Tetsuya
Tetsuya se nehne ze svého místa. Během doby, kdy na Meisu čeká, se objeví jedna z jeho sloužících a sdělí mu, že princezna je v pořádku. Trochu otřesená, ale v pořádku. Chtěl vědět, jestli na sobě nemá ani škrábnutí, jinak by si osobně našel toho, kdo jí to udělal a zatočil by s ním po svém. Hledí do svitku a před očima má Meisu, jak klečí na zemi. Kde kdo by si řekl, že to možná přehnal, ale on ne. Jeho slova měla nejspíš efekt a třeba si uvědomí i něco navíc, i když co si pamatuje, tak…Ne, spíš ne. Pravý koutek se pozvedne ve zvláštním pousmání, když si to uvědomí. Taky mu dojde, jak roky rychle utíkají. Když tu byl naposledy a potkal ji, byla ještě dítě, teď už není a je zvědavý, jak moc vyrostla. Přes ty hadry, které měla ještě před chvíli, to moc poznat nebylo, ale věří tomu, že jakmile ji uvidí v patřičném oblečení, rychle si bude říkat něco jiného. Jen ty oči vyzařovaly zvláštní kouzlo, nad kterým musel teď přemýšlet a taky nad tím, proč se tak chová. Lítat po trhu a městě nebylo nejlepší, rozhodně ne nejbezpečnější, ať si Aki myslel cokoliv. On ví, že ne všechno je takové, jak se zdá. Pracoval pro něj už dlouho a začal už v dost mladém věku. Na velvyslance určitě. Taky za to hodně zaplatil, aby ho přesvědčil, že je ten nejlepší, jakého by mohl mít. Ve svých dvaceti se vydal do země, kam by se nikdo jiný nedovážil. Dokázal sjednat dohodu, kde ostatní pohořeli, ale musel hodně vydržet, protože jejich zkoušky nebyly zrovna diplomatické. Co naplat, díky tomu dosáhl svého cíle a další země už byly většinou procházka růžovou zahradou. Díky spolupráci s Toshiyou rozšiřoval pole působnosti jejich císaře a pokud to šlo, zřizoval poklidné soužití výměnou za různé zboží nebo dohody o spolupráci v případě konfliktu. Nebylo to snadné, ale pokud člověk zjistil, co na koho platí, už se tím procházelo mnohem snáze, i když ne vždycky to bylo v rámci něčeho, co by císař úplně schvaloval. Účel světí prostředky, tím se řídil vždycky. Shlédne do jednoho ze svitků a rychle ho prolétne očima. S tichým povzdechem si uvědomí, že brzo bude muset zase odjet. Je pravdou, že netrávil příliš času na jednom místě, ale byl už zvyklý a vlastně i rád. Byl to jeho život, který si vybral a platí tím za svou reputaci, kterou si hýčká, jak jen to jde. Posuvné dveře se pomalu otevřou a dovnitř vstoupí mladík, aby mu oznámil, že jídlo je připraveno, pak s úklonou zase zmizí. Samozřejmě hodlá princeznu pohostit, jak se sluší a patří. Teď už ano. Je zvědavý, co všechno s ní jeho slova udělala a jak se bude tvářit, až vstoupí dovnitř. Vyloženě se na ten výraz těší a počítá, že tím odhalí, jak moc za ty roky vyrostla. Buď je pitomá a nevezme si z toho nic nebo opravdu hodně. Nevěří příliš té první možnosti. Znal její rodiče a pochybuje, že by jí nedali potřebné základy, ale možné je všechno. Nakonec se přece jen dočká a posuvné dveře se otevřou znovu. Oči mu pomalu vstoupají po jejím těle a opravdu ho na vteřinu přinutí zatajit dech. Kimono bylo samo o sobě prostě nádherné, ale na ní…Dobře, tohle příliš nedomyslel, ale měl, je to přece princezna. I když jí bylo jen dvanáct, bylo jasné, že bude krásná. Roky jí však dodaly neskutečné kouzlo. Krátce si podrží pohled v jejich očích, když se na něj konečně podívá. Sám se zvedne, oplatí jí všechny zdvořilosti s patřičnou elegancí. Roky trénování jsou rozhodně vidět."Princezno." Osloví jí.
"Dovolte mi, přivítat vás v mém domě." Dojde i na zdvořilostní fráze, bez kterých by se to celé neobešlo. Není si jistý, že si ho pamatuje a tak by bylo vhodné se i představit.
"Jsem Ogawa, Tetsuya, velvyslanec vašeho otce." Splní i tuto povinnost.
"Látku, kterou máte na sobě, dědili pánové z jihu dlouhá léta. Dostal jsem k ní nedávno, jen díky drobné dohodě." Prozradí jí jen část, jakým způsobem si zatím nechává pro sebe.
"Přivezl jsem ji pro vás, nakonec mám příležitost předat ji mnohem dříve." Mírně se ukloní.
"Můžu vám nabídnout prohlídku po svém domě nebo rovnou menší občerstvení, váš nabitý program byl jistě náročný." V očích se mu dravě zablýskne. Samozřejmě myslí její lítání po vesnici.
"Pokud se však chcete vrátit domů, vše je připraveno." Sepne ruce za zády a znovu si ji prohlédne, hlavně to, jak se tváří.
Meisa
Jakmile ji Tetsuya přivítá, ještě jednou se mu ukloní a pak pomalu vykročí směrem k němu. V dámském kimonu a obutí to samozřejmě nejde jinak, než drobnými, úspornými krůčky, které jejich společnost považuje na ženách za krásné. "Tedy jste mě poznal." Není to otázka, jen konstatování a v tuto chvíli je jí jasné, že to musel vědět celou dobu. Dovolil si k ní hodně, když jí začal dávat lekce a to tak silné, že se málem rozbrečela. Správně jí měl informovat hned a odvést ji rovnou domů. Teď by si mohla postavit hlavu, že bylo jeho chování krajně nevhodné a nehodné princezny, že si dovolil příliš, že pro něj žádá nějaký přísný trest a nejspíš by jí bylo dokonce vyhověno, ale… To ona se jako první chovala nevhodně, to ona vlezla přes zídku do jeho zahrady a navíc… Věděla, jak důležitý je tento muž pro jejího otce. Ne, nepamatovala si ho moc dobře, vlastně si ani není příliš jistá tím, co přesně dělá, ale ví, že se o něm mluvilo hodně. Koneckonců jeho majetek je jasným důkazem jeho postavení.
"Já vím, slyšela jsem je říkat vaše jméno." Řekne a málem se kousne do rtu. Její myšlenky jsou prostě rychlejší, než ona. Měla říkat něco jako Moc mě těší a děkuji za vaši pohostinnost a ne tohle. Shlédne na přenádherné kimono, které má na sobě. Je šité trochu jinak, než to, co se tady běžně nosí a ta látka je opravdu jako z jiného kraje. Tedy je jižan? Nebo ho tam jen koupil? Odpověď dostane vzápětí a udělá jakési chápavé aha. Ani ve snu by ji nenapadlo, že kimono od něj nemá jenom půjčené. Už se nadechuje, aby mu řekla, že ho vrátí v pořádku, že nemusí mít strach, že v něm bude pobíhat jako v tom předešlém oblečení, ale Tetsuya jí trochu vyrazí dech, když jí řekne, že je to dar a od začátku měl být pro ni. Znovu se na kimono podívá a její tváře pokryje nach. Teď se jí chce zase říct, že je to příliš a že si ho nezaslouží, s čímž by jistě souhlasil, ale je princezna. Má s grácií přijímat jakékoliv dary. Znovu se mu tedy ukloní.
"Jste příliš laskav." Tahle věta je naučená. Myslí ji vážně, ale očekává se tak jako tak. A pak přijde ta poznámka. Našpulí rty a sekne po něm pohledem. Je na ní vidět, jak se jí prsa nadmou vzdorem, ale udrží jazyk za zuby. Její program náhodou JE náročný, aby věděl!
"Teď si nejsem jistá, jestli své nabídky myslíte vážně nebo se mě jenom snažíte elegantně zbavit." Řekne mu bez obalu, což by určitě neměla a pozvedne bradu v předstírané dotčenosti. Prý domů… tak to ani omylem!
"Když už jsem vám tak nečekaně spadla rovnou do náruče, můžeme to nazývat osudem. Ráda si prohlédnu váš dům." +Budou z toho prima klepy, když vidím ty polonahé krásky...+ Samozřejmě, že drbat bude jenom s Hitomi, ale musí ho popichovat alespoň v duchu. Raději také pomlčí o tom, že není první, komu osudově padá do náručí… ehm… Na závěr svých myšlenek se na něj ale kouzelně usměje a přejde až ke stolečku, ke kterému si elegantně přiklekne. Když už pro ni to občerstvení připravil, bylo by nevhodné, kdyby se ho ani nedotkla. Sloužící jim okamžitě nalijí čerstvý čaj, samozřejmě pánovi domu a muži navrch jako prvnímu i přes to, že je princeznou. Nikde nevidí další členy jeho rodiny. Ani si nepamatuje, jestli je ženatý, jestli žijí někde jinde a toto je jen přechodné sídlo, prostě nic. Podrží kalíšek s čajem v drobných prstech a zvedne oči k jeho tváři. Vypadá přísná, je na ní několik vrásek, ale jinak vypadá pořád hodně dobře. Aby ne, třicet byl prý pro muže vrcholný věk. Ten nejlepší… Ženy oproti tomu byly ve třiceti za zenitem. Podle mužů… Asi… Říkalo se to… a ona přemýšlí o nesmyslech. Konec konců co je jí po tom na koho on jak kouká? A třicet jí ani omylem nebylo. +Já nejsem dítě.+ Vede s ním v duchu válku, jako kdyby snad Tetsuya něco řekl. Je mu vůbec třicet???
Tetsuya
Jen nepatrně pozvedne obočí, když Mei zkonstatuje, že ji poznal. To je asi jasné a nemá smysl jí k tomu cokoliv říkat. Nakonec jen přikývne. Čeká poznámky na jeho chování, které by mít měla a podle toho, jak se předtím předvedla a co mu byla schopná říct, by čekal minimálně malé tornádo, ale nestane se. Z části ho překvapí, že se dokáže udržet a z části ho to…Trochu nudí. To uvědomění ho zastihne malinko nepřipraveného a víc si přiznat nehodlá. Už vůbec ne to, že ta drzejší část ho dost bavila. Měl asi už po krk lidí, kteří se chovali, jak se sluší a patří. Jistě, nejspíš ji vystrašil tím, jak se choval a bylo pochopitelné, že se lekla, ale i tak…Asi doufal v trochu víc kuráže. No nic. A pak to přijde…Přece jen se nezachová, jak by měla. Mimoděk se spíš brání úsměvu."Ano? A ještě něco navíc, jste se dozvěděla?" Zeptá se s nádechem chladného pobavení. Pochybuje, že by se jeho sloužící nedrželi a pustili se do pomlouvání zrovna před ní, ale třeba ano. Je mu úplně jasné, že by to chvála nebyla a je mu to srdečně jedno. S nic neříkajícím výrazem sleduje její reakci na nové kimono. Už jen ty tváře, ho nutí setrvat na ní pohledem mnohem déle. Líbí se jí a to ho těší. Očividně jí vyrazil dech, což je ještě lepší reakce, než jakou očekával.
"Nic menšího si nezasloužíte, má paní." Ukloní se jí a ano, tohle myslí vážně. Je krásná a tohle kimono dokonale podtrhuje její rysy. Ani jeho by nenapadlo, jak moc se svým výběrem trefil. Pořád je to v rámci jisté zdvořilosti. Co však přijde vzápětí…To blýsknutí v jeho očích, by jen těžko někdo přehlédl. Je znát, jak moc na něco podobného čekal a že ho konečně někdo trochu vytrhává z denní rutiny. V jiných zemích potkal podobné ženy, měl je v oblibě ale žádná z nich nesahala princezně ani po kotníky.+Nenech se ovládnout.+ Napomene se přísně.
"Myslím je samozřejmě vážně, všechno, co řeknu, myslím vážně." Ujistí ji s dravějším výrazem v očích.
"Kdybych se vás chtěl zbavit, elegantně vás nacpu do kočáru a pošlu domů, kde byste měla být a učit se věcem, které princezně přísluší. Čímž rozhodně nemyslím běhání po městě…Možná elegantní běhání ale pořád…" Nechá větu vyznít do ztracena, ale neovládne svůj výraz, když se mu koutek zvedne nahoru. Je znát, že mu její chování není proti srsti a to bylo dost neobvyklé. Obočí mu jde znovu nahoru, jakmile dojde na osud.
"Hm, začínám být opravdu zvědavý, co ještě osud zařídí a můžu jen tiše doufat, že do náruče nepadáte zase tak často." Tohle rozhodně nebyla vhodná poznámka, ale ona si s nimi začala. Není tu nikdo, kdo by je slyšel, tak si to prostě a jednoduše dovolil. Buď ho nařkne, anebo se podobným způsobem budou bavit dál a nebude to úplně ztracené odpoledne.
"Bude mi potěšením vám ho ukázat." Nespouští z ní pohled, když se usadí naproti něj a sloužící jsou během vteřiny u nich, i když tu ještě před chvíli nikdo nebyl. Jeho důmyslný systém, který si přivezl s sebou a vidět nejde, ale osvědčil se dobře. Tady nepotřebuje žádné zvonečky, stejně je nemá rád.
"Bude mi potěšením vám ho celý ukázat. Jsou tu věci, na které jsem opravdu hrdý." Prohodí konverzačním tónem a bude se asi hodně bavit, až uvidí některé uniformy jeho sloužících. Je zvědavý, jestli ji vyvedou z míry nebo vůbec. Sám jí nabídne několik misek, kde jsou kousky exotického ovoce, které si s sebou rád vozí, stejně jako jídla, která se tu běžně nevidí.
"Prosím, nechte si chutnat. Kdyby se vám něco velmi zalíbilo, není problém obstarat vám to." Nabídne jí bez mrknutí oka, aby bylo jasné, že pro něj není nic problém. Sáhne ještě po lahvi, která stojí na konci stolku a rozlije do dvou kalíšků.
"Tohle pochází ze stejného místa, jako vaše kimono. Je to stejně skvělé, jako pohled na vás v tomto kousku. Ovšem taky trochu zrádné, stejně jako váš jazyk." Dovolí si být malinko přímější a je zvědavý, jestli se vrátí víc ke zdvořilosti nebo zůstanou u této konverzace.
"Chce to dávkovat opravdu opatrně." Jen krátce si dovolí očima sklouznout po její osobě. Je to vlastně jeho osobitý kompliment a ten nedostával jen tak někdo. Posune po desce pomalu kalíšek s čirým alkoholem, který místnost příjemné provoní. Maskuje tak svou sílu a zrádnost, ale tak nějak k ní sedne. Ona to taky všechno maskuje za to, jak krásná je. Jeden má chvíli pocit, že kdyby se ve špatný moment otočil, bude mít jehlici v zádech. Málem se usměje nad svou vlastní myšlenkou, ale ano, zase ho to spíš v duchu pobaví.
Meisa
Po tváři se jí mihne sotva postřehnutelný úsměv. Mohla by si vymyslet cokoliv, ale jedině by tím zavařila jeho sloužícím. "Ani ne. Můžete být klidný." Usměje se na něj, když se mu podívá do očí a chvíli si ten pohled podrží. Je to tak trochu pochvala jeho služebnictvu a jejich výchově, ale zároveň on sám musí tušit, co se o něm šeptá v kuloárech. Znovu potlačí úsměv, který se jí hrne na rty, když jí Tetsuya řekne, že si nic menšího nezaslouží. Podle něj by si zasloužila minimálně pět ran na holou, ale… to by v jejím věku mohlo být bráno opravdu všelijak.
"Opravdu?" Skoro to slovo zašeptá, když jí Tetsuya sdělí, že myslel své pozvání vážně. Proč tady chce mít drzou malou holku déle, než je nezbytně nutné? Jde o to, že je princeznou? Nebo je v tom něco úplně jiného?
"Tak to jsem ráda, že se budete skvěle bavit v mojí společnosti." Řekne mu, podívá se mu znovu do očí, zatímco v těch jejích jiskří všichni čerti, kteří slibují, že hodná není skoro nikdy a nadšeně se na něj usměje. Je v tom cosi cíleně dětského jako by chtěla, aby si teď řekl Panebože, proč jsem to udělal. Vzápětí na to se na něj zamračí a našpulí rty.
"Já běhám elegantně. Vždycky běhám elegantně." I jako kluk, zloděj a někdo, kdo chce být nepoznán! Vidí však Tetsuyův úsměv a mimoděk se usměje taky. Na tu náruč se nadechne a dvě vteřiny váhání prozradí, že… tohle možná není tak docela první padání. Nic víc na to ale neřekne a znovu se usměje. Mohla by se ho zeptat, zda-li by na ni žárlil, ale byl o tolik starší a zkušenější a kam by se tímto popichováním chtěla dostat? Ještě by si mohl myslet, že s ním zkouší flirtovat nebo tak něco, takže raději zůstane potichu. Shlédne na nabízené pokrmy. Upřímně si není příliš jistá, do čeho se pouštět a do čeho ne. Kdyby jí to nechutnalo, neměla by to dát najevo a pak by mohlo dojít k dalšímu společenskému přešlapu, ale nakonec přece jenom něco ochutná, aby ho neurazila. Jsou to podivné a cizí chutě, ale jeden by si zvykl. Udiveně povytáhne obočí nahoru, když je to on sám, kdo jim nalije. Tohle muži nedělali a on tady měl dost sloužících.
"Máte strach, že by tu lahev rozbili?" Neovládne svůj jazyk a dlouze se na něj podívá, ale je to spíš zvědavý pohled. Musí hned natáhnout ruku po kalíšku a přivonět si k té tekutině. Pak naznačí přípitek a ochutná. Počíná si spíš jako princ, než jako princezna, měla by na něho rozhodně počkat a ne se hrnout do ochutnávky alkoholu, ale jak si má pomoct? Trochu jí zaskočí, když jí Tetsuya z ničeho nic řekne, že pohled na ni je skvělý. Kucká se s dlaní před pusou, snaží se nepolít a k tomu upírá oříškové oči nahoru do těch jeho. Co tím myslel? Co tím chtěl říct? Dojde i na její ostřejší jazýček a jí dojde, že ten alkohol v krku docela pálí. Ten pohled na její tělo jí vůbec neunikne a najednou se před ním necítí ani zdaleka tak v bezpečí jako ještě před chvílí. V těchto věcech je naprosto nezkušená a nikdy by ji nenapadlo, že by na ni mohl koukat jinak, než jako na dítě.
"Nevypadáte, že se zdržujete s opatrným dávkováním." Řekne, když konečně může zase mluvit a raději alkohol odloží.
"Projedeme se?" Řekne, protože ještě chvíli tady budou sedět, kdo ví co by ještě řekla nebo se dozvěděla a kdo ví, co by se dělo, kdyby to náhodou dopila. Jak je to pro kami silné? Elegantně se postaví a obejde stolek blíž k němu.
"Takže vy trávíte většinu času na jihu nebo se vám tam jenom nejvíc líbí?" Zeptá se ho. Nevypadá zrovna moc opáleně…
Tetsuya
On si není vůbec jistý, že by měl být klidný. Moc dobře ví, co si šuškají. Ti nejvěrnější, mu to velmi rádi řeknou, ale z druhé strany asi může být rád, že se nic nedostane dál. Však oni vědí, že nemá ve zvyku podobné věci odpouštět, už tu pár výstražných případů měl. Tím ji samozřejmě děsit nebude. Zatím jen přikývne, jakmile se ho zeptá, jestli to myslí vážně. Mei ani netuší, jak moc si cení podobného vytržení. Chce to tu správnou míru, aby ho to nezačalo štvát, ale ano, zatím se celkem dobře baví. Ta hranice je však hodně tenká a on začíná být zvědavý, jestli ji Mei překročí nebo ne. Nedá to na sobě znát, pokud se tak stane, ale bude hnát tuto návštěvu k rychlému konci. Klidně jí oplatí pohled do očí, ale ty její jsou…Málem by se znovu pousmál, naštěstí se včas zarazí. Dává mu drobné náznaky, které se mu líbí a doufá, že z jejího chování pozná trochu víc. Anebo taky ne, stát se může cokoliv a jemu přijde, že tohle je trochu minové pole."Samozřejmě a padáte ještě elegantněji i se slepicí." Vrátí jí to i s úroky a teď se pro změnu blýskne v očích jemu. Možná ji měl pořádně vymáchat v nějakém blátě, aby byla dost elegantní, ale to by se ušpinil ještě víc a to se nikdy nestane.
"Stejně elegantně jste mi chtěla utéct." Doplní ještě a jeho oči se trochu zatáhnou a objeví se v nich něco nevypočitatelného, co napovídá, že je schopný opravdu spousty věcí. V další chvíli zůstane potichu a jemu to přijde skoro škoda. Čekal další povedenou poznámku, ale ona nepřijde. Sám se tedy trochu stáhne a nechá to téma plavat, stejně jako další provokace, které by ho v tu chvíli napadly. Troufá si na hodně, ale pořád před ním sedí princezna. Pokud nezačne ona, měl by si držet odstup. Teda minimálně do doby, kdy se opatrně nedohodnou, že některé věci zůstanou jen mezi zdmi jeho domu. To by mohl, být okamžik, kdy se nebude stačit divit ani jeden. Podobné myšlenky si zatím nechá pro sebe. A pak to přijde znovu. Vzhlédne k ní, když doplije dostatečně kalíšek.
"Troufám si tvrdit, že nejspíš ne. Ale jsou věci, které si rád udělám sám. Co se takových neobyčejných věcí, ty si radši opravdu vyřeším sám." Nespouští z ní oči, na tváři mu pořád sedí trochu nic neříkající výraz, aby nebylo na první pohled poznat, co všechno by mohl mít na mysli. Potlačí protočení očima v sloup, kdy velmi drahé kimono málem utrpí. Z druhé strany je spokojený sám se sebou, když se m podařilo ji tolik vyvést z míry.
"Varoval jsem vás, že je to silný šálek." Narazí tím spíš na svou vlastní osobu. Stejně pochybuje, že by se toho Mei lekla.
"Málem to byla taková škoda." Upozorní ji nezdvořile na fakt, že se málem zlila. Obočí mu jde pomalu nahoru při zmínce o dávkování.
"Opravdu ne?" Vypadá, že nad tím vteřinu vážně přemýšlí.
"Možná máte pravdu, princezno. Ale jsou věci, které je potřeba si vychutnat opravdu pomalu a beze spěchu." Nějak se mu zalíbilo jí vyvádět z míry, ale není si jistý, že jí dojde podtext, jaký by to mohlo mít. Je to dobře, tohle by ho mohlo velmi rychle přijít dost draho.
"Samozřejmě." Kývne na tu procházku po domě a sám se začne zvedat.
"Prosím." Vybídne ji, aby vykročila daným směrem. Míří do chodby, kterou se dá obejít celý dům.
"Je pravda, že jsem si tu krajinu oblíbil. Mají tam jistá pravidla, která jsem si přenesl i do tohoto domu." Je vidět, že se snaží přijít přesně na to, co se mu na tom místě líbí.
"Hlavně fakt, že co si hostitel se svými hosty řekne, zůstane před ostatními v tajnosti a nikdy neopustí zdi domu. Je to důkaz cti a váženosti, když to dodrží, v opačném případě dojde i na tresty." Osvětlí jí trochu divočejší místa na jihu.
"Zajímaví lidé, drží se zákonů a přesto si některé přizpůsobují své kultuře." Doprovodí očima mladé dívky, které vyjdou z jeho ložnice a nesou sebou nějaké látky. Jsou stejně oděné jako ty, které už viděli.
"A ano většina mých sloužících je právě z té krajiny." Ledově se pousměje, když dívky zmizí a on stočí pohled na Mei.
"Prosím." Pobídne ji podruhé, když otevře dveře o hodně menšího salónku, který sousedí s jeho ložnicí.
"Mám tu pár kousků, které byste třeba chtěla vidět. Pochází z různých zemí, kde už jsem byl. Něco jsem koupil, něco jsou dary od vážených mužů. Každý jednotlivý kousek je unikát." Projde za ní a zastaví se vykládané truhly, který je zamknutá a zapečetěná, na sobě má zvláštní znaky a působí dost ponuře, rozhodně ne draze.
"K většině těch kousků se pojí různé příběhy, ale strávili bychom tady opravdu hodně času, kdybych vám je měl vyprávět. Hodně společně strávených večerů, má paní. A vy jste velmi zaneprázdněná žena." Vrátí se zpátky k troše té provokace a i přesto použije slovo žena, protože dítě už rozhodně není.
Žádné komentáře:
Okomentovat