby mu nebyly cítit prsty ani rukavice, které na nich momentálně má. Svým jediným okem se rozhlíží po ulici, stojí v podstatě zády ke všemu dění a zároveň dost na očích, aby ho viděli ti, kdo by ho mohli znát. Prostě provokuje, ale tak, že se mu nedá vůbec nic vyčítat. Má dostatek času, než se Show ukáže. Neměl by spěchat. Showův hlas se za jeho zády nakonec ozve docela brzy. Zapaluje si teprve druhou. Hakuei tak chvíli setrvá, pak se prudce otočí, rozpřáhne ruce a uštědří mu políbení na obě tváře. Tím na nich zanechá úhledné obtisky rudé rtěnky. 

"Můj Malý princ." Řekne mu na uvítanou. Kmitne pohledem za jeho záda, ale všichni učitelé jsou pořád zalezlí v budově. Mají tam koneckonců těch studentů víc a taky s nimi i mezi sebou mají co probírat. 

"Už máš volno." Pronese, ale není to otázka. Zjistil si o jeho rozvrhu co nejvíc mohl. Je to posedlost být se všemi informacemi pořád o krůček napřed. Pak stočí oči na papíry v jeho rukou. 

"To je pro mě?" Hrábne po nich dřív, než mu Show stačí odpovědět. Měli by v nich najít, kde nechal tesař díru? 

"Jednoduchý recept. Vydírání, podplácení, službičky..." Někdy to tak nešlo, ne se všemi soudci, ale někdy zase ano. 

"Umíš si představit, jak by se ti učitelé tvářili, kdybys v kabinetu podmázl jednoho z nich? Hmm, vzhledem k tomu, kdo je tvůj otec by vlastně mohlo být zajímavé sledovat, jestli by se báli a raději přijali nebo běželi přímo za ním. Podle mě je skoro pravděpodobnější ta první možnost..." Poklepe si prstem zamyšleně na rty. Pak ho prostě popadne kolem ramen a vede s sebou rovnou k autu. 

"Nesmíš být na sebe tak přísný, pojď vezmu tě na zmrzlinu za dobré vysvědčení." Jeden pořád neví, kdy si dělá legraci a kdy ne. 

"Jestli se něco stalo?" Přede dveřmi do auta se zastaví a chvíli shlíží do jeho tváře. 

"Ale nééé…." Otevře mu a postrčí ho rovnou dovnitř. +Stalo se toho tak strašně, strašně moc...+ Obejde auto a usadí se na zadní sedačce vedle něj. Původní ho chtěl vzít k sobě domů, ale to nejde. Tam se z toho stala malá pevnost a bylo pravděpodobné, že jakmile by Showa pohltila, už by nemohl ven. Ten vrah zatím nemá v hledáčku jeho samotného, takže by měl být Show v bezpečí. Nejlepší by ale bylo, kdyby se s Hakueiem vůbec neviděli. Auto vyrazí směrem k dálnici a míří na tokyský venkov. Bere ho do jednoho městečka blízko hory Fuji, kde stojí menší domek, který vlastní. Na první pohled vypadá jako vila nějaké movitější, ale normální rodiny. Uvnitř je ale zařízený mnohem luxusněji. Cesta sem trvá víc jak hodinu. Městečko se nachází v hornatější oblasti, takže je terasovité. Jeho dům stojí na jednom z těch vyšších kopců a z jeho terasy je krásně vidět na střechy okolo a lesy, které se táhnou okolo posvátné hory. Teď ale mají nějaký čas uvnitř vozu, než tam dorazí. 

"Omlouvám se, ale do svého domu tě vzít nemohu." Řekne mu upřímně. Neřekne však proč. Mohlo by to vyznít, že do něj Show nemá strkat nos, ale Hakuei byl někdy tajemný jako hrad v Karpatech. 

"Myslel jsem si, že tě vezmu do nějakého krásného hotelu, ale to by vypadalo jako že mi jde jenom o jedno." Na chvíli se odmlčí. 

"Což samozřejmě jde, jako všem chlapům, ale když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají..." Dělá si z něj trochu dobrý den, ale pořád se nerozhodl, co všechno mu říct. Mohl by začít dělat dramatické scény o tom, že se možná vidí naposled v životě. To by taky vyznělo jako že mu jde jenom o jedno. Jaký v tom byl rozdíl? Konečně se podívá na něj a ne z okýnka. 

"Nezeptal jsem se, jestli chceš jet. Chceš?" Zazubí se na něj jako by snad Show měl na vybranou, když už sedí v jedoucím autě.

Show

Neubrání se tomu, aby si Hakueie neprohlédl. Byl to zvláštní pocit, když ho viděl tam stát. Navíc…Prostě mu to sluší a jeho aura září na kilometry. Vůbec nechápe, jak to dělá. Zaskočí ho znovu, když se k němu tak otočí a ještě k tomu ho obejme.

"Já….Arigato." Vzápětí by si málem nafackoval, když mu poděkuje za polibky na tvář a to oslovení. Chová se jak pitomec, ale vážně ho dostal. A to si myslel, že ho nedostane vůbec nic a dokáže si zachovat tvář. Teď tu stojí a pitomě se usmívá. No kruci. Ani nestihne shlédnout na papíry a už o ně přijde.

"Netušil jsem, že by tě to zajímalo." Pokrčí zlehka rameny a snaží se srovnat sám se sebou. V Hakueiově přítomnosti to vůbec nejde tak, jak by si přál. Obočí mu jde pomalu nahoru, když dojde na recept, jak to celé vyhrát. Krátce sklopí oči k zemi a je znát, že se mu podobná možnost nelíbí. Nejde o to, že to nebylo podle zákona, ale spíš o to, že to nezvládl i bez toho. Klidně by někomu něco podstrčil, ale jeho ego to špatně nese. Zdá se, že ho bude muset ještě trochu potlačit. 

"Představuju si, jak by se táta tvářil, kdyby za ním někdo s něčím podobným přišel." Neubrání se smíchu, protože ta představa je…Vlastně geniální. Měl svého otce rád, nechtěl mu působit problémy, ale…Asi by se vážně bavil tím, jaký výraz by asi musel mít.

"To ode mě vlastně vůbec není hezké." V očkách se mu blýskne a snaží se tvářit, jak sám sebe hrozně zklamal, nejde to. Podívá se Hakueiovi do tváře a pak se znovu usměje. Normálně by na zmrzlinu asi nešel, ale na jeho návrh jen kývne hlavou. Vlastně by se s ním neměl vidět vůbec, ale už se minule rozhodl, že to dělat bude.

"Když na sebe nebudu přísný a řeknu si, že to bylo dost dobré, nikam se neposunu. Chci si to projít ještě jednou a najít, co nejvíc chyb, abych je příště nedělal." Ujistí ho, že svá slova myslí vážně, ne jako omluvu, spíš jako motivaci se do toho příště obout mnohem víc. Po zopakování otázky jen krátce přikývne a ještě jednou si ho prohlédne. V Showových očích není strach, i když by tam být měl, ale spíš zvědavost.

"Myslel jsem, že když jsi tady..." Nechá svá slova nedopovězená, ale stačí to, aby mu tím vysvětlil, kam se jeho myšlenky ubírají. Následuje ho do auta a bez jakékoliv pochybnosti nastoupí. Ostatně už se rozhodl minule, tak co by teď dělal drahoty a ošíval se. Bylo by to zbytečné divadlo a na ty on nebyl, ne v takové míře. Ohlédne se krátce na budovu, když se pohodlně usadí. 

"Učitelé byli nadšení." Prozradí mu, co se potom dělo uvnitř.

"Jen je těžko říct za co můžu já a za co můj otec." Ušklíbne se. Nebyl nevděčný, jen doufal, že některé věci dokáže sám. Bylo to svým způsobem těžké, hodně z nich vidělo, kdo za ním stojí, ne jeho samotného. Musí se s tím smířit, neovlivní to, čí syn je.

"Nenadělám nic, budu toho muset prostě využít." Tentokrát je to on, kdo trochu vtipkuje. Koutky se mu téměř neznatelně zvednou nahoru. Pozoruje cestu ubíhající za okny. Vůbec netuší, kam ho veze, ale pořád se nebojí. Kdyby mu chtěl ublížit, stejně to udělá. Strach je v tuhle chvíli naprosto zbytečná emoce. Krátce stočí svá očka na Hakueie a prohlédne si ho. Nemůže si pomoct, aby to nedělal.

"Nepočítal jsem s tím, že bys mě vzal domů. Říkal jsi, že jedeme na zmrzlinu." Prohodí a zní to trochu, jak kdyby ho nějaký strýček lákal na bonbóny a on teď zjistil, že to tak není. Obočí mu jde nahoru, jakmile si ho Haku začne dobírat. Je vidět, že ho to trochu zarazilo, ale hned se zase sebere. Dokonce trochu zčervená. Není si jistý, co by mu měl všechno dovolit, ale z druhé strany je mu jasné, že by mu asi neměl odporovat. Pořád však má v hlavě to, co se dělo v lázni a fakt, že mu to nebylo proti srsti.

"Rád děsíš syny svých protivníků svou přímočarostí?" Zeptá se rovnou a v očích se mu blýskne. Vyděšeně rozhodně nevypadá. Chce mu tu jeho provokaci nějak vrátit, a zároveň nechce být drzý. Je to těžké, když vůbec netuší, kde je ta hranice, za kterou se by neměl chodit. Stejně tam pořád strká palec. Vyhlédne zase z okna a už tuší směr, kterým jedou, cíl však vůbec.

"Mám možnost vystoupit?" Zeptá se na oplátku, protože si myslí, že ne. Jenže by stejně neodmítl, i kdyby tu možnost měl. Pomalu stočí tvář jeho směrem a podívá se mu do...No vlastně oka. Ta páska mu prostě sluší. Měl by si nafackovat znovu, za to, co si právě myslí.

"Zpíváš moc pěkně. Líbí se mi to." Pokrčí rameny krátce a snaží se přebít rozpaky. Jde to špatně, ale zvládne to.

"Moc jsem na výběr neměl." Zkonstatuje fakt, že se ho nezeptal dřív.

"Ale i kdyby ses mě zeptal dřív, řekl bych ti, že jet chci. Vlastně dost dobře odhaduješ reakce dopředu, ani není potřeba se ptát." Není to žádné podlézání, jeho výraz napovídá, že jde o další nenápadné dobírání.

Hakuei

Vlastně ani on sám netušil, že by ho to zajímalo. Krátce se podívá na papíry ve svých rukou, ale nevrátí mu je hned. Později si je chce taky pročíst. Prostě proto. Zasměje se společně s ním, když dojde na Takeshih

"Asi by byl pořád zdvořilý, ale při tom by s tím člověkem zkoušel vyrazit dveře, podle postavení. A pak by většinu noci v posteli přemýšlel, proč jsou lidé tak zkažení." Vidí ten jeho pohled, když tvrdí, jak to od něj není hezké. Malý Princ, malý vlk. 

"Tvého tátu máme v úctě, musíš na něj být hodný." Řekne a i když si z něj vlastně v jednom kuse dělá dobrý den, myslí to vážně. 

"Kdo by mi nosil rýžové koláčky, až budu v lochu?" +Nikdy, jedině pod drnem.+ Pomyslí si hned a ta myšlenka se na chvíli odrazí ve stínu jeho tváře. Mírně rozhodí rukama, když dojde na to, za co může jeho otec a za co ne. 

"Podle toho, co jsem tam slyšel já, si dnešek zasloužíš i bez jeho opory a věř mi, že bych ti to neříkal, kdyby to nebyla pravda. Konec konců přesně proto se ti dostávám pod kůži, tvoje služby budeme všichni jednou potřebovat." Je to pravda, ale zároveň není. Tedy, ne celá. 

"To je nejlepší přístup." Poklepe mu konečky prstů o koleno v jakémsi téměř nervózním gestu a zase toho nechá, zatímco vyhlédne ven. Vzápětí na to se usměje. Teď ho dostal. Show je opravdu dobrý posluchač a umí využít všeho, co kdo řekne a to bylo dobře. Hakuei se na něj s úsměvem podívá. 

"Bod pro tebe Malý Princi a věř, že mě není snadné dostat." Pitomá zmrzlina! Showova další věta ho zaujme na tolik, že se spontánně posune na sedačce až k němu a vezme ho kolem ramen, zatímco si dává nohu přes nohu. Samozřejmě nejezdí připoutaný. 

"Jsi vyděšený?" Broukne mu do ouška a okázale ignoruje druhou půlku jeho věty. Show působil zdravým koktejlem někoho, kdo má respekt, ale nebojí se. Ne, on vyděšený nebyl, ale někdy by mohl. Byl by roztomilý. 

"Samozřejmě. Můžeš třeba vzít za kliku a vyskočit." Řekne mu bezstarostně. +Nebo mě prostě jenom požádat, třeba ti vyhovím.+ Domyslí si v duchu. Vyhověl by, opravdu ano. Ale je lepší, když si Show myslí, že ne. Rozesměje se, když mu Show pochválí jeho techniky hada omotávajícího svou oběť do klubíčka smrti. Protáhne obličej, když mu Show uštědří další šťouchanec o tom, že předvídá reakce. Samozřejmě, že pochopil, že se na ně neptá a tím pádem to není těžké. Show je docela drzounek. Mohl by to být jeho malý drzounek? A nad čím to už zase přemýšlí? Pustí jeho ramena, stáhne se k okýnku jako by snad trpěl hyperaktivitou a nebyl schopný zůstat minutu na jednom místě a vyhlédne z něj ven. Jsou totiž na místě. Auto brzy zastaví a Hakuei vyskočí ven. Rozpřáhne ruce směrem k výhledu na posvátnou horu. 

"Aaaaah, tady je krásně! Jednomu se hned lépe dýchá. No, co říkáš? Chatička." Má za zády poměrně luxusní vilku. 

"Vzal bych tě pod stan, ale žádný nemám. Chtěl jsi pracovat." Řekne mu, zamává ve vzduchu jeho papíry a odkráčí ke dveřím a dovnitř. V chodbě si konečně stáhne kabát i klobouk a vzápětí na to taky sako. Má pod ním jakousi kombinaci rudého topu nebo tílka, ze kterého mu koukají potetované paže. Uvnitř je samozřejmě i dostatek jeho personálu. Přejde do kuchyně s nosem v papírech a jakmile za sebou zaslechne jeho kroky, prudce se k němu otočí a s teatrálním hereckým výkonem praví. 

"Show, zlatíčko, musíme se přestat vídat." Dramatická pauza… +Proč bys mu měl cokoliv říkat?+ Někdy je jako dva, je to těžké pro něco se rozhodnout. Mlaskne. 

"Kávu?" Usměje se vzápětí, luskne a už honí hospodyni, aby mu ji donesla. 

"Ne, počkej! Ty vlastně raději čaj! Broskvový…! Ne, já nevím, ještě spolu ani nechodíme a už zapomínám, kdy máme výročí a ty narozeniny. Vypadáš na broskvový..." Natáhne ruku, jednu broskev uloví na ošatce a zakousne se do ní s hladovým pohledem upřeným do Showových očí. Malý Princ, Malý vlk, Broskvička… Koutek mu jde nahoru.