Meisa
Nakonec se jí dostane odpovědi, kterou chtěla slyšet, ani neví proč. Proč by měla chtít, aby se na ni nedíval skrz prsty, aby mu nepřipadala trapná a nedospělá? Mělo by jí to být jedno. Byla princezna, mohla mít cokoliv a kohokoliv, partie, které by jí padaly k nohám a ne jednoho protivného a rozhodně divného třicátníka. Ne snad, že by nad ním přemýšlela v tomto ohledu. Ale stejně jí to vykouzlilo úsměv na tváři a jisté pozvednutí brady výš. Pořád si nebyla jistá, jestli by si jí vážil, kdyby mu dovolila víc. Tedy jednoho dne, až by si jí byl jistý… Co když je ten typ, co si pak žije svoje, začne být protivný a ona skončí jako stovky jiných žen, v podstatě odkopnutá někde doma, nedůležitá… rozhodně pro něho? Sám sebe označoval za nedobrého člověka, takže by se to klidně mohlo stát. Hm… A pak jí Tetsuya řekne, že odjede a jí doslova opadne úsměv. Zvykla si na něj během pěti vteřin. Na jeho nevšední přítomnost, která by jí mohla zpestřit dny, ale on tady samozřejmě nezůstane. Jak by mohl? Vždyť si ho ani nepamatovala, pravděpodobně v hlavním městě pobývá jen krátce párkrát v roce a je neustále na cestách a to ona jako princezna prostě nesmí. Nejspíš by se musela vzdát titulu nebo tak něco, aby jí to povolili. "A jak je to daleko?" Vyzvídá místo toho. Je to někde blízko nebo to bude cesta na dlouhé měsíce? Kdy zase přijede?
"Hmm..." Zahučí jenom na jeho slova o tom, že se o sebe nebojí. Jistě… na nikom mu přece nezáleží, takže to neudělá ani pro sebe ani pro nikoho jiného. Je k němu napůl zády, ale jakmile Tetsuya sám navrhna, že by ji vzal, honem se k němu otočí a oči má jako talíře.
"Vy se nebojíte, že ohrozíte můj život? Co byste řekl císaři, kdyby se to stalo?" Vypálí na něj hned, ale nic si nepřeje víc, než jet. Vůbec by nečekala, že si Tetsuya stanoví nějaké podmínky. Jakmile se je dozví, rozhodí rukama a otočí se k němu zády v gestu No prima. Nic na světe matku nepřinutí, aby jí umožnila jet na nebezpečnou cestu. Otec by měl asi víc pochopení, ale i jako kluk si dobře plnil následnické povinnosti a nikde netrajdal. Rozhodně ne tak, aby se ohrožoval na životě. A kdyby lhala? To nechce. Jediné, co nechce, je vymýšlet si lži, aby směla jet. Mohla by si vymyslet, že někam pojedou s Hitomi, umluvit někoho z jejich známých, aby lhal, že jsou tam, ale ať se hne kamkoliv, stejně bude mít vždycky nějaký doprovod, který by vyzvonil pravdu. Ne, to nemělo smysl, ani nechce, aby se to pak rodiče dozvěděli a pošlapalo to jejich vztah. Na to byla na rozdíl od Tetsuyi příliš dobrou duší. Bude nad tím muset hodně přemýšlet, ale už teď je jí jasné, že to bylo jen chytře řečeno, aby ji nikam brát nemusel.
"Chápu." Řekne nakonec odevzdaně, když se k němu otočí zase čelem. +Jak se elegantně zbavit princezny na cestě, na kterou nemůže...+ Projde jí hlavou. Aby toho nebylo málo, Tetsuya se vysměje jejím slovům a dá jí jasně najevo, že on stejně nikdy nikoho milovat nehodlá. Trochu ironicky nad tím pozvedne koutek rtů v jakémsi pousmání, ale je to poprvé, co neřekne, co si o tom přesně myslí. Tetsuya se jí znovu pokusí vyděsit, když začne mluvit o možných trestech, ale aby se nedivil, koho by tady mohl čekat trest, kdyby překročil jisté hranice. Cosi v jejích očích ztvrdne a ona znovu o něco hrději pozvedne hlavu. Nebude se ho bát, prostě nebude! Nejspíš je toho na jedno setkání až moc a byl by nejvyšší čas toto místo opustit. Rozhodne se, že to opravdu udělá a nadechne se, aby se s ním rozloučila, ale Tetsuya jak kdyby to vytušil, obejde ji a začne mluvit o lahvičce. Meisa mimoděk ustrne a znovu se na ni podívá. Čím víc se soustředí na jeho slova, tím víc má pocit, že se to doopravdy děje a ona tu vůni skutečně cítí… Je to všechno jenom zmatení jejího mozku nebo má ta lahvička skutečně magické schopnosti? Protože tady nad ním před chvílí přemýšlela jako nad partií a hrozně jí štvalo, že to on nemá stejně. To bylo určitě tím, protože ona byla mladá a vdávat se ani za nic nechtěla! Ať si Tetsuya jede kam chce!
"Jste velmi dobrý psycholog, ale to vy víte." Řekne mu nakonec a znovu se na něj podívá. Ať už se s ní děje cokoliv, nic mu neprozradí a podá to tak, že si je moc dobře vědoma jeho psychické manipulace a sugesce. Ono to tak nakonec nejspíš doopravdy bylo. I když… ano to jeho i když a nikdy nevíte se mu dokonale podařilo zastrkat do nitra její mysli a nejspíš nad tím bude v noci hodně přemýšlet a ani neusne. Tetsuya je ten, kdo jí teď stojí za zády a ona nemá ani ponětí o tom, proč mluví o její lásce a tom, kdo by tam stát měl, když přece sám o nic nestojí. A je u toho zas! Když zmíní jí, něco sebou škubne u jejího žaludku, protože s Hitomi jsou si blíž, než se může zdát, ale ne… obě se otáčejí za klukama. Jsou to jenom hry. Ani teď nic neřekne a sleduje jeho dlaň, která je tak blízko.
"Budu potřebovat svou hůl, než se vrátím domů." Řekne mu a znovu se bezelstně usměje. Naprosto tím mění téma i pravidla hry. Tetsuya jí ji sebral, ale ona ji chce zpět!
Tetsuya
Opravdu ho překvapí reakce Meisy, když jí řekne, že odsud odjede. Zvykl si na různé názory na svou osobu, byly mu dost často úplně jedno, protože pro něj bylo nejdůležitější, co si myslí on sám, ale teď? Proč se mu najednou nelíbí, když jí koutky opadnou? Jeho rty se stáhnou ještě trochu víc a na pár vteřin od ní odvrátí pohled, aby mu nebylo vidět na očích, jak moc ho to zaskočilo. Na podobné pocity si musí nutně dávat pozor a rozhodně si je před hodně lety zakázal. Všechny bylo jednoduší, pokud se do nich člověk odprostil a přestal je vnímat. Najednou má problém držet se zajetých kolejí. Mělo by ho to štvát a ne, že ne. Vrátí k ní pohled, když se ho zeptá, jak dlouho by měl být pryč. Zamyslí se nad svou odpovědí a pak jen pokrčí rameny."Přibližně dva měsíce, možná déle, pokud se návštěva v cíli cesty protáhne." Nejde samozřejmě jen o cestu samotnou a oblast, kde se skrývá dýka, byla jen jednou zastávkou. Necestoval by jen kvůli tomu, na to si svého času dost cení a není ten typ, který by musel své věci nutně ničit. Proč taky? Třeba by se mohly jednou hodit. Obočí mu jde pomalu nahoru, když dojde na císaře a možná trest za to, že by Mei neuhlídal. Ani teď nevypadá, že se toho bojí. Nakonec si vybere úplně jinou odpověď, než by mohl kde kdo čekat. V očích se mu u toho blýská a je jasné, že to nemyslí tak úplně vážně.
"Pravdu." Pokrčí mírně rameny a snaží se tvářit netečně jako vždycky.
"Že jeho dcera nebyla dostatečně šikovná a obratná, aby to přežila." Odpoví jí. Jeho myšlenky jsou ale úplně jinde. Zatvrdí se v tom, že s ním by se jí samozřejmě nic nestalo, o to by se klidně postaral. Její nadšení se mu líbí, kdyby se méně hlídal, nejspíš by jel rovnou do paláce a přemluvil císaře, aby jí pustil s ním. Nelhal by, jen by mu neřekl celou pravdu. Ostatně kdyby se Mei chtěla učit v diplomatických záležitostech…Co by na to mohl říct? A ještě když se Tetsuya nabídne…Nejlepší z nejlepších samozřejmě. Nemělo by to být tak složité. Jenže Mei najednou vypadá hrozně rezignovaně a jemu to pije krev. Vážně to vzdala tak rychle…? Pozoruje jí celou dobu, kdy se na něj nedívá a v jeho očích je vidět stopa zklamání.
"Asi o to tolik nestojíte, škoda." Je to jeho dost osobité vyjádření, jak moc se mu zamlouvala myšlenka, že pojede s ním. Nebyl to zase tak těžký úkol, jen to chtělo trochu upravit pravdu na přijatelnější verzi. Možná to vážně myslel jako další lekci, samozřejmě po jeho způsobu. On sám podobné věci dost často používal, podle něj to nešlo jinak. Možná opravdu vycítil, že se chytá odejít, proto ten krok blíž k ní. Jenže teď, když je tady se mu vůbec nechce ustupovat nebo ji kamkoliv pouštět. Napadne ho, že by jí v paláci mohl trochu pomoct. Samozřejmě tak, aby o tom nevěděla. Promluvil by si s Akim a zjistil, jaký na to má názor, pak by ho mohl popostrčit tím správným směrem. Pro Mei by měly být následující kroky o něco jednodušší. Prohlíží si její tvář, odhaduje, jaká bude reakce a vlastně se přistihne, že se tím začíná bavit, protože u ní jeden vážně neví, co by měl čekat. Snažil se jí dostat do hlavy, ale je to sakra těžké a to s tím neměl obvykle problémy. Naopak dařilo se mu to hodně snadno, tady narazil na silný odpor a od jisté chvíle neudělal ani jediný krok. Doufal, že teď zahlédne nějaké zachvění, jen náznak toho, že se mu daří, co si usmyslel. Ale ne, Mei je jako krásně zdobená, ovšem dost dobře začarovaná truhla. Jen ta správná kombinace slov ho pustí dál a tu zatím neobjevil. Dokonce to vypadá, že se to ani nestane.
"Opravdu? To si nemyslím." Lže, samozřejmě, že si o sobě myslí to nejlepší, ale teď jde o jinou věc.
"Tentokrát jsem vám jen řekl, co byste mohla cítit a jak to celé působí. Vaše obrana je kouzelná, má paní." Prohodí ještě tiše a pozvedne pravý koutek.
"Jen si sama pořád nejste jistá, čemu se vlastně bráníte." Prohodí to, co se mu prohnalo jako první hlavou.
"Pokud je to má osoba, vlastně je to úspěch. Kdo by si nepřál, aby krásná žena jako vy nad jeho osobou přemýšlela podobným způsobem. Už jen fakt, že jsem se vám dostal do hlavy i když ne tak, jak bych si přál." Prozradí jí ještě o trochu víc, ale Mei ho znovu dostane tím, že mu připomene hůl a taky fakt, že se bude muset vrátit a ne nelíbí se mu, že už by možná chtěla jít. Jeho oči se zatvrdí, když od ní o krok ustoupí a mírně pozvedne hlavu, aby bylo jasné, že se ho to vůbec nedotklo. Je mu to jedno, ostatně jako vždycky.
"Nebyl bych dobrým hostitelem, kdybych se o vaše věci nepostaral. Bude připravena, jakmile budete chtít odejít. Stejně jako kočár, který vás odveze. Mám ho snad připravit hned?" Zeptá se jí napřímo, jestli chce z jeho domu zmizet. Neměl by být překvapený, nečekal, že s ním vydrží tak dlouho, ale teď ho podivně vytáčí, že by to mohlo být v následující minutě.
"Ještě si dovolím poslední poznámku, než se nejspíš rozloučíme." Zůstane stát opodál, ale stejně mu to nedá, aby jí nepomohl k rozhodnutí, zda s ním odjet nebo ne.
"Moje cesta je diplomatická, na jejím konci mě čeká jednání o spolupráci při možném konfliktu." Naznačí ji, proč cestuje do těch míst a samozřejmě jí tím dává možnou výmluvu, proč by jet mohla. Tím jí i potvrdí, že mu záleží na tom, aby s ním jela. Málem by si za to nafackoval, ale už to řekl.
"Teď už je to opravdu jen na vás, má paní." Znovu k ní přistoupí, pozvedne dlaň a tentokrát se jejích pramenů dotkne.
"Ale pokud pospícháte domů, nemůžu vás zdržovat." Srovná ji pramen přes rameno možná víc zaujatě, než by se kdy jindy tvářil.
Meisa
Pokývá hlavou na ty dva měsíce, možná i víc a v jejích očích se na chvíli odrazí cosi smutného. Hledí při tom ale do země. V závěru to nebyla zas tak dlouhá doba, když jeden uvážil rychlost cestování po souši, ale stejně… Jí to najednou připadalo jako věčnost. Tetsuyova odpověď je tak strašně troufalá, že jí to donutí zase se na něj podívat s pusou dokořán. Všichni se mohli přetrhnout, aby nedošla úhoně a on řekne tohle? V Tetsuyově tváři se nepohne ani sval, dokonce ani o hodnou chvíli později se nerozesměje a jí začíná docházet, že to není žádný vtip, ale že to myslí smrtelně vážně. "Spíš to vypadá, že vy si mě ani trochu nezasloužíte. Myslíte si, že kvůli vám začnu obracet palác vzhůru nohama jenom abych jela? Ano, to si myslíte. Vlastně jsem to opravdu chtěla udělat, ale dokonce i drzé malé holky mají jistou cenu a hrdost, pane..." Sbírá v sobě všechno sebeovládání, aby na něj nevyplázla jazyk jako na kluky ve třídě, když se sensei nedívá. To by její slova zrovna moc nepotvrdilo. Tak její obrana je kouzelná… no dobře, už toho kouzla bylo zdá se až příliš. Tetsuya si začal být příliš jistý a jak známo pýcha předchází pád. Přízeň princezen je vrtkavá a i když ji láká pořád stejně a je jí to tím spíš líto, všechno si od něj rozhodně líbit nenechá. Nikdy nebudou loutkou, na jakou je zvyklý.
"Ať už jste si přál cokoliv, jdete na to špatně." Řekne mu rovnou, i když jí jeho slova zarezonují nitrem. On si vážně něco přál? A co přesně? Nebo už otáčí, protože pochopil, že to přehnal? To sotva… To je ostatně vidět i na jeho výrazu. On si myslel, že tady s ním zůstane déle? Po tom, jak se jí vysmál, že by neměl strach z jejího otce? Pche… Nasadí stejný výraz jako on a tím mu nastaví dokonalé zrcadlo. Otočí tvář stranou a předstírá, že ji naprosto zaujal výhled z jeho okna. Není tam nic, jenom nějaké keře.
"Ano, připravte ho, prosím." Udělá okázalé gesto zápěstím s hlavou pořád otočenou k oknu. Ještě chvíli a vyprskne nad tou situací smíchy, ale teď je potřeba dělat drahoty.
"Jakém konfliktu?" Podívá se na něj honem, ale to není to, co ji mělo zaujmout. Teď už očima zase studuje jeho tvář a rysy. Proč jí tady vykládá, jaké povahy bude jeho cesta, když je mu stejně jedno, co by se na ní Meise stalo? Že by přece jenom…? A je to jenom na ní? Málem omdlí, když se Tetsuya pohne směrem k ní a stojí jí to hodně sil, aby se jí kolena ani nezachvěla a ona měla stále tentýž pevný postoj. Kruci, proč na ni tak působí? Tohle není žádnou lahvičkou… Tetsuya se dotkne jejích vlasů a její rty klesnou mírně od sebe. Dívá se na něj ostražitě jako srna, která zvažuje útěk a několik vteřin snad ani nedýchá. Už to řekla, nebude svoje rozhodnutí měnit malicherně jako dítě a proto přikývne, že už je doopravdy na odchodu. Zároveň mu nesdělí, jak se rozhodla a jestli bude bojovat za svůj možný odjezd s ním nebo ne. Nesmí… Ztratil by zájem… to uvnitř prostě ví. Tedy pakliže jí na tom vůbec záleží? Bude mít celou noc na to, aby popřemýšlela nad tím, jestli chce jet nebo ne, ale patrně se rozhodne mnohem dříve. Neměla žádné záruky, že se k ní bude chovat jakkoliv ohleduplně, ale to by to přece zvládla! Snese toho hodně, postará se o sebe, i kdyby s ní nakládal jako se členy svojí družiny.
"Bylo to..." Na chvíli se zarazí, aby vybrala vhodná slova.
"Pěkné odpoledne. Děkuji vám za něj, pane." Ukloní se mu s patřičnou úctou a posune pohled ke dveřím. Není tu žádné služebnictvo, které by ji vyprovodilo, takže by měl on.
Tetsuya
Vyčkává, s jakým výrazem pozvedne Mei tvář. Samozřejmě, že by podobné věci vůbec neměl říkat, ale to by nebyl on, aby se do toho nepustil. Pořád doufá, že jejich domluva, že co si řeknou, zůstane tady, platí. Hodně by mu mohla zavařit, kdyby chtěla a klidně ho poslat i na onen svět a nedokázal by se z toho vymluvit. Ne, ani někdo jako on. Když se však setká s Meisiným pohledem, překvapí ho, jako dneska už po několikáté. Byla jeho práce odhadnout povahu a myšlenky své společnosti. Kdyby to neuměl, nemohl by domlouvat různá spojenectví a obchody. Jenže u ní mu to vůbec nejde."Měl bych si vás zasloužit? Někdo jako já?" Zeptá se na první, co ho napadne. Přemýšlela nad tím nebo se jít to jen momentálně hodí a řekla první, co jí přišlo na mysl. I tak by to vlastně byl úspěch. Místo toho, aby ho její slova urazila, se mu v očích blýskne na vteřinu něco vřelejšího, ale ovládne se, aby se neusmál. Vlastně v podobnou odpověď doufal. Jako princezna by svou hrdost rozhodně mít měla. Kdyby ne, rozloučí se s ním sám a už ji nikdy nevyhledá, protože by ve vteřině přehodnotil svůj názor na ni. Takto ho jen utvrdí v tom, že má před sebou velmi silnou ženu. Sice mladou, ale ne hloupou ani poddajnou. Velmi lákavá kombinace, i když mu to spíš způsobí komplikace. +Výborně.+ Přerovná si to v hlavě během chvíle. Nakloní hlavu mírně na stranu, když je to Mei, kdo mu začne dávat lekce. Tohle se mu kouše zvláštně, protože to byl on, kdo se v tom po většinu času vyžíval. Teď to na něj zkouší někdo jiný? Ten pocit se mu vůbec nelíbí a jeho oči ochladnou ještě víc, než je běžně zvykem. Ani její blízkost ho nedokáže úplně odpoutat od podivných myšlenek. Jindy by si to opravdu užil, i když nepřijde reakce, jakou by si přál. Prostě se nic nestane a Mei dost dobře odolává. Anebo se spletl a prostě na ni nepůsobí, jak si myslel. Hned si v hlavě podobné myšlenky zakáže.
"Říkala jste, že jet nechcete?" Připomene jí, jak na celou věc pohlížela.
"Navíc jsem zmínil v případě konfliktu." Upřesní ještě, že zatím jejich zemi nic nehrozí. Kupodivu je všude celkem klid, kromě drobných potyček a on se stará, aby to tak zůstalo. Kdyby ne, císař má v zásobě díky němu výhodná spojenectví. Pozoruje ji a tuší, že si to všechno přerovnává v hlavě, i když vůbec neví, co přesně se tam prohání. Moc by to chtěl vědět a to ho nutí být mrzutějším. Ne, tento den se nevydařil tak, jak si původně myslel a začíná si přiznávat, že má Mei pravdu. Šel na to špatně a později si bude v hlavě rozebírat, kde přesně nastal ten zlom. Teď ho není schopný najít. Většinou byl dost dobrý v analyzování různých situací, ale s ní mu to prostě nejde. Zvláštně ho to dráždí a zároveň přitahuje. Potřebuje nutně odpočinek, tak je to. Zatahá za malý provázek nedaleko a přivolá svou sloužící.
"Princezna odjíždí. Přivezte kočár, sežeňte doprovod a nachystejte její hůl." Nařídí bez váhání a pak se teprve ohlédne ke dveřím, protože dívka stojí a vypadá zmateně.
"Řekl jsem to nejasně?" Vyjede po ní nepříjemně, protože ho neposlechla na slovo. Je vidět, že sebou poplašeně trhne. Je zmatená z toho, že kočár měl zanedlouho využít Tetsuya. Nic neřekne, jen se ukloní a zmizí. V Tetsuyovi to vře a Mei k tomu vůbec nepřidá svým konstatováním, jaké jejich odpoledne bylo. Už do ní stojí o několik kroků dál.
"Ano, to bylo, velmi." Opáčí jí chladně.
"To já vám děkuji, má paní, za čest s vámi strávit několik chvil. Jen málokomu se to poštěstí. Prosím." Nasadí dokonalé chování, ale je znát, že je jsou to jen naučené fráze. Pokyne jí paží ke dveřím a provede celým domem až na cestu před ním, kde už stojí kočár tažený úchvatnými hřebci. Ty koupil od Toshiyi a stáli ho stejně jako celý dům. Jsou to tmaví hnědáci a vypadá to, že každou chvíli se vytrhnout a rozbíjí všechno kolem.
"Přeji příjemnou cestu má paní a doufám, že můžu být tak smělý a vzkázat císaři i jeho rodině mé poklony." Sám si pomůže do kočáru, to už má Mei svou hůl. O chvilku déle si podrží dlaň v té své a naznačí políbení na hřbet, u toho jí kouká do očí, i když by neměl, ale není, kdo by ho mohl vidět.
"Je jen ve hvězdách, jestli se ještě někdy potkáme." Neodpustí si poznámku.
"Možná už to bude za týden při svítání." Naznačí jí kolik času má, než odjede. Pak už ji pustí a zavře dveře kočáru. Sám rázným krokem vyrazí do domu a nechá si přivést dívku, která zpochybnila jeho příkaz. To se v tomto domě neopouštělo a všichni to věděli. Stojí uprostřed místnosti a dívá se kamsi stranou. Zlobí se, ale ani tak ne na ni, jako na to, jak dnešní den nakonec dopadl a taky nad nejistotou, jestli Mei pojede s ním. Dívka už klečí před ním a pořád dokola se omlouvá, ale jí vlastně ignoruje. Teprve, když ucítí její ruce na svých nohou, stočí k ní pohled a pozvedne obočí. Nechá je doputovat až ke svému klínu, kam se začne dobývat. Jindy by ho o možná trochu uklidnilo, ale ne dnes.
"Přestaň!" Rozpřáhne se a udeří jí do tváře.
"Zmiz mi z očí, tady už pro tebe není práce." Vyhodí ji bez váhání a může být ráda, že ji nepotrestá jinak. Odfrkne si a pak projde dveřmi do svého oblíbeného pokoje, kde se usadí a sáhne po pálence.
"Pitomá holka." Odfrkne si podruhé. Je tu sám může si to dovolit. Jak ta ho vytočila, tím že ho v podstatě poslala do háje. +Ale doufáš, že pojede.+ Připomene mu slabý hlas v hlavě. +Do háje s tím.+ Zvedne se prudce a zamíří na obchůzku v domě. Bylo by k podivu, kdyby nic nenašel a nevylil si vztek na ostatních.
Žádné komentáře:
Okomentovat