Gackt x Zyean - To vypadám tak hrozně? - část 1.

(u Gackta)

Zyean

Poslední dny byly pro Zyeho plné přemýšlení. Jeho kamarádi…Bylo to celé zvláštní. Boogie se úplně ztratil, nezvedal telefony, neodpovídal na zprávy. Ricko taky komunikoval čím dál méně. Zyeho začalo napadat, že to co trvalo roky, možná bude mít rychlejší konec, než si představovali. Nemá z toho nejlepší náladu, stejně jako z vědomí, co se dělo u Gackta v autě. Všechno byl v pořádku, dokud byl s ním. Když byl ale večer sám doma, euforie částečně vyprchala a on seděl ve své židli a prostě přemýšlel. Šlo hlavně o Mirai. Byla to skvělá holka a on…Jak se to mohlo tak pokazit? Už ví, že se zamiloval do svého učitele a o to víc se cítí provinile vlastně vůči všem. Místo toho, aby jen seděl v pokoji, vrhl se do práce. Večer měl teď volnější a mohl pracovat na své nové hře, jejíž koncept pomalu dokončoval. Celou dobu si dodával odvahu, aby to nakonec vůbec někomu ukázal. Přemlouval sám sebe asi tři hodiny, než to opravdu celé poslal. Zbytek času strávil nad vytisknutými papíry s jeho návrhy na postavy a prostředí. Samozřejmě zvládl hned vymyslet dalších dvacet úprav, které mu tam najednou chyběly. Snažil se přesvědčit sám sebe, že to byl pořád jen koncept a že to stejně nemá smysl. Byl moc mladý, školu ještě neměl hotovou a tohle byla podle něj dost amatérská práce. Natáhne se na postel, ale stejně nemůže usnout. Naposledy zkontroluje telefon, ale ten mlčí. Jak by taky ne, kluci nepsali a Ga…Neměl na něj číslo. Dlouze vydechne, ale stejně nedokáže usnout. Sobota a jejich domluvený večer je čím dál blíž. Místo toho, aby se těšil, je čím dál nervóznější. Nejde jen o to, že s Gacktem bude sám, ale pořád nedokáže dostat z hlavy Mir. Nemá v plánu mu říkat, aby to s ní vyřešil, na to není stavěný. Z druhé strany si ani nedokáže představit, že by takovým způsobem pokračovali dál. Nemohl by se na sebe ani podívat. Ráno samozřejmě zaspí a dobíhá do školy se značným zpožděním. Gackta nikde nepotká, prý ve škole ani není. Malinko mu to otráví den a k jeho typickému úsměvu se vyloženě nutí. Dokonce ani hry mu nejdou. Když mu však pípne email s pozvánkou na páteční odpoledne do jedné z japonských kanceláří společnosti, které poslal svůj koncept, nedokáže na to přestat zírat. Asi ho chtějí osobně odmítnout, tím to bude. Vůbec se mu tam nechce, přesto se na to patřičně oblékne a vyrazí. S každým krokem je nervóznější čím dál víc a nakonec se musí pohádat se sebou samým, aby tam vůbec vkročil. Když o dvě hodiny později vychází ven, vypadá hodně vykolejeně. Nepřemýšlí vůbec, když se usadí na patník hned před budovou a trochu roztřesenýma rukama loví krabičku a už si připaluje. V rukách svírá několik stohů papírů, které obsahují smlouvy, formuláře pro souhlas rodičů a taky ty pro školu, kde by měli vypsat jeho hodnocení. Stejně tak jsou tam podmínky jeho pobytu v Americe společně s přihláškou na studia tam. Koncept se jim víc, než líbil a chtějí, aby ho dál rozvíjel u nich v hlavním sídle. Pokud hru úspěšně dokončí, bude mít vystudováno. Pořád trochu nechápavě hledí na papíry a vlastně ani netuší, jak se dostane domů. Na druhý den se snad poprvé omluví z brigády a celý den studuje papíry, stejně jako stránky školy, kam by měl jít. Je to vážně paráda. Úplně jiná země, splnění jeho snu, ale….Složí hlavu do dlaní a nakonec schová tvář do paží, které má složené na stole. +Co budu krucinál dělat?+ Probíhá mu pořád hlavou. Kdyby to přišlo dřív, než se do něj zamiloval…nejspíš by neváhal a už by prosil rodiče. Sice by tu nechal úplně všechno…Nechce tu nechat úplně všechno. Tohle je na jeho obvykle chaotickou hlavu příliš. Nakonec usne s hlavou na stole, jako už tolikrát předtím a někdy v průběhu noci se zvládne vzbudit, převléknout a přesunou do postele, kde díky vyčerpání usne znovu. Ráno se vzbudí a není mu vůbec lépe. Jenže když to pořád znovu a znovu převaluje v hlavě....Možná by opravdu měl odjet a nechat Gackta, aby dál žil svůj život, než se to všechno stalo. Mir by byla v pohodě, on by byl v pohodě a Zye, bude se snažit tvářit, že ho nikdy nepotkal. Nepůjde to, to ví už teď, ale měl by to aspoň zkusit. Celý den se loudá po prázdném bytě se sluchátky v uších a jakmile mu oči padnou na papíry, je mu do pláče. Za chvíli by měl vyrazit ke Gacktovi domů. Minimálně si musí promluvit, ale odvahu na to vůbec nemá. Nahází si pár věci do batohu, papíry, které dostal taky. Třeba to nakonec všechno ty dokumenty vyřeší za něj. Zarazí se až u jeho dveří, kde je najednou hrozný problém zvednout ruku a zazvonit. Kupodivu jde na čas. Nakonec se odhodlá a položí prst na zvonek. Kouká do země a kouše se do spodního rtu. Nejradši by zaběhl za roh a ještě si zapálil. Ne, nějak to vydrží, prostě musí. Jen představa, že je Ga za dveřmi, mu způsobuje třes v dlaních a rychleji bušící srdce. Ani si neuvědomí, že pohled zvedl a kouká štěněčíma očima na dveře.

Gackt

Sobota, po šesté večer, až mu skončí brigáda. Tak zněla jejich dohoda a Gackt na ni samozřejmě nezapomněl. Původně si myslel, že ho vezme někam ven, že na něj udělá trochu dojem, ukáže mu nějaké dech beroucí místo, které Zyean určitě nikdy neviděl, možná pustí ze řetězu peněženku, ale nakonec není schopný vůbec ničeho. Sedí ve svém velkém domě úplně sám, všechna světla jsou zhasnutá, jen občas hoří nějaká svíčka. Na sobě má tepláky a domácí tričko a tvář i vlasy zoufale neupravené, i když jinak vlastně vypadá jako kdokoliv jiný. On by si ale na rande voskoval účes a použil trochu makeupu. A na to dneska nemá sílu. Od té doby, co Mirai odešla, spolu nemluvili ani po telefonu. Nejspíš oba dva moc dobře věděli, že to skončilo, aniž by bylo potřeba cokoliv říkat. Bude za ní muset zajít, někam ji vzít a promluvit si s ní o tom, ale nejdřív se musí dostat přes Toshiyovu smrt. Bylo to sotva pár dní, co odletěl. Gackt si nebyl jistý, jestli už je po všem, Toshiya umírá právě teď nebo ho to teprve čeká, ale podle všeho bylo po všem. Letadlo odletělo ještě večer, druhý den bylo ve Švýcarsku, ubytování, příjem a další den mu to nejspíš dali. Na co průtahy… Zdržovali by ho jedině advokáti a kde co a Gackt si pamatoval, že Toshiya stačil plno těch věcí zařídit ještě před odletem. Ne, jeho přítel už nejspíš nedýchal. Dokonce se ani nevrátí domů, jak Gackt chtěl. Rozpráší ho někde tam, protože ho nemohl doprovodit a vyřešit to. Dává si to strašně za vinu a na druhou stranu nemohl jinak, než vyrazit Boogiemu naproti. Nemohl být na dvou místech zároveň, ale třeba by to bývalo nějak šlo a on se málo snažil a to vědomí bylo šílené. Gackt má pořád takový zvláštní pocit, jako by Toshiya jenom odjel na dovolenou, nejspíš ani neopustil zemi a brzy se zase vrátí. Popijí, pokecají… Jeho mozek odmítá přijmout fakt, že už nikdy neuvidí jeho decentní úsměv ani neuslyší, jak peskuje studenty na chodbě. Cítí se vážně pod psa a několikrát to za těch pár dní obrečel. Jak se asi cítí Boogie? Musí být šílené před rodiči předstírat, že ho tíží něco úplně jiného, pokoušet se fungovat, nebrečet… Gacktovi se podařilo vysvětlit jim, že je jeho nový matikář, i když matiku vůbec neučil a informoval je, že plně přebírá Toshiyovy povinnosti, včetně častého pobytu Boogieho zde. Tím si ho mohl nechat u sebe první dvě noci, ale Boo byl nezletilý a pak musel domů. To setkání s ním bylo… šílené. Byl připravený na to být před ním silný a nedat najevo, jak to cloumá s ním samotným, ale Boogie musel být zamilovaný jako snad nikdo. Pral se s ním, brečel, naléhal, Gackt se ho snažil odvést a nakonec spolu vyrazili sem. Toshiya tady nebyl. Dům byl prázdný, jeho složka pryč a bylo pozdě na cokoliv. Boo chtěl jet na letiště, tušil, že Gackt ví, odkud Toshiya letí a v kolik, ale Gackt to neprozradil. Respektoval poslední přání svého přítele absolvovat tuhle cestu sám. Nikdo mu v ní nemohl pomoct. Nikdo tam nemohl jít s ním, na druhou stranu ne. Boogie byl naštěstí dost silný na to, aby nemluvil o sebevraždě z lásky, ale stejně to bylo strašné a strašné to ještě bude. Gackt mu neustále volal, pořád mu psal, kontroloval ho a počítal minuty, kdy se přes tohle všechno nějak přenesou. Bude to ještě dlouhé, hodně dlouhé… Jeho život ale neskončil, potkal někoho, na kom mu záleželo a kdyby ho někdy mělo potkat něco podobného jako Toshiyu, věděl, že musí žít teď. Teď hned, ne někdy pak. Proto tuhle schůzku nezrušil, ani se jí nepokusil vyhnout. A už moc dobře věděl, že chce jenom jeho. Bude mu o tom všem muset nějak říct, ale koneckonců… přesně od tohohle partneři byli. Když se rozezní zvonek jeho dveří, chvíli mu trvá, než potlačí slzy, zvedne se a tiše k nim dojde. Otevře je a vyčerpaným úsměvem ho pustí dál. V první chvíli mu ve tmě asi není vidět pořádně do tváře. Neskutečně bojuje s touhou přitáhnout ho k sobě, ale nechce ho hned vyděsit. 

"Ahoj." Broukne trochu ochraptěle.

Zyean

Zyemu připadá jako věčnost, než se dveře otevřou. Jak si myslel, že ví, co udělá, najednou neví vůbec nic. Jak je možné, že s ním někdo takto zamával? Jasně, je ještě malej kluk v podstatě, mělo by to být snadné a stejně si myslel, že se mu nikdy nic podobného nestane. Teď má před sebou životní volbu a je to k zbláznění. Skoro by přísahal, že slyší, jak vteřiny tikají v jeho hlavě. Jakmile uvidí Gackta, jak kdyby mu všechno odplulo z hlavy pryč. Koutky se mu zlehka pozvednou nahoru a jeho dostihne uvědomění, že prostě nikam jet nechce. Je mu tady dobře, dodělá školu a třeba se mu poštěstí něco podobného sehnat tady. Bylo to dost naivní, podobné věci se nestávaly dvakrát za život a je dost možné, že když to odmítne, podruhé už nebude mít příležitost. Na tom teď vůbec nezáleží. Projde do domu, když mu udělá místo a kousek za dveřmi se otočí. Když konečně dopadne víc světla na Gacktovu tvář, rty mu jdou překvapeně od sebe. Vypadá zničeně a jeho ani nenapadne, co se mohlo stát. Tak nějak si domyslí, že by to třeba mohlo mít něco společného s Mir. Bez váhání stáhne batoh z ramen, pustí ho vedle svých nohou na zem a pohne se proti němu. Dopřeje si poslední pohled do Gacktovy unavené tváře a prostě ho obejme. Nic víc, jen se přitiskne na něj, ať ví, že je tu s ním, vždycky bude.

"Co se stalo?" Broukne tiše místo pozdravu a nechává tvář zabořenou do jeho ramene. Uvědomění, že ho miluje, ještě zesílí. Vydrží tak dost dlouho, než ho pustí, aby se mohl alespoň vyzout a nechat boty u dveří. Batoh nechá na místě, ten teď vůbec nepotřebuje. Zatím beze slova vezme Gackta za ruku a vede ho s sebou k velké pohovce, kam se můžou usadit. Ani mu nedojde, že by to mohlo být divné, jak se tu prochází. Pro něj je teď na prvním místě snažit se mu, co nejvíce pomoct. Své problémy odsouvá úspěšně stranou a nechá je zaplout hodně hluboko. Vlastně už to v sobě dost dobře vyřešil. Teď jsou na programu mnohem důležitější věci. Nechá ho usadit se a přejde k baru, který otevře a pak se ohlédne přes rameno.

"Co si dáš?" Zeptá se ho, aby nevzal něco, co mu vůbec nechutná. Pro sebe zatím nepotřebuje nic, ale tuší, že za chvíli bude vděčný za jakoukoliv trochu alkoholu. Jakmile si Ga vybere, nalije mu sklenky, kterou vezme v kuchyni a pak se vrátí na pohovku. Usadí se s koleny od sebe, zapírají se předloktími o stehna. Chvíli kouká před sebe, než se podívá na něj. Sám si není jistý, jestli by měl něco říct nebo nějak začít.

"Měl bych odejít?" Zeptá se s mírně pozvednutým obočím. Nechce ho tu nechávat samotného, ale taky je možné, že Ga to mezi nimi ukončí. No, ono moc není co ukončovat, když ještě nic pořádně nezačalo. Ne, že by chtěl být lítostivý nebo ublížený nebo cokoliv podobného, ale samozřejmě, že ho napadne, jak se Ga rozhodl. Totiž, že mezi nimi nic nebude a on zůstane s Mirai. Bylo by to dost logické, když si uvědomí, kde žijí. Co by taky někdo jako on, úspěšný učitel a nádherný chlap, dělal s klukem jako je Zye? Co mu vlastně může nabídnout, kromě pusy, která není k zastavení, nedochvilnosti a občas taky neschopnosti být ve správnou dobu na správném místě? Mimoděk se rozhlédne kolem, jakoby hledal známku toho, že tu Mir někde je, ale spíš ne. Tohle by před ní určitě neřešil. Dřív, ale bylo znát, že tu ještě někdo žije, teď tu nevidí žádnou známku toho, že tu není sám. Zvláštní, ale nedokáže být tolik sebevědomý, aby si myslel, že se rozešli. Prostě si to nějak nechce připustit. Jak je to doopravdy, by ho nenapadlo ani náhodou a to že to má spojitost i s Boogiem a jeho učitelem matiky, už vůbec ne.

Gackt

Pomalu za Zyeanem dovře dveře, ale když se na sebe podívají a on vidí ten výraz v jeho tváři, musí se pousmát. 

"To vypadám tak hrozně?" Broukne. Vzápětí na to se mu splní jeho přání, jako by mu Zye býval četl myšlenky, když ho ucítí ve svém objetí. Pevně ho k sobě tiskne a boří nos do jeho ramene a vlasů. Je to až k neuvěření, jak moc mu jeho vůně chyběla, tím spíš, když teď pozbyl svoje typické sebevědomí a potřebuje utěšit. Nadechne se, aby něco odpověděl na tu otázku, ale to nejde tak snadno mezi dveřmi a tak si dá ještě nějaký prostor a sleduje ho, jak se zouvá. Pak se společně přesunou vedle. Po cestě rozsvítí alespoň stojací lampu, aby se na sebe trochu viděli. Zye asi není na svíčky zvyklý a po čase by to pro jeho oči mohlo být namáhavé a nepříjemné. Ztěžka dosedne na pohovku s předloktími opřenými o kolena a pozoruje Zyeana. Pohybuje se tu dost s jistotou, na to, že tady byl jenom párkrát. Pousměje se nad tím, než skloní oči a prohlédne si hodinky na zápěstí. Jenom tak, aby se zaměstnal. 

"Whisky." Řekne mu. Po chvíli si ji od něj převezme. Zye zaujme v podstatě stejnou polohu jako on a chvíli jenom tak sedí, zatímco Gackt převrací v hlavě, odkud začít. Zye to nevydrží a přijde s vlastními otázkami a zaskočí ho tím. 

"Néé..." Vydechne tiše a znovu se pousměje, ale je to smutný úsměv. 

"Pojď sem..." Řekne, obejme ho paží okolo ramen a opře se dozadu, čímž přiměje i jeho, aby se opřel. V podstatě o něj. Povzdechne si, napije se a paži se sklenkou nechá nataženou přes opěradlo. Pohodlně přehodí nohu přes nohu. 

"Zye-chan… já… myslím, že Boogie tě teď bude nějakou dobu hodně potřebovat." Začne oklikou. 

"Nás oba..." Na chvíli se odmlčí. 

"Víš přece, s kým chodil…" Použije minulý čas a pokouší se zprovoznit stažené hrdlo. 

"Toshiya-kun… on… už se do školy nevrátí." Uvědomí si, že to zní, jako by dal Boogiemu kopačky a někam se odstěhoval. 

"On je po smrti." Vysype se to z něj nakonec a stočí oči na Zyeanův profil. 

"Byl nemocný. Měl rakovinu." Dodá honem. Oči skloní, ale kupodivu se mu najednou brečet nechce. Asi to prostě zoufale potřebuje někomu říct. 

"Už dlouho měl problémy s bolestmi hlavy, myslel si, že jsou to nějaké migrény. Myslím, že to byl Boogie, kdo ho přiměl dojít si na vyšetření. Už bylo ale moc pozdě. Rakovina mozku. Dali mu pár týdnů se sebevražednou chemoterapií. Odmítl. Na začátku týdne odletěl do Švýcarska, aby mohl podstoupit eutanazii. Mluvil s Boogiem v ten večer a pak byl Boo u mě." Dopoví a hledí do prázdna někde nad svými koleny. Ještě by mu rád řekl, co k němu cítí a jak je to s ním a Mirai, ale najednou mu to téma přijde nepatřičné. 

"Boogie je teď doma, aby rodičům nebylo divné, kde pořád vězí. Musí to být pro něj hrozně těžké. Pozítří přijde zase sem. Mohli… mohli byste tu být oba..." Nadhodí a znovu se na něj podívá. 

"Zye-chan, já jsem jí..." +Kopačky ještě nedal, ale v podstatě dal...+ 

"Je konec. Mezi mnou a Mir. Vím naprosto přesně, co chci a nemíním promarnit ani vteřinu, mohlo by mě to stát všechno. Jako je." Dodá tiše a hledí do jeho velkých očí. +Hlavně mi neříkej, že o to nestojíš. Neříkej, že ses zamiloval do ní...+ Pomyslí si a musí mu to snad být i vidět na očích, ale pak do sebe obrátí zbytek skleničky a jeho tvář malinko ztvrdne. Snaží se být chlap, nechce mu tady fňukat. 

"Večeřel jsi?" Nadhodí a vstane, aby se došel podívat do ledničky. Otevře jí a dojde mu, že nebyl na nákupu od té noci, co se to stalo. Boogiemu jídlo objednával a sám toho do sebe moc nedostal. Zase ji zavře. 

"Někam zavolám." Mračí se v duchu sám na sebe. +Tohle je to tvoje rande snů...+

Zyean

Nad jeho otázkou, jak vypadá, jen zavrtí zlehka hlavou. Nejde o to, že by nevypadal zničeně, ale nic z toho mu na tom, jak ho vnímá, neubírá. Pořád je pro něj dost sexy a neodolatelný. Jenže na podobné věci se ještě dost stydí. Je dost nervózní a projevuje se to klepáním nohou o zem, když čeká na jeho odpověď. Hlavně na jedné mu dost záleží. Hodně se mu uleví, když ho nepošle pryč a široce se usměje, jakmile se ocitne v jeho náruči. Trochu se k němu přitulí, než si opře temeno o jeho rameno. Na pár vteřin mu víčka klesnou a je jasné, jak moc si to užívá. Dokázal by si představit, že tak stráví klidně několik dní, i když…Ne, na podobné věci myslet vůbec nemůže nebo to půjde vidět. Trochu zmateně na něj koukne, jakmile začne mluvit o Boogiem. Tohle popravdě nečekal a jakmile začne odkrývat další a další dílky skládačky, hledí na něj čím dál víc překvapeně a se rty od sebe. Něco uvnitř něj se příšerně sevře a potlačuje nutkání hned vyskočit na nohy a rozběhnout se za ním. Tohle je šílené, vůbec si to nedokáže představit. Jeho matikář…Ne, že by ho měl rád, ale rozhodně měl jeho obdiv za znalosti a ta přetahovaná ho vlastně dost bavila.

"To snad není…" Nedokáže to ani doříct skrze stažené hrdlo. Hledí na Gackta, jak kdyby mu ani nechtěl uvěřit. Je znát, že byl jeho přítel, i když to upřímně nechápe, protože byli tak rozdílní, ale to není na něm něco takového soudit. Vidí, jak je z toho Ga zničený. Přitiskne se k němu víc a pohladí ho zlehka po tváři. Začíná chápat úplně všechno.

"Nic mi neřekl." Povzdechne si. Není v tom výčitka, jen momentálně obviňuje sám sebe, že mu nepomohl. Vůbec nezáleží na tom, že o tom nevěděl. Gackt navrhne, aby tu byli oba a on…

"Jasně, to je výborný nápad. Chci mu hrozně moc pomoct." Odsouhlasí mu to bez váhání, možná až příliš rychle, protože sto samozřejmě musí nějak zaonačit doma, ale to je teď to poslední, co ho trápí. Ga ale pokračuje a jemu…To na vteřinu vyžene slzy do očí. Cítí se šťastný a zároveň by být neměl po tom, co zjistil, jak se má jeho kamarád.

"Nechci být zlý nebo tak něco, ale tohle přesně jsem si přál." Broukne a podaří se mu vydolovat svůj typický úsměv. Přetočí se vedle něj na kolena a vezme jeho tvář do dlaní. Už ví, že o své příležitosti bude mlčet. Copak by mohl teď odjet, když je to tak. Ne, to prostě nejde. Vždycky byl ochotný pro své blízké udělat cokoliv a tohle je vlastně jen maličkost. Má přece celý život před sebou a není všem dnům konec. Dost odvážně se nakloní a ukradne si jeho rty v krátkém, i když pro něj typicky uspěchám polibku, kterým mu dává najevo, co všechno cítí.

"Já taky vím, co chci. Chci být s tebou, jinak to nejde. Nepotřebuju, aby to věděl, kdokoliv jiný, chci jen, abych si byl jistý, že pro tebe nejsem jen malý kluk a že…Můžeme být spolu." Pozvedne trochu koutky nahoru. Pomalu dosedne na paty a zmateně zamrká, když se Ga zvedne a jde do kuchyně. Je to snad poprvé, co nemá hlad. Povzdechne si s pousmáním, než se zvedne a dojde za ním. Bez váhání protáhne spontánně paže kolem jeho pasu a opře si tvář o jeho záda.

"Kašli teď na večeři. Nepřijel jsem sem kvůli jídlu." Ujistí ho naprosto vážně.

"Řekl bych ti, že mi stačí jenom chipsy, ale za prvé vím, že je tu nemáš a za druhé…Vím, jak by ses na to tvářil." Pokusí se trochu zavtipkovat.

"Potřebuješ si trochu odpočinout. Nech mě se o to postarat, aspoň pro tentokrát. Neboj, přihodím tam i zmrzlinu, ta je na tohle všechno úplně nejlepší." Šeptá mu do látky trika, o kterou se otře rty.

"Ale první potřebuju zavolat Boogiemu. Chci vědět, jestli je v pořádku a taky mu říct, že o tom vím a že mi může kdykoliv zavolat." Prozradí mu nutkání, které nedokáže potlačit. Konečně ho pustí, pomalu ho otočí čelem k sobě, než ho líbne na tvář a vyloví z kapsy telefon. Začne nervózně přecházet po pokoji, když se ozvou první tóny vyzvánění. Prudce se nadchne, ale je to jen tón oznamující schránku.

"Boo-chan, prosím. Ozvi se mi, co nejdřív. Nebo to rovnou zvedni. Už vím všechno, jsem právě u Gactka." Je si téměř jistý, že je u sebe v pokoji a jen nechce nikoho slyšet.

Gackt, Boogie

"Myslím, že to nestihl. Podle toho, co mi říkal, se stáhl do sebe, když ho Toshiya poslal pryč." Měl by asi začít úplně od začátku. 

"Udělal to přímo u lékaře, když šli pro výsledky. Vyšel ven a Boogieho vyhodil, aby si myslel, že se jenom rozešli, že byl jeho rozmarem a nikdy se nedozvěděl, že Toshiya zemře. Myslel si, že by ho to tolik nezničilo. V ten večer, kdy jsme se sešli u Toshiyi doma, aby mi o všem řekl a požádal mě o pár věcí, to nevydržel, zavolal Boogiemu a všechno mu řekl. Boogie vyrazil za ním, ale Toshiya mezitím stihl zmizet na letiště a odletět. Nechtěl, aby tomu Boo musel čelit s ním, aby ho viděl, jak umírá. Nejspíš neměl sílu se s ním loučit, možná měl strach, že by pak nedokázal odjet. Víš… věřím tomu, že Boo by byl dost silný, aby jel s ním a absolvoval to všechno, ale co by z něj pak zbylo? Stalo se to všechno hrozně rychle, během jediného týdne. Od té doby je na tom Boogie tak, že nebyl schopný nikoho kontaktovat." Jak jen popsat všechno, co se tady stalo? Jak popsat pohled na zničeného, umírajícího kamaráda, který v slzách volá svojí lásce, kterou už nesmí nikdy vidět? Jak se asi s tímhle vědomím Toshiyovi umíralo? A co se dělo v Boogiem, když věděl, že někdy teď v tuto chvíli se to děje a on nemůže stát po jeho boku? 

"Nevím, co by bylo lepší, ale kdyby si Boo myslel, že se Toshiya odstěhoval, bylo by to možná méně devastující. Přesto jsem to byl já, kdo nadhodil, že by spolu měli mluvit a měl by znát pravdu přímo od něj..." Dořekne tiše a zajede si dlaněmi do vlasů. Zye ho celou dobu objímá kolem pasu a vydechuje do jeho zad. Cosi tíživého zmizí z jeho prsou, když Zye řekne, že s ním chce být. Že nikam neodchází. Pomalu svěsí ruce dolů a pousměje se. V koutcích jeho očí jsou tiché slzy, které však neopustí svoje místo. Prý malý kluk… Na tuhle jeho videohru přece dávno sám přistoupil. Nad těmi chipsy musí protočit očima. Jako by to tady nedávno neměl. Měl pocit, že Mir se ničím jiným snad ani neživila. V jistých ohledech si byli se Zyeanem podobní. Možná by jim to spolu slušelo víc, ale Gackt se ho nemínil vzdát. Pozvedne obočí nahoru, když ho Zye žádá, aby všechno nechal na něm. To je trochu proti jeho přirozenosti, ale pro dnešek, jenom výjimečně, má asi pravdu. 

"Zmrzlina je jenom oslazená smetana. Není většího zla." Řekne mu, aby bylo jasné, že to je úplně stejná kategorie jako chipsy a pomalu se k němu otočí čelem. Samozřejmě, že chápe, proč chce Zye zkusit Boogiemu zavolat a nebrání mu v tom. Bude už podruhé svědkem toho, jak mu někdo, komu na něm záleží, volá ve stejné záležitosti. Odejde se posadit na pohovku, opře se a zátylek zapře dozadu o opěru, čímž hlavu zakloní. Má silný pocit dejá vu a celý večer s Toshiyou mu běží za zavřenými víčky jako hororový film. Telefon chvíli němě vyzvání. Boogie očividně nechce komunikovat. Možná, kdyby mu zavolal on sám? A pak to konečně zvedne a z reproduktoru se ozve jeho tichý a ochraptělý hlas. Gackt už ho slyšet nemůže, jenom Zye. 

"Zye-chan?" Řekne Boogie a zní neskutečně vyčerpaně. Zvedl to kvůli tomu, co slyšel na záznamníku. Je u Gackta, všechno si řekli… Nemá smysl se tomu vyhýbat. Navíc on nebyl z těch, kdo by odmítali pomoc a dobré slovo, když ho pro něj jiní měli. Vlastně se mu podivně uleví, když Zyeana uslyší. Je to známý a starostlivý hlas v chaosu, který nastal v jeho životě. Už nemá ani sílu brečet. Sice se mu pořád chce, ale zároveň jako by už neměl co. Co by mu měl říct? Že to nezvládá? Že je úplně na dně? Že nechce nic, než vrátit čas? Že si má Zye užít, co může, protože se všechno může strašlivě pokazit během jediné minuty? Dlouho je mezi nimi ticho. 

"Je to jako noční můra." Začne po chvíli tiše. 

"Mám zdědit jeho byt a všechny věci a při tom nevím, jestli kdy najdu odvahu do něj vstoupit. Chtěl bych spát v jeho tričku, ale cítím ho i bez toho. Jako by tady byl… myslím, že mi přeskočí. Cítím to..." Jeho hlas zní opravdu ustaraně. Gackt znovu zaboří tvář do dlaní. Boo by neměl být sám doma, jenže není nic, co by pro to mohli udělat. Jeho rodiče se o jeho dědictví stejně dozví, ale může jim napovídat cokoliv. Závěť snad nikdo nenapadne. Snad není reálná šance, že by se objevila Toshiyova rodina. O ničem nevědí…