Aoi x Kazuki - Ujíždí mi autobus. - část 1.

(ulice)

Kazuki

Už je to dva roky, kdy Kazuki odešel z domu a vydal se na vlastní pěst to Tokya. Všechno mu tehdy připadalo hrozně jednoduché a mnohem lepší, než zůstávat doma. Co by tam taky dělal, když tam neměl místo? Maloval si to celé na růžovo. Jak si najde práci, jak se někde bez obtíží ubytuje, i když je mu teprve patnáct. Sebral všechny našetřené peníze a odjel z Tottori do Tokya. Byla to dlouhá cesta, ale za tu dobu si stihl promyslet hodně, taky trochu potrápit ostatní, protože nedokázal víc jak pět hodin sedět v klidu. Asi ho moc v lásce neměli, ale jemu to nemohl vymazat z tváře úsměv. První večer si pořád s nadšením ukořistil jednu lavičku a počítal s tím, že na druhý den si sežene práci. Byla to naivní představa, ale nakonec se mu za dva dny podařilo najít místo na černo. Byl tam od rána do večera a jediná výhody toho byla, že mohl přespávat v budově a využít i jejich sprchu. Zvykl si i na to, ale pořád doufal, že se to jednou otočí. A taky, že ano. Potkal jednoho kluka, který mu prý chtěl pomoci. Převážel pro něj různé věci z místa na místo, aniž by tušil, proč to dělá. Jenže to neslo slušné peníze, mnohem lepší, než si vydělal od rána do večera v práci a navíc…Dostal svůj pokoj u jedné postarší paní. No co víc si přát? Konečně měl střechu nad hlavou, dokonce i teplé jídlo a práci k tomu. Dokonce mohl i s nimi na akce a do baru. Opravdu si to užíval. Celé dva roky žil podobným způsobem a nestěžoval si, protože byl svobodný. A pak se to všechno zbortilo jako domeček z karet. Kamarád se přestal ozývat a do bytu, kde žil, přišla policie. Vůbec netušil, co po něm chtějí a co hledají, když rozházeli všechny jeho věci a převrátili pokoj vzhůru nohama. Kdyby věděl, jak málo stačilo, aby skončil ve vězení, asi by umřel na místě. Nestalo se, jen přišel v jediný den zase úplně o všechno. Skončil znovu na ulici s pár našetřenými yeny a znovu na lavičce. Na nový podnájem neměl ani náhodou, ale práci nakonec našel. Když to tak počítal, bude muset vydržet minimálně měsíc, aby se dohrabal aspoň na pokoj. K jeho štěstí už je teplo, jinak by asi za dva dny zmrzl. Zrovna se mu podařilo proplížit do posilovny, aby se aspoň vysprchoval a už se vrací do jedné ze zapadlejších uliček, kde přespává. Obcházel vetešnictví tak dlouho, než si koupil starou matraci a na ní tu teď bydlí. Kolem uličky projde strážník, kterého se upřímně lekne. Po tom, co zažil, ani není divu. Rychle se zvedne a schová se za malou zídku, než přejde. Venku už se stmívá a on by měl jít spát, aby ráno mohl brzo do práce. Úlevně si vydechne a sáhne do kapsy. Ještě mu nějaké peníze zbývají a má hlad. Rozhodne se během chvíle, trochu se poupraví u malého rozbitého zrcátka a vyrazí k jednomu malinkému bistru opodál. Majitel ho už moc dobře zná, ale neví, že Kazuki přespává opodál. Nikdo to neví a on by se hanbou propadl, kdyby se to kdokoliv dozvěděl.

"Hm, voní to až na druhý konec města." Zahlásí zvesela se svým okouzlujícím pousmáním a usadí se k malému pultíku. Pozdraví se se starším mužem a nechá si naservírovat polévku s kousky masa.

"Mám pocit, že je to den ode dne lepší." Položí na pultík yeny a přitáhne si kouřící misku. Nejradši by si polovinu odlil na zítra, ale to vypadalo divně a tak se raději pustí do jídla.

"Vážně je to skvělé, mohl bych tu klidně i spát a jíst to pořád dokola." Rozplývá se s jiskřícíma očima. Popravdě už pár dní nejedl a má příšerný hlad a snědl by ty misky tak čtyři. Na svém klíně má odloženou tašku, kde má všechny svoje věci. Doklady, zbytek peněz, jednu knížku, kterou si s sebou vzal a pár kousků oblečení, k tomu ještě jednu konzervu poslední záchrany. Zip už má dávno rozbitý a pohromadě to drží jen několik spínacích špendlíků. Nikdy je nenechával u matrace, brzo by o ně jistě přišel. Snaží se opravdu moc, aby nehltal a když si chce naklonit misku, sjede mu taška z klína, jeho provizorní zapínání povolí a všechny věci se mu vysypou na zem.

"Ale ne." Vydechne nešťastně a začne všechno sbírat. Kousky starého oblečení, velmi tenkou deku, pod kterou spí i maličkatý otrhaný polštářek. Najednou se mu v zorném poli ocitnou něčí nohy. Spěšně vzhlédne a malinko zčervená.

"Já se moc omlouvám, hned to uklidím." Pokusí se pousmát. Díky jeho věcem je celkem těžké dostat se na místo. Čím rychlejší se snaží být a zamezit tomu, aby někdo viděl ještě víc z jeho téměř žádného majetku, tím víc se mu to nedaří.

"Myslím, že i slepý by byl rychlejší." Zavtipkuje rozpačitě a sáhne po konzervě, který mu vypadne z ruky a dokutálí se až k nohám černovlasého.

"Uhm, gomen." Sáhne po ní opatrně, ale rychle, jak kdyby se bál, že o nic přijde. Samozřejmě, že bojí, brzo bude bez peněz a bude rád, že ji může otevřít.

Aoi

Zrovna stojí u pultu jako další na řadě, když se mu u nohou rozkutálí výbava malého bytu. Jeho oči klesnou a pomalu se procházejí po každém jednotlivém kousku. Vnímají detaily, kterých by si jiné oči nejspíš vůbec nevšimly. Opotřebenost, čistotou, co je to vlastně za předměty… Je to trochu jako pracovní deformace, rozhodně posedlost. Podobný polštářek a deku by si nikdo nevzal ani pod stan a proč by ji s sebou vůbec nosil?

"Máš to večer po práci daleko na vlak, který ti pravidelně ujíždí?" Položí tomu chlapci cílenou otázku a zvedne nečitelný černočerný pohled k jeho očím, do kterých se upřeně zadívá. Působí, jako by z něj jenom díky tomu mohl vytáhnout celou pravdu. Teď, když sleduje jeho rysy, si uvědomuje, že ho tady už párkrát viděl. Nechodí sem zase tak pravidelně, ale tento kluk bude někde z okolí. Snaží si vybavit organizace, které pracují poblíž a pak další, daleko temnější stránky ulice. Jakmile se k jeho botám dokutálí i ta konzerva, je mu všechno jasné. Kuchař na to všechno hledí z poza pultu, div nepřepadne a je mu vidět na tváři, jak nepříjemná je mu tahle situace, kdy ten hoch svou nešikovností obtěžuje jiné vážené zákazníky. Kromě toho už asi i on pochopil, z koho kouká víc peněz. Nikdo se nemá k tomu, aby Kazukimu pomohl. Aoi přistoupí k pultu, objedná dvě velké misky s ramenem, což je velmi vydatné a velké jídlo a poručí si je nechat donést ke stolu v rohu, co nejdál od všech a co nejblíž ke dveřím. Kazuki se akorát narovná, když se jemně, ale nekompromisně dotkne jeho lokte a vede ho tam za sebou. Několik tváří se po nich ohlédne, ale pak jim lidé postupně přestanou věnovat pozornost.

"Posaď se." Řekne Aoi tiše, ale tón jeho hlasu nepřipouští příliš mnoho prostoru k námitkám. Sám se na Kazukiho nepodívá, jenom si svlékne lehký černý kabát do půli stehen, přehodí ho přes opěrku a zasedne. Pod ním má ještě svetřík černé barvy a z pod něj kouká bílá košile. Kuchař je u nich během okamžiku, položí před ně kouřící misky a zase odejde. Chvíli se neděje nic a tak Aoi prostě sáhne po hůlkách a začne jíst. Pořád se neděje nic.

"Vystydne ti to." Pobídne ho k jídlu, zatímco na sobě cítí jeho oči. Možná nedůvěřivé, možná nechápavé, možná vyvedené z míry. Neví, musel by se na něj podívat. Nakonec hůlky zase složí a nadechne se. Vypadá to, že mu konečně řekne, o co tady jde.

"Zapomněl jsem na pití." Oznámí mu, zvedne se a odejde pro dvě piva a dvě vody. Vrátí se s malým táckem, položí všechno na stůl, zase se posadí a pustí do jídla.

"Nelži, že nemáš hlad." Řekne konečně a černé oči se zapíchnou do těch naproti nim.

"Vlastně nikdy nevím, odkud začít." Řekne na vysvětlenou.

"Nejsem žádný psycholog a reakce bývají různé, někdy dost plamenné." Opře lokty o desku stolu a promne prsty před obličejem.

"Dřív jsem pracoval pro jednu neziskovku. Poznám jisté věci, když se mi dějí před očima." Kazuki může být na útěku, může být zloděj, může v něčem jet nebo šlapat chodník nebo je to jen vyděšený kluk, kterého vykopli rodiče. Feťák? Alkoholik? Nic z toho? Dveře jsou dost blízko na to, aby se mohl sebrat a utíkat. Aoi dokonce sedí zády ke zdi, zatímco dveře jsou přímo za jeho společníkem. Nemá smysl někomu nabízet pomoc, když o ni nestojí, většinou to byla marná práce. Tohle dělal neustále. Oslovoval kluky jako on, aby z nich dostal, co jsou zač a zkoušel je nějak nasměrovat. Kdysi se tím živil. A pak něco strašlivě selhalo a on odešel. Vlastně má za sebou jen jeden jediný pořádný úspěch. Byla to dřina na dlouhé měsíce. V duchu začne vylučovat jednotlivé možnosti. 

"Vlastně jsi hrozná rarita. Vypadáš docela normálně." Zatřese hlavou. Jako kluk, co by mohl chodit do práce, normálně bydlet, prostě dělat cokoliv, jen ne dopadnout tak, jak asi dopadl. Něco ho sem dostalo a čím víc nevinnosti z něj kouká, tím větší rozměry Aoiho posedlost má. Nejspíš není normální, však mu to Yumeto několikrát řekl. Že měl utíkat hlavně před ním a ne před těmi na ulici, ale kdo ví proč to Aoimu zvedá koutky nahoru. 

"Můžu tě hodit domů, až to sníš..." Pronese pomalu a bedlivě sleduje reakci. Moc dobře ví, že doma je někde opodál u zdi.

Kazuki

Kazuki nechápavě zvedne hlavu, když místo čehokoliv jiného přijde tato otázka. Vlastně ano, něco podobného měl připravené, kdyby se někdo ptal, ale jak to, že to ví? Asi nemá smysl se s ním hádat, ale přesto…

"Ne tak to není." Ozve se z jeho rtů, když zase sklopí hlavu a sbírá další věci. Na to, že toho není tolik, mu to trvá vážně dlouho nebo si tak připadá, před zraky všech. Tohle se vážně můře stát jenom jemu.

"Ujíždí mi autobus." Broukne si spíš pro sebe, ale je mu jasné, že ho Aoi uslyší. Tahle malá drzost nejspíš bude po zásluze potrestána, ale už to řekl. Když znovu zvedne oči, usměje se a jeho tvář se na vteřinu rozzáří, než konečně dosbírá zbytek. Všechno pečlivě uloží do tašky a znovu ji zapne, tedy spíš sepne spínacími špendlíky. Pořád dokola se v hlavě probírá tím, kdo to je a proč se nechová jako ostatní. Když už nad tím chce přestat přemýšlet, protože Aoi už je pryč a má v plánu rychle zmizet a už sem nejspíš nikdy jíst nepůjde, jen pro jistotu a kvůli té ostudě. Trhne sebou a pokusí se v první chvíli vysmeknout, ale nejde to, navíc nemá tolik síly.

"Počkej….Počkejte, já…" Nic, skoro to vypadá, že ho vůbec neslyší. Rozhlíží se kolem sebe a vypadá hodně na rozpacích, protože mají celou dobu pozornost všech a to nemá rád. Dřív měl, ale teď, když je na ulici…Připadá mu, že všichni vědí, kde přespává. Trochu se zamračí, jakmile přijde příkaz, aby se posadil. Měl by být vyléčený z podobných darů jako je jídlo, přece jenom už ho podobným způsobem několikrát využili. Přeměří si ještě jednou cestu ke dveřím, než se usadí. Tašku tiskne k sobě a zkoumá Aoiho, jak kdyby tak mohl zjistit, co je zač. Pořád jen mlčí. Prohlíží si havraní vlasy, do detailu si vybaví černočerný, intenzivní pohled a ano, má strach. Byl by pitomec, kdyby ho neměl. Střelí očima polévce a pak zpátky na něj, teď vypadá trochu jako vyděšená srna, které nabízí jídlo, ale na zádech mají zbraň. Nakonec si přitáhne misku a pustí se do jídla, hlad byl silnější a on netuší, kolik dní zase nebude pořádně jíst. Přece jen to donesl kuchař, tak nemusí mít strach. Když však odejde Aoi pro pití, už je zase ostražitý, to určitě pít nebude. Není blázen. Nechápavě se na něj podívá s plnou pusou. Není to vůbec slušné, ale má pořád ještě příšerný hlad. Nevinně se uculí jakousi omluvou a pak jíst přestane. To vysvětlení ho zajímá, i když by ho měl spíš poslat do háje. Promne si rty o sebe.

"A co si myslíš, že se děje?" Trochu se schovává za slova a pak se znovu podívá ke dveřím. Zbytek ramenu je ale pořád lákavější. Utíkat může i za chvíli, má dobrý trénink a teď bude i po jídle. Vrátí k němu pohled prudce zpátky a nechápavě se na něj zadívá.

"Normálně na co?" Proč by se o něj měl kdokoliv starat? Kluků jako on byla spousta, znal jich hodně za tu dobu, co spal venku i ty, co se dostali z ulice ven, ale většinou prodávali sebe a to Kazuki ze zásady odmítal. Bude po něm nakonec chtít něco podobného.

"To nebyl moc dobrý kompliment." Získává pro sebe mnohem víc času a u toho do sebe dostává další a další sousta.

"Nekradu, nešlapu, prostě jen žiju. Jak bych jinak měl vypadat?" Trochu na něj doráží příjemným hlasem, jako by si jen tak povídali. U toho se pořád trochu ostražitě krčí. Ještě víc se napne, když ho Aoi chce hodit domů. Přeměří si ho očima znovu a zákonitě ho napadne jen jedna věc.

"Takoví jako ty chodí většinou s bonbóny nebo hromadou peněz." Těkne očima ke své polévce.

"Ale většinou vypadají o hodně hůř, starší, ztrhanější." On nikomu rozhodně nepodrží, protože dostal najíst, nic mu neslíbil. +Ale pochválit ho pochválíš, co?+ Málem by se plácl do čela.

"Nebyl bych náhodou hodně hloupý, kdybych ti ukázal, kde…přebývám?" Záměrně si vybere takové slovo, protože díky tomu ani nelže. Nemá to rád. Objednaného pití se ani nedotkne. Už jenom se špatně napil a pak mu bylo hodně špatně a málem omdlel.

"Díky za jídlo, ale měl bych jít. Máma mi vždycky říkala, abych se nebavil s cizími lidmi." Předvede mu svůj nejlepší úsměv, ale oči říkají něco úplně jiného. Jsou pořád dost nevěřícné, i když je v nich vyděšený stín. Bylo by hezké, kdyby mu někdo chtěl nezištně pomoc, ale to se nestává.

Aoi

Aoi na chvíli odloží hůlky, spojí dlaně a podívá se přímo na Kazukiho před sebou. 

"Myslím si, že ti neujíždí ani autobus ani žádný jiný dopravní prostředek a pěšky to máš jenom kousek." Naznačí, že tu poznámku rozhodně nepřeslechl. Navíc nechce chodit okolo horké kaše, takže to na něj klidně vybalí přímo. Stejně má jenom tolik času, než Kazuki dojí. Pak mu uteče, tím si je jistý. 

"Normálně na to, že spíš na ulici." Řekne dostatečně tichým hlasem na to, aby to nemohl slyšet nikdo jiný a podívá se mladíkovi přímo do očí. Tam se nejspíš promítne všechno a ať už nahlas řekne cokoliv, Aoi pozná pravdu. 

"Jsem v komplimentech příšerný. Moji známí by ti to potvrdili." Řekne mu beze špetky snahy o vtip nebo úsměv. Myslí to naprosto vážně a jeho povaha není dvakrát příjemná. Přesto… se snaží. Kazuki mu sám od sebe odpoví na některé možné otázky a tím pádem taky na tu jeho poznámku o normálnosti. 

"Tak co tě dostalo na dno?" Nenechá toho Aoi ani na chvíli. Sám vůbec nejí, dočista na to jídlo zapomněl. 

"Ahah..." Pohodí trochu vzpurně hlavou a uhne pohledem do strany, když mu Kazuki naznačí, čeho by se od něho mohl obávat. Aoiho se to sice dotklo, ale samozřejmě má naprostou pravdu a Aoi sám moc dobře ví, že přesně takových chlapů je tohle město plné. Seženou si zranitelnou ovečku, užijí si a v tom lepším případě ji zase vyhodí na ulici. V tom horším… ti kluci skončí mrtví nebo jako rajdy, využívané oběti, prostě cokoliv jednoho napadne a jsou to hodně černé fantazie. Zase k němu pohled pomalu vrátí, když mu Kazuki řekne, že vypadá dobře. Pokrčí rameny. 

"Byla to jenom taková řečnická otázka, jestli přiznáš barvu nebo ne." Řekne měkce a pohodlněji se opře o opěru svojí židle. Sáhne po sklenici a vybere si vodu. Přece bude řídit… 

"Ty nemáš žízeň?" Zatváří se udiveně a honem se předkloní, aby drcl do obou piv. Kazuki se samozřejmě zvedá na nohy a k tomu ta poznámka. Aoi se ušklíbne. Nejradši by se ho zeptal, kde je jeho máma teď, ale ovládne se pro případ, že by třeba byla mrtvá. Ten Kazukiho úsměv je neskutečný. Nikdy podobný neviděl. Vždycky naprosto prozáří jeho tvář, i když jeho oči vypadají ze všeho nejvíc vyděšeně. Zvedá oči zároveň s tím, jak si Kazuki stoupá na nohy a ani na chvíli jimi neuhne z jeho tváře. Tohle celé se mu zrovna moc nepovedlo. Yumeto by se tu klátil v záchvatech smíchu, zatímco Aoi si ani po těch letech nedovede poradit s obyčejným prvním rozhovorem. Jako kdyby nedovedl potlačit svou osobnost, při tom by toho měl být schopný. Pomalu zasune dlaně do kapes. 

"Tak třeba někdy..." Nakloní hlavu k rameni a provází ho pohledem, dokud Kazuki nezmizí ve dveřích a pak za rohem, kam už prosklená stěna bistra nesahá. Všechno, co koupil, je nedotčené, kromě toho jednoho ramenu. Tam nezbyla snad ani kapička. Mohl mu to zabalit s sebou… Nakonec všechno nechá tak, jak to je a prostě odejde. Kráčí kousek po noční ulici, než dojde ke svému zaparkovanému černému SUV značky Bentley. Má ho na splátky, ale nemohl bez něj žít už od okamžiku, co sundal plenky. Je to auto, které budí hodně pozornosti, ale taky ho podle něj každý hned pozná a ono se to často hodí. Zastaví se u něj, najde v kapsách cigarety a zapalovač a jednu si připálí. Ještě neotevře, jenom se o něj opře a přemítá nad celým tímhle rozhovorem, který zrovna moc nezvládl. Kazuki může být někde poblíž a nebo taky hodně daleko. Po chvíli se k němu připlete drobná klučičí postava. Není pochyb o tom, že ani tento kluk nemá kde spát. 

"Nemáš krabičku navíc?" Zaprosí a Aoi po něm líně stočí oči. 

"Zadarmo ani kuře nehrabe, Haruo-chan..." Odvětí Aoi a vyfoukne obláček dýmu. 

"Ale no ták… ty ani nepoznáš, že ti chybí..." Škemrá Haruo dál, schovává dlaně v rukávech a přešlapuje z nohy na nohu. Nejspíš mu není zima, spíš začínající absťák. 

"Ztrať se..." Zasyčí Aoi přísně a nedá mu ani jedinou. S některými to prostě nemělo cenu a on nebyl rytíř, co spasí celé Tokyo. Přilézt, aby nastavili ruce, to svedou, ale nic víc… 

"Zpropadenej parchante, vezme tě rakovina!" Plivne po něm Haruo, než se otočí a dá na útěk. Aoi tak tak ucukl, málem to měl na kabátě. Jednou na něj někdo vytáhne nůž nebo něco horšího, třeba injekční stříkačku. Stejně nějak postrádá pud sebezáchovy.