Hideaki x Daichi - No vidíš, ani to nebolelo. - část 2.

(odpočinková místnost)

Hideaki

Když To Daichi řekl takhle, vyznělo to opravdu hrozně. 

"Není to tak zlé, rozhodně to není svět, ve kterém chce někdo uznávat otroctví. Žádní otroci a něčí majetek, práce je poctivě placená, byty sice malé, ale doopravdy tvoje a volný čas..." Tak o tom slyšel. Zaměstnaní budou asi hodně, ale pořád nebudou chodit s obojky na krku a se strachem, že je někdo zbije nebo vyhodí do povětří. Asi by se mu měl omluvit za to, že do něj zasel tento strach, ale podle něj by měl Daichi znát pravdu. Svěřil se mu a tak mu to chtěl Hideaki oplatit stejnou upřímností. Takže Daichi byl k odboji vychovávaný od narození. Všechno to trvalo už tolik let? To ani nevěděl… On a Aoi se narodili do prominentní rodiny tam nahoře, ale k odboji se dostali vlastní cestou. Už jako kluci, ale sami. Netušil, že některé rodiny už to mají, ehm, dědičné. 

"Dostal ses daleko, když jsi zrovna tady." Usměje se nakonec. 

"Kde jinde bys měl být, než v centru toho všeho?" Táta by na něj měl být spíš hrdý. Nebyl větší hráč na tomto poli, než Aoi, pokud nepočítal jeho nadřízeného, takže Daichi byl přímo v centru dění a nyní v podstatě jeho levá ruka, jestli byl Hideaki tou pravou. Když mu Daichi začne vysvětlovat, jak vypadala jeho služba jinde a jak náročné pro něj byly zkoušky, už na něj udiveně třeští oči. Tady mu to nikdy tak nepřipadalo. Svraští nad tím čelo, ale nakonec mu připadá, že je všechno o lidech. Že když s Daichim někdo jedná vlídně, není ani z poloviny tak nešikovný nebo roztržitý, jak si o sobě myslí. Všechno to byl nejspíš jenom stres a strach ze zklamání, vždyť tady pracoval na jedničku. 

"Já i Aoi můžeme mluvit do spousty věcí. Nemohu to udělat pro všechny, ale mohu se přimluvit alespoň za tebe." Řekne konečně nahlas, co si před tím myslel. Možná by mohl zařídit, aby Daichi zůstal s ním, až ho Aoi nebude potřebovat. Aby se od něj dál učil nebo – kdyby snad s Aoim skončili v nějakém bytě na ostrově – aby zůstal sloužit alespoň jim. Snad se k němu jeho vedení neotočí zády. Té poznámce o tom, kam ho měl Aoi poslat, by se jindy snad i zasmál, ale přeběhne mu mráz po zádech, když si uvědomí, že to mohla být pravda. Aoi měl svou pověst, nebyl moc trpělivý… pokud věděli, jaký Daichi je, nejspíš si vážně mysleli, že u něj rychle skončí. 

"To byli jiní lidé, takoví, co nás neznají… je to pryč." Daichi se k nim nevrátí, prostě ne. Cosi v jeho očích zjihne a zesmutní, když se dozví, že Daichiho máma už nežije. Nejspíš umřela, když byl mnohem mladší nebo snad i dítě. Žádné dítě by nemělo vyrůstat bez mámy. 

"To je mi moc líto." Řekne tiše. Nespokojeně mlaskne a teď už se po něm podmračeně ohlédne s káravým výrazem v očích, když Daichi začne s tím, že skončí jako něčí otrok nebo hůř a ještě ke všemu s tím snad souhlasí nebo co. 

"Říkám, že se to nikdy nestane." Zvedne se v něm ochranitelská vlna. Co je to za otce, co nechá svoje dítě napospas, jen proto, že není tak šikovné? Tohle byl těžký život v těžkém světě, ale svoje děti by měl každý chránit, ať se děje, co se děje. Když mu Daichi řekne, že by to s Aoim měli udělat, málem se zvedne hned. Rozhodně by ho tady ale nenechal jako toho, kdo bude čekat. Musí to být někdo, kdo si poradí v krizové situaci nebo při útoku. Kdo by byl schopný s Torou a Senou dojít k nějakému záchrannému bodu mezi troskami. Zatím ho tím nestraší. Teď se potřebuje alespoň na chvilku poddat jeho rukám, než vyrazí splnit tento nelehký úkol. Odpočine si nejspíš až v hrobě. Daichiho nová slova ho naprosto dostanou. Nečekal, že by tohle někdo někdy vyslovil nahlas. Ani nechtěl, aby ho někdo litoval nebo nějak vyzdvihoval jeho zásluhy, ale najednou má pocit, že existuje někdo, kdo ho vidí skutečně celého a ne jen povrch. Byla to jeho povinnost, to bylo celé, ale stejně je tenhle pocit souznění něco, co mu neskutečně chybí v životě. Mít to komu pošeptat uprostřed noci. Jenom jedny jediné uši, nic víc… 

"Já se..." +červenám?+ Dotkne se zaskočeně konečky prstů své tváře, kde je cítit nepatrné strniště. Vůbec si to neuvědomuje. Ucítí Daiciho prsty na košili, potom si je dá dohromady i s jeho slovy a o chvilku později už přichází o svršek. Dokonce se automaticky předklonil, aby mu to umožnil, ale z míry ho to nevyvádí o nic méně. Košile odhalí postavu, na které ve skrytu tvrdě pracuje, protože se kdykoliv může dostat do akce stejně jako Aoi nebo Tora. Umí toho mnohem víc, než se zdá nebo se od majordoma očekává a to je teď asi jasné i Daichimu. Na šíji ho zalechtají Daichiho vlasy a společně s jeho slovy, ze kterých by ten dvojsmysl nestačil ani udělat, ale Dai to stihne za něho, už doopravdy zrudne. I tak se ale pomalu položí na břicho a opře si pravý spánek o složené předloktí. Prudce se nadechne, když to Dai vyšperkuje ještě tím dodatkem, ale pak vyprskne smíchy a honem schová obličej do svých rukou. To snad ne… Zase takové neviňátko nad sebou nemá, zdá se a napadne ho, že Aoi možná neví, o co, nebo spíš koho se připravuje. S Daichim by to bylo úplně jiné, než s Torou, protože Tora by byl v jejich případě ten dominantnější, tím si je Hideakli jistý, ale najednou se mu tahle nová představa líbí. Možná už bylo dost toho, aby byl pořád ten… no jak to říct… ten dole. Ve službě i v posteli. Na tváři ucítí Daichiho políbení a usměje se. Prostě jenom tak. 

"Řekl jsi to tak, jako bych strach mít měl." Řekne mu, ale nezní to ani ustaraně, ani pobaveně, prostě jenom mile, přesně tak, jak se cítí. Jako by ty starosti byly hodně daleko a jeho za chvíli nic nečekalo.

Daichi

Trochu se uklidní, jakmile ho Hideaki vyvede z omylu. Stejně je to takové…Pro takové jako on výhra jen na půl. Kdo ví, jak moc budou muset dřít, aby si vydělali dost na slušné žití. A co budou muset dělat? Měl by se radovat, ale stejně ho zkušenosti nutí být malinko skeptičtější. Tyhle věci si však nechá pro sebe. Přijde mu totiž hezké, že se ho snaží uklidnit. Jakmile začne mluvit o jeho tátovi, něco v jeho tváři se změní. Měl ho rád, nikdy si nedokázal podobné pocity zakázat a zároveň věděl, že z druhé strany to není takové. Vlastně už nějakou dobu věděl, proč to tak je. I když byl kluk, připomínal mu jeho ženu, byli si příliš podobní a on to neunesl. Nemohl mu nic vyčítat, bylo to složité a stejně…Nikdy pořádně nepochopil, proč chce přijít i o něj. Trochu se zarazí, jakmile se za něj Hi chce přimlouvat.

"Já…" Místo dalších slov se kousne do rtu. Nikdo pro něj nikdo nechtěl udělat tolik a on se s tím moc neumí poprat. Je vděčný, jen to neumí říct nahlas. Místo toho se radši kousne do rtu, aby neřekl něco, co by vyznělo úplně jinak, než původně chtěl. Jeho nitro se začíná v plné míře otáčet Hideakiho směrem a náklonnost s každým slovem roste. Začne mu pomalu docházet, jak by se mohl mít u něj. Přistihne se při myšlenkách, kdy se schoulí do jeho náruče a prostě jen bude…Budou společně. Je to poprvé, kdy se mu něco podobného děje, kdy je to tak intenzivní, že nedokáže vnímat nic kolem. Koutky se mu zlehka zvednou nahoru, jak moc příjemné ty představy jsou. Měl by mu to říct nebo radši vůbec ne?

"Já vím, že je." Kývne zlehka hlavou. Tady se cítí úplně jinak, je tu doma a to uvědomění je vlastně hrozně hezké. Starají se tu o něj, má pocit, že je konečně někde užitečný a když poslouchá jeho slova….Zní to, jakoby mu na něm opravdu záleželo. Ten pocit by ani nedokázal popsat. 

"Je to už dlouho." Narazí na téma své mámy, moc si ji nepamatuje, ale má pár starých fotek, které si pečlivě střeží. Jeho otec má pravdu, je jí dost podobný. Občas se přistihne, že kouká do zrcadla a vidí ji. Často přemýšlí, jaké by to bylo, kdyby žila. Je smutný, ale už to tolik nebolí, jako když byl malý.

"Arigato, moc si toho vážím, že to říkáš." Broukne tiše a měkce. V jeho hlase je najednou slyšet mnohem víc. O to odhodlanější je, že Hideakimu jeho starost vrátí, jak nejlépe dokáže. Pozoruje očima, jak se dotýká své vlastní tváře a musí se pobaveně usmát. Je znát, že se do podobné situace nedostával často a Dai vůbec nechápe, jak je to možné. Teď když si ho obhlíží zblízka a ty rozpaky…Je vážně krásný. Je pravda, že jemu taky chvíli trvalo, než to uviděl. Jenže teď je to něco, co nedokáže přehlédnout. Pozoruje ho, jak se pohodlně pokládá na pohovku. Vnímá svaly, které se napínají pod kůži a vůbec netuší, kdo najednou přitopil, ale je tu hrozné horko. Teď už se možná červená i on sám. Přesto všechno velmi pomalu objede pohovku, aby se mohl usadit vedle něj. Natáhne ruce k jeho zádům, první ho jen zlehka pohladí, než začne s masáží. Užívá si to. Cítí uvnitř sebe plížící se vzrušení, když se ho může dotýkat na holé kůži. Horko už začíná být dost nesnesitelné.

"Nechám na tobě, jestli ho budeš mít nebo ne." Pošeptá mu, když se k němu znovu skloní. Nechává vlasy lechtat jeho pokožku a ani na chvíli nepřestává s masáží. Jakmile cítí, že je dost uvolněný a taky sám na sobě, že už tomu nedokáže dál vzdorovat, stáhne ruce z jeho těla. Zaváhá asi jen na vteřinu, než si přetáhne svršek přes hlavu a pak se usadí obkročmo těsně pod jeho zadek. Pohladí ho celou plochou dlaní podél páteře a tiše si povzdechne. Položí dlaně na jeho ramena a začne se pomalu sklánět. Brzo Hi ucítí jeho klín na svém pozadí a stejně ho to neodradí, aby se na něj napůl položil. Promne jeho ramena, než se rty přitiskne na jeho krční obratle. Věnuje mu několik krátkých polibků a hned po prvním je mu jasné, že toho jen tak nechat nechce.

"Je čas, aby se taky trochu někdo staral o tebe." Zopakuje svá slova, která dostávají úplně jiný rozměr s tím, co tu právě provádí.

"Ale taky záleží na tom, jestli o to stojíš." Dává mu asi poslední možnost ho poslat pryč. Mezi jednotlivými slovy přejíždí rty po jeho kůži. Dochází mu, že kdyby ho teď odmítl, bude ho to hodně bolet. A stejně by riskoval znovu, nemůže jinak.

Hideaki

Daichi mu na jeho nabídku nebo spíš oznámení pomoci vlastně nic neřekne. Maličko se zakoktal a i když Hideaki natahoval uši po jeho odpovědi, momentální rozpoložení mu brání v tom, aby se v ní víc rýpal. Možná se jenom stydí nebo ho tím příliš zaskočil… +Co když nechce?+ Napadne ho, ale proč by pak dělali to, co tady právě dělají? Nakonec přijde prosté poděkování, které ale zní upřímně a jemu to vlastně stačí. Vždycky byl dost důvěřivý na to, aby si myslel, že v tom není nic víc. S Torou se mu to vlastně moc nevyplatilo, protože si taky maloval něco mnohem víc, než v tom nakonec bylo, ale to Daichi ví, sám je na tom stejně s Aoim a tak si z toho Hideaki nedovede vzít nic jiného, než pozitivum. Daichi už svoje rodiče víc nerozebírá, ale možná na to budou mít prostor někdy později, při jiné příležitosti. Určitě je to něco, co by o něm Hideaki rád věděl, aby mu dovedl lépe naslouchat, ale teď mají, zdá se, trochu jiné starosti. Už zase se při těch myšlenkách trochu červená. Slyší jeho kroky, když kráčí okolo pohovky, v očekávání se mu srdce rozeběhne rychleji. Pak se pohovka maličko zhoupne, jak se Dai posadí a on na svém boku ucítí i hřejivé teplo jeho těla. Brzy se dočká jeho malých dlaní na zádech a nechá víčka znovu klesnout, aby si užil pokračující masáž. Daichi dál hraje svou hru ohledně možného strachu z něj, ale Hideaki ho uvnitř sebe necítí. Naopak, kdyby se trochu snažil, dovedl by si představit krb a hřejivé kůže vedle něj, horké čaje a nekonečné volno… Možná sníh za okny. Jak dlouho nikdo neviděl padat sníh? Možná tak popel. Radioaktivní popel… Nemůže na něj vidět a zvuk svlékajícího se svršku dokonale přeslechne. Tak moc se ztrácel v příjemných pocitech. Malinko ho z nich dostane jenom obava, že už Daichiho bolí ruce a tudíž to bylo příliš krátké. Doopravdy ho překvapí, když na svých stehnech ucítí váhu jeho tělo. Není nijak velká, jeho nožky jsou štíhlé, ale stejně… kde se tam najednou vzal? Hledí přímo před sebe, tváře už zase mírně pokryté červení a ví, že dneska toho jenom tak nenechají. +Ať nikdo nic nechce...+ Pomodlí se v duchu, protože on už je rozhodnutý a Daichi zřejmě taky. Zřetelně cítí každý jeho pohyb, upíná k němu veškeré své vnímání a brzy ucítí i letmé spojení jejich těl. Daichiho klín je teď velmi zřetelný, přesto v něm tato poloha nevyvolává nic nepatřičného. Jenom mu to zvedá koutky mírně nahoru, protože je to jednoduše vzrušující. Při doteku jeho rtů nechá víčka znovu klesnout a tiše, ale zřetelně si povzdechne. Jeho dech se okamžitě prohloubí a zvýrazní a Daichiho nová slova slibují mnohé. On by se o něj taky rád staral, ale nejspíš si dovede představit, že se nechá ještě chvíli rozmazlovat. Je to roztomilé, když se ho Daichi v podstatě zeptá na souhlas. Kdyby nesouhlasil, už by mu o tom rozhodně řekl a místo toho tady přede jako kočka. Trochu se pozvedne na předloktí a pokusí se ohlédnout přes rameno. Nemá to cenu, nevidí na něj. 

"Já vím, že jsme ještě před chvílí oba mysleli na někoho jiného. Můžeme na to prosím zapomenout?" Vytočí se ještě víc, aby konečně našel jeho oči a nasadí ten nejnevinnější úsměv, jakého je schopen. Nakonec sebou prudce hodí do strany směrem tak, aby Daichi sletěl k opěradlu a ne na druhou stranu do prázdna. U toho ho oběma dlaněmi chytne v pase a tak se dostane na záda, zatímco Daichiho pošle zpátky nahoru na svůj klín. 

"Asi na tebe potřebuju vidět." Přizná se tiše. Očima klesne na jeho polonahé tělo a rty mu jdou mírně od sebe. Je křehký a krásný. Jako by ho někdo navrhnul, nevidí na něm jediný kaz. Je tohle vůbec možné?

Daichi

Hideakiho kůže příjemně hřeje. Čím déle se jí dotýká, tím víc ten pocit má a nechce se mu toho vůbec vzdávat. On sám si vůbec neuvědomuje, že by sem mohl kdokoliv přijít. Je ale dost pozdě a všichni ž nejspíš vyčerpáním odpadli. Na chodbách v tuhle hodin už je většinou liduprázdno a po tom, co se dělo dneska, to bude platit tím spíše. Všichni se potřebují vyspat, aby byli plní sil a jen oni dva tady zkouší takto blbnout. Koutky se mu malinko pobaveně zvednou, když si to uvědomí. O to víc se mu nechce přestávat. Ono je to možná naposledy, kdy Hideakiho vidí a to uvědomění…Vlastně si to připustil teprve před chvíli a vůbec se mu nechce vzdávat posledních možných chvilek. Třeba nakonec budou mít štěstí, když měli v podstatě takovou smůlu na svůj předešlý výběr. Hideakimu stačilo jen pár slov, aby Dai dostal pocit, než mu na něm opravdu záleží a otočil svou pozornost tím správným směrem. Jak kdyby ho konečně uviděl v tom správném světle, které tu předtím nebylo. Najednou si vůbec nedokáže představit, že by to bylo jinak, že by tu byl s někým jiným. Jak to mohl nevidět? Pozoruje linie jeho tváře, vidí jen kousek, ale očka mu díky tomu úplně jinak zasvítí. Je krásný, opravdu ano. Kousne se do rtu, než se znovu víc skloní, aby mohl přejet špičkou nosu po m místech, kde byl před chvíli rty. Trochu se bojí, že to bylo příliš, ale Hi neprotestuje, takže na tom jsou možná podobně? Bylo by možné, aby se tohle přihodilo jim oběma? Připustí si, že i kdyby to byla záležitost jednoho večera, bude mu to sice hrozně líto, ale zároveň si to opravdu užije. Něco mu však říká, že to není jen o tom. Hideaki nevypadal jako někdo, kdo by se podobným způsobem choval, už jenom ty jeho rozpaky. Je vážně roztomilý. Znovu posune dlaně víc na jeho ramena a dopřeje mu ještě trochu nepatrných stisknutí, aby mu dopřál další péči. Moc by si přál, aby si to pořádně užil a teď už ví, že úplně všechno. Když se zvedne, Dai se pohodlně opře o předloktí a podívá se na jeho profil. Rozvaluje se na něm jako odpočívající kočka, ale zdá se, že to není na obtíž. Obočí mu jde zlehka nahoru, když dojde na jejich nedávné myšlenky. Musí se chtě nechtě tiše zasmát a vzápětí rozhodně přikývne s dalším polibkem na jeho kůži.

"O kom to vlastně mluvíš?" Zeptá se ho na oplátku, aby bylo jasné, že jeho pozornost už neúplně jiným směrem.

"Do mé hlavy se nikdo jiný kromě tebe už nevleze." Prozradí mu, co se u něj událo v podstatě během chvilky, ale je to zcela upřímné.

"Tvoje přítomnost začíná být hrozně návyková a…" Vypískne a hned se rychle kousne do rtu. Ani neví, jak se to stalo, ale najednou je Hi na zádech a on mu sedí…No vlastně přímo na klíně. Tiše se rozesměje a pak pomalu klesne na místo, které ještě pořád kryjí kalhoty, oba dva je mají. Pak očka pomalu vrátí k jeho tváři a skoro nevinně se uculí.

"Je pravda…" Trochu se zavrtí, aby se pohodlně usadil a doufá, že to bude mít ještě jeden efekt.

"Že takhle je to mnohem lepší." Souhlasí s ním. Dlaněmi s roztaženými prsty ho pohladí po celé ploše hrudníku a tiše si povzdechne.

"Koukat ti do očí, je mnohem lepší." Pohodí hlavou, aby se dlouhé, tmavé prameny přelily na jednu stranu a skloní se k jeho kůži kousek nad bradavkou, aniž by z jeho tváře spustil pohled.

"Aspoň budu dobře vidět..." Krátce ho líbne, než se rty posune trochu níž.

"Jestli se ti to líbí nebo ne." Provokativně se pousměje, než dostane mezi rty přímo jeden z vrcholků. Vzápětí ho zase propustí a povytáhne se trochu výš. Jemně se otře rty o ty jeho.

"Kdo by ti jen odolal?" Broukne šeptem, než se přitiskne na jeho rty s vášnivějším polibkem. Už se nedokáže ovládat ani krotit. Zlehka zatne nehty do kůže na jho prsou a tiše si povzdechne do jeho rtů v ten samý okamžik se znovu pohne boky na jeho klíně, aby víc vydráždil oba dva.

Hideaki

Píchne ho nepatrný osten provinilosti, když se ho Daichi zeptá o kom to vlastně mluví, ale hodně rychle ho hodí za hlavu s tím, koho má na klíně. Navíc on nikoho jiného nelíbal a Daichi vlastně taky ne. Jsou svobodní a černé svědomí mít nemusejí. 

"Opravdu? Nikdy mi to tak nepřipadalo..." Nemyslí jenom je dva, ale celkově. Ne, že by mu lidé často neříkali, že je pohledný mladík, ale při jejich práci a v tomto světě, jako by nikdo neměl čas se nad tím pozastavit. Jeho srdce je připravené někoho milovat, moc si to přeje už hodně dlouho a konečně mu na to volání odpovídá někdo, kdo vypadá stejně hladový po tomtéž. Už nechce žádné složité povahy, u kterých si není jeden jistý, co bude zítra, chce někoho ke svému krbu. Daichi nevypadá zrovna jako domácí typ, bude s ním jistě hodně zábavy, ale vypadá jako někdo, komu chybí podobné city. Je to Daichi, kdo se jako první podívá směrem k jejich klínům, ale jestli to Hideaki udělá taky, nejspíš bude po všem hned teď. Okraje jeho mozku si plně uvědomují ten dráždivý dotek a jeho vlastní vzrušení se silně tlačí proti Daichiho klínu. Neovládne svůj hlas, když se Daichi vrtí na jeho klíně a je mu jasné, že ho trápí úmyslně. Bojí se toho mnohem míň, než Hideaki, nebo spíš… má prostě růžky, které jemu chybí. Je to tak dobře, někdo z nich dvou by je měl mít, aby se jenom neuvzdychali koukáním jeden na druhého. 

"To je dobře." Řekne honem, když se tam Daichimu líbí a víc zatíná prsty do jeho boků, jak se snaží ovládnout. 

"Do očí..." Zopakuje po něm a teď je to on, kdo trochu vyprskne, protože před chvílí se Daichi díval všude jinde jenom ne tam a Hideakimu je jasné, že za chvíli v tom bude zase pokračovat. 

"Ještě, že nemám velký výstřih, moc by tě to svádělo." Je to spíš Dai, kdo by tady mohl chodit s výstřihem a ještě by mu to slušelo, je opravdu krásný. Natáhne ruku, aby se těch nadýchaných vlasů mohl dotknout a ve stejné chvíli se Daichi začne sklánět dolů. Má k jeho velkým očím pohled doslova přikovaný a nechá víčka klesnout až ve chvíli, kdy ucítí jeho rty na své pokožce. Ihned pootevře ústa a tiše si vzdychne. Už se tím vším nechává pohlcovat. 

"Jak kdyby mohl existovat někdo, komu by se to s tebou nelíbilo." On ani netuší, jakou má moc. Hideaki si je jistý, že kdyby byl vůči Aoimu odvážnější, Aoi by podlehl. Říkat mu to ale nechce, protože mu ho už nedá. +Ty ani netušíš, co bys mohl mít, kdybys chtěl.+ Netuší, ale časem na to přijde a pak se on sám pomodlí, aby mu nezačal připadat nudný. Usměje se do jeho rtů, když ho Dai ujistí o své momentální náklonnosti, pevně ho obejme kolem celého těla a přitiskne k sobě, zatímco se líbají. Už s tím jen tak nepřestanou. Daichi se pohne proti jeho bokům, on to následuje vlastními povzdechy a pomalu posune jednu dlaň na jeho drobné pozadí. Tiskne ho za ně proti sobě, pomáhá mu v těch dráždivých zhoupnutích, dokud oba dva nepotřebují na chvíli dýchat a potom se s ním v náručí vyhoupne do sedu, aby si mohli nějak pomoct z kalhot. Nejde to jinak, než se od sebe na chvíli vzdálí, ale začne svůj poklopec rychle rozepínat, aniž by pohledem opustil ten jeho a očima se rozverně usmívá. Dai dělá něco podobného, nohavice ze sebe zkopávají, div se na tom gauči nepřerazí a jeho napadne, že ho mohl vzít alespoň k sobě nebo třeba zamknout, ale kdo by sem chodil…? Jakmile jsou oba nazí, spěšně po něm natáhne ruce, aby si ho přitáhl zpět na klín a klidně padne zpátky na znak s ním v náručí. Je to neskutečný pocit, když se o sebe třou nahou pokožkou. Daichi se doslova ztrácí v jeho rukách, lechtá ho svými krásnými vlasy a jeho pozadí ho láká, aby zkusil mnohem víc. Cítí se z toho skoro rozechvěle, jako by si nebyl jistý, jestli může, jestli to není rychle a on něco nepokazí.