Hideaki x Daichi - No vidíš, ani to nebolelo. - část 1.

(odpočinková místnost)

Daichi

Daichi byl poslední den v jednom kole. Jakmile dostali zprávu od Many, rozběhly se věci neskutečným tempem a on se snažil být užitečný a hlavně ne na obtíž. Nebylo to jednoduché, pořád tu ještě nebyl dlouho, ale učil se hodně rychle a začínal mít dost přehled. Aoi ho v tom jistou dobu nechal trochu koupat, jenže mu byl spíš vděčný, než by mu to měl za zlé. Po poslední hádce s ním mluvil jen občas, spíš se zdržoval poblíž Hideakiho. Jeden večer však procházel kolem Torova pokoje, kde se ještě svítilo. První uvažoval, jestli tam jít nebo radši ne, ale nakonec se odhodlal, zaklepal a vstoupil. Byl to zvláštní rozhovor, Tora byl hodně zvláštní člověk, který měl dost za sebou, ale to tady asi všichni. K jeho překvapení ho nevyhodil a nakonec si povídali skoro do rána. Bylo to rozhodně zajímavé setkání a Dai trochu pochopil jeho chování. Kdo ví, co by dělal on, kdyby prožil něco podobného. Nikomu neřekl o tom, kde byl, ani co si řekli a nechával si to pro sebe. Z hlavy to však nedostal. Staral se o všechny nově příchozí do Aoiho domu. Musel toho hodně zařídit, objednat jim oblečení, zajistit pro ně jídlo a i další potřebné věci. Byl v jednom kole, dokonce dostal malý elektronický diář, který nosil pořád s sebou. Už ho vážně potřeboval. Obdivoval Hideakiho, jak si dokáže tolik věcí zapamatovat, ale byl tu o dost déle, znal všechno a všechny. Dai musel ještě občas tápat a ptát se, kde koho najde. Občas to bylo k zbláznění, jenže on si nikdy nestěžoval, taky co z toho? Stejně by to všechny jen otravovalo. Celou tu dobu se snažil dostat k Aoimu blíž. Byly chvilky, kdy to vypadalo, že by se mohl jejich vztah nevztah posunout a pak přišli chvíle, kdy to vypadalo dost beznadějně. To bylo asi jediné, co ho doopravdy trápilo. Dneska to bylo jiné. Celý barák byl vzhůru nohama. Plánovala se akce a když se Hideaki vrátil jen se třemi uprchlíky, ale bez Tory…Vážně měl sto chutí před Aoim utíkat. Tak rozzlobeného ho ještě neviděl a je mu jasné, že jestli se Tora vrátí, zabije ho on. +Snad jsi v pořádku.+ Pomyslí si, když běhá od čerta k ďáblu, aby přichystal další pokoje a zařídil všechny věci a oni byli připravení na jejich příjezd. Ošetřovna, zásoby, občerstvení na schůzku Aoiho s Manou a asi i se zbytkem. Jeho diář praskal ve švech. Bylo už hodně pozdě v noci, když se vrací z poslední pochůzky. Možná už je po půlnoci, sám si není jistý a je tak unavený, že je mu to jedno. Krátce si povzdechne a prohrábne delší rozpuštěné vlasy. Před den je nosí sepnuté, aby mu nepřekážely, ale teď jim chce dát volnost. Projde kolem místnosti, kde byla pohovka, televize a podobné věci, taková menší odpočívárna. Pořád se tam svítí. První ho napadne, že někdo zapomněl zhasnout. Pokrčí jen zlehka rameny a vejde dovnitř, aby to udělal. Zarazí se s rukou na vypínači, když si všimne, že místnost není prázdná. Vidí Hideakiho, jak tam jen tak sedí. Vidí i prázdný hrnek od čaje. Tohle by asi chtělo něco silnějšího, ale do toho mu nebude mluvit. Tiše, téměř neslyšně si povzdechne, než se rozejde za ním. Beze slova sáhne po konvici, kde ještě něco zbylo a jeho hrnek naplní. Podívá se na něj, až ji odkládá a mírně se pousměje.

"Musíš být hrozně unavený." Broukne měkce a pořád dost tiše, jak kdyby měl strach, že bude příliš rušit. Je dost možné, že o jeho společnost nestál, ale silně pochybuje, že by ho vyhodil. Možná se plete, ale spíš ne.

"Můžu?" Kývne hlavou vedle něj na pohovku. Dá mu možnost, aby ho odmítl a poslal spát. Přesto doufá, že to neudělá. Zkoumá výraz v jeho tváři, aby zjistil, v jakém rozpoložení se nachází. Přijde mu, že vypadá smutně.

"Budou v pořádku." Prohodí a čeká, co přijde za reakci. Podle ní určitě pozná, co se mu prohání hlavou.

"Tora je dost paličatý na to, aby nás tu otravoval dost dlouho." Pokusí se to celé odlehčit, ale má pocit, že mu to příliš nejde.

"Promiň, to jsem asi říkal neměl." Upře na něj velká tmavá očka, které najednou vypadají provinile.

"Byl tam dole dost dlouho a přežil, proč by to nedokázal i teď a ještě s vybavením?" Pokrčí drobnými rameny. Je vidět, že tomu vážně věří.

Hideaki

Ani neví, jak dlouho už tam sedí. Bylo to jedno z míst, na kterém by ho nikdo příliš nehledal. Tak trochu tma pod lampou. I když byla tahle místnost zřízená pro odpočinek, málokdo do ní vlastně chodil. Většinou neměli čas a když už ano, šli raději do vlastních pokojů. Hideaki má pocit, že má v hlavě podivně prázdno a při tom mu v ní víří tak moc myšlenek najednou, že mu asi pukne. Na chvíli zatne čelist a složí tvář do dlaní, aby byl ve tmě. Možná si dojde na ošetřovnu pro nějaký prášek. Nakonec se mu podařilo vrtulník dostat do bezpečí i s pasažéry, ale cestu si vůbec nepamatuje. Nepamatuje se kudy, letěl, jak přistál, kde setřásl nepřítele, prostě nic. Jako když jedete do práce zcela podle paměti a dojde vám, že jste celou dobu přemýšleli o tom, co budete vařit v neděli a vlastně jste ani moc nedávali pozor na cestu, protože mozek to dělal za vás. Manu čekal velmi dlouhý rozhovor s Aoim, aby mu řekl všechno, co na vlastní oči viděl během svého pobytu nahoře a pak se to celé potáhne i s oběma zachráněnými. Oba to byli synkové členů Rady, velmi prominentní osoby, které však prohlédly a Mana je v podstatě obrátil na jejich stranu. Jenže už jim to nebude k ničemu, protože byli všichni odhaleni. O tom, proč se Tora vrhl do tunelu, nevěděl nikdo z nich vůbec nic. Nikdo neměl ani ponětí, že Senu zná, nikdo netušil, co si potřebuje dokázat tentokrát a co v sobě potřebuje vyřešit. Aoi byl nepříčetný. Nedával druhé šance, tady dal podle jeho slov už asi desátou a znovu si na ní Tora zaskákal. +Aby ses vůbec měl KAM vrátit.+ Řekne si Hideaki v duchu, protože tohle všechno šlo z peněz jeho bratra a jejich vedení a co s někým, kdo se ustavičně stavěl na zadní a žil jenom sám pro sebe? Hideaki věděl, že Tora není sobec, že to všechno dělá proto, aby pomohl druhým kolem sebe, ale nebyli schopní ho naučit, aby s někým spolupracoval. Aby se alespoň jednou s důvěrou nechal vést a následoval plán někoho jiného. Ne, on následoval jenom svoje vlastní. A jak známo cesta do pekel byla vždycky dlážděná dobrými úmysly. V této těžké době, kdy byla jejich komunita velmi malá, bylo víc než kdy dřív nutné, aby spolupracovali a stavěli blaho většiny nad blaho jednotlivce. A Aoi nad ním nejspíš definitivně zlomil hůl. To nebylo to jediné… Pořád měl plnou hlavu toho, co se dělo na ošetřovně, stejně jako té hádky v zasedací místnosti. Všechno, co se dozvěděl, o tom, že Tora dřív miloval Shinyu, který byl teď tady, o tom, že se líbali s Aoim… Nebyl mu lhostejný, ale vzdalovali se od sebe a Hideaki přestával věřit, že by kdy byl schopný se v něm vyznat a udržet si jeho pozornost. Ne, on nad ním hůl neláme, ale jejich vztah bylo něco, co zřejmě dovedlo existovat jenom v Hideakiho představách. Skoro se lekne, když uslyší, jak teče čaj z konvice do hrnku a udiveně se podívá na Daichiho. Vážně vůbec nevnímal jeho příchod. Pousměje se, převezme si šálek a přikývne. 

"Samozřejmě. Potřebuješ s něčím pomoct?" Nabídne se trochu automaticky, ale nikdy by nešel spát, aniž by věděl, že někdo jiný ještě dře. A ano, je unavený. K smrti unavený. Tak moc, že nemůže ani spát. Musí se znovu upřímně usmát, když se Daichi domnívá, že přemýšlí zrovna nad tímto. Samozřejmě měl o Toru strach, ale bylo to jako špička ledovce jeho starostí. +Bojím se, že paličatost mu už stačit nebude.+ Pomyslí si, ale nahlas nic neřekne. Nebude Daichiho děsit tím, že jim vedení může sdělit, aby se Tory zbavili. 

"To víš, že se vrátí." Obrátí k němu konečně oči a napije se horkého čaje. 

"Daichi-chan, Aoi bude celé útočiště rušit. Nic tady nezůstane. Vedení se bojí prozrazení, zašlo to všechno moc daleko. Čeká jenom na jeho návrat a pak půjdeme jinam. Nevím, kam, nevím jestli všichni na stejné místo. Z tohoto domu nezůstane vůbec nic." Rozhodne se mu sdělit pravdu. Aoi možná zabije rovnou i jeho. 

"Zatím o tom prosím s nikým nemluv. Myslím, že se o všechny postarají, ale s odbojem je prozatím konec. Nejde o Manův neúspěch, ale prý jsou v pátrání už moc blízko. Ještě Aoiho neodhalili, ale v Radě se dějí divné věci, neváhají vraždit svoje děti a jsou velmi podezřívaví. Nevím, kdy se vedení rozhodne zase vrátit, může to být za spousty let a nemusí to být s Aoim. Nevěřím, že by přestali zachraňovat lidi nebo to byl jejich poslední pokus o převrat, ale potrvá, než se něco nachystá a zřídí nové hnízdo. Možná budou chtít na čas zmizet, aby se Rada zase uklidnila." Ne, tohle všechno nerozvířil Mana ani Shinya s Die, tam se něco muselo dít dávno před tím. 

"Aoi se bojí, aby tady nenastal masakr. Kdyby tam Tora nešel, už by všechny evakuoval. Proto se tak zlobí, víš? Čeká na ně, na jejich životy a ohrožuje všechny ostatní." Tora tohle nemohl tušit. Jediné, co ale Aoi chtěl bylo, aby mu chvíli věřil, protože samozřejmě viděl mnohem dál.

Daichi

Dai na Hideakiho kouká dost starostlivě. Vůbec se mu nelíbí, jak se tváří. Asi už toho na něj bylo prostě příliš. Ta hádka, všechny události a teď Tora. Očividně byl asi jediný, kdo věděl, o co jde, tedy proč se rozhodl tam jít. Ale nikomu nic neřekl. Ne, že by nechtěl být ostatním upřímný, starali se o něj dobře, ale bylo to Torovo tajemství, slíbil mu, že to nikomu neřekne a nechtěl ztratit jeho důvěru. Nenapadlo ho, jaké to bude mít následky. Bohužel to vypadá, že to bude sahat dál, než stačil domyslet. 

"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat a ani rušit. Jen…Mi přišlo, že by ti trochu starosti udělalo dobře." Pokrčí drobnými rameny a předvede mu jeden ze svých okouzlujících úsměvů. Třeba mu tím trochu zlepší náladu, všiml si, že u některých tady to funguje. Když mu nabídne pomoc jen zavrtí hlavou.

"To není třeba, všechno je hotové. Měl jsi hrozný den." Nakrčí trochu obočí.

"Jen odpočívej." Ujistí ho, že je všechno v pořádku a může si vydechnout. Stejně vypadá, že se do té postele ani nedostane. Pozvedne koutky, jakmile přijde ujištění, že se Tora vrátí. On tomu vážně věří, když si většina tady myslí, jak už je mrtvý. Usadí se vedle něj na pohovku a přitáhne si vlastní šálek ke rtům. Po očku ho pořád pozoruje. Přemýšlí, jestli mu nenabídnout třeba masáž, aby mu trochu ulevil, ale není si jistý, jestli by o to stál. Tora pro něj asi znamenal víc, než pro ostatní. Však slyšel, o čem se hádali, ale to asi i pro Aoiho. Nebo pro toho už ne? Není si jistý, co přesně si má myslet. Pak tu byl Shin a vlastně i Sena, pro kterého šel. +Tora-kun, máš toho požehnaně. Kdy jsi to stihl?+ Myslí na něj taky pořád, je asi jinak, než oni. Škoda…Bylo to tak komplikované a on stejně pořád nemohl pustit z hlavy Aoiho. Jenže ten podle něj byl myšlenkami pořád u Tory. +Škoda podruhé.+ Málem by se neuhlídal a povzdechl by si. Po pár vteřinách mu dojde, co Hideaki říká. Překvapeně na něj začne kulit očka a…Vážně si myslel, že tu po tom všem zůstanou? Asi to někde v hlavě tušil, ale nechtěl si to připouštět. Co ho vyděsí, jsou slova o tom, že je možná rozdělí.

"A kdo o tom rozhoduje?" Zeptá se trochu vystrašeně. Ne každý snesl jeho povahu. Aoi s ním měl v podstatě svatou trpělivost, než se všechno naučil a přehlížel jeho občasné výpadky pozornosti. Jenže pochybuje, že někdo bude stejně shovívavý. Poslouchá Hideakiho dál a zavrtí hlavou.

"Neboj, nikomu nic neřeknu." Zarazí se, když si vzpomene, že něco podobného už nedávno někomu řekl a nedopadlo to dobře. Snad to nebude i tento případ. Klopí očka do země, svírá svůj hrnek a kouše se do rtu.

"Moc se zlobí, já vím. Stejně i myslím, že mu na něm záleží." Neměl by to říkat, měl se včas zarazit. Dojde mu to za vteřinu. Je vyděšený z toho, co se bude dít a zároveň měl držet jazyk za zuby.

"Teda myslím si to, třeba se pletu." Pokrčí drobnými rameny a radši by to měl nechat být. 

"Promiň, neměl jsem ni říkat." Je vidět, že ani Daichimu to není jedno, jen z trochu jiné strany. Ještě chvíli mlčí, ruce se mu trochu třesou.

"Mám obavy, že pokud se budeme stěhovat, vrátí mě zpátky. Nebylo by to poprvé, tohle byla i má poslední šance. Aoi si nestěžoval, ale je jediný chápeš." Podívá se na něj jen na chvíli, než se smutně pousměje.

"Navíc jsem vám něco neřekl a asi za to, co se děje můžu i já." Rozhodne se jít s pravdou ven. "Mluvil jsem s Torou, slíbil, že nikomu nic neřeknu. Nenapadlo by mě…ale mělo. Tora Senu zná. Potkali se dole. Nějakou dobu si kryli záda, dokud Tora nezmizel. Slíbil mu prý, že ho bude chránit. Dával si hodně za vinu, že to nedokázal ze Shinem a musel to někdo udělat za něj. Tak moc se snaží dodržet to, co slíbil, ale dost často se mu to vymyká z rukou." Pokrčí rameny.

"Hi-san, on v tom tunelu už byl. Ví, co tam je a taky asi věděl, kudy se dostat dál, aby byl uvnitř rychleji, než Aoiho lidi. Jenže potom všem…Nechtěl za ním asi jít, asi si myslel, že by ho nepustil." Pokouší se to vysvětlit, ale sám, neví.  Těžko říct, co se Torovi odehrává v hlavě.

"Mrzí mě to, měl jsem s tím za někým jít." Povzdechne si, nechá vlasy, aby na chvíli ukryly jeho tvář, než se zvedne, obejde pohovku a položí ruce na Hideakiho ramena.

"Uvolni se jen na chvíli. Tohle mi jde dobře, není to tak ostatní věci, které neumím, ale snažím se tvářit, že ano." Pokusí se trochu změnit téma a poprvé pohne prsty. Jeho doteky jsou zkušené, ví, která místa má najít, aby to bylo příjemné.

"Je to nejspíš naposledy, co se vidíme, tak ať víš, že nejsem k ničemu." Pokusí se trochu odlehčit atmosféru. Ne, že na to všechno zapomněl, ale…Stejně s tím nic neudělají, tak…

"Líbí?" Broukne skoro svůdným hlasem v blízkosti jeho ouška a trochu přitlačí.

Hideaki

Hideaki příliš nechápal, jak tohle Daichi dělá, že se i po celém dnu práce dovede takhle usmát. Navíc byl zvyklý, že je to on, kdo se stará o druhé a tak mu přijde téměř nepatřičné, aby někoho jiného nechal skákat kolem sebe. Tak moc si už zvykl na život majordoma jeho bratra, že někdy zapomíná, že jsou si vlastně rovni a že někde, kde by měli být doma, by si mohli užívat stejného luxusu. Ne, že by snad Hideaki neměl všechno, co potřebuje nebo že by byl Aoiho život ve věčném shonu a přetvářce nějaké peříčko… Věděl, že svými slovy vyvede Daichiho z míry, ale tolik? Opravdu se mu s nimi líbí? Podívá se na něj a pokusí se trochu konejšivě usmát. 

"Hlava svobodného světa nebo jak tomu říkají. Prý někde daleko existuje místo, kde se žije normálně. Nějaký ostrov v oceánu. Je ale velmi malý a proto se na něj dá odvézt jen malé množství lidí. Ani Aoi na něm nikdy nebyl, ale často létá do podobného hnízda jako je toto někde u pobřeží, kde sídlí muž, který mu pomáhá s převratem a financováním těchto akcí. Ten prý údajně žije na tom ostrově. Možná Aoi věří tomu, že nás tam všechny vezme a možná se tam ani nevejdeme. Je tady dost zaměstnanců. Takže si osobně myslím, že nás rozdělí podle prací, které vykonáváme. Většina asi zůstane v tom sídle na pobřeží, nemyslím si, že by pro moc lidí měli místo na tom ostrově, pokud vůbec existuje a pokud ano, vezmou tam Aoiho a lidi jako je Saga a Show. Ty, co jsou jejich mozky, ne ruce." Je to jen jeho domněnka, ale ví, jak to tady chodí, jaké příkazy chodí shora, jaké jsou obvyklé postupy, takže si myslí, že dovede vyvodit správný závěr. 

"Myslím, že se příliš nebudou ptát, co se komu z nás líbí nebo ne a problémové jedince prostě pošlou zpátky. Chtějí lidstvo zachránit, ale až to půjde. Pár problémových oželí. Není to zase taková idylka, jak by se mohlo zdát. I proto mám o Toru strach." Pokračuje ještě. Řeč se stočí na Aoiho a Daichi nahlas vysloví, co Hideaki vlastně ví. A když to ví on, je na čase, aby si to přiznal i Aoi. To je v podstatě poslední hřebíček do rakvičky jeho a Torova potencionálního vztahu a kdo ví proč je mu to ještě trochu líto. 

"Ano, myslím, že máš pravdu." Souhlasí s ním. Všiml si, že Daichi hází po Aoim oči. Takže jsou na tom vlastně úplně stejně. O jeho bratra je najednou nebývalý zájem. Daichi se vzápětí omluví a Hideakiho napadne, že možná prohlédl i jeho. Honem zatřese hlavou. 

"To nic." Hledí raději do šálku a na svoje prsty, než na něj. A nakonec Daichi začne mluvit dokonce i sám o sobě. Hideaki po něm stočí překvapený pohled a hned na to si všimne jeho chvějících se dlaní. Věděli, že ho sem posílají tak trochu za trest, ale vlastně nevěděli nic navíc. Tedy minimálně on. 

"Zpátky kam?" Zeptá se ho na rovinu. 

"Vlastně jsem se tě vždycky chtěl zeptat odkud jsi přišel a kdo vlastně jsi." Je upřímný pro změnu on. 

"Proč by si na tebe měl někdo stěžovat?" Řekne mu opatrně. Vždyť dělal všechno na jedničku a obětavě. Kdo by mohl mít takový problém, aby šel zpátky? Nakloní hlavu trochu k rameni, když dojde na fakt, že jim Dai něco neřekl. Očividně má svěřovací náladu a Hideaki ho nepřerušuje, pouze ho očima vybízí, aby pokračoval. V údivu mu klesnou ústa od sebe, když dojde na to, že Tora zná hledaného z tunelu. Svět byl vážně malý, dokonce i po katastrofě. 

"Proč nám o tom ale neřekl?" Nechápe to. Tím spíš by se Aoi Senovi pokusil pomoci. 

"To tedy..." Podotkne na to vymykání z rukou a s povzdechem schová obličej v dlaních. 

"Kdyby lidé jednali na rovinu, svět by byl mnohem jednodušší..." Nemyslí jen Toru, Aoi jim taky všechno rád říkal až na konci… On znal plán, ostatní měli následovat a věřit. Aoi potřeboval Toru ve vrtulníku, za Senou poslal někoho jiného, spěchal… ne, určitě by tam Toru nepustil kvůli evakuaci ne… Takže měl Tora pravdu, ale výsledek je všichni tady kontra Sena. 

"Můžeme už jenom čekat." Řekne nakonec. +A doufat, že nás někdo nevyhodí do vzduchu dřív, než začneme balit...+ Co by asi Tora dělal, kdyby tady našel jen kouřící trosky? Zjistil by vůbec někdy kdo a proč? 

"To není tvoje vina." Ujistí ho. +Je to vina jich dvou. Aoiho, že nikomu nic neřekne a Torova, že nikoho neposlouchá a jedná svéhlavě.+ 

"Všechno ve mně křičí, abychom se zvedli a dostali odtud všechny pryč. Myslím, že Aoi má stejný problém. Měli bychom odejít Dai-chan… možná tu nechat někoho, kdo by na něj počkal. Dobrovolně...a riskoval svůj život." Daichi se zvedne, ale on ho očima nenásleduje, protože pořád přemýšlí, že probudí celý dům. Najednou však ucítí jeho drobné, teplé dlaně na šíji a překvapeně se podívá před sebe. +Všechno, o čem předstíráš, že umíš?+ 

"Nikdy jsem si nemyslel, že jsi…." Nedopoví to, protože ho zalije vlna něčeho tak příjemného, že zavře oči, nastaví víc krk a úlevně vydechne. 

"Tohle je neskutečné..." Znovu se nadechne, aby ho ujistil, že udělá všechno proto, aby Dai zůstal s nimi, ale to už má u ouška jeho rty a po zádech mu přeběhne mrazení. Co mělo tohle znamenat? Mimoděk trochu zčervená. 

"A-ano..." Dostane ze sebe zaraženě.

Daichi

Zaposlouchá se do Hideakiho vyprávění. Představuje si podobný ostrov, jako viděl kdysi na jednom obrázku. Dokonale krásné moře, kolem pláž s pískem a hromada stromů. Všechno se zelená, kolem spousta nádherných zvířat, které na živo nikde neviděl a tam….By třeba mohl žít. Opravdu svobodně, dělat co chce a co ho baví a ne poslouchat, co by měl dělat. Je to dokonalý sen, ale pořád mu přijde dost nereálný. I v jeho představách, je ten ostrov příšerně malý a nevlezou se tam všichni. A je to tady…Vědomí, že ne pro všechny je na tomto světě místo. Podivně ho zamrazí, když se ta myšlenka dostane do jeho hlavy a už odsud nechce pryč.

"A někdo jako já nebo Tora zůstaneme na okraji, kde budeme věrně sloužit ostatním." Prohodí, něco, co se mu vzápětí prohnalo hlavou. Možná nepůjde o vždy, ale o úplně svobodný život taky ne. A co když jim nepřijdou dost dobří ani na to a bude s nimi tolik problémů, že….Není si úplně jistý, jestli to dokáže vidět natolik růžově. Jsou to pochybnosti o něm samém, které se promítají do možné budoucnosti.

"Po tom, co jsi mi řekl o něj mám mnohem větší strach i já." +A taky trochu o sebe.+ Povzdechne si v duchu, ale nehlas to neřekne. Není tu od toho, aby mluvil o svých černějších myšlenkách. Zůstal proto, aby Hideakimu trochu zvedl náladu. Zatím se mu moc nedaří. Jen přikývne, když s ním Hieaki souhlasí. Viděli to nejspíš oba a oba byli tak trochu zakoukaní někde, kde to nejspíš nemělo smysl. Aoi a Tora…Něco je k sobě táhlo, to by neviděl asi jen slepý a přesto spolu nedokázali fungovat, někdy to bylo složité. Možná bylo na čase si přiznat, že upírat svou pozornost tam moc nemá smysl. Jde to těžko a tak troch to i bolí. Stejně…Dai byl jen sluha, nic víc. Oba budou nejspíš jinde, asi je čas to vzdát, i když se mu moc nechce.

"Jsem nikdo, Hi-chan." Prohodí s trochu ironickým uchechtnutím. 

"Narodil jsem se do rodiny sluhů, řidičů a podobných těm, kteří slouží. Měkteří z nás takovým jako je Sagův otec a část z nich, mezi nimi i mí rodiče odboji. Poslali mě, abych se učil, jak pomoci a starat se o hodně, ale…No tak viděl jsi mě ze začátku. Trvá mi to, než přestanu na všechno koukat a začnu se pořádně soustředit a i tak to není vždycky ideální. Umím být roztržitý a občas zapomínám, když mě něco zaujme. Tady jste mi dali dost času, abych si zvykl a zaběhl, ale to se neděje běžně. Už třikrát mě vyhodili, zkouškami jsem prolezl jen tak tak. Poslali mě sem, jako poslední možnost. Asi doufali, že mě Aoi pošle dolů vykládat zboží a něco se mi stane. Nestalo, ale pokud se vrátím zpátky…Táta se za mě nepostaví a máma už není, už dlouho není." Mluví hodně otevřeně, což u něj není zvykem.

"Nevím, co se mnou bude, ale nic pěkného mě nečeká." Pokrčí rameny a vypadá to, že je s tím podivně smířený.

"Možná si mě nakonec někdo koupí, jako otroka. Nebude to špatné, když budu dělat, co se ode mě čeká." Usměje se a zakrývá tím svůj strach z budoucnosti. Kývne znovu, čímž rozvlní své dlouhé prameny, jakmile Hi zmíní, že můžou jen čekat, a pak dojde na další možnost.

"To je dobrý nápad…Ale já bych byl mezi těmi, kdo by počkal. Asi…Nevím, jestli mám tolik odvahy. Ale být tebou tak to Aoimu navrhnu, poslechne tě a můžete odejít. Zachránit zbytek. Třeba Shin si to rozhodně zaslouží a ostatní taky." Usměje se vřele. Hideaki brzo povoluje pod jeho rukama a Dai se musí zlehka pousmát. Je vážně krásný, jak přivírá víčka a užívá si to. To o něj by se měli podobně starat každý den. Dělá pro své okolí úplně všechno. Váží si toho někdo vůbec? Skousne si ret, když si uvědomí, jak moc si ho prohlíží, o to víc, jakmile k němu má blízko.

"Já vím, že ne. Ty jsi ten, kdo v ostatních vidí, jen to dobré. Necháváš si pro sebe všechny své starosti a nikdo o nich neví. Trápí tě to, přesto se usmíváš a nedáváš na sobě nic znát." Odmlčí se na chvíli, ale neodtáhne se. Nenápadně vdechuje jeho vůni, která mu začíná plést hlavu.

"Arigato za to, že sis to nikdy nemyslel. Moc si toho vážím." Pošeptá mu, aniž by přestal s masáží.

"A ještě víc ti to sluší, když se červenáš." Pustí pomalu jeho ramena a ještě víc se nakloní, aby sáhl po lemu jeho svršku. Začíná nad celým jejich setkáním přemýšlet trochu jinak, než na začátku. 

"Tak co kdybych pokračoval na zádech, když se ti to líbí?" Nabídne mu a na odpověď nečeká, prostě mu látku přetáhne přes hlavu s nevinným uculením a zahodí ji kamsi za sebe.

"No vidíš, ani to nebolelo. Proč by taky mělo, nemáš se vůbec za co stydět?" Složí mu upřímný kompliment. Znovu se víc nakloní, vydechuje vzduch na kůži jeho ramene, trochu i krku.

"Stačí jen, když se položíš a poddáš se mi. Jenom trochu a jenom při masáži." Doplní s rozverným uculením a znovu promne jeho teď už odhalená ramena, aby mu připomněl, jaké to je.

"Na některé věci mám radši úplně jiné rozdělení." Neubrání se svým slovům a...Vážně to řekl? Už to tak bude. Místo toho, aby byl víc na rozpacích, neodolá pokušení víc povytáhnout bradu a líbnout ho na tvář.

"Neboj, neublížím ti." Ujistí ho, jak kdyby to bylo potřeba.