Die x Yukihiro - Pro tvé vlastní dobro, bys mě měl poslouchat. - část 1.

 (klášter)

Die

Nestihne se ani nadechnout a už má zase hlavu pod vodou. Někdo ho pevně drží za dlouhé vlasy a topí ve fontánce na vnitřním nádvoří. Panuje hluboká noc a kolem jakoby nebyly jediné stráže, správci, prostě nikdo. Die se brání ze všech sil, je jako lev, když se vlastníma rukama sápe po rukou útočníka, snaží se dosáhnout na jeho oči a prostě je zamáčknout nebo udělat cokoliv jiného. Smýká sebou jako had v zoufalém zápase o přežití a pokaždé se mu podaří vymanit natolik, aby se znovu nadechl, než zase skončí pod vodou. Pak se mu ale podaří oběma rukama od fontány odrazit dozadu a skončí na dláždění. Útočník jde okamžitě po něm a nocí se zaleskne zbraň. Die v sedě pozpátku couvá dozadu, snaží se postavit, ale sandály i kimono mu všechno komplikují a dlouhé vlasy vlastně taky. Pokaždé, když nahmatá sloupek nebo skříňku, doufá, že na něm bude alespoň soška. Proklíná japonské domy a jejich zoufalou výbavu, když mu po několikáté padne pod ruku lehoučké květinové aranžmá a svitky. Tím neumlátí ani brouka. 

"Zařídím, aby tvoje kariéra v harému nadobro skončila." Uslyší nad sebou cizí hlas, který nepoznává a pak ucítí prudkou bolest. Tak prudkou, že ho vytrhne ze sna. Die se skoro hystericky nadechne a vystřelí do polosedu. Kolem je tma a hrobové ticho, ale rány bolí. Hrozně moc bolí. Makové mléko asi přestávalo působit a kolem nebyl nikdo, kdo by mu podal další. Trpěl už několik dní. Ležel v poměrně velkém klášteře druhého největšího města říše a starali se o něj mniši. Ve výletním paláci ho nenechali a i když se ho rozhodli zachránit a léčit, jeho kariéra tím zjevně doopravdy skončila. Proč ho nenechali prostě umřít, to Die zatím nevěděl, ale měl strach. Strach o svůj osud. Všechny jeho naděje, že by kdy mohl dosáhnout na vrchol a stát se císařskou konkubínou se právě obrátily v prach. Skončil. Už se tam nevrátí. Žádné stupínky, žádná cesta do hlavního města, žádný císař, už ne. Vzpomene si na všechny ty měsíce, kdy tak tvrdě cvičil a snášel šikanu i všechna příkoří a do očí se mu tlačí hořké slzy. On ale nebude plakat. Pro nikoho nebude nikdy plakat. Když se probudil poprvé, byl už tady a z útoku si pamatuje jenom ta poslední slova a bolest. Myslel si, že ho útočník chce připravit o jeho krásu, ale když se podíval do zrcadla, jeho obličej byl netknutý. Šel mu po tříslech, chtěl ho připravit o to hlavní, o co v harému šlo… Ve stehnu má teď hlubokou nehojící se ránu, jen kousek od tepny, ze které by během chvíle vykrvácel, druhou nohu má taky pořezanou od toho, jak se vrah snažil o zásah kamkoliv. Kdo ho zachránil a proč, o tom nic neví. Za celé ty dny nikdo nepřišel, mniši nemluvili a on se topil v bolestech a snech. Bylo mu šestnáct, zatím byl nedotčený, ale to už mu nebylo na nic. Žádný harém ani panský dům už ho zmrzačeného nikdy nepřijme. Kam půjde? Dřít na pole? Nebo ještě hůř? To si snad ránu znovu otevře a všechno dokončí. Čas se neskutečně vleče a když konečně přijde ráno a s ním i mniši, Die se dozví, že už žádné mléko nedostane, že už to není potřeba. Má pocit, že z té postele vyleze a vlastníma rukama je ubije džbánem na vodu, ale měli pravdu. Bolest se dala snést. Dny plynuly a nakonec byl schopný vstát. Za nějaký čas byly stehy vytaženy a i když ta jizva vypadala obrovská, byla poměrně hezká a dobře zahojená. Die si připadal uboze, hodně zhubl, ztratil motivaci k čemukoliv a dlouze vysedával u okna a hleděl dolů na nádvoří, po kterém chodili mniši sem a tam. Až se jednoho dne objevil jezdec. To se stalo poprvé, aby přijel někdo zvenčí. Někdo velmi dobře situovaný, na nádherném drahém koni s ještě dražším postojem, přes ramena kožešinu a u pasu zbraň. Nějaký samuraj? Šlechtic? Co tu chce? Jeho srdce se rozbuší, ale ať už to bylo cokoliv, pro něj to nebylo.

Yukihiro

Yukihiro byl druhým nejstarším synem a od jeho staršího bratra ho dělilo hned pět let. Byl hrdý na svůj původ, i když to mohlo být o malinko lepší, ale nestěžoval si, to neměl v povaze. Jeho otec se staral v paláci o svitky, v podstatě vedl velkou knihovnu a spisoval různé dohody mezi zeměmi. Nedomlouval je, od toho tu byli jiní, ale celou dobu dával pozor, aby měly dokumenty patřičnou formu a nebylo tam nic, čeho by se dalo později zneužít. Před pár let se svou službou císaři skončil a užíval si zasloužené odpočinku v jejich panství, které bylo nedaleko paláce. Na jeho místo nastoupil Yukihirův starší bratr, který v tom byl podobně obratný. Možná to měli opravdu v genech. Tedy kromě něj samotného. Ne, že by nebyl schopný strávit dny i noci ve svitcích, pokud hledal něco konkrétního, ale rozhodně ho to nenaplňovalo tak, jako jeho příbuzné. Byla to nutnost a nic víc. Mnohem raději cestoval po okolních provinciích a užíval si jejich pohostinnosti. Mohl si to díky své rodině dovolit.  Za několik let si udělal tolik vlivných známých, že po něm začali posílat vzkazy, které neměly padnout do cizích rukou. Tajná poselství u něj byla v bezpečí, díky práci jejich rodinného přítele, který ho naučil, jak přežít úplně kdekoli. Ne, pokud ho někdo viděl poprvé, nenapadlo by ho, že je Yukihiro schopný se bránit, ale uměl to opravdu dobře. Cestoval po většinu času sám, protože další osoba, by byla jen přítěží navíc. I tentokrát šlo o dopis od samotného císaře, který jeho služby začal vyhledávat mnohem častěji. Nejednalo se však o nic vyloženě tajného, jen prosté pozvání na oslavu k narození dalšího syna. Přesto si vybral jeho a Yuki tím nebyl zrovna nadšený, i když to na sobě nedával znát. S tímto mohli opravdu poslat kohokoliv jiného. Z druhé strany odměna byla vysloveně císařská a to se nedalo odmítnout. S takovou bude mít za pár let mnohem větší majetky, než celá jeho rodina. Už teď je na tom víc, než dobře, ale nikdy neměl v plánu se usadit a vlastnit svůj kus země. Proč? Bylo by přece hloupé být na jednom místě, když si mohl užívat blahobytu všude jinde. Navíc si pěstoval menší přivýdělek, když sbíral po cestě pěkné tvářičky a pak je dál prodával. Tento obchod vzkvétal jedna radost. Na nádvoří, jehož majiteli měl dopis přivézt, bylo těsně před setměním. Byl královsky přivítán a samozřejmě i patřičně pohoštěn. Přesto se pod rouškou tmy vyjde na nádvoří, aby dostal z hlavy trochu alkoholu. Nesnesl by, aby se po domě motal a ještě by si o něm šuškali. To by jeho pověst prostě neunesla. Je dost stranou, přesto mu neunikne pohyb opodál. Skryje se a vyčkává se zvláštně pobaveným výrazem, co se bude dít dál. Ten kluk byl i ve tmě nádherný. Měl ideální stavbu těla. To už má v oku. Za chvíli už je svědkem jeho boje, který není zrovna ideální podívaná. Když se však ve vzduchu zaleskne ostří, zakročí. Stačí jen několik nacvičených pohybů a útočník je v mdlobách. Ale to jeho kořist taky. Postará se o jeho ránu tak, jak je v těchto podmínkách možné a pak dojde pro svého koně. V tuto hodinu, už sem stejně nikdo nepůjde, všichni už jsou pod obraz v síni. Podaří se mu naložit Dieho tělo a pak ho odvézt do kláštera, kde zaplatí slušný obnos, aby se o něj postarali a vlastně i schovali. Slíbí mu mlčení a on jim, že se pro něj brzo vrátí. Ukradl ho a nemá v plánu ho vracet zpátky. Ostatně musí zužitkovat investici.

Když jeho ryzák po několika týdnech překročí hranici kláštera, kolem něj se seběhnou mniši. Na sobě má drahé cestovní oblečení, u pasu svou oblíbenou zbraň. Vlasy skoro bílé barvy má vyčesané do vysokého ohonu a vepředu mu spadají před levou tvář, aby částečně zakryly oko. Zastaví se uprostřed nádvoří, kde elegantně dopadne na zem a předá jednomu z mnichů s úklonou svého hřebce. Je pozván do nitra kláštera, ale jeho zajímá je jediná věc.

"Jak je na tom?" Zeptá se a samozřejmostí je další obnos. Dar na prosperitu tohoto místa, jak jinak. Potlačuje další nutkání se ušklíbnout. Mniši ho ujišťují, že je v pořádku a že už mu nepodávají mléko.

"Takže je schopný cesty, výborně." Spěchá, nechce se tady zdržovat dlouho, přesto tu stráví noc, jeho kůň si potřebuje odpočinout, to je to jediné, co ho zajímá.

"Rád bych ho viděl, abych mohl naplánovat cestu." Požádá jednoho z mnichů. Ten se ukloní a ukáže mu směr, kterým se vydají. Přede dveřmi do malého pokoje mu poděkuje a pak bez zaklepání vstoupí. Jako první se kriticky rozhlédne a pak přeostří na Die.

"Čekal jsem, že budeš vypadat lépe." Povzdechne si a znovu se na něj podívá. Pak se na patě otočí, zmizí za dveřmi a za chvíli se vrátí.

"Už ti nesou jídlo, nutně potřebuješ nabrat sílu. A taky oblečení, takhle se mnou odjet nemůžeš." Povzdechne si znovu, jak kdyby za to Die mohl, do čeho ho navlékli.

"Nechápu, že jsem jim nechal tolik." Sáhne po kusu hadru, který se válí přehozený přes nízké štokrle a hned ho zase znechuceně odhodí.

"Jak se jmenuješ?" Zeptá se, ale nevypadá, že by to zvlášť zajímalo. Jen se mu nechce na něj volat, hej ty.

Die

Die byl odhodlaný, že dnes u večeře buď zjistí, kdo ho tady drží a proč nebo prostě zmizí. Už byl zdravý, soběstačný a schopný mladý muž, někde by se pro něj třeba něco našlo. Nechce riskovat, že skončí na místě, jaké by se mu nelíbilo, jen se celé tři týdny smiřoval s tím, že už nikdy nebude na výslunní. Skončí jako nějaký obyčejný farmář, ale pořád lepší než jako kurtizána, to prostě nedovolí. Měl dobře nakročenou kariéru v harému, ale jeho pusa byla proříznutá, povaha nebojácná a nejspíš nakonec šlápl na kuří oko někomu vlivnému, aniž by o tom vůbec tušil. Musel by se ještě hodně učit o tom, jak proplouvat lidskými povahami a naučit se v nich číst, ale byl tak mladý, plný ohně a slunce samo mu zářilo ve vlasech. Neměl nic víc, než to, co měl zrovna na sobě a od večeře taky neodnese víc, než kousek chleba, ale to nevadilo. Je přesvědčený, že hladem snad nezemře. Někde ho zaměstnají a pak se uvidí. Ani netuší, jak moc se mu v tu chvíli osud směje do tváře, protože podobné rozhodnutí měl učinit včera. Dnes už bylo pozdě. Uplyne nějaký čas od chvíle, kdy viděl toho muže pod okny, ale když se dveře do jeho pokoje nevybíravě rozletí, Die leknutím nadskočí a málem spadne z okenní římsy. Prudce se ohlédne a… dívá se do tváře přímo jemu. Ať je to kdo je to, jeho postavení je patrné. Měl by hned padnout na kolena a opřít čelo o podlahu, ale místo toho jenom hledí, bradu trochu vzpurně nahoře a ve vteřině se snaží odhadnout, co se to tady děje. První věta ho ubezpečí, že tohle je skutečně ten, kdo ho zachránil před jistou smrtí. Ať už během útoku nebo po něm. Čekal, že bude vypadat lépe? Tohle mohl myslet dvěma způsoby. Buď netušil, jak Die vypadá a někdo ho jenom poslal nebo asi čekal, že mu tady v klášteře obléknou kimono a šperky a v tu chvíli by se nejraději rýpavě rozesmál, že je v jejich říši nejspíš první den. Naštěstí udrží jazyk za zuby. Muž naproti němu vypadá opravdu dobře. Možná není jedním z nejkrásnějších a něco v jeho tváři napovídá, že to nebude žádná dobrá dušička, ale zároveň prozrazuje jistý důvtip a inteligenci a to bylo mnohdy víc, než svaly. Die zatím vůbec neví, jestli bude lepší se ho držet nebo trvat na plánu svého útěku, i kdyby později. Trochu ho vyvede z míry, když se dotyčný otočí a zase odejde. Dveře zůstanou dokořán. Die sklouzne z okna a udělá krok dopředu. Nejraději by vyšel na chodbu a kdyby byla prázdná… Ne, zůstane stát a ještě že tak. Muž je ve chvíli zpět a mluví o jídle. Die zatne čelist. Jídlo nesnášel. Vyhýbal se mu, nechutnalo mu a navíc byl přesvědčený, že jeho postava je skvělá. Nechtěl přibrat ani gram, ale jeho spasitel byl očividně jiného názoru. Co ale mohl dělat? Teď nebyla situace vhodná na odpor. Opravdu rád by se zeptal, kam tedy pojedou, ale jestli ho harém něčemu naučil, tak to bylo držet jazyk za zuby, dokud páni sami neprozradí, co chtějí. Na duchaplnou konverzaci si s ním zatím netroufal. Čím by ho teď asi mohl ohromit? Zaskočí ho, když ten muž opravdu neví, jaké je jeho jméno. 
"Říkají mi Die." Představí se. Svoje staré jméno už si ani nepamatuje. Pamatuje, ale připomíná mu chudobu a nuznost, takže nepamatuje. Trvá to jen malou chvíli, než se objeví mnich a na podnose nese vegetariánské karí. Samozřejmě, tady se maso nejí. Je to budhistický klášter. I tak je ale jídlo výborné a bohužel ho bývá hodně. Voní sice krásně, ale stejně… Dal by si spíš saké. Neměl ho opravdu dlouho a dovedlo zahřát. 

"Jestli se vám nelíbí, co mi oblékli, asi se s tím budete muset smířit. Pochybuji, že mniši schovávají něco lepšího." Řekne konečně a k jídlu se nepohne. Kde by se tady takové šaty vzaly? Když si zahrnuje vlasy za ucho, je to velmi elegantní pohyb. Už naučený.

Yukihiro

Dělila ho asi vteřina, než se rozesmál nad úlekem chlapce, když vstoupil. Kdyby opravdu spadl, asi to nevydržel a vážně by se to stalo. Pak by si ho sám osobně zkontroloval, jestli náhodou nemá modřiny. Nesmí mít ani škrábnutí a ta jizva, o které ví, že mu zůstala, je momentálně velká komplikace. Pokud mu zůstane, jeho cena půjde rapidně dolů a už se mu nevrátí ani to, co věnoval klášteru. On ale ví za kým jít, aby se jí zbavil, a pak se mu to celé vyplatí. Už jen to, jaké rysy má, mu zařídí pěkně tučný obnos. Minimálně trojnásobek toho, co nechal mnichům a možná i s tím, co zaplatí čarodějnici. Dieho vzdor v očích se mu zamlouvá. To jeho cenu ještě trochu zvedne. Podobní kluci se hledali velmi špatně. Většinou z nich ten vzdor velmi rychle vyprchal, ale on nechce, aby se to stalo. Dělá ho to speciálnějším a každý podobný povahový rys navíc a jeho ceny se ještě vyhoupne. +Kolik jich ještě máš?+ Zeptá se ho v duchu, ale nahlas nic neřekne.
"Výborně, Die-chan." Pochválí ho bez váhání, ovšem jeho hlas není přívětivý ani trochu. Je v něm slyšet lhostejnost a nezájem. Ostatně má ho jen pro peníze, musí se o něj postarat, aby nestrádal, a tím to celé končí. Jen krátce se ohlédne přes rameno, když mnich vstoupí a nechá ho, aby mu nachystat jídlo. On sám samozřejmě nebude, už jedl a ne, nepotřebuje si ničit žaludek. Nejspíš ho vezme ještě na jídlo ve městě, až vyjedou, protože tohle nevypadá, že by Diemu zařídilo spokojený žaludek, možná spíš podrážděný. Kývne hlavou mnichovi a převezme si od něj hromadu oblečení. Není to nic z kláštera, přivezl je on sám. Není to nic přehnaně drahého, rozhodně je to ale tak o dvě třídy lepší, než to co mají tady.

"Smířit?" Zatváří se nadmíru pohoršeně.

"Ty by ses měl hlavně naučit mlčet, když o tom nevíš vůbec nic." Odsekne mu ne příliš příjemně. Jeho gesto a hlavně jakým způsobem si zahrnul vlasy, ho zaujme. Udělá několik kroků k němu, stojí opravdu hodně blízko. Zvedne volnou ruku a sáhne po jeho bradě, kterou pozvedne, aby si ho mohl prohlédnout opravdu zblízka.

"Pokud nemáš nějakou poznámku, která by mě mohl zajímat, tak se nauč mlčet. Strávíme spolu teď nějaký čas, tak se snaž mě neotrávit. Nevyplatí se ti to. Ale máš pravdu. Mniši opravdu nic lepšího nemají, za to já ano. Jsi umytý?" Pomalu klesne očima na jeho tělo a pak ho pustí.

"Převlékneš se v našem pokoji a teď to sněz. A všechno. Pro tvé vlastní dobro, bys mě měl poslouchat." Nechá si oblečení u sebe, než se usadí na nepohodlnou židli. Sleduje ho jako dravec, který čeká, až jeho kořist udělá neuvážený krok a bud ji moci zabít. Pozoruje každé jeho gesto a pohyb. Něco na něm je, ale sám ještě není schopný přijít na to co. Viděl už spoustu krásných kluků, dokáže to odhadnout i přes vrstvu bláta a všechno možného, ale Die, je…

"Co jsi komu udělal, že tě chtěli nechat vykrvácet?" Zeptá se zničehonic do ticha pokoje. Ví, kde má jizvu. Ví, kam byl útok směřován, a přesto chce vědět to, co si Die myslí. Trochu se na židli narovná, aniž by z něj spustil oči.

"A nezkoušej mi lhát, nesnáším to." Varuje ho znovu.

"Pokud s tebou budu spokojený, dostaneš vlastního koně a budeš spát na měkkém a jíst to, co já. Pokud nebudu, budu si vybíjet své špatné nálady na tobě." Nakloní hlavu mírně na stranu.

"Ale se mnou pojedeš určitě, jiná možnost není." Bez mrknutí mu sdělí, jaké to od teď bude.

"Takže dělej všechno proto, abys nemusel za mým hřebcem utíkat po svých a spát v blátě a na dešti." Mnich se objeví znovu a nese mísu ovoce společně s vodou a taky lahví saké. Yuki se natáhne, když prochází kolem a vezme si jablko, do kterého se zakousne. K jeho úlevě je celkem kyselé, přesně tak, jak to má rád. Kdyby nebylo, asi se nebude zdráhat ho mnichovi omlátit o hlavu. Počká, až obyvatel kláštera zase zmizí.

"Jez. Potřetí to říkat nebudu." Je jasné, že tu bude sedět a dívat se na něj, dokud jeho přání nesplní. Když to neudělá, nechá ho klidně spát na tvrdé zemi. Ostatně, nějaké ty otlačeniny zvládne čarodějnice taky.

Die

Die znovu otočí tvář ke dveřím a najednou se nese pro změnu náruč oblečení. Překvapí ho to a je mu jasné, že ho ten muž přivezl s sebou. Mniši tady pobíhají jako jeho osobní palácové služebnictvo a on nechápe proč. Nikdy je neviděl takhle sklánět hlavy, ale buď mají strach nebo se tu dobře platí. V obou případech by měl mít strach i Die. Nečeká už od nikoho, že by se k němu takto choval z nezištných důvodů. Nečeká od nikoho, že by ho kdy měl doopravdy rád. Ráda ho měla možná jeho matka, před tím, než umřela, ale to nosil ještě pleny a nic z toho si nepamatuje. Od té doby přišla jen bída a nouze a lidé, kteří viděli jeho možnou fyzickou sílu. Později, když povyrostl a zkrásněl, přišli zase jiní lidé a chtěli využít tohoto. Připadal si jako nějaký důl se solí nebo zlatem, který chtěli ostatní jenom vytěžit a až nebude co brát, nechají ho opuštěný jenom tak. Jenže co mu zbývalo jiného? Co si myslel a kde chtěl hledat štěstí nebo lásku? On? Nikde. Láska neexistovala a i kdyby, jenom by mu na někom záleželo a byl by slabý. Ne, on musí vyrazit co nejvíc z toho, co se mu nabídne a pořád být ostražitý. Takže se trochu nají, pěkně oblékne a když to bude třeba, vrazí mu kudlu mezi lopatky, ale to nechá osudu. Ten muž ho zatím nebije, ani na něj nekřičí a Die snad bude mít trochu času přijít na to, kam ho chce odvézt, aby se podle toho sám nějak zařídil. Dlouze se nadechne, když dostane obvyklou přednášku o tom, kde je jeho místo a jak má mlčet, protože jeho názor rozhodně nikoho nezajímá, ale kupodivu to přání splní. Hlavu neskloní. Jen po tom muži pokukuje. Diví se, že si nevymohl tu úklonu, ale asi je mu jasné, že Die má s tou nohou co dělat, aby normálně šel, klekat pro něj byl zatím nesplnitelný úkol. Nemuselo by ho to zajímat, ale mrzačit ho očividně nechce. Ten muž vyrazí směrem k němu a Die zpevní postoj. Cosi v jeho žaludku sebou cukne, ale je to jen dotek a takový, který už taky zná. Nechá ho, aby si ho prohlížel a poslouchá jeho slova. Ten muž vypadá prchlivě, namyšleně, ale ne vysloveně zle. Přikývne na jeho otázku. Mniši si na čistotou naštěstí opravdu potrpěli. V tomto ohledu Die nestrádal. V jejich pokoji? Oni budou mít pokoj a budou v něm společně? Otázky v Dieho mysli se vrší jedna na druhou, ale už se naučil trpělivě počkat, až se některé zodpoví samy. Budou spolu nějaký čas. To znamená, že ho někam poveze. A pak co? Musí to za tu dobu zjistit, aby mohl včas utéct. Znovu dojde na to jídlo a tak k němu Die pomalu přejde a usadí se. Upraví si vlasy, aby mu do misky nepadaly, chopí se hůlek a velmi pomalu s tím začne. Tuhle porci nikdy nesní… Ten cizinec se zatím taky posadí a přijdou první otázky. "O tom přemýšlím od chvíle, co jsem se probudil." Řekne mu upřímně. 

"V harému si každý najde důvod, pane." Dodá, protože neví, jak by ho měl oslovovat. 

"Někomu se prostě nelíbilo, že i přes svou pusu získávám povýšení..." Pokrčí rameny, ale pak se po něm ohlédne a drze po něm blýskne očima. Nic víc, ale je to jasný vzkaz. 

"Nevím, komu přesně. Vlivným konkubínám, správcům, patronům? Třeba na to přijdete vy, jestli vás to zajímá." +U které hlásky jsem měl ztichnout tentokrát?+ Koně… takže to bude dlouhá cesta. Die na koni jezdit neuměl a navíc ta noha… V jeho očích se objeví první osten strachu, protože tohle prostě nezvládne, ale radši se na toho muže nepodívá. Je si jistý, že svoje slovo ohledně nálad klidně splní. Přikývne. S ním pojede určitě… no dobře, znamená to, že odtud nejde rovnou na ulici a s tím šlo pracovat. Jeho oči provázejí dalšího mnicha, který nese to, co by si s chutí dal. Nepostaví to před něj, ale před Yukiho. Škoda… Dostane se mu pobídky, aby jedl a on si uvědomí, že do sebe dostal asi tři lžíce a tak zatne čelist a pokračuje. Všechno to ale nesní a ve druhé třetině misku odloží. Nicméně honem sáhne po dračím ovoci na míse, aby Yuki nemohl nic namítat. To se konzumuje snáz, samá voda a cukr. To je přece taky jídlo.

Yukihiro

Die nevypadá, že by se bál. Podle něj má strach, jen je někde hodně hluboko usazený a nepustí ho ven. Tím mu dává najevo, že pokud chce, dokáže některé věci držet uvnitř. To se bude hodit, musí ho pár věcí za jejich společnou cestu naučit a pak na něm vydělá ještě víc. Všechno, co si o něm pomyslí, je vlastně dobře mířený kalkul, jak si vylepšit životní standart a taky pojistit své jméno v oboru. Nikdo od něj neočekával, že přiveze nějakou ušmudlanou myšku. Ti, se kterými obchodoval, věděli, že od něj vždycky dostanou skvělé zboží a on sám si na tom dost zakládal. Uvnitř je vlastně překvapený, že Die už nic neřekl a poslechl ho. Některým trvalo dlouho, než jim došlo, proč by měli mlčet a dost často se neobešlo bez fyzického domlouvání, ale to nejspíš nebude potřeba. Taky dobře, ušetří u čarodějnice. Pozoruje ho u jídla, počíná si vlastně dost elegantně a jeho oči to prostě přitahuje. Je znát, že už má nějaké zkušenosti. Rozhodně ví, jak se chovat a to je další plus. Nakonec ta cesta možná bude i příjemnější, než se z počátku zdálo, ale nebude předbíhat, ještě ani nevyrazili.
"V tom máš pravdu." Uzná jeho myšlenku. Stačilo, aby se na někoho jen špatně podíval a problém byl v dohlednu. Die mu tím však prozradí, že harém je mu známý. To je trochu komplikace. Chtěl zůstat ve městě a trochu si ukrátit chvíli. Pokud ale Die někomu patřil, i když má teď jizvu, mohli by ho chtít zpátky a to nedovolí.

"Vidím, že se nebojíš říct, co si myslíš." Ozve se jeho hlas, ale není v tom ani stopa zaujetí nebo pochvaly.

"Jednou tě to bude stát život, když si nedáš pozor." Přijde první zatím jen dobře mířená rada, ale pramálo mu záleží na tom, jestli se tím řídit bude. Pokud bude příliš drzý na něj, zvládne si ho srovnat, a co se bude dít po tom, až ho prodá, to je mu srdečně jedno. Oslovení pane mu momentálně dokonale vyhovuje. Stočí na něj oči od jablka, které pro něj bylo na pár minut očividně zajímavějším a obočí mu jde velmi pomalu nahoru.

"Nezajímá." Pokrčí rameny, ale nemluví tak úplně pravdu. Nejde však o to, že Diemu ublížili, ale spíš o to, jestli se po něm bude někdo shánět. Možná opravdu rozhodí sítě, aby to zjistil. Pak pomalu a s lehkostí vstane a přejde k němu, aby se podíval, kolik toho snědl.

"Řekl jsem, že to máš sníst." Uhodí na něj a v jeho hlase je jasně znát nesouhlas.

"Pokud ne…Věř mi, rozmyslíš si to." Varuje ho a je znát, že podobná varování dává jen jednou.

"Jdeme." Zavelí nekompromisně.

"A tu misku si vezmi sebou, stejně jako oblečení." Otočí se na patě a zamíří ke dveřím. Cestou vezme lahev saké, ale vodu nechá tady. Nepochybuje o tom, že pokoji bude mít další. Ani se na Die neohlédne a míří rovnou k pokoji, který mu byl přidělen. Jeto to nejlepší, co mu tady mohli nabídnout a stejně to není ani ze čtvrtiny to, co by uvítal. Nedá se nic dělat, jednu noc to přežijí. Odloží na stolek lahev a sám sáhne po džbánu s vodou, aby se napil. Pak poodejde a začne si svlékat část oděvu. Nakonec před ním skončí do půl pasu. Je potřeba si odpočinout, než vyrazí na cestu, nakonec budou muset zamířit dál, než měl původně v plánu. Pak pomalu beze slova přejde k lahvi a nalije saké do kalíšku, který vzápětí položí na stůl. Sám ho pít očividně nehodlá. Sám se pak přesune k polštářům, kam se usadí, opírajíc se zády o zeď a sám popíjí vodu. Už zase z Die nepouští pohled.

"Kolik toho máš už za sebou?" Zeptá se zničehonic a zase bez známky zaujetí.

"Byl jsi v harému, jak daleko jsi došel?" Upřesní to, aby se mu nemohl všemožně kroutit.

"Chci vědět úplně všechno a pokud chceš spát v posteli, tak mi to taky řekneš. V opačném případě je podlaha tvoje." Kývne hlavou k zemi. Na té vrstvě špíny a prachu by nechtěl spát vůbec nikdo.

"Až to sníš, přijď za mnou." Vybídne ho ještě. Nic z jeho výrazu nenapovídá, co s ním má v plánu v dalších chvíli udělat.

"A rovnu se svlékni, chci se podívat na tu jizvu." Dodá ještě, jak kdyby se bavil o tom, jaké to saké je. Totiž, že jistě vůbec není dobré a jemu po chuti už tím spíš ne.