Meisa x Tetsuya - Já viděl se slepicí jen tebe. - část 1.

(Tetsuyovo sídlo)

Meisa

Byl to jeden z těch tajných výletů do okolí paláce, které měla bez doprovodu samozřejmě zakázané. Vždycky se dovedla vyvléknout strážím i chůvě a jako malý had proklouznout za zdi paláce a uhánět někam do divočiny. Někdy měla pocit, že to Hitomi je její sourozenec, ne Aqui. Nejspíš byla ale jenom velmi podobná svému císařskému otci, když byl mladý, protože po matce tohle rozhodně neměla. Říkali, že má stejné oči jako on. Možná v ní nevězela všechna ta osudovost jako v Aquim a nebyla políbená jejich druhým otcem Senou, za to si vzala úplně všechno z toho prvního. Lidé, kteří Akiho znali jako dítě říkali, že byla jeho dokonalou kopií jenom v ženském těle. Nevadilo jí to. Nechtěla s bratrem soutěžit o trůn, i když jinak na to měla podle mnohých všechny předpoklady. Nebyla možná tolik sečtělá jako on, ale byla zdravá, odvážná a uměla jezdit na koni i bojovat. Aqui měl pořád přednost, protože byl starší. A taky byl prostě on. Ne, že by jejich země nikdy neměla císařovnu, ale to nebylo nic pro Meisu. Teď je pozdní odpoledne a ona probíhá okrajovou čtvrtí hlavního města. Je to už v podstatě venkov oddělený od města protékající řekou. Stavby jsou tu vesnické, roztroušenější a je tu i hospoda. Meisa samozřejmě nemá koně, aby nebyla tak nápadná a oblečená je jako kluk, s vlasy nastrkanými pod slaměným kloboukem ve tvaru obrácené mísy. Klasická pokrývka hlavy všech venkovanů. Žádná pánská yukata nebo kimono, ale kalhoty, dole omotané šňůrkami od sandálů, aby se nikam nepletly a nahoře krátká halena s klasickým vázáním. Nemá s sebou meč, o který by ji někdo mohl chtít okrást, jenom dlouhou dřevěnou hůl jakou nosívali mniši, se kterou byla mnohem mrštnější a rychlejší. Na meč neměla tolik síly, byla přece jenom pořád žena. Uměla s ním dobře, ale s tímhle kde jakého pobudu hravě srovná. Oběhne celou tuto čtvrť a míří do luxusní chrámové čtvrti obehnané kamennou zdí a hlídané ve dne v noci. Bylo tady na velké rozloze několik šlechtických usedlostí, které se svou rozlohou nevešly přímo do města. Byly to kříženci luxusních městských vil a venkovských statků, ale vojáky se to tady jen hemžilo, protože podobná místa často lákala k loupení. Zrovna obíhá další vysokou zídku jednoho z těch honosných domů, když se srazí s nějakým jiným klukem. Oba dva málem upadnou, on ji cosi vyděšeně vrazí do náruče, oběhne ji a mizí v dálce. Meisa se zmateně podívá na slepici ve svém náručí. Běžný prostý lid jedl vejce jen ve svátek. Měla obrovskou prodejní cenu a taková slepice byla někdy jmění celé vesnice. 

"Zloději, stůj!" Zavolají na ni stráže, když ji zmerčí, Meisa se lekne a dá se na útěk i se slepicí. Vůbec ji nenapadne, že by ji mohla odhodit nebo odhalit svou totožnost. Najednou prostě utíká, asi pud sebezáchovy. Nastrká si kdákající zvíře za yukatu a s rozeběhem vyskočí na kamennou zídku. Zachytí se prsty jejího vrcholku, celá se k ní připlácne a mrštně se škrábe nahoru. Jedno rychlé ohlédnutí a už mizí na její druhé straně. Vůbec by ji ale nenapadlo, že se tam rozkládá honosná a velká zahrada a že se po ní rovnou podél zdi někdo prochází. Když seskočí, spadne tomu muži přímo do náruče, nebo spíš rovnou na hlavu. Oba dva se skácí k zemi a jakmile Meisa uvidí nákladné kimono, je jasné, že bude zle. Hned vyskočí na nohy, chce mu podat ruku a pomoct vstát, ale jak se předkloní, vypadne na něj to „ukradené“ kuře, začne hrozně kdákat a mávat křídly a pak uteče. To už se k nim řítí stráže tohoto domu a nějaké služebnictvo, hrozně halekají a vykřikují jméno pána domu. Ogawa-sama? A kruci! Toho nezná, ale samozřejmě ji Inoran učil, kdo to je. Nebo tedy co je zač jeho rodina. 

"Gomen! Gomen nasai! To není moje kuře. Totiž jistě, že není, ale já ho nevzala." Už couvá. 

"Nevzal!" Začne předstírat mužský hlas, zamračí se, ale pak ji přemůže smích, otočí se na patě a začne utíkat podél zdi k místu, kde by utekla stejnou cestou, jakou se dostala sem. Asi to už nestihne. Poslední dobou pořád padá nějakým mužům do náruče a vážně doufá, že to není nějaké znamení shůry. Vdávat se tedy rozhodně nehodlá!

Tetsuya

Je to asi týden, co se Tetsuya vrátil do svého sídla poblíž paláce. Jeho domov byl daleko odsud, ale tady byl většinou raději. Měl tu víc prostoru, věci, které si nedokázal odpustit a doma…Nebylo tam tolik možností jako právě tady. Přesto býval často na cestách, zařizoval potřebné věci a hlavně kontakty, které byly pro císaře důležité. Od prvopočátku pracoval na tom, aby byl ten nejlepší a svou cílevědomostí toho brzo dosáhl. Teď je zpátky u paláce asi po pěti letech, kdy byl na cestách a snažil se zorientovat v tom, co všechno se tu změnilo. Měl spoustu práce a zítra večer měl domluvené sezení s Toshiyou a Diem. S nimi trávil čas asi nejčastěji, pokud se tu zdržel. Jejich společnost mu dost vyhovovala a nemusel mít obavy, že by řekl něco, co by se jednoho z nich dotklo. Pro něj ideální kombinace povah, pokud si chtěl opravdu užít večer. Teď má v podstatě celé odpoledne pro sebe a hodlá si ho patřičně vychutnat. Ostatně noc a ráno si užil dost podobně. Doby harémů sice byly dávno pryč, ovšem pokud člověk měl dost peněz, dokázal si zařídit patřičnou společnost. Své služebné si vybíral pečlivě a taky si dával dost záležet na tom, aby jim nebylo nic proti srsti, ostatně taky jim za to dost platil. Tak co by se cukaly? Za zdmi jeho domu, je vždycky dost živo. Není daleko od středu města, přesto je to pořád trochu stranou od všeho dění. Už ho to nevyvede z míry ani při procházce zahradou. Má to jeden hlavní důvod, chce si zkontrolovat, že úpravy proběhly, jak mají. Není spokojený a odráží se mu to v očích. Za ním cupitá několik dívek, k tomu pár členů jeho stráže a taky zahradník, který vypadá, že za vteřinu umře, pokud se Tetsuyovi pohne byť jen řasa tím špatným směrem. Což se vzápětí stane, protože si nespokojeně povzdechne. Ne, vůbec nepochopil, jak si přál, aby jeho zahrada vypadala. Vidí tam hromadu chyb, které on rozhodně neodpouští. Jemu je taky nikdo nedopouštěl, tak proč by to měl dělat on? Zrovna se chce otočit a začít své vlastní peklo, nejspíš ho vyžene hodně daleko, když mu doslova shůry sletí do náručí cizí tělo. Skončí na zemi oba dva. Tetsuya už tiše nadává a co nejrychleji se snaží dostat na nohy. 

"Co to sakra…" Ozve se ledově z jeho rtů a než se začne hrabat na nohy. Vzápětí ho k zemi znovu dostane to kuře. To už hrozí, že svými nadávkami srovná okruh pěti kilometrů se zemí. Krátce vzhlédne do tváře tomu, co to celé způsobil a zarazí se…To ty oči…Pak přijde přeřeknutí a začíná mu pomalu docházet, kdo ho k té zemi dostal. Hned svůj výraz zase srovná. Když se zvládne postavit, je už skoro pryč.

"Nažeňte ho na zeď, ale nechte ho přelézt." Nařídí svým strážím tiše. +Já ti ukážu kuře.+ Pomyslí si skoro děsivě, pravý koutek se mu zvedne v nebzpečném pousmání a vyrazí kousek dál podél zdi. Odhrne pár větviček keře a dostane se tak ke krytým dveřím ve zdi. Samozřejmě, že tu zná každou skulinku. Než se naděje, je na druhé straně a zamíří rovnou k místům, kde bude zeď přelézat. Na chvíli se skryje, dokud Meisa neskočí na zem. V tu chvíli ji popadne za látku svršku a přitáhne k sobě.

"Myslíš si, že mi jen tak utečeš? Tak to ses hodně přepočítal." Nedává najevo, že ji poznal.

"Tohle si pěkně odpracuješ." Sykne podruhé a už ji táhne sebou.

"Krádeže, ani podobné kousky tady netorturuju. Vybral sis špatnou zahradu." Sdělí jí jednoduše a dál ji vede do svého domu. Je velký, dělí se na několik částí. Uvnitř se prochází spousta osob. Mladé ženy i muži, kteří jsou oděni podle jeho gusta. Mají na sobě drahé látky, které je odlišují od běžných sloužících a rozhodně by měli být oblečení víc. Neukazují příliš, přesto dost, aby na nich člověk chvíli utkvěl pohledem. Je vidět, že si své objekty pečlivě vybírá. Doslova odtáhne Meisu a do svých pokojů, kde ji nechá stát uprostřed. Kývnutím hlavy nařídí jedné z žen, aby mu přinesla čisté oblečení. V tomto nezůstane ani vteřinu. Další z nich už mu pomáhá z vrchních vrstev. Jeho oči si najdou malou výtržnici a chvíli je ticho, než promluví.

"Možná mi řekneš ty sám, co bych s tebou měl provést. Jsem si jistý, že minimálně tušíš, kolik stojí tyhle látky?" Těkne očima k zničenému kimonu. Jeho pohled ani výraz nenapovídají, co si o tom všem myslí.

"A když k tomu přidám krádež…" Narazí na to kuře, které zůstalo nejspíš někde v jeho zahradě.

"Za to by kde kdo přišel minimálně o ruku." Sjede ji očima celou do hlavy až k patě. +Císař by se náramně bavil, kdyby tě viděl. Tolik k výchově.+ Pomyslí si trochu uštěpačně.

Meisa

Tetsuyův příkaz už nezaslechla, snaží se utíkat co nejrychleji a trochu kličkovat, ale v zahradě to nemá smysl a stráže jsou těsně za ní. V tuto chvíli už běží těsně pod zdí a hledá místo, za které se pevně chytit. Ještě jedno ohlédnutí, pár uvolněných kamenů, které by snad mohly posloužit jako úchyt a už se odráží, aby vyskočila nahoru. Noha se jí smekne a někdo ji popadne za její tyč. Přijde o ni, ale sama je volná. I ona nevybíravě zanadává, na princeznu rozhodně, ale je nahoře. Té tyče je škoda, bude trvat dlouho, než si sežene podobnou. Přehodí nohu na druhou stranu a prostě skočí. Shora se ještě jednou ohlížela na stráže, takže se příšerně lekne, když dopadne rovnou do něčí náruče, nebo jí spíš něčí ruce stáhnou dolů na nohy. Ihned se začne mrskat a kroutit, ale stisk okolo jejích zápěstí je železný a za chvíli už hledí do tváře muže, který byl přece ještě před chvílí v zahradě. Jak tohle udělal? Meisa zmateně zírá na jeho profil, cupitá proti svojí vůli vedle něj a co chvíli se kroutí a smýká jako had, ale není jí to vůbec k ničemu. Vypadá to, že Ogawa-sama ji nepoznal, tedy to, že je dívkou. Radši na něj nemluví, ale jeho vyhrožování, že si musí něco odpracovat, se jí vůbec nelíbí. 

"Nic jsem neukradl, to tamten, máš nepravého." Klidně mu tyká, když se neudrží, ale drží si nižší tón hlasu. Div za sebou patami neryje brázdu, ale Tetsuya stejně nepovolí a vleče jí přímo k sídlu. Jestli nepřijde včas domů, maminka rozpoutá celostátní pátrání a táta ji pak přerazí dvojnásob. Tohle se tedy moc nepovedlo… Jakmile se ocitnou uvnitř domu, otevře pusu a nepokrytě zírá na všechno a všechny, koho míjejí. Interiér je poměrně exotický, rozhodně je znát, že Ogawa není místní, ale co to mají ti lidé na sobě? Vypadají jako placené kurtizány. Co chvíli Meisa málem zakopne, jak se ohlíží přes rameno po někom, koho míjejí. Nikdy neslyšela o tom, jak to u Ogawy doma vypadá, asi proto, že když tady býval, jí bylo jenom dvanáct. Muži jeho věku pro ni byli neskutečně staří, očima dvanáctileté holky prakticky starci nad hrobem, tak proč by mu věnovala pozornost? Teď zase tak starý nevypadal, ale výstřední bude očividně dost. Vejdou do nějakých komnat a konečně se zastaví. Tetsuya ji pustí a mine ji a ona ho umanutě následuje pohledem a tře si zápěstí. Chvíli těká očima kolem sebe. Je to luxusní místo. Pak udělá několik kroků do strany a ke dveřím, ale stráže jí ihned zastoupí cestu a ona se s protočením očí obrátí čelem ke svému vězniteli. Cože, on se bude svlékat? Tady a teď? A proč? Není na něm ani smítko. To se jí jako štítí nebo co? Zamračí se, ale zároveň zčervená a uhne tváří do strany. Bradu má ale hrdě povystrčenou. Loupne koutkem očka po látkách. Samozřejmě, že to ví. 

"To nemám ani ponětí, vypadám jako někdo, kdo to ví?" Odsekne mu v duchu Přece vidíš, co mám na sobě. 

"Látky nekradu, jsou těžké, jednoho pak bolí kříž." Nenechá toho. Zlodějíčci by se už třásli strachy, ale ona je princezna, zvyklá, že se jí nemůže nic stát. Reálné nebezpečí si vůbec neuvědomuje. Přitáhne si ruce k tělu a v jejích očích se blýskne opravdový strach, když Tetsuya mluví o sekání. V tu chvíli by hodně rychle začala pištět, kdo je, ale co kdyby jí nevěřil? Co kdyby jí doopravdy zmrzačil? 

"Nic jsem nevzal." Trvá na svém. 

"A ty jsi vydělal, máš na zahradě kuře. Je pěkné. Polévku?" Navrhne. Umí trochu vařit díky Hitomi. Rozhodně velmi… ve vesnickém stylu, ale… 

"Vývar staví..." Její pozornost zaujme krátký hluk na chodbě, za kterým se ohlédne, než jí dojde, jak tohle vyznělo. Mezi těmi polonahými ženštinami rozhodně. 

"Na nohy. Na nohy! Ale zabij si ho sám!" Dodá honem. Ona ničemu živému hlavu sekta nechce!

Tetsuya

Za celou cestu svůj stisk nepovolí. Poslední, co by chtěl je, aby mu utekla. Podle něj je potřeba, aby jí taky někdo ukázal, co by se mohlo stát. Samozřejmě si dává pozor, aby jí nezůstaly modřiny. To by si nedovolil ani jako muž, i kdyby to by byla jen obyčejná dívka. Jenže není, je to princezna. Kde kdo by si asi ani nedovolil udělat to, o co se právě pokouší. Jenže on nebyl jen tak někdo. Ostatně, princeznu nepozná nikdo z okolí a on se klidně může tvářit, že v těch hadrech ji taky nepoznal. Samozřejmě je skvělý herec a lhář, když to potřeboval. Ostatně budování vztahů mezi jednotlivými zeměmi…Jak jinak toho dosáhnout, než si sem tam něco přimyslet? Důležité bylo to, aby mu uvěřili a v tom už uměl obstojně chodit. Pitomost, byl přece nejlepší. On sám pohledem nezavadí o nic v domě, zatím ani o ženy či chlapce, kteří procházejí kolem. Očividně mají dost práce.

"Já viděl se slepicí jen tebe." Sdělí jí jednoduchý fakt.

"Kdo by ti věřil? Stačí se na tebe jen podívat, zloděj od pohledu." Mluví klidně avšak pořád dost ledově. Koutkem oka ji pořád pozoruje a všimne si i pohledu na jeho sloužící.

"Jen se podívej, chlapče, něco podobného už nikdy neuvidíš. Tedy jestli bude vůbec něco, co bys vidět mohl." Nadhodí další možný trest. Ano i takové viděl, i když tady se podobné věci příliš nedělaly. V jiných zemích by ale klidně dávno přišla o hlavu a možná by ani nezáleželo na tom, že je to princezna. Aki byl opravdu hodně jiný a Meisa má svým způsobem štěstí. Štěstí v neštěstí. To už před ním ale stojí jeho sloužící a nabízí mu možné látky, které by si mohl obléknout. Přece nebude v něčem, v čem se válel na zemi, to ani náhodou. Jedno si vybere gestem ruky a když se spodní kimono trochu sveze odhalí jizvy na jeho předloktí a zbytek nechá zase odnést. Pomalu stočí nebezpečný pohled na Meisu a obočí jde nahoru.

"Pokud jsi byl alespoň jednou na trhu tak počítám, že ano. Buď si tak pitomý, že si to nepamatuješ nebo ještě pitomější a zkoušíš mi lhát." Nakloní hlavu mírně na stranu a pak popožene sloužící, aby mu nalil kalíšek. Dokonce se neubrání povzdechu. Už tu očividně dlouho nebyl, když jim musí všechno říkat.

"Ale pusu máš pěkně nevymáchanou. Nezáleží na tom, co je pravda nebo ne." Když je konečně oblečený přejde k ní a vezme ji znovu za látku svršku, aby si ji přitáhl k sobě.

"Co určitě víš je fakt, že co řeknu já to je pravda. Kdo myslíš, že ti bude věřit? A ty místo toho, abys byl vděčný, že tě nechci nechat popravit, ale vymýšlím ti úplně jiný trest, jsi ještě drzý. Co si z toho mám vzít? Nevážíš si snad života? Myslí, že tě kdokoliv zachrání? Co by se stalo, kdyby tě chytl někdo z lapků a byla to jejich slepice? Víš, co by se ti stalo potom?" Děsivě se ušklíbne.

"Užívali by si s tebou, dokud by neměli dost a to jim většinou chvíli vydrží a pak už by z tebe nikdo nenašel ani malíček." Sykne tiše.

"Měl bych něco postavit já, ale tak možná tvou hlavu na špalek." Ohlédne se přes rameno.

"Všichni ven a hned." Zavelí chladně, než upře oči na jednu z dívek.

"Ty jediná se vrať, jakmile zazvoním." Přikáže jim a pak vrátí oči k Meise.

"Řekni mi jediný důvod, proč bych to neměl udělat? I kdybych ti uvěřil, že jsi nekradl…." Začne pochybovačně.

"Zničil jsi mi oblečení, látku, která stojí tolik, co polovina domu mých sloužících a navíc mě urážíš před dalšíma očima." Ušklíbne se znovu.

"Už jen za tu urážku, bych si s tebou mohl dělat, co chci." Už má nos skoro u toho jejího.

"Měl by sis začít uvědomovat, že jedno jediné slovo tě může stát život a nezachrání tě vůbec nikdo, ani císař ne." Schválně ho zminí, počká si na reakci v její tváři a pak ji pustí. Otočí se na patě, přejde ke zvonečku, kterým přivolá dívku, aniž by se na Meisu, byť jen podíval.

"Umýt, obléknout a pak přivést ke mně." Nařídí a když se dívka ani nepohne, podívá se na ni.

"Oblečení vyberu a nechám přinést." Osvětlí jí celou situaci. Nechá tam Meisu se služebnou a sám přejde do jedné ze svých šaten. Chvíli přemýšlí, než otevře jednu z truhel, která vypadá nejcennější a podívá se na temně zelenou látku, která je protkaná medově zlatou nití. Je to nádherná práce, jde o jeden z kousků, kterých si váží nejvíce.

"Vůbec, ale vůbec si to nezasloužíš, ty jedna malá provokatérko." Ušklíbne se pro sebe. Než zavolá další sloužící, aby ho odnesli k Meise a oblékli jí ho. Dokonale ignoruje nechápavé pohledy všech. Odejde do jednoho ze salónků, je to jeden z menších, kde se usadí za stolek nad svitky a začne řešit své věci, které už nějakou dobu odkládá. Stejně spíš jen čeká, až se dveře otevřou a přivedou jí. Tentokrát už jako princeznu a ne kluka se slepicí.

Meisa

Meisa mimoděk skloní pohled na svoje oblečení. Nevypadá jako zlodějka! Vypadá líp, než většina prostého lidu! Zamrazí jí, když jí Tetsuya začne vyhrožovat, že by ji mohl připravit o oči. Kvůli tomu by ji sem ale osobně nevodil nebo ano? Nechal by ji odvléct a někoho vykonat trest nebo se vyžívá v mučení sám? 

"Podobné věci se na trhu neprodávají." Řekne a tím se vlastně prozradí. Tedy to, že ví víc, než běžní lidé. Podobně drahé zboží se nikdy nevystavovalo ve stáncích jako zelenina. Na to existovaly bytelné stavby, obchody s velkými skladišti a spoustou zaměstnanců stejně jako placenými nočními hlídači, aby nikdo nic neukradl. Takovéto látky a hedvábí to byla obrovská vzácnost, jedno kimono bylo víc, než celoživotní plat, dědilo se po celé generace a kokony s bourci se prodávaly na burzách. O špercích a dalších cenných komoditách ani nemluvě… Uvědomí si to, ale až pozdě a kromě toho ji právě zaujaly jizvy na Tetsuyových rukou. Byla to jen chvilka, kdy je mohla vidět a nemá ani ponětí, kde se tam takové vzaly. Raději zvedne pohled zpět k jeho tváři. Tetsuya najednou vykročí směrem k ní a nevybíravě ji popadne za oděv. Rozechvěle vydechne a málem se musí postavit na špičky. Neměla by se mu dívat přímo do očí, ale nemůže si pomoct a hlavu neodvrátí. Chybí ji zažitý zvyk všech lidí, že musí klopit oči, kdykoliv jde okolo někdo urozený nebo samuraj. 

"Ty by jsi lhal?" Hlesne. Nechce být drzá, jenom má v tomto směru trochu romantické představy o neexistujícím bezpráví. Jejich velmoži přece nemohou být bezohledně krutí, přece by si to nevymyslel, jenom aby ji popravil? Zavrtí hlavou, protože ona nechtěla být drzá, rozhodně ne tak, aby jí kvůli tomu ublížil, ale už se neodvažuje nic říct nahlas. Dlouze se nadechne a podrží vzduch v plicích, když jí Tetsuya řekne, jak by s ní mohl zatočit někdo, kdo se nedrží zákonů jejího otce. Nakonec stočí tvář stranou a podívá se do země. V tomto městě přece nikdo takový není, císař je všechny vymýtil, alespoň se to říkalo. Že je bezpečno, že se nekrade… Meisa si nedovede představit, že by tak na ni někdo sáhl, nikdo nesměl. Oklepe se, ale pořád hledí stranou a její srdce divoce bije. Má strach. Už má strach a velký. Trhne sebou v leknutí, když Tetsuya všechny vyhodí a skutečně si myslí, že právě nastala její poslední hodinka. Je připravená padnout na kolena a začít mu vysvětlovat, kdo je. Pomůže to vůbec? Jakmile jsou všichni pryč, trochu v jeho rukou klesne a kdyby ji Tetsuya nedržel, už by byla na zemi. Vrtí znovu a znovu hlavou, když řekne, že ho shazovala před jeho služebnictvem. Tak to nechtěla, měla jen vždycky pusu trochu velkou, ale doma se to smělo. Matka i Ino ji kárali, ale pořád to byla… hra. Tohle hra nebyla. Už se na něj nedívá, ani když mají tváře u sebe. Zřetelně se chvěje a jakmile dojde na císaře, nadechne se, ale není to schopná říct. +Maminko...+ Pomyslí si. A pak ji Tetsuya najednou pustí. Klesne automaticky na kolena a vydechne si, ale jeho příkazy ji zmatou. Umýt? Proč umýt? Chtělo by se jí vykřiknout, že ona je rozhodně umytá, ale už si to nedovolí a kromě toho, proč by ji koupali před popravou? Jenže v lázni se přijde na to, že není kluk. Přijde se dokonce na to, že její vlasy jsou lesklé a stříhané a nehty pěstěné… chodidla čistá, nikdy nechodící bosá… ruce hladké jako samet. Tetsuya odejde a nechá ji samotnou. Meisa zvedne oči ke služebné. Přemýšlí, jestli utéct nebo se bránit, domáhat se jeho návratu nebo čehokoliv, ale po té lekci si netroufá na nic. A tak ji následuje do lázně, kde se musí svléct. Služka nic nekomentuje, jenom se o ni stará jako by Meisa byla zpátky v paláci. Meisa pořád čeká, kdy to někdo Tetsuyovi vyšvitoří, odkud přijde, ale nic se neděje a když z lázně vystoupí a vidí kimono, které pro ni chystají, otevře nepokrytě pusu. Teprve v tu chvíli jí dojde, že cizího kluka, ani dívku, by do ničeho podobného neoblékl. Ani kdyby ji snad chtěl zaměstnat jako tyhle tady… Pořád je z toho zmatená, ještě ji nenapadlo, že by ji poznal, ale nechá se obléct i učesat a pak odvést. V tomhle by ji nepopravil, zničila by to. To se dělá v bílé… Jakmile se posuvné dveře osudnou, vstoupit už musí sama. Její krok je jistý a elegantní i v tradičním obutí. A samozřejmě prokoukla. Nejdřív se ukloní podle etikety. Teprve po tom začne zvedat rozechvělý pohled nahoru.