Aoi
Takeshiho odpověď ho vlastně překvapí. Myslel by si, že by to na něj mohlo být už moc, ale ono ne. Asi je doopravdy pevně přesvědčený o tom, že Aoi mu stojí úplně za všechno a s tímto poznáním mu Aoi propadne zase o něco víc. Je to každou chvilku horší a horší. Ano, on ví, že Takeshi už má svůj věk, že už asi zažil a viděl všechno a proto ho podobné záležitosti nemusí trápit, ale přece něco vybudoval, něčemu velí, to by o to vážně chtěl přijít kvůli skandálu s mladým milencem? Samozřejmě, že si mohl myslet, že se toho Takeshi hned chytí a nenechá si to od cesty, ale alespoň, že není na praktiky, kvůli kterým by odsud Aoi snad i odplaval na místo plavby lodí. Nemá příliš mnoho prostoru na nějaké košaté odpovědi, protože teď touží po něčem úplně jiném, čehož se mu začíná dostávat. Brzy jsou dokonale spojeni, Aoi se dál opírá temenem o Takeshiho rameno, hlavu nechává v záklonu, oči zavřené a na jeho tváři sedí omámený úsměv. Je to zvláštní kontrast, když ho celé tělo zebe od studené vody, zatímco uvnitř něj se odehrává horoucí peklo. Takeshi doopravdy nejspíš nikdy nebude jiný, protože ani teď nenastolí žádné vražedné tempo. Naopak je skoro líné. Ne tolik jako obvykle, ale pořád dost a Aoiho to dohání k šílenství. Je to jak díky neúnosné touze, tak kvůli neustálému brnění v žaludku z možného přistižení. Jeho milenec je stoik, kterým neotřese vůbec nic, měl by z něj načerpat podobné emoce, ale nejde to ani přes fakt, že ho Takeshi ubezpečil, že se toho přistižení vlastně nebojí. Tak proč by měl on? Protože by ho média poznala a on by měl ostudu doma? Možná… Některé věci jsou prostě soukromé. Ale na to měl myslet dřív, než si tohle vymyslel. A stejně je to k zbláznění skvělé a on toho ani trochu nelituje. Naopak, nechce aby to skončilo a Takeshi je na tom zřejmě úplně stejně, protože prostě nikam nespěchá. Aoi se přinutí otevřít oči, maličko se zadívat na nekonečné moře před sebou, které je dokonale romantické a mohlo by ještě všechno vylepšit, ale copak to jde se na něj soustředit? Poslouchá jeho chraplavý, sexy hlas, nechává se jím konejšit a společně s vlnkami je to neskutečně příjemné. Mohl by u toho usínat. Teprve, když se jejich dlaně v Aoiho klíně pořádně pohnou, je Aoimu jasné, že Takeshi pro tuto chvíli už víc nesnese a proto se rozhodl dát mu co proto, aby za ním moc nezaostával. Jinak to při jejich věkovém rozdílu prostě nejde a Aoi se nebrání. Však si mohou ukrást další podobnou chvilku, když se jim to oběma tolik líbí? Jak moc budou smět pokoušet osud, než se jim to někde vymstí? Snad nevymstí, chtějí si přece jenom užívat vzájemnou lásku a to není nic špatného. Krátce na to ucítí ještě větší horkost uvnitř svého těla a honem přidrží Takeshiho dlaň ve svém klíně, aby i po jeho orgasmu, který pro něj musí být v moři docela vysilující, ještě maličkou chvíli pokračoval a dovedl tam i Aoiho. Nakonec to přijde a je to nečekaně silně uvolňující. Zaplaví ho pocit euforie, do jeho žil se vyplaví hormony štěstí a stejné hvězdičky září i v jeho očích. Zůstává tak dlouho, tak dlouho, dokud to jenom jde, aby si vychutnal i poslední dozvuky milování. A pak ještě o něco déle, aby si užil do poslední kapky způsob, jakým tam spolu stojí. "A já děkuji tobě..." Řekne tiše a upřímně.
"Za to, že jsi vytrval a neztratil se mnou trpělivost, když jsem váhal." Nakonec je to on, kdo pohybem svého těla přeruší jejich spojení a otočí se k němu čelem. Ruce pořád nechává okolo jeho krku a zadívá se mu dlouze do očí. Pořád se usmívá. Ryby a potápění si teď užije ještě o hodně víc. Vyhlédne přes jeho rameno ke břehu.
"Zatím tam nikdo není." Pošeptá a mu a políbí ho. Nic víc už nestihnou, ale ještě malou chviličku!
Takeshi
Ani na vteřinu by ho nenapadlo, aby svá slova bral zpátky nebo nad nimi víc přemýšlel. Vždycky si byl jistý a věřil tomu, co vysloví nahlas. Pokud udělal chybu, vždycky to přiznal a přehodnotil své rozhodnutí. Teď to ale jako možnou chybu vůbec nevnímal. I kdyby to byl skandál, který Japonsko ještě nevidělo, mohl klidně odejít do důchodu, třeba i změnit zemi a bylo vyřešeno. Kromě Aoiho ho nic při zemi nedrželo. Žádná rodina, žádné příbuzenské vztahy prostě nic. V tomto ohledu měl velmi jednoduchý život. Vlastně by si mohl svým způsobem vybrat, protože měl v různých zemích své známé, kteří by mu třeba i pomohli sehnat bydlení. Ale Aoi…Vlastně se úplně nezamyslel nad tím, co by se stalo s ním, kdyby něco podobného přišlo. Mohl by přijít opravdu o hodně. Jak si vždycky myslel, že přemýšlí nad každým aspektem, na tento dokonale zapomněl. Ano, budou si muset dávat víc pozor, až to tedy tady dokončí. Musí se pousmát, když si uvědomí, jak moc ho ta chvíle dostala. Vážně nádherný okamžik a ještě vystupňovaný tím, jak to prožívá Aoi a pomalu, velmi pomalu odeznívajícím pocitem po vrcholu. Ne, lepší scénu by si vymyslet nedokázal. Je rád, že se Aoi nebojí a nakonec to s jeho pomocí celé dokončil. Bylo velmi příjemné ho u toho pozorovat, i když neměl tak skvělý výhled, jaký by si býval přál. Nevadí. Stačí, že odkryl víc z jeho povahy a může ji začít mnohem víc objevovat. Aoiho hranice se očividně dá dost dobře posouvat, stačí jen dobrý podnět. To přece není nic, co by nezvládl. Pořád si Aoiho tělo drží u sebe. Nechává ho plně si vychutnat celý prožitek a jen zlehka přejíždí konečky prstů po jeho bříšku."Nemáš vůbec za co děkovat, Aoi-koi." Pošeptá mu. Jeho poděkování ho neskutečně hřeje, ale podle něj opravdu není za co.
"Každý, kdo tě trochu pozná, by se snažil stejně, opravdu to stojí za to. Věděl jsem to od první chvíle." Možná to zní příliš sebevědomě, ale už za svůj život poznal tolik lidí, že už si to mohl dovolit.
"Realita je však ještě mnohem lepší." Složí mu kompliment, když trochu pootočí hlavu, aby se rty mohl dotýkat jeho kůže na krku. Povzdechne si trochu, když Aoi přeruší jejich spojení a povolí své sevření, aby se k němu mohl otočit čelem. Automaticky protáhne paže kolem jeho pasu a přitiskne ho znovu k sobě.
"Opravdu ne?" V očích se mu hravě blýskne, ale sám se neohlédne. Jemu úplně stačí Aoiho oči, které ho k sobě neskutečně přitahují.
"To je jen dobře. Poprvé v životě bych asi nebyl zrovna příjemný, kdyby nás někdo vyrušil příliš brzy. Chci si pořádně vychutnat každou vteřinu, kterou tě můžu mít u sebe. Vždycky jsem měl sklony k závislostem, ale ty jsi ta nejlepší, která mě kdy mohla potkat." Šeptá mu tiše do rtů, než ho přinutí ty Aoiho chvíli mlčet. Nechá víčka klesnout, aby si jeho polibky užil ještě trochu víc. Pak už je ale vážně čas, aby se vydali zpátky. Je čas na to rybaření. On sám zůstává na břehu, kde se usadí na zem kousek od moře. Dopřává si nápoj, který pálili domorodci a musí uznat, že má sílu. Tohle popíjet delší dobu, tak už odsud neodejde. Pozoruje Aoiho jak na malé rybářské loďce odjíždí dál od břehu a doufá, že si to řádně užije. Už se těší na to, až mu o tom bude vyprávět. Bude ho klidně poslouchat hodiny. Nakonec k němu přijde jejich pilot a průvodce a zaseknou se na dlouhém rozhovoru o tomto konci světa, kultuře a trochu i politice. Když se Aoi vrací ke břehu, přižene se k nim několik žen, aby je připravily o úlovky a mohly je nachystat k jídlu. Pěkně na otevřeném ohni a že pánové nepřijeli s prázdnou. Takeshi to všechno pozoruje z povzdálí a zdá se, že Aoiho nechtějí jen tak pustit. Očividně jim dost padl do oka. +Možná je na čase začít žárlit.+ Pomyslí si pobaveně, ale ten pocit se nedostaví. Ne tady na tomto konci světa a už vůbec ne po tom, co si řekli.
"Vypadá to, že budeme mít vydatnou svačinu." Prohodí Takeshi, když se s rukama v kapsách vydá ke hloučku.
"S tebou by jeden neumřel hlady, můžeme zkusit třeba opuštěný ostrov." Navrhne mu, ale nejspíš jen oni dva vědí, jaký podtext by to mohlo mít.
Aoi
"Nech toho… Nejsem výjimečnější, než každý jiný..." Špitá mu zpátky, ale klopí při tom stydlivě oči a usmívá se. Samozřejmě, že je příjemné to poslouchat. Tohle mu asi do hlavy nikdy moc nestoupne, protože si na to prostě málo věří, ale je krásné, že ho tak Takeshi vidí. Kdyby jen věděl, kolik lidí ho mělo v jeho životě plné zuby… Někdy to s ním asi nebylo jednoduché a tuhle jeho stránku Takeshi zatím neměl možnost poznat. Vzhledem k tomu, jak se k Aoimu chová, se to nejspíš ani nikdy nestane. "Vždyť spolu budeme celou noc." Šeptne zase a pořád se u toho červená. Nicméně je to on, kdo začal se zdržováním. Některým věcem prostě nejde poručit a zřejmě mají oba momentálně mizernou vůli. Nakonec se však bohužel musí vrátit. Docela se courají, ohřívají si skoro prochladlá těla na slunci a i teď se vedou za ruku, dokud to není vyloženě nevhodné. Aoi netuší, jak se na podobné věci dívají domorodci, ale to poslední, co by chtěl, je neslušně provokovat a kazit jim děti. Chovali se tu k nim maximálně vlídně a on to nechtěl ničím zkazit, ani čelit rozzlobeným postranním pohledům. Když se má na loďku odebrat sám, je z toho vyloženě rozčarovaný. Myslel si, že na ní s Takeshim poplují společně, ale on trvá na tom, že zůstane na břehu.
"A proč, čeho se bojíš? Domlouvali jsme se, že se budu sám potápět a surfovat, ale popíjet můžeš i tam!" Doráží na něj, ale nemá to vůbec žádnou cenu. Těšil se na to, že ho trochu naučí rybařit, že tam prostě budou jenom sedět a klábosit po tom příjemném zážitku, ale když Takeshi chtěl, uměl být zabýčený i on a dneska to bylo poprvé, co tomu Aoi musel čelit. Hrozné. Hodlal mu to ale vrátit a úmyslně se na lodi zdržel snad tři hodiny. Moc dobře věděl, že jakmile se vrátí, nacpou do nich všechny úlovky a on by se pak leda utopil, ale rozhodně by nebyl schopný potápět se. Ryby samy o sobě zaberou hodně času a to, co vidí pod hladinou… řekněme, že sice slíbil, že výlet si užijí zítra, ale možná si postaví hlavu zase on, pošle Takeshiho do džungle a sám se zasekne zase na jiné pláži. Nene, Takeshi ještě netuší, jak paličatý umí Aoi být. Když se vrátí, je doslova obalený solí a je mu to úplně jedno. Voda z něj crčí, ale už se hrne k ohni a ke kuchání společně s ostatními. Tady by asi zvládl chvíli žít. Nadšeně zvedne oči k Takeshimu, když na něj promluví a neslyšně mu naznačí rty Nech toho, ale usměje se na něj a maličko se červená.
"Kdyby jsi viděl, co tam všechno bylo. Těch barev! Tam dole asi ve dvaceti metrech je muréna! Vypadá, že je přímo pod tebou, ale voda zkresluje. Je to skoro nepříjemný pocit." Směje se a vyjmenovává druhy pestrobarevných rybiček.
"Dokonce jsme zahlédli chobotnici..." Pořád povídá, zatímco mu ženy berou ryby z rukou, aby se příliš nezašpinil a nesmrděl. Stačí je jenom párat velkým nožem, ale kuchat už ne. Jedna z nich začne obírat a rovnat jeho vlasy, ale momentálně vypadá jako patnáctiletý kluk, který má v hlavě maximálně fotbal a rozhodně ne ženské. Ani si toho nevšimne, nechá jí to dělat, ale pořád mluví a mluví a oči má přilepené na Takeshim. Jeho nadšení je asi nakažlivé, protože ženám to očividně moc nevadí. Netrvá to zase tak dlouho a ryby se pečou napíchané na klacky okolo ohně. Vypadá to jako jedno velké rybí tepe.
"Mám hrozný hlad." Řekne Aoi, který ryby pozoruje očima někoho, kdo by je klidně snědl syrové. Proč ne? Je Japonec, oni je jedí syrové pořád, stačí si vzpomenout na sushi a tyto jsou maximálně čerstvé.
"Co to piješ?" Konečně vstane a hrne se k Takeshimu, aby to taky vyzkoušel.
Takeshi, Uruha
Aoiho slova, že spolu budou celou noc, byla pro Takeshiho jakýsi příslib. Nešlo o jedinou noc, ani o jednu jedinou dovolenou, i když mnohem delší, než si kde kdo mohl dovolit. Pro něj to mělo budoucnost, i přes fakt, kolik mu je. Aoiho chování mu dávalo naději, že by se to opravdu stát mohlo a on si užil jeho blízkost do poslední chvíle. Aoi je skoro roztomilý, jak ho přemlouvá, aby jeli společně, ale on se rozhodne zůstat na břehu. Pro něj bylo rybaření zajímavé, jenže jeho tělo muselo nabrat taky trochu sil. Byl v tom úplně jiný důvod, než si Aoi mohl myslet, ale na břehu to bylo přece jen pohodlnější. Se sklenkou ještě lepší. Navíc jeho krásný průvodce na cestě kolem světa taky potřebuje prostor pro sebe. Bude to mít jedno velké plus, může mu o tom s chutí vyprávět a Takeshi se na to těší. Hrozně rád ho poslouchal a užíval si ty chvíle. Sám se dost dobře zabaví s jejich pilotem a taky domorodci, i když je to trochu složitější kvůli překladu. Dozví se, jak žijí, jak často loví a jak uskladňují zásoby. Pohled na život je u nich úplně odlišný, než mají oni ve velkých městech a jemu se ten propastný rozdíl hrozně líbí. Svým osobitým způsobem ho to fascinuje. Rozhodně by si dokázal představit tady strávit mnohem víc, než jen pár hodin. Aoiho nadšení, kdyže vrátí, je opravdu nakažlivé. Když Takeshi pozoruje všechny kolem, hlavně dívky, které se od něj nechtějí hnout, je mu jasné, že to nevidí jen on sám. No asi jen Aoi si myslí, že na něm nic není. Pozoruje ho, jak se baví přípravou ryb a poslouchá pečlivě každé jeho slovo."Měl jsi z ní strach?" Zeptá se ho, když dojde na murénu.
"Jistě to není poslední potápění, které bys mohl zažít. Můžeme ti v nějakém městě pořídit kameru, pak si můžeme záběry užít společně. Z druhé strany, nedokážeš si představit, jaké kouzlo to pro mě má, když mi o tom vyprávíš." Pozvedne koutky a vlastně mu tím prozradí důvod, proč zůstal na břehu. Znal ten pocit, když mohl někomu vyprávět své zážitky, tak jak je viděl on sám. Takeshimu jde obočí nahoru, když vidí, jak si dávka hraje s Aoiho vlasy. Mohl by žárlit, taky to uměl, ale teď mu to na mysl nepřijde. Vlastně je roztomilý, jak to vůbec nevnímá.
"Vážně a velkou?" Zajímá se o chobotnici a u toho se na chvíli podívá pod nohy a pousměje. Aoi ještě pořád vůbec netuší, jak ho vidí. Když jsou o ohně, pozorují ryby nad ním. On tedy spíš plameny, měly pro něj vždycky zvláštní kouzlo.
"Taky už se na ně těším. Vyhládlo mi." Přizná se.
"Je zvláštní, že se těšíme na takové obyčejné věci. Napadlo by tě to doma? Spíš by si na to člověk nenašel čas." Naráží na svůj život. Miloval obyčejně neobyčejné věci, možná kvůli myšlence na to, jak málo si jich užil. Usměje se znovu, když se k němu Aoi přižene a chce ochutnat. Jejich pálenka. Má to zvláštně nasládlou chuť, ale prý je v tom hodně alkoholu. Natáhne k němu ruku se svým vlastním kalíškem, aby taky ochutnal.
"Čekal bych, že to tady bude ostřejší, ale asi je to zjemněné tím ovocem. Myslím, že tam nacpali úplně všechno." Krátce se zasměje. Ještě chvíli můžou sedět u ohně, ale pak je poslední možnost k odletu, aby jim to vůbec povolili. Musí se rozloučit, Aoi dostane od dívek několik mušlí a Takeshi si ještě něco domlouvá s pilotem a domorodcem. Oba se s Aoim naloží do vrtulníku a ten se vznese. Trochu víc to hází, než když letěli sem, protože se trochu zvedá vítr, ale není to nic hrozného. Přistanou na soukromém letišti jednoho z hotelů. Je to jeden z nejkrásnějších, které se tu dají sehnat. Z druhé strany, moc jich tu není, když si uvědomí jak rozsáhlý záliv tu je. Na letišti je čeká auto, které je dopraví do hotelu. Slunce už začíná pomalu zapadat. Ubytují je v malém domečku, kde je i veškeré připojení. Hosté si to žádali a byla to prostě nutnost. Takeshi odloží svou menší tašku a rozhlédne se. Musí se malinko pousmát, když se podívá na manželskou postel. To si prostě nemohl odpustit i za cenu všelijakých pohledů. Na stole mají připravenou večeři a u toho klidně můžou sledovat západ slunce. Nádhera.
"Doufám, že jsem vybral dobře?" Zeptá se Aoiho a zamíří k němu, aby ho mohl za pas přitáhnout k sobě.
"Musím nutně vidět zase, jak záříš." Sáhne do kapsy a na dlani se mu objeví černá perla.
"Nemohl jsem ji tam nechat." Vloží mu jí do dlaně. To je ta věc, kterou na polední chvíli řešil s pilotem a jedním z mužů. Nadechne se, aby něco řekl, než se ozve telefon s příchozím video hovorem. Když vidí, kdo volá, stáhne obočí k sobě. Jemu jasné, že to není dobrá zpráva. Uru jen tak nevolal.
"Promiň, tohle musím vzít." Je mu v očích vidět starost. Odstoupí kousek od Aoiho a hovor přijme na notebooku. Uruha leží na posteli, je bíle povlečená, ale na první pohled není úplně poznat, kde je. Jeho tváře jsou pobledlé a rozhodně vypadá hubenější, než si ho pamatoval.
"Uru-chan, copak se děje?" Ozve se chraplavý hlas a na druhé straně jde slyšet jen tiché vzlyknutí.
"Promiň, Take-san, já…" Ozve se Uruhův hlas pozměněný díky přenosu.
"Nezvládl jsem to. Vůbec ani trochu." Ozve se téměř neslyšně.
"Prozraď mi prosím, kde jsi." Naléhá na něj trochu Takeshi a Uruha jen vrtí hlavou.
"Jen jsem se ti chtěl omluvit, že jsem nesplnil nic, co jsem ti slíbil, co jsem slíbil sobě." Vydoluje ze sebe Uru.
"Nezáleží na tom, co jsi mi slíbil, ale abys byl v pořádku. Řekni mi, co se stalo." Pokusí se znovu Takeshi.
"Já…to je právě ono, už nejsem v pořádku." Začne Uru neurčitě.
Aoi
"Neměl, ale prý jsou dost agresivní." Vysvětlí ten nepříjemný pocit. Naštěstí murény nevylézaly z děr, pokud si nebyly jisté kořistí nebo se necítily vyloženě ohrožené a Aoi byl moc velký i moc daleko. Nic od ní nehrozilo. Zavrtí hlavou, protože chobotnice nijak velká nebyla, ale kdyby ano, asi by se s ní ve vodě necítil nijak skvěle. Byla to velmi chytrá stvoření, jejich chapadla byla snad všude a pocit, že by ho mohla chtít objímat prostě nebyl nic moc. Kdo ví proč se mu vybaví staré japonské kresby, kde takové chobotnice klidně obšťastňovaly Japonky. Rybáři měli docela divné fantazie… Aoi se naprosto upřímně usměje, když mu Takeshi řekne, že ho poslouchá rád, na místo, aby v hlavě přemítal o barvách písku na pláži a jenom kýval. Nad tou kamerou chvíli přemýšlí a pak přikývne na souhlas. Mohlo by to být opravdu krásné a pak by si doma pouštěli záběry a Aoi by mu všechno vysvětlil… Kde je teď vůbec jejich doma? Aoiho doma? Samozřejmě má svůj byt, ale… tak to počítá nezůstane? Zatím se na to zdráhá zeptat. Nechce vypadat jako někdo, komu jde o to, jestli se bude moct nakvartýrovat do Takeshiho luxusu. Ví, že on by to tak nevnímal, ale Aoi by si tak přišel. Až na to dozraje čas, Takeshi s tím jistě přijde sám. Doopravdy se zamyslí, když se ho Takeshi zeptá, jestli se doma zamýšlel nad podobnými věcmi. "Řekl bych, že na to jsem neměl tolik času, ale… musím ti připomenout, že jsi to ty, kdo žije velmi neobyčejný život. Mně vlastně ani nezbývalo nic jiného, než se těšit z obyčejností." Připomene mu, že jeho život bez peněz a kontaktů není zdaleka tak rozmanitý, jako musí být ten Takeshiho po dlouhá léta. O pálence Takeshi mluví jako o něčem, co není moc ostré, spíš sladké, takže se Aoi důvěřivě napije. Okamžitě zčervená, přitiskne si dlaň na ústa a rozkašle se. Domorodci se smějí a popichují ho, že tohle u nich pijí ženské, zatímco Aoi shání pitnou vodu.
"Hned je poznat, kdo je protřelý alkoholik." Dostane ze sebe, jakmile může mluvit. U ohně se nakonec opravdu rozsedí, pořádně si nacpou břicha a Aoi dokonce zvládá konverzaci on-překladatel-místní o dost rychleji, ale pilot je popožene k odletu. Na Aoiho zaskočeně protažené tváři je vidět, že to je první místo, odkud se mu opravdu nechce. Když se loučí, má pocit, že se loučí s dlouholetými přáteli a v hrudi ho cosi tahá. Přesto nastoupí do vrtulníku a mává, co to jde. Teprve potom mu dojde, jak to hází, ale to už je pozdě. Celou cestu má strach a pořád kontroluje oblohu, jestli se moc nezatahuje, ale přistát stihnou včas a bez úhony. Z vrtulníku skočí rovnou do auta, kde na Aoiho poprvé padne únava ze dne ve vodě. Jakmile dorazí k malebnému domečku, kde mají dneska spát, pocit, že se odtud Aoimu nechce, se ještě prohloubí. Povzdechne si, ale s unaveným úsměvem se s Takeshim přesune dovnitř. Může si oči vykoukat, ostatně jako vždycky. Vybavení, bazén, to všechno by si zasloužilo, aby tady strávili alespoň týden. Později si napíše poznámku, že sem se prostě chce vrátit.
"Je to nádhera, ale to ty moc dobře víš." Řekne Aoi, když se přitočí ke stolku a rovnou si zobne. No jo, dokonce i po tom hodování.
"Skočím si do sprchy." Oznámí, protože ze sebe potřebuje smýt všechnu sůl. Není tam dlouho, ve vodě už dneska strávil hodně času a taky něco slíbil… Venku je během pěti minut, na sobě jenom ručník kolem pasu a Takeshi si ho už přitahuje k sobě. Aoiho napadne jenom jedna věc, ale když se podívá do jeho dlaně, přijde o slova i nádech. Dárek nečekal a k tomu takový. Kde to zase vzal?
"Kdo ti to dal?" Nechápe. Takeshi se přece nepotápěl. Od někoho ji koupil? Kolik to pro pána stojí? Opatrně si perlu převezme, posadí si ji do dlaně a zblízka prohlédne. Určitě ji musí do něčeho zasadit. Chce mu poděkovat, padnout kolem krku a nechat to zajít mnohem dál, ale v tom někdo zavolá.
"Jistě." Řekne a kupodivu ho to vůbec nerozhodí. Nechá Takeshiho tak a pořád si prohlíží svůj nový dárek. Vážně mu to vzalo dech. Ohlédne se až ve chvíli, kdy slyší ta důvěrná oslovení a mladý pánský hlas. Nejspíš zase někdo z Takeshiho mnohých chráněnců. Aoi protočí očima. Kolik jich ještě potká? Jenže tón jeho hlasu se mu vůbec nelíbí a Takeshimu zdá se taky ne. Aoimu se nechce lézt do záběru, aby se ten druhý necítil špatně, že je někdo poslouchá, takže je jako pěna a tím pádem ani neví, jak vypadá, ale už dávno zírá na Takeshiho i notebook a ptá se ho očima, co to má být. Už nejsem v pořádku???
Takeshi, Uruha
"Nejspíš si tě oblíbili." Usměje se na Aoiho a snaží se mu dodat trochu víc sebevědomí. Samozřejmě, že ji koupil, ale i tak podobné věci neprodávaly často. Byla to vzácnost a nakonec ani cena nebyla taková, jakou čekal. Aoi na ně musel udělat vážně dojem. Je to jeho odměna. Děkovně se pousměje, když Aoi kývne na ten hovor. Asi už věděl, že občasné věci vyřešit musí. O to víc, pokud volají večer. Nikdo ani z firmy by ho nerušil v tuto hodinu, pokud to nebylo důležité. Tohle bylo ale důležité hodně. S Uruhou se potkal na pracovní cestě v Americe. Je to už pár let, kdy ho našel v jednom z barů. Byl krásný, to nemohl nikdo popřít, ale měl svá temná místa v hlavě. Uru neměl nikoho. Jeho rodiče…Vlastně nebyli rodiče, ale prarodiče. Starali se o něj, vychovávali ho a milovali, ale také brzo zemřeli. Půl roku po té se potkal s Takeshim, v tu dobu už byl značně pohublý, ale pořád relativně v pořádku. Tedy Uru sám o tom byl přesvědčený. Takeshi se ho snažil dostat zase nahoru, protože bylo jasné, že začíná upadat. Svým způsobem Uruhu miloval. Trávili spolu v objetí a posteli hodně dní i po všech Uruhových záchvatech méněcennosti, ale nikdy k ničemu nedošlo, kromě letmých polibků. Uru potřeboval oporu, ale ne tímto způsobem. Jakoby v tom Takeshimu něco bránilo. Později si to společně vysvětlil a srovnali se s tím oba. Uru se na něj hodně upnul a Takeshi zůstal nějaký čas s ním, aby mu pomohl. Je to rok, kdy se viděli naposledy. V den kdy odjížděl, vypadal Uruha úplně jinak. Na letišti vzbudil menší rozruch jen tím, jak vstoupil a jeho sebevědomí bylo úplně někde jinde. Vlastně to byl on, kdo poslal Takeshiho domů se slovy, že to zvládne. Jak mu ukáže, že se o sebe umí postarat. Zdá se, že se to nepodařilo, jak si oba mysleli. Vidí, že se to nepodařilo. Uruhovy oči ztratily trochu lesku a tváře má míně propadlé. Není to jako v tu nejhorší dobu, kdy s ním byl, ale on to vidí. Sedí na posteli prsty si starostlivě mne čelo a tváří se vážně.
"Vrátilo se to?" Zeptá se měkce a Uru první jen přikývne.
"V práci začal dělat kluk ze školy, připomněl mi úplně všechno a já to nezvládl." Uru mluví tiše a je znát, že mu po tvářích stékají slzy.
"Omlouvám se." Takeshi jen těžce potlačuje povzdech. Měl ho vzít s sebou, neměl ho tam prostě nechávat, nejspíš to bylo příliš brzy.
"Neomlouvej se, bude to v pořádku." Ujistí ho, že se rozhodně nezlobí.
"Kde jsi?" Zeptá se znovu a opatrně. Uru natočí přístroj, tak aby viděl.
"Našli mě ležet na ulici." Přizná se, když je vidět, že je v nemocnici.
"Pustí mě nejdřív za týden." Prozradí mu i tento detail.
"Chtějí po mně, abych šel na psychiatrii. Já to tam nezvládnu, je to tam hrozné." Jeho hlas zní najednou hrozně vyděšeně.
"Přijedu za tebou." Rozhodne se Takeshi, než se pomalu ohlédne na Aoiho, je tvář najednou vypadá o několik let starší a v jeho věku je to znát.
"Ale nepřijedu sám, Uru-chan. Nejspíš." Očima zkoumá Aoiho výraz, jestli pojede nebo ne. Vrátí pohled k monitoru.
"Cože?" Uru zní hodně překvapeně a je jasné, že si není jistý, jestli se mu to líbí.
"On mě slyšel?" Děsí se rovnou.
"Aoi se mnou sdílí opravdu hodně, neboj se ničeho. Postarám se, abys byl v pořádku." Ujistí ho Takeshi znovu a gestem dlaně pozve Aoiho, aby byl vidět. Uruha krčí nejistě obočí a trochu natáčí monitor, aby byl malinko ve stínu. Jde to, už je pozdě v nemocnici je spíš tma. Honem si zkusí porovnat vlasy, než se někdo jménem Aoi ukáže. Kryjí teď polovinu jeho tváře a vypadá tak ještě zranitelnější, než před chvílí. Je vidět, že má strach, co si neznámý pomyslí.
"Ruším vás…" Dojde na první myšlenku kterou má.
"Je mi líto." Dojde mu, proč je asi s ním a když ho uvidí…Zasekne se na Aoim pohledem a už tuší, proč jsou spolu. Zná Takeshiho už dlouho, podle něj o tom není pochyb.
"Ahoj." Pozdraví ho tiše, když přestane zírat.
"Je moc hezký." Utrousí ještě tiše a odvrací tvář. Nejde o žárlivost, ale o fakt, že on si tak nepřipadá. Už zase ne.
"Sbalil on tebe nebo ty jeho?" Snaží se trochu vtipkovat, aby odvedl pozornost od svých problémů.
"Nech mě hádat? Aoi tebe." Ne, opravdu si to nemyslí, jen pokračuje ve svém marném vtipkování a trochu rýpání. Dřív to uměl skvěle, ale teď se mu to příliš nedaří.
"V podstatě máš pravdu." Pousměje se Takeshi ale je v tom pořád hodně starostí, starostí o něj.
"Uru-chan, zvládneš to, než dorazím?" Přemáhá uvnitř sebe nutkání sednout na první letadlo a být tam hned. Má o něj opravdu strach. Není jisté, jak dlouho to trvá a pokud zkolaboval…Už to nějaká doba bude.
Žádné komentáře:
Okomentovat