Kazuki
Kazuki se zamračí, když práskne, kde vlastně spí. Okamžitě se rozhlédne kolem sebe, jak kdyby je někdo mohl slyšet. Je to hloupost, mluví dost tiše a už chvíli si jich nikdo nevšímá. Zatím nic neřekne, ani mu to nepotvrdí ani nevyvrátí. Najednou si začíná dávat moc dobrý pozor, co na sebe práskne. Prostě se bojí. Jsou pryč dny, kdy na ulici někdo přišel, poprosil ho a on to udělal. Několikerá se mu to pěkně vymstilo a jednou…Ne, na to myslet nebude, to už se prostě nestane. Měl by ho poslat do háje rovnou. Možná se krotí jen kvůli té polévce, ale dlouhého trvání to nejspíš mít nebude."Jestli sbíráš speciální příběhy, tady nic nenajdeš." Prohodí ještě, aby mezi nimi bylo jasno. Aoi je pro něj velkou neznámou, ani mu neřekl, proč se ho na to všechno a ptá a on samozřejmě tuší podraz. Vždycky byl trošičku drzejší, ale tak nějak příjemně. Teď má tendenci se bránit. Sjede očima na sklenici s pivem, chvíli ho pozoruje, jak kdyby přemýšlel, jestli může anebo ne. Nakonec se rozhodne neriskovat.
"Ne, pít bych s cizími neměl už vůbec." Málem by na něj vyplázl špičku jazyka a pak konečně opustí bistro. Ještě se naposledy ohlédne těsně před rohem. Má nějaké nutkání, aby to udělal. Když se střetne s Aoiho pohledem, prudce sebou cukne a zmizí za zdí. Na dnešní den toho bylo, až dost upřímně se těší, až se zavrtá na svou matraci a usne. Když si uvědomí, jaká další noc ho čeká, krátce si povzdechne a potlačí slzy, které se mu derou do očí. Takto si svůj život nepředstavoval. Nechtěl nikdy žít na ulici a vážně se snažil, ale…
"Pořád lepší, než doma." Ujistí se a nasadí znovu svůj úsměv. Zahne za další roh a v tu chvíli ho polije studený pot. Modlí se, aby se mu to zdálo, ale ne, jsou to opravdu oni. Jistě, dlužil jim nějaké peníze za zbytek nájmu. Neměl jim to jak zaplatit, ale vždycky se jim snažil dát aspoň pár yenů. Dneska je den splatnosti. Vážně si myslel, že ho nenajdou. Čtyři kluci o něco starší, než on sám vykročí proti němu. Kazuki si přitiskne tašku k hrudi a začne couvat.
"Já ty peníze ještě nemám. Seženu je co nejdřív, ale mám jen brigádu zatím." Snaží se je ukecat, ale oni ho snad ani neslyší. Pamatuje si dobře, jak skončil na posledy a pár dní opravdu skučel bolestí v zapadlé uličce. Teď prostě musí být rychlejší. Z povzdálí to celé pozorují ještě jedny oči, pobavené a trochu odměřené. Dotyčný se však neukáže, jen dává pozor na své muže, u jednoho z nich je to totiž zkouška a čeká, jak dopadne.
"Zaplať hned." Sykne na Kazukiho jeden z nich a už si vyhrnuje rukávy.
"Já vážně nic nemám a…" Zarazí se, rychle se podívá za svá záda, než se tím směrem rozběhne. Srdce mu buší jako splašené, má pocit, že za chvíli někde zakopne a pak už bude pozdě na cokoliv. Zahne prudce za roh a spatří Aoiho u jeho auta. Dvě vteřiny, kdy přemítá, kdo je menší zlo. Pak už se bez dalšího váhání rozběhne k Aoimu popadne ho za ramena a schová se za něj.
"Víš s tím svezením…." Vykoukne zpoza ramene, protože čtyři se blíží.
"Jsem pro, ale už začni startovat." Prohodí vyděšeně.
"Jen nám ho pěkně dej, máme s ním malé jednání." Křikne jeden z nich na Aoiho, protože Kazukiho samozřejmě moc dobře vidí.
"Dal jsem vám všechno, co jsem měl, víc prostě nemám." Ozve se Kazukiho hlas, ale dost potichu a znatelně se chvěje strachem.
"Víš, co jsme ti slíbili, když nebudeš mít. To je tvůj problém." Udělají všichni krok dopředu. Kazuki těká očima od Aoiho zad k autu a nejradši by se do něj schoval. Jakmile do něj sednou, bude vymýšlet, jak uteče jemu. Každý problém pěkně postupně, první to musí nějak přežít. Znovu se rozhlédne kolem sebe, ale skoro nikdo tu není a když už tak jim nevěnuje pozornost. Klasika, když je člověk potřebuje, prostě si nevšímají, ale když se chtěl kolikrát uložit ke spánku a někdo šel náhodou kolem, tak těch pohoršených pohledů byla až hrůza. Není to fér, teď by se jim pomoc hodila.
Aoi, Yumeto
Dneska je na ulici rušno, protože jen ten spratek uteče, už slyší z druhé strany dusot hned několika párů nohou. Prudce se otočí tím směrem, ale skoro ve stejný okamžik u něj brzdí ten chlapec z bistra a doslova se schovává za jeho záda. Cítí na ramenou jeho dlaně, zatímco se přímo před nimi z běhu zastaví čtyři kluci. Vypadají nebezpečně, ale žádné zbraně zatím nevidí. Poznává je a věří, že i oni jeho. Tohle nebyla žádná legrace. "Neříkal jsi, že nekradeš, nešlapeš… tak co ti chtějí oni?" Zavrčí přes rameno a odhodí cigaretu.
"Já si snad dneska v klidu nezakouřím a to mě vážně štve." Prohodí šeptem pro sebe. Jeden z těch kluků ho vyzve, aby jim Kazukiho předal a Aoi spěšně probírá vlastní možnosti. Zase tolik jich není. Nemá pod sakem pistoli, odznak ani není mistrem bojových umění. I kdyby chtěli rychle skočit do auta, možná by ho ani nestačil oběhnout.
"To nemůžu, taky mi něco dluží." Řekne hlasitě a nehne se ani o krok. To, že je ze stínů pozoruje ještě někdo, netuší, ale často to tak bývá. Rozhodně svoje okolí nepodceňuje. Kluci si byli pro výpalné, ale někdo je poslal nebo dokonce hlídá, aby se to stalo. Tohle byla nejspíš mafie, velký průšvih. I kdyby si Kazukiho nechal, bude se s nimi muset nějak vypořádat.
"Kolik?" Ozve se, protože s tím autem za zády vypadá jako někdo, kdo je v pěkném balíku. Aoi neměl zrovna malé konto, ale žádný pracháč taky nebyl. Vždyť to auto splácel a pořád dlouho bude.
"Jeden milión yenů." Ozve se sebevědomá odpověď a Aoi protáhne obličej. Tolik???
"To v peněžence zrovna nemám..." Odtuší Aoi.
"Chceš se z toho vykroutit jako on." Obviní ho jeden z těch mladíků a pořád jsou o kousíček blíž. A pak se ulicí rozezní ještě jeden hlas.
"Vypadněte nebo vás všechny sejmu a moji kluci taky!" Kráčí k nim nevysoká, štíhlá postava v černých džínách a černé metalové mikině s kapucí přes hlavu, z pod ní vykukují popelavé prameny vlasů a v ruce drží docela velkou pistoli, namířenou hlavní do nebe.
"Mají vás na mušce!" Řekne neznámý sebevědomě a pomalu hlaveň skloní tak, aby mířila na prsa jednoho z těch kluků.
"Mám mizernou trpělivost, před chvílí jsem si něco dal a jede to jen tak na půl, vůbec nevím, co udělám za vteřinu." Dodá ještě a pánové začnou couvat.
"My si tě najdeme!" Hrozí Kazukimu, zatímco se ještě několikrát otáčejí, ale jsou na ústupu. Popelka se ocitne až u Aoiho.
"Odemykej a sedej ty vole, někde je tady jejich šéf, jak dlouho myslíš, že mu potrvá, než zjistí, že jsi na něj ušil boudu?" Popožene Aoiho.
"Já?!!!" Ozve se dotčeně Aoi, ale honem odemkne, popostrčí Kazukiho k zadní sedačce, zatímco si Yumeto sedne na sedadlo spolujezdce a za chvíli už startuje a mizí se skřípěním kol z ulice. Netrvá to dlouho a jsou na rušné třídě.
"Nikdy bych si nepomyslel, jak rád tě uvidím." Prohodí Aoi, zatímco si Yumeto stáhne kapuci z hlavy a odloží zbraň do klína.
"Tseh, nikdo ti nenařizoval, abys mě tahal domů..." Prskne po něm Yumeto nazpátek a ve zpětném zrcátku si upravuje vlasy, než se podívá na odraz Kazukiho očí. Smyslně se pousměje.
"Kdes to vzal." Vyjede po něm Aoi a myslí tím tu zbraň.
"Tohle?" Zvedne ji Yumeto, zamává hlavní proti Aoimu, který leknutím málem strhne volant rovnou na chodník a pak auto zase srovná. Yumeto se rozesměje.
"To je jenom airsoftka. Ukradl jsem ji v herním centru a..."
"Co že jsi udělal?!!" Vystartuje po něm Aoi rozčileně a Yumeto zvedne dlaně v sebeobraně.
"Slíbil jsi, že už to nikdy neuděláš!" Mračí se na něj Aoi, ale nadávat někomu, zatímco řídíte, to je prostě hrůza.
"Klid, nikdo mě neviděl..." Snaží se bránit Yumeto, ale Aoi mu do toho skočí.
"Ty jsi neuvěřitelný. Klidně si tam nakráčíš s maketou zbraně a… a… tu krádež si vyřídíme doma." To jen, aby věděl, že ještě neskončili.
"No jó..." Odmávne to Yumeto dlaní a obrátí polovinu těla dozadu. Zaklesne loket za opěrku a zadívá se na Kazukiho.
"Tvůj pokus číslo osm set šedesát devět?" Zeptá se Aoiho s očima na Kazukim a ten jen protočí těma svýma. Zvedne černé oči k odrazu Kazukiho očí v zrcátku.
"To číslo je nesmysl..." Řekne, místo aby ho uklidnil, že s nikým pokusy nedělá.
"Je okouzlující, co?" Řekne Yumeto pobaveně, zatímco palcem ukazuje přes rameno na Aoiho.
Kazuki
Pomalu vykoukne zpoza Aoiho ramene, aby zjistil, kde jsou. Bohužel je to neodradilo a ještě se přibližují. Ten strach ho vážně ochromuje a cítí, jak se celé jeho tělo chvěje. Teprve teď mu dojde, že klidně mohli mít zbraně. Asi nebyl nejlepší nápad utíkat, ale teď už je to jedno."Nekradu ani nešlapu." Prskne na Aoiho trochu uraženě, protože je to pravda, nelhal mu skoro v ničem.
"Dlužil jsem na nájmu." Pípne sotva slyšitelně. Je to věc, za kterou se stydí.
"A tak trochu jen jim schovával věci, ale nevěděl jsem proč." Pokusí se mu to rychle vysvětlit. Teď to zní jako největší pitomost, protože mu to mělo samozřejmě dojít. Jenže když nemáte kde bydlet, někdo vám nabídne ubytování jen za to, že si k vám něco odloží, máte radost, v jeho věku určitě. Vykoukne podruhé, jakmile dojde na částku, ale rychle se zase schová. Však on ví, kolik to je, nemá vůbec žádnou šanci to splatit, ne ve svém věku, kdy je problém sehnat práci.
"Měli bychom vypadnout." Nepouští ho ani na vteřinu, protože se s ním zatím cítí dost bezpečně. Neví, jestli by je Aoi ubránil, ale jen pocit, že tu není sám, je mnohem lepší. Prudce sebou trhne, když ozve další hlas. Překvapeně zamrká, když uvidí blížící se postavu. Měl by být rád, že je zachrání. Místo toho se mu hrdlo sevře. Dojde mu, kdo by mohl být Aoi a je to trochu jako z bláta do louže. Měl by utíkat znova? Má to vůbec smysl, když ten za ním má zbraň. Těká očima z jednoho na druhého, jako vyděšená laň a brzo se asi odporoučí k zemi, začíná toho být na něj vážně moc. Na jeden večer určitě. Ani nestihne mrknout a už se usazuje zadní sedačce auta. Neodvažuje se nic říct, jen se tiskne ke dveřím a svírá tašku před svým hrudníkem. Opatrně si prohlíží oba muže, kteří ho vlastně zachránili. Jenže ho napadá jenom to, co po něm budou chtít. Mohlo by to být vážně cokoliv a jemu se z toho strachy zvedá žaludek. Na krátkou chvíli si dovolí zavřít oči a jemně pohybuje rty, jak se modlí, aby ho nechali na příštím rohu vystoupit. Sice ho budou znovu hledat, ale snad se jim zvládne na nějaký čas schovat. Otevře oči, když dojde na to, kdo koho tahá domů. Musí ho nutně napadnout, co ti dva spolu mají, ale je to jen mžik, protože strach je silnější. Zvědavost se však začíná projevovat taky. Zalapá po dechu, když tu neznámý začne mávat zbraní. Jsou to šílenci, všichni. Sevře víc tašku a trochu se uklidní, až při informaci, že je to airsoftka. To v něm započne další myšlenky na téma, co jsou zač. Krádež? Vyčítá mu krádež? Nebylo to u mafie a jim podobných normální? Nebo tím něco připravovaného zkazil? Jeho hlava jede pořád jedním směrem. Nedokáže totiž jinak pochopit, kdo by jezdil v podobném autě a zajímal se o kluky z ulice. Kvůli čemu jinému? Vsákne se víc do sedačky, když padne číslo a Yumeto se na něj podívá.
"Cože?" Nechápe vůbec nic a začíná ho to dost zlobit.
"Jaké pokusy?" Tohle ho nenapadlo, ale je to horší jak mafie. Začíná nepřestávat ovládat a panika si bere jeho tělo i hlavu.
"Řekne mi do háje už někdo, co se to tady děje?" Vejde po nich jak malý plamínek a začne se hrabat po klice. Má už toho hodně za sebou jeho psychika přestává být ovladatelná.
"Pustě mě ven, chci jít pryč. Dejte mi už konečně všichni pokoj." Je tak mimo, že není schopný ani dveře auta otevřít.
"Nic z toho jsem nechtěl, chtěl jsem prostě jen žít. Pracovat, bydlet nic víc." Před očima se mu zatmívá a brzo ho asi dožene absolutní vyčerpání z nedostatku jídla, přepracovanost a spaní na ulici.
"Nebudu vám k ničemu, nic neumím. Špatně snáším bolest a tak…" Dojde na další podvědomou obranu, žádný pokus by určitě nepřežil, takže jim nebude nic platný. Taška se sesune pod jeho nohy, když se tak moc vrtí, ale teď ji ani nemá nutkání sbírat.
Aoi, Yumeto
"Ále..." Odmávne to dlaní a dál se na něj usmívá s jiskřičkami v očích.
"To snad ani nestojí na řeč, moc se mu to nedaří. Jeden by řekl, že je po těch letech pořád amatér." Baví se v duchu přátelské konverzace, kdy všichni zúčastnění vědí, o co jde. Aoi za volantem nadskočí, když po nich Kazuki z ničeho nic vyjede, ale vzápětí se zase zamračí.
"Neměl bys to říct spíš ty nám? Tak trochu jsi jim schovával věci a po nás teď půjde polovina města?" Vrátí mu to hned a Yumeto mlaskne.
"Nepůjde, zacvakáš to přece za něj nebo ne?" Řekne, když se podívá na Aoiho profil a ten mu věnuje rychlý podmračený pohled. Nakonec z ničeho nic prudce sešlápne brzdu, až mu málem taxikář za ním vletí do kufru a prudce se po Kazukim otočí.
"Před pěti minutami jsi do mě vandroval, abychom vlezli do auta a honem odjeli a teď tě máme pustit a dát ti všichni pokoj? To se ti hodí, když jsme tě zbavili problému, co na tom, že jsi ho přehodil na nás, co?" Řekne mu, zatímco auta okolo něj troubí. Vztekle bouchne prsty do tlačítka pro blikačky.
"Aby ses nepos…!" Vykřikne z okýnka na řidiče, ale to už Yumeto poukazuje na otevřené zadní dveře. Když se Aoi honem podívá do zpětného zrcátka, vidí Kazukiho, jak utíká po chodníku pryč.
"Krucinál..." Zanadává tlumeně, vyskočí na své straně z auta, div ho další řidič nepřejede a rozeběhne se za ním. Nedá to zase tolik práce, Kazuki už před tím dlouho utíkal a navíc je vyděšený a jedná impulsivně. Aoi ho hravě doběhne, zezadu popadne za rameno, prudce otočí čelem k sobě a přitiskne do pevné náruče. Drží ho jako v kleštích. Lidi se otáčejí i tak a nemusí se tam spolu ještě přede všemi prát.
"No tak, uklidni se, tak klid!" Šeptá mu naléhavě někde u ucha.
"Pojedeme domů, dáš se do kupy a rozhodneš se co dál. Nevěřím na náhody. Potkali jsme se, ty jsi odešel a osud tě proti mně poslal znovu. Rozumíš?" To v budhistickém překladu znamenalo, že na sebe nejspíš mají nějakou vazbu, pravděpodobně z minulého života.
"Poslouchej, je to moje práce, jenom práce, nic víc..." Už zase začíná od konce, ale ani jemu to s těmi pokusy nedošlo.
"Jeho jsem potkal na ulici, tak jak tebe..." Mluví o Yumetovi, který na ně najednou volá z okýnka z místa řidiče AOIHO VOZU??!!
"Hej, vy dvě hrdličky, neposuneme se ještě o pár bloků?" Kývne bradou směrem ke strážníkovi, který si povšiml podivného pozdvižení, podmračeně sem hledí a asi sem chce vykročit. Yumeto sem musel zacouvat.
"Vypadni odtamtud, nemáš řidičák! Madona mia!" Zanadává Aoi pro změnu jako italský mafián a v očích má opravdovou hrůzu. Kdyby mu tohohle miláčka někde naboural! Vždyť ho ještě ani nesplatil!
"Ale řídím skvěle. Někdy líp, než ty!" Mračí se Yumeto, ale vystupuje a honem si zase mění místa, zatímco se Aoi pokouší nacpat Kazukiho do auta, protože strážník jde vážně sem.
"Napíše si spzetku..." Sýčkuje Yumeto a Aoi protáčí očima.
"Tak honem, je to jenom kousek." Málem by ho poplácal po zadku se slovy šup, šup, šup, ale má co dělat, aby se příjemně usmál na procházející dámu v letech. Ta vypadá, že ho strefí kabelkou, protože tu právě unáší mladistvého. Yumeto mezitím visí mezi sedačkami a sbírá ze země Kazukiho tašku.
"Jéé..." Kleptománie byla opravdová nemoc a Aoi mu kolikrát říkal, že tím trpí a měl by se léčit. Nedbal na něj, ale artefaktů měl plný byteček. Teď zrovna si před očima drží zvláštní minci, která není japonská a vypadá jako pro štěstí. Vykutálela se asi z té tašky.
"To je součást toho pokladu, co jsi schovával? Aztécké zlato? Můžu si ho nechat?" Hlaholí, zatímco se štíhlé prsty hbitě přehrabují zbytkem.
"Zeptal se tě, toho si važ!" Konečně se Aoimu podaří přibouchnout za Kazukim dveře. Otře si dlaně o sebe.
"Dobrý večer, můžu vidět vaše doklady, prosím?" Ozve se vedle něj autoritativní hlas. Policie je tu.
"Ehm… dobrý večer." Zakoktá se Aoi.
"Jistě..." Hledá je po kapsách a roztržitě je policistovi podává. Teď v podstatě záleží na tom, jak se zachová Kazuki. Policista už nahlíží okénkem dovnitř.
Kazuki
Kazuki vypadá hodně vyděšeně."Já? Kdybys mě v tom bistru nechal na pokoji…" Vrátí mu to bez váhání a popravdě si ani není jistý, co říká. Jediné, co ví je, že chce hodně rychle pryč. Čert ví, co by tu s ním dělali zrovna oni dva. Žádné vysvětlení za celou dobu a ještě to o pokusech. Ne, viděl už hodně a vůbec se mu to nelíbí. Těkne očima z jednoho na druhého a ani to o placení se mu nelíbí. Bude pak dlužit Aoimu a to je podle něj zatím pořád jako z bláta do louže.
"Nechci na nikoho házet problémy, ani já jsem nechtěl problémy. Myslíš si, že jsem to všechno dělal schválně? Všichni si to myslí a začalo to už doma." Křikne po něm skoro hystericky zpátky.
"Vyřeším si to sám, vždycky to tak bylo." Už vážně neví, co říká, protože ty dluhy rozhodně sám vyřešit nedokáže. To by musel mít pořádnou práci a to v jeho věku nehrozí. Trhne sebou, když Aoi vynadá řidiči za nimi a to je ta poslední kapka. Trhne naposledy za kliku, dveře konečně povolí a on se rozběhne pryč. Je tak mimo, že i tašku nechal v autě. Nepotřebuje nic, jen zmizet co nejdál a aby mu dali všichni pokoj. Copak se o něco prosil? Ne, nikdy nic nechtěl a stejně se na něj lepí jen problémy. Není to fér. Po pár metrech už nemůže ani popadnou dech. Před očima se mu zatmívá, má pocit, že mu před nimi blikají hvězdičky. Najednou ho čísi ruce popadnou za ramena. Chraplavě vyjekne, chce se mu vysmeknout, ale je to marný boj. Ani neví, že už mu po tvářích stékají slzy. Chvíli s ním zápasí, chce se dostat z jeho náruče, než se mu podvolí, protáhne paže kolem jeho pasu a zaboří tvář do jeho ramene. Nohy se mu podlamují, kolena chvějí vyčerpáním, ale má najednou pocit, že je v bezpečí.
"Já, já…" Chce říct, že nikam nechce, že zůstane taky, ale do hlavy se mu akorát dostávají slova o osudu. Mohlo to tak být? Měl ho potkat, aby se konečně dostal z ulice nebo co to má celé za smysl? Mírně se odtáhne, aby se mu podíval do černočerných očí.
"Práce?" Pořád to nechápe a je to vidět. Znovu sebou trhne jako vyplašená srna, když se ozve hlas Yumeta. Zírá na něj, jak kdyby ho viděl poprvé a jen zpola vnímá přestřelku mezi nimi.
"Jste jak manželé po dvaceti letech." Vypadne z něj poznámka, která dává tušit, že ani on se toho nebojí, ale stejně se pořád drží Aoiho, jak kdyby to byl jediný a poslední člověk na planetě. K vozu jde pomalu, jeho nohy ho pořád neposlouchají a má pocit, že se každou chvíli sesune k zemi. Je vyčerpaný, bylo toho na něj za poslední dny prostě moc. Je rád, když se může usadit na zadní sedadlo, spíš se na něj napůl svalit. Nechá víčka klesnout, ale nemůže na dlouho. Stočí očka na Yumeta a pak jimi sklouzne na minci v jeho ruchách. Koutky mu malinko vyskočí nahoru, jsou vlastně dost zábavní, jen kdyby nebylo toho všeho kolem.
"Bude to stačit jako platba za to, že to přežiju?" Broukne sotva slyšitelně a trochu ochraptěle. To má z toho, jak křičel a možná trochu i ze spaní na ulici. Obejme se pažemi, protože mu je prostě zima. Přeostří na policistu, pak na Aoiho a zase zpátky na strážníka. Ten by mu asi mohl pomoct, ale jakmile zjistí, že je daleko od domova pošle ho šupem zpátky. Narovná se trochu na sedačce a už si zakládá ruce na hrudi. Pohodí krátce hlavou, než se ušklíbne.
"No věřil byste tomu? Zrovna tihle dva mě mají hlídat, naši se vážně zbláznili. Copak vypadám jako někdo, kdo se o sebe neumí postarat? Jen jsem se chtěl jít trochu pobavit, ale ne, musím sedět doma na zadku." Podá dokonalý herecký výkon. Ale co, dělal podobné věci už tolikrát, že to jde prostě samo.
"To jsou teda povedené chůvy, utéct jim není vůbec žádný problém." Odvrátí od něj pohled a tváří se pořád ublíženě.
"Sotva naši vypadnou z baráku, už mám na krku tyhle dva." Mumlá si pro sebe ve stylu puberťáka, pro kterého je jediná starost, jak se dostat na nějakou párty a nemít za zadkem nikoho.
"A vůbec stejně nedostanete prémie, už jsme měli být dávno doma." Strážník vypadá, že je jim Aoiho a Yumeta spíš líto, než by jim dál něco chtěl. Kazuki to po očku pozoruje a dokonce už mu vrací doklady. No výborně, tohle asi zvládl zahrát, i když má pocit, že pak se prostě sveze mezi sedačky a tam se rozpadne na prach. Slyší slova přání dobrého večera, i když to zní hodně pochybovačně a pak už se může Kazuki klidně opřít a napůl znovu zhroutit.
Žádné komentáře:
Okomentovat