Hromadné - Jsi připravený na trochu akce? - část 2.

(ulice)

Miyavi, Tora

Miyavi si ještě chvíli prohlíží tělo, které leží pod ním. Zároveň sjíždí očima okolí a pořád odněkud čeká přepadovku. Musí prostě počítat se vším a hlavně s faktem, že tu jejich pronásledovatel není sám. Prošacuje ho a vezme pár věcí, které by se mohli hodit. Chvíli si prohlíží tenkou strunu, kterou mu vytáhne z kapsy. Už jen jeho vybavení dává dost dobře najevo, že to není obyčejný voják, ale spíš špeh a tichý zabiják. Žádné hlučné věci, lehké oblečení a boty s gumovou podrážkou, která je mnohem tišší, než všechny ostatní.

"No kamaráde, tohle se ti nepovedlo." Vysměje se mu trochu a pomalu vyhlédne zpoza betonu. Je to zrovna ve chvíli, kdy se objeví Mana. Pomalu ho sjede očima, jak kdyby hledal známku nějaké zranění, ale nic vážného nevidí.

"Dobrý?" Zeptá se pro ujištění, kdyby mu náhodu bylo něco, co není na první pohled vidět.

"Pán si nám dal dvacet." Ušklíbne se a vrátí speciální zbraň zpátky do pouzdra. Druhou samozřejmě nechá venku, tu bude rozhodně ještě potřebovat. Mana jde rovnou k věci. Miy se podívá na něj, pak na tělo pod sebou a zpátky na Manu. V jeho očích je najednou trochu něco jiného, něco malinko šílenějšího.

"No, když si představím, co měl v plánu nejspíš udělat a co by mohl udělat, kdybychom ho tu nechali a někdo by ho třeba našel…." Začne pomalu a u toho vytahuje z kapsy malou stříbrnou věc. Očko má navlečené na prstě. Jedním plynulým pohybem zápěstím rozhodí rukojeť motýlka a když se složí k sobě, pevně ji sevře. Čepel nože přiloží na hrdlo bezvládného těla.

"Určitě je to slepičí prdelka, všechny by vykecal, takže…" Naposledy vzhlédne k Manovi, když zanoří čepel napříč hrdlem. Projede jím jako máslo a zanechá za sebou dost hlubokou, ale čistou ránu.

"Jednoduché řešení." Pokrčí skoro lhostejně rameny a je vidět, že to nedělá poprvé. Vytáhne z kapsy vesty malou lahvičku a speciální tekutinou smyje krev. Její pach by mohl přilákat něco, co rozhodně nechtějí. Ta mrtvola tu taky dlouho nezůstane. Zvedne se, dalším menším trikem zavře nůž a schová. Pravý koutek se mu pozvedne, jakmile se podívá na Manu. Zatím bez odpovědi vytáhne danou zbraň a prohlédne si ji.

"Čím víc jich postřílíme, tím líp budu spát." Mrkne na Manu a rozhlédne se. V dáli uvidí polorozpadlou budovu.

"Půjdeme tam, bude se tam dobře krýt, až přijdou." Doplní jeho plán a rozběhne se tím směrem. Až teprve před vchodem namíří do vzduchu a vystřelí. Obloha se vybarví jako duha. 

Tora měl co dělat, aby všechny mutanty pobil. Jeho tělo nese patrné známky boje. Krvácí mu tvář a nejspíš si odnese další jizvy, ale to sám neví. Nahlédne do dalšího tunelu, ale nic nevidí ani neslyší. Musí jít dál a nemůžou příliš váhat, má pocit, že jim je někdo v patách a vážně nechce zjišťovat, co nebo kdo to je. Aoiho muže už ani vyhlížet nebude, nemá to smysl. Ohlédne se přes rameno a kývne na Senu, který je za ním. Jedu ruku má v obinadle a přivázanou ke krku, v druhé drží zbraň do Showa. Po pádu se k němu musel první dostat a pak chvíli trvalo, než se vůbec probral. 

"Musíme jít." Popožene ho, ale první se k němu vrátí a podepře ho. Neodnesla to jen ruka, ale i kotník, který má taky stažený. Chvíli zkouší jít sám, ale zbytečně ho tak namáhá. Tora si rozhodně nepostěžuje nahlas, ale už má co dělat, aby vůbec šel dál. Je pár věcí, které ho drží nad vodou a hlavně je to slib Senovi, že ho odtud dostane.

"Už nebudeme daleko." Je to asi kilometr, kdy potkali těla Aoiho mužů. Něco si s nimi ošklivě pohrálo a nechalo je taky. Naštěstí to na ně dva nepočkalo.

"Za chvíli si dáme pauzu, něco sníš a napiješ se." Má po kapsách pár lahviček s vodou a taky nějaké proteinové tyčinky. Sám zatím nejedl, nepotřebuje to. Sena je zraněný, potřebuje mnohem víc energie.

"Až se dostaneme nahoru, pěkně si dáme pár panáků a ty mi všechno povíš. Zajímalo by mě, co tu krucinál děláš a hlavně…Jak ses dostal k tomuhle." Kývne hlavou ke zbrani, která rozhodně není vůbec podobná té jeho. Snaží se držet dobrou náladu. Ještě chvíli jdou, než dorazí k žebříku. Tunel dál nepokračuje je zasypaný.

"Nedá se nic dělat, musíme nahoru. Omrknu to." Pustí ho a začne lézt nahoru mezi zuby aspoň nůž, aby měl nějakou zbraň. Opře se do poklopu a vyhlédne. Vidí pár prašivých psů, jak se cpou mršinou, ale jinak nic.

"Vypadá to dobře, půjdeme tudy." Houkne dolů a vrátí se zpátky.

"Polezeš přede mnou, budu tě jistit a koukat ti na zadek samozřejmě." Plácne ho zlehka po něm a gestem hlavy ho pobídne, aby se pohnul.

Mana, Sena

Mana přikývne na Miyaviho otázku a pousměje se. Je to už podruhé, co se Miyavi ptá. Jeho starostlivost se mu vlastně líbí. Pak očima klesne zpět na jejich zajatce. 

"Dobře, že jsi ho dostal, myslíš, že je jich tu víc?" Ptá se, protože jestli už ho prohledával, možná zjistil dost, aby si udělal nějaký závěr. Pak si všimne motýlka, kterého má Myiavi v ruce a společně s jeho slovy ví co se stane o dvě vteřiny dřív, než na to doopravdy dojde. Hledí na krev, která se vyřine z rány, tělo sebou několikrát otřese v bezvědomém zakuckání a pak prostě padne do prachu, do kterého se začne vsakovat krev. Mělo by to s ním něco udělat, ale nedělá a Miyavi je očividně ze stejného těsta. Už si ověřil, že je podobných věcí schopný, když poslal na smrt tu služku a pak nejspíš rozbil lebku tomu strážníkovi. Bylo to nutné, měl pro to dobrý důvod, aby zachránil sebe a Senu nebo kluky, ale stejně… Hodně lidí by na to žaludek nemělo. Nakonec bylo dobře, že tady zůstali právě oni dva, kteří toho schopní jsou. Vrátí Miyavimu jemný úsměv, když je po všem. 

"Já taky." Souhlasí s ním a dá tak najevo svůj postoj k celé záležitosti. Nedělal to s takovým podivným potěšením jako Miyv, ale byl vlastně o dost emocionálně plošší. Těžko říct, co z toho bylo vlastně horší. Podívá se směrem, kterým ukazuje. Stojí tam trosky nějakého stavení, asi nějaký přídatný barák k hnízdu, možná sklad nebo tak něco. Rázová vlna toho nenechal na sobě mnoho, ale jako úkryt to poslouží dobře. Rozeběhne se po jeho boku k tomu místu, na odhaleném prostranství se mu nelíbí. Ještě se rychle podívá na nebe, když Miyavi vystřelí. Růžová v tom není… +Stejně přijď.+ Poprosí Senu v duchu… 

Sena klopýtá vedle Tory a co chvíli se dívá na jeho pocuchaný profil. Má obrovský strach, aby od těch mutantů nedostal otravu krve nebo něco podobně hnusného. Mohli mít všelijaké nemoci, mohli mu něco zavléct do těla a oni neměli žádné léky, antibiotika nebo cokoliv, co by mohli Torovi dát a pomohlo mu to. Tora i přes zranění kráčí dál jako tank a není na něm poznat žádná slabost nebo horečka, takže je mu asi zatím docela dobře, ale Sena má stejně strach, že to za chvíli přijde. Sám má ruku v obinadle a vymknutý kotník, možná i natržené vazy. Ví jenom, že to strašně bolí, tak moc, že je mu na omdlení s každým krokem. Jenže teď bojuje o život. Buď půjde dál a ani necekne nebo tady může rovnou zůstat. Tora kvůli němu nasazuje krk, musí jít dál, tak jako on. A taky na ně někdo čeká… Na místě, kde by možná mohli být doma. Z toho útoku mutantů si nepamatuje nic, byl dlouho v bezvědomí a když se probudil, už byl ošetřený a Tora taky. Bylo to tak lepší. Stačil mu jenom pohled na jejich těla. Hnus… Ve volné ruce drží zbraň. Nemá se o co opírat, takže jdou jenom hodně pomalu. Zarputile přikývne, ale kilometr mu v duchu připadá jako tisíce mil. Nemá ani ponětí, jestli to zvládne. Když potkali ta těla lidí, co mu měli pomoct, Sena odvrátil tvář a odmítal si je prohlížet. Bylo to hrozné a on málem vypadal úplně stejně. Bylo mu to líto, připadalo mu, že je to všechno jenom jeho vina. 

"Nemám hlad.“ Řekne. Je to pravda, na jídlo nemá myšlenky, ale taky byla pravda, že bez energie může za chvíli skončit znovu v bezvědomí. Usměje se, když Tora změní téma a začne vyzvídat nějaké ty drby. To je Senova parketa, na to slyší. Shlédne ke zbrani, kterou drží v ruce. Vůbec nemá ponětí, jak exoticky může působit. Nevyzná se v nich. 

"To je… dárek." Řekne. 

"Dostávám hodně dárků od doby, kdy nemusím krást." Mluví s námahou, ale zapomíná při tom na bolest. A pak mu povypráví o tom, jak ho naháněly hlídky a on padl do zajetí. Jak ho prodávali na aukci, kde se potkal s Manou. Jak skončil v Sagově domě… k Showovi se zatím vůbec nedostane, protože jsou najednou na místě a on se podívá nahoru. Tam by měl vylézt? Zesiná ve tváři a vyděšeně se podívá na Toru. 

"Tora-chan, já…. Já tohle..." Chce říct nedokážu a vážně má pocit, že se mu tu rozbrečí. Jenže copak má jinou možnost, než to zkusit? 

"Mrzí mě to. Celý ten nápad s tím, že projdu a někoho zachráním. Myslel jsem, že kdybych to neudělal, Saga umře, ale takhle umřeš i ty." Najednou si dřepne na kámen, složí tvář do dlaní a nepokrytě se rozpláče. Je toho na něj najednou moc. Tora ho vůbec neposlouchá, leze někam po žebříku, je to hodně vysoko a Sena celou tu dobu pláče. Jakmile vedle něj zapraskajá Torovy podrážky, nechá toho, otře si nos a postaví se. Znovu se podívá nahoru. Je to bez šance, o tu zničenou nohu se opřít prostě nedokáže a po jedné to nevyskáče. Vytáhnout se za ruce? Tolik síly nemá ani když je zrovna odpočinutý. 

"Nech mě tady." Řekne. Asi omdlí. Nechce umřít, ale tuhle překážku nepřekoná. 

"Jdi nahoru a přiveď sem pomoc, počkám támhle… vysadíš mě." Ukáže na římsku. Není dost vysoko, kdyby zase přišlo to, co před tím, ale musí to stačit.

Miyavi, Tora

Čekal od Many nějakou reakci na to, že mu podřízl krk a nechali ho tam. Jenže ta nepřišla. Byl to pro něj tak trochu test, jestli se některých věcí nebojí. Je dobře, že sebou ani neškubl. Tak Miy ví, že se nebude být cokoliv udělat. +Skvělý výběr.+ Pochválí v duchu Aoiho a na Manu se jen pousměje. Je možné, že se jim hlavou honí podobné myšlenky. Bohužel neměli čas si jeden druhého trochu otestovat, budou to muset zvládat za pochodu. Na podobné akce se někteří připravovali i týdny. Oni na to měli jen pár hodin. Ty trojsky jim opravdu skvěle poslouží. Je odsud dost dobře vidět a navíc se dá dobře krýt. Když někdo půjde, mají možnost ho vidět ze všech směrů. Něco se šustne opodál, když se zrovna Miy opře o jeden kus betonu. Okamžitě tam namíří, ale vzápětí vyběhne jen krysa. Oči má krvavě rudé, ale jen se na vteřinu zasekne a zase rychle zmizí.

"Na tyhle potvory si nikdy nezvyknu." Ušklíbne se a vzápětí uchechtne. Nemá z nich fóbii, ale že by je zrovna musel vidět, to ne. Na pár minut se usadí do prachu za jednu rozvalinu a sáhne do kapsy. Vytáhne stříbrné malé pouzdro s vyobrazeným havranem. Když ho otevře, jsou v něm dvě rudé pilulky. Zase ho zaklapne a podá Manovi.

"Oba víme, proč ti to dávám." Podívá se mu do tváře.

"Aoi říkal, že je to rychlé a nic neucítíš. Já mám svoje." Sáhne do kapsy a vytáhne úplně stejně velké. Jsou tam taky a oběma je jasné, proč jim dal zrovna čtyři. Za chvíli ho schová a vytáhne z další kapsy malou kovovou lavičku. Otevře ji, sám si řádně lokne a pak ji podá Manovi. Být to v době, než potkal Aquiho, vytáhl by úplně něco jiného, ale drog už se od té doby nedotkl. Tohle je jen na nervy a navíc to příjemně hřeje.

"Proč jdeš pro Senu?" Mají chvíli. Trochu se přesune, aby viděl na jednu stranu ven.

"Nepatřil k nám." Zkonstatuje fakt a se zaujetím si Manu prohlédne. Nevypadal jako někdo, komu by na jiné osobě nějak zvlášť záleželo. 

Tora se Senu ohlédne a ušklíbne, když mu řekne, že nemá hlad.

"Já vím, držíš linii, ale slibuju, že to zas rychle vysportuješ. Navíc vypadáš pořád dost dobře. Ten obvaz ti ladí k pokožce." Rýpne si do něj a je jasné, že odmlouvat mu nebude. Potřebuje nutně, aby měl dostatek energie, jinak dlouho nedojdou. Navíc se nesmí moc zastavovat, je jen těžko říct, co je sleduje. Zanechávají po sobě dost viditelné stopy, už jen ten pach a krev, i když zaschlá přiláká dost predátorů. Sklouzne očima na zbraň, když mu řekne, že je to dárek a obočí mu jde nahoru. Od Sagy, od Showa? Snaží se na to přijít, ale pak to nechá být a poslechne si celý jeho příběh. Nestačí se divit, co za tu chvíli dokázal, ale neměl by. Zná Senu a ví, že si umí jít za svým.

"Takhle si ho omotat, no teda klobouk dolů, ale kdo by se mu divil." Mrkne na něj ještě, než dojde na žebřík. Jakmile se vrátí a vidí jeho slzy…

"Ale no tak. Tohle mi nedělej." Povzdechne si a přemáhá nutkání ho obejmout, když ho vidí. Tohle se nemělo dít nikomu a Sena už je na pokraji sil, to Tora vidí. Počká si, až Sena domluví, přejde k němu a chytne ho za ramena.

"Nikdo neumře, slyšíš. Ani Saga, ani ty, ani já." Podívá se zpříma do očí a v těch jeho zaplane něco mnohem dravějšího.

"Co jsem ti řekl, když jsem tě našel?" Nakloní hlavu trochu k rameni, když vezme jeho tvář do dlaní.

"Že tě odsud dostanu. Nerval jsem se těmi obludami pro nic za nic a nemám v plánu jim tě tu nechat. Na večeři je tě škoda. Spíš zákusek, ale pro Sagu…? Možná pro někoho jiného?" Provokuje ho s pozvednutým pravým koutkem.

"Nenechám tě tu, rozumíš. Půjdeme, ale spolu." Ohlédne se přes rameno na žebřík.

"Ale ten způsob se ti líbit nebude." Decentně si odkašle, když se narovná a vytáhne ho opatrně na nohy. Schová zbraň do pouzdra a pak ho vezme kolem pasu, aby si ho přehodil přes rameno.

"A žádné vztekání, nejsi vůbec těžký." Napomene ho v podstatě, že shodil s plácnutím před zadek.

"Možná batoh by byl těžší." Protočí očima v sloup, než dojde k žebříku a začne stoupat. Jde to pomalu a ztěžka, přece jen už nemá tolik sil. Jenže čím víc je vyčerpanější, tím víc se zatvrdí, že nedostane do bezpečí. Pak si může klidně odpadnout, ale ne teď, teď si to prostě zakáže. Jakmile jsou pod poklopem, chytne se jen jednou rukou a otevře ho. Pak Senu pomalu stáhne mezi sebe a žebřík o příčku výš, aby ho mohl pořád dost dobře držet. Mezi jeho paže se s přehledem vleze.

"Ahoj, neviděli jsme se už někde?" Zatváří se pobaveně.

"Zajímavý parfém, jaká je to značka?" Snaží se pořád držet dobrou náladu.

"Vem si zbraň, vysadím tě nahoru. Pak se rychle odkul, ať můžu rychle vylézt taky, kdyby nás tam něco čekalo. Tak na tři." Zavelí a počká si, až vytáhne zbraň.

"Jedna, dvě, tři." Zatne svaly a vysadí ho. Trochu se mu zatmí před očima, začíná to být vážně moc. Sám se vytáhne hned za Senou a okamžitě se hrabe do podřepu a hmatá po zbrani. Zároveň obhlíží okolí a hledá místo, kde by se mohli krýt.

"Doleva, tam se schováme." Houkne k němu, bere ho kolem pasu a táhne s sebou.

Mana, Sena

Sedí každý na opačné straně místnosti u svého okna a kontrolují výhled. Jakmile se Miyavi za jeho zády prudce pohne, ohlédne se po něm, ale on nakonec nevystřelí. 

"Co to bylo?" Zeptá se ho Mana. Naštěstí jenom krysa. Vypadá to, jako by tady nikde nikdo další nebyl. Že by všechno vsadili na jediného hráče? Budova šla k zemi, tohle teoreticky nemohl nikdo přežít, ale stejně… co kdyby ten útočník nebyl úspěšný? Vážně by riskovali, že bude Aoi varován a něco podnikne, než sem pošlou někoho dalšího? Ne, to bylo naprosto nepravděpodobné. Oči mu sklouznou na pouzdro, které mu Miyavi podává. Proč ho dal Aoi jemu a ne přímo Manovi, když byl on jeho člověk? Možná proto, že by ho s tím Mana poslal do háje. I teď stiskne rty v odmítavém gestu, ale pilulky jsou čtyři… ne dvě… Po chvíli se po pouzdru neochotně natáhne a schová ho do kapsičky na vestě. Zase vrátí pohled ke zbrani a výhledu z okna. Miyavi za ním ale vůbec nedává pozor a zase tam něčím šramotí. Mana se zamračí a když se po něm znovu ohlédne, Miyavi mu podává pro změnu lahvičku. Stejně si ji vezme a pořádně se napije. Je to docela síla. Nepochybuje o tom, že je to jeden z těch zázračných povzbuzujících lektvarů nové doby, ale stejně… 

"Ty jsi hrozně lehkomyslný." Obviní ho, než se zase podívá ven. Zajímavá otázka, ale mnohem víc ho překvapí to tvrzení. 

"Co myslíš tím Nepatřil k nám? Ty jsi k nám patřil? Nebo Shinya? Die…?" Není si jistý, jestli ho úplně pochopil. 

"Protože..." Přemýšlí, jak zformulovat svoje emoce. Nikdy mu to nahlas nešlo moc dobře, Saga by mohl vyprávět. 

"Senu a mě koupili ve stejný den. Nejdřív jsem se ho chtěl zbavit, protože dělal jenom to, co neměl a byl konkurence. Ale nějak jsem si na něj… zvykl..." Málem by se zasmál svojí nové metafoře pro slova Mám ho rád. 

"Navyváděli jsme se toho docela hodně. Já, Sena a Saga… mysleli jsme si, že zůstaneme spolu. Napořád… Proto pro něj jdu. I když teď už vím, že nezůstaneme, stejně na něj budu dávat pozor. Bude se ti líbit, uvidíš. Je jako my..." Zakončí svoje vyprávění.

Sena si povzdechne. Kdyby si jen dokázal někoho omotat… chtěl, ambice na to měl, ale skutečné city se do toho vždycky nějak míchaly a pletly páté přes deváté… 

"Promiň." Zamumlá jenom, když slyší tón jeho hlasu. Neměl by mu tady takhle fňukat. Vzápětí na to se musí podívat do jeho tváře, protože už ho Tora drží za ramena. Jak rád by mu věřil, ale už toho na ulici viděl hodně. 

"Opravdu moc nechci, abys umřel." Řekne mu, když se mu pověsí kolem krku. Tora pro něj přišel, zachránil ho a zachránil ho i v minulosti. Kdyby neměl Shinyu a Sena by nebyl malé dítě, možná by to byl on, s kým by chtěl být. Jenže pak přišel Saga...a taky Show. Miloval Sagu, ale Showa miloval úplně jinak. Neví proč, byl z nich tří vlastně nejkřehčí, ale bylo to tam od prvního okamžiku. Jako kdyby v jeho přítomnosti svět přestával existovat. Trochu provinile se usměje, Tora už tuší, ale nahlas stejně nic neřekne. Taky zakloní hlavu, aby se podíval na žebřík, ještě pořád netuší, co chce Tora dělat. Poslechne ho a vstane na nohy, ale vzápětí na to vyjekne, když si ho Tora přehodí přes rameno. Zatne nehty do látky jeho oděvu, ale nebrání se. Kruci… jenže jak jinak by to udělali? Když s ním Tora začne stoupat po žebříku, vůbec nemá, jak by mu to ulehčil. Čím jsou výš, tím je to děsivější pohled. A pak je uvidí. Mutanti dorazili. Jsou velmi potichu, ale lesknou se jim dole ve tmě oči. Dívají se nahoru, ale Sena s Torou už jsou dost vysoko. Nedoskočí sem. +Šplhat snad neumí?+ Pomyslí si. 

"Tora-chan…. Nedívej se dolů." Špitne přiškrceným hlasem, ale on tam zírá s očima dokořán. O tomhle se mu bude zdát. +A hlavně nespadni...+ Před očima mu běží ten masakr a jejich šílená smrt. Otřese se. Jakmile jsou pod poklopem, ucítí, jak ho Tora stahuje mezi sebe a žebřík. Na chvíli zpanikaří, že spadnou dolů, ale nestane se to. Drží se ho pevně jako klíště a hledí mu přímo do očí. 

"Pořád jsi hrozně sexy, ty tvoje kecy mají prostě sílu." Řekne mu, když se na něj hříšně usměje, ale jeho oči jsou vyčerpané a vyděšené. Pak odhodlaně přikývne. Zakloní hlavu, aby se podíval nahoru, nechá se vysadit a snaží se přitáhnout alespoň loktem zdravé ruky. Zbraň drží připravenou v dlani s prstem na spoušti, má ji přitaženou pod svým hrudníkem a jakmile je tam, překulí se na stranu přesně, jak Tora říkal. Tora je mu v patách, bere ho za pas a vytahuje na nohy, ale v tu chvíli se odněkud zprava ozve výstřel a pak sprška dalších. Kolem jejich kotníků se zvedne prach a štěrk, jak se kulky naprázdno zarývají do země. Sena vyděšeně odskočí, kotník zabolí a málem padne k zemi. 

"Tora-chan!" Vykřikne vyděšeně. O kus dál Mana trhne hlavou. Oba s Miyavim slyšeli tu střelbu. 

"Honem!" Mana na nic nečeká a ve vteřině se rozhodně opustit úkryt. Po kom by tak kdo mohl střílet, když to nejsou oni? Buď se nepřítel brání útoku mutantů a oni ho dorazí nebo se příchozí brání útoku nepřítele. +Sena-chan, vydrž!+

Miyavi, Tora

Miyavi zkoumá Manův výraz, když si bere pilulky. Je mu jasné, že se mu to nelíbí, ale kdyby došlo na nejhorší? Co je lepší, než to skončit sám, v tom má jasno. Užili by si svoje, kdyby je chytili a nenechali by je zemřít, dokud by nezjistili informace o tom, kam odboj odchází. To nedopustí, pořád je tam dost lidí, na kterých mu záleží a hlavně Aqui. Myslí na něj poslední chvilku, čím dál častěji. Možná se měl víc rozloučit, ale zase Aquiho nechtěl děsit, pak by to znělo, že se nemíní vrátit. Při poznámce o lehkomyslnosti jen pokrčí rameny.

"Každý, kdo mě zná, by ti řekl, že víc, než si vůbec myslíš. Ale kdybych nebyl aspoň trochu, nedělal bych celé roky, co jsem dělal." Přebere si to po svém. Byl lehkomyslný, ale jen v jistých ohledech. Nakloní hlavu k rameni a pozvedne obočí.

"Ano, já ano. Stejně jako ty. Celé roky pašuju věci pro otroky, snažím se dostávat zásoby k těm dole tak, aby na mě nepřišli a dával jsem informace odboji." Osvětlí mu celou situaci. To proto věděl o tunelu, kde byl ten vlak a taky o věcech v něm ukrytých. Vlastně se diví, že to dotáhl tak daleko, aby se na něj nepřišlo a kdyby nebylo Shinova otce, dělá to nejspíš do dnes. Vyslechne si Manovo vyprávění a nad některými pasážemi se musí pousmát.

"Je zvláštní, jak se nám někteří lidé dokážou dostat pod kůži, aniž by chtěli a snažili se o to." Po chvíli se na něj podívá a přikývne s úsměvem.

"Už se těším, až ho poznám. Spíš lituju těch, kteří pak poznají nás a když k tomu přidám ještě Toru…" Dostojí své vlastní lehkovážnosti a dovolí si klidně zavtipkovat.

Tora už nechá plavat chvilkovou Senovu slabost. Je rád, že se přes to přenesl a dál neprotestuje, jinak by mu na ten výstavní zadek vážně dal, aby se probral.

"Nikdo nebude umírat." Prohodí si spíš pro sebe, ale dost rozhodně. Dostane Senu do bezpečí za každou cenu a jinou možnost si prostě nepřipouští, tím by se jen zbytečně oslabil. Pozvedne jen obočí, když ho Sena varuje, aby se nedíval dolů.

"Fajn, dám na tvou radu, ale jestli mě kousnou do nohy, už se podívám a moje tvář bude to poslední, co uvidí." Vrčí si trochu pro sebe. Ne, oni nemůžou mít chvilku klid. Je mu úplně jasné, co dole je. Slyší jejich dech a tiché mručení a ne, dolů se dívat nebude, dokud nemusí. Soustředí se na to, aby je dostal, co nejdřív nahoru.

"Až budeme v klidu, napíšeš mi to a podepíšeš. Myslím, že se mi to bude hodit. Taky to konečně někdo ocení." Svým způsobem mu poděkuje a přiznává si, že jeho svůdný úsměv na něj působí. Rozhodně na něj nekřičí a nemá ho za neschopného idiota. +Tak jako někteří.+ Samozřejmě si připomene konkrétní osobu.

"A co takhle, díky Tora-chan, že jsi mě tam nenechal a měl jsi…" Víc říct nestihne, protože doje na střelbu. Ani nadávka neopustí jeho hrdlo, i když by jich vymyslel milion. Vyškrábe se na nohy, okamžitě bere Senu v pase a už, míří za sebe, aby palbu opětoval. Možná jim tím dá aspoň trochu času, aby se dostali někam do úkrytu.

Miyavi vystřelí hned, jakmile zaslechne nezaměnitelná zvuk. Nepotřebuje ani pobídku Many. Jeho výraz se v momentě změní na něco, co jen tak někdo neuvidí a rozhodně se mu nikdo z nepřátel nechce dostat do rukou. Obzvlášť když zjistí, že stříleli po Senovi a Torovi. Rychle očima proběhne situaci.

"Nahoru. Dostaň se nahoru, budu tě tam potřebovat." Kývne hlavou k dalším troskám zbytku budovy. Nebude to bezpečné tam lézt, ale pokud se dostane dost vysoko, mohl by je krýt.

"Já to oběhnu a zkusím se k nim dostat." To je to poslední, co stihne, než se rozběhne trochu obloukem k místu, odkud šla střelba. Riskuje tím, že se dostane přímo k nepřátelům, ale třeba jich stihne postřílet, co nejvíc nebo rovnou vyhodit do povětří a příliš neřeší, jestli půjde s nimi. K jeho překvapení se mu podaří dostat do zad těch, kteří začali střelbu. Hodně zpomalí a vyhlédne, aby se zaměřil na budovu a místo, kde by Mana měl být. Ještě ho nevidí, za to vidí ty dva, jak se belhají prachem. Začne se pomalu posouvat blíž. Vytáhne znovu zbraň s tlumičem, namíří a poprvé vystřelí. První jde k zemi a on se zatím znovu schová. Potřebuje jich potichu dostat, co nejvíc, aby měl šanci zlikvidovat všechny. 

Tora zatím táhne Senu stranou. Kryje ho vlastním tělem i střelbou a snaží se trefit, ale příliš se nesoustředí. Kulky lítají všude možně. Klopýtne, když ucítí bolest v boku, ale přijde mu, že to není horší, než rána nožem, kterou utrpěl u Aoiho. Zhodnotí vzdálenost mezi Senou a kusem betonu, popadne ho za bok a postrčí za něj. Sebe tím odešel k zemi. Převalí se na záda, nevnímajíc rudou barvu na svém boku a rovnou vytahuje druhou zbraň, aby měl větší šanci trefit cíl.

"Zůstaň tam, kde jsi." Křikne na Senu a zrovna jednoho trefí. Sune se pomalu po zemi do úkrytu, ale moc mu to nejde. Přesto nehodlá pustit druhou zbraň. Miyavi se posouvá blíž k nim. Ještě si nestihli všimnout, že ho mají v zádech. Dostane se až k jednomu mrtvému, který svírá dost výkonný samopal. Vytrhne mu ho z ruky a s trochu šíleným úsměvem se postaví.

"Na tuhle párty jsem se dlouho těšil." Pravý koutek s emu pozvedne, než spustí koncert v trochu vražedném stylu.