Gackt x Boogie x Zyean - Sám ho o to ale nepožádám, nemůžu...část 1.

(letiště)

Gackt, Boogie

Kdyby nebylo těch událostí s Toshiyou, Gackt by prožíval asi nejkrásnější chvíle svého života. Uběhly přesně dva týdny, co se to stalo a ty dva týdny… Gackt měl pocit, že se do nich vešlo tolik, co za celý jeho život ne. První den byl zalitý sluncem, trávili ho se Zyeanem jenom spolu, především v posteli a ignorovali svět tam venku. Seznamovali se jeden s druhým a zapomněli na všechna trápení. Další den dorazil Boogie, ale byli na něj oba připraveni. Nenechali se zlomit špatnou náladou a především Zye dělal opravdu, co mohl, aby kamaráda nějak povzbudil a přivedl alespoň na trochu jiné myšlenky. Bohužel bylo potřeba okamžitě vyřešit spoustu náležitostí a papírů, především na úřadech a u notáře. Pojišťovna a podobná místa prostě nepočkaly a ke všemu měl zplnomocnění Gackt a musel s ním být Boo, takže se to snažili obejít hned ty první dny. Všechno ohlásit vyžádat si papíry ze Švýcarska, získat dědictví… bylo toho opravdu hodně. Jakmile Boogie držel v rukou všechny papíry a měl to před očima černé na bílém, jako by se teprve projevila realita a fakt, že se Toshiya už nikdy nevrátí a propukl v nový neutuchající pláč. Nakonec pomohl Gacktův návrh, že na hřbitově pronajmou Toshiyovi místo, ve kterém sice nikdy nebudou uloženy jeho ostatky, ale Boo se bude mít kam chodit vyplakat a vypovídat, kam nosit květiny a umístit obrázek nebo dárky. V jeho žalu by mu to podle učebnice psychologie mohlo pomoci. Boo souhlasil a tak další jeho volno, kdy nemusel být doma, chodili po hřbitovech Tokya a hledali ten nejkrásnější s ještě krásnějším místem. Nakonec kluci jedno místo objevili a Gackt ho pronajal. Jakmile bude hrob nachystaný, předá Boogiemu dopis, který má u sebe uložený. Dostal ho od notáře a Boo má právo přečíst si ho hned, ale Gackt se se Zyeanem shodl, že lepší by bylo, kdyby u toho mohl být sám a právě na tomto místě. Po tom prvním týdnu Boogiemu volal Sena a Boo to konečně zvedl. Dozvěděl se, co se přihodilo jemu a Rickovi a nemohl uvěřit vlastním uším. Jejich kamarád sedí ve vazbě a on ani Zye o tom neměli ani tušení. Bylo to šílené. A to, co se dělo Senovi, nebylo o nic méně strašné. Boogie měl chvílemi pocit, že to už nemůže snést a děkoval nebesům, že ušetřili alespoň jednoho jeho kamaráda – Zyeana. On sám se vypořádával se ztrátou jen pomalu, přemýšlel, jestli si nezařídit sezení u psychologa a i když rodiče miloval, čím dál tím víc se připravoval na fakt, že by je požádal u uznání plnoletosti dřív, tak jako to bude mít Sena. Jenže k tomu po pravdě neexistovaly žádný právní důvod. Možná by ten právník od Seny… snad… Rickovi se nikdo z nich nemohl dovolat, dokud nad ním nevynesou rozsudek a nepřesunou ho do nápravného zařízení, ale všechno se zdálo být na dobré cestě. Po těch dvou týdnech se dokonce i Inoranův případ odebíral dobrou cestou a Gackt, Zye i Boo se brzy seznámili s Uruhou a později i Inoranem. Sena za ním nemohl, ale oni ano a tak mezi nimi nosili dopisy jako poštovní holubičky a Boo měl konečně nějakou důležitou činnost, kterou se zaměstnal. Podle Gackta se držel obdivuhodně. Očividně měl velkou chuť žít, jenom měl obavu, aby k sobě ještě někdy někoho pustil tak, jako pustil Toshiyu. Bylo ještě velmi brzy, ale Boo mu přišel uzavřený před světem kromě jejich malé rodinky a navíc rozhodnutý. Všichni kluci do jednoho měli problémy s rodiči a on se tak nějak přes noc stal jejich tátou, zatímco Uruha jim začínal dělat mámu. Nebylo to na škodu, protože i on se potřeboval zaměstnat, zatímco čekal na svou lásku a nebude to krátké čekání. Ricko dostal dva roky, návštěvy jednou za tři měsíce na jediné odpoledne. Zatímco ho s cizími lidmi ze dne na den pojilo pouto víc, než rodinné, s někým, s kým by ho měl mít, ho najednou neměl. Už dávno se měl ozvat Mirai. On a nejspíš i Zye, ale nedokázal to. Zatím ještě ne. Byla to hanba a ostuda, ale schovával se za svoje momentální vytížení. Myslel na ni čím dál tím víc a bude s tím muset pohnout. Už prostě musí. Tohle si od něj nezasloužila. Dneska byl Zyean doma. Před pár dny mu řekl o nabídce, která mu přišla mailem a kterou kvůli všemu, co se stalo a především jejich vztahu, hodil do koše. Škola se nevzdala a poslala oficiální dopis, který objevili rodiče. Zyean dostal hrozně vyčiněno za promarněné šance a rodiče na něj silně naléhali, aby odjel do zahraničí. Zye se s nimi musel vidět osobně a všechno probrat, ale jedno setkání nestačilo. Už měl být zpátky, ale kdo ví proč se zatím neozval a Gackt už začínal být nervózní. Právě stojí nad Boogiem, který klečí u nádherně upraveného hrobu. Zrovna ho společně dokončili. Mramorová deska hlásila Toshiyovo jméno, byla obklopená květinami, několika osobními předměty, plyšákem a fotografií a Boo u ní zrovna zapaloval svíčky a vonné tyčinky. Gackt se zlehka dotkne jeho ramene a když se Boo pohne, přeruší modlitbu a zvedne k němu oči, podá mu mlčky tenké bílé psaníčko. 

"Na… počkám na tebe u auta." Řekne mu tiše, povzbudivě se usměje a nechá ho o samotě. Po cestě kontroluje telefon. Pořád nic. Nejspíš v autě najde Zyeanovy cigarety a prostě si zapálí. +Jsme poslední, komu se nic nestalo.+ Napadne ho úplně pitomě. Ani nestane!!

Zyean

Bylo to zvláštní období. Z jedné strany Zyeho neskutečně nabíjely chvilky s Gackem a z druhé, ho dostávalo do kolen dění kolem kluků Boo nevypadal, že by se kdy dokázal pořádně usmát a Sena na tom nebyl o moc lépe. Jak se to mohlo v jeden okamžik tak hrozně….Teď by asi nebyl slušný. Byl rád, že nemusí domů. Díky dnům kdy přebýval u Gackta, se dokázal držet na nohách. Věřil tomu, že kdyby trávil večery doma, asi to na něj celé dolehne. Ze začátku to vypadalo dost beznadějně i když Uruhův právník tvrdil, že to všechno dopadne, jak nejlíp jen může. Viděl ho jen jednou a upřímně, běhal mu z něj mráz po zádech. Zye měl štěstí, že škola mu šla dost dobře, mohl se ve volném čase spíš věnovat svým přátelům a muži, který se mu dostal neskutečným způsobem do hlavy. Byl přesvědčený o tom, že rodiče nic netuší a jestli ano, myslí si, že za to může Mir. Jeho myšlenky se k ní občas stočily, ale spíš kvůli výčitkám svědomí. Všechno bylo potřeba najednou vyřešit, ale nebyl na to čas. Sešli se několikrát. Jednou u Uruhy a podruhé u Gackta, aby stačili všechno probrat a domluvili se na věcech, které budou potřeba zařídit. Sena mezitím bydlel u Uruhy, který mu to nabídl hned na druhý den, když mu volal. Bylo to nakonec dobré řešení, protože ani jeden nezůstal sám. Podporovali se navzájem a čekali, jak oba soudy dopadnou. Zye pomáhal na počítači, vybírat vše, co se stylu pomníku týkalo. Probírali se tím opravdu dlouho a jeho napadlo, zda se Boo tím ještě víc netrápí. Vypadlo to, že ne a že je rád, když může zase něco pro svou lásku udělat. Možná by to měl opravdu podobně. Ani ve snu by ho nenapadlo, že u nich doma se řeší úplně jiné téma, než je on a Mir. I když se s Gactkem domluvili, že ho bude vyzvedávat kousek dál, pořád nebyli dost obezřetní. Samozřejmě rodiče nemohli tušit, jak moc vážně to mezi nimi je. Domysleli si však hodně, když přišel podobný dopis, který Zye dostal ze společnosti, společně s pozvánkou do Ameriky. V tu chvíli u nich v obýváku probíhala válečná porada s jasným výsledkem. Dny ubíhaly podivně rychle. Vlastně se ani na vteřinu nezastavili, protože byla ještě spousta věcí, které museli dořešit. Dneska měl v plánu si zabalit věci na další dny a zase se částečně odstěhovat ke Gacktovi. Boo ho jistě budu potřebovat, protože tuhle chvíli asi otevírá dopis od Totchiho. Ten by si asi horší atmosféru představit nemohl a zároveň…snad by byl rád. 

 - Boo-koi,

Přemýšlel jsem, jestli ti napsat a je to jako s tím voláním, rozhodně to není dobrý nápad,a les tejně jsem to udělal. Jako první bych e ti chtěl omluvit za svůj odjezd. Plánoval jsem nejet sám, chtěl jsem s sebou vzít tebe, pak i Gackta, ale jsem přesvědčený o tom, že bych si pak všechno rozmyslel. Oba víme, že jiná cesta pro mě není, rozhodně ne schůdnější. Poslední, co bych chtěl je umřít neschopný pohybu a svědomím, že by ses o mě musel starat. Znáš moje ego…Říct, že bych to nepřežil, by už nebylo ani vtipné. Vím, že ti na tom nezáleží, ale všechno, co kdy patřilo mě je teď tvoje. Musel jsem to udělat aspoň pro trochu klidu ve své duši, že jsem splnil část z toho, co jsem ti slíbil a postaral se o tebe, jak jen jsem mohl. Tvoji rodiče jsou na tom dost dobře, ale doufám, že budeš raději, když se staneš nezávislým a já vím, že mé věci i peníze by nebyly v lepších rukou. Nenech si to od nikoho vzít, Ga ti ve všem pomůže. Je to společně s tebou jediný člověk, kterému věřím, proto jsem ho požádal, aby se o tebe postaral. Nemám nejmenší právo tě prosit, abys na sebe dával pozor a snažil se žít svůj život za nás za oba. Stejně to udělám a žádám tě o to. Vlastně je to téměř to jediné, o co jsem v životě prosil. Jsi mladý a krásný, Boo-koi, svět by o hodně přišel, kdyby už nikdy neviděl tvůj úsměv, byla by to hrozná škoda. Vím, že až to vypiju, budu ho mít před očima. Poslední, co toužím vidět, je tvoje tvář a vybavit si všechny chvilky s tebou. Na ničem jiném mi nikdy tolik nezáleželo, chci, abys to věděl. Byl jsem přesvědčený, že podobné věci se mi stát nemůžou, že mi na někom a bude záležet mnohem víc, než na sobě samém. Změnil jsi ve mně úplně všechno, můj pohled na svět a probudil jsem ve mně pocity, které by měl poznat každý. Zamiloval jsem se do tebe během prvního dne a nikdy bych to nechtěl měnit, ani jedinou sekundu. Doktor říkal, že to nebude bolet ale i kdyby, mnohem víc mě bolí a ničí vědomí, že jsem tě musel nechat samotného, ale neboj, budu s tebou vždycky, dokud si to budeš přát. Sobecky se ti budu rvát do vzpomínek a hlídat tvé kroky, aby ti nikdo nemohl ublížit. Promiň, že jsem to udělal já, nikdy jsem si to nepřál, i kdyby ti všichni kolem vykládali něco jiného. Ty víš, že to tak není. Je čas. Stejně si nemyslím, že slova dokážu přesně popsat, co pro mě znamenáš. Nikdy jsem na podobné věci nebyl, ale věřím, že když zavřeš oči, ucítíš to. Boo-koi, prosím, buď silný a nezahazuj nic ze svého života. Máš kolem sebe přátele, kteří ti pomůžou. Gackt a nikdy bych nevěřil, že to řeknu ale i Zye. Postarají se o tebe, jen jim to musíš dovolit.

Sayonara, můj Živote. Je to teď jen na tobě a já vím, že to zvládneš. Jsi mnohem silnější, než si myslíš. Mnohem silnější, než jsem kdy byl já.

Aishite iru, Boo-koi. Vždycky to tak bylo a navždy to tak bude.

K dopisu je přiložený seznam míst, které by měl na Madagaskaru vidět, ta která jim naplánoval, že společně uvidí.-

Zye ještě chvíli sedí na pohovce a chystá se psát Gacktovi. Doteď ho zaměstnávali rodiče a nedovolili mu ani sáhnout na telefon. Jenže ve chvíli, kdy se natáhne po telefonu, mamka mu telefon vezme.

"Zlatíčko, měl by sis sbalit, za chvíli musíme na letiště." Oznámí mu s klidem a Zyem málem spadne i z té pohovky.

"Cože? Kam letíte?" Nepadne ho ani na vteřinu, že se to netýká jen jeho rodičů.

"Letíme všichni. Hrozně nás mrzelo, že jsi nám o té nabídce neřekl. Je to tvoje šance a my ti pomůžeme, abys ji mohl uskutečnit. Objednali jsme na dnešek letenky, je to poslední šance, abys stihl na místo dorazit včas." Vysvětlí mu rovnou.

"Ale mami, já nikam jet nechci, proto jsem vám to neříkal." Snaží se bránit Zye a pociťuje naprosté zoufalství.

"Jsi ještě moc mladý na to, aby se dokázal rozhodnout sám. Nevěřili jsme, že by tímto způsobem byla cesta, ale je, jsme na tebe hrdí." Usmívá se na něj máma a on není schopný pokládat větu.

"Pojď, pomůžu ti zabalit." Vezme ho za ruku a vede do pokoje.

"Potřebuju si zavolat. Musím to říct klukům." Drží slzy na krajíčku, ale brzo to asi nezvládne. Měl by vážně volat klukům, ale jediné, komu chce volat je Gackt. Nestihne se s ním ani rozloučit, je to všechno hrozně rychlé. Ani nečeká na souhlas mámy, než vyběhne s telefonem v ruce z bytu a v mezipatře na schodech se sveze podél zdi. Rychle nejde Gacktův kontakt a modlí se, aby mu to zvedl.

"Ga-chan." Prohodí místo pozdravu zoufale a tiše popotáhne.

"Za pár hodin odlétám. Máma se dozvěděla o tom dopise, poslali jí druhý a chce odletět. Já, já…Vůbec nevím, co mám dělat, já nechci nikam jet, chci zůstat tady." Sype ze sebe nadzvukovou rychlostí, jak kdyby tím dokázal potlačit zoufalství.

"Nedá se s ní vůbec mluvit, je tak hrozně nadšená a myslí si, že mám jen strach." Prohodí to, co ho napadlo.

"Nemůžu odjet, nemůžu být bez tebe ani vteřinu a nemůžu přece odjet teď, když jsou kluci na tom takto." Nedokáže zastavit slova, jak kdyby ho jenom mluvení drželo dost daleko do toho, aby se prostě zbláznil.

Gackt, Boogie

Už ve chvíli, kdy Boo přebírá dopis, ví, od koho je. Rozechvějí se mu ruce, ale zároveň ho rozbaluje dychtivě, protože to jsou další a poslední slova, která kdy od své lásky uvidí. Celým svým bytím spoléhá na to, že až on sám odžije tento život, zase se spolu setkají v tom dalším. Nemůže ho ukončit sám, protože pak by ho karma potrestala a nedopřála by jim. Nejdřív musí splnit poslání, které tady má. Stejně má ale v plánu nikdy se znovu nezamilovat, především proto, že by to vůči dotyčnému nebylo fér. Nikdy by mu nemohl dát všechno, protože to už dal Toshiyovi. Ten druhý by nikdy nemohl doufat ve stejnou osudovou lásku a to prostě nešlo. Natolik byl Boogie upřímný dobrák. Je mu jasné, že jeho přátelé si myslí něco jiného a nejspíš nebude příjemné sledovat, jak se spolu vodí za ruce, zatímco on nikdy pořádně nemohl, ale… +Jednou se dočkáme.+ Slíbí Toshiyovi a pak už skloní oči k dopisu. Pousměje se, poprvé velmi upřímně, když vidí úspornou sadu znaků v uspořádaných sloupečcích. Jsou krátké a úsečné a zároveň jako by je někdo natiskl. Tak precizní… Celý Toshiya… 

"Samozřejmě, že to byl dobrý nápad." Hlesne, jako by ho Toshiya mohl slyšet. Má další kousíček jeho. Tento papír bude opatrovat v nějakém speciálním pouzdře, aby se časem nepoškodil a nejspíš nosit někde u sebe nebo ho pečlivě schová. Na okamžik k sobě psaní přitiskne, když mu Toshiya sdělí, že měli jet původně s ním. Býval by opravdu chtěl, podpořit ho a být u něj, až se to stane, ukrást si poslední chviličky. Možná má ale Toshiya pravdu, že by ho to ničilo víc, než když si ho pamatuje trochu jinak. Jejich poslední setkání nebylo nejšťastnější, ale jejich rozhovor… Navždycky odříká zpaměti každé jeho slovo. 

"Staral bych se." Poprvé vzlykne a po tváři mu sklouzne první slza. To byl celý Toshiya, myslel by si, že ho tím obtěžuje a že je neschopný. A ničilo by to pro změnu jeho. Boogie uvnitř ví, že to, co se stalo, bylo nakonec nejlepší řešení. Pak dojde i na majetek. Ten byt… nádherný byt, který je kompletně splacený a vybavený a plný jeho věcí. Jeho mýdla, kolínské, ručně psaných poznámek… zalituje, že si Toshiya nenahrával přednášky na diktafon. Ještě se do toho bytu neodvážil, ale ví, že jednou, až to půjde, v něm bude žít. Jenom bude pečlivě hlídat, aby se v něm nic nezměnilo, nikdo nic nerozbil nebo nepřemístil a nakonec mu z toho asi přeskočí. Notář mu sděloval, kolik peněz stačil Toshiya ušetřit bokem, bylo to víc, než by si kdy kdo mohl představovat. Mohl by si za to koupit chalupu a auto nebo cestovat a nebo si tím přilepšovat několik let. Koneckonců Toshiya sám si potrpěl na drahé oblečení i doplňky, bude tam toho spoustu. Jak se mu to všechno vejde do postele, to Boogie neví. Podle Toshiyových dalších slov je zřejmé, že i on měl obavu, aby Boogie nechtěl se vším skončit. V tom má ale Boo naštěstí jasno. 

"Neboj se, moje lásko, nezklamu tě." Pošeptá papíru. Toshiya umíral s představou Boogieho tváře před očima a ničí jinou a jemu se z očí konečně vyhrnou nové proudy slz. Jsou svým způsobem úlevné a očistné, takové, které už pár dní potřeboval. Někde za zády mu přejde kdosi, kdo tiše řekne, že je chudáček, jak tam tak truchlí a zase odejde. Boogie ho pořádně nevnímá. Plačtivě se krátce zasměje, když mu Totchi řekne, že ho miloval od první chvíle. 

"Jak ses ale bránil!" Připomene jim oběma. Znovu přidá na pláči, když mu Toshiya připomene, jak o něm smýšlejí ostatní, možná i jeho rodina, kterou Boo nejspíš nikdy nepozná. Vlastně dosud neví, co si udělali. Ano bolí to strašně, ale stejně ho nikdy nenapadlo, dát mu to za vinu. Poslední řádky se změní v loučení, Boo už přes slzy znaky ani pořádně nevidí, jenom se snaží papír nezmáčet a neponičit. Krátce se podívá na nebe. Ano, cítí to a ví, že Totchi je někde tady s ním, jenom se nemohou jeden druhého dotknout. Jednoho dne, až sám zemře, bude chtít na to místo ve Švýcarsku, kde ho rozprášili a nechá se tam rozprášit také. Třeba pak alespoň jediné zrníčko spočine někde vedle jeho. 

"Sayonara..." Vydechne a přitiskne list k sobě. Trvá to dlouho, než se vypláče, ale tohle poslední sbohem bylo velmi důležité. Totchi ani neví, jak moc. Nakonec chce psaní znovu uložit a povšimne si, že v obálce je ještě něco. Povytáhne to a najde seznam nadepsaný Madagaskar. Se vším, co měli vidět společně. Boogie zalapá po dechu, dosedne do trávy přímo na zadek a rozpláče se znovu. Jak by tam kdy mohl jet bez něho? Pokud ale Toshiya bude pořád s ním, možná to skrze něj uvidí také. Pojede tam a všechno si zapíše, jako by si býval povídal s ním. Nakonec všechno zase uloží. Na hrob dopadlo pár smítek, které starostlivě smete, dokončí všechny úpravy a konečně vstane. Byli s Gacktem domluvení, že pojede domů sám a Boo se trochu projde se svými myšlenkami.

Gackt ještě dlouho stojí u auta, i když odtud od plotu na Boogieho vidět není. To místo je mnohem dál, schované ve vrbovém hájku. Zrovna píše Zyeanovi zprávu, když se jeho telefon rozezvoní a na displeji září jeho jméno. Trhne s rukou trochu do strany a v žaludku se mu pohne jakási předtucha, ale pak ho zvedne a honem si ho přiloží k uchu. 

"Zye-koi?" Proti jeho vůli jsou v jeho hlase slyšet obavy. 

"Odlétáš?" Vypadne z něj, jako kdyby tomu slovu nebyl schopný porozumět a skoro nepatřičně se zasměje, ale jen krátce. Teprve s dalšími slovy mu dojde, že to není na prázdniny na Hokkaidó, ale že jde o Zyeanovu novou školu v Americe nebo čert ví, kde to vlastně bylo. Pokud by ho rodina přiměla odstěhovat se, bude trvat tři až pět let, než se Zye zase vrátí. Pokud by byl hodně úspěšný, tak možná i sedm. Stojí před svým autem jako opařený, hledí někam skrze něj a málem ten telefon opustí, jak mu tělo začne odmítat poslušnost. Právě se děje to, na co pomyslel jen před sekundou. Do prčic tahle čtveřice je prokletá nebo co? Opře se volnou dlaní o střechu auta a trochu se vydýchá. Musí si nějak zachovat chladnou hlavu, rozhodně nepanikařit. Zye nesmí nic poznat. Gackt musí být ten, kdo ho v životě vždycky podrží, naprosto vždycky. Kruci… snad by i letěl s ním, bez ohledu na svoje místo, ale co Boogie. Dal Tosyhiovi slib, že se o něj bude starat a Boo měl do plnoletosti daleko. Navíc přišel o přítele a jeden jeho kamarád seděl v nápravném zařízení, to přijde i o Zyeana? 

"Přece ti nemůže nařídit, abys tam studoval, pokud nechceš." Je první věta, kterou svým rozvážným, hlubokým hlasem řekne. Znovu se vydýchá a zavře na chvíli oči. 

"Zye-koi… vím, že jsme o tom mluvili, ale musíš ještě jednou zvážit, jestli to doopravdy nechceš. Protože jestli ano, ani já ani kluci ti nesmíme stát v cestě. Nezůstanou sami, budou tady se mnou a..." Nemůže uvěřit tomu, že to doopravdy říká, jenže co má dělat? Zahodit jeho slibnou budoucnost? Narovná se a pročísne si dlaní vlasy. Odlétá hned… prostě hned… v Americe začíná školní rok jinak… Kde sehnali tak rychle bydlení a všechno? Nikdy by ho nenapadlo, že o nich jeho rodiče vědí a je to součástí strategie, jak je rozdělit. 

"Sejdeme se na letišti." Řekne nakonec rozhodně a zavěsí. Uvidí, co se bude dát dělat. 

"Boo-chan?! Boo-chan, změna plánu, pojď sem a sedej do auta." Zrovinka ho vidí vycházet ze hřbitova. Boogie se zatváří hrozně zmateně. Jeho oči jsou ještě celé červené. 

"Vysvětlím ti to po cestě, sedej."

Zyean

Zye mu není schopný na jeho otázku o odletu ani odpověď. Vydoluje ze sebe jen tiché zamručení. Když ho slyší, je mu snad ještě hůř. Ale co může dělat? Copak rodiče budou poslouchat, že tu chce zůstat, že prostě nikam odlétat nemůže. Ne, když se děje, co se děje a když tu má někoho na kom mu hrozně moc záleží. Miluje ho a rozhodně od něj nechce být tak daleko a ještě na tak dlouho. Ticho je snad nekonečné. Sedí na zemi, hlavu v jedné dlani a po tvářích mu stékají slzy. Je to příšerné mučení. Moc by mu chtěl říct, že nikam nejede, že na celou společnost v Americe a studium kašle. Může spoustu věcí dělat i tady, prostě se tu nějak prosadí a hotovo. Položí si čelo na předloktí, které má opřené o kolena. Kouše se do rtu a neví, co by měl víc říct. Nakrčí obočí, jakmile konečně zaslechne další slova.

"Víš moc dobře, že můžou, už to jednou udělali, Ga-chan." Broukne sotva slyšitelně. Studoval tuhle školu jen kvůli nim. Jistě, sám si nakonec řekl, že to není špatné, ale nebyla to jeho volba. Teď taky není a má obavy, že s tím nic nedokáže udělat. Pootevře rty, jakmile ho Ga začne přesvědčovat, aby to ještě promyslel. Tohle úplně slyšet nechtěl. Jistě, dokáže si uvědomit, jak moc velká příležitost to je, ale co z toho, když všechny nechá tady.

"Já nikam jet nechci." Teď trochu zní jako malé dítě, ale není schopný ze sebe vydolovat pádnější argument. Už jen myšlenka na to, že odjede, ho trhá na kusy. Jak by v takovém stavu mohl vůbec něco tvořit nebo studovat? To prostě nejde. Potřeboval být v pohodě, vědět, že má kolem sebe lidi, na kterých mu záleží. Teprve potom byl plný energie a dokázal se držet, stejně jako když podporoval Boogieho, aby mu trochu pomohl.

"K čemu mi bude skvělá příležitost, když tam budu sám?" Broukne podruhé, což taky není argument, ne opravdu pádný, ale teď prostě není schopný cokoliv vymyslet. Bude se muset víc snažit, aby přesvědčil rodiče, že to není dobrý nápad. Nadechne se, aby ještě něco dodal, ale to už ho volá mamka.

"Dobře." Souhlasí s Gacktem, než musí ukončit hovor. Začne se soukat na nohy a vrátí se do bytu, aby si sbalil zbytek svých věcí. Vůbec nepřemýšlí, co by si měl vzít s sebou, protože pořád doufá, že odjíždět nebude muset. Když táta souká věci před domem do taxíku, stojí opodál a moc by potřeboval aspoň jednu cigaretu nebo mu z toho přeskočí. Vůbec ho nenapadá, jak by rodiče přinutil, aby si přestali stát za svým a zůstali v Tokyu. Co jim tady chybí? Proč se pouštět do neznámé země, když je jim tady líp? Kdo ví, co bude tam.

"Mami, já vážně nika nechci. Proto jsem vám o tom neřekl. Chci zůstat tady a zkusit to v Tokyu, nechci do Ameriky." Zkouší je přemluvit. Táta mlčí a nic neříká, jen kouká na přední sedačce před sebe.

"Zlatíčko." Začne máma střízlivě.

"My víme, že je to pro tebe těžké a že tu máš kamarády, ale oni ti nikam neutečou, pořád tady budou." Máma je zatím klidná, ale Zye už zase začíná panikařit.

"Ale já je tu teď nemůžu nechat, nemají to jednoduché." Pokouší se hrát to na podobnou notu.

"Já vím, slyšeli jsme o tom. Nemůžeš si kvůli jejich problémům pokazit život." Zye na ni vytřeští oči a začíná mu docházet, že tady půjde o něco většího, o čem mu hned tak říct nechtějí.

"Myslíš, že mi tím, co se kolem děje kazí život?" Zeptá se narovinu a máma se podívá jinam.

"Já teď prostě nemůžu odjet." Začíná si paličatě stát za svým. Máma si povzdechne a podívá se na něj.

"Všechno víme. Myslíš si, že jsi zamilovaný, ale uvidíš, že to nebude tak hrozné. Potkáš někoho, kdo tě bude mít rád a nebude tě nutit zůstávat tady. Navíc…Podívej se, jak dopadli tví kamarádi, takový vztah nemá budoucnost a on to jistě ví. Kdyby to byla Mir…" Rozhodne se jít s pravdou ven a Zye nevěří vlastním uším. Takže je to kvůli Gackotvi, ví všechno a rozhodli se toho využít, aby ho od něj odvezli.

"Myslíš, že jsem pro něj jen na hraní, na krácení chvilek?" Vyjede po ní trochu a začíná být snad i pěkně labilní.

"Nemyslím si to, já to vím. Co by s tebou jinak dělal?" Shodí ho ještě k tomu.

"Nic o tom nevíš, vůbec nic." Vyjede po ní se založenýma rukama na hrudi. Jenže pořád nepřišel na možnost, jak celému odjezdu zabránit.

"Takže kdyby to byla Mir, nic z toho se neděje?" Ujistí se, jestli ji pochopil správně a začíná to v něm pěkně vřít.

"Nebudeme se dohadovat, co by kdyby, že ne?" Ukončí máma celou debatu, protože už musí vystupovat. Zye se posune stranou a bez váhání vytáhne krabičku a zapálí si. K jeho překvapení mu nikdo nic neřekne. Touha se prostě rozběhnout pryč, je čím dál větší. Jakmile jsou uvnitř a dozví se číslo brány, hned vytáhne telefon a napíše Gacktovi číslo a čas odletu. Musí ho aspoň vidět.

"Nevyhlížej ho, myslím, že to nemá smysl." Snaží se ho ukonejšit máma, ale on se jí vytrhne. Ještě pár vteřin a opravdu vybouchne, i když se mu to nikdy nestalo.

Gackt, Boogie

Auto se dá rychle do pohybu a Gackt ho vede přímo na dálnici, odkud se nejrychleji dostanou na mezinárodní letiště. Je to docela daleko, asi hodinu cesty a i když mu Zye neprozradil, kam přesně letí ani v kolik hodin, znělo to, že je ještě pořád doma. Tím pádem by měl mít neomylný náskok. Pokud tam bude dřív, tak ho v hale nepřehlédne a nemusí znát ani číslo jeho letu. 

"Zyeanovi rodiče se dozvěděli o tom, že hodil školu přes palubu. Zařídili mu tajně letenky a všichni se… já nevím, asi stěhují." Krátce rozhodí rukama na volantu. Boogie o všem ví, povídali si o tom všichni tři. Boo otevře pusu a chvíli na Gackta vyděšeně hledí. Jako první se mu hlavou prožene, že o Zyeana nechce a nemůže přijít, ale vzápětí na to mu dojde, co budou oba dva prožívat. On sám si to právě užívá plnými doušky, i když by uvítal možnost, aby byl Toshiya jenom na pár let pryč a pak se zase vrátil. Klidně by to vydržel, jen aby nebyl mrtvý. Byl ten typ, co by na něj počkal. Jenže kluci si tragédií neprošli a tohle je pro ně momentálně asi to nejhorší, co by je mohlo potkat mimo smrti nebo nějaké strašné nemoci. Gackt na sobě cítí Boogieho pohled. Očividně je tak konsternovaný, že ani nedovede nahlas nic říct. Sám uvnitř sebe cítí narůstající nervozitu. 

"Co chceš dělat?" Řekne konečně Boogie. 

"Já nevím. Poprvé v životě nevím." Přizná Gackt a je mu to krajně nepříjemné. On vždycky věděl, co si počít. 

"Víš, Boo… Jedna moje část by ho tam nejraději poslala, aby pořádně uplatnil všechen svůj talent. Je ale dost malá a zatlačená někam dozadu a nebesa vědí, že ho snad unesu, jenom aby neletěl." Řekne a vytroubí pitomce, co ho brzdí v rychlém pruhu, bez ohledu na to, že dodržuje maximální povolenou rychlost a Gackt je ten, kdo celou cestu porušuje předpisy.

"Jedeš moc rychle." Hlesne Boo. 

"Já vím, ještě nemám opletáčky s tím jejich právníkem, cítím se odstrčený." Odsekne Gackt a Boogie se proti své vůli rozesměje. Je to snad první pořádný smích za celou tu dobu. 

"Prostě se těm jeho rodičům představím, ale víme oba, co bude následovat. Viděli jsme to u Ricka i u Seny… neexistuje šance, aby si to rozmysleli. Nechápu, co to nich vjelo, že letí taky. Asi nějaký obchod? Nebo se snad nadobro stěhují?" Boogie jenom rozhodí rukama a zavrtí bezradně hlavou. Neví a Zye sám se nikdy nezmínil o tom, že by se u nich doma mluvilo o faktu stěhování za oceán. 

"Nikdo ho nemůže nutit, aby na tu školu nastoupil a studoval ji, takže to je jediná šance. Že to bude celé bojkotovat. Sám ho o to ale nepožádám, nemůžu..." Uvažuje Gackt nahlas a klepe prstem do volantu.

"Můžou ti soudně zakázat se s ním vídat?" Zeptá se Boogie. 

"Můžou. Můžou na mě podat trestní oznámení jako na Inorana, můžou mě nařknout z toho samého nebo říct, že jsem nějaký úchyl, co jejich syna nahání někde venku. Tetsuya se vážně pobaví. Ironií je, že jsem se mohl skvěle oženit a mít luxusní ukázkový život s nejkrásnější holkou v Tokyu. Místo toho mě zavřou na doživotí za románek s mladistvým, vy jste teda partička." Pokračuje, ale jsou to jenom vtípky a fungují, protože Boogie už se zase směje. 

"Nepůjdeš. Tetsuya ho zplnoletní jako Senu." Řekne. 

"Vlastně budete mít všichni štěstí." Dodá optimisticky. +Kromě mě...+ Projde mu hlavou, protože Toshiya už neožije, ani neexistuje důvod, který by zplnoletnil jeho… Vyhlédne z okénka a zůstane tiše. O hodinu později už oba vystupují na letišti a dlouhým krokem kráčí do haly. Zyean tam ještě není. Snad ani nebyl, jinak už ho nikdy v životě neuvidí. 

"Donesu kávu." Řekne Boo, aby je oba maličko zaměstnal, než dojde na další zemětřesení jejich života. 

"Vlastně jste partička vy. Měli jsme zábavný život dospívajících, jenom si užívali a pak přišli stárnoucí týpci, co nám popletli hlavy..." Řekne mu, ale radši honem uteče, když na něj Gackt zůstane nevěřícně hledět. 

"To snad není pravda..." Zamumlá Gackt.

"On má schované růžky. Tys to věděl, co?" Prohodí tiše, ke svému zesnulému příteli. Boogie je hned zpátky a podává mu do ruky kelímek s kávou. Ve stejnou chvíli Gacktovi pípne smska. Honem se na ni podívá. 

"Je tady." Řekne Boogiemu. Kdy prošli a kudy? Ještě, že jel hned a tak rychle, byli tady nezvykle rychle. Boogie najednou zase vypadá plaše a sleduje Gackta, jak honem kontroluje vývěsní cedule. "Tudy." Řekne a z jeho hlasu je znát stres. Rychle proběhnou chodbami. Do odletu je ještě dost času, víc jak hodina. Nejspíš budou u odbavení a taky, že ano. Zyeanovi rodiče stojí zády k němu u přepážky, řeší svoje kufry a Zye vypadá… naprosto zoufale. Gacktovi se rychle rozeběhne srdce. Vymění si s Boogiem pohled, ten honem chytne jeho kávu a postrčí ho za loket. 

"Zye-koi!" Zavolá na něj přes celou halu a vykročí k němu pevným krokem. Jde si pro něj. Teď nebo nikdy. Před jeho rodiči nesmí zakolísat.

Zyean

Zye už jen počítá minuty. Pořád Gackta nikde nevidí a je to k zbláznění. Cítí na sobě pohled mámy, která se tváří ustaraně a jemu je to poprvé v životě jedno. Ať se tváří, jak chce, tohle je zaručeně její chyba. Copak on někam chtěl jet? Kdyby chtěl, ukázal by jim papíry a mohli se v klidu domluvit. Přece se rozhodnout sám za sebe, tak co na tom nechápe.

"Když se nenechám odbavit, nikam odjet nemůžu že?" Ptá se personálu letiště, protože je to asi poslední věc, která ho napadá a kterou by mohl udělat. Máma se do toho vloží hned. Vezme ho za rameno a přísně se na něj podívá.

"Tak to udělám za tebe. Nechtěj, abych se začala zlobit." Varuje ho trochu. Zye hodně bojuje sám se sebou, aby na to něco řekl. Vždycky rodiče poslouchal, nikdy mu nepřišlo, že dělají něco vyloženě proti němu, ale teď je to jiné. Tlačí ho někam, kde být rozhodně nechce. Má plnou hlavu Gackta a přemýšlí, jestli opravdu stihne přijet včas, chce se aspoň rozloučit, když už nic jiného. Nakrčí nešťastně obočí a začne se znovu rozhlížet. Jeho táta už se vrací s kávou a lahví s pitím a ani se na ně nepodívá. To ho tak moc zklamal nebo s mámou nesouhlasí a nechce to dát najevo? Jejich rodina nebyla typickým prototypem, ale o to líp se mu v ní žilo. Až do teď. Usadí se na svůj batoh a dlouze si povzdechne. Složí hlavu do dlaní a snaží se najít způsob, jak to celé změnit. Mohl by jim utéct, ale k čemu by to bylo? Mají právo rozhodnout za něj a jeho by nikdy nenapadlo, jak moc mu to jednou bude vadit. Nedělo se nic takového, jako u Seny a Ricka a stejně už tuší, jak jim musí být. K jejich štěstí se nedostali k soudu. Jeho rodiče zvolil úplně jinou cestu.

"Půjdeme se najíst?" Zeptá se ho máma.

"Ne díky, nemám hlad." Odsekne jí trochu zye a hned dostane šeptem vyčiněno, že se nechová, jak by měl. +A jak bych se měl chovat? Jdu tam jak na porážku.+ Odmlouvá jí aspoň v duchu. Trhne sebou, když zaslechne Gacktův hlas. Slyšel by ho snad i přes ohňostroj, tak moc si ho přál slyšet. Prudce vstane a rozhlédne se, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Nezdá, je vážně tady. Na tváři se mu objeví upřímný, i když pořád trochu nešťastný úsměv a slzy se mu nahrnou do očí. Chce se za ním rozběhnout, ale máma ho chytí za ramena.

"Jsme na veřejnosti." Upozorní ho, ale Zye ji neslyší.

"Nech mě, nech mě jít za ním." Škubne sebou jednou pak podruhé a podaří se mu vytrhnout. Kašle na to, kdo je kolem a rodiče už to stejně ví, tak co. Ani se neomluví, když do někoho vrazí, když se prodírá davem, aby byl u něj, co nejdřív. Beze slova mu padne kolem krku a zaboří tvář do jeho ramene.

"Přijel jsi." Nemůže se na víc.

"Nechci jet nikam, prostě nechci." Po tvářích se mu kutálejí slzy a máčí Gacktovo oblečení.

"Přece mě nemůžou nutit, když tam nechci. Na to, aby něco dokázal, potřebuju být v pohodě a to bez tebe nebudu." Nedokázal tvořit, pokud se kolem něj děje něco, co by nemělo, pokud není v dobrém rozpoložení.

"Vždyť se bez tebe ani nedokážu soustředit." Hledá další a další argumenty.

"Prorazím i tady, dokážu jim, že na to mám, jen ať nikam nemusím." Prosí ho, jak kdyby s tím dokázal něco udělat. Bude klidně makat třikrát tolik, jen aby splnil svá slova.

"Zye, zlatíčko. Mohl bys s tím prosím přestat alespoň tady." Ozve se hlas jeho mámy a už je zase přísný. Měří si pohledem Gackta a je jasné, že s tím nesouhlasí. Rozhodně tu ale nechce dělat scény.

"Tak se rozluč a půjdeme se najíst." Pobídne Zyeho, aby Gackta pustil, ale ten jen vrtí hlavou a odmítá ho pustit. Teď už stojí po jeho boku s paží kolem jeho pasu.

"Promiň, mami ale já nikam nejdu." Postaví si hlavu a máma už si zakládá ruce v bok. Očividně se jí to moc nechce řešit tady.

"A mám toho dost." Pronese tlumeně.

"Nezničíš si život jenom proto, že nemáš rozum." Pak se podívá na Gackta.

"Měl byste ho mít aspoň vy." Vezme to jednou ranou.

"Takhle mu plést hlavu a bránit mu v budoucnosti. A proč? Pro trochu povyražení, že se se nestydíte. Ale co bych mohla čekat, když si vzpomenu na Zyeanovi kamarády a jejich…Učitele." Zye už se mračí a začíná to v něm vřít.

"Přestaň s tím. Tohle není fér vůči nikomu. Ga mě posílal pryč, ale já nechci, chápeš?! Tady jsem doma, s ním jsem doma." Vypadá, že se každou vteřinu sesype, poslední dobou toho bylo vážně hodně.