"To ty mě nutíš zářit. Nejde to ovládnout." Zazubí se na něj, aby bylo jasné, že se mu to opravdu líbí. Ten pocit, jaký má, když je s ním, je silně návykový. Trpí, když ho nemá u sebe a zároveň se ho jeho hlava snaží ujistit, že se k němu vždycky vrátí. Nemusí se vidět pořád a stejně ho má pořád před očima. Je to Yo, kdo se mu ozývá v hlavě, když si není na pódiu jistý, je to Yoshikiho hlas, který mu našeptává, že na to má. První mu nemohl uvěřit, ale postupem času si z toho bere co nejvíc a snaží se mu to oplácet, jakmile má možnost. Při jeho oslovení se snad rozzáří ještě víc. Nikdy by si nepomyslel, jak rád bude za podobné oslovení. Líbí se mu to a Yo mu tak klidně může říkat pořád. I před ostatními, nestydí se za to."To nevadí, užijeme si to tady a pak si dáme procházku. Každá minuta s tebou za to stojí, ať je to kdekoliv." Ujistí ho, že rád za to, kde jsou. Líbí se m tady hrozně, jen…Nedokáže věnovat pozornost ničemu jinému, než je on. Kdyby neodjížděl, bylo by to asi trochu jiné…No nejspíš ne, ale věděl by, že mají mnohem víc času. Oddechne si opravdu, když mu Yo přitaká, že na to bude myslet. To mu k lepší náladě stačí a je jedno, na jak dlouho odjede. Ví, že až se vrátí a potkají se, bude to jako kdyby nikdy neodjel. Těší se a zároveň se mu nikam nechce, ale taky se nemůže dočkat, až se vrátí. Je přesvědčený, že to uteče jako voda a pak nevylezou z ložnice minimálně týden. Naplánuje si to, aby měl později klidnější spaní, spíš se vůbec vyspal. Už si nechce kazit poslední chvilky tím, že se bude hrabat ve svých pochybách. Yo ho ujišťuje, že nemusí a on mu věří. Vždycky mu věřil každé slovo a nehodlá na tom nic měnit. Vypadá malinko nejistě, když Yo rozbaluje jeho dárek.
"Není to nic drahého." Přizná se a je vidět, že se za to stydí. Něco našetřeno měl, jen většinu toho vrazil do vybavení, které nutně potřeboval. Na tour jim pár věcí chybělo a on nechtěl, aby za něj někdo platil a tak šetřil a nakupoval. Přesto podložil část stranou, aby mu mohl něco dát. Usměje se, když to vypadá, že se Yoshimu líbí.
"Nechal jsem ho vyrobit." Pokrčí krátce rameny. Najít podobnou službu nebyl problém. Sáhne po řetízku a začne mu ho připínat. Očima sjíždí po jeho kůži a přistihne se, že má problém se nadechnout.
"Vlastně to byl důvod, proč jsme se potkali…a taky to, že jsem drzý nevychovaný a zákazy přehlížím." Zavtipkuje tentokrát on. Konečky prstů sklouznou po jeho šíji, než se usadí zpátky a prohlédne si přívěšek.
"Moc, ale tobě sluší úplně všechno, hlavně moje trika." Zazubí se znovu a má pocit, že se trochu červená, ale možná je to jen tou situací.
"Já…" Podaří se mu vyslovit, než konečně ucítí jeho rty na těch svých. Okamžitě mu dojdou slova a chvíli jen konsternovaně klečí, protože víc nedokáže. Ten polibek je dokonalý a on se jím nechá s radostí unést. Až po pár prolnutích zvedne dlaně, položí mu je na boky a pak sklouzne dozadu, aby ho mohl obejmout kolem pasu a přitisknout se k němu víc. Zapomíná, kde jsou, kolik je hodin, ale rozhodně ne na to, čí tělesné teplo na něj útočí. Je to na jednoho mladého kluka prostě příliš. Aniž by si to uvědomil, začne se společně s ním pokládat na polštáře. Jakmile jsou na zemi, udýchaně se odtáhne a tiše zasměje.
"Vidíš, říkal jsem, že to nejde ovládat, to je jak to moje mluvení. Prostě to nezastavím, dokud to někdo udělá za mě." Daří se mu skládat slova k sobě a věnuje mu několik letmých políbení po sobě.
"Budeš mě zastavovat, Yo-koi?" Pošeptá mu do rtů, než se k nim znovu přitiskne. Jeho polibky jsou nedočkavé zároveň plné toho, co k němu cítí.
Yoshiki
S tím musí naprosto souhlasit. Užijí si cokoliv, hlavně když budou spolu, protože jejich čas bude čím dál vzácnější. S tímto optimismem dojdou daleko, ne s věčnými depresemi, to by to mohli zabalit hned. "Myslím, že máme skutečnou naději. Víš… myslím na důchod." Rozesměje se, protože to je něco, co jde jinak hodně mimo něj. Plánuje jenom věci spojené s kapelou, které jsou nutností, jinak žije opravdu z minuty na minutu. Úmyslně přejde tu poznámku o ceně, jenom se spokojeně usměje. Lidi jak oni měli samozřejmě rádi cennosti, ale dárky od srdce, to bylo něco naprosto jiného… To nešlo ničím vyvážit.
"Ten motiv a to, od koho je, dokazuje jeho cenu, ne kov ze kterého je vyroben nebo značka na něm. Hmm?" Možná to zní trochu jako pohádkové klišé, ale je to prostě pravda.
"Myslel jsi na mě tak moc, že sis dal práci s návrhem a poptávkou po výrobě… většina lidí, obzvlášť bohatých, zajde do klenotnictví, nechá si něco vybrat ideálně prodavačkou a co nejrychleji a zase odejde s pocitem, že čím dražší to je, tím nadšenější je protějšek. Ono to někdy funguje, ale… Když to náhodou zničíš nebo ztratíš, nepropláčeš kvůli tomu noci. Je to jen tretka a máš přece na jinou. Jenže tohle se zopakovat nedá..." Ujistí ho. Mluví kruci jako nějaká učená kniha.
"Dost s tím sentimentem." Rozesměje se.
"To jsem doopravdy řekl?" Podiví se pak. Na to už dočista zapomněl. Sám ty vlastnosti vyhledával, to proto ho pozval na kávu… Ale přece mu musel alespoň na oko vynadat. Rozesměje se znovu, když dojde na trika.
"Hmm, měl jsem ti zabalit hodně těch svých, co? Pro příště si to budu pamatovat." Broukne a je mu to skoro líto, ale ani by se nedivil, kdyby otevřel skříň a zjistil, že mu chybí polovina šatníku, která právě objíždí svět. Pak už se ale líbají a on se nechá ochotně stáhnout na polštáře. Jsou jenom dva, většina z jejich těl skončí asi na tvrdé podlaze, ale teď to ani jednoho z nich nezajímá. Kvůli němu se klidně položí i do prachu tohohle místa. O altán se ale naštěstí dobře starají. A vypadá to, že pokud na ně někdo přijde, budou mít opravdu o zábavu postaráno.
"Ne, to nebudu. Jsem ten poslední, který by tě uvědoměle zastavoval, to přece víš." Řekne mu, aby Zye věděl, že jejich zkáza bude definitivní vinou jejich kolektivní nezodpovědnosti. Pak už ale nemají na slova čas. Polibky si žádají příliš mnoho soustředění jenom na ně a kromě toho se zrovna snaží sunout Zyeanovo tričko po jeho zádech nahoru. Je štíhlý, ale záda a ramena má krásně tvarovaná z ustavičného hraní a časem nejspíš budou ještě víc. Musí si je ještě jednou osahat, než bude mít na dlouho smůlu a najednou je na nich příliš mnoho záhybů, o kterých by mohl tvrdit, že je ještě určitě necítil. Byla to hloupost, trávili v posteli hodně času, ale jemu to teď tak připadá. Přitáhne ho víc na své tělo, když se sám položí na záda a jednou dlaní zamíří pro změnu dolů na jeho zadek, který silně sevře a podrží proti sobě. Chce cítit jeho napnutý klín. Užije si ho alespoň trošičku, než mu tričko konečně přetáhne přes hlavu a odloží někam vedle nich. Krátce se zadívá do jeho tváře. Zye je roztomilý i bez toho rozcuchu, co mu teď vytvořil. Povytáhne se a obejme rty piercing na jeho bradě. Maličko si s ním pohraje jazykem a pak už si zase přitáhne blíž jeho rty.
Zyean
"Já vím, že máme." Odsouhlasí mu to bez váhání."Jediné, čeho jsem se vždycky bál je, že ti dojde, kdo jsem a pošleš mě pryč." Asi má nějakou upřímnou chvilku, ale musí mu říct, jak to vidí. Nepochybuje o tom, že když budou spolu, všechno zvládnout, na to je dost velký optimista. Nebude si připouštět, že je čas od sebe jednou rozdělí, proč nad tím teď přemýšlet, když se to neděje. Pomalu k němu vzhlédne, jakmile dojde na řetízek a to, jakou má hodnotu. Líp by to říct nedokázal. Tak to přece celé myslel a musí se jemně pousmát, že to tak vidí i Yo. Trápil by se tím hodně dlouho, kdyby to bylo jinak. To jenom dokazuje, že i v mnoha ohledech vyhovují, i když je někdy složité vědět, co si Yo myslí.
"Myslím na tebe pořád a taky pořád budu. Není nic, co bych nebyl ochotný udělat a zároveň vím, že po mě určité věci nikdy nebudeš chtít, stejně jako já po tobě." Začne být i trochu vážný on a to už je co říct. Samozřejmě má na mysli konec s hraním, aby mohli být spolu. To se nikdy nestane ani z jedné strany. Oba ví, co mají v plánu a jak by to jedno mohlo vypadat a stejně věří, že na podobná ultimáta nikdy nedojde. O to víc je šťastnější. Jen krátce přikývne a pak se tiše zasměje. S těmi věcmi vlastně uhodil hřebíček na hlavičku.
"No, já totiž.." Malinko zrudne. Ne, že by mu chtěl něco krást, ale když si pár triček půjčoval, nechtěl mu o tom úplně říkat. Připadl si jak malý kluk, jen…Prostě si nemohl pomoct.
"Nemusíš si to pamatovat, já si poradím." Zazubí se nevině a je jasné, že v kufru nemá jen vlastní věci. Naštěstí to nemusí dál rozvádět, protože ho o další myšlenky připraví Yoshikiho pokládající se tělo.
"Já bych se nenechal." Usměje se široce podruhé.
"Teď už ne. Začínám se těšit na naše průšvihy." Další nevinný výraz na sebe nenechá dlouho čekat. Nechce klukům z kapely dělat problémy, ani Yoshikimu ne, ale dává mu tím spíš najevo, že on se ničeho nebojí, ne s ním. Kolem nich je veřejný park a on má myšlenky jenom na to, až ho zbaví oblečení a bude se moct na něj naposledy podívat, než odjede. A taky, že se do toho hned pustí. Spokojeně přivírá víčka pod jeho doteky, sám mu jich vrací, co nejvíce. Když se jejich klíny dotknou, zaboří tvář do jeho hrudníku a tlumeně si povzdechne. Teď už brzdit nedokáže vůbec. Hned na to začne jeho odhalenou kůži zasypávat polibky. Když se dostane až k novému řetízku, vezme přívěšek mezi zuby a mírně se pozvedne, aby se mu podíval do očí. Zlehka pohne hlavou dozadu, aby ho jemně a hravě zatahal, než ho pustí a vrhne se nedočkavě na jeho rty. Trvá to dlouho, než se dokáže odtáhnout. Mezitím už bojuje se zapínáním kalhot jich obou.
"Až přijedu, projdeš se jenom v něm." Popustí uzdu svým slovům. Vydrží ho pozorovat asi dvě vteřiny, až to doopravdy udělá, ale to nevadí. Bude se vážně snažit. Po chvilce připraví Yoshiho o kalhoty a znovu se na něj položí. Ještě má ty své, ale nemohl být příliš dlouho daleko. Znovu ho políbí, než si začne stahovat ty své aspoň do půli stehen. To stačí, nebudou se tím přece zdržovat. Během toho se tváří otírá o jeho kůži, míří nahoru, dokud se nedostane k jeho tváři. Věnuje mu na ní nakolik polibků, než se zase dostane ke rtům, se kterými si začne hrát.
"Chtěl bych si tě užít mnohem víc." Postěžuje si trochu, než přesune váhu na pravou ruku. Prsty levé přejede po jeho rtech, mezi kterými si navlhčí prsty a pak už mu nic nebrání vsunout si mezi jejich těla a dostat se k místům, na která se těší.
Yoshiki
Kmitne koutky krátce nahoru, než sebou cukne proti němu a povzdechne si, jak se Zye v jednu chvíli dotkl příliš citlivých míst v klíně, když se mu snažil rozepnout kalhoty. "Klidně..." Ubezpečí ho, že nemá problém chodit jenom ve špercích. Klidně by nafotil i takovou kolekci, to už by páni manažeři asi opravdu jen těžko rozdýchávali, ale v Americe by se to mohlo líbit? Sleduje každý záchvěv jeho tváře, když ho dostává z kalhot a zaskočeně povytáhne obočí, když se rovnou vrátí k němu do náruče, aniž by si svlékl své. Rád by mu připomněl, že na hraní teď nemají dostatek času, ale jakmile se Zye začne soukat z kalhot v této nesmyslné poloze, dojde mu, že už opravdu ani trochu nepřemýšlí a potěšeně se rozesměje.
"Ty nikdy nepřestaneš být roztomilý, co?" Broukne do jeho rtů, když si konečně může osahat jeho nahé pozadí. Na pokožce hrudníku ho občas jemně poškrábe Zyeanův piercing a zůstávají mu po něm drobné červené šrámy, které ale rychle zase zmizí.
"Já vím..." Řekne trochu konejšivě na jeho poslední slova, ale pak se musí znovu propnout, protože už jeho prsty cítí docela daleko. Sám není úplně zvyklý na podobný nájezd, taky měl rád, když měli čas na trochu delikátnější přístup. Nešlo o tempo a vášeň jako spíš o smyslnou předehru a tohle se tomu moc nepodobá, ale ani jeden z nich si nemíní upřít tuto na dlouho poslední možnost. Kromě toho mají v hlavě pořád podvědomě zasunutou myšlenku na dámu, která altán pronajímá a která by se možná mohla objevit. A to je nutí taky spěchat. Snaží se uvolnit, jak jen může, usnadnit přístup jeho prstům a všechny myšlenky na spěch a brzké odloučení mu to usnadňují. Měl strach, že by to mohlo být přesně naopak, ale jako by jeho tělo samo vědělo, že když teď bude dělat drahoty, bude prostě po všem. Nakonec se však mírně pozvedne a tlakem na jeho tělo mu naznačí, aby ještě změnili pozici. Ta podlaha je vážně tvrdá, nejspíš by se tady sedřel a nechtěl nikomu vysvětloval, co dělal, když hrál často do půl těla. Byla to součást jeho image. Posune se v sedě dozadu k jedné stěně a pohodlně se o ni opře. Hlavu má těsně vedle okna, takže by snad zaslechl jakékoliv kroky, kdyby snad někdo přicházel. Tedy to si myslí teď, dokud je ještě příčetný. Pak se smíchem pozve Zyeana mezi svá stehna a podívá se nahoru do jeho tváře. V očích mu rošťácky jiskří. Bude to maličko na fyzičku, ale proč ne? Kdo říkal, že to musí být pořád jenom na zádech?
"To aby sis tohle celé opravdu dobře pamatoval." V této poloze se mu vydá opravdu důkladně a pokud bude Zye chtít, uvidí vážně všechno. Stačí zůstat klečet na patách a podržet se ho za kolena nebo stehna. Když bude chtít blíž, pocvičí si ruce a to je na bubnování ideální trénink. Asi mu ho předepíše pravidelně. A to ani jeden netuší, že mají několik nepřijatých hovorů od Seny, který už samozřejmě zjistil, že je Zye pryč a teď k neutěšení plaší, že určitě přijde pozdě, protože když je s Yoshikim, tak nepřemýšlí a Yo je nezodpovědný. Ještě že už je na cestě Hyde s Akim a Tetsuyou, aby se s nimi rozloučili a tím ho zabavili.
"Troufáš si?" Pobídne ještě Zyeana, kdyby snad zahlédl nejistotu v jeho očích a podá mu obě svoje dlaně, aby přišel co nejblíž. Za chvíli už je ale svírá ve svých a dychtivě skloní oči dolů k jeho připravenému klínu.
Zyean
Trochu se zarazí, jakmile ho Yo označí za roztomilého. Pořád si na to trochu zvyká, protože to mu tak nikdo jiný neříkal. Dojde mu po chvíli, jak nedočkavý asi vypadá, ale jinak to s ním nejde."Doufám, že nepřestanu, jestli se ti to líbí. Horší, až to budu muset změnit, to půjde těžko." Zatváří se nadmíru pobaveně. On totiž ani nemá pocit, že by se nějak výrazně změnil, co spolu začali chodit. Nejspíš ano, protože na pódiu je to jiné, o dost jiné, ale nějak si to pořád nedokáže připustit. Nechce mu ani trochu ublížit, ale jeho nedočkavost a taky fakt, kde jsou, ho žene mnohem rychleji k cíli. Čekají na něj u odjezdu, kolem nich se nejspíš prochází lidi a na jeho oblíbené hraní není čas. Je vzrušený, těší se na něj a zároveň se snaží být co nejopatrnější. Příšerná kombinace, obzvlášť pro někoho, kdo si zrovna nepotrpí na rychlovky.
"Přísahám, že ti to vynahradím." Prohodí trochu udýchaně a malinko nešťastně nakrčí obočí. Když už cítí, že víc Yoshimu pomoct nemůže, musí se pozvednout a dát mu patřičný prostor. Je mu jasné, že válet se po zemi nebude do nekonečna, tak tím není tolik zaskočený. S kalhotami v půli stehen zůstane klečet na patách a krátce si ho prohlédne. Zase zdržuje, ale nějak si to nemůže odpustit. Nakloní hlavu na stranu, než se krátce zasměje.
"A já měl za to, že s tebou je nezapomenutelné úplně všechno. Ještě jsem si nestačil všimnout, že by to bylo jinak." Kousne se do rtu. Neváhá dlouho, vyprosí se kalhot a přesune se blíž k němu. Dlaně položí na jeho kolena a vyjede jimi nahoru, až k bokům, které jemně sevře. Prohlédne si ho ještě jednou a hladovým výrazem, než se pohodlněji uvelebí, aby si ho mohl přitáhnout na svůj klín a dál ho nechat opírat se o stěnu. Uvidí opravdu hodně, vlastně úplně všechno a zatmívá se mu před očima jen z toho uvědomění.
"S tebou si troufám úplně na všechno." Vezme ho pod koleny, aby si ho posunul výš a nasměroval proti svému klínu. Posouvá dlaně dál až pod zadek, aby Yoshimu zařídil větší stabilitu a taky oběma možnost pustit se toho tak, že ten altánek možná i zboří. Když si představí výraz té dámy, má sto chutí ho opravdu sundat k zemi.
"Sena ti vlastně nakonec poděkuje. S podobným tréninkem si za chvíli odnesu bedny úplně sám." Blýskne se mu v očích. Zatají dech, když do něj začne pronikat. S každým milimetrem se musí víc tlumit, aby nesténal na celé okolí. Nebyl hlasitý, u nich v ložnici mu to nepřišlo. Tady má pocit, že se všechno příšerně rozléhá. Jedno je jisté, za chvíli mu to bude jedno.
"Yo-koi." Broukne tiše, sotva slyšitelně, protože přichází o dech. Zvládne se jen trochu povytáhnout a předklonit, aby se mohl čelem opřít o to jeho. Tím do něj pronikne úplně a dojde i na hlasitější zasténání.
"Kdybych tě neznal, řekl bych, že ten autobus rád zmeškám a nikam nejedu." Plácá blbosti, ale nedokáže si pomoct. Nasliboval by mu v tyto okamžiky úplně cokoliv, ale to vlastně i kdyby se po tom parku opravdu procházeli.
"Bude se mi o tobě zdát." Nezavře pusu, aniž když sotva popadá dech. S prvním pohybem se ozve znovu jeho hlas, který nakonec utlumí v Yoshiho měkkých rtech. Opustí je po pár prolnutích.
"Budou to příšerná rána s problémem, když se probudím bez tebe. Asi tě budu ráno budit telefonem." Dobře, tak se nejspíš dost změnil, protože se sice trochu červená, ale není to tím, co říká, spíš tím, jaké horko z něj sálá. Ještě ze sebe dostane nějaké neurčité slovo, ale to už se ztratí v tichém vzdychání, jakmile se začne pohybovat proti němu. Pevně ho drží, svaly na pažích se napínají a brzo ho začnou pořádně pálit, ale to je teď úplně jedno. Sena ho jistě zabije, až zjistí, že v rukou neudrží paličky, ale to si klidně vyžere až potom. Jsou věci, které musí nutně všichni pochopit přece.
Žádné komentáře:
Okomentovat