Hideaki x Daichi - No vidíš, ani to nebolelo. - část 3.

(odpočinková místnost)

Daichi

"Díval ses někdo pořádně do zrcadla?" Zeptá se ho s malou provokací. Je pravda, že jemu to tak chvíli trvalo, ale teď, když se na něj podívá, jak leží pod ním…Jak to mohl nevidět? Najednou je Hideaki úplně v jiném světě, hrozně krásně září a jeho tělo i povaha vydává hřejivé světlo. U něj by se měl rozhodně dobře, byl by milovaný a opečovávaný, to prostě ví. Taky ví, že přesně tohle potřebuje, aby byl opravdu šťastný, s ním by přežil všechno. Jenže to se nejspíš nestane. Pořád má někde hluboko v hlavě zakódovaný fakt, že je to možná naposledy, co se vidí a co můžou být spolu. Těžko říct, co se stane zítra. Jak kdyby ráno byla pomyslná hranice, která rozhodne o tom, jaký život bude Daichi žít. Možná taky proto dneska na nic nečekal a sebral veškerou odvahy, aby udělal ten první krok. Jindy by s tím malinko otálel a zjišťoval, jestli to má Hideaki aspoň trochu podobně, ale na to nebyl čas. Tiše se zasměje, nad jeho poznámkou o výstřihu.

"Řekl bych, že si ho někdy kvůli mně musíš vzít, nechal bych se rád svádět." Uculí se rozverně a znovu se na jeho bocích pohne. Už pro něj samotného je to příliš dráždivé. Neubrání se zlehka zaklonit hlavu a jeho plné rty opustí další povzdech.

"Možná spíš košili…" Podaří se mu vydolovat další slovo, ale jde to čím dál hůř.

"Rozepnutou..." Pokračuje ve svých fantaziích. Bylo by hrozně sexy ho sledovat, jak mu podobně oblečený třeba nese snídani. Jak z nějaké reklamy, reklamy na šťastný život. Povzdechne si podruhé. Skloní oči znovu k jeho hrudníku, aby si dokreslil celou představu, i když rukama stihl obsáhnout opravdu hodně a nejspíš by ho zpaměti dokázal namalovat. Musí se spokojeně usmát nad dotekem ve svých vlasech. Pak by si ho užil rozhodně víc, nejspíš si na něj odloží své tělo a klidně ho nechá, ať si s nimi hraje. Hideakiho tělo ho ale volá mnohem naléhavěji a on mu odolávat vůbec nedokáže, ani nechce.

"Na nikom jiném nezáleží, hlavně by se to líbilo tobě." Sdělí mu všechno, co se uvnitř něj odehrává. Pak už se ztratí v Hideakiho měkkých rtech, které si ho hýčkají stejně jako ruce. Nechce se jich dobrovolně vzdávat, spokojeně přivírá víčka a pomaličku stupňuje intenzitu jejich polibků. Nespokojeně si povzdechne, jakmile se musí odtáhnout, ale je to naštěstí jen na chvíli, aby se mohl svléknout. Napůl zadkem zahučí mezi Hideakiho tělo a pohovku, když se snaží svléknout kalhoty. Rozesměje se, protože musí vypadat naprosto pitomě, ale to nevadí, však on si brzo napraví reputaci. Zpátky nahoru za ním se dostane už poměrně rychle a snadno. Uvelebí se pohodlně na jeho tělo, stejně jako před chvílí. Jeho tváře už hoří vzrušení, tohle je daleko lepší, než s kalhotami. Může si ho konečně prohlédnout úplně celého a samozřejmě se neubrání shlédnout do jeho klína. Na tváři se mu okamžitě objeví spokojený úsměv. Líbí se mu snad ještě víc, než před chvílí. Jeho oči jsou už hladové, ale spíš jako u někoho, kdo kouká na ten nejlepší dezert a hodlá si ho pořádně vychutnat. Nechá se jím obejmout, přitiskne se k němu a už s pohybem boků nepřestane. Ukradne si jeho rty, aby mu dal pocítit všechno, co má uvnitř sebe. Jednou svou dlaní sjede z ramene, pokračuje velmi pomalu v motýlích dotecích až na zápěstí, dokud nedosáhne na konečky Hideakiho prstů, které už jsou velmi blízko vytouženému cíli. Podívá se mu krátce do očí, v těch jeho už planou roztouženě plamínky a nechá Hideakiho prsty, aby sklouzly mezi jeho polovičky. Jen ten dotek je elektrizující. Nedokáže se ovládnout, aby se nepohnul proti nim. Omámeně se pousměje a zapírajíc se o jeho hruď předloktím hladí konečky prstů hranu jeho čelisti.

"Promiň, ale jsou věci, u kterých se neumím držet zpátky." Prozradí mu šeptem a pohne se v bocích znovu. Pustí jeho ruku, aby se tou svou mohl vrátit, k jeho tváři, obejme ji a přitáhne si znovu na rty v další spalující vlně vášnivých polibků. Když se musí malinko nadechnout, roztouženě broukne jeho jméno a nechá víčka pomalu klesnout.

Hideaki

Samozřejmě, že díval, ale někdy to bylo těžké, protože byl majordomem někoho, kdo byl sám hodně pohledný a tajemný navrch a většina lidí se otáčela za tím hlavním nebo Hideakiho míjela ze strachu z toho, čí je pravou rukou a jací oba asi uvnitř jsou. To už ale zůstane minulostí. Teď je tady Daichi a nebojí se ani jednoho z nich. Rozesměje se té představě s výstřihem. Je ten typ, co by to v soukromí pro legraci klidně zkusil, ale jenom proto, aby se oba zasmáli. Daichi brzy upřesní, jak by se mu líbil mnohem víc a rozhodně to není nic, co by mu nemohl splnit. Usmívá se, ale do paměti si samozřejmě ukládá, jak se projít, až budou někde v soukromí. Omylem, samozřejmě! Další Daichiho slova ho doopravdy překvapí. Vůbec totiž nemyslí na sebe a vlastní prožitek, ale na Hideakiho a jemu to zdatně plete hlavu. Má díky tomu pocit, že je pro něj od teď na prvním místě a že city mezi nimi jsou skutečné. U něj jiskra rozhodně přeskočila a tím nemá na mysli to, že si ho všiml, ale spíš to, že by si ho pozítří klidně vzal, protože na co by měli čekat? Jako kdyby Daichi vytušil jeho váhání, ucítí jeho prsty, jak se obemknou kolem jeho dlaně a víc si ji pošlou dozadu proti sobě. Takto? Honem ruku z jeho sevření vymaní, aby si ty prsty alespoň naslinil, což asi není zrovna to nejvíc sexy, co by jeden mohl udělat, ale nic lepšího po ruce nemají a Daichi není děvče, aby si pomohli jinak. Nechce, aby ho to bolelo, ani za nic ne. Takhle to ale jde, jenom musí trochu spěchat, protože ta vlhkost nevydrží věčně. Nikdy nic podobného nedělal, ale vede ho instinkt i selský rozum. Přece tuší, jak na to a taky čte v Daichiho reakcích. Vždycky uměl skvěle naslouchat, takže si dovede dát pozor, kam ano a kam vůbec ne. On sám je muž, takže se stačí jenom zamyslet nad tím, jak by si to sám představoval a má z poloviny vyhráno. Kromě toho Daichi na začátku zmínil, že se mu ty role líbí takhle. Možná je mnohem zkušenější, než Hideaki sám? 

"To je dobře." Řekne mu na jeho omluvu a provází to plachý úsměv, protože on občas potřebuje pobídnout nebo ujistit, že je to tak dobře. Nikdy nebyl rozený dobyvatel plný sebevědomí, který nedá protějšku ani šanci nadechnout se, tak to prostě neumí. Jakmile uslyší z jeho úst svoje jméno, omámeně, ale šťastně se usměje a nechá svou ruku dělat si co chce. Tohle mazlení vydrží hodně dlouho, ale i v něm narůstá neúnosná touha a brzy už se to nedá snést. Opustí jeho nitro, ale jen na několik sotva postřehnutelných okamžiků, kdy prsty nahradí vlastním klínem. Jde to snadno a on ho nenechává ani na chvíli vychladnout. Nikam se nežene, ale intenzivně ho hýčká v pevném objetí, mazlí se s jeho tváří a vší pokožkou, na kterou jenom dosáhne a brzy sladí pohyby jeho boků s těmi svými. Je to pomalé, ale velmi hluboké. Dává si záležet na krouživých velmi intenzivních pohybech, které mu však nemohou ublížit. Prsty mu kloužou po Daichiho zpocené kůži, smekají se a zase se vracejí. Vydechuje do jeho rtů, dech se mísí se steny a vůbec se nesoustředí na to, jak dlouho tohle celé trvá, jestli je to málo nebo moc, prostě to nechává přirozeně plynout, dokud necítí, že se jim chce létat. Moc by se mu líbilo, kdyby to bylo společně. Většina lidí se tomu smála jako pohádce, která se nestává příliš často, ale jakmile na svém břiše ucítí horkost, stejná se rozlije i Daichiho nitrem. Mohly je dělit sotva vteřiny, které se ale ztrácí v dokonalém prožitku a dělají z této chvíle něco nezapomenutelného. 

"Dai-koi..." Zašeptá mu do ouška, když se plete jeho vlasy a pořád se nepřestává usmívat. Něžně a opravdu zamilovaně.

Daichi

Dai se trochu lekne, když se Hideaki vymaní z jeho sevření, trochu má obavy, jestli na něj nebyl příliš rychlý. Poslední, co by chtěl je něco pokazit nebo uspěchat, jen…Tohle je jeho přirozenost a když se rozhodne, už prostě nemá smysl na cokoliv čekat a on už se rozhodl…Už ve chvíli, kdy se naklonil k jeho tváři a něco snad i osvítilo, jinak si to nedokáže vysvětlit. Trochu se mu uleví, jakmile zahlédne, co byl ten důvod a vzápětí jeho pohled ještě víc zněžní. Měl prostě jen starost, aby mu neblížil. Začíná si uvědomovat přicházející pocit zamilovanosti, který roste s každým gestem. Je k němu tak pozorný, ohleduplný a snažil by se, aby zůstal s ním. Co víc by si mohl přát? Nepotřebuje ani polovinu z toho, aby byl neskutečně spokojený. Šťastný, opravdu šťastný. Podvědomě se mu nastaví víc, když ucítí jeho ruku zpátky. Pohodlně se uvelebí na jeho těle, pohrávají si rty k jeho kůži, která snad sladší s každým dotekem. Vůbec nechápe, jak to Hi dělá, ale je to vážně k zbláznění. Dostane se až na hranu jeho čelisti a od ní je už jen kousek k jeho rtům, které si chce taky pořádně vychutnat. Musí je občas opustit, když už nedokáže udržet svůj hlas v hrdle. Místností se začnou rozléhat jeho tiché steny, které občas ztlumit nedokáže, ale z druhé strany ani nechce. Proč by měl, když si to opravdu užívá a chce to dát najevo? Omámeně se pousměje při souhlasu na omluvu a znovu povolí své boky, aby se mohl pohnout proti jeho prstům. Tělem se mu rozlijí další příjemné pocity. Má pocit, že ještě chvíli a prostě to nevydrží. Byl by to asi hrozný trapas, ale jak to má vůbec vydržet. Hideaki je skvělý milence, který se věnuje místům, na která Dai reaguje mnohem víc. Dostává za to pravidelně, tak milión plusových bodů, že už jich víc ani dostat nemůže. A pak o něj přijde. Ani se nestihne pořádně nadechnout a ucítí něco úplně jiného, mnohem většího, jenže v tuto chvíli taky žádanějšího.

"Hi-koi." Neovládne sám sebe a dopřeje mu znovu jeho jméno, tentokrát už s delším zasténáním. Otře se tváří o tu jeho, posledním milimetrům jejich spojení malinko pomůže. Tak moc nedočkavý už je. Kousne se do rtu, protože teď by asi zasténal na celý barák a trochu povolí v jeho objetí, jakoby ten celý první prožitek potřeboval vstřebat. Povytáhne trochu bradu, aby se mohl rty dotknout jeho šíje. Nechává se k němu tisknout a užívá si dokonalou, slastnou romantiku, kterou mezi sebou vytvořili. Nikdo netušil, že by po něčem podobném toužil, ale teď, když to má už nechce nic jiného. Nechce nikoho jiného. Trochu se kroutí pod jeho tempem, je to mučivé a přitom tak skvělé. Střídavě nechává víčka klesnout a zase očka otevírá, aby na něj viděl. Chce zachytit všechno, co mu Hi svým výrazem nabídne. Potřebuje si to nutně pořádně zapamatovat, kdyby…Ne, prostě budou mít štěstí. Už se blíží k vrcholu, cítí to. Povolí všechny svaly, aby se vzápětí mohl napnout s příchozím vrcholem. Zatne nehty do jeho kůže, aniž by si to uvědomil a nechá se pohltit vrcholem, který k jeho překvapení prožijí společně. Klesne pomalu na Hideakiho zpocené tělo, on sám je na tom úplně stejně. Bylo to pomalejší, ale velmi intenzivní, nic podobného zatím nezažil. Je tím úplně ohromený. Složí si pohodlně paže na jeho hrudník, než ho hravěji políbí na špičku nosu a pak si opře bradu o předloktí.

"Víš, co bych si přál?" Nahodí, když trochu uklidní svůj dech. Skoro rozpačitě maluje kolečka nehtem do jeho kůže.

"Být s tebou…Napořád." Pomalu zvedne očka a je v nich vidět pořádná nejistota. Nechtěl to říkat, obzvlášť teď, když neví, co bude, ale prostě chtěl, aby to Hi věděl.

"Vlastně ještě jednu věc, ale to už bude opravdu všechno." Zasměje se tiše, než se kousne do rtu.

"Spát vedle tebe. Prostě jen usnout v jedné posteli a zůstat tam do rána." Upře na něj prosebná očka, která jsou snad ještě větší, než kdy jindy.

"Můžeme jít ke mně, je to sice jen malý pokoj, ale nikdo tam nechodí." Navrhne mu klidně malý náhled do jeho soukromí. Už se tam stihl zabydlet a vlastně je tu víc doma, než kdekoliv jinde. Představa, že tam bude s ním…

Hideaki

Setrvávají ve společném objetí dlouho, dokud si plně nevychutnají dozvuky krásného milování. Nakonec je to Daichi, kdo se trochu pozvedne a podívá se na něj a Hideaki stočí oči dolů jeho směrem. Jeho slova mu způsobí několik kotrmelců žaludku i přes to, co mají právě za sebou. 

"Vážně?" Zeptá se ho něžně a usmívat se ještě nepřestal. Přejíždí bříšky palců po jeho zádech a nechává si tu větu rezonovat myslí stále dokola. Nepotřebuje nad ničím přemýšlet, jenom se mu líbilo, jak to znělo a on ten okamžik chce ve své mysli udržet co nejdéle. 

"Udělám pro to všechno." Řekne mu a není o tom pochyb. Sliboval mu to už před tím, i když v tu chvíli šlo ještě pořád o práci, ale teď… Jakmile k tomu bude příležitost, řekne Aoimu, že nechce, aby Daichi zůstal někde sloužit, protože si ho vybral po svém boku a pokud to bude jenom trochu možné, vezme ho k sobě oficiálně. Nemá ani ponětí, jak podobné věci chodí v tom druhém světě, ale pakliže by tam byla práce pro něho, určitě by se našla i pro Daichiho, pokud tam nepřijde jako sluha. A tu moc Aoi přece má. Záleží jenom na nich dvou, jak tam Daichiho uvedou. Udělal toho pro Aoiho hodně, je jeho bratr, takže nevěří tomu, že by v tom směru Aoi také neudělal maximum. Mohli by se oba divit, ale pak by to nebyla jejich vina. V tom případě by se se svým bratrem nejspíš po všech těch letech rozloučil a šel tam, kam by musel Daichi. Nedovede si to vůbec představit, protože takto žili už příliš dlouho a ví, že pro Aoiho by to mohla být ztráta, ze které by se už nemusel oklepat. Takovou druhou ruku jako on by už nemusel najít, jenže život šel dál, oni svůj pokus měli, nevyšel a možná je na někom dalším, aby se o to pokusil zase jinak. Kdo ví… možná je jenom sobec, co chce osudy lidstva vyměnit za kousek vlastního štěstí. Neví, co si počne, pokud to Aoi uvidí zrovna těmahle očima. Zasměje se, když si Daichi vzpomene na ještě jedno přání. +A pak ještě jedno a ještě a ještě...+ Podle něj by si to zasloužil. V této době neměl nikdo snadný život a on pro druhé pracoval obětavě a neúnavně. To druhé přání je velmi obyčejné. Takové, o kterém by si kde kdo mohl myslet, že nemůže dát žádnou práci ho splnit. Hideaki upře oči někam do prázdna přímo před sebe, pootevře rty a tiše si povzdechne. Jak rád by mu řekl, že to není problém, ale to, o čem spolu mluvili před tímto milováním se mu připomene s velkou intenzitou. Už teď možná mešká, už teď může být jeho vinou pozdě a co kdyby se to stalo jenom proto, že si šli lehnout? Co kdyby se už nikdy neprobudili a celý dům s nimi? Žádný polibek pro Šípkovou Růženku by jim už nepomohl. Pomalu k němu znovu stočí svoje oči. Daichi ho prosí, aby šli k němu, aby to uskutečnili a Hideaki neměl nikdy větší dilema, než právě teď. Váhání, co by se stalo, kdyby… 

"Nejde to." Zašeptá nakonec a lítostivě se usměje. 

"Nic na světě bych si nepřál raději, ale musím jít za Aoim a říct mu, abychom začali s evakuací. Možná je dobře, že je noc. Kdyby se někomu něco stalo..." Nedořekne to. Chtěl tohle udělat, ale byla by to jeho vina, že tomu dal přednost před bezpečím všech. Není tady sám, všechno nestojí a nepadá s ním a jeho rozhodnutími, ale stejně. 

"Ohrožuju i tebe, když tady zůstáváme. Hlavně tebe." Řekne a to je to jediné uvědomění, které potřebuje, aby se začal zvedat do sedu. 

"Dai-chan… jakmile odsud budeme pryč, budeme bydlet spolu. Slibuju." Řekne mu. 

"Teď se jdi zabalit. Vem si všechno důležité, nezůstaneš tady. Já proberu s Aoim, kdo zůstane, a začneme budit lidi, budeme je posílat pryč. Buď v kontaktu, nejspíš ti dám vědět, kudy je posílat ven. Potřebuju, abys jim pomohl a poslal je na správné místo." Bude to někde venku. Daichi je povede a Hideaki bude mít jistotou, že je pryč, někde co nejvíc vpředu. On sám bude muset zřejmě zůstat do poslední chvíle. Stihnou to všichni, určitě ano. A s nimi i Tora.

Daichi

Usměje se vřele, když mu Hi slíbí, že pro to udělá všechno. To mu stačí. Nic víc vědět nepotřebuje, protože mu věří. Nedal mu důvod, aby to bylo jinak a Daichimu stačilo vždycky jen trochu, dokud jeho důvěru někdo nezklamal. Užívá si plnými douška teplo těla, na kterém vyloženě odpočívá. Hrozně nerad by se o to připravoval a snaží se vychutnat si opravdu každou vteřinu, jak kdyby mu něco napovídalo, že to nebude mít dlouhého trvání. Přivírá spokojeně víčka pod doteky na své kůži. Trochu se vrtí a natáčí se, aby dosáhl na místa, kde to lepší a občas se tiše zasměje, jakmile dojde na místa, kde je trochu lechtivý. Kdyby to bylo na jiném místě, v jiné realitě, asi by skončil někde ulechtaný na zemi, ale to se nestane, asi by probudil celý dům, pokud se to už nestalo. Upírá očka do Hidekaiho tváře, nemůže se nabažit jeho výrazu, který teď má. Snaží se uložit si do hlavy každý jednotlivý rys. Teď to nebude lehká doba, je mu jasné, že je čeká spousta věcí a přesto doufal, že s ním dnešní noc zůstane. Někde hluboko v koutku mysli však ví, že se to nestane. Nemůže, závisí na něm opravdu hodně. Rozhodně dost životů, nemůžou je jen tak zaprodat. Na chvíli stočí očka stranou, protože přijde odmítnutí. Počítá s ním, i když z toho nemá vůbec radost. Chvilky štěstí, ale netrvají věčně. Jen doufá, že jim bude přáno mnohem víc, než jediná ukradená noc. Hideaki promluví a potvrdí mu jeho myšlenky. Sám mu oplatí úsměv, ale ten jeho je…Pořád jen zamilovaný.

"Já vím." Broukne měkce. Poposune dlaň, aby ho mohl pohladit po tváři.

"Potřebují zachránit a jen ty to dokážeš." Postaví ho bez váhání do role svého superhrdiny.

"Nemohl bych klidně žít po tvém boku, kdybych věděl, že jsem zavinil nějakou katastrofou jen tím, co si přeji." Ujistí ho, že to naprosto chápe, i když nadšení není. Vytáhne se trochu, aby ho mohl líbnout na rty a začne se zvedat. Poslouchá jeho slova a ukládá si je do paměti. Nikdy nebyl tak soustředěný jako právě tak.

"Hai, udělám všechno co nejlépe, jen abys na mě mohl být hrdý, Hi-koi." Pošeptá mu.

"Těším se, až budeme spolu. Vím, že se to stane." Upne se na to všemi myšlenkami a pomalu se postaví, aby si spěšně natáhl své oblečení a pak mohl pomoci i jemu. Je vidět, jak moc si to užívá. Pak se ještě chvíli zdrží, když mu opravuje vlasy se skousnutým spodním rtem.

"Vypadáš dokonale." Složí mu kompliment. Když se Hideaki rozejde ke dveřím po posledním polibku, ještě ho doběhne a obejme zezadu kolem pasu.

"Nenech mě dlouho samotného. Budu na tebe čekat, ať to bude, jak dlouho chce." Pošeptá do látky jeho trika a pak ho opravdu propustí. Sám se rychle rozejde do svého pokoje, kde si do tašky nahází to nejnutnější. U toho spisuje na seznam, co je před odchodem potřeba udělat, jako sehnat nejnutnější zásoby, jak se řadit lidi, aby to mělo nějaký smysl. Snaží se nezapomenout ani na nejmenší detail, který by mohl všechno ohrozit. Jeho seznam se rychle plní a je toho na jednoho člověka, až moc. Bude muset pár věcí rozdělit, aby to vůbec dokázal. Rozdělí jednotlivé věci mezi několik osob a dál balí své věci. Půjde jen na lehko, ostatně moc toho nepotřebuje. Možná by se měl trochu prospat, ale nejde to. Zbytek noci sedí opřený zády o zeď na své pohovce, pohrává si s prameny a hledí do svých zápisků, aby ještě něco přidal nebo méně důležité věci škrtl. Je skoro nad ránem, když mu hlava spadne na hruď a dovolí si na chvíli upadnout do malého kómatu. Je to skoro jako pár minut, než se budovou rozezní poplach. Rychle se vysouká na nohy, aby mohl popadnout batoh, a vyběhnout na chodbu, kde už je to jako v rozbitém mraveništi a zpráva nikde…Vůbec nechápe, co se to děje, protože mu Hideaki měl dát vědět. Rozeběhne se a za chvíli zmizí v davu, který se řine jedním směrem, ale kam, to nemá ani ponětí.