Aoi x Takeshi - Tebe žádné kosatky vůbec nezajímají. - část 1.

(Papua Nová Guinea)

Takeshi

Večírek dopadl výborně. Aoi sklidil velký úspěch, protože jeho maska mu neskutečně slušela. Takeshi si později uvědomil, jak moc si zavařil, když zjistil, že tráví polovinu večera trochu stranou a baví se tím, jak je Aoi v obležení žen. Vnímal pocit žárlivosti a stejně dál konverzoval, pokud byl o kousek dál. Měl dost zkušeností na to, aby mu nebránil v ničem. Pokud by chtěl odejít, stejně tomu nezabrání. Stejně si neodpustil poznámku, když se k němu dostal blíž. A jeho otázka, kterou si vezme s sebou do ložnice, na sebe nenechala dlouho čekat. Tušil, co tím způsobí, ale stejně si nemohl pomoct. Vynahradil mu to všechno drahou večeří na horní palubě, kde se tentokrát opravdu zdrželi. Dokonce za dobu na lodi stihli dát do pořádku i nedorozumění mezi Takeshim a barmanem. Nakonec degustovali všichni tři několik lahví, až do brzkého rána. Oba mladí muži usnuli rameno na rameni na pohovce a Takeshi je nakonec jen přikryl a užil si pohled přesně, jak Aoimu říkal. Další jejich zastávkou byla Papua Nová Guinea. Kolem byla spousta ostrovů a část z nich měli možnost spatřit už při příjezdu. Takeshi nedokázal skrýt obdiv. Tohle bylo jedno z prvních míst, kde nebyl. Byla tu nádherná příroda azurová voda a on se neskutečně těšil, až to celé uvidí z výšky. Byl rád, že tu budou moci strávit pár dní a stejně si neprohlédnou všechno, co bylo k vidění. Je krátce po poledni, když dorazí do přístavu Madang. Lehčí oběd stihli ještě na lodi, na svačinu už má Takeshi jiné plány a je zvědavý, jak Aoi bude odvážný. Nemají příliš času, takže stihnou jen maják Kalibobo, věnovaný pobřežním pozorovatelům během druhé světové. I tak jim to chvíli trvá, než se dostanou na letiště. Takeshimu nedělalo problém zajistit jim vrtulník přesně jak Aoimu slíbil. Podobné kousky jsou jen otázkou peněz a ty on má. Navíc v tomto městě je i letiště, což mu úsilí značně ulehčuje. Cestou mohou obdivovat architekturu a velké množství parků. Celkově je tu úplně jiná atmosféra, než na jakou jsou zvyklý z velkých měst. Přesto Takeshi vybral hned první odpoledne, kdy se mají vydat na ostrov Buka. Je to sice dál, ale let si užijí a navíc uvidí víc z toho, jak tady obyvatelé žijí. Podle fotek je znát, že už tam zavítají turisté, stejně je možné vidět i původní obydlí a jistě se dostanu i k poznávání kultury. S sebou budou mít průvodce, hlavně kvůli domluvně s místními a pilota v jednom. Když vystoupí z auta, které jim bylo přiděleno, Takeshi se zvědavě rozhlédne kolem, je jasné, že letiště má nejlepší roky za sebou.

"Tady to pořád trochu plyne vlastním životem." Neodpustí si poznámku.

"Stejně je to zajímavé, jak to vypadá na jednom konci světa a jak na druhém." Pozoruje místní obyvatele, kteří tu pracují, nebo jen procházejí kolem. Tady čas plyne úplně jinak, rozhodně pomaleji.

"Dnes poletíme dvakrát Aoi-chan." Prozradí mu.

"V noci ještě poletíme do Kimbe, tam nás čeká hotel přímo na pobřeží." Prozradí mu část z toho, co je čeká. Neodpustí si přitom mít neustále položenou dlaň na Aoiho bedrech. To mu ke štěstí prozatím stačí, ostatně užili si toho dost na lodi. 

"Nemáš strach?" Pozvedne nepatrně obočí. Letadlo bylo jiné, než vrtulník. Dost to nahoře hází, když chytí silnější vítr, i když to tady dole nevypadá, že to bude takové.

"Bude se ti to líbit." Mírně pozvedne pravý koutek, než ho musí pustit, aby se přivítal s pilotem. Dozví se, že mají ještě půl hodiny, než usednou do stroje a dostanou povolení ke startu. Některá letadla tady vypadají, že by se ani ze země nezvedla. Takeshi už loví krabičku cigaret a potáhne si. Samozřejmě nabídne i Aoimu.

"Na ostrově by se dalo dostat i k potápění že?" Zeptá se pilota a ten jen krátce přikvýne.

"Znám jednoho muže, se kterým vám to můžu domluvit." Prozradí jim hluboký mužský hlas. Takeshi se podívá na Aoiho.

"Nepochybuju, že by sis to rád vyzkoušel." Pousměje se na něj.

"Já si najdu pohodlné místo na břehu a budu se kochat tvým spokojeným výrazem, až vylezeš z vody." Přejde plynule na svou mateřštinu.

Aoi

Byl to neuvěřitelný pocit, být součástí podobného večírku. Nikdo neřešil, odkud pochází, všichni si mysleli, že je někdo vlivný nebo bohatý. Byl to úplně jiný svět, velmi opojný a plný svodů, které kluk jako on neznal. Výborně se pobavil s mnoha lidmi, udělal si nějaké kontakty, zábava byla úžasná a on měl hlavu plnou snů. Takový teď život vedle Takeshiho bude? Jeden by se tomu zdráhal uvěřit. Druhý den ráno se cítí doslova jako Popelka, kterou našel princ. Pořád je v něm to neuvěření a zároveň prožívá svoje nejšťastnější chvíle v životě. Ještě před pár dny by si nepomyslel, že je možné najít s barmanem společnou řeč. Přerazit v sobě vlastní žárlivost bylo pro Aoiho něco opravdu obtížného. Už si moc nepamatuje, jak se to nakonec přihodilo, protože ten večer hrozně pili a on má ukázkové okno. Pamatuje si to jen do chvíle, kdy se k nim ten kluk přidal na večeři a on se na něj díval skrz prsty a pak si pamatuje ráno, kdy se probudil na pohovce a Yuki pod ním na zemi. Naštěstí byli oba oblečení!!! Takeshi mu nechtěl říct žádné detaily, jak večer probíhal a o čem se bavili a pořád se potutelně culil pod vousy, jako by se tam dělo kdo ví co. Bohužel ani Yuki si nic nepamatoval. Bylo toho ještě méně, než co věděl Aoi. Dnes kotvili na Guinei a čekal je výlet vrtulníkem. Aoi se na něj hrozně těšil, i když na něj na laptopu vyskakovalo, kolik slavných lidí se zabilo při podobném výletu. To se mohlo stát kdekoliv, i na přechodu pro chodce. Když vidí tu neskutečnou krásu desítek zelených ostrůvků vystupujících z vody, je jako u vytržení. Neví, kam s očima dřív. Bylo tady nádherné moře, stejně jako neprostupná džungle. Přístav vypadal v celku moderně, ale žily tady kmeny v chýších, jejichž obyvatele měli děsivě pomalované obličeje. Lomcovalo jím mnohem větší vzrušení, než někde ve velkoměstě, protože tohle bylo něco, co neznal. Skutečná objevitelský výprava. Popsat Madang bylo… nemožné. Ojediněle byl k vidění jednoduchý moderní dům nebo loď, jinak byly všechno chýše, chudé a prosté. Obyvatelé polonazí, ale spokojení a usmívající se. Žádné ulice, plné trhů a narvané k prasknutí, všechno bylo vlastně poměrně daleko od sebe a všude bujela neúprosná vegetace. Dokonce i jako Japonec si tady připadal vysoký a těch vůní, když se někde vařilo… Na každém kroku je doprovázelo hejno dětí, jako by byli nějací královští velvyslanci a Aoi jim potají podstrkoval bonbóny a sušenky z lodi. Měl jim toho přinést mnohem víc, třeba pastelky! Když uvidí letiště.. nebo spíš vyasfaltovaný pruh uprostřed trávníků a pak buď les nebo moře… najednou si už není tak jistý svou odvahou. Ve vnitrozemí nebude vůbec nic. A ty kmeny s trochou fantazie vypadají jako kanibalské. Do jednoho. 

"Vlastním životem?" Vypadne z něj doslova vykolejeně. Vypadalo to, že tady spíš neplyne vůbec nic. "Dvakrát." Zopakuje po něm a snaží se, aby to neznělo nějak úzkostně. Doufá, že ten druhý let bude taky vrtulník, protože letadlo, které tu zrovna parkuje je… no vypadá spíš jako hračka, než jako opravdový stroj. 

"Nééé…." Vydá ze sebe se samozřejmým pocuknutím rameny a přikývne na slova, že se mu to bude líbit, ale kdyby tušil o tom házení ve větru, asi by utíkal zpátky na loď a vymluvil se na žlutou zimnici nebo něco podobně hnusného. Ne, že by nebyl očkovaný… Trochu se uklidní, když ještě nenastupují a řeč se stočí na něco, co je mu mnohem bližší – vodní živel. Při zmínce o potápění ožije, protože tady musí být k vidění snad všechno a on se šnorchlem zvládne slušnou hloubku. 

"Tak jo." Souhlasí s úsměvem a prohlíží si všechno, co je kolem k vidění.

Takeshi

Takeshi se musí vždycky pousmát, když si vzpomene na výraz pánů hned ráno. Kdyby se viděli večer, jak společně vrkali, asi by se vážně ráno někam schovávali. A on? Si to patřičně užíval samozřejmě. Vůbec jim do toho nezasahoval, jen s radostí přihlížel, jak si společně užívají a tancují. Kdo by je taky trhal od sebe, když jim to tolik slušelo. Ostatně on by se zas tolik nebránil, kdyby to zašlo malinko dál, ale to se nestalo. Než stačilo na něco podobného vůbec dojít, oba dva usnuli, jak se na chvíli zastavili. No, nicméně to není poslední večírek a je zvědavý, co se bude dít na tom dalším. Rozhodně se pokusí, je zvou malinko opít, aby se dostali do údobného rozpoložení. Byli oba dva naprosto kouzelní. Pozvedne nepatrně obočí, když se Aoi tak zeptá a rozhlédne se.

"Rozhodně to jde o hodně pomaleji, než na co jsme zvyklí. Doma všichni spěchají, tady mají na všechno dostatek času. Úplně na všechno." Poukáže na lidi, kteří nikam nespěchají. Nosí různé košíky plné ovoce a u toho si povídají. Vypadá to, že je trápí možná tak počasí, které by je mohlo překvapit a to je všechno. Asi to musí být dost klidný život. Proti jejich, na který jsou doma zvyklí rozhodně.

"Jeden by řekl, že máš strach." Pozvedne koutky, ale navzdory svému úsměvu ho pohladí po paži, aby ho ujistil, že se nic špatného nestane. Samozřejmě to nemůže vědět, ale má tendenci Aoiho dostávat do jistého klidu. Hlavně, co se jejich výletů týká.

"Výborně v tom případě jsme domluvení." Kývne hlavou a poprosí pilota, aby to celé zařídil. Obejdou si letiště, v klidu si společně ještě zapálí, než se vydají k vrtulníku, který vypadá rozhodně zachovaleji, než letadlo. Možná nakonec opravdu poletí radši tím, než běžným letem. Ostatně peníze nejsou to, co by je mělo trápit. Za chvíli je pilot vyzve, aby se vydali k vrtulníku. Dostanou povolení k odletu. Nebe nad nimi je krásně modré. Vyšlo jim opravdu nádherné počasí, které jim zaručí, že uvidí opravdu hodně. Dostanou menší instruktáž, než se oba usadí do sedaček a vyfasují sluchátka na uši.

"Věřím, že si ten pohled nakonec zamiluješ." Prohodí Takeshi směrem k Aoimu a pak už se ozve neskutečný rachot a za pár okamžiků se začnou pomalu odlepovat ze země. Takeshi neletí poprvé, takže ho nic z menšího házení nepřekvapí a rozhodně nerozhodí. Tuší ale, co to udělá s Aoim. Bez váhání natáhne ruku jeho směrem a sevře jeho dlaň.

"Za chvíli si zvykneš. Není to tak hrozné." Pokouší se ho uklidnit. Ve sluchátkách zní jeho hlas ještě chraplavěji, než normálně. Po očku ho pozoruje a sem tam vyhlédne i ven. Když se podívá znovu na průzračné moře, zahlédne pohyb ve vlnách.

"Jen se podívej, je to nádhera." Kývne hlavou, aby se podíval pod sebe a z vln se vynoří kosatka, než zase mizí pod hladinu. Jsou to sice pěkné potvory, ale pohled na ně je neskutečný. Vrtulník sletí ještě o kousek níž, pořád jsou však v bezpečné výšce. Kosatka se objeví znovu, než zase rychle zmizí. Takeshi doufá, že tím trochu rozptýlí Aoiho pozornost a přestane vnímat to občasné házení.

"Dokážeš si představit, kolik toho uvidíš při potápění?" Vede jeho myšlenky tím směrem a doufá, že si to nakonec opravdu užije.

"Nádherná příroda takto na dlani. Kde se ti to jen poštěstí?" Je znát, že Takeshi je opravdu nadšený a létání si užívá. Vrtulníkem to bylo úplně jiné, než v letadle. Navíc, tam musel po většinu času pracovat, tady vůbec nemusí. V dáli je vidět několik malých bodů. Když jsou blíž, rozeznávají lodě domorodců.

"Možná by se dalo zkusit zařídit i plutí s nimi. Vidět, jak se tady rybaří." Zkouší odhadnout, co by se Aoimu mohlo líbit. Nepochybuje, že když jim dost zaplatí, budou moct opravdu cokoliv. Pilot by jim mohl dělat i překladatele. Půjčí si ho na celý den, a večer by je mohl dostat na místo, kde stráví noc.

Aoi

"Strach? Měl bych ho mít?" Odpoví raději vlastní otázkou, aby se nemusel přiznat nahlas, ale pravdou je, že to Takeshi poznal dobře. Prostě k těmhle malým letadlům neměl takovou důvěru a obecně to tady bylo daleko od jakékoliv pořádné zdravotní péče. Může se jenom pomodlit, že si nevytáhnou Černého Petra. Samozřejmě to jsou ryze praktické obavy, které by měl přece každý a nemá to nic co dělat s výškami a létáním! Nedalo se říct, že by se Aoi bál výšek, ale tam nahoře nebude žádné kotevní lano, kdyby se snad něco stalo. Má to vůbec padák nebo tak něco? Nakonec jsou oba dva usazeni do vrtulníku a Aoi se podívá na sluchátka ve svých rukou. Posadí si je na hlavu. V zrcadlovkách vypadá v odrazu ve skle opravdu frajersky, rozhodně je to na selfíčko, ale to by bylo poznat, jak se mu chvějí ruce. Takeshi je asi zvyklý nebo je výrazně víc splachovací, než on sám. Motor naskočí a on málem dostane infarkt už teď. Když se vrtulník pohne a zvedne ze země, má sto chutí rozpřáhnout ruce a zapřít se dlaněmi o stěny jako kočka nad vanou plnou vody, ale místo toho se podívá na Takeshiho dlaň, která už svírá jeho ruku. Sevře ji nazpět. Vypadá asi jako úplný idiot, ale nemůže si pomoct. Vrtulník sebou docela hází a to ještě nepředvedl žádný ze svých typických náklonů ani nefouká žádný vítr. 

"Jasně." Řekne na to, že si zvykne, ale v jeho očích se žádná jistota neodráží. Takeshi je od přírody stoik, ale to on sám o sobě říct nemůže. Přinutí se podívat ven z okénka a pohled na přírodu a především moře pod nimi ho nakonec doopravdy uchvátí. Poměrně rychle zapomene na to, co se okolo něj děje, na tváři mu vyvstane okouzlený úsměv a unikne mu cosi jako tiché jééé. Miluje moře a teď má na něj dokonalý výhled navíc v této panenské přírodě. Ostrůvky a voda jsou všude, kam oko dohlédne. Obrátí pohled směrem z Takeshiho okénka a na poslední chvíli kosatku taky zahlédne. Otevře pusu a chvíli na to místo hledí, ale zatím se nic neděje. Poznal ji jenom podle barev a velikosti. Studoval o tomto místě samozřejmě hodně, ale stejně úplně zapomněl na to, že by je tady mohl vidět. 

"Neuvěřitelné..." Vydechne. Mají štěstí, protože kosatka se ukáže ještě jednou. Pilot je vezme níž, aby toho víc viděli, Aoimu to připadá skoro moc, ale jakmile se ocas mihne nad hladinou, šťastně se rozesměje a honem se podívá na Takeshiho, jestli to taky viděl. Jakmile dojde na potápění, Aoi vypustí vrtulník z hlavy úplně. Znovu se dlouze podívá do Takeshiho tváře a oči mu zahoří nadšením a očekáváním. 

"Dovedu, ale realita bude stejně někde úplně jinde." Je na něm vidět, jak moc se na to těší. Pokrčí rameny v bezradném gestu, ale pořád se usmívá. Kdy? To asi nikdy… I on zahlédne lodě v dálce. Neříkal Takeshi něco o dvou cestách letadlem? Tady budou asi přestupovat. Je z toho všeho tak rozhozený, že si to ani pořádně nepamatuje. Průvodce za všechny peníze, doopravdy. Dojde na rybaření a Aoi trochu zalapá po dechu. To by byl den… prostě si jenom zaplavat a šnorchlovat a potom si sednout do loďky k rybářskému prutu. Na cestě kolem světa, kdy toho chtějí na každém místě stihnout co nejvíce, je to skoro hřích, takhle proflákat den, ale jemu by se to opravdu líbilo. Uvědomí si, že tiskne Takeshiho ruku pořád víc, nakonec se nakloní a chce mu vtisknout pusu alespoň na tvář, ale srazí se sluchátky s těmi jeho a honem to vzdá, než se pilot začne tvářit divně. Trochu rozpačitě se při tom usmívá. Naštěstí jdou na přistání.

Takeshi

Je rád, že Aoimu strach dlouho nevydrží. Jistě, nebylo to příjemné, ale dal se to překonat, pokud člověk nemá vyloženě strach z výšek a panické záchvaty, jen se vrtulník pohne. Aoi na to nevypadá a tak jen trpělivě vyčkává, až ho dostane pohled z okna. Věří tomu, že ho to uchvátí, sám ten pohled miloval. Moře je nádherné, obloha klidná a průzračně modrá. Ten výlet jim vážně vyšel naprosto dokonale. Jakmile se Aoiho výraz změní na naprosto okouzlený, Takeshi už vůbec nepozoruje přírodu za oknem. Jeho oči upoutá to, jak se tváří a nedokáže je od něj odtrhnout. Věděl, že je krásný, ale teď pohled na něj dostává úplně nový rozměr. O to víc se v hlavě utvrdí, že dělat mu radost je prioritně jeho cíl. Bude to Aoiho dovolená a on si bude užívat fakt, že se o něj může v tomto ohledu postarat. Musí samozřejmě nenápadně, aby si to jeho okouzlující společnost neuvědomila, protože by se jistě cukal. V očích se mu blýskne, když si to v hlavě podobným způsobem přeskládá. Pravý koutek se mu pozvedne, jakmile Aoi promluví. Pořád kouká spíš na něj, než na kosatky venku.

"Ano to je." Odsouhlasí mu a pohladí zlehka palcem hřbet jeho dlaně. Teprve pak odvrátí pohled na vodní hladinu. Stejně mu to moc dlouho nevydrží. Znovu pozoruje Aoiho tvář a stejně tak se i usmívá.

"V tom máš pravdu, realita je o hodně jiná. Mnohem lepší." Mluví sice o něčem jiném, ale nevadí, zdá se, že se v tom shodnou, takže mu to vrásky dělat vůbec nemusí. Když se k němu začne Aoi naklánět, dostaví se neskutečně příjemný pocit. Je to jakoby mu chtěl dát pusu poprvé. Jenže teď je to tolik spontánní, že to hne s jeho nitrem. Místo toho se však srazí a Takeshi se chraplavě rozesměje.

"Na některé věci vrtulník dělaný vážně není." Prohodí do sluchátek a sám ignoruje možné pohledy pilota. Natáhne ruku, aby mohl Aoiho pohladit po tváři a pak sklouznout na jeho rty. Tím celou cestu ukončí a dál se společně s ním věnuje pozorování, doku nepřistávají. Je to zase trochu nepříjemné, ale Aoi už ví, co čekat, tak ho to snad tolik nepřekvapí. Počkají, až vrtulník bezpečně dosedne a vystoupí. Pilot vypne stroj a vydá se společně s nimi, aby se původně rozloučil. Takeshi mu však nabídne další spolupráci, aby je tady provedl a zařídil jim vše potřebné i tu loďku a rybaření. Za slušný obnos s nimi vykročí k několika chatrčím a začne domlouvat vše.

"Potápění bude možné asi za hodinu a pak i menší ukázka rybaření." Sdělí jim, jakmile se vrátí.

"Takže do té doby si to tady můžeme prohlédnout?" Zeptá se Takeshi a dostane se mu kývnutí, stejně jako instruktáž, jak daleko se mají sami pouštět.

"Projdeme se?" Navrhne Takeshi Aoimu a bez váhání ho vezme za ruku, aby společně s ním vykročil na pláž a podél moře. Zastaví se až o kus dál, kde už na ně není tolik vidět. Přitáhne si Aoiho blíž k sobě a zopakuje pohlazení a skončí u rtů, stejně jako ve vrtulníku.

"Myslím, že jsi mi chtěl něco říct." Odmlčí se na vteřinu a prohlíží si svůj palec, které Aoiho hladí po spodním rtu.

"Tady už nejsou žádná sluchátka." Připomene mu fakt s nádechem pobavení.

"Moc ti to slušelo, když jsi obdivoval výhled. Moře ti mohlo jen závidět." Prozradí mu, co celou dobu pozoroval on sám. Protáhne pomalu paži kolem jeho pasu a zlehka si ho přitáhne k sobě.

"Nejspíš bych potřeboval asi tak deset podobných výletů, abych začal obdivovat krajinu místo tebe." Narazí na svou neschopnost vnímat cokoliv jiného, než právě Aoiho a to, jak moc si to užívá. Nakonec to přece jen nevydrží a nakloní se, aby mohl ochutnat jeho rty. Je tu krásně, ale ve chvíli, kdy ho políbí, mu přijde okolí ještě tisíckrát krásnější.

Aoi

Nemá ani ponětí o tom, co se uvnitř Takeshiho odehrává, o tom, že na něj celou dobu hledí a přemýšlí jenom o něm. Kdyby mu to došlo, asi by z toho na místě umřel štěstím. Vždycky toužil po podobném, naprosto osudovém vztahu a toto okouzlení a oddanost, ještě očima někoho jako je Takeshi… Trvalo mu, než na to přišel, ale alespoň mu to celé nepřipadá laciné, i když si o nich jiní lidé budou myslet nejspíš pravý opak. Vrtulník jde na přistání, Aoi znovu získá křečovitý výraz ve tváři, ale už se dokonce sám vyklání víc k oknu, aby toho co nejvíc viděl. Je na něm vidět, že kdyby tohle chvíli trénoval, otrkal by se a zvládl by mnohem náročnější cesty, třeba někam do hor a podobně. Je to nejspíš jenom o zvyku. Nakonec dosednou bezpečně na zem a tím spíš v Aoim hrají příjemné pocity, že to bez problémů zvládli a už jsou tady. Nakonec mu to bude připadat jako ten nejpohodlnější způsob cestování na světě. Jakmile Takeshi začne jednat s pilotem, Aoi do toho nijak nezasahuje, pouze se rozhlíží kolem a usmívá se, ale moc dobře vnímá každé slovo a ví, že je to všechno jenom kvůli němu. Jsou jako manželé na líbánkách a jemu se ten pocit začíná líbit. Jakmile je všechno domluveno a Takeshi mu nabídne procházku, Aoi s úsměvem přikývne, proplete svoje prsty s jeho a vykročí po jeho boku. Už se nad tím dokonce ani vnitřně nepozastavuje a i když ještě pořád pokukuje po okolí, kdo se na ně jak dívá, už z toho není nervózní. Jdou docela dlouho a kupodivu mlčky, ale tohle zřejmě nevadí ani jednomu z nich. Někdy jsou si dva lidé bližší právě proto, že je to vedle sebe baví i beze slov a ne jenom tehdy, když jim jede pusa pantem. Aoi se nechává unášet panoramaty a když se Takeshi konečně zastaví, skoro se na něj udiveně podívá. 

"Říkal, že můžeme…." Nedopoví větu a nechá to vyznít do ztracena. Měli ještě kus do bezpečné vzdálenosti, velký kus, ale na Takeshim je jasně vidět, že mu chce něco říct. Překvapeně zamrká. 

"Já jsem něco chtěl říct?" Zopakuje po něm, ale dojde mu, že mluví o tom náklonu ve vrtulníku a skoro stydlivě se usměje. 

"To ani tak nebyla slova..." Řekne něco, co přece oba dva vědí. Jeho tváře naberou světlý odstín červené, když mu Takeshi začne popisovat, jak vypadal při letu a kam přesně se díval. 

"Tebe žádné kosatky vůbec nezajímají." Na oko se na něj zazlobí. Tedy pokud by Takeshi nechtěl označit za kosatku jeho samotného. Stáhne si brýle z nosu a zavěsí je za výstřih, aby se mu mohl dívat přímo do očí. 

"To jsme mohli zůstat doma." Zní jako manželka po patnácti letech, ale dělá to schválně, trošičku jako vtip. Moc je neumí, asi by bylo lepší se o to nepokoušet. Nechá se k němu přivinout a opře si dlaně o jeho prsa. Zadívá se do jeho očí, kolem kterých tančí věčně pobavené vějíře vrásek, žasne nad jeho nekonečným charisma, i když by ho jen málokdo označil za krasavce a nakonec si povzdechne. 

"Kdy jsem se do tebe tak zbláznil?" Přizná mu otevřeně. Takeshiho slova mu pořád dokola pletou hlavu, věří mu každé z nich celou svou bytostí a i když ho nechápe, je to neskutečně návykové. Nikdy s tím nemusí přestávat, každý chlap chce tohle přece slyšet. Nebrání se ani trochu, když se jejich rty konečně setkají. Upřímně je v rozpoložení, kdy by sebou nejspíš nechal prásknout do písku a dovolil mu cokoliv a to se mu nestávalo příliš často. Bohužel jsou až příliš malý kousek od letiště a je sem stále vidět a taky… sice tu není provoz, ale něco by vážně mohlo přiletět. Byli by vidět už z dálk

"Raději se vůbec neptej, nad čím teď přemýšlím, vytrhal by sis vlasy." Prozradí mu s trochu zlobivým úsměvem, znovu ho vezme za ruku a ještě kousek s ním popojde. Nakonec se zastaví on, skopne žabky z chodidel a rychle se rozhlédne. Volné kalhoty jdou vzápětí, prádlo vypadá jako plavky, tak co a začne couvat k moři. Na potápění by se stejně svlékal… Sáhne na první knoflíčky bílé košile a koutky mu poskočí nahoru, zatímco se nekonečnou dálkou svých očí opře do těch Takeshiho. Pořád couvá, až první vlnky omyjí jeho kotníky. 

"Přehřeješ se, když se nezchladíš." Řekne parádní dvousmysl a ta košile mu málem uletí, jak se ji snaží odhodit co nejdál od vody.