Shinya
Shin se přistihne, že se mu špatně dýchalo, když se Die zlobil. Prostě nesnesl, aby mu ublížil, i když to neměl v plánu. Je to jeho středobod v celém tom šíleném světě a úplně nejlépe se cítí, když se k němu může přitisknout a prostě jen existovat. Nepotřebuje vůbec nic navíc. Slyšel kluky, jak si stýskali po luxusu z jejich bývalého domova, ale jemu nic podobného nechybělo. Neměl potřebu kolem sebe hromadit drahé věci, i když by to bylo v tu dobu snadné. Přišel o všechno, ale získal mnohem víc. Už to není o každodenním strachu, který ho jeho otec donutil cítit. Může e svobodně nadechnout třeba i rozběhnout po chodbě kdyby chtěl. Může klidně zůstat v posteli, jak dlouho chce a mluvit s kým chce. Není tu nikdo, od koho by za to schytal pár facek. Co by mohl chtít víc? A přesto dostal ještě mnohem cennější věc. Dieho osobu, jeho blízkost a když vidí, jak se tváří, tak možná opravdu i jeho srdce. Když k tomu přidá i starost, kterou ho zahrnoval od rána do večera…Snažil se to maskovat, hlavně ze začátku, ale Shin byl ten, který dokázal ocenit jen drobná gesta a náležitě si je užít. Překvapeně na něj zůstane zírat, když se mu omluví. Nakrčí nešťastně obočí, protože se přece nemá za co omlouvat. Přesto ho to neskutečně zahřeje. Musí se malinko pousmát, když to celé Die hodí na Miyho. To asi měl čekat."Chtěl počkat na narozeniny." Pokrčí drobnými rameny a samozřejmě, že ho brání. Je to součást jeho povahy. Jemně se rozechvěje, když Die přijde k němu a pak cítí celé jeho tělo. Doslova se mu schoulí v náručí a nechá víčka klesnout.
"Die-chan." Broukne měkce a tiše. Cítí, jak se mu do očí ženou slzy, ale tentokrát z radosti. Svírá ho kolem pasu a tiskne se k němu, jak kdyby se měl za vteřinu otočit na patě a zmizet mu ze života. Usmívá se do látky jeho svršku a za nich na světě nechce, aby ho pouštěl. Ne, dneska asi nevyjde z údivu. Die se rozhodne jít s kůží na trh a řekne mu, co si původně myslel. Shina to nakonec taky napadlo, ale zdráhal se tomu uvěřit.
"Ty ses bál?" Topakuje po něm nevěřícně, aniž by se odtáhl, spíš se k němu ještě víc přitiskne.
"Ty se přece vůbec nemusíš bát." Ujistí ho tiše.
"Pro mě nikdo jiný neexistuje. Přestal jsem dýchat, když jsem si myslel, že se na mě zlobíš. Nesnesl bych pomyšlení, že jsem udělal cokoliv, co by tě ode mě odehnalo. Zachránil jsi mi život i duši, teď patří jen tobě." Ujistí ho, že se něčeho podobného nikdy nemusí bát. To spíš Shin má strach, aby se nezačal někdy ohlížet po někom jiném. Po někom sebejistějším a dravějším. Odtáhne se taky, aby se nejistě podíval Diemu do očí, ale hned se musí pousmát, vytáhne se na špičky a líbne ho na tvář, pak přeostří na prsten a znovu se pousměje.
"Lepší zapálit malou svíčku, než proklínat tmu." Prozradí mu, co je prstenu.
"Je to vlastně celé o naději, ono se to ke mně nejspíš hodí." Prohodí s tichým smíchem a pak po očku sleduje, jak Die spořádá snídani. To už stojí s rukama spletenýma před tělem a září jako sluníčko. Vypadá hodně překvapeně, když ho Die chce vzít na procházku a nadšeně přikývne.
"Moc rád." Proplete s ním své prsty a je zvědavý, kam ho chce vzít. Pořád nakukuje všemi směry, aby dopředu zjistil, kam jdou. Když se však dostanou do původně nepoužívané místnosti, musí si přitisknout dlaň na rty. Už zase krčí obočí, ale tentokrát dojetím. Vidí každý detail, se kterým si někdo dal práci, a když mu Die prozradí, že se na tom podíleli všichni...Poprvé v životě si uvědomí, že má opravdu přátele a ještě jich je tolik. Po tváři se mu začnou koulet slzy štěstí a nervózně si okusuje ret. Chtěl toho tolik říct, a přesto se mu nedostává slov.
"To je…" Vydechne okouzleně a hned se vydá k obrazu. Možná by si troufl odhadnout, kdo co kreslil. Poznává rozhodně Torovu práci, jeho hra se stíny je typická pro tetování. Rozhodně vidí Miyaviho rukopis, který se sem vůbec nehodí, ale snažil se. Zrovna se konečky prstů dotkne havrana, když mu Die prozradí, kdo jejího autorem. Nevěřícně se na něj ohlédne.
"Aoi-san? Proč by…ů A pak mu to dojde a vlastně se mu trochu uleví. Přece jenom v tom byl Tora a Aoi mohl mít na Shina tak trochu spadeno, ale neděje se to a je za to hrozně rád. Podívá se na muffiny, pak i na růže a skoro nešťastně rozhodí rukama, protože už zase brečí.
"Já tomu prostě nevěřím. Nechápu, jak se můj život mohl otočit v něco tak dokonalého. Vlastně vím, je to díky tobě." Podívá se Diemu do tváře. Přecupitá k němu a krátce ho líbne na rty se vší láskou.
"Moc děkuju a hlavně za tebe. Tohle jsou nejkrásnější narozeniny, jaké jsem kdy zažil." Ujistí ho, že je pro něj všechno naprosto dokonalé. Pak rychle přecupitá k posteli se skoro s dětským nadšením v očích, aby si prohlédl košili. Zkoumá každý jednotlivý detail a pak ji zvedne a přitiskne si ji na hruď.
"Je vážně moje?" Vypadá, že tomu pořád nevěří a pak…
"Měl bych si ji vyzkoušet?" Nakloní hlavu na stranu, koutky mu zlehka vyběhnou nahoru a v očích se mu hravěji zablýskne.
"Nejspíš hned teď." Pípne sotva slyšitelně, než ji odloží stranou. Piknik je skvělý, ale za prvé už ji musí mít na sobě a za druhé…Die se tolik snažil, třeba mu tím udělá radost.
Die
Die si ještě chvíli prohlíží všechno, co tady nachystali a pak se pomalu obrátí čelem k Shinyovi. Je to ve chvíli, kdy se Shinyovi plní oči slzami a s dlaněmi na ústech si všechno prohlíží. Takovou reakci si Die představoval a je rád, že se jim to všem povedlo. Škoda jen, že nemá nic, na čem by si to zvěčnil. Podle starých zvyků tu měli být všichni poschovávaní, vyskočit z úkrytu a volat Všechno nejlepší, ale to by tady nebyli sami a kluci do jednoho pochopili, že sami být potřebují. Rozhodně s tím, co je zítra čeká. Když ho teď vidí, musí Miyavimu nechat, že chápe, proč s prstenem chtěl čekat na ty narozeniny, takže mu to v duchu všechno odpustí a usměje se. Citát na prstenu je nejspíš hodně pravdivý. Koneckonců ta jejich malá svíčka nakonec vzplála opravdu jako vatra. Nikdy by si nepomyslel, kde skončí a že při tom bude mít krev na rukách, ale pro Shinyu by to dělal zas a znova každý den, jen aby ho zachránil. Vlastní strach se mu nepřiznával snadno a když mu pak Shinya řekl, že byl zbytečný, připadal mu dokonce malicherný, ale v ten okamžik mu bylo příšerně. A kvůli tomu i Shinyovi. Tohle mu to ráno snad trochu vynahradí. Shinya projde okolo něj, dlouze si prohlíží obraz a když se ho zeptá na Aoiho, Die jen lehce pokrčí rameny a znovu se usměje. I ten se konečně zamiloval. Už se vidí, jak to později rolují do obří ruličky a vláčejí zítra s sebou, ale pochybuje, že Shinya dopustí, aby to tady zůstalo. +To jsme si zase něco vymysleli… ponese si to Daichi, ten s tím přišel.+ Šklebí se v duchu a už ho vidí, jak se pod tím se svou výškou prohýbá. "Je to tak zvláštní, když tohle říkáš. Ve světě, který je tam venku, po tom všem, co se ti stalo… Měl jsi všechno, teď nemáš nic, ale i tak dovedeš vidět ty opravdu důležité cennosti. To není mnou, Shin-chan, to je tebou a tvým vnímáním, ze kterého bychom se měli všichni učit. Je to tím, že vidíš svět krásný tam, kde ho všichni vidí jako hnusný a zničený. Je to tím, že sis svou dobrotivou povahou rychle vybudoval novou a mnohem funkčnější rodinu, než jsi kdy mohl mít geneticky. Myslím, že by se od tebe měli učit naše děti, přemýšlej o tom." Shinya by měl založit školu nebo nějaké výchovné středisko. Měl by se zasadit o to, aby byly děti vychovávány právě takhle. Možná by si mohl doplnit vzdělání, udělat doktorát, založit si poradnu a psát knihy, prostě všechno, co bude v jeho moci, aby lidé byli jako on a ne jako ty odpadky tam nahoře, co už zapomněli, co je lidskost. S rukama v kapsách k němu pomalu přejde. I on sám byl nucen pošpinit si ruce krví, ale není žádný řezník. Byl by raději, kdyby žili ve světě, kde to není nutné. Oplatí mu krátké políbení a pak už ho sleduje, jak si prohlíží košili.
"Samozřejmě." Přikývne na jeho otázku. Už teď ví, že mu bude moc slušet, je to přesně jeho styl a je mu trochu líto, že museli přešít starou, i když dobře vypadající košili, místo aby si mohli dovolit sehnat zcela novou. Je ale rozhodně upravovaná s láskou. Jakmile Shinya navrhne, že by si košili vyzkoušel a ještě mu tak zahoří v očích, je Die naprosto jasné, kam tím míří a v těch jeho se taky ihned objeví dravost.
"Hmm… vyzkoušej a všechno ostatní rovnou sundej." Zavrní.
"Samozřejmě jen proto, aby košile vynikla a nekazilo ji nic dalšího. Zrcadlo sice nemáme, ale budeš se muset spolehnout na to, co ti říkám já." Uculí se v předstírané nevinnosti. Nikdy na svlékání zase tolik nespěchal, ale dneska je nějaký hladový a kromě toho už Shinyu zná. Ví, že ta čertovina v něm je a zahlédl ji v jeho pohledu. Těší se na ni.
Shinya
Ohlédne se na Die, když promluví a ještě ocení jeho pohled na svět. Shinovy oči neskutečně zahřejí a snad se zamiluje ještě víc. Ono už to nejspíš víc nejde, ale stejně se o to jeho mysl pokusí. Nechápe, jak ho může někdo jako Die vidět v takovém světle. Pořád si vlastní hodnotu není schopný uvědomit."Ale to ne." Broukne měkce, protože on není schopný si představit, že by měl někoho něco učit. Když se tou myšlenkou zabývá o něco déle, zalíbí se mu. Všechny pocity se mu promítnou v obličeji a pak ho zase sklopí. Jeho tváře už zase hoří, protože se před ním zase stydí.
"Bez tebe bych to nedokázal." Ne, že by s ním chtěl nesouhlasit, ale podle něj za to může hlavně Die, že je takový. Když mu byl na blízku, dokázal zářit na všechny strany. Potřeboval ho k tomu, aby se vůbec mohl nadechnout. Možná…Se potřebují navzájem, tak to bude. Ani jeden ani druhý, ale společně. Pak k němu pomalu vzhlédne a zářivě se pousměje.
"Našli jsme si k sobě cestu a já jsem rád. Jsem rád, že jsou kolem nás a můžeme s někým být pohromadě. Vlastní rodina mi ten pocit nikdy nedala." Prozradí mu něco, co Die musí nutně minimálně tušit. Pak se ještě víc rozzáří.
"Myslíš, že bych na něco podobného vůbec měl?" Zeptá se ho pochybovačně. Představa, že by učil děti, se mu hrozně líbí. Samotného by ho to nenapadlo, ale teď to má přímo před očima a je jasné, že nedokáže myslet na nic jiného.
"Můžu to vyzkoušet." Souhlasí s tím nakonec a je jasné, že při první chvíli se pokusí dostat k někomu, kdo s tím má zkušenosti a se svou typickou stydlivostí a zároveň zvědavostí, se vyptá úplně na všechno. Nejradši by si sehnal knížky a začal studovat, ale to tady není bohužel možné.
"Arigato za tvá slova." Krátce se mu ukloní.
"Mám pocit, že mě vidíš, jako nikdy nikdo. Je to příjemné." Znovu se začervená. Pořád je pro něj dost nové říkat své pocity nahlas. Ještě si na to pořádně nezvykl. Nepatrně se zachvěje, když se na něj Die podívá takovým způsobem a je jasné, že Shinova opatrná narážka měla úspěch. Sám si trochu zavařil, protože už se zase příšerně stydí. Jenže už to řekl, teď přece nemůže couvnout. Přeběhne mu příjemné mrazení podél páteře, když mu Die naordinuje další postup.
"V tom případě mi to musíš hodně podrobně popsat, když to nemůžu vidět." Zašeptá a jeho prsty se pomalu přesunou k zipu mikiny, která mu je rozhodně větší, než by potřeboval. Pomalu s ním sjede dolů. Pozoruje jen dráhu jezdce, ale pak už velmi opatrně vzhlédne. Trochu ostýchavě stáhne mikinu z ramen a odhodí ji kamsi za sebe. Pak sáhne po látce příliš dlouhého trika. Nespěchá a je znát, a jak moc se mu třesou ruce. Tváře rudou barvu asi už neztratí. Sem tam musí pohled sklopit, čímž se snaží maskovat svou nejistotu. Dokonce se mu hlava několikrát připomene, že by to dělat neměl a že to není pro něj. Přesto všechno překonává sám sebe a pokračuje. Nakonec se před Diem ocitne bez svršku a rychle sáhne po košili, aby si ji oblékl. Pak teprve schová dlaně pod její lem a začne se potýkat se zapínáním svých kalhot. Jakmile je začne stahovat, podívá se Diemu zase do očí. V těch jeho hoří maličký plamínek provokace. Kousne se do rtu, když se na rovná a rozhodí rukama. Neukazuje nic navíc, než nožky do půl stehen. Rozhodí zlehka rukama.
"Tak co říkáš na tu košili, sluší mi?" Optá se ho velmi opatrně. Je znát, že ani to se mu neříká zrovna snadno, ale nejde o to, že by nechtěl.
"Hrozně se mi líbí." Popotáhne se za její lem, ale pořád neodhaluje nic navíc.
"Jen je tady trošičku zima." Spojí dlaně před tělem, když proplete paže a zhoupne se na chodidlech dopředu a dozadu. Promne si rty o sebe, aby se neusmíval. Trochu lže, zas taková zima mu není, ale Die pořád stojí příliš daleko a jemu se to nelíbí. Chtěl by ho mít blíž, mnohem blíž. Ostatně ještě by si přál jeden dárek. Ono se to nabízí, když už jsou tady.
"Nebo je ještě něco, co bych mohl udělat?" Vůbec neví, jestli má pokračovat, protože si ani není jistý, jak moc se to Diemu líbilo naposledy.
"Co bych mohl udělat pro tebe?" Nevinně zamrká jako panenka, která vůbec netuší, na co by mohla narážet.
Die
Ano, i on je za to rád. Nikdy si nepomyslel, že by něco takového přiznal nebo vlastně potřeboval, ale i on je doopravdy rád za lidi okolo nich. Nechodil na velké porady, ale ledacos se k němu doneslo a on měl oprávněný strach z toho, jestli všichni společně zůstanou i potom. Něco mu říkalo, že asi ne. Budou se každý muset vydat vlastní cestou a za vlastním povoláním a budou rádi, když se uvidí jednou za čas, ale kéž by alespoň to. +Hlavně, aby se nikomu nic nestalo a všichni jsme se tam v pořádku dostali. Na ničem jiném nezáleží.+ Pomyslí si. Je jedno jestli budou každý žít na opačné straně toho ostrova, hlavně, že tam budou. Bude mu stačit vědomí, že jsou v pořádku, i když se mu bude nejspíš stýskat. No vážně… ale tohle nahlas prostě neřekne, co jeho image? "Ano, myslím si to." Řekne mu rozhodně a přikývne. Kdyby mu dával jakkoliv na výběr nebo mu říkal, že to musí vědět sám, na co se cítí, Shinya by vycouval. Potřeboval za sebou vnímat pevnou oporu, která ho v jeho rozhodnutích postrkovala, alespoň to si Die myslel.
"Tyhle děti nikdy nezažily nic moc dobrého, myslím, že budou velmi poslušné, pokud máš strach, že bys pro ně nebyl autoritou. Kromě toho si myslím, že budou vděčné a taky je okouzlíš svou osobností, jako náš všechny." Usměje se.
"Kdyby ses necítil na ty starší, určitě ti to půjde s těmi mladšími." Kdyby se Shinya hodně bál, mohl by zřídit nakonec i školku, ale i když je to jistě krásná práce, Diemu by přišlo, že tam už je ho škoda. Uměl by vychovávat děti, ale lepší by bylo, kdyby je mohl vysloveně učit.
"Třeba to bude jednotřídka." Pokrčí nakonec rameny. Pokud by dětí bylo málo, jinak by to nešlo. Vrátili by se do časů před modernizací společnosti. Shinya tu myšlenku konečně přijme za svou a najednou se v jeho očích rozsvítí plamínky, které Die jasně říkají, že teď už ho od toho nic neodradí. To bylo dobře, hlavně aby mu to vydrželo. Překvapí ho, když ho vidí, jak se mu uklání a nejraději by mu řekl, že rozhodně není jediný, kdo ho takto vidí, ale pak už dojde na tu košili. Pomalu přikývne, že mu to jistě milerád popíše. Bedlivě ho pozoruje, když začne rozepínat svou mikinu a pobaveně se usměje, když ji tak zkušeně odhodí. Však on ví, že to někde v něm je, ale stejně se mu líbí, jak je to upozaděný tím ostychem. Kde kdo by si mohl myslet, že ho Shinya snad předstírá, ale on ví, že je opravdový, dokud se to v něm nezlomí. Nakloní hlavu trochu k rameni, když si Shinya svlékne i tričko a málem se rozesměje, jak rychle se souká do košile. Jak kdyby ho Die ještě nikdy neviděl. Samozřejmě, že kalhoty jdou dolů až potom, když už bezpečně nemůže nic vidět a dráždí to Dieho fantazii i apetit. Shinya rovnou vyskočí i z bot a vypadá doslova jako andílek, už jenom ta křidélka.
"Je těžké se na ni soustředit. Málem jsem se zeptal, jakou košili máš na mysli?" Teď je to on, kdo se nevinně usměje, ale spíš si domýšlí, co přesně a kde přesně Shinya pod košilí má, než to, jak v ní vypadá. Pamatuje si toho hodně. Kdyby měl nějaký talent, dovedl by ho asi namalovat, ale takhle mu to taky stačí.
"To je dobře." Řekne tiše a pak se konečně pohne směrem k němu. Vlastně to vydržel neskutečně dlouho, ale má od Shinyi skvělý trénink. To on ho naučil všechno, co teď mezi sebou mají. Ta otázka ho znovu pobaví. Zastaví se v jeho těsné blízkosti, dotkne se dvěma prsty jeho brady a jemně ji pozvedne nahoru, aby se mohl podívat do jeho očí.
"Tohle jsou tvoje narozeniny." Připomene mu, že dnes by měly věci běžet po jeho a ne po Dieho.
"Pro mě toho děláš dost. Moje oči jsou potěšeny." Řekne mu.
"Tvoje pokožka je bledší, než tahle košile, krásnější a hladší a já si nejsem jistý, jak dlouho ti ji nechám. Nerad bych, aby došla újmy. Zdobí tě pěkně, ale nahota ti sluší mnohem víc." Začne ho pomalu rozpalovat svými slovy. Někteří lidé měli raději polooblečenost a tohle by jim vyhovovalo, ale on chce jenom jeho, ničím nerušeného.
"Nedáš si dortíček?" Zeptá se ho s lehkým pobavením, ale u toho se už sklání pro jeho rty. To je lepší, než šlehačka a napořád to tak zůstane.
Shinya
Pozoruje po chvilkách Die a je jasné, že se mu něco prohání hlavou. I když měl občas ne moc hezké poznámky, tušil, že mu na lidech kolem nich záleží. Je mu jasné, že to od něj nikdo z nich neuslyší, ale on to prostě ví. Jeho jen tak neoklame a může se snažit sebevíc. Vidí v něm jen to nejlepší, už jen kdyby za to, jak se chová k němu. Čím víc gest od něj dostane, tím víc ho bude bránit klidně před celým světem. Jeho zachránce…Jeho Die. Kousne se do rtu, když si to několikrát po sobě zopakuje v hlavě. Zní to krásně, nemusí to vyslovit nahlas, aby ho to hřálo u srdce. Podívá se na něj opatrně, jakoby si pořád nebyl jistý, že by na to měl. Pak krátce přikývne. Má pravdu, může to zkusit se staršími, a pokud to nepůjde, věnovat se těm nejmenším. Tak nějak si ten směr přisvojil a chce to aspoň vyzkoušet, i když u toho bude nervózní až hrůza."Zní to jako plán." Pousměje se nejistě, ale v očích mu zase září něco nového. Hlavně pro něj je to zcela neznámý pocit. Pokud bude Die s ním, určitě se to povede, věří tomu. Rozverněji se uculí, jakmile se mu dostane ujištění, že se Die špatně soustředí. To poposune jeho momentálně sebedůvěru o stupínek výš. Pořád se mu daří žmoulat lem dlouhé košile a za chvíli bude asi úplně nepoužitelný. Jenže on je ten typ, který by si ji nechal zarámovat, i kdyby byla nepoužitelná a skoro rozpadnutá léty. Pro něj to bude památka na celý život. Na rodinu, která se kolem nich utvořila, na tu pravou rodinu. Kdyby měl po ruce papír a neměl hromadu práce s Dieho pohybem směrem k němu, asi si sedne a napíše úplně první zápisek do svého deníčku. Od té doby, co Die potkal, by stálo za to si ho psát a byl by plný šťastných vzpomínek, na ty špatné myslet nechce, už nikdy. Je to sice nereálná představa, ale aspoň na chvíli se chce uzavřít do svého snového světa, kde nic jiného neexistuje. Jemně se zachvěje, jakmile ucítí Dieho prsty na své bradě a velmi ochotně ji pozvedne, aby se mu mohl podívat do očí. Moc se do nich chce koukat, už se toho nebojí. Vždyť moc dobře ví, jak se na něj bude koukat, i když tomu pořád nevěří. Jen zlehka zavrtí hlavou, když mu připomene, že jsou to jeho narozeniny. Chce mu říct co se mu jako první prohnalo hlavou, ale vzápětí přijde o slova. Červená se nad tím, co mu říká a zároveň nechce slyšet nic jiného. Nejradši by si to někam napsal, aby nezapomněl ani slovo, stejně ví, že si to bude pamatovat do konce života. Pomalu zvedne dlaň, aby ji mohl zlehka položit na jeho zápěstí.
"Ty mi slušíš úplně nejvíc." Pronese něco, co by se mu jen těžko kdy podařilo vyslovit, ale teď je příliš v zajetí Dieho očí. Stihne se jen tiše zasmát nad tím dortíčkem, ale místo, aby počkal, až ho Die políbí, pohne se rty zlehka proti těm jeho a je to on, kdo začne jejich polibek. Unikne mu tichý povzdech. Paže protáhne opatrně kolem jeho krku a přitiskne se víc na Dieho tělo, které ho přitahuje už jen tím, jak hřeje. Líbá ho něžně a pomalu, nejlépe, jak jen to dokáže. Přijde mu to jako věčnost, než se zvládne odtrhnout a zároveň je to málo.
"Ty přece nejlíp víš, co bych si přál." Broukne mu do rtů a u toho jej zlehka hladí po zadní straně šíje. Spíš jen klouže konečky prstů po hebké pokožce.
"Chtěl bych toho pro tebe udělat mnohem víc." Doplní pořád šeptem, než si maličko popotáhne Dieho spodní ret těmi svými.
"Jen jedno mi chybí k tomu, abych to mohl udělat." Pokračuje dál a jeho hlas nese známky vzrušení. Není pro něj snadné o tom mluvit, a přesto mu to chce říct. Konečně se musí překonat, odměna bude stát za to.
"Musíš mi říct, co by sis přál a co pro tebe mám udělat, Die-san." Koutky se mu malinko pozvednou nahoru a dřív, než by ho příliš prozradil odlesk v očích, je stačí poslušně sklopit kamsi mezi jejich těla. Moc po něm touží, ale mnohem víc touží po tom mu patřit.
Žádné komentáře:
Okomentovat