Meisa x Tetsuya - Já viděl se slepicí jen tebe. - část 4.

(Tetsuyovo sídlo)

Meisa

Meisa trochu našpulí rty, když Tetsuya otevřeně řekne o císaři, že by mu mohla podobná věc zatemnit mysl. Císař byl osvícené vtělení božstev na zemi a jako o takovém by o něm nikdy neměl podobně mluvit, je-li mu život milý. Byla to jenom truhla. S divným příběhem, ale pořád jen truhla, nic by mu neudělala a i kdyby to snad byla pravda, co se o ní povídá, on by měl dost sil, aby tomu vzdoroval. A co myslel tím, že by zčernaly jeho myšlenky? Byl by smutný nebo si snad Tetsuya myslí, že by se sám nechal zlákat? 

"To o císařově vůli moc valné myšlení nemáte, milý pane." Dává mu najevo, že jí šlápl na kuří oko a teprve když se přežene rodinná ochranitelská bouře, dojde jí, že pokud je truhla tady a císař jí nemůže mít, protože je dobrý člověk… Podívá se na Tetsuyu úplně jinýma očima a v těch jejích se na okamžik mihne cosi jako strach. Ne přímo, to byla příliš silná emoce, ale rozhodně jí bleskově proběhlo hlavou, co to mělo znamenat, proč tak sám sebe označuje a co vlastně kdy kde provedl. Snaží se ji jenom dál děsit nebo jeho ruce skutečně nejsou tak čisté? Meisa nebyla ustrašená holčička, ale měla silný smysl pro spravedlnost. Tedy… myslela si to. A stejně jí jeho přítomnost vzrušuje mnohem víc, než všech těch ušlechtilých samurajů, kterých byl plný palác. Tetsuya nebyl zdaleka nejkrásnější, nejurostlejší a očividně ani nejmilejší a tím spíš jí lákal jako lampa můru. V té lampě se pro můry vždycky skrývala smrt. Ne, ona tu truhlu otevírat nechce, i když je její zvědavost obrovská, ale někdo jiný by se o ní mohl doslechnout a chtít to zkoušet místo ní a podle ní je to dobrý důvod k jejímu zničení. Jenže jak Tetsuya dál dovysvětlí, ono to není tak jednoduché a svůj život má taky ráda. 

"A vy tušíte, kde ta dýka je?" Zeptá se ho opatrně. Vydá se Tetsuya na nějakou objevitelskou výpravu, aby jí získal? Meisa si uvědomí, že by ho na ní ráda doprovázela. To by byl zase způsob vzrušení, který by vyhovoval jí. On by se honil za svým artefaktem a ona si užívala nebezpečnou cestu. Nechali by tenhle život maličko za sebou a zahráli si na objevitelskou výpravu do nitra nějaké staré civilizace… v tomhle ohledu jí představivost rozhodně nechybí. S tím, jaké pocity má, když dělá něco, co by neměla, ji Tetsuya dokonale nachytá. Na chvíli se zatváří skoro provinile a promne rty, ale když se na něj podívá, v očích jí už zase nezbedně jiskří. 

"Ale vy to nepovíte." On není ten, kdo by šel žalovat, že jí výchova docela minula, naopak, mají spolu přece tu dohodu. Znovu jí vykolejí s tou svojí poznámkou, že by se ho měla asi bát. To má tedy pravdu po tom, na co narážel ohledně té truhly a pak je tu fakt, že stojí těsně u ní, šeptá jí do ucha a všichni okolo vypadají, jak vypadají… byl jako nějaké ne úplně dobré kami, ale ona prostě nevěděla, kdy přestat. Nikdy to nevěděla. Trochu zaraženě ho pozoruje, když jí najednou opustí, ale jde jenom nalít… asi víno? Vezme si od něj kalíšek. Doma jí tolik pít nikdy nenechávali, byla podle nich moc mladá a navíc se to pro dámu nehodilo. Jakmile si přivoní, je jí jasné, že víno to není. Spíš jeden z těch jeho drahých nápojů. Na okamžik ji napadne, že by to mohlo být cokoliv, ale… byla princeznou a tuhle diskuzi už v duchu vedla. Ne, on jí neublíží. Ne tady a teď. Dovolí mu ten přespříliš důvěrný dotek a nechá se odvést. Přesýpací hodiny přímo před ní vypadají naprosto obyčejně jako desítky jiných, které kdy viděla. 

"Jak si můžete být jistý, že to jsou právě ony?" Zeptá se ho. Už se na ně ale nedívá stejnýma očima jako před chvílí. 

"Jak by ten jazyk mohl někdo znát? Vy ho umíte?" Ptá se možná bláhově, ale už by se ani nedivila, kdyby Tetsuya odněkud vyčaroval speciální knihu kouzel, starou jako lidstvo samo, a začal jí v ní předčítat jazykem, kterým rozumí jenom kami. Krátce se na něj podívá a pak se zase zadívá na písek. Co když je to pravda? Mimoděk po nich natáhne ruku, ale Tetsuya ji zadrží a ona se mu podívá do očí. 

"Pokud byste je rozluštil, ten písek by byl váš a nechal byste mě je otočit." Řekne mu přesvědčeně. 

"Jenže není, takže se vám hodí, když ten někdo zemře a navíc… je-li takový, jak říkáte, nezasluhoval by právě tento osud?" Někdo prý řekl, že nesmrtelnost je větší trest, ale pro takové lidi? Nemyslí si to. 

"Ve škole nás učili, že i ti, kdo to mysleli dobře, měli na rukou plno krve..." Řekne nakonec vážně. Nevinné krve… 

"Jenže… nás taky učili, že život je dar a všechny nás čeká stejný konec. Pokud chce někdo přelstít smrt, jak jinak by mohl dopadnout?" Některé zákony jsou prostě neměnné.

Tetsuya

"Nejde o mé mínění." Prohodí tiše a zvláštně se pousměje, nic veselého v tom není. Dál ale nic neřekne, je sám zvědavý, jak by si jeho slova mohla přebrat. Nikdy by si nedovolil zpochybnit císařskou moc, ale on si je jistý, že některé předměty svou moc sahají daleko za lidské chápání, i kdyby nikdy netvrdil, že jsou to právě tyto. I on se může mýlit, ovšem po svých marných pokusech o zničení…Byl by blázen, kdyby se nezačal přiklánět ke starým příběhům. Pozoruje se zvláštním, trochu zvráceným pobavením, jak jí dochází, co před chvíli řekl o sobě samém. Přísahal by, že se v jejích očích na vteřinu objevila obava, ale hned zase zmizela. Je nejspíš mnohem statečnější, než se na první pohled mohlo zdát. Ne, neřekl by, že je hloupá, protože to už si sám ověřil. Jen ji neděsí věci, které by měly. To bylo nebezpečné a zároveň…Se mu to líbí. Něco mu říká, že by tady naprosto klidně usnula, i když by ostatní už dávno utíkali. 

"Láká vás to." Ne, to není otázka, jen konstatování. Dokázal dost dobře odhadovat lidské myšlenky a nebojí se to udělat ani teď.

"Jiní by už dávno utíkali, má paní." Brouká tiše v její blízkosti a jeho hlas dostává trochu jiný nádech. Její společnost je mu čím dál příjemnější, kdyby nevěděl, s kým tady stojí, asi udělá něco úplně jiného, než že se bude držet zpátky. Jenže tohle je nebezpečné území, mohl by velmi rychle přijít o hlavu a do toho se pouštět nebude. Prozatím. Dokud si není jistý, že se to nestane. Chvíli přemýšlí nad tím, jestli ji říct pravdu nebo ne, ale rozhodl se jí věřit, takže není důvod cokoliv skrývat.

"Ano, mám tušení, kde by mohla být, ale to místo se jí nevzdá jen tak snadno. Tedy podle toho, co se říká." Tuší, že by tím mohl provokovat její fantazii a taky zvědavost. On sám by na to místo klidně jel a kdyby to šlo, vezme ji s sebou, ale silně pochybuje, že by to kdokoliv z císařské rodiny povolil.

"Do těch míst se nikdo nevydává jen tak. Podle toho, co jsem slyšel, se někteří odvážlivci nevrátili a ti co ano, o tom nechtějí mluvit." Další ne moc hezké pohádky na dobrou noc, ale on podobné příběhy miluje. Sám se dostal do míst, kam by ostatní odmítali vkročit a pořád ještě žije. Předměty si s sebou přivezl a zatím nepocítil, že by něco bylo špatně. Možná právě proto, že jeho mysl není čistá, už dlouho ne. Musí se upřímně zasmát, když dojde na to, co řekne a co ne.

"Něco jsme si přece slíbili, princezno." Odpoví jí bez váhání a dopřeje si doušek svého pití, ale pustit ji nemá v plánu.

"Mě naopak těší, že máte tolik odvahy a nebojí se jistých věcí a ani mě." Neodpustí si menší provokaci, protože strach by nejspíš byl na místě. Jenže on nemá v plánu ji jakkoliv ublížit. Byl rád za šeptání, díky kterému si ostatní mysleli, že by si na něj měli dát pozor. Hodilo se mu to dost často, ale teď by za to nebyl zrovna rád, i když to pořád zkouší. Nechá ji chvíli, aby si vyprávění přebrala v hlavě.

"Ano, máte pravdu. Bylo by pravděpodobnější, že by si mi jeho smrt hodila." Ujistí ji o správnosti jejich myšlenek a znovu tím potvrzuje, že některé věci mu nejsou cizí. Její bok ještě pořád nepustil. Obočí mu jde nahoru, když dojde na osud a zásluhy.

"A máme vůbec právo o tom rozhodovat my?" Vrátí jí otázkou sovu vlastní.

"Tedy je tu otázka, jestli je trestem smrt nebo dlouhý, nekonečný život?" Pravé obočí mu jde nahoru.

"Co kdyby ho nečekal stejný konec jako všichni, já se tu dlouhá léta bavil tím, že bych hodiny otáčel?" Nadhodí tok svých myšlenek.

"Nemohl by zemřít, i když by moc chtěl. Možná by mu osud vrátil všechny jeho hříchy…" Odmlčí se na chvíli.

"A možná bych za své hříchy a za hrátky s osudem dostal trest já." Je to všechno o moci, které by mu podobné předměty mohly dát. Dopije kalíšek, odloží ho na stranou a poposune ji k dalšímu stolku. Klidně ji tiskne ke svému boku, když se nebrání, proč by to nedělal, on sám si to dostatečně užívá. Sáhne po malé lahvičce na stříbrném podnose a zvedne ji před její oči.

"Jen si přivoňte, pokud se nenapijete, neublíží vám." Pobídne ji a je zvědavý, jestli mu bude věřit.

"Uvnitř je prý něco jako nápoj lásky, pokud věříte, že podobná věc vůbec existuje." Dává najevo svůj postoj k podobným věcem.

"Já bych řekl, že je tam spíš namícháno velmi silné afrodisiakum, které podobné myšlenky vyvolává." Vysvětlí jí svůj pohled na věc.

"Už jenom vůně dokáže vzbudit netušené pocity. Každému prý voní trochu jinak. Třeba mi prozradíte, co cítíte vy, má paní." V očích se mu blýskne, ale nechává na ní, jestli to zkusí nebo odmítne. Přistihne se, že by ho zajímalo, co jí přitahuje.

"Jeden doušek prý způsobí naprostou posedlost a dokonce ani duše po smrti nedojde klidu a bude bloudit někde mezi světy." Prozradí jí o něco děsivější dohru, kterou by to mohlo mít.

Meisa

Ani nemusí přikyvovat, však ji Tetsuya dávno prohlédl. 

"Vážně?" Řekne jenom tiše v zamyšlení, když jí Tetsuya řekne, že jiní by utíkali. Tak to by možná měla také? Je to odvaha nebo hloupost, když tak nečiní? Někdy nevěděla. Nebyla vyloženě neopatrná, ale prostě jí ani nenapadlo, že by utíkat měla, takže to možná byla spíš ta hloupost? Kdo ví… 

"Omlouvám se, že jsem nesplnila očekávání svého okolí a nedala se na útěk, upřímně doufám, že se mi to nevymstí." Podívá se a něj bezelstnýma očima, ale pak jí v nich zase zajiskří všichni čertíci. To není žádný výsměch, to myslí naprosto vážně, když ho o to žádá. Když Tetsuya přizná, že ví, kde dýka je, v očích jí zvědavě zahoří. Nikdy nestudovala zrovna pilně historii, ale možná že udělala velkou chybu. Znala lidi, kteří se věnovali jistým vykopávkám a pak s těmi věcmi obchodovali nebo je studovali a možná je přesně tohle to, co by ji bavilo? Zjišťovat všechny ty informace společně s ním, jezdit na exotická místa, kde je najít… +Nebýt vůbec princeznou a druhou následnicí trůnu...+ Projde jí hořce hlavou a na okamžik se to odrazí i v její tváři. Bude sedět doma, vyšívat dečky a vychovávat děti, ach jo. A ještě zapomněla na šperky a kimona, počítání financí svého manžela a nekonečné diplomatické návštěvy. Ach jo podruhé. Najednou jako kdyby maličko chápala svého bratra. Ten trůn mu jednu dobu snad i záviděla a teď…? Stačilo tak málo, jen aby jí někdo ukázal trochu víc, než co měla v osnovách. Možná to rodiče tušili a přesně proto ji od všeho drželi dál? Aki by jí to nezakázal, ale musela by s tím přijít sama a jak mohla tušit, že něco takového vůbec existuje? Až dneska se objevil někdo zajímavý, kdo jí to ukázal. Našpulí rty a přemýšlí. Ti, kdo tam jeli, přece nejeli nepřipraveni a nevyzbrojeni, tak co se tam mohlo stát? A opravdu by to sama riskovala? 

"A vy tam pojedete? I přes to? Nemáte o sebe strach?" Vyzvídá nejdřív jeho názor. Už si všimla, že jí Tetsuya nejdřív řekne jenom jednu část příběhu a pak teprve druhou, která všechno vysvětlí nebo naopak převrátí vzhůru nohama a udělá ještě děsivější. Věděl, jak mluvit a jak to nadávkovat. 

"Třeba už jste prokletý a ještě o tom ani nevíte. Co když kletba čeká na to, aby postihla toho, koho budete milovat?" Pokusí se přijít s vlastním strašidelným příběhem. On vážně nemá strach z toho, že ho kami za jeho opovážlivost potrestají? Ach ano, něco si řekli a ona na to málem zapomněla během deseti minut. Přikývne, že to samozřejmě platí a nakloní hlavu k rameni, když jí Tetsuya znovu připomene vlastní nebezpečnost. Zamračí se na něj, protože ji už zase straší. Ne, že by mu nevěřila, ale má chuť ho za to plácnout vějířem. 

"No jistě, že nemáme, proto je od vás troufalost podobné hodiny vlastnit." Poukáže na ně. 

"Nebo vám, za to, že se snažíte být bohem a zahráváte si se životem a smrtí." Řekne mu kurážně, zatímco se dívá do jeho očí. Tohle troufalé bylo, ale také velmi pravdivé. Mnoho mužů nesneslo, když jim podobné věci říkaly drzé ženy. Tetsuya s ní nakonec v podstatě souhlasí a přemístí se k dalšímu předmětu. I tato lahvička vypadá zcela obyčejně. Meisa na ní zblízka ostří a pak se důvěřivě předkloní, aby se vážně zhluboka nadechla. Trhne sebou dozadu, když jí Tetsuya osvětlí, co přesně tam je a jak to účinkuje a vyčítavě se na něj podívá. Už zase se mračí, ale něco stihla a vnímá, jak ji to šimrá v nose. 

"Vy! Víte, co bych si o tomhle mohla myslet? Že to jsou důmyslné svody, které pak hodíte na mě!" Vyčte mu a už ho tou dlaní vážně zlehka plácne po předloktí. Odstrčí jeho dlaň s lahvičkou pryč. 

"O to přece nemůže nikdo stát." Řekne mu. Její dušička bude rozhodně spinkat jako v pokojíčku. Mimoděk si konečky prstů pošimrá nos a upírá všechnu svou pozornost na sebe a na to, kdy to přijde. Pro pána, co bude dělat, pokud ano?

Tetsuya

Když se Mei zeptá, jestli to myslí vážně, jen se ušklíbne. A pak dojde i na omluvu za jistá očekávání. V tu chvíli se mu pravý koutek pozvedne nahoru. To blýsknutí v očích by jen těžko mohl přehlédnout a ano, jeho zájem je už malinko patrný. Mei se toho očividně nebojí a jemu se to prostě líbí.

"To máte opravdu. Očekávání okolí jste v tomto ohledu rozhodně nesplnila." Odsouhlasí jí to bez váhání a není jisté, co si o tom myslí. Po chvilce jí to však celé objasní, když se jí znovu podívá upřeně do očí.

"Ale má očekávání byla vždycky jiná, než okolí." Složí ji kompliment, i když to neřekne napřímo. To si možná dovolí až za nějakou dobu a možná ani to ne. Další z jejich výrazu ho snad i okouzlí. Ta zvědavost je skoro nakažlivá a uvnitř, někde hluboko má nutkání jí slíbit, že ji tam vezme. Divný pocit, který doteď vážně neznal. Samozřejmě se dokáže dokonale ovládat, takže hned nenavrhne nějakou pitomost. Musel by se jí dobrovolně oběsit, kdyby to udělal.

"Musím přiznat, že za pár dní budu mít opravdu cestu kolem a ano, mohl bych se tam zastavit." Láká ji ještě trochu na možnost, že by jí třeba mohl vzít s sebou. Je zvědavý na její reakci.

"A ne, nebojím se o svůj život. Kdybych se bál, nejsme tam, kde jsem právě teď. Někdy se dobré riskování vyplatí, ale je tu dost velká šance, že se to nestane." Varuje ji klidně předem a je zvědavý, jestli ji tentokrát vyděsí. Myslí si, že ne.

"Mohl bych vás vzít s sebou." Dojde i na nabídku a u toho nenuceně krčí rameny. Je jasné, že ještě neodmluvil.

"Ale nebude to zadarmo." Osvětlí jí situaci a dává jí prostor pro fantazii a přemýšlení nad tím, co by mohl chtít.

"Budu mít podmínku, kterou musíte splnit a přiberu vás na cestu." Ještě chvíli ji napíná a natahuje to s nic neříkajícím výrazem. Skoro to vypadá, že je mu úplně jedno, jestli pojede nebo ne.

"Musíte si propustku z paláce zařídit sama. Každou výmluvu či pravdu vám s klidným svědomím potvrdím, ale až se mě přijdou zeptat. Dřív ne. Zbytek je na vás, má paní." Zlehka se jí ukloní, ale jeho úsměv je skoro škodolibý, když se zase narovná.

"Záleží jen na vás, jak moc chcete. Jste dost chytrá na to, abyste to dokázala." Ano, tohle byl kupodivu kompliment. Trvá to jen pár vteřin, než si uvědomí, co řekla. Musí se upřímně rozesmát a to nedělala už tak dlouho.

"V tom případě budu klidně žít až do smrti." Osvětlí jí, proč se směje. On a někoho milovat? To jsou jen pohádky pro děti. Jenže Mei nekončí a dovolí si až příliš. Ted pro všechny ostatní by to bylo příliš, ale pro něj? Co si o tom vlastně myslí? Udělá půl kroku k ní a opětuje jí zblízka pohled.

"Nesnažím se být Bohem. Jen využívám toho, co je na světě a co mi může prospět. Každé jednání, má své následky s tím musíte počítat. Stejně jako vy jste měla počítat s trestem, když jste vešla…Spíš dopadla do mé zahrady." Teď je to on kdo se trefí do ní.

"Možná na vás taky ještě nějaký trest čeká, ale ještě o tom nevíte." A přijde další obvinění. Má vážně pro strach uděláno a jeho to ještě pořád neštve, to je taky zvláštní.

"To bych opravdu mohl, vlastně je to skvělý nápad, díky." Vrátí jí to i s úroky, jak kdyby ho to za celou dobu ani nenapadlo. Kdyby přiznal opak, ujistil by ji, že na to vůbec pomyslel. 

"Vypadám jako někdo, kdo by mohl na něco podobného vůbec pomyslet?" Trochu cukne dlaní, když ho plácne, jakoby ji chtěl za to štíhlé zápěstí chytit, ale nakonec se ovládne. Ostatně jako vždycky.

"Jde to jen pomalu." Prohodí, když jí napůl obejde a stane první po jejím boku. Trochu se nakloní, aby měl rty jejího ucha.

"Jen slabý náznak velmi známé vůně, která vám dopřeje pocit bezpečí. Možná už se to děje." Mluví jen tiše a tak trochu ji vábí, aby ho poslouchala dál. Udělá ještě další kroky a stane za jejími zády. Nedotýká se jí, pořád si drží tu správnou hranici.

"Pak už se vám to dostane do hlavy. Už jste ji někdy musela cítit. Je vám důvěrně známá a víte, že tu vůni milujete." Šeptá jí téměř do vlasů, ze kterých cítí vůni po koupeli. Je jen lehce kořeněná, podobné má hodně v oblibě a v kombinaci s tím, jak vypadá a jaká je její povaha, to je dost zákeřné. Ale drží se, vybral si tu blízkost sám.

"Na tváři se vám objeví první jen úsměv. Pak vám zazáří oči, na pár vteřin opravdu uvěříte, že se za chvíli objeví ten, do kterého se okamžitě zamilujete. Jak kdybyste se měla otočit a on stál za vámi. Nebo snad ona?" V očích s emu pobaveně zablýskne.

"To se však nestane, pokud se nenapijete. Je to jen oblouznění, látka, která utočí na vaše receptory a vhání do hlavy podobné informace. Jen klam, ostatně jako všechny podobné pocity. A stejně je to zvláštní, když cítíte šimrání v podbřišku. Vlastně dost příjemné, když se tím necháte na chvíli pohltit. Nebo ne?" Mírně se vykloní, aby viděl na její profil. Pomalu zvedne dlaň, skoro to vypadá, že se dotkne jejich vlasů, možná i kůže, ale nakonec ji zase spustí podél těla.