Aoi xTora - Příště mě nezkoušej štvát. - část 1.

(nové útočiště)

Tora, Miyavi, Daichi

Cesta k dalšímu útočišti byla všechno, jen ne bezpečná. Tora měl pocit, že zpoza každého rohu na ně koukají nějaké oči a jen čekají, kdy auto vypoví službu a budou se na ně moc vrhnout. Ne, on vážně nechce být žádná oběť. Sice neměl sebevědomí čert ví, jak vysoko, ale stejně…Pořád se má aspoň trochu rád. Držel u sebe Senu celou cestu, ani na chvíli ho nepustil a jen konečky prstů přejížděl po jeho předloktí v konejšivém gestu. Sám si všiml, když Mana stiskl Miyavimu ruku. Vyhnalo mu to obočí nahoru. Miyaviho to donutilo podívat se na jejich ruce a pak na Manu, na kterého se usmál a naznačil rty, že teď už jedou do bezpečí. Domů už se nikdo z nich nevrátí. Mrkne na něj ještě, než se dál věnuje cestě. Musí si dávat pozor, aby na něco nenajel a nepíchli, jinak by byli v háji. Sám si přerovnává své myšlenky ohledně domova. On vlastně jede domů, je to všude, kde je Aqui. Tak rychle se do něj dokázal zbláznit, ale jak by nemohl? Prožil s ním jedny z nejhorších chvilek jeho života a neutekl do něj. Kdo by při něm tolik stál? Jen si na to vzpomene, už se zase usmívá a je odhodlaný dostat se do dalšího hnízda za každou cenu. Prostě je musí dohnat. Tora přemýšlí hlavně nad jednou osobou. Tak on dostane vynadáno? Tak na to by se ještě podíval. Jasně, neměl tam chodit, ale přece viděl, co viděl? Kdyby tam nešel, Sena by tam zůstal. Aoiho muži to nepřežili a kdo jiný by ho zachránil? Nechali by ho tam umřít, to je jisté, takže to byl vlastně nejlepší krok. Když to vezme kolem a kolem už nikoho dalšího posílat nemuseli, ale je rád, že se to stalo. Má obavy, že jinak by to nepřežili. Jen moc dobře nechápe, proč Aoi neodstěhoval všechny hned. Vážně čekali na ně? Pochybuje, prostě jen čekal na své muže a když bylo jasné, že se nevrátí, odešli. Tak je to. Zase si paličatě stojí na své teorii a to taky Aoimu řekne, až na něj bude řvát. Ví, že to tak bude. Stejně si není vůbec jistý, co se stane, až ho uvidí. Roste v něm zvláštní vztek, protože mu ani na vteřinu nevěřil. Něco mu slíbil a stejně nevěděl, že jdou pro Senu, nevěděl vůbec nic. Je to Aoiho vina samozřejmě. On sám n pár minut opravdu usne a když se probudí, jsou přímo před druhým hnízdem. Je mnohem menší, než to předešlé, rozhodně méně udržované, to je vidět na první pohled.

"Rodino, jsme doma." Prohodí Miyavi a v jeho hlase je znát zvláštní úleva. Jakmile se dostanou dovnitř, předá Tora Senu Miyavimu.

"Vem ho na ošetřovnu." Poprosí ho a usměje se na Senu, než se zvláštním výrazem v očích zamíří úplně jiným směrem.

"Kam jdeš, musíš tam taky." Křikne za ním Miy, ale Tora je jak tank.

"Jemu úplně přeskočilo, kam jde?" Rozhodí rukama, ale bez váhání ho poslechne a vede Senu dál chodbami. Tora jen mávne rukou přes rameno a už se řítí dál. Zpoza trika mu kouká narychlo uvázaný obvaz, ale ránu necítí vůbec. Teď má v hlavě prioritně místo, jen na jedinou věc. Vůbec neví, kde by Aoi mohl být, ale na konci chodby uvidí Daichiho. Ten na něj hledí jako na ducha. Nikdo ještě neví, že jsou zpátky.

"Kde je?" Zavrčí na něj Tor otázku, když ho popadne za triko. Dai v tu chvíli málem omdlí, protože ho první napadne Hideaki.

"Kdo?" Zeptá se opatrně.

"Aoi." Dostane se mu odpovědi a Daichimu se dost nepatřičně uleví. Za Hideakim by ho prostě nepustil. Měl by strach, že si to rozmyslí.

"Třetí patro poslední dveře na chodbě, ale teď bys tam neměl..." Nestihne to ani doříct a už jen hledí na Torova záda. Měl by Aoiho varovat, ale nemá jak, Aoi právě řešil telefony, takže by se stejně nedovolal. Tora i přes svou únavu doslova vyběhne schody a rovnou míří do daných dveří. Jedny ruce se ho snaží zastavit, setřepe je však dost rychle. Doslova proletí dveřmi, zavře za sebou s prudkým prásknutím a ještě zamkne. +Tak!+ Proběhne mu spokojeně hlavou.

"Tak ty mě hodláš seřvat?" Uhodí na Aoiho a rovnou jde za ním, aby mu práskl s telefonem.

"Tam mě dobře poslouchej, ty svoje vojáky si strč někam, nedošli ani do poloviny cesty." Nekřičí, ale jeho hlas je dost naštvaný. 

"Nedokázali projít ani přes pitomé mutanty. Věděl jsem to, proto sem tam šel. Ty bys mě nepustil a nechal tam Senu." Vrčí na něj dál a během vteřiny ho dlaněmi na bocích přitiskne na stůl.

"A vůbec, je mi úplně jedno, co si o tom myslíš." Uhodí na něj znovu.

"Jsem tu jenom proto, že jsem do prdele nemyslel celou dobu na nikoho jiného a to je taky tvoje vina." Měl by se včas zarazit, ale už to nejde.

"A zkus mi říct, že je ti to jedno. Mě je to jedno. Je mi úplně jedno, co se mnou bude, dál, ale tohle udělat musím." Přitiskne se na něj, vjede mu dlaní prudce do vlasů a políbí ho, jakoby to bylo to poslední, co v životě udělá. Ono je to taky dost možné, po tom co tu právě předvedl a to ani nechce vědět, s kým to Aoi mluvil. Počká, všichni krucinál teď počkají, až on konečně udělá to, co chtěl celou dobu a teď to není o tom, mu vynadat. Kupodivu.

Aoi

Když se hnízdo zřítilo, Aoi zůstal na několik okamžiků stát a ohlížel se zpět. Země pod nohama se jim chvěla, přihnal se obrovský oblak prachu a špíny a dlouho trvalo, než se všechno usadilo. Pohled na trosky byl děsivý, trochu šokující. Nezůstalo tam nic. Miyavi s Manou měli pokyny, aby se uvnitř nezdržovali, ale tohle vypadalo, že to snad ani nemohli stihnout. Kromě toho to byl jeho domov a základna po dlouhé měsíce. Měl tam dost osobních věcí a teď tam nezůstalo nic. Všichni přišli o to málo, co měli. Vedle něj stojí Daichi. Podívá se na něj, pak k němu natáhne ruku a za bok ho přitiskne k sobě. Hideaki je na konci skupiny, hlídá je zezadu. Někde s ním je i Aqui, kterého museli málem odnést a dohlédl by i na hlavy Showa a Sagy. Die se Shinyou jsou jen malý kousek od něho a pak další a další jména všech, které se jim podařilo zachránit. Všichni věděli, že tohle nebezpečí existuje, když pracovali pro odboj, ale stejně nechtěl, aby kdokoliv z nich zemřel zbytečně. Kdyby za ním Hideaki nepřišel a nepřinutil by ho k dřívější evakuaci… Selhal. Naprosto selhal, to jeho bratr je zachránil. Neměl čekat, ale někdy nešlo srdci poručit… +Obětoval bys všechny…?+ Promne si tvář dlaní a roste v něm přesvědčení, že až je všechny odvede, se vším skončí a sám odejde někam, kde už víc škody nenapáchá. Nesvěřil se s tím nikomu, ale tohle bylo na jednoho chlapa trochu moc. Kdyby tady nebyl dav, možná by se prostě někde zastřelil, jak moc všechno pokazil… Nebyl by prvním mužem, který myslel věci dobře, ale nakonec je sám zničil. Většina z nich se oběsila… Teď má ale ještě jeden úkol. Cesta do dalšího hnízda byla dlouhá a utrápená. Trvala několik dní pěšího pochodu. Naštěstí byli všichni zdraví a plní síly. V pustině nikdo nezemřel. Hnízdo však bylo prázdné. Přichystané, ale prázdné. Jeho vedení v něm nebylo a nedařilo se mu s nimi navázat kontakt. Nejspíš si mysleli, že nikdo nepřežil a doopravdy odešli. Bylo tady dost léků, jídla, energie na několik dní, ale pak… pokud někoho neseženou, stejně jim dojdou zdroje a co s touhle malou skupinou uprostřed pustiny? Svou plánovanou sebevraždu musel ještě trochu odložit. Ani po dvou dnech se nikomu z jeho vysoce specializovaného týmu nepodařilo navázat spojení. Podařilo se jim rozchodit generátor, pracující s mořským příbojem a větrem, ale slunce tu prakticky neexistovalo. Moře bylo mrtvé, bez ryb a živočichů. To proto se tu nezdržovali žádní predátoři a mutanti. Mořská voda se dala filtrovat na pitnou, ale pěstírna na zeleninu byla maličká a nic syntetického pro jejich počty se tu taky vyrobit nedalo a to byl možná nejmenší problém. Hnízdo bylo příliš blízko tomu původnímu, takže se dalo očekávat, že je tady brzo najdou pronásledovatelé, jakmile zjistí, že v troskách nebyla žádná těla. Aoi neměl dostatek munice ani nic k opevňování, za to nepřítel mohl povolat armádu. Začínalo to vypadat beznadějně. Trávil čas na telefonech, vysílačkách, černé síti. Občas se dostal na nějakou linku, ale nebylo rozumět, nebo tam někdo mluvil cizí řečí. Nic, co by je zachránilo. Hodně hovorů se týkalo i vnitřku budovy a jejího nového fungování. Snad každý od něj chtěl znát novou hierarchii, rozdělení úkolů… Kolik dní už pořádně nespal? Stojí čelem k oknu a zády ke dveřím, když řeší s vedoucím lékařem omezené zásoby antibiotik. Někdo sem vpadne a třískne dveřmi, Aoi se hrozně lekne a prudce se otočí. V očích se mu temně zatáhne, ale na koho se dívá, mu dojde až za dvě vteřiny. 

"Tora-chan..." Splyne mu ze rtů s pocitem, že má snad halucinace, protože kdyby byl doopravdy zpátky, přece by o tom už věděl… Kdo ví proč mu oči zjihnou, koutky se něžně zvednou nahoru a srdce rozeběhne rychleji, ale netrvá to dlouho. Nejdřív mu ani nedochází, co mu to Tora přesně říká, ale jde k němu jako tank a on si myslí, že mu snad ublíží. Couvne, narazí zadkem do stolu a telefon mu vypadne z ruky. Rozčilený hlas z druhé strany se odmlčí. Aoi má pocit, že si vážně stojí na vedení, když mu Tora vyčítá všechno ohledně jeho mise na vlastní pěst a pak mu to konečně dojde. Pohled se zatáhne ještě víc a před chvílí tolik šťastný výraz se změní na nebezpečně naštvaný. Je vyčerpaný, k smrti vysátý a ještě tohle. 

"Můžeš to tady vzít místo mě a předvést se." Řekne velmi tiše. Podivně tiše. Za nedlouho bude mít příležitost. Tora ho však nejspíš vůbec neslyší. Tora ho popadne za boky, přibije ke stolu mnohem silněji a pak už mu jeho dlaň vjíždí do vlasů a rty se tisknou na jeho. Aoi nestačí vůbec nijak reagovat, jenom jeho podstata na něj křičí, že přesně tohle chce udělat. Nechává dobývat svoje rty až to bolí, ten stisk bolí taky a on nejspíš zapomněl všechny hodiny sebeobrany. Po velmi dlouhém a velmi zničujícím polibku mu mozek znovu naskočí. Vší silou se dlaněmi opře o jeho prsa a pokusí se ho dostat co nejdál od sebe. 

"Co si krucinál myslíš, že děláš? Nejsem tvoje coura!" Konečně najde svůj hlas, zpevní postoj a je připravený ho snad i praštit.

Tora

V hlavě mu zní pořád dokola Aoiho oslovení. To bylo to poslední, co čekal. Rozhodně si musí pořád dokola přehrávat jeho výraz, když vstoupil. Nechápe vůbec nic, hlavně fakt, že ho nejspíš rád vidí. Čekal, že přijde odmítání od první vteřiny, že na něj bude tak naštvaný a rovnou ho kopne mezi nohy. Teď by k tomu měl vážně skvělou příležitost a Tora by mu pak doslova padl k nohám. Ne, že by to v hlavě nedělal už teď. Tam dole mu vážně několik věcí došlo a teď se toho nehodlá vzdát, protože už možná nikdy nebude mít příležitost mu to říct. No, asi úplně mluvit nebude, ale to už je vedlejší. Důležitý je fakt, že je tady a s ním, na ničem jiném nezáleží. Mohl si v podstatě vybrat kohokoliv a jemu v hlavě zůstal jen Aoi, i když se tak moc pohádali, než šel dolů. Klidně se s ním bude hádat každý den, ale jen pod podmínkou, že to dopadne podobně jako teď. Vážně na vteřinu uvěří, že by se všechno mohlo otočit v jeho prospěch. Vnímá Aoiho rty, které mu začnou odpovídat. Dělí ho asi vteřiny od toho, aby ho vysadit na stůl za ním a udělal něco, na co snad v tuhle chvíli myslí oba dva. Tora rozhodně. Tiskne ho ke stolu svým tělem, jakoby to vážně mělo být na posledy a dolů do tunelů se chystal po tom, jak opustí jeho kancelář. Jenže opravdu netuší, co se bude dít v příštích dnech a kde skončí, takže je dost možné, že se vážně vidí naposledy. Tuhle šanci už nechce promarnit. Už už by sklouzl dlaní na jeho boku níž, aby ho mohl na ten stůl vysadit, když ho Aoi začne tlačit od sebe. Zaskočí ho to, myslel si, že to celé dopadne jinak. Ustoupí od něj a už se mračí taky. +Coura?+ Na pár vteřin vypadá víc, než nechápavě.

"To nejsi, peníze nemám." Prohodí místo dvaceti jiných vět, které by mohl říct. Sklouzne rychle očima po jeho těle a je mu jasné, že jeden neuvážený pohyb a dostane do zubů. To nechce a taky není úplně ve stavu, kdy by se s ním mohl prát a vyhrát.

"Praštil bys raněného? To by nebyl moc fér souboj." Nechce, aby ho litoval, na to nikdy nebyl, ale když to řekne, možná bude mít větší naději, že ho Aoi bude trochu vnímat a nedostane ránu hned v další vteřině. Asi.

"Co si myslím, že dělám?" Rozhodí trochu rukama.

"Jedinou věc, na kterou jsem myslel celou dobu, co jsem byl pryč." Přizná se mu nakonec bez většího váhání.

"Můžeš mě klidně zmlátit, můžeš mě klidně zabít, můžeš mě klidně poslat pryč. Je to jen na tobě." Na svůj obvyklý vkus mluví už příliš dlouho.

"Je mi to jedno, ale až po tom, co ti ukážu, jak moc jsi mě dostal. V jednu vteřinu tě tak moc nenávidím a vzápětí mi dojde, že tě miluju, není to fér." Vrčí na něj, protože se mu to nelíbí, že ho nutí tak moc ztrácet hlavu. Pokusí se využít chvilky, kdy ho možná trochu překvapí a už se zase tiskne na jeho tělo. Pokusí se uvěznit jeho zápěstí ve svých dlaních a dostat nohu mezi jeho stehna, aby ho trochu podráždil a připomněl mu, jak moc příjemné to může být. Je to k zbláznění. Je u něj tak blízko a přitom má pořád pocit, že jsou od sebe hrozně daleko. Ten pocit ho vytáčí mnohem víc.

"Mohl bych být v tuhle chvíli úplně kdekoliv, ale šel jsem první sem." Ušklíbne se, u toho mu kouká upřeně do očí.

"Aoi-chan, přežil jsem jen proto, abych ti mohl ukázat, že nikoho jiného nechci. Už to vím." Vydechne, protože Aoiho tělo je příliš blízko, aby to nezanechalo žádnou reakci. Už nic víc říkat nechce, jen se ho pokusí políbit. Ví, že to bude stejně dobyvačné a nekontrolovatelné jako když sem nakráčel.

Aoi

Ta arogantní poznámka, která přijde vzápětí ho donutí se ušklíbnout a podívat se na okamžik stranou. Drzý jako vždycky… Jakmile Tora zmíní, že je raněný, Aoi ho honem proskenuje očima, jestli na něm nenajde něco vážného, protože byl tak dlouho v pustině, ale kdyby na něm něco bylo, přece by tady nestál na vlastních nohách a nepokoušel se ho líbat? A tak se znovu zamračí, aby honem zamaskoval svou starost a dá si ruce v bok. 

"Nezkoušej ve mně vzbuzovat lítost, víš moc dobře, že ve mně žádná není." Prskne po něm to, co si o něm Tora přece myslí, i když je to v přímém rozporu s jeho myšlenkami za několik posledních dní. Maličko povytáhne obočí, když mu Tora řekne na rovinu, o co přesně se tady snaží a už má na jazyku nějaké pěkné odseknutí o tom, že si může zaskočit za všemi miláčky ze svého početného harému, ale Tora je rychlejší a on to naštěstí nestihne, jinak by se asi vážně zase rovnou přizabili. 

"Je to jenom na mě? Ale nepovídej… Kdykoliv jsem po tobě něco chtěl, kdykoliv jsem ti řekl, co uděláme a jak, hodil jsi mě přes palubu a udělal sis věci po svém. Jaký by mělo smysl dál věřit tomu, že by snad jednou bylo něco na mě? Nebuď směšný!" Mračí se na něj a jeho postoj je pořád stejně bojovný. 

"Říkáš to vždycky, naslibuješ věrnost a oddanost a to jenom pro to, abys mi za pět minut ukázal vztyčený prostředníček. My dva nejsme schopní žádné spolupráce. Podívej se na nás. Nevydržíme spolu ani pět minut v jedné místnosti, abychom si nešli po krku." Řekne mu, co si přesně myslí o jejich potencionální budoucnosti, ale ve skutečnosti je na tom úplně stejně jako Tora. Nemyslel na nikoho jiného. Neviděl přes něj Daichiho, který mu nadbíhal, kde mohl, neviděl nikdy nikoho. Byl samotář a myslel si, že Tora je vlastně taky. Než se dozvěděl o všech jeho milencích a chráněncích a kdo ví, o kterých ještě neví… A pak to přijde. Na tu nenávist ještě zvládne zalapat po dechu, protože to je hodně silná emoce, ale jak Tora vysloví, že ho miluje, zůstane na něj zírat s pusou dokořán a je dokonale tumpachový. Než stačí jakkoliv zareagovat, Tora už je zase u něj, drží jeho ruce, tiskne se k jeho tělu a on ucítí v klíně tlak jeho stehna. Naprosto zapomněl, co ještě mu chtěl říct a bylo toho hodně. Bylo toho dost o tom, s čím se sem na něj přiřítil o tom, co si řekli minule. Nejspíš by to na sebe byli schopní vytahovat snad navěky, jen aby se ani jeden nepodřídil, nesklonil hlavu a nedej bože neomluvil. 

"Tak sis měl jít." Sykne po něm ještě a pokouší se stočit tvář stranou, aby ho Tora nemohl políbit a on neviděl na jeho oči, kterými by se mohl nechat obměkčit. Je to možné? Je možné, aby byl jeho motivací proto, aby tam někde nezůstal? 

"Není to pravda, šel jsi pro Senu, to proto jsi zpátky, protože jinak by umřel tak jako tak, tak mi tady nelži." Snaží se ho odehnat dalšími jedovatými slovy. A pak znovu ucítí jeho rty. Zmučeně do nich vydechne, celý se napne, ale zároveň neudělá o moc víc proto, aby se mu ubránil. Vlastně by to teď bylo snadné se ho zbavit a kdyby byl hodně velký hajzl, našel by jeho zranění a zpacifikoval by ho skrze něj, ale on vlastně nechce. Jedné jeho části se zvráceně líbí, co s ním Tora provádí. Užívá si to, že se ho pokouší podmanit, že nepřestává, i když mu Aoi zasazuje zlé rány. Jednu jeho polovinu vytáčí k nepříčetnosti, že na něj vůbec chmatá a ta druhá se chce bránit jenom proto, aby si užívala Torovu sílu a nadvládu. Nesmysl! To on je tu ten dominantní, který všechno řídí. 

"Nesahej na mě!" Vzepře se mu vší silou jen proto, aby vzápětí podlehl a sám se opřel do jeho rtů. Jde to ve vlnách. Chvíle odporu střídají chvíle podlehnutí a spokojeného vrnění a hranu stolu bude mít do zadku obtisknutou už asi navždy.

Tora

Všiml si pohledy, kterým ho Aoi prozkoumal, když mu řekl, že je zraněný. Takže mu to není jedno. Jsou to jen náznaky, které Torovi říkají, že tady není zbytečně. Musí tomu věřit, jinak to může rovnou zabalit a nejspíš odejít zpátky dolů za mutanty.

"Nezkouším, to je to poslední, co bych chtěl." Řekne mu rovinu a vyhrne trochu triko, aby bylo obvaz vidět.

"Celou dobu ti jen ukazuju svoje slabá místa." Prozradí mu, jak to vidí on sám. Nakrčí obočí, když po něm Aoi vyjede.

"Jo a ty jsi mi snad v nějakou chvíli věřil? Ne, jen přišlo, tohle nedělej, takto to udělej. A co takhle zkusit jiný názor? Posloucháš vůbec někoho?" Uhodí na něj, ale nemá v plánu ho pouštět.

"Já ti ukážu, jak moc jsme schopní spolupracovat." Stojí si paličatě na svém a využije chvilky, kdy na něj Aoi civí. Je mu jasné, proč to je, ale má nejspíš poslední příležitost mu to říct, tak co by si to nechával pro sebe. Najednou mu přijde jednodušší vlézt do tunelu mezi mutanty, vytáhnout z něj Senu a prostřílet se skrze armádu, než přesvědčit Aoiho, že to, co mu tu říká je stoprocentní pravda. S dalším polibkem se přestává ovládat čím dál víc. Aoi spolupracuje jen ve chvíli, kdy ho nenechává mluvit. Je to k zbláznění. Co ještě krucinál potřebuje, aby mu konečně uvěřil? Když mu dá zase prostor k mluvení, pokračuje dál. Uvědomí si, že jsou vlastně oba stejně paličatí, jen každý trochu jinak. Už zase ho neskutečně štve. Tiše zavrčí, když mu řekne, že měl jít a ještě u toho odvrací tvář. Pustí jeho ruku, aby mu mohl sevřít bradu a otočit ji k sobě. Chce, aby se mu dával do očí, tak nějak tuší, že díky tomu by mohl vyhrát a konečně Aoiho donutit, aby mu ukázal, co si o tom všem myslí. Jeho slova říkají dost, ale nevěří mu, že by ho poslal pryč.

"Neumřel by. Došli pro nás. Mohl jsem ho nechat těm dvěma a sám to skončit. Vrátil jsem se, vrátil jsem se jen kvůli tobě. Oba víme, že mě tu kromě tebe nic dobrého nečeká." Připomene mu fakt, co by se mohlo dít s těmi, jako je právě Tora. Dole by asi taky moc dlouho nepřežil, ale tady tu jistotu taky nemá. Aoi se znovu odtáhne a řekne mu, aby na něj nesahal, než se znovu pustí do dalších obvinění. Vytáčí ho neskutečně moc a přitom ho nedokáže nechat jít. Měl by se na to celé vykašlat, tohle nemá řešení a oni dva rozhodně nemají budoucnost, ale…

"Budu na tebe sahat." Odsekne mu, u toho se potýká se svým páskem, který rychle rozepne a pak jedním trhnutím vytáhne z kalhot.

"Nepustím tě do té doby, dokud nezačne prosit, abych to dokončil." Sykne vztekle a už dost udýchaně. Bez dalších řečí ho otočí čelem ke stolu, přitiskne ho k němu a během vteřiny už svírá Aoiho ruce za zády a stáhne je páskem.

"Příště mě nezkoušej štvát." Sykne mu do ouška, když ho tiskne k sobě. Teď už mu stačí jen jedna ruka, aby ho udržel. Rty začne drancovat jeho krk a přitom mu rozepíná kalhoty. Asi mu je zničí, ale teď je mu to jedno. S trhnutím je stáhne pod boky, než mu zatlačí mezi lopatky, aby ho donutil se položit na stůl. Vyhrne mu svršek nahoru a přitiskne se rty na jeho páteř. Jede podél ní dolů, olíbává jeho kůži a jakmile se dostane až k zadku, kousne ho do jedné z poloviček a pak se nadrženě pousměje.

"To je drzost co?" Rýpne si ještě, než sevře pasek níž, aby si mohl za něj kleknout.

"A bude hůř, Aoi-koi a bude hůř. Nemáš mě štvát. Ale můžeš klidně křičet, jsem zvědavý, co ostatní budou říkat, až tě takto uvidí." Vrací mu to i s úroky, ale užívá si to úplně dokonale. Odtáhne jednu polovičku, nedá mu ani vteřinu na vzpamatování nebo uvědomění, co udělá za chvilku. Bez váhání zaútočí špičkou jazyka přímo na jeho vchod a je vážně zvědavý, jak dlouho vydrží jeho hraní, než mu konečně přestane vzdorovat. +Tohle si ještě nikdo nedovolil co? Oni totiž vůbec netuší, jak se na tebe musí.+ Baví se nad tím v duchu a pokračuje dál ve svém trápení, aniž by povolil utažení pásku. Díky tomu a kalhotám, které má pořád na kotnících, nemá moc manévrovacího prostoru a to je jen dobře.