Die x Yukihiro - Já jsem tvůj typ. - část 2.

(jezero)

Die

+To proto jsi tak studený? Máš strach, že by se tě někdo mohl pokusit ovládat?+ Pomyslí si na jeho adresu, ale neohlédne se po něm. Možná mu konečně něco začíná dávat smysl a kdyby začal být chytřejší a trochu uvažoval, ani netuší, jak by se podobných věcí dalo využívat. Netuší, jak se po krůčcích začíná blížit svému obrazu z budoucnosti. A pozor, přijde první maličký ústupek ve slovech Možná ano a možná ne. I teď Die dělá, že jim příliš nevěnuje pozornost, ale opak je pravdou. Na začátku to totiž znělo hodně striktně a vyhraněně a teď? Už jsou padesát na padesát? Cuknou mu koutky a upřímně se zasměje, když ho Yuki obviní, že je protivný. Ano, to on uměl a málokdo si tohle jeho rozpoložení uměl užít. Skoro se ho lekne, když se Yuki dotkne jeho boků, protože ho ani teď neslyšel přicházet. 

"Kruci, jsi jako duch." Vyčte mu. Navíc jeho dlaně cítí na nahé pokožce, protože yukata se vyhrnovala, když se předkláněl. Brní ho celá přední polovina těla, jak moc blízko teď Yuki je a k tomu ta jeho slova. Prý je to omluva. Die zkřiví rty a pokývá hlavou ve smyslu Jak chceš. 

"Nějak podezřele často to opakuješ." Řekne mu.

"A ne, nejsem na to zvyklý a nechci si na to zvykat." Pustí na světlo taky trochu panovačnosti, ale ne proto, že by se mu chystal přerůstat přes hlavu. Prostě má jenom pocit, že je to oba baví. Nikdy na nikoho podobného nenarazil a taky je mu teprve sedmnáct. Je v něm pořád trochu dětské hravosti, kterou ještě v minulosti nestačili zabít. Nechá ho, aby si hrál s jeho vlasy, protože je to opravdu moc příjemné a celou tu dobu pečlivě studuje jeho tvář. Má trochu velký nos, ale to jemu říkali taky. Tseh… nesmysl, on byl akorát. Jinak je ale krásný, takový jiný a jemu se líbilo to něco, co mu sedělo v očích. Kdekdo by spíš utíkal, ale Die to lákalo a tohle mu nejspíš zůstane už do smrti. 

"Tak… protože jsem se konečně rozhodl, že o tom budu rozhodovat já a ne ty." Řekne mu nevinně dětským tónem hlasu a zamrká jako panenka. Pořád je to hra. Nevzpírá se mu, když ho vezme za bradu, ale v jeho očích se odrazí něco umanutého. 

"Líbí, ale jenom na to, o čem já rozhodnu, že budu ukazovat. Chápeš?" Pozvedne obočí. Yukihiro ho hladí po rtu a on si vůbec neuvědomuje, že mu to nevadí a neutíká mu. Ještě před chvílí sebou škubal při každém jeho doteku a to byly nevinné. Teď se tak netvářily a Die tady málem vrká. Prudce se nadechne, když přijde o poslední kousek oblečení, který se navíc válí na zemi a honem se za ním podívá. Ne, že by se na zemi před chvílí neválel sám, ale chápete – je to pořád stejné – to si rozhodl on a ne někdo jiný! Teď mu Yuki valchuje oblečení!! Jím darované. No a co??!! 

"Co si myslíš, že děláš?" Rovnou na něj uhodí, ale Yuki se nahne, Die zakloní a málem přepadne. No kruci, co se na něj najednou lepí? Zřetelně cítil, jak se mu otřel o nahý klín. Oba se zase maličko narovnají, protože jinak by Die asi za chvíli ztratil rovnováhu a přepadl by po zádech do vody. Na jeho hrudi zastudí několik kapek a je to nepříjemné!! Ale Yuki něco řekl a Die se najednou zachce zariskovat. Neví, kam jedou. Neví, co by mohl způsobit, ale kdo nic neudělá, nic nepokazí, není to tak? Z ničeho nic protáhne ruce okolo jeho krku a celý se k němu přitiskne. 

"Měl nebo neměl a co když ti něco pokazí úsudek? Na tu druhou část v poklidu zapomeň. To by se přeci nikdy nemohlo stát." Řekne mu a teď je to on, kdo má rty jen malý kousíček od těch Yukiho. Die byl vždycky dobrý žák. Stačila mu malá lekce a hned ji vzal za svou, jak se teď Yukihiro může sám přesvědčit.

Yukihiro

Neměl původně v plánu chodit tak blízko. Kupodivu mu dojde, že ho ani nechtěl vyděsit, což se mu očividně povedlo. Die se na něj podívá takovým způsobem, že o tom není pochyb. Málem se neudrží, když ho napadne, že by se mu možná měl omluvit. Hned si to v hlavě zakáže a v očích se mu pobaveně blýskne.

"Kéž by. V některých ohledech by to mělo své výhody." Vezme to úplně z jiného konce, než by kde kdo čekal. Trochu černý humor, když to jeden vezme kolem a dokola. Je znát, že se mnohem víc uvolnil, než když byli zavření v klášteře. Pohodlí a obletování mělo své světlé stránky, pro něj se však nic nemohlo vyrovnat svobodě tady venku. Kdyby nemohl cestovat, jeho život by se smrskl na něco, co by se mu rozhodně nelíbilo. Obočí mu jde nahoru, když mu Die ukáže jeho panovačnější stránku. K jeho překvapení mu to vůbec nepřekáží a to si myslel, že by nikdy nic podobného nesnesl.

"Budeš muset." Pokrčí rameny na to zvykání. Zas tak málo času v sedle nestráví. Uvidí v Dieho výrazu něco navíc, co mu naznačuje, jaký by mohl být, kdyby se opravdu uvolnil, ta hravost nemá jedinou chybičku. Jeho blízkost se pomalu stává vzrušující, než aby měl tendenci ustupovat zpátky. Vůbec si není jistý, kdy k tomu došlo, ale děje se to. Začíná pro něj být těžké držet se zpátky. Uchechtne se skoro děsivě, když si Die postaví hlavu a dojde na to, o čem by měl rozhodovat.

"Možná bych tě mohl nechat rozhodnout, ale spíš ne. Ostatně to je taky věc, na kterou by sis měl zvyknout. Možná už bys zvyklý být měl. Museli nad tebou vzdychat a slintat." Složí mu v podstatě kompliment. Očima pozoruje jeho tvář, téměř nevinný výraz a pak se neubrání klesnout očima na svůj prst, kterým se dotýká Dieho rtů. Je to příliš lákavé, než aby si to chtěl odpouštět. Nikdo se přece nedozví, když si to jen trochu užije. Nesmí přemýšlet nad úplným koncem, ale pár doteků…Kdo na to přijde? Kdo mu co dokáže? Pravidla. Byla tu jen ve chvíli, kdy byl na očích. Pokud se nikdo nedívá…Jeho slova mu vykouzlí další pobavený úsměv, ale z toho, že se musel odtáhnout zase tak nadšený není. Neustoupí, jen drží ruce výš, aby ho v nejhorším případě mohl zachytit a třeba se mu nakonec neutopil. Samozřejmě jde jen o to, aby o něj nepřišel, vrazil do něj malé jmění.

"Co by? Starám se o tebe." Pokrčí nenuceně rameny. Jistě že ho svlékal jenom proto, aby mu pomohl se umýt. Nic jiného v tom nebylo. Už přemýšlí o tom, že se přece jen vzdálí, lehne si do trávy a bude chvíli jen koukat, když najednou cítí váhu jeho těla. V první vteřině ho to vykolejí, musí zpevnit postoj, aby ho udržel. Překvapení ve tváři však skrýt nedokáže. Těkne očima z těch Dieho na rty, kterou jsou neskutečně blízko. Vnímá ruce kolem jeho pasu a cítí pod prsty holou kůži. Ani si neuvědomuje, že ho tiskne blíž k sobě.

"Mě nic úsudek pokazit nedokáže." Prohodí jako první a měla to být trochu obrana, ale vůbec se mu to nedaří.

"Nikdy je možná trochu přehnané označení." Dodá šeptem a pak se nechá ovládnout svými pocity a tím, co by chtěl udělat. Překoná těch pár milimetrů mezi jejich rty a prostě ho políbí. V ten samý okamžik ho přitiskne ještě víc k sobě. Touha, která zaplaví jeho tělo při prvním prolnutí je na něj najednou prostě příliš. Jeho polibky nejsou příliš rychlé, za to velmi zkušené, smyslné a hluboké. Jednou dlaní pomalu sjede z Dieho beder a těsně nad zadkem se zastaví, aby ho mohl víc přitisknout ke svému tělu v jistých partiích. Druhou jen krátce sevře jeho bok, který vzápětí zlehka pohladí. +Ty se nikde neztratíš.+ Proběhne mu hlavou a přizná si konečně, že mu není jedno, co s ním později bude. Neodtáhne se od něj hned, čeká na okamžik, kdy to udělá Die, v tu chvíli b ho nejspíš nechal. Dobrovolně ho pouštět však nechce.

Die

Jednomu to vlastně přijde nechutné, když někdo vzdychá a slintá. Sice je to dobré znamená a pro Die důležité, ale zároveň se mu to z hloubi duše příčí a ví, že tohle bude odvěký souboj uvnitř jeho duše, o kterém se nikdo nebude smět dozvědět. 

"Ahá..." Řekne na to jeho starání, ale teď je to zase on, kdo se jemně usměje a na chvíli se skoro stydlivě podívá někam jinam. Začíná ho mít tam, kde by chtěl, doopravdy ano, jenom je stále moc mladý a pitomý na to, aby toho zneužil a spíš se brzy bude potýkat sám se sebou a touhou prostě se přimknout k někomu, kdo by se o vás postaral. Zapomenout na všechny ty boje a ostražitost a pro jednou někomu věřit a prostě nějak normálně žít. Bylo velmi lákavé a velmi snadné podobným věcem uvěřit. Ví, že ho svým jednáním překvapil a stejně tak cítí, jak ho Yuki pevně tiskne k sobě. Nejraději by se ho teď zeptal, jestli ještě pořád trvá na tom, že není jeho typ, ale mohl by tím všechno pokazit. Místo toho se tiše zasměje do jeho rtů, když se mu Yuki maličko vzdá a pak už se líbají. Die nikdy nic podobného nezažil, ale líbí se mu to a stejně jako to ostatní i teď rychle nasává jeho techniku a umění, které je jasně patrné. Je to vzrušující mít staršího a zkušenějšího milence a Die se toho nebojí. Má povahu dost odvážnou na to, aby ho následoval po hlavě namísto červenání a útěků. A když je k vám ten člověk navíc milý a ohleduplný namísto, aby se vás pokoušel zdolat násilím, na to prostě slyšel. Ono taky bylo násilí a násilí. Jedna věc je, když se vás někdo snaží lámat a trápit a vy mu chcete ustřihnout koule nůžkami na manikúru a něco jiného je hra, kdy děláte drahoty, ale už se na to dobývání těšíte. Tohle je ten druhý případ. Ani náhodou se ho nepustí, nechce. Neví, co dělá, jestli je to dobře nebo špatně, kašle na to. Je mu dobře tady a teď a jestli může jakkoliv pohnout svým osudem, aby si to Yuki rozmyslel, udělá to. Třeba by ho nechal u sebe? Byla to nesmyslná a bláhová myšlenka, ale Die byl schopný klidně cestovat s ním a pro něj za něj prodávat lidi do otroctví jenom aby on zůstal tam, kde se mu líbí. Vždycky uměl bát hajzl. Klidně se naučí na koni, bude na něj pršet, budou ho bolet nohy, bude dělat všechno… +Já vím, že mě chceš prodat, určitě chceš...+ Najednou mu to přijde jako ta nejjasnější věc pod sluncem. Možná by měl chtít zůstat nedotčený, aby měl větší šance, než se nechat přejet a pak skončit v nějakém podřadném hampejzu, ale stejně to riskne. Stejně ho zkusí zlomit. Tiskne se k němu vší silou, pevně ho objímá okolo krku a líbá zpět a pak… něco v trávě za jejich hlavami zašustí. Die strne, přestane a vyhlédne zpoza Yukiho ramene. Koně neklidně tancují, hlavně ten jeho má snahy se utrhnout od stromu a pak se houština rozestoupí a tam stojí… 

"Jé, prasátko..." Řekne Die trochu mimo, než mu dojde, že hledí na téměř stokilového kance. Nemusí být génius, aby neslyšel o tom, jak umí být tato zvířata agresivní a nebezpečná. Možná by měl jenom stát a neprovokovat, ale ve vteřině se ozve jakési jéééé a už utíká podél rybníka, až jeho bílý zadek svítí v trávě. Noha nebo ne, bolest nebo ne, brzy se škrábe na útlou břízku, která se jeho vahou spíš ohýbá a pořád vydává jakési ááá… kanec se rozhlédne okolo, vůbec za ním neběží a jde prozkoumat brašnu, která leží na místě, kde Die původně seděl v trávě. Cítí nějaké jídlo. O mnoho hodin v sedle později už je nad celým krajem tma jako v pytli, oheň vesele plápolá, Dieho nožka díky masti nebolí a Yuki peče na kameni nějaké placky. 

"Ani slovo. Nikdy!" Udělá Die rezolutní gesto dlaní, když se Yuki nadechne, aby něco řekl. Smál se mu z plna hrdla celou cestu, pořád dokola. Kanec prohrábl rypákem tašku a zase poklidně odešel a to bylo všechno. Yuki stál stejně poklidně na místě, zatímco se Die klepal na ohnutém stromečku jako osika a pak kvůli noze málem neslezl dolů. Teď sedí umíněně metr od Yukiho, hledí do plamenů a potlačuje červenání.

Yukihiro

Vnímá jen krátké napětí, než Dieho tělo v jeho náručí povolí. Dovolí si tiše povzdechnout. Je to tak moc příjemné. Najednou jako by cítil sílu a energii těla před ním a dokázal si konečně plně uvědomit, že jeho starost byla mnohem větší, než si původně myslel a že za tím je něco úplně jiného. Dokonce má na vteřinu pocit, že s tím uvědoměním se mu ulevilo. Die se mu prostě líbí, ať už jde jen o tělo nebo i o povahu. Může to vzít z jakéhokoliv konce a stejně nad tím neumí přemýšlet jinak. Své plány si ale zatím drží. Tím, že by z nich uhnul, by projevil svou slabost a to nedovolí. Může si myslet, co chce, ale činy půjdou vidět. Kdyby si ho přivedl třeba s sebou domů…Nad čím to pro kami přemýšlí? Ještě na pár okamžiků se poddá polibkům a nechává je plynout, než celé kouzlo pomine. Die se odtrhne, on sám se začne rychle rozhlížet kolem. Teď už je zase pánem situace a ví, že ho odveze a prodá. Nic se přece nezměnilo. Musí si to ujasnit v hlavě, ale už teď ví, že ta cesta bude mnohem složitější, než si původně myslel. Koně už taky zvedají hlavu a je dost možné, že jim za chvíli utečou. Yu se rychle přesune k nim, aby je pochytal, a navíc má k sedlu připevněnou zbraň. Sáhne po ní a už si pevně svírá v rukách. Tady nebylo bezpečno. Když se objeví prase, má chuť se rozesmát. Povolil v ostražitosti, a jak to dopadlo. Die v první vteřině vypadá, že se mu nezvaný návštěvník líbí, ale vzápětí už běží podlé vody. Yu skloní zbraň a pozoruje jeho zářící pozadí.

"Dneska je obzvlášť slunečný den." Prohodí si pro sebe a je mu i líto, že ho Die nemůže slyšet. Už ho vidí, jak by se nafoukl. Pořád je dost opatrný. Tahle zvířata byla nebezpečná, když chtěla, ale teď to vypadá, že jim nic nehrozí. Prase se za chvíli vzdálí a on se může dosyta zasmát a pak zachránit jedno pozadí z malé břízky. Je pravda, že si tuhle akci rozhodně užil. Mohl se ho dotýkat a vydávat to za nezištnou pomoct. Někdy je vážně geniální….Vždycky je geniální! 

Večer už je všude klid. Jen šumění vody dokresluje celou atmosféru u ohně. Yu by to nikdy nepřiznal, ale tento čas má vážně nejradši a jsou to jeho oblíbené chvíle, když musí trávit večer venku. Pozoruje plameny, jak olizují praskající dřevo a hlídá placky, aby je nepřipálil. Vedle nich leží lahev saké a pro něj ještě jedna s vodou. Pomalu stočí pohled na Die a když se začne bránit, musí se nutně rozesmát. Je pravda, že se nesmál už dlouho.

"Já se vážně snažím, ale na tom stromě ti to hrozně slušelo." Snaží se tvářit vážně, než se rozesměje podruhé.

"Vylepším to tímto?" Vezme do ruky láhev s alkoholem a přisune se pomalu blíž k němu.

"Jídlo bude za chvíli." Ujistí ho, že už nebudou muset dlouho čekat. Vezme si klacek a dloubne do žhavého, aby se oheň ještě trochu rozhořel.

"Až se najíš, ještě jednou se pro mě svlékneš." V očích se mu blýskne a okázale pomalu si ho prohlédne.

"Musím ti to znovu namazat nebo to zítra dopadne úplně stejně." Prozradí mu, proč to vlastně řekl, ale on sám už si není jistý, jaký je ten lepší příjemnější důvod. Vytáhne z ohně první placku, položí ji na kousek kůže a podá ji Diemu.

"Jen si dej, zítra to nebude krátká cesta." Upozorní ho, že potřebuje sílu. V ten okamžik už se o něj opírá ramenem.

"Vypadáš úplně jinak, když se červenáš." Je to malé popíchnutí, protože si není jistý, jestli je to díky hřejivému teplu od ohně nebo za to může scéna na stromě.

"Už se ti smát nebudu. Je dobře, že jsi tam vylezl. Nikdy nevíš, jestli to není bachyně a nemá někde mladé. To už by se chovala jinak." Je to vlastně částečně i dobrá rada. Člověk nikdy nevěděl, co zvířeti může být, aby kvůli tomu zaútočilo. Proto sám neodložil zbraň a počkal, co se bude dít. Ohlédne se přes rameno a koně, kteří podřimují ve stoje opodál.

"Vím, že bys radši kočár, ale stejně to má něco do sebe." Pozvedne nepatrně koutky a vypadá hodně uvolněně, přísný výraz z jeho tváře je téměř pryč. Neměl by mu to ukazoval, ale nějak…Teď to chce prostě jinak.

Die

Die udělá obličej a je víc, než pochybovačný. Je to sice kompliment, ale pochybuje o tom, že by mu to takto kdy slušelo, pokud by nevzal za své, že jemu to přece sluší pořád a za všech okolností, i kdyby tlel na dně jámy. Obrátí za ním obličej, když si to Yuki začne žehlit, protože jinak to ani nazvat nejde a uvidí alkohol. Yuki ho sice zavrhoval, ale on to měl přesně obráceně. Alkoholu nebylo nikdy dost, klidně se s chutí opije a ano, slušet mu to bude i potom. 

"Trochu." Broukne, hmátne po lahvi a napije se rovnou z ní. Vnitřně ho zahřeje to ujištění, že už brzy budou jíst. Bylo to milé, takové… jako když na vás někomu záleží. Die sice jídlo nikdy nemiloval, ale tohle bylo snad poprvé, kdy ho pro něj někdo připravoval takto… povzdechne si, protože by použil slovo s láskou a to byl samozřejmě nesmysl. Bylo to ale prostě jiné. Už zase myslí na matku, ta jediná ho asi kdy krmila s láskou. Navíc venku jednomu vyhládne a Die se přistihne, že má poprvé za dlouhé měsíce opravdový hlad a bez řečí to všechno sní. To prohlášení s ním doopravdy trhne, asi proto, jak přímočaře a vlastně neškodně znělo a taky pro to málo, co mezi nimi bylo. A pro Dieho nečisté myšlenky. Podívá se na něj, ale Yukihiro začne mluvit o ráně na jeho noze. Jistě… jak jinak? S dalším povzdechem natáhne ruce po placce a pustí se do ní. Pořád si při tom drží jistou eleganci, i když už zdaleka nevypadá jako královna. Jak by mohl, teď smrdí od ohně. 

"A zítra už tam budeme?" Zeptá se. Není si jistý, co si myslet o té jeho čarodějnici. Alespoň to málo z něj dostal, že to není cíl jejich cesty, jen zastávka kvůli léčení. Měl by mít strach? Podle toho, co se o nich říká, ano. Yuki ale vypadá, že se nebojí, tak se přece nebude třást i on? Jeho pocity jsou ale velmi rozporuplné. Teď je to ještě daleko, ale až jí skončí pod rukama, dobře mu z toho asi nebude. +K čertu s tím, jestli mě zase udělá krásným.+ Vyřeší to v duchu po svém. Udělá pro to hodně. 

"Cože?" Vydechne a znovu se podívá na jeho profil. Yuki je sakra hodně blízko, ani si toho nevšiml, jak přemýšlel nad čarodějnicí a kromě toho, vážně se červená? Mimoděk jednou rukou osahá svou tvář a asi si ji trochu umaže od placky a sazí. Yuki dokonce prohlašuje, že už se mu smát nebude, dokonce jeho krok pochválí a Die nevěří vlastním uším. Jakmile dojde na kočár, rozhlédne se po pustině okolo nich. Yuki má svým způsobem pravdu a Die momentálně balancuje na hraně toho, na co by si mohl zvyknout a toho, co původně chtěl. Byl dost mladý na to, aby ho Yuki ohnul podle sebe. Když si teď nechá vštípit, že tohle je jeho vysněný styl života, bude to tak. Když ho rozmazlí v paláci, Die si rychle zvykne na lepší. Byl ještě velmi tvárný. 

"Ještě jsi mi nikdy nevyprávěl o tom, proč sis to vybral takto. Vypadáš, že máš dost peněz na něco úplně jiného." Řekne, jako by spolu cestovali celé měsíce a ne sotva pár dní. Je si jistý, že mu Yuki neřekne nic, protože by tím o sobě mohl něco prozradit, ale stejně se zeptal. Nakonec je to ale on, kdo nepočká na odpověď a znovu se skloní pro jeho rty. Teď v tom dokonce chybí ta vypočítavost od rybníka. Byl to takový momentální nápad a nebo jeho mladá a odstrkovaná dušička prostě jenom zoufale touží po něčí blízkosti a náklonnosti, i když si sebevíc namlouvá, že to tak nikdy nebude. Někam k jeho kotníkům dopadne zbytek placky i alkohol, naštěstí zašpuntovaný, a on se pootočí na místě tak, aby mu mohl položit ruce okolo krku. +Nevoz mě nikam.+ Pošle mu myšlenku. +Prostě jenom buďme, ať je to kdekoliv…+ Nemusí přece ani k té čarodějnici, i na tu jizvu si zvykne…