Aqui x Miyavi - Jsi můj sen, který mě doprovází i přes den. - část 2.

(nové útočiště)

Aqui

Asi měl, ale kdyby tam nešel, Sena by možná nežil a Show by přišel o svou lásku. Nemělo smysl přemýšlet nad tím, co by bylo, kdyby… Jeho srdce bylo dost velké, aby se o Miyaviho v tomto směru podělilo a zároveň mu nevyčítalo, že ho vyměnil za někoho jiného. Miyavi si myslel, že ho nechává v dobrých rukou, teoreticky mu nemělo hrozit větší nebezpečí, než kdyby byli celou dobu spolu. A v tu chvíli taky ví, že když mu teď poví, jak na to reagoval a že tak rozumný zdaleka nebyl, Miyaviho to hrozně sebere a bude si to strašně vyčítat. Najednou má chuť za všemi utíkat a na kolenou je prosit, aby mu nic neprozradili, ale ono to stejně někde vyjde najevo. Ne ale teď. Teď je jejich chvilka a on nechce, aby skončila tak, jako kdysi. Když dojde na Die, Aqui se na Miyaviho opatrně podívá. Ten pohled mluví za všechno. Die s ním musel několikrát pořádně zalomcovat a Aqui vlastně chápe, proč to bylo nutné. Svým způsobem to potřeboval, ale zároveň ho to děsilo. Die to dělal hodně nešetrně a hodně po svém. Někdo ho za to odsuzoval, někdo chválil, on sám před ním utíkal. Nedovolí si ho pohanit ani slovíčkem a stejně musí být Miyavimu jasné, že to s ním Aqui neměl úplně lehké. Jenže mu taky pomohl. Jim oběma. Teď, i když prchali z apartmánu. Die se ukázal jako člověk na svém místě a někdo, kdo je taky dostatečně silný, kdyby dostal prostor. Jakmile nahlas vysloví svou obavu, naprosto nechápe ten Miyaviho výraz. Takový si rozhodně nezaslouží, ale on tam je a Aqui netuší proč. Už zase… Nejraději by si zajel rukama do vlasů a schoval svůj nešťastný obličej, ale stejně bylo pozdě. Slova, která přijdou vzápětí, jsou příliš krásná, než aby to byla pravda. Snad jako by to ani nebyl Miyavi. Vždycky vystupoval tak sebejistě, trochu frajersky, i když Aqui věděl, že je v něm obrovské svědomí a smysl pro spravedlnost a teď mluvil jako nějaká kniha plná těch nejsladších veršů a všechno to bylo jenom pro něho. Ať už byla skutečnost jakákoliv a Aqui si připadal jakkoliv nemožný, Miyavi ho tak neviděl a zapaloval v něm emoce, které nikdy nezažil. Po takových slovech se musíte cítit naplnění a docenění. 

"Já… jenom nechci, abys byl potom zklamaný. Nejsem zrovna moc k něčemu." Hlesne. Má z toho opravdu velký strach a zároveň se uvnitř něj rozhoří silný oheň. Možná mu teď půjde všechno lépe, když mu Miyavi sundává okovy nejen z rukou a krku, ale také ze srdce. Láme jeho výchovu, nutí ho přemýšlet jinak, vzlétnout… Když se Aqui přestane bát, třeba se příště zachová lépe. Jestli dostane ještě šanci od Miyaviho i od ostatních. I kdyby snad všemu tomu nevěřil, naprosto objektivně ví, co se s Miyavim dělo a už neděje a to byl důkaz. On mu ale věří každé slovo i bez toho. Najednou se na něj podívá o hodně živějšíma očima a opravdu upřímně se usměje. Jako by se v něm konečně rozhořel nějaký plamínek a nebyl jen loutkou na provázcích někoho jiného. Co když se tak Miyavimu nebude líbit? Měl hodně důvodů se bát. Všechno teď bude jiné. Když mu Miyavi řekne, že teď znovu, zhluboka se nadechne, vydechne a podívá se na něj ještě jednou. Jeho tvář už září a on konečně pořádně přikývne. Poslechne si ještě všechno to, co mu chce Miyavi říct. Slova o tom, že by snad měl někam odejít, se mu nelíbí, ale nepřerušuje ho. 

"Chtěl bych tu zůstat, ale ne tak, aby záleželo jenom na mě. Chci, aby záleželo na nás na obou. Přeješ si, abych obživl a byl sám sebou, ale sám to musíš udělat taky. Začít znovu a pořádně." Jsou vlastně úplně stejní, protože Miyavi sám sebe odložil na druhou kolej, ale nemůže svobodně žít, když si neváží sám sebe a nemá se rád. I on potřebuje roztáhnout křídla, úplně stejně jako Aqui. Neměl by si vůbec dovolit takto s ním mluvit, ale… teď už vlastně asi může. Jenom ho nechce rozzlobit. Zvonivě se rozesměje, když shlédne na Miyaviho gesto spoutaných rukou a položí na ně svoje vlastní dlaně. 

"Nikdy mi nic nepatřilo, natož někdo..." Řekne velmi tiše. 

"Mohli bychom si patřit navzájem." Řekne mu a zní to… no zní to… Aqui neměl ve svém životě odvahu vůbec na nic, ale právě nejspíš někoho požádal o ruku. Okamžitě zrudne, ještě chvíli hledí na jejich spojené dlaně a pak k němu vystřelí pohledem, protože má pocit, že v další vteřině omdlí z nedostatku vzduchu.

Miyavi

Nespouští z Aquiho ani na vteřinu oči. Čeká, jak moc si to přerovná v hlavě a co se od něj nakonec dozví. Jistě, může to být něco, co určitě slyšet nechce, ale stejně by mu to neměl za zlé. Neznali se zase tak dlouho a už s ním zažil i ty nejhorší chvíle. To, co se stalo u něj v ložnici, si bude asi vyčítat ještě dlouho. Někoho tak křehkého tomu neměl vážně vystavit. Je rád, že ho aspoň může svírat v náruči. To jediné mu stačí, aby se tu cítil jako doma. Nezáleží na místě, nikdy nezáleželo, ale jemu stačí jen osoby, které u sebe mít chce. Byl by rád, kdyby šli s Aquim společně a rozhodně by byl vděčný i za Shinyu a Die. Mít je poblíž…Nestěžoval by si vůbec na nic. Pak je tu Tora, který byl jeho přítelem dlouhá léta. Jenže to by museli mít opravdu štěstí, aby se jejich cesty jen tak nerozdělily. Když si uvědomí, co se kolem nich děje, přijde mu to nemožné.

"Aqui-koi." Nakrčí už trochu nešťastně obočí, protože si nedokáže představit moment, kdy by z něj zklamaný být mohl. Prostě mu nepřijde žádná podobná chvíle na mysl.

"Jsi tu pro ten nejlepší důvod. Pro mě." Broukne, aby bylo jasno, že svá slova myslí vážně. Nedokáže si bez něj představit už ani den, tak moc mu za takovou chvilku přirostl k srdci. Někteří na to potřebovali roky a jemu se to stalo…Jak dlouho, že se vlastně znají? Po všech těch událostech mu to vlastně přijde jako roky a zároveň příliš krátce. Podobný pocit nikdy nezažil, ale líbí se mu svým způsobem. Snaží se nahlédnout pod Auqiho výraz, který by mu napověděl, jak moc daleko ve svých myšlenkách zajde. Je to marná snaha, Aquiho tvář mu zas tolik neprozrazuje a on z jeho mlčení začíná být malinko zoufalý. Potřeboval by slyšet jeho odpověď a ideálně kladnou. Jakmile začne jeho tvář zářit, začíná si Miy uvědomovat, že ho konečně dostal na výsluní. Vytáhl z něj jeho nitro a možná úplně zbořil bariéru, kterou v něm vytvořili. Přesně tohle si přál, i kdyby to pro něj znamenalo cokoliv. Hrozně mu to sluší, nedokáže se na něj vynadívat a doufá, že si toho bude moct užít mnohem víc. A pak konečně promluví a Miy se začíná usmívat taky. Nejradši by se zvedl na nohy a začal by skákat radostí, ale to by ho musel pustit a to je to poslední, co chce. Odpalovat ohňostroje může potom. Nejspíš by se to s kladnou reakcí okolí moc nesetkalo, vzhledem k tomu, v jaké situaci jsou, ale…Měl by zajít za Torou. +A tím ho vážně už zabiješ.+ Připomene si, že by jeho kamarád měl být hodný, aby ho vůbec vzali sebou. Ne, on si nedělá iluze o vyšším vedení, ale pořád je to svoboda a ne okovy.

"Začít znovu…" Odtuší první jen tichým hlasem a v hlavě mu naplno zní to, na nás obou.

"Začneme společně." Doplní, když vzhlédne. Aqui má pravdu, oba to potřebují, i když se Miy snaží tvářit, že je s tím vším dostatečně srovnaný, Aqui ví, že to tak úplně není.

"Máš pravdu." Přizná mu, co se děje uvnitř něj a že má Aqui talent vidět o hodně dál, než všichni ostatní, co ale přijde vzápětí…No páni.

"Aqui-koi." Osloví ho znovu a uvnitř něj se rozepne zvláštní pocit plný radosti. Je ho tolik, že se to snad nedá snést. Dokonce mu přijde, že se asi brzo rozbrečí. Bylo by to poprvé v životě, kdy by brečel štěstím.

"Ano, budeme si patřit navzájem." Odsouhlasí mu jeho žádost a dá si za úkol, že zbytek zařídí on. Klidně to dotáhnou do konce a možná už tady. Aoi by na to měl mít tu pravomoc. Pořádný obřad si můžou dát, až se dostanou na bezpečnější místo. Miyi je dost velký blázen, aby si ho chtěl vzít rovnou.

"Počkej." Trochu se nakloní, aby zalovit kdesi u svého pásku a za chvíli se mu objeví dva kroužky podobné těm, na které se navlékají klíče. Měl je na karabinách, ale teď už jim poslouží k úplně něčemu jinému. Vezme jeho packu a začne mu ten menší pomalu navlékat.

"Slibuju, že tě budu bránit před celým světem a tímto ti odevzdám své srdce." Pak mu vtiskne do ruky ten větší a rozverně se uculí.

"Ne, že mi teď utečeš, dohnal bych tě během pěti sekund." Nakloní se k jeho oušku, na které ho líbne.

"A jakmile to uděláš, vezmu tě sebou do sprchy. Svatební noc se tomu říká. To je taky jedna z věcí, na kterou jsem se hrozně těšil a myslím, že už o tom víš. " Narazí na svůj klín, který už není tak úplně v klidu.

Aqui

V to měl Miyavi velkou pravdu. Nakonec vlastně nezáleželo na ničem, jen na nich dvou. Nezáleželo na tom, co si o jeho chování mysleli ostatní nebo on sám, nezáleželo na tom, koho mohl zklamat, pakliže to nevadilo přímo Miyavimu. Pokud o něj stojí se všemi jeho projevy chování, mohou si přece všichni ostatní myslet, co budou chtít, ale proč by to mělo Aquiho trápit? Stejně by to nezměnil, nedovedl by poručit svému nitru, aby se zachoval jinak. Už se to stalo, bylo to za nimi. Může se jen snažit být příště silnější, ale on bude. Má k tomu všechny důvody a taky třeba už žádné děsivé příště nebude. Třeba jim osud bude trochu přát. Znovu se usměje a přikývne, ale v následující vteřině má pocit, že snad špatně slyší. Tak moc se zdráhá uvěřit skutečnosti, že si není jistý, jestli si Miyaviho odpověď jenom nevymyslel. On souhlasil? Přece tu odpověď vidí v jeho tváři, v jeho očích, které se lesknou slzami i dojetím, v tom štěstí, které nelze nijak předstírat, protože vyvěrá ze samotného nitra, ale stejně! 

"Nemůžu uvěřit, že jsem něco podobného řekl." Zamumlá honem a už zase klopí oči ke klínu. I on se ale usm

"To byla spontánní reakce, nic takového jsem připraveného neměl." Vysvětlí honem, jak na tohle došlo, ale pak mu stejně spontánně na chvíli padne okolo krku. Zase se odtáhne a zvědavě se podívá někam dolů k Miyaviho pásku, odkud tahá cosi neznámého. Spatří ty kroužky a tuší, co s nimi chce udělat. Musí se znovu rozesmát, protože to nejsou žádné prstýnky a když mu Miyavi jeden z nich navlékne, samozřejmě je mu velký. To nevadí, tenhle předmět bude pro něj navždycky tím nejdrahocennějším, co bude vlastnit a pečlivě si ho schová, možná z něj vyrobí nějaký šperk nebo mu s tím někdo šikovný pomůže. Znovu se zasměje té výhrůžce a převezme si druhý kroužek, aby ho mohl navléknout Miyavimu. 

"Slibuju, že ti nikdy neuteču a nenechám tě samotného a tímto ti odevzdávám to svoje." Řekne svou část magické formulky a podle něj je hotovo. Právě se vzali a nic a nikoho k tomu ani nepotřebují. Prohlíží si jejich společné dílo na prstech a pak mu znovu padne okolo krku. Teď by se šel nejraději někomu pochlubit. Miyavi mu tak trochu připomene, co by rád a jeho tváře už zase hoří. Podle něj neexistuje nikdo na světě, kdo by byl v podobných věcech tak přímočarý. Co kdyby mu řekl, že třeba nechce? Ale ne, on chce a moc. Pomalu vstane, sehne se pro jeho dlaň a tahem za ni ho vede za sebou. Jde přímo ke koupelně, kterou sdílí se Shinyou a Die. Možná by měli alespoň zamknout, ale snad se ostatní nějak doslechnou, že je Miyavi tu a chviličku někde počkají? Není tady žádná vana, jenom dost obyčejný sprchový kout, prakticky dlaždice na podlaze a zástěna, ale byla to horká voda a taky tady bylo mýdlo. Ihned otočí kohoutky, aby se voda odpustila a tekla správná teplota. Kromě toho pára místnost taky trochu zahřeje. Pak se pomalu otočí čelem k Miyavimu. Je to poprvé, kdy nečeká na to, až někdo něco provede s ním nebo mu řekne, co přesně by měl dělat. Položí ruce na spodní lemy jeho trička a pomalu mu ho vyhrne po těle nahoru, až ho úplně svlékne. Musí si při tom stoupnout na špičky, aby na něj dosáhl. Jeho tělo je samá modřina a škrábanec, ale jinak bez zranění. Je to skoro jako zázrak. 

"Co se tam dělo?" Zeptá se tiše. Viděl jenom padající budovy, ale vlastně neví nic o Miyaviho zásahu. A chtěl by to znát. Chtěl by o něm vědět všechno. 

"Jsi tak statečný." Zašeptá a prohlíží si složitá tetování na jeho vypracovaném těle. 

"Krásný..." Splyne mu ze rtů, jako by tu Miy ani nestál.

Miyavi

"O to lepší to je. Už mě znáš, tohle ocením mnohem víc." Odpoví mu rovnou. Chtěl u Aquiho probudit spontánnost a povedlo se. Nic jiného si ani nepřál. Kdyby ho podezříval, že si to na něj připravil, mohl by klidně pochybovat, jestli se z té klece uvnitř sebe vůbec dostal. Takto ví, že je to Aquiho nitro, které ho požádalo. Nic víc ke štěstí nepotřebuje.

"Chci si vzít tebe, ne nic, co do tebe dostali násilím." Ujistí ho, že nic neudělal špatně právě naopak.

"Šlo to odtud." Položí mu dlaň na hruď. Jeho tělo už začíná dost dobře reagovat. Začalo už dřív, ale Aqui objetí ho v tom jen podpořilo. Tak moc po něm toužil, tak moc ho chtěl milovat a stejně šel dolů. Teď má jako odměnu za jejich akci tento drahokam a už ho nikomu nedá, i kdyby si měl pro ten samopal dojít znovu. Možná je dobře, že mu Aqui nevidí do hlavy, mohl by ho klidně vyděsit. Mana by se upřímně zasmál a nejspíš by mu řekl, že jdou do toho. Ano, potom všem by ho klidně na podobnou akci vzal. Natáhne ruku, aby mu mohl kroužek navléknout. Trochu teatrálně pozvedne ruku a prohlédne i ji.

"Hm, sluší mi. Lepší jsem vybrat nemohl." Dostojí své vlastní povaze, než se krátce zasměje.

"Seženu lepší. Takový, který tě ozdobí, jak si zasloužíš a jak tě vidím já. K mé smůle i všichni ostatní. Já si ten samopal vážně musím pořídit." Prohodí s protočením očí v sloup a hraným povzdechem. Přitáhne si ho krátce na své rty, aby svoje sliby stvrdili, jak se sluší a patří a pro něj je taky hotovo. Prostě se vzali, nějaké papíry jsou mu ukradené, i když jim je samozřejmě zařídí. Už jen pro ten pocit, že by Aqui dostal jeho jméno. Ano, to za to stojí, žádné jiné oficiality k tomu nepotřebuje. Úsměv se mu rozšíří, když Aqui začne vstávat a míří ke koupelně. Teď ho trochu mrzí, že nejsou doma. Tam měl obří vanu, kde by si to opravdu užili se vším pohodlím, ale to je jedno. Sám moc dobře ví, že brzo na místo zapomene, zůstane jen Aqui a jeho tvář, tělo…Už jsou tam? Koutky mu těknou znovu nahoru v návaznosti na jeho myšlenky. Zůstane stát opodál, aby si ho mohl prohlížet, jak pouští vodu. Nic neříká, je zvědavý, jak se Aqui teď zachová. K jeho převření se začne chovat tak, jak se to z něj snažil celou dobu dostat.

"Hm, Aqui-chan. Jsem z tebe hotový už teď." Složí mu osobitý kompliment, ale je to pravda. Stačí mu jen, aby jednal za sebe a nepotřebuje nic navíc. To, že se ho vzápětí dotkne, je vážně příjemný bonus. Klesne očima na jeho dlaně, které začnou hrnout jeho triko nahoru. Když o něj přijde, podívá se Aquimu do tváře a v očích se mu hladově blýskne. Ne, teď to rozhodně nemá v plánu uspěchat. Neužili si zase tolik, aby tohle oslavili rychlovkou. Die a Shin budou muset holt počkat. Sám položí dlaně na jeho boky a začne si pohrávat s lemem jeho svršku. První jen prsty zajíždí pod něj. Vyjede trochu výš celou plochou dlaně, aby ho vzápětí mohl spustit zase dolů. Hraje si a líbí se mu to.

"Ten výbuch nám nic neudělal, byli jsme dost daleko." Začne mu pomalu povídat a taky ho připravovat o triko.

"Arigato." Usměje se upřímně.

"Budeš mi to v noci šeptat do ouška a já ti to s radostí budu šeptat zpátky." Počká, až Aqui pomalu zvedne ruce a připraví ho o kousek látky. Roztáhne prsty, aby mohl celou plochou dlaně pohladit jeho hrudník a zastavit se až u lemu kalhot. Za jejich kraj zaklene prsty, trochu s nimi pohne do stran, než se posune výš na jeho štíhlé boky. Jeho rty opustí první povzdech. Ví, jak jsou úzké a uvnitř, to teprve bude…

"Slezli jsme dolů, tam byl první z nich. Zbavil jsem se ho, nejspíš už ho nikdy nikdo nenajde, ani kousíček z něj." Jeho hlas je podbarvený touhou, jak kdyby ani nevěděl, co říká, ale on to moc dobře ví. Jenže vůči mrtvému nedrží žádné emoce. Zvedne krátce oči a podívá se do těch Aquiho. 

"Byl jsem to já, kdo to ukončil, aby dál nemluvil. Byl jsem to já, kdo navrhl, abych to s ním ukončil." Dojde na pověstnou pravdu, kterou by o sobě měli znát, i když to mělo být před svatbou nejspíš. Trochu sjede jednou dlaní dozadu a sevře Aqui polovičku, když si přitáhne blíž k sobě.

"Pak jsme přeběhli k jedné zřícenině budovy a odpálili světlici. Nevěděli jsme, koho přilákáme. Nakonec to nebyl nikdo, ale slyšeli jsme střelbu. Mana šel na věž a já za nimi. Přímo do centra toho všeho, udělal jsem ze sebe terč." Sejde mu druhou dlaní na Aquiho zadek a s prudším pohybem s ním trhne k sobě.

"A pak mohl udělat terč Mana z nich, je výborný odstřelovač." Vypráví mu klidně dál a u toho mezi prsty mne jeho pozadí.

"Víš, střílet do těch, kdo ti to udělali, bylo to nejlepší, co jsem mohl zažít." Přizná se mu a taky část motivace, jednu z těch hlavních. Těkne očima na jeho rty a zase zpátky.

"Měl bych doufat, že tě nevyděsím, Aqui-koi." Broukne mu skoro do rtů, než si je ukradne pro sebe a za zadek ho zvedne několik čísel nad zem, aby mohl přejít blíž ke sprše, kde ho zase postaví na zem.

"Co mi ještě sundáš?" Pobídne ho s provokací v hlase.

Aqui

Jestli Miyavi nechce, aby se mu rozklepala kolena a on už nebyl schopný ani jednoho pohybu, tak může ještě chvíli pokračovat. Dřív se ho bál, ale dneska ho to hřeje u srdce, když ho ujišťuje o tom, jak moc se mu líbí a jak sexy mu připadá. Aqui chodil celý život v kimonu, ale to bylo znamením otroka a proto tady nosil kalhoty a tričko s dlouhým rukávem jako všichni ostatní. Ještě pořád si na to nezvykl. Hodně to obtahovalo křivky těla a zároveň se v tom mnohem lépe hýbalo. Bylo to zvláštní, ale zvykne si. Viděl to hladové zablýsknutí v Miyaviho očích. Moc dobře ví, že Miyavi je predátor, zatímco on sám je býložravec, beránek, který by nikomu neublížil. Pořád nechápe, proč chce být s ním a zároveň ho nesežere, ale bylo to tak. I zvířata se někdy chovala divně a Miyavi o sobě rád říkal, že není normální. Tomu pohledu dostojí i jeho ruce, které okamžitě začnou bloudit pod Aquiho vrškem a zvedat v něm vlnu trémy, očekávání a touhy. Cítí, jak mu naskakuje husí kůže všude po těle a jak se mu staví chloupky do pozoru. A ne jen ony. Zvedne poslušně ruce nahoru, aby ho mohl Miyavi svléknout. Některé věci se prostě nezmění, ale takový on by byl i bez výchovy. Pokývá hlavou na jeho slova. To bylo dobře, ale z jejich pohledu to vypadalo, jako by to smetlo lány půdy okolo budov. Vždyť přece viděli, jak se skála zatřásla, láme se a padá? Ale i to je asi pro Miyaviho dost daleko. Usměje se na jeho poděkování. To klidně bude, podle něj si to Miyavi zaslouží. Nějaké to hýčkání...Ucítí jeho prsty za lemem svých kalhot a na chvíli přestane se všemi pohyby, protože ho to celého rozechvěje. Miyavi pokračuje ve svém příběhu a Aqui cítí, jak mu jdou ústa od sebe. Zbavili se ho… jak? Odpověď dostane vzápětí. Aqui ví, že to bylo nutné, jinak to nešlo a kdyby to Miyavi neudělal, ten člověk by je našel a všechny do jednoho zabil, ale nejde o to, že se to stalo. Jde o to jakým způsobem mu to Miyavi říká a že je vidět, že z toho má radost. Vždycky to v něm bylo, Aqui to ví, ale myslel si, že to odplulo pryč s jeho závislostí. Nebyla to pravda. Nikdy to nezmizí. Je to predátor, lovec, nikdy nebude jiný a vždycky ho to bude bavit. Pach krve… Aqui se celý zachvěje, někde uvnitř sebe má strach a zároveň ví, že Miy by mu neublížil. +Ne vědomě, ale co když se zase něco stane a on bude mít zatmění?+ Ne, nevěří, že by ho Miyavi nepoznal a kdyby přece jenom ne, tak se to mělo stát. Padne jeho rukou, tak se rozhodl, když si ho vybral. Usměje se hodí všechny obavy za hlavu. Natáhne se na špičkách, aby ho mohl pohladit po tváři a znovu obejmout. Cítí, jak mu Miyavi tiskne pozadí, stupňuje tak jeho touhu a zároveň říká věci, které by jednoho donutily utíkat. Byl to on, kdo to navrhl… Nevěděli jsme, kdo přijde… Co kdyby přišlo něco opravdu hrozného? Pak by nezbyl ani kousek ne jenom z toho cizince, ale i z nich… Aqui se znovu zachvěje, ale Miyaviho silné paže ho drží pevně. A stejně to chce všechno vědět. Má vnitřní nutkání znát všechno. A pak přijde něco, co neovládne. 

"Cože jsi udělal?" Vypadne z něj, oddálí se, aby mu viděl do tváře a zbělá. I přes to, že tu měl jeho, se vědomě takto ohrozil? I toto bylo nesmírně odvážné, ba přímo šílené. A nejspíš úplně stejně nutné jako všechno to ostatní. Nejraději by mu řekl, aby to už nikdy nedělal, ale zároveň ví, že jen těžko potlačí jeho osobnost. 

"Budu mít o tebe už navždycky strach?" Hlesne, protože by mu to nezakázal. Jeho oči jsou trochu smutné. 

"Ještě, že tam byl on." Zamumlá znovu. Neví, jestli je tady někdo, kdo by střílel lépe, než Mana, ale nechce to zjišťovat. Pokud někdy někam Miy půjde, Aqui doufá, že zase s ním. Vážně se podívá do jeho tváře, když mu Miy přesvědčeně sdělí, jak velkou nenávist k Aquiho bývalým věznitelům cítí. Asi by ji měl cítit taky. Každý, kdo se proti tomu nepostavil, byl vlastně spolupachatel zločinů proti lidskosti. Jenže Aqui to stejně nedokáže. A zároveň je podivně příjemné vědět, že má někoho, kdo se za něj takto rve. Byly to tak zvláštní emoce… Chtěl by mu něco odpovědět, ale už se líbají. Aqui si dlouze vzdychne to jeho rtů, když ho Miy tolik stiskne za pozadí a pozvedne. Cítí, jak přichází o pevnou půdu pod nohama, pevně se ho drží kolem krku a za chvilku už cítí jemné mrholení ze sprchy, které mu dopadá na záda. 

"Už toho zase tolik není." Hlesne se začervenáním, ale přesto položí ruce na jeho poklopec a začne rozepínat jeho kalhoty, aby mu z nich pomohl.