Ruki x Uruha - Rozházejí mě jak vlkodlačí hračky! - část 5.

(ložnice)

Uruha

Vidí změny v Rukiho tváři a dojde mu během vteřiny, čeho se týkají. Krátce si povzdechne. Samozřejmě, že by svou schopnost mohl vypnout, ale jde to jen těžko. Za prvé pochybuje, že se za chvíli bude ovládat a stejně by se stalo a za druhé, proč by to dělal, když mu to celé usnadňuje. Ru tím ztrácí trochu soukromí, ale kde by byli, kdyby to nedělal a zkoušel si domyslet, co se mu prohání hlavou. Rozhodně by byli asi někde na začátku a ne v Hydově domě a ve vlastní nové posteli.

"Rád bych ti řekl, že toho nechám, ale nechci. Jinak se v tobě nevyznám, víš? Sám mi neřekneš, co si myslíš." Nakonec se uvolí k tomu, aby mu to celé vysvětlil.

"Ale těší mě, že jsem ti tím udělala takovou radost. Klidně to budu dělat dál, když mi to dovolíš." Vnímá i tu spokojenost, když mu prozradil, co si v první chvíli myslel. Očividně to tak není, ale klidně ho znovu vyprovokuje, aby se toho dočkal. Možná jsou si nakonec podobnější, než se na první pohled může zdát, jen se musí dostat dost hluboko. Brněné kolem jeho páteře neustává a znovu ho nutí přivírat víčka. Teď se mu to zrovna nehodí, když by si Rukiho tělo velmi rád prohlížel. Obočí mu jde pomalu nahoru, když s možná konečně dozví, co by Ruki rád. Je schopný udělat pro něj úplně cokoliv, ale už by se rád dozvěděl, co to má být.

"Jen pokračuj." Pobídne ho tichým, provokativním hlasem, aby ho podpořil. Byl by rád, kdyby to řekl sám od sebe a vážně by se těšil na to, co z něj vypadne. Nechává zatím svou schopnost v pozadí a nepodněcuje v něm ty odvážnější, sebevědomější pocity. Chce to prostě jednou nechat na něm. Rty si užívá Rukiho kůži, kam jen dosáhne. Občas mu přijde, že jeho rty zanechávají tmavší odstíny, ale i kdyby, tak velmi rychle zmizí. Je to škoda, líbilo by se mu zanechávat aspoň nějaké stopy. Jsou tu přece jen věci, které na jejich životě rád nemá, tohle je jedna z nich. Některé věci mu prostě a jednoduše chybí. Chce se znovu sklonit, protože nečeká nic, co by ho dokázalo dost vykolejit, ale ono se to stane. S překvapeným výrazem se odtáhne a podívá se Rukimu do tváře. Pomalu nakloní hlavu na stanu a přemýšlí, jestli se vážně nepřeslechl. Tohle po něm nikdy nikdo nechtěl. Kde na to Ru přišel?

"Jak…?" Rty zase zavře a pak zase otevře, jak kdyby chtěl pokračovat, ale nejde to.

"Nepotřebuješ vůbec nic, abys mě odhalil, žádnou schopnost." Pochválí ho upřímně a nechá dlaň, aby se proběhla po jeho hrudníku. Chvíli vypadá, že nad jeho přáním přemýšlí, ale není to tak. Je rozhodnutý mu ukázat úplně všechno a vlastně…Tuhle stránku ještě mnohem raději. Už dlouho dělá to, co po něm chtějí ostatní, aniž by si to uvědomoval a teď nemusí. Narovná se a pomalu dosedne na paty. Sáhne po svém podvazku, který stáhne a sváže si s ním vlasy do vysokého ohonu. Prohlédne si dlouze Rukiho, než sáhne po jeho nožkách, vezme ho pod koleny a prudčeji přitáhne k sobě.

"Ty totiž nejlépe víš, jaký dárek mi máš dát." Pochválí ho podruhé, než sjede dlaní zezadu na jeho šíjí a skloní se k polibku.

"Kdybych to věděl v té kuchyni, udělám to rovno u a tam." Pošeptá mu smyslně do rtů. Zapře se dlaní vedle jeho hlavy a trochu mu jednu nožku pozvedne, aby se klínem mohl otřít o ta intimnější místa. Ještě chvíli pokračuje v podobném dráždění, pevně ho svírajíc a čeká, dokud se neozve Rukiho hlas. V ten samý okamžik protáhne paži pod jeho tělem a plynulým pohybem ho dostane na svůj vlastní klín. Pomalu mu pomůže se zvednout a srovná mu nožky, aby to celé měl pohodlnější. Jednou rukou sevře jeho bok, za nějž s ním trhne proti sobě a druhou jej pohladí po tváři, než skončí na rtech. Tam se chvíli zdrží, než pomalu dvěma prsty proklouzne dovnitř. Nebrání se tomu, aby se poranil o jeho špičáky a dopřál mu ještě trochu krve. Pak už na nic nečeká a zamíří mezi jeho polovičky, kde ho už trochu nedočkavě pohladí.

"Nezapomeň, že jsi to byl ty, kdo tohle chtěl." Připomene mu s nádechem pobavení v hlase a v očích se mu zablýskne, když s ním proti svému tělu trhne podruhé.

Ruki

Uru má vážně štěstí, že nejsou někde u snídaně, kde by měl čas a prostor odpovídat na některé jeho větičky. Prý, že toho nenechá… A kdyby tu schopnost neměl, co by dělal? Ruki musel přiznat, že mluvení o sobě samém mu šlo asi nejhůř na světě a zatímco o běžných tématech mu často pusa jela bez problémů, tady aby si jeden pořídil hornickou výbavu, ale stejně! Jakmile to však konečně řekne nahlas, je vidět, že tím Uruhu hodně zaskočil. Několik vteřin na sebe prostě beze slova zírají a Ruki se snaží přijít na to, co se teď Uruhovi honí hlavou. Teď by se mu ta jeho schopnost taky hodila. 

"Možná jsem to nepodal úplně srozumitelně." Zamumlá. Jemu by se líbilo, kdyby do hlav ostatních mohl přenášet celé obrazy. Pak by z něj byl asi nejlepší návrhář všech dob nebo tak něco a hlavně by si nemusel všechno udělat sám a taky by se nezamotával do vlastních neohrabaných popisů jako třeba teď. 

"Jak?" Zopakuje po něm, když Uru zjevně lapá po dechu a má dojem, že nakonec bylo lepší, když nemluvil. On to chtěl, Ruki za to nemůže! Jenže místo výčitek nebo plachých úsměvů na téma Tohle nebyl nejlepší nápad, mu Uru řekne, že on žádné schopnosti nepotřebuje. 

"Cože?" Teď je to zase Ruki, kdo vypadá jako koi kapříček a naprázdno otevírá a zase zavírá pusu. Uru se místo odpovědi narovná a posadí na paty a Ruki má strach, že se mu začíná vzdalovat. Opravdový strach, který mu připomene, že mu na něm opravdu záleží a který teď Uruha musel nutně cítit, protože byl intenzivní a neovladatelný. Dokonce i jeho stín se k němu zezadu silněji přitiskl. Málem prošel zase skrz, ale jako by už dovedl odhadnout přibližnou hranici Uruhovy pokožky a zůstat přesně na ní. Ruki by po Uruhovi nejraději natáhl ruce jako kočka, která nechce do vany, ale ovládne se a ještě počká. Stočí oči za jeho dlaní, která sundává podvazek. To zase dělat nemusel, slušel mu, ale když vidí, co dělá se svými vlasy… 

"Kruci..." Vypadne z něj. Uru takhle nechodíval, měl je většinou pečlivě upravené v nějakém účesu a splývající na ramena, ale tohle mu strašně slušelo. Bylo v tom cosi nespoutaného. Cítí, jak se mu hůř dýchá a nemůže od něj odtrhnout oči. +Ty nemusíš dýchat!!!+ Připomene si. 

"Hnnn?" Stihne jenom nechápavě zahučet, než ho Uru políbí a odešle ho tím na dno inteligenčních tabulek. 

"Opravdu?" Ruki je upřímně zmatený. Říká to jenom proto, že teď chce udělat radost on jemu nebo se opravdu děje něco, o čem očividně vůbec nikdo nic neví? +To bys měl nějak moc štěstí, je to podezřelé.+ Pomyslí si na svou adresu, ale naděje se v něm zvedá velmi rychle. Uru pocítí Rukiho klín, jak se tře o jeho tělo a okamžitě praští hlavou dozadu o polštář. Nechá víčka klesnout a vyznít svůj hlas v hlubších tónech. Uru ho ani zdaleka nepustí hned a o chvilku později Ruki cítí, jak si jeho pánev zvedá na klín. Nebrání se mu, tohle přece chtěl. Je to hodně odevzdaná poloha, ale tak to být nemá. Uru mu pomůže do sedu, Ruki mu okamžitě omotá paže okolo krku a přitiskne se k němu celou horní polovinou těla. Když se podívá do jeho očí, jsou ty jeho už značně zamlžené a pohlcené touhou. Ten jeho parfém, krev a teď i tohle všechno… Jestli mu do teď nepropadl, tak se to dneska stalo opravdu naplno. V tu chvíli se mu to intenzivně přepne i v mysli a pak ucítí něco podivného i on. To je totiž stín, který se teď občas dotkne i jeho samotného. Rukimu okamžitě naskočí husí kůže a zachvěje se. Je to příjemné… jako takové slabé vibrace z telefonu jenom po celém těle. Kruci… vibrační oblek – nový hit trhu. Stín je očividně spokojený, protože jsou i oni oba, nikdo už ho nevyhání a dokonce začínají chápat kvality jeho přítomnosti a to jenom posiluje jeho auru a jakousi hmotnost. Vibrace tím odpovídajícím způsobem zesílí. Nechá sebou škubnout proti Uruhovi a znovu to podpoří svým hlasem, ale pohled z jeho očí neodtrhne. Atmosféra se začíná měnit na velmi vášnivou. Pootevře rty, aby mu mohl naslinit prsty, ale nenechá to jenom tak. Obemkne je kolem jeho prstů, pohraje si s nimi vlastním jazykem a nechá ho, aby se pořezal o jeho špičáky, aby mohl znovu cítit sladkou chuť jeho krve. Koluje v ní hodně hormonů a všech dalších omamných složek. Když ucítí jeho ruku vzadu, nechá hlavu prudce padnout mezi lopatky a každým kouskem své kůže mu dává najevo, jak moc ho tohle pohlcuje.

Uruha

Ten strach, který k němu Ru nevědomky poslal, ho málem odeslal do peřin. Hrozně mu na něm začalo během snad jednoho večera záležet a to, že je to vzájemné, v něm startuje neskutečně příjemné pocity. Nechtěl ho děsit, ale je rád, že to mohl cítit. V ten okamžik se jeho úsměv změní na něco dokonale upřímného a vřelého. Sám svou schopnost neovládne a pošle k němu uklidňující pocity, společně s trochou těch svých, které jsou už znatelně zamilované. Kde by si kdy pomyslel, že ho dostane někdo jako Ru. Byl krásný, pro něj vlastně vždycky, ale taky pořád ve věku, kterému by se všichni ostatní vyhnuli. V Uruhovi to probouzí jakési touhy, ho zkoušet zvládnout. Jen tak trochu a pak se po zbytek času bavit nad jeho kousky, které umí a taky se trochu nechat zlobit. Upírský život je dost dlouhý na to, aby ho Ru mohl klidně každý týden vyvádět z možného stereotypu. Ano, to přesně potřebuje. Koutky mu vyběhnou spokojeně nahoru, stejně jako jeho ego, když Ru promluví a klidně si troufne říct, že se to jeho společnosti líbí. Neukazoval tuto stránku snadno, nikdo ji neocenil a přitom si ji Uru uměl dokonale užít a zdá se, že nakonec nebude jediný.

"Kdybych to tušil, sbalím tě přesně na tohle." Nechá špičku jazyka, aby se mu proběhla po horním rtu.

"Samozřejmě." Odkývá mu to bez váhání.

"Vidíš, víc, než vůbec sám tušíš." Málem si nad tím povzdechne, ale z jeho výrazu je znát spokojenost. Ru je naprat dokonalý, když si všechny jeho doteky tak moc užívá. Je jasné, že po tom, co vidí, už nedokáže bojovat s tím, aby mu něco podobného neukazoval pořád. Ne, oni z té postele jen tak nevylezou, to už je asi oběma jasné. Ještě, že mají věčnost na objevování všeho ostatního. Jen krátce si užije jeho tělo, když se dlaní proběhne po středu hrudi a pak už ho má u sebe.

"A nejsme jediní, komu se to líbí." Pošeptá mu smyslně, když zřetelněji ucítí jeho stín. Ano, to je přesně ten způsobem, jak trénovat. Nenechat Rukiho přemýšlet a posílat ho do jiného světa.

"Vlastně to bude naprat skvělý trénink, ale jen pokud to budeš trénovat se mnou." Začne mu malinko vyhrožovat a jeho panovačnější část je zpátky.

"Z kohokoliv jiného udělám večerní koktejl a možná i parapletem." Usměje se a v jeho očích je vidět nebezpečné zablýsknutí na znamení, že to myslí smrtelně vážně. Jakmile ho začne Ru provokovat po svém a pohraje si s jeho prsty, je to Uru, kdo zavře očka a vychutná si to.

"Jsi ten nejdokonalejší malý provokatér. Jsem rád, že u toho můžu být." Sykne tiše, protože to je něco, co ho přivádí do netušených končit. Neovládne se a trhne jím znovu proti sobě. Možná by si to užil do konce jenom tím, že by chvíli podobným způsobem okupoval jeho ústa, ale ne, chce to dokončit. Pohladí zlehka Rukiho mezi polovičkami a když mu odhalí své hrdlo, vrhne si i na ta místečka. Je jich tam tolik, které by si mohl dlouho užívat. Trápí ho, tahá za kůži, ale nepoškodí ji. Nechce a tím trochu mučí i sám sebe. Je to k zešílení skvělé. Když stihne jemnou pokožku trochu víc, pronikne prstem do Rukiho nitra a nenásilně ho donutí, aby se uvolnil. Stiskne podruhé, tentokrát kousek pod lalůčkem a přidá i další prsty. Trvá to jen pár chvilek, než se začne volně pohybovat v jeho nitru. Ani si uvědomuje, že už pravdivě pohybuje Rukiho boky, aby pomáhal svým prstům uvnitř něj. Ještě chvíli ho trápí podobným způsobem, než se prsty vytáhne a nahradí je něčím úplně jiným. Není pro něj problém pozvednout si ho tak, aby se od něj dost dobře vešel a pomalu ho nechá dosedat. Tentokrát ho neomezuje. Drží se jen silou vůle, stín za nimi mu v jeho ovládání moc nepomáhá, protože je to příliš skvělé a provokativní. Jsou tu tři a vlastně jen dva…Mohlo by to být lepší? Nejspíš ne. Jakmile je uvnitř něj z větší poloviny, vejde jednou dlaní do Rukiho vlasů, donutí ho trochu odklonit hlavu stranou a ve chvíli, kdy druhovy špičáky protnou sametovou kůži, ho prudčeji a dravěji přirazí proti sobě. Ozve se tlumené zasténání a ten samý okamžik se mu do hrdla dostane první doušek. Rukiho prameny jen tak nepustí. K sobě ho tiskne druhou paží o dost silněji, ale pořád se zvládne ovládat. Dopřeje si ještě několik loků, kdy mu pomáhá v přímočarých pohybech proti sobě a pak se přinutí přestat pít. Za chvíli už by to mohlo být příliš i pro něj a on chce být ještě trochu při smyslech. Nechá jazyk, aby se proběhl po celé jeho šíji a skoro omámeně pozoruje, jak se Rukiho kůže zaceluje. Když konečně odtrhne pohled, přitáhne si ho na své rty, které už jen tak neopustí.

Ruki

Ruki cítí Uruhovy pocity, ale poprvé v životě je nevnímá tak, že mu něco v uvozovkách násilím podsouvá, ale spíš jako by mu chtěl půjčit kousek vlastní schopnosti a uklidnit ho, že se ničeho bát nemusí. Jako kdyby ji Ruki sám mohl použít a zjistit tak, co se odehrává zase uvnitř Uruhy. Bylo to hrozně zvláštní, ale velmi vítané. Vztah mezi nimi se vlastně velmi změnil a upevnil. Ruki se skoro plaše usměje, když mu Uru řekne, že ho mohl sbalit na tohle. 

"To by se ti nejspíš povedlo." Řekne tiše a stydlivě se pousměje. Pořád nechápe, jak to dělá, že toho podle Uruhy tolik vidí. Aby nakonec jeho schopnost nebyla jasnovidectví nebo tak něco, ale spíš měl jenom hodně dobrý šestý smysl. Prostě nos na věci, které ostatní nevnímali tak jasně. Krátce těkne přes Uruhovo rameno do tváře svého vlastního stínu. Nejde v ní rozeznat žádné konkrétní rysy a tudíž ani výrazy, ale Ruki je stejně dobře zná, konec konců budou hodně podobné těm jeho. Ještě se zcela nezbavil pocitu, že je to trochu divné, když je stín tak blízko zrovna při něčem podobném, ale už nemá snahu se ho nějak zbavovat nebo ho odhánět. 

"Proč bych neměl." Zvedne jeden koutek, když se Uruha už teď děsí, že by se Ruki mohl otáčet za někým jiným. I kdyby se snad někdo takový objevil, Ruki byl hrozná stydlivka, ale to asi není to, co by chtěl Uru slyšet. Copak neví, jak plnou hlavu ho Ru má?

"No fuy." Řekne pak na ten koktejl, ale jakmile Uru dodá, že je rád, že může být právě s ním, v Rukiho očích se znovu objeví něco velmi vřelého a oddaného a už zase vypadá výrazně mladší a zranitelnější. Pak už ho nechá drancovat vlastní hrdlo a zároveň uvnitř sebe konečně pocítí jeho prsty. Zatím to zkoušeli jenom obráceně, ale tohle je něco neuvěřitelného. Uru je velmi zkušený, najednou taky velmi dravý a dovede s ním dělat netušené věci. Ruki se nedovede bránit vůbec ničemu, jenom mu vybízí svoje tělo, tlumeně sténá a nechává se jím dokonale pohltit. Čím víc se nachází uprostřed extáze, tím víc začíná cítit, co cítí jeho stín. Totiž Uruhovu pokožku a brnění, které jí lomcuje. Je čím dál silnější a neúnosnější, přesně tak, jak je to neúnosné pro Rukiho, když ho Uru trápí. Cítí, jak ho za boky zvedá nahoru, aby vzápětí pocítil přímo jeho. Nakrčí čelo, protože z počátku má snahu se trochu bránit a stahovat, ale vzápětí na to doslova exploduje slastnými pocity a pustí ho dál. Uru ho znovu nutí odklonit tvář trochu stranou a jakmile Ruki ucítí, jak jeho pokožka povolí a krev z jeho tepny začne proudit do Uruhových úst, Uru s ním trhne dolů a způsobí mu málem okamžitý orgasmus. Sám sebe musí honem stisknout v klíně, aby se to nestalo a on vydržel alespoň o chvilku déle. I kdyby se to stalo, Uru by ho stejně trápil, dokud by sám neskončil a Ru by odtud taky mohl odejít rovnou na lehátku. Úžasném a slastně dokonalém lehátku. Uru ho tahá za vlasy, nutí ho mít tvář stranou a vlastně to trochu bolí, ale tím spíš to Rukiho vzrušuje. Vždycky v něm byla trochu divočejší stránka, která se objevovala, když padl stud. Cítí, jak se do jeho těla vkrádá plíživá slabost, ale není schopný rozeznat, jestli je to proto, v jakém opojení se teď nachází nebo kvůli té krvi. Vlastně nad tím vůbec nepřemýšlí. Uru bude muset mít dost rozumu za ně za oba. Nechává ho, aby si s ním doslova dělal, co chce a pak je nucen znovu sklonit tvář. Přitiskne obě dlaně na jeho obličej a začne mu vracet žhavé a vášnivé polibky, zatímco jeho boky už spontánně tančí na Uruhově klíně. Nepotřebuje k tomu už žádnou pomoc a jejich tempo je opravdu divoké. Nakonec je v něm té výdrže docela dost, ale i on má svoje hranice a jeho hlas zarezonuje ložnicí, zatímco potřísní Uruhovo bílé břicho svou tekutinou.

Uruha

Uru se zatváří nadmíru spokojeně, když mu Ru řekne, že by ho sbalil i na podobné chování. Ani netuší, co svými slovy způsobuje. Možná by Uru konečně mohl víc dávat na odiv tuto stránku, která zatím moc úspěch neměla. Měl rád obě dvě, ale tato mu opravdu chyběla, je v ní mnohem víc živočišnosti a smyslnosti a to má rád. Trochu se zarazí, jakmile dojde na Rukiho možné objekty zájmu. Ne, prostě by nepřežil, kdyby nebyl jediný a opravdu by začal žárlit. Nerad se dělí a to platilo úplně o všem. Co bylo jeho, to velmi nerad pouštěl z očí. Prohlédne si jeho výraz, aby se ujistil, že si z něj jen dělá legraci. Bude muset pořádně popřemýšlet, jak eliminovat možnou konkurenci, jen pro jistotu.

"Protože pak budu naprosto nesnesitelný." Prozradí mu, co by se mohlo dít. Pak s ním nejspíš v jednom domě nevydrží vůbec nikdo. Asi by jim nakonec pukly hlavy úplně všem. Když spatří jeho zranitelnější výraz, má sto chutí ho schovat v náručí a ochránit před celým světem. Vůbec netuší, kde se v něm podobné myšlenky berou, ale není to vůbec špatné. Možná je na čase změnit trochu svůj pohled na celý svět a začít se chovat tak, jak mu napovídá jeho hlava. Trochu jinak, než od něj ostatní očekávají a jak se to Rukimu líbí. Tedy myslí si, že se mu to líbí. Rukiho krev v něm všechny pocity ještě umocní. Jak kdyby díky ní mnohem víc dokázal vycítit, co se v jeho milenci odehrává. Může za to i trochu její chuť, která příjemné dráždí jeho pohárky a zanechává za sebou pocit, že nic není nemožné. Má najednou energie na rozdávání a jakoby cítil, jak jejich těla hřejí a vyměňují si teplo. Nechá se jeho chutí úplně pohltit a na vteřinu přijde o všechny zábrany a taky o jistou soudnost, kdy má přestat. Tohle bylo hodně nebezpečné, vůbec by ho nenapadlo, kam až to celé může zajít. Jedno ale ví jistě a souhlasí s ním i jeho podvědomí, nikdy by si neodpustil, kdyby Rukimu ublížil. Stejně jeho slabost žene až k možné hranici. Prostě se nedokáže odtrhnout ani o chvilku déle, a když se k tomu přidá ještě Rukiho stín, jde to ovládat ještě hůř. V jeho hlavě se objeví varovné vykřičníky, když skrze krev a svou schopnost vnímá Rukiho stupňující se slabost. Ještě jeden doušek si dopřeje a pak ho propustí ze zajetí svých špičáků. Ranka se zahojí během vteřiny a Uru neodolá pokušení ho na to místo ještě několikrát políbit. l sám Uru nemá daleko k vrcholu. Když ucítí Rukiho touhu na své kůži, následuje ho s posledním přírazem a hlasitějším zasténáním jeho jména do stejných výšin. Je to nádherné. Před očima mu tančí Rukiho tvář při vrcholu a září snad ještě mnohem víc, než je vůbec možné. Tak to vidí on sám. Nejspíš v sobě má příliš jeho krve. Sevře ho víc kolem pasu, pozvedne, aby ho donutil si kousek přesednout a vzápětí si neublížili. Sám se znovu přitiskne na jeho rty, které políbí. Je to pořád dost vášnivé, ale už ne tolik dravé. Pak se společně s ním svalí na postel. Lehne si na bok a hlavu si podepře, aby byl výš a dobře na něj viděl. Konečky prstů nechá probíhat po jeho kůži na hrudníku, je znát, jak moc se mu to líbí.

"Je ti jasné, že teď už nemáš šanci se mě zbavit." Pošeptá, než se krátce nakloní a líbne ho na bradavku s hravějším jiskřením v očích.

"Tvůj stín to taky umí vylepšit." Najde ho očima a svůdně se na něj pousměje.

"Očividně by s námi mohl prožít mnohem víc věcí. Dokážeš s ním divy." Podívá se Rukimu do tváře.

"Pořád tě neláká s ním trochu víc trénovat?" Popíchne ho, protože má samozřejmě na mysli jeden konkrétní trénink. Ostatně proč by ne, udělali s tím dost pokrok a stačilo jim k tomu jednu malé užívání si v posteli. S takovou si s nimi za týden připije.

"Byla by to škoda, nemyslíš? Teď, když víme, že k tomu nikoho dalšího nepotřebujeme. Žádné další rady." Vábí ho na nové možnosti a ne, kupodivu nejde jen o sex.

Ruki

Je už trochu příčetný a pomalu se vrací nohama na zem, když ucítí, jak ho plní Uruhova horkost. Je to poprvé, kdy jsou takhle spolu, tedy tímto způsobem a jemu to opravdu chybělo. Ještě dlouho si se zavřenýma očima vychutnává dozvuky tohoto milování, jemně se při tom usmívá a oči a otevře až ve chvíli, kdy znovu ucítí tah za svoje boky. Je to proto, aby z něj Uru mohl vystoupit. Diví se, že chce tak brzy, ale je to proto, aby se mohli položit a jakmile Ruki leží, uvědomí si, že té krve bylo asi opravdu víc, než si oba mysleli. Trochu se mu točí hlava, je to spíš taková vzpomínka jeho těla na to, jak by mělo v podobných chvílích reagovat, ale stejně je příjemné u toho raději ležet. Ještě stále omámeně se podívá nahoru do Uruhových očí. Díky té blízkosti zřetelně vidí, kde mu čočky lemují duhovky. Je opravdu krásný, když je takhle spokojený a uvolněný. A rozhodně mu to šlo líp, než před tím Rukimu. A podle jeho slov je taky ještě o něco víc zamilovaný, než před tím, takže se mu to taky muselo hodně líbit. Ruki se šťastně usměje, ale brzy o jeho tvář přijde, když se Uru skloní, aby ho ještě poškádlil. Jakmile dojde na stín, rozhlédne se okolo sebe, ale nevidí ho. Někam zmizel, ale taky si dost často prostě jenom lehal do jeho těla a byli chvíli jednotní. Možná je to proto, že je Ruki unavený a vyčerpaný a už nemá sílu živit svou schopnost. Vzhledem k tomu výkonu se společným pitím krve by tahle teorie docela odpovídala realitě. 

"Taky jsem to chvíli cítil." Řekne mu, aby Uru věděl, že tuší, co s ním stín přesně prováděl. Komu by se to nelíbilo? Uru si to musel opravdu užít a možná mu to trochu vynahradilo jejich nové rozdělení rolí. 

"On neprožívá." Připomene měkce Uruhovi. To on, Ruki, jím manipuluje tak, aby to tak vypadalo, ale podle něj stín opravdu neměl vědomé já kromě toho, které mu půjčoval sám. Bylo to jako když se zhmotní vaše myšlenky a odejdou na špacír. Maličko se začervená a usměje se. Musí před ním sklonit oči studem. 

"Tak dobře." Řekne docela měkce. Přece viděl, jak moc se to Uruhovi líbilo a jak ho baví, i když zrovna nejsou v posteli. Rozhodně je to Rukiho velké plus do tohoto vztahu, kdyby se někdy Uru rozhodoval, jestli s ním dál být. Bylo legrační, jak spolu ještě ani nezačali a přes to oba celé noci nemysleli na nic jiného než na to, aby jim někdo toho druhého neodloudil. Vlastně to svým způsobem bylo krásné, protože to byl důkaz, že pro sebe nejsou samozřejmostí a jsou pro sebe důležití. Líbí se mu, když je Uru majetnický a okamžitě si rozmyslel pomoc někoho dalšího. Ono se ale opravdu zdá, že na to přišli sami od sebe, tak co, Ruki stejně nechtěl nikam chodit. Konečně od něj odtrhne alespoň na vteřinu oči. Měli by si dát trochu přestávku po tom pití krve. Ano, dokonce i on už přemýšlí nad tím, kolikrát to dnes v noci ještě stihnou. A vůbec za víkend. Má hrozný strach, že do půl hodiny zazvoní Aoi s Torou, protože zjistí, kam odjeli. 

"Co ten Hydův pokoj?" Navrhne rošťárnu, protože to jen tak nebude, aby on zůstal někde v klidu ležet a nepřinutí ho k tomu dokonce ani ta vířivka dole. Ještě ne. To až pak… hodně pak. Začne se hrabat do sedu a rozhlédne se pořádně okolo po jejich vlastním novém pokoji. 

"Pořád nemůžu uvěřit, že je to naše. Víš… už napořád. Není to jen dovolená, ze které se za pár dní vrátíš, ale skutečnost." Řekne mu. Všechny ty věci jsou doopravdy jejich?