Die x Yukihiro - Já jsem tvůj typ. - část 1.

(cesta)

Yukihiro

Ještě ani nesvítalo a Yuki už byl na nohou. Počítal s tím, že se mu podaří Die nevzbudit a taky, že ano. Uměl se pohybovat dost tiše a Die musel být přece jen po tom včerejšku unavený. Pár minut stojí nad futony, kde je schovaný pod pokrývkami a pozoruje ho. Něco k němu jeho oči prostě přitahuje a on neví, co to je. Nechce nad tím víc přemýšlet, takže vykročí kolem místa, kde leží. V půli kroku se však zastaví, sáhne po pokrývce a upraví ji, aby byl celý zakrytý. Pak už opustí místnost a jde se postarat o to, aby měli vše připraveno. Rozdá několik úkolů mnichům, kteří tady bloudí už před svítáním. Potřebují hlavně nějaké jídlo, než dorazí do jejich první zastávky. Koně si půjde zkontrolovat sám, jak svého, tak toho, kterého obstaral Diemu. Měl ho připraveného pro všechny případy, a kdyby se Die příliš cukal, nechal by ho mnichům ve stáji. Sám se ujme sedlání svého ryzáka, když už slunce vychází na obzoru. Jsou věci, které prostě nechce svěřit komukoliv jinému a čtyřnohý přítel, se kterým tráví na cestách všechen čas, si jeho péči rozhodně zaslouží. Dává si na čas. Dieho zatím probudí a přinesou mu snídani. Yuki tohle stihl už dole v jídelně, kde zkontroloval i připravené zásoby. S Diem se potkají až u připravených koní. Sedí v sedle a snaží se z dálky odhadnout, jak se Die tváří. Vypadá to, že se nakonec vyspal celkem dobře a neunikne mu nic neříkající úsměv, když si uvědomí, jak se k němu celou dobu tiskl. Bylo to opravdu příjemné. Když takto budou usínat denně, rozhodně se zlobit nebude. Nikdy si podobné rozptylování nedopřával a málokdy u sebe svou společnost nechával do rána, ale…Vlastně ani neví proč. Možná, aby si dotyčný nebo dotyčná nemysleli, že má pro ně nějakým způsobem slabost.

"Zvládneš vylézt nahoru nebo potřebuješ pomoct?" Zeptá se ho s pobaveným výrazem v očích a jemně pozvednutým obočím. Přivedl s sebou klidnějšího koně, než je ten jeho. Poslední, co by chtěl je, aby si Die srazil vaz. Pochybuje, že kdy na koni seděl, takže jakmile je nahoře, přijede k němu blíž a zběžně mu vysvětlí co a jak a kde co v brašnách u sedla najde. Slunce je ještě hodně nízko, když vyrážejí na cestu.

"Pojedeme dlouho, tak se pohodlně usaď. Uvidíme večer, abych tu hojivou mast nemusel používat na úplně jiné partie." Přijde poznámka a na vteřinu se netváří tak odmítavě jako po celou dobu. Jak kdyby mimo zdi změnil svůj vzorec chování a cítil se mnohem lépe, rozhodně uvolněnější. Sedí tak, jak je mu pohodlné, jednou paží svírá otěže, druhou se zapírá o své stehno. Koně jdou klidně a zatím nic, co by je vyrušilo. Sám příliš nemluví, je znát, že je zvyklý cestovat sám. Když mají krátce po poledni na dohled jezírko, zamíří k němu. Osvěží se, koně se napojí a můžou klidně pokračovat dál. Kousek dál od vody zastaví svého koně, zajistí otěže a nechá ho samotného dojít k vodě. Přejde k Diemu a jeho koni, než k němu natáhne ruce.

"Tak pojď." Pobídne ho a dá mu najevo, že mu chce pomoci.

"Vím, proč to dělám." Zareaguje dřív, než se mu snačí dostat nechápavého pohledu. Jeho zboží nebylo zvyklé cestovat na koni, nepochybuje o tom, že bude nějakou chvíli trvat, než bude zase schopný normálně chodit. Pobídne ho gestem prstů, protože mu to nějak dlouho trvá, a když ho po chvíli stáhne ze sedla, udělají několik kroků společně a zůstane mu zblízka hledět do očí. Rukama svírá jeho pas a v tu chvíli to vůbec nevypadá, že by ho chtěl pouštět.

"V pořádku?" Zeptá se ho dřív, než si stačí uvědomit, že by to možná mohlo znít jako příliš velká starost. Konečně ho pustí a nakloní se k němu. Jejich rty dělí asi milimetry, dokonce se na ně i podívá. Pak ale hmatně po otěžích Dieho koně, zajistí je taky a odvede ho k vodě, vedle svého hřebce. Sám se připraví o boty, vyhrne kalhoty pod kolena a vstoupí do vody. Je to příjemné a osvěžující.

"Měl bys toho využít, pak pojedeme až do večera." Krátce se odhlédne přes rameno. Jeho pohled trvá sotva několik vteřiny, než se vysvobodí se svršku, který odhodí na břeh a začne si oplachovat horní polovinu těla. Voda příjemně chladí, jen by se nejradši okoupal celý.

Die

Die by nejspíš spal dva dny v kuse, kdyby ho nepřišli probudit. Slunce už bylo vysoko a on byl pořád spokojeně zavrtaný pod přikrývkami. Nejspíš za to mohl fakt, že tam nebyl sám a podvědomě se cítil poprvé v životě víc v bezpečí. Byl to docela paradox, když jeden uvážil, že Yuki byl cizinec, který s ním měl víc než podezřelé záměry, ale zatím mu nijak neubližoval, spíš naopak. Je docela překvapený, když ho nikdo nenutí, aby se oblékal a scházel do jídelny, ale rozhodně mu připomenou, že je třeba nezdržovat a brzy odejít na nádvoří, kde na něj Yuki čeká. Die si dá chvíli na probrání, pak se doopravdy nají a celkem i s chutí a nakonec se dojde opláchnout a obléknout do toho, co mu tady Yuki nachystal. Je to docela pěkné, ale rozhodně to není klasická yukata nebo kimono. Je to oblečení vhodné na cestu, docela teplé a z pevného materiálu a do sandálů přijdou ponožky, aby jeho nohy netrpěly. Die to potvrdí, že žádný kočár nebo povoz na něj rozhodně nečeká a když se podívá z okna a uvidí, že tam jsou doopravdy koně, chce se mu utéct hned. Přece mu říkal, že s tou nohou sotva klekne, jak by mohl lézt na koně? Ta jizva je navíc na vnitřní straně jeho nohy, tudíž si ji bude neustále dřít o sedlo a to ani nemluví o tom, že na koni jezdit prostě neumí. Má z toho upřímnou hrůzu, ale co může dělat? Je chlap, musí se to pokusit vydržet. Nemá žádné osobní věci, takže si dá záležet alespoň na tom, aby jeho vlasy působily učesaně a upraveně a po Yukiho vzoru je stáhne do ohonu. Pak vyrazí za ním. Na koni mu to sluší, vypadá tam sebevědomě a elegantně. Pohled na Die bude asi mnohem zábavnější. Hned první Yukiho věta mu vyrazí dech a na okamžik si myslí, že ho z toho koně snad pošle dolů. Není si jistý, jestli to myslí vážně nebo se mu už teď posmívá, ale jak by tam mohl vylézt sám? O tu nohu se rozhodně neopře. Naštěstí jsou mniši zvyklí dostávat na koně dámy nebo muže v plné zbroji a tak mu přistaví stoličku a pomohou z ní nahoru. Hned jak se jeho stehna přitisknou ke kůži sedla, je Die jasné, že bude zle, ale neřekne nic. Nemůže si stěžovat hned od začátku, ztratil by tvář i sám před sebou. Nechá si vysvětlit, jak má s koněm zacházet, snaží se na to soustředit, ale polovina mysli mu utíká k tomu, jak tohle přežije a druhá k tomu, že má z jízdy obecně strach. Dokonce nesvede ani zareagovat na jasně mířený dvojsmysl. Jeho zadek asi bolet bude, ale ta noha bude mnohem horší. Jakmile se dá kůň do pohybu, podvědomě zaryje prsty do jeho hřívy a chce se mu seskočit na zem, ale neudělá to. Jenom už teď ví, že neustávající masáž rány bude trest za všechny jeho řeči, co kdy vypustil a ještě na dlouho dopředu. Neví, kolik času uplynule od chvíle, kdy vyrazili, ale připadá mu to jako věčnost. Dusí se ve svém soukromém pekle, které se s každým krokem koně zhoršuje a naprosto mu vyhovuje, že Yuki nemluví a jeho kůň jde před Dieho koněm, takže na něj ani nevidí. Může si dovolit kroutit se a nasazovat bolestné grimasy. I on je zcela potichu, ale z toho, jak vypadá svět okolo nich, si pamatuje jen pramálo. Většinu času se snaží nadlehčovat, ale to znamená stát ve třmenech a to zase namáhá svaly stehen. Když se koně zastaví, je to jako spása, ale tohle není konec. Jestli teď sesedne, už tam nikdy nedokáže vylézt a pochopil, že Yuki nemá ani ponětí, jak vážné to je. Sleduje ho, jak seskakuje a když k němu vyrazí, je bledý, ale hlídá si výraz. Yuki k němu natáhne ruce jako by ho chtěl vzít do náruče a Die asi vypadá hodně nechápavě, protože ho po chvíli prostě stáhne dolů. Ještě že tolik neváží a málo jí, protože mu doslova skončí v náručí, nohy mu na chvíli vypovědí službu a rána se tak rozbolí, že se mu chce brečet. Ve vteřině zauvažuje, jestli mu má říct pravdu na rovinu, ale Yuki je opět rychlejší. Die natolik hučí v uších a začíná ho bolet hlava, že si ani nevšiml chvilky naprosté blízkosti. Nemyslel si, že je to tak zlé, ale nebylo to tak dlouho od útoku a on celý ten čas proležel. Je prostě zesláblý jakou moucha. Kam si myslel, že by sám utíkal? Yuki vyrazí k vodě, volá na něj, aby se připojil, ale on rezignuje. Sedne si na už teď bolavý zadek do trávy, po chvíli se dokonce položí na záda a dovolí několika slzám stéct po tvářích. Nemá myšlenky na nic jiného než na to, jak tohle pro pána přežije do večera a jestli to zítra přijde zas.

Yukihiro

Už v půli cesty mu začalo být jasné, že takto daleko nedojedou. Pro něj byla jízda na koni jako něco, bez čeho nemůžete dýchat. V sedle strávil tolik času, že si bez toho nedokázal představit život. Pro něj byl kůň jediný přítel, kterému se odvažoval věřit. Byl tolik pokřivený tím, co se dělo u něj doma, že nedokázal přemýšlet jinak. Lidé vás zradí, když jim dáte patřičný podnět. Kůň ale ne, pokud se k němu chováte dobře a staráte se o něj se vší péčí. Die si však pomalu krade jeho pozornost už jen tím, co se sebou v takových podmínkách dokázal udělat. Už jen to, jak se učesal, ho nutí nad ním přemýšlet trochu jinak. Když mu pomůže z koně, trochu víc ho k sobě přitiskne, aby se ujistil, že ho nakonec nebude lovit na zemi. Jen letmo si prohlédne výraz v jeho tváři. Samozřejmě, že to bolí, musí mít nohy dost ztuhlé, ale je tam ještě o trochu víc. Dojde mu, jak se asi musela tvářit jeho rána, když ji celou cestu zatěžoval. On sám by jel klidně i se zlomenou nohou, ostatně už si to jednou vyzkoušel, ale pro Die to musel být nutně dost nepřirozený pohyb a se zraněním ještě horší. Tváří se, že si toho vůbec nevšiml a klidně tráví volnou chvilku u vody, kde jsou i jejich koně. Ti jsou taky nadmíru spokojení. Stejně mu to za pár minut nedá a ohlédne se přes rameno, aby zjistil, kde Die je. Když ho uvidí ležet v trávě, uvnitř ho píchne osten strachu, jestli je v pořádku. Hned si všechny podobné pocity zakáže a zatlačí je kamsi hluboko, aby nebyly vůbec patrné. Nakonec se sám pro sebe zamračí, sáhne do brašen připevněných na sedle a pak se velmi tiše vydá k němu. Chvíli ho jen pozoruje z výšky. Slzy mu samozřejmě neujdou, ale podle výrazu, který má si jich vůbec nevšiml anebo jsou mu jedno.

"Pěšky by to nebylo lepší." Utrousí bez sebemenšího zaujetí v hlase. Pak se pomalu usadí vedle něj a z náhlého popudu mu setře slzy, které si našly cestu na tvář.

"Sundej si kalhoty." Nařídí mu, což samo o sobě zní vážně divně po tom gestu, kterým se před chvílí nechal ovládnout.

"Podívám se ti na tu jizvu a zkusím s tím něco udělat." Najednou má potřebu mu cokoliv vysvětlovat. Jak byl po celou dobu trpělivost sama, teď to prostě nevydrží a sáhne po vázání jeho kalhot, aby ho o ně mohl připravit. Vypadá to, že ho Dieho nahota vůbec nerozhodí, uvnitř ale ví, že už to není tak úplně pravda.

"Měl jsi mi to říct." Napomene ho vzápětí a zní to podivně měkce. Skoro to vypadá, že ten hlas k němu zase tolik nepatří. Sáhne po jeho stehně a trochu mu vytočí nohu stranou, aby na jizvu lépe viděl. Je pěkně zarudlá a vůbec to vypadá, že jí dal dost zabrat. Neurčitě si povzdechne, než se zase zvedne a přejde k vodě. Vezme kus látky z brašen, namočí ho ve studené vodě a vrátí se k Diemu, s sebou nese ještě malou lahvičku saké. Začne mu v pomalých dotecích jizvu chladit a zároveň ji čistí od nepatrných částeček, které na ní z kalhot utkvěly a nejsou vidět.

"Mohl jsem ti pomoct mnohem dřív, kdybys tak paličatě nemlčel." Vynadá mu v podstatě a u toho se zvláštně mračí. Když mu to dojde, jeho tvář se zase srovná. Nechá studený kus látky ležet na kůži a sáhne po lahvi, aby mu ji podal a kývnutím hlavou jej pobídne, aby se napil.

"Nepiju, nikdy." Řekne mu tím vlastně, že to celé je pro něj, aniž by mu v první chvíli došlo, jak to vypadá. Ze svých kalhot vytáhne další mast. Je dobře vybavený a kupuje od čarodějnice různé masti, kdyby se mu po cestě náhodou něco stalo. Musí být připravený na všechno, pokud cestuje sám.

"Pokud se chceš jít osvěžit, běž teď. Jakmile ti to natřu, už do vody nemůžeš." Dá mu prostor, aby se rozhodl.

"Nebudeš dvě hodiny nic cítit. Pak ji musím nanést znovu." Vysvětlí mu účinek. Dost dobře se to hodí, pokud jste ranění a musíte se dostat do nejbližšího města.

"Mohl jsi ji mít mnohem dřív, kdybys nebyl pitomec." Pokrčí nenuceně rameny, ale bez toho, aby mu trochu vynadal by to prostě nebylo ono. Třeba Die přijde na to, že některé věci není nutné nechávat si pro sebe a mnohem lepší bude, když s ním bude mluvit.

Die

Je mu tak zle, že ho vůbec neslyší přicházet. V leže je to sice lepší, ale noha mu pulsuje a tepe a připomíná mu to chvíle, kdy měl v ráně zánět. Některá místa ještě nebyla zcela vyhojená, strupy byly trochu živé a je možné, že jim dal co proto. A co si bude lhát do kapsy, je prostě citlivka. V harému byl tři roky a naučil se tam žít si na polštářku. Na koni nikdy nejezdil a na těžkou práci zapomněl tak rychle, jak to jenom šlo. Ta fyzička mu prostě chyběla. Yukihiro byl vedle něj úplně někde jinde, zvyklý, ošlehaný, jeho svaly byly pevné a taky byl dospělý. Die rostl a ještě pár let bude a to jednoho občas bolí klouby klidně jenom tak, obzvlášť když nemáte metr padesát jako většina. A o tom jeho obcházení jídel ani nemluvě. Teď se to přesně ukázalo. Trhne sebou, když se nad ním ozve Yukiho hlas a chce se rychle převalit na bok a slzy si setřít, ale už je stejně viděl a navíc je zase rychlejší. Na tváři ucítí dotek jeho ruky, rozlepí oči a podívá se do těch jeho. Vypadá překvapeně, protože Yuki mu celou dobu lije do hlavy, jak je mu vlastně ukradený a teď řeší, že pláče. Znovu to s ním vnitřně škubne, když přijde ten příkaz, ale dostane se mu i vysvětlení. Koneckonců co taky jiného? Chce to udělat, ale asi není moc rychlý, protože Yukihiro se toho chopí sám a tak se znovu položí na záda a prostě si dovolí relaxovat. Na výčitku nic neřekne. Jak by mu to mohl říct? Začít fňukat po první minutě, ještě před někým, kdo mu dává najevo, že je mu vlastně ukradený? Lehce sebou škubne, když ucítí dotek na noze, ale musí se hned nabádat, že je to jenom kvůli ráně. Pozvedne se na předloktí, aby se na ni taky podíval. Vypadá rudě a otekle, ale Die neví, co to znamená. O chvilku později už mu Yuki ránu omývá a jemu dokonce podá saké. Asi by teď neměl pít, aby si ještě nezhoršil tu bolest hlavy a nespadl z koně definitivně, ale alespoň doušek nebo dva si dá. Trochu ho to povzbudí. Cítí, jak se mu prokrvují ruce i nohy a je mu trochu lépe. Přijde druhá výčitka a Die si trochu povzdechne a uhne před ním očima. Ještě pořád není přesvědčený o tom, že by to mělo nějaký smysl. Zaskočeně se podívá na lahvičku ve své ruce, když mu Yuki řekne, že nikdy nepije. To je asi jediný na světě. 

"Vážně nikdy? To je na úplatky?" Alkohol vždycky fungoval skvěle. Když to nevyřešily peníze, tak alkohol a tabák dozajista. Pak se znovu podívá na nový kelímek a od něj do Yukihirovy tváře. 

"Dobře." Řekne tiše a posadí se. Chvilku si rovná točení hlavy a pak se pokusí pomalu vstát. Nohy má jako dřevěné, zadek obouchaný, ale je to mnohem lepší, než před chvílí. Jakmile stojí, yukata mu spadne kolem boků, ale Yuki zespoda asi stejně vidí všechno. Usměje se, když se dozví, že ta mast je znecitlivující. Ani netuší, že něco takového existuje, ale sem s tím! A na duši taky, prosím. To poslední popíchnutí ho už vážně vytočí. Otočí se k němu čelem a málem si dá ruce v bok. 

"A co jsem měl dělat, stěžovat si hned, jak jsme viděl ty koně? Přece jsem ti říkal, že to bolí." Pustí se do něj, možná neuváženě, ale co to má kruci být?

"Posmíval by ses mi, že jsem jako holka a dával mi najevo, jak moc ukradený ti jsem!" Zamračí se a zase se otočí, aby se pomalu došoural k okraji vodní hladiny. 

"Já jsem pitomec..." Brblá pro sebe tiše a na hladině spatří svůj odraz. 

"Pro všechny kami." Řekne vyděšeně a ze všeho nejdřív si začne rovnat vlasy. Pak si opláchne oči a prachové šmouhy z tváří a pořád se ustaraně upravuje, zatímco na něj špulí holý zadek. Jak se naklání, yukata je moc krátká. 

"A vůbec, otoč se!" Mávne rukou dozadu, aniž by se po něm ohlédl. +A musím čůrat.+ Rozhlédne se okolo sebe po nějakém vhodném křoví.

Yukihiro

Die vypadá, že s bolestí opravdu bojuje. Ne, opravdu mu nedošlo, jak moc by to pro někoho, kdo v sedle netrávil tolik času, mohlo být nepříjemné. Bral jako automatickou věc, že pro něj bude cestování na koni mnohem lepší, než jiný způsob. Ostatně kočárem cestovat nemohli, znamenalo by to člověka navíc a tomu se chce rozhodně vyhnout. Čím méně lidí ví, s kým a kam jede, tím líp. Jen nepatrně pozvedne obočí, když se Die pozvedne a krátce se na něj podívá. Koutek mu poskočí nahoru, ale není jisté, jestli to měl být úsměv nebo ne. Je mu jasné, že alkohol jej příjemně zahřeje, možná mu i trochu zlepší náladu. Dá si na čas, když ránu omývá, aby nikde nezůstalo ani smítko. To by mohlo celý proces hojení ještě víc zhoršit a to rozhodně nechce. Vidí i odvrácení pohledu od něj a musí se ušklíbnout. Je vidět, že Die pořád neví, co si o tom všem má myslet a on ho klidně nechá, aby si nad tím lámal hlavu. Jemu stačí, když mu příště řekne, že mají zastavit a že potřebuje trochu víc masti, aby vydržel další hodiny v sedle a že jich ještě bude. Ostatně nejedou do vedlejšího města.

"Nikdy." Odpoví mu na jeho otázku a málem se rozesměje nad tím, jak pobaveně vypadá. Všechny tyto pocity a však zůstanou jen v očích a dál je nepustí.

"Nemám rád, když mi něco kazí úsudek a zkouší mě ovládat." Rozhodne se pro trochu detailnější odpověď.

"Ale máš pravdu, na úplatky je to skvělé. Pro některé alkoholiky mnohem lepší, než cokoliv jiného." Souhlasí s ním bez většího váhání. Die ví, že je to pravda a nemá smysl mu v tomto ohledu odporovat. Vzpomene si na pár chvil, kdy se mu to opravdu vyplatilo.

"Dokonce tě kvůli němu můžou chtít i zabít." Prohodí a tentokrát se mu pobavení promítne do hlasu. Asi by se nad podobnou věcí neměl bavit, ale on obecně dělal věci vždycky trochu jinak. Ruce se automaticky pohnout, když Die vstane, aby ho mohl zachytit, ale hned si další podobné, záchranné akce v duchu zakáže. Proč by to měl dělat? Oči mu pomalu stoupají po jeho těle a se zvláštním výrazem se zastaví na určitých partiích a pak zase pokračuje a doprovází ho pohledem až k vodě.

"To by ti nepomohlo, jinak cestovat nemůžeme." Pokrčí trochu znuděně rameny. 

"Ale mohl jsem ti ulevit od bolesti mnohem dřív." Ujistí ho, že pro něj není cílem, aby mu bylo nepohodlně. Sám se pomalu zvedne a vykročí jeho směrem. Zastaví se opodál a obočí mu jde nahoru, jakmile po něm Die tak vystartuje, i když jen slovně.

"Možná mi jsi ukradený, možná taky ne. Na tom teď vůbec nezáleží. Ale nejsem tu pro to, abych tě trápil na koni a nutil tě prožívat ještě větší bolest. K čemu by mi to bylo? Podívej se, jak jsi pak protivný." Jen nepatrně rozhodí rukama od těla a snad i otráveně si povzdechne. Kdo to má poslouchat? Die se snaží upravovat a jemu to vzácně vyžene koutky nahoru. Je znát, že se neusmívá tak často. Chvíli kouká na jeho holé pozadí a rozhodně se nemíní otáčet, ani když mu to řekne. Místo toho vykročí k němu, vezme ho za boky a pomalu otočí čelem k sobě. Prohlédne si ho znovu, dělí je od sebe jen několik milimetrů a on z toho má zvláštní pocit. Něco se děje, ale co, to netuší.

"Ukaž, pomůžu ti." Pomalu zvedne ruce, aby doupravil Dieho vlasy.

"Měl bych se ti asi omluvit, že jsi mi v podstatě ukradený, počítám, že podobné chování jsi do teď moc neznal." Prohodí s blýsknutím v očích a není jisté, jestli je to jen popíchnutí nebo to myslí vážně. Sáhne po stažených pramenech a začne drobnější pramínek zaplétat podél zbytku volných vlasů. Tak bude déle trvat, než se začnou uvolňovat a nebudou mu překážet.

"Jen by mě zajímalo, proč bych se měl otáčet, když už jsem všechno viděl." Pozvedne pravé obočí. Dokončí svou práci na vlasech a pak ho vezme pomalu za bradu.

"Chceš mi snad říct, že nejsi zvyklý na pohledy okolí? O tom silně pochybuju. Užíváš si pozornost, vidím ti to na očích." Pokračuje dál ve svém dobírání a palcem přitom přejíždí po jeho spodním rtu. Zasekne se pohledem v jeho očích, aniž by si to pořádně uvědomil. Dělí je sotva milimetry, je to jen kousek, aby své zboží ochutnal. Není zase tak zranitelný, jak by se na první pohled mohlo zdát a to se mu líbí. Nakonec mu rychlým pohybem stáhne yukatu z těla a hodí ji na břeh.

"Druhou nemám, tak si ji nenamoč." Dodá, než si ho pohlédne znovu celého zblízka.

"Hezký úlovek." Pochválí ho a zároveň sám sebe.

"Chceš pomoct?" Zeptá se ho s nádechem provokace. Trochu se nakloní do strany a dopředu, aby mohl sáhnout do vody a pak zvedne ruku a nechá studené kapky, aby dopadaly na Dieho hruď. Zdá se, že se tím celkem baví.

"Moc dotýkat bych se tě neměl." Prohodí a zvláštně se pousměje.