Aoi xTora - Příště mě nezkoušej štvát. - část 3.

(nové útočiště)

Aoi

Zatne svaly na břiše, když pochopí, že po něm Tora chce, aby se posadil. V tu chvíli už se k němu pevně tiskne a hlavou mu víří jeho opakované věty o tom, že je tím jediným, kterého chce. Podle něj se stejně budou navěky navzájem rozčilovat, protože i když už věří, že Tora nikdy nic neudělal schválně, je mu stejně tak jasné, že sice něco slíbí, ale pak okolností zařídí, že změní názor a zase se do něčeho vhrne po hlavě. Aoi byl plánovač, podobné impulsivní chování ho vyvádělo z míry a on si nebyl vůbec jistý, jak to přežije. Tora byl proti němu mnohem víc splachovací, ale co on sám? Na podobné pochybnosti ale bude mít dostatek času někdy jindy, protože teď je pohlcený jejich společným prožitkem a ne, nikdy nic podobného nezažil. Nesmí nad tím zrovna moc přemýšlet, aby z toho zase nebyl na rozpacích, ale když si odmyslí, kde přesně teď Tora je, je to vlastně naprosto skvělé. Opětuje pohled do jeho očí, když Tora promluví a málem by protočil těma svýma. 

"Celou dobu mluvíš hrozně moc, už mě z toho bolí hlava." Zabrouká, ale tentokrát v tom není žádná výčitka. Jenom dostojí rozdílnosti jejich povah a faktu, že se navzájem stejně dřív nebo později zabijí. I tak ho ale objímá pevně a v jeho očích sedí cosi velmi hřejivého. V posledních dnech, možná spíš letech, to tam rozhodně nebylo často. Tora nevydrží nečinně dlouho a znovu ho přiměje sténat do jeho rtů. Tentokrát už se můžou jeden druhému dívat do tváře, tolik poznamenané slastí, nemusí se jeden s druhým prát a místo toho mohou věnovat všechnu energii do tohoto aktu. Tora se rozhodne oddřít všechnu práci, když vezme Aoiho pod zadkem, Aoi to nemůže skoro nijak ovlivnit, ale je za to rád, protože už není schopný o nic větších reakcí, než se ho pevně držet a hlasitě sténat na celou tuhle provizorní pracovnu. Občas nechá hlavu klesnout dozadu mezi lopatky, má pocit, že je Tora ve všech buňkách jeho těla zároveň a vyplňuje je neskutečnou slastí, kterou už nemůže ani snést. I on při tom zapomene jeho zranění, které to dozajista odnese. Jejich těla se lesknou potem, Aoi cítí, jak se mu Torovy prsty vrývají do pokožky a stejně mu to najednou připadá málo. Vůbec mu to nevadí, spíš ho to vzrušuje a ještě nemá ani ponětí, kam by je tento pocit mohl zavést zrovna pod Torovým vedením. Tora do toho mlátí s takovou intenzitou, že se diví, že se ještě nezranili a pak se konečně podvolí a nechá se prostoupit slastnými pocity z vlastního podmanění. Je to nečekaně uvolňující, najednou nebýt ten, na kom všechno stojí, kdo má všechno pevně v rukou, kdo o všem rozhoduje a všechno musí zařídit. Najednou si mohl dovolit nechat se vést a jenom si něco prostě užít. Děsí ho to, protože si myslel, že po tom bude cítit zhnusení, nenávist ke svému milenci a odpor ze sebe samého, ale místo toho jako kdyby otevřel oči a konečně se nadechl čerstvého vzduchu. Nebo si jen nasadil růžové brýle a teď se utopí v pocitech, které mnoha mužům zatemňují mysl? Aby se tak zamiloval… Jenže on už zamilovaný je. Už dlouho. Torův požadavek ho překvapí. Ještě pořád se jim oběma divoce zvedá hrudník a Aoi se ho nepustil a stále se ho pevně drží kolem krku. Jenom se mu teď také dívá do očí a cítí, jak mu po stehnech začíná cosi stékat. Ještě toho asi bude dost, až Tora vystoupí a po ruce nejsou žádné kapesníčky… Vnímá ten pohled v jeho očích, ale šťastně se zasměje, když mu Tora řekne, že by ho klidně chtěl znovu. 

"To se dá zařídit, jenom mi dost vadí, že můj pokoj neexistuje a místo něj je taková… no..." Slyší vůbec sám sebe, co to tady říká?? A vážně mu nejvíc ze všeho vadí, že ho nemůže vzít do své vymazlené ložnice, ale jen do nějakého obyčejného provizorního pokoje? Ne že by Tora asi nebyl rád za cokoliv po tolika nocích někde na kamení nebo otrocké pryčně. Pak ale zvážní. 

"Tora-chan… mě mluvení nikdy moc nešlo… Promiň. Omlouvám se." Řekne nakonec naprosto jednoduše něco, co asi nikdo nečekal. Pak se ale vyděsí, protože na Torově těle je všude krev. 

"Jdeme na ošetřovnu." Zavelí a už se zase mračí jako obvykle.

Tora, Daichi

Musí se nutně ušklíbnout, když mu Aoi řekne, že moc mluví. Musí přiznat, že má pravdu, dneska toho nakecal na jeho vkus až příliš, ale některé věci prostě říct musel. Stejně mu nakonec koutky vyběhnou nahoru, když si uvědomí, co všechno po návratu vyvedl. Vlastně hlavně jednu věc, ale už jen to stálo dost za to. Může být rád, že se nespletl a neskončil někde bez hlavy v nějaké jámě. Ne, že by nad tím nějak přehnaně přemýšlel, vlastně vůbec, ale to bylo u něj normální. Nemůže se na něj vynadívat. Už jen to jak se jeho tvář mění s další a další slastí. Jak se přestává ovládat a konečně dává průchod všemu, co cítil. Musí to tak být, tohle by nikdo nezahrál ani náhodou. Už se těší, až budou mít chvilku klidu a on si to celé užije mnohem víc. Teď na to prostě není čas. Oba je rychle hnal k vrcholu, prostě to nešlo ovládat. Měl by možná začít přemýšlet, co bude po tom. Jak moc Aoi bude nadával za způsob, jakým ho dostal na stůl, ale to by mu to hned vrátil, že neměl jinou možnost. Pochybuje, že kdyby za ním přišel a řekl, je to tak a tak, bude to mít úspěch. Aoi byl svým způsobem stejný. Potřeboval, aby s ním někdo pořádně zatřásl a zdá se, že to pomohlo. Mírně se vykloní, když je jisté, že se na nohách udrží. Ještě pořád nemá úplně jistá kolena, ale nespadne, to už ví. Aoi by se asi nedosmál ani za týden, kdyby si tu před ním kecl na zadek s kalhotami u kotníku. Což o to, on by se smál taky a hodně. Posune ruce kousek stranou, aby sevřel zlehka jeho paže a pomalu po nich vyjede až k zápěstím v jemném pohlazení. Tak trochu si je přidrží, kdyby mu náhodou chtěl vrazit. Jenže už taky věří, že se to nestane. Aoi vypadá víc, než spokojeně a nebezpečně se mu líbí snad ještě víc. Čekal vážně všechno. Hlavně nadávky, co si o sobě myslí a že ho zabije, kdyby na něj ještě sáhl. Jenže nic z toho nepřijde. Místo toho má starost o svůj provizorní pokoj. Obočí mu jde nahoru a pak se prostě musí zasmát.

"Takže tobě nevadí, že si pak týden nesedneš, ale štve tě, že nemáš svůj vyšperkovaný pokoj?" Zkonstatuje nakonec, než zlehka zavrtí hlavou.

"Věř mi, že když tě vidím, je mi úplně jedno, co je kolem. Asi budeme mít problém, až vylezeme odtud ven." Pokusí se o nevinný výraz, ale vůbec mu to nejde. Nikdy mu to nešlo.

"Jsem ale rád, že máš podobné starosti." Dobírá si ho trochu.

"Já bych měl trochu jinou a to je to, že ten stůl už dlouho nevydrží." Narazí na to zatím jen tiché vrzaní, když se jeden nebo druhý pohne. Dává tomu pět vteřin, než skončí Aoi zadkem na zemi. Zarazí se, několikrát zamrká a pak se mu podívá do očí. Jeho omluva je…Cítí se jakoby uvnitř něj někdo odpálil ohňostroj. Vážně to řekl? Nebo se mu to jen zdá? Usměje se naprosto upřímně a zlehka ho líbne na rty.

"Nepotřebuju, abys mi tu skládal básně. Tohle je to nejlepší, co jsem slyšel za celý život." Ujistí ho, jak moc si toho váží.

"I já se omlouvám. Postavil jsem svůj slib tobě na druhou kolej. Neměl jsem to dělat." Přidá i trochu věcí na svou hlavu. Pár vteřin na něj nechápavě hledí, než se podívá dolů na své tělo.

"Ehm." Poškrábá se dlaní ve vlasech.

"To bude dobrý, je to jen škrábnutí." Snaží se to zamluvit. Pravda je, že doktory nemá rád a kdyby se jim mohl vyhnout, udělá to.

"Zavážu si to a bude to dobrý." Brání se tomu, ale nakonec musí od Aoiho odstoupit, navlékne mu kalhoty.

"Nechceš první třeba do sprchy…Převléknout se, počkám." Zkouší to ještě takto, protože Aoimu teď v kalhotách určitě nebude dobře. Vzhlédne, aby se mu podíval do tváře a povzdechne si.

"Dobře, tak ne. Ale jen pod podmínkou, že mě ošetříš ty."  Stojí si na svém s pobaveným výrazem, než protočí očima v sloup a sám se oblékne. Loudá se za ním hodně pomalu a pořád vymýšlí, jak se té ošetřovně vyhnout. Do dveří se ale nahrne první, aby mu mohl otevřít a podívá se rovnou do tváře Daichiho.

"Máš tu jednání." Ohlédne se na Aoiho. Daichi vypadá, že se každou chvíli propadne do země, protože ač nerad, tak něco zevnitř rozhodně slyšel. Jeho tváře ho jen prozrazují.

"Ne, ne, já jen…jestli je všechno v pořádku a že Toru čekají na ošetřovně a…" Zarazí se, protože neví, co říct dál.

"A to je všechno." Vykoktá ze sebe, přešlápne a radši vyrazí pryč. Když se k těm dvěma otočí zády musí se usmát. +A že jim to trvalo.+ Tora se uchechtne a podívá na Aoiho.

"Je ti jasné, že nás slyšel." Zatváří se pobaveně a těší se na Aoiho výraz.

"A možná nebyl jediný." Rýpne si ještě trochu.

Aoi

V Aoiho očích se zablýskne cosi rozverného, co je následováno nevinným úsměvem a pokrčením rameny. 

"Ano. Tobě se to nelíbí?" Odpoví mu a zadívá se do jeho očí. Tohle přece chtěl a když to konečně má, tak to zase komentuje? Tora ale kupodivu zvolí slova, která Aoimu přičarují o něco zamilovanější výraz a o hodně milejší úsměv. Tak on zapomíná, co je kolem… To je dobře. Snad na to nezapomene taky tehdy, až uvidí všechny svoje bývalé milence. A to Aoi nemá ani ponětí o pohledech na Manu. Trochu udiveně se podívá na stůl pod svým zadkem. Ne, rozhodně to není to, co měl ve svém minulém domově, ale docela se tomu diví. Tohle byla jejich nejlepší kancelář, kterou tady objevili a pochybuje o tom, že vedení stěhovalo nábytek, když odsud odcházeli, takže co to mělo znamenat? Došli jim peníze? Jenom z té představy se Aoimu stáhne žaludek. Mají tady dva nové bohaté prominentní synky, ale majetek rodiny je jejich otců, bohužel. Shinya taky nic nevlastní, protože utekl dřív, než se vyřešila vražda jeho otce, takže jediná další opravdu movitá osoba byla Miyavi. 

"Nelži..." Obviní ho vzápětí, když Tora zareaguje na jeho omluvu, ale něžně se usměje a sklopí před ním oči. Naposledy se omlouval, když byl dítě… Kromě toho Shinya mu určitě řekl mnoho krásných slovíček. Znovu oči zvedne a vážně a dlouze se zadívá do Torových očí. Přiznal to s tím slibem. Obvykle to byla věc, přes kterou se Aoi nedokázal nikdy přenést. Porušené sliby… Jenže se mu rozhodl odpustit a to taky udělá a už se k tomu nebude vracet. Však se Tora natropí dost nových pitomin, které mu bude moct s chutí vyčítat. Rozhodně by měl jít nejdřív do sprchy, ale to počká, všechno počká. 

"Vítej ve vztahu se mnou, uděláme to po mém, těšíš se?" Trochu mu vrátí jeho předešlá slova a nechce o vyhýbání se ošetřovně ani slyšet, ale zároveň tím dal dost jasně, že s ním počítá o něco víc, než jen do postele. 

"Oh..." Povzdechne si částečně zaskočeně. Mohl by ho zkusit ošetřit on, kurzy na to má, ale stejně by byl raději, kdyby to dělal někdo, pro koho je šití rutina a zvládne to za polovinu času. Kromě toho mnohem estetičtěji. Ta jizva už Torovi přece jen zůstane… Nemá ani ponětí, že někdo, kdo sleze do kanálu mezi mutanty, má strach z doktorů. To by ho v životě nenapadlo. Nechá si od něho pomoct s oblečením a pak opatrně sklouzne ze stolu. Je to nezvyklý pocit, je to dost cítit, později to asi bude i trochu bolet, ale jeho euforii to stejně nezabrání. Následuje Toru ke dveřím a za nimi… Několikrát zamrká, jestli se mu to nezdá. To tady stál celou dobu? 

"Daichi-chan, co tady děláš?" Vydechne, ale nezní to moc jako napomenutí. Aoi si momentálně není schopný domyslet, že o něj Dai mohl mít taky strach, ale tohle skoro vypadá jako by se díval klíčovou dírkou. Aoiho tváře zaplaví červeň a vůbec nepotřebuje, aby kdokoliv cokoliv říkal. Vlastně by bylo úplně nejlepší, kdyby nikdo neřekl nic a šli si každý svou cestou, ale to by nebyl Tora, aby to neokomentoval nahlas. A Aoi má pocit, že ho prostě zabije. Daichi vykoktá svou odpověď a zmizí na chodbě a Aoi… ho vlastně ani nechce zastavit. Co by měl vysvětlovat? Ve tváři mu sedí trochu pobledlý výraz. No jistě… všichni to slyšeli. Nejspíš i za oceánem. 

"Mlč." Napomene Toru a vykročí po jeho boku k ošetřovně. 

"Nebo přísahám, že nebudu šít, ale operovat. Samozřejmě tě nejdřív svážu, abys tušil, jaké to je." Začne mu malovat pomstu za tu troufalost a je zvědavý, jestli teď alespoň malinko zbledne i Tora. 

"Bez umrtvení..." Rýpe se v tom dál a nevinně se usměje na jeho profil.

Tora

Málem si povzdechne, když se ho Aoi zeptá, jestli se mu to nelíbí. Samozřejmě, že se mu to hrozně líbí, ale co se stane, když mu to přizná nahlas? Ono je na podobné věci už asi pozdě. Jen zlehka rozhodí rukama, aby bylo jasné, že k tomu asi už není co dodat, když tu před chvíli tak obstojně ničili stůl. Jen ať to Aoimu ještě chvíli vydrží. Postará se o to, aby mu to chvilku vydrželo, i když by to znamenalo, že ho bude muset dovléct do toho jeho pokoje a zopakovat svůj dnešní příchod. Ne, bez pásku on ještě chvíli chodit nebude, jen pro jistotu. Střelí po něm nevěřícným pohledem, když dojde na věci, ve kterých bude velet Aoi. Chvíli vážně přemýšlí, co by mu na to měl odpovědět. Vzápětí se však uculí.

"Dobře, já si nechám ložnici a ty si klidně vem všechno ostatní." Vrátí mu to alespoň takto. Sám moc dobře ví, že mezi ostatními bude muset držet pusu a krok, aby Aoiho neshodil. To by mu příliš nepoděkoval. Najednou si je však jistý, že to dokáže. Jakmile vidí křepeličku před jeho dveřmi, baví se náramně. Aoi je naprosto kouzelný, když ho dostihnou rozpaky. Jeden by ho zatáhl zpátky ke stolu a…Je rád, že mu nikdo jiný do hlavy vidět nemůže, asi by se hodně divili. Dai ale vypadá, že se nediví vůbec. Čekal to nebo vůbec? Přece viděl, jaké pohledy na něj vrhal při schůzi, kdy se tak moc pohádali. Co se za tu dobu změnilo? Byl úplně jiný, než Tora, mnohem křehčí. Mohlo by se podobné uspořádání Aoimu líbit víc? Ne, musí si nějak namlátit do hlavy, že vůbec, jinak Daichiho sváže a někam zavře, jen pro jistotu. Nadechne se, aby ještě něco dodal, ale radši zmlkne, když mu Aoi začne vyhrožovat. Obočí mu jde pomalu nahoru a ne, vůbec se mu to nelíbí. Teď je to on, kdo trochu bledne. Kdyby to dělal Aoi asi je to snesitelnější, ale stejně když si představí nemocniční lůžko, dělá se mu zle. Ani za nic však nechce přiznat svou slabost.

"A já se na tebe budu koukat a celou dobu ti připomínat, jak moc nás bylo slyšet. I před sestřičkami." Snaží se si udržet tvář, ale dlouho mu to nevydrží. S každým dalším krokem po chodbě na ošetřovnu, je čím dál tišší a taky bledší. Ne, za to zranění vážně nemůže. Nejradši by se otočil a vážně utekl. Kdyby se někam zavřel, třeba by ho nechali na pokoji. Když se ale podívá do Aoiho tváře, tak je mu jasné, že by mu to neprošlo. Zastaví se až přede dveřmi na ošetřovnu a teď už je vážně jako zeď za ním, stejně bílý.

"Já si pořád myslím, že by stačil jen obvaz a bude to dobrý, vážně to není hluboký." Začne podvědomě couvat dozadu s jasným úmyslem se vzdálit. Je mu to houby platné, je nahnán dovnitř a na lehátko. Souká se a něj dost neochotně a když se začne blížit sestřička nenápadně vzdálenější rukou svírá okraj. Je asi tak dvě vteřiny do toho, aby prostě seskočil a zmizel neznámo kam. Když vidí, co všechno si na něj chystá, když vyhrne triko, odváže obvaz, který mu daroval Miyavi a zkontroluje, jak to vypadá. Vážně to bude chtít několik stehů. Tora už krčí obočí a když se ohlédne na nástroje na nerezové misce, začne se vážně zvedat.

"Hele to vážně není potřeba." Začne se bránit. Ne on prostě doktory nesnáší a nebude tu ležet a nechávat někoho cizího, aby do něj rýpal. Předtím to bylo jiné, to byl mimo, ale teď? Dobrovolně ani náhodou. Už se konečně dostane do sedu a má v úmyslu seskočit dolů a prostě jít.

"Vůbec na mě nesahejte." Škubne s sebou prudce, když se ho žena dotkne s úmyslem ho přinutit, aby se znovu položil. Vypadá, že se trochu bojí, když se ohlíží na Aoiho, jestli má Toru nechat být nebo pokračovat.

"Myslím to vážně, budu v pohodě. To bodnutí bylo horší, tohle je jen škrábnutí. Za pár dní o tom nebudu vědět." Opatrně sklouzne z lehátka a stahuje triko dolů. Samozřejmě obvaz už nemá, tak to začne zase krvácet.

Aoi

Aoi tu možnost chvíli zvažuje, ale popravdě tomu moc nevěří. 

"Nebudeš. Podle toho, jak se teď bráníš, nebudeš schopný slova." Řekne mu. Jeho domněnka se vzápětí potvrdí, protože jak se společně blíží k ošetřovně, Tora nemluví už na chodbě a to tam ještě ani nejsou.

"Ticho léčí..." Rýpne si do něj, než drcne dlaní do dveří a nastrká ho tam před sebou. Pro jistotu zůstane stát hned za nimi, aby si to Tora nerozmyslel a ještě nevyběhl ven, protože v prostoru by toho býka nemusel zastavit. Tora vypadá jako štvaná zvěř, když leze na lehátko a ukazuje břicho, jednomu by ho začalo být skoro líto, ale Aoi si jenom založí paže na prsou a sleduje ho s netečným výrazem. +No tak, přece se přede mnou neshodíš pane tvorstva.+ Řekne mu v duchu, ale vypadá to, že Tora se klidně shodí, protože už leze ze stolu dolů. Aoi sestřičce naznačí, aby se od něj klidně vzdálila, pokud se necítí bezpečně a ta to o několik kroků udělá. Sám se pohne dopředu a zastoupí Torovi cestu. 

"Já jsem tě varoval." Řekne mu a položí na něj ruce, aby ho sám přinutil zase si tam vylézt. Pak se na něj konečně usměje, tak aby to viděl jenom on a jemným tlakem na ramena ho přiměje, aby si zase lehl. Využije chvilky, kdy se Tora nedívá a rychle si se sestřičkou vymění pár pohledů, kterými jí říká, že mu bude asistovat. Rovnou kývne k injekci a vrátí pozornost zase k Torovi, který je nervozitou stažený jako korzet. 

"Kdybys nedělal blbiny, tak by ti to nepopraskalo." Řekne mu, ale tón jeho hlasu je vlídný a jakmile se Tora nadechne, aby mu něco odpověděl, Aoi klesne očima k injekci a opatrně jí zapíchne do okraje rány. Nejdřív to štípne, ale anestetikum působí hodně rychle a když začne měnit místa, aby byl opich důkladný, Tora už o tom nemůže vědět. To nejhorší má slavnostně za sebou. Sestra mezitím kousek stranou chystá šití. 

"Ještě jsi mi vůbec nevyprávěl, jak jsi našel Senu. Bude v pořádku. Kdyby nebyl, už by mě sháněli." Odkašle si a maličko se začervená, protože i kdyby sháněli, oba vědí, co dělali a proč by je nikdo nesehnal… 

"Moje jednotka tam někde zůstala..." Řekne a v jeho hlase zazní opravdová lítost. 

"Je jich škoda… mrzí mě, že je nemůžeme ani pohřbít, nikdo by neměl dělat žrádlo pro mutanty..." Je to otřesná představa, že budou jejich těla roztrhána a sežrána, na to jako lidé nebyli zvyklí… Přišlo mu to skoro jako kanibalismus, ale to ani mezi lůzou nebylo v těchto dnech nic neobvyklého. Nakrčí čelo. Už má v ruce jehelec a v něm navlečenou jehlu a nit. 

"Bude mi to hrozně trvat. Mohl jsi mít úhlednou jizvu od sestřičky a místo toho..." Nespokojeně mlaskne a dá se do práce. Sestřička mu občas poradí, jak šití provést nebo mu lehce pomůže, když se mu nedaří. Dokonce se mu ani nechvějí ruce. 

"Takže se se Senou znáš dlouho? Kde jste se potkali?" Trochu vyzvídá, ale zároveň chce, aby mu Tora vyprávěl, zatímco šije. Jindy mu to mluvilo, tak snad bude i teď. 

"Nikdy bych si nepředstavoval, že budu zašívat břicho svému..." Zarazí se, protože málem zapomněl, že tady nejsou sami. Koutkem oka zašilhá na sestřičku a zachytí její pohled. Ona mu hned ucukne a dělá, že si nic nedomyslela, ale vidí, že se červená. Aoi si povzdechne. Stejně to za chvíli budou vědět úplně všichni. 

"Jak se ti líbili Miyavi a Mana?" Pokračuje dál ve svých otázkách. Mají docela hodně času, protože ta rána není vůbec malá. Sestřička ji co chvíli otírá tampónkem, aby přes krev vůbec viděl.